Když odjíždíme na základnu, venku je ještě tma. Jak já nesnáším vstávání. Logan za celé ráno nepromluvil jediné slovo a já se výjimečně řídím podle něj, protože jsem unavená, nevyspalá a je mi zle. Ne tolik jako posledních pár dnů, ale pořád bych radši byla v posteli než v autě. Jenže Barrows nám chce něco důležitého a s ním o čase setkání diskutovat nemůžu.

Cestou usínám a probouzí mě až hlasy vojáků. Logan svou propustku má, já ale ne. Od doby, co mi ji Eliott ukradl, jsem novou nedostala a něco mi říká, že už ani nedostanu. Takže můj pobyt na základně musí schválit Barrows, i když mě všichni muži v uniformách u brány znají.

Na parkovišti čeká Ross s Coltonem a mně se kdoví proč ulevuje, když je vidím. Ještě větší radost mi dělá nová krabička prášků, které mi Colton podává. Léky jako všechno ostatní zůstalo v bytě a jestli je důležité něco nepodceňovat, tak dobírání antibiotik.

„Děkuju, vůbec mi to nedošlo," přiznávám.

Pak se společně přesouváme před Barrowsovu kancelář, kde čeká Alexis, což je i pro Logana menší překvapení. U dveří postává Cortéz s rukama zaraženýma hluboko v kapsách a vypadá to, že spí ve stoje. Druhý voják, jehož jméno si nepamatuju, zase zkoumá něco v telefonu.

Čekáme jenom chvíli, než se na druhé straně chodby objevuje Barrows vedle vysoké brunetky, kterou neznám. Má na sobě zelené tričko a maskáčové kalhoty, takže hádám, že patří buď přímo k SAS, nebo k nějaké podobné vojenské skupině. Vypadá jako přátelská máma od dětí, přitom se vsadím, že by uměla zastřelit člověka na půl kilometru.

„Budíček," strká Barrows loktem do Cortéze. „Nevypadáš moc odpočatě."

„Nech si ty blbý vtipy," vrčí voják. „Doufám, že ti příroda nadělí minimálně trojčata."

Barrows nás všechny pouští do kanceláře. Dřív, než si s Loganem stíháme sednout na židli, se u nás zjevuje záhadná brunetka. Zdá se milá.

„Lori, Logane, tohle je Chloe, už pár dnů nepostradatelný člen týmu," představuje nám ji. „Je z IT oddělení, stará se o rekonfigurace dat a statistické plánování. Prostě věci, kterým nerozumím." Podávám si s ní ruku nejdřív já, pak i zrzek. „Logan je teď jaksi mimo službu, bez schopností, ale snažíme se na tom pracovat." Ke mně nic nedodává, takže se prostě svaluju na první volnou židli a doufám, že odtud co nejdřív vypadneme. Logan přenechává poslední volné sezení Chloe a mezi ním a Alexis probíhá velmi krátká komunikace očima. Pomýšlím o tom, že Chloe je nejspíš po hodně dlouhé době první člověk ve Vikingově přítomnosti, které nemůže nahlédnout do myšlenek a tím se ujistit, že má dobré záměry. Z toho musí šílet.

„Vezmu to co nejrychleji, za tři hodiny letí letadlo, ve kterým musím sedět. Do médií se ta zpráva ještě nedostala, nicméně se Američani zase předvedli a zabili důležitého představitele Íránu na státní návštěvě v Iráku. Íránci jsou fakt nasraní a už jenom čekám, kdy zmáčknou špatný tlačítko. Nicméně zvedli telefon, zavolali Archerovi a chtěli po něm, aby do Íránu dodal nějaké schopné děti hvězd, který by mohly škodit americkým vojákům. Což se bohužel stalo. Včera jsme byli na akci," vysvětluje hlavně mně a Loganovi, „ale nepovedla se. Takže teď sedí celá rodina dětí hvězd a další dvě děcka v letadle směr Írán. A my je musíme získat dřív, než nevědomky rozpoutají válku. Jak jsi na tom?" pohlíží na mě Barrows.

V mojí hlavě se automaticky ozývá jedno velké NE. Aniž bych o tom přemýšlela nebo si vojáka dál vyslechla. Prostě ne. Do Íránu by mě dostal jedině v případě, že by tam byl Matthyas nebo Jeremy. Pro cizí lidi odmítám byť jen pomyšlení na to, že bych vlezla do letadla směr východ. Sobecké? Jo, tak moc, až mě to děsí. Ale strach z toho, co všechno by se mohlo stát v zemi, která sousedí s Afghánistánem, je daleko větší.

„Lori nikam nepojede," vytahuje mě z myšlenek Rossův hlas. Zní zvláštně, jak kdyby nepřipouštěl jinou možnost, než kterou vyslovil. „Je na antibiotikách a navíc bez schopností."

„Cože?" povytahuje Barrows zaskočeně obočí a já mu ukazuju dvě malé ranky na zápěstí. „To se stalo jak?"

„Ty sis fakt myslel, že jsem ten byt podpálila já?" nechápu a mhouřím oči, abych zaostřila na jeho obličej. Mám dojem, že od incidentu s Eliottem jeho vztah ke mně ochladl. Mohli by si jít podat s Markusem ruku. „Přišla za mnou na návštěvu Organizace."

„Dostalas ránu normálním taserem?" zajímá se.

„I kdyby jo," bere si slovo opět Ross. Cítím mezi těma dvěma divné napětí. „Nemůžeš do ní našít třicet tisíc voltů a čekat, že bude akceschopná se zápalem plic. Navíc má problémy se srdcem. Musí se nejdřív uzdravit." Kdybych už tak neměla skelné oči kvůli teplotě, nejspíš by mi vyhrkly dojetím, s jakou vervou Ross trhá Barrowsovy nápady ohledně mé účasti na misi.

„Já pojedu," hlásí se dobrovolně Alexis, čímž prořezává napjaté ticho. Všechny oči v místnosti se po ní ohlíží, ona se ale raději kouká na vojáka.

I já jsem slyšela Logana vnitřně zanadávat.

„Díky bohu," oddechuje si Barrows a otáčí se na Coltona a Rosse.

„Půjdu," souhlasí s účastí Colton dřív, než se vůbec Ross stíhá nadechnout.

„Dobře. Cortéz a Kane se přidají, protože nevíme, jak to dopadne. Poletíme do Vídně, měli bychom je stihnout zadržet před odletem do Íránu už v Rakousku. Budeme mít rezervu asi dvě hodiny. Když to nedáme, nezbude nám nic jiného než pokračovat," vysvětluje. „Takže v nejlepším případě se podíváme jen do Rakouska." Vidím, jak má Logan na jazyku něco velmi kousavého, ale prozatím mlčí. Na rozdíl od Jess a Beth je Alexis už dospělá a její rozhodnutí Logan neovlivní. Kdyby měl svoje schopnosti, tak možná. Ale má smůlu.

Barrows na něj obrací svou pozornost a pokračuje.

„Budeš to muset vzít za mě. Zůstane jen Chloe a není možný, aby pracovala na zabezpečení počítačů a ještě hlídala telefony od dětí hvězd z města. Jde o práci s radarem, navigací a kódy, které předáváme zásahovce v Londýně, všechno by ti vysvětlila."

Dává Loganovi na výběr a zároveň nedává. Samozřejmě je jeho volba, zda se skoro oficiálně přidá k SAS, ale kdyby odmítl, měli bychom problém. V kaši nás ale nenechá, navíc alespoň změní prostředí, což je jedině dobře. Bez sensekineze se v práci musí maximálně nudit. O nabídce uvažuje jenom chvíli, pak na vyjádření souhlasu přikyvuje.

„Školení ti začíná právě teď," oznamuje mu Chloe s přátelským úsměvem a zvedá se. Zrzek ji trochu nerad následuje, chce si ještě promluvit s Alexis, ale nová členka týmu ho jemně vystrkává z místnosti. Určitě se sestrou pár slov prohodit stihne.

„Vy můžete jít," posílá všechny až na mě a Rosse pryč. Potřebují se přichystat na všechno, ono letět do Rakouska nebo do Íránu, je zatraceně velký rozdíl. „Buď prosím tě v pohotovosti," žádá Rosse. „Nikoho jinýho teď venku nemáme." Už to vypadá, že mi zase neřekne nic a prostě odejde, jenže se přeci jenom zastavuje a z desek, které si přinesl, vytahuje velký papír, který přede mě pokládá.

Je na něm série čtyř fotek. Na všech poznávám Eliotta, který se asi účastní únosu těch, kteří mají být novou íránskou zbraní. Vím jistě, že je to on.

„Kdyby sis příště chtěla rozmyslet, jestli ho zastavíš nebo ne," prohlašuje. V ten moment mi tlak vylétává až do nebe a krev v žilách začíná vřít ještě víc než do teď.

Mačkám papír do kuličky a tu házím po vojákovi, se štěstím se mu trefuju přímo do hlavy.

„Tak hele!" zvedám se prudce a musím se zachytit stolu, abych sebou nesekla. „Tys nikdy žádnou chybu neudělal nebo co? Pokud vím, málem tě vyhodili, protože jsi usnul na hlídce! Měls kliku, že to nikdo neodnesl a jenom díky Philovi jsi zůstal u SAS bez jedinýho postihu. Nejsi neomylnej. Ani já. Chtěla bych vidět, jak hodíš ohnivou kouli po někom, koho mil-" zarážím se akorát včas, než stíhám to prokleté slovo vyslovit celé. „Překousni to už!" Daří se mi ho rozhodit, nezmáhá se na žádnou odpověď, takže procházím kolem něj a snažím se co nejrychleji dostat z jeho dosahu.

Pro svoje vlastní dobro se rozhoduju absolutně neřešit, co jsem málem řekla nahlas. Budu dělat, že za to může můj zdravotní stav a pocuchané nervy.

Nic víc.

Ross mě rychle dohání a mlčky spolu pokračujeme na parkoviště.

„Nemyslel jsem, že to na tebe tak vybalí."

„Už jste to věděli dřív, že jo? S tím jsi chtěl počkat, až mi bude líp." Jen přikyvuje.

„Co se vůbec stalo?" ptá se.

„Já nevím, prostě se dostali do bytu, já schytala ránu, všechno podpálili a zase zmizeli. Nechápu, proč mě nevzali s sebou."

„Třeba nechtěli," uvažuje nahlas. „Nebo nepočítali s tím, že tam budeš. Možná viděli odcházet Elorin a Dana a spletli se."

„Takže chtěli ten byt podpálit ve chvíli, kdy nikdo nebude uvnitř? Proč by to dělali?"

„Asi nás chtěli jenom zastrašit. Program na ochranu dětí hvězd se rozpadl, třeba si myslí, že stačí málo, aby nás dorazili."

„V tom případě nahoře musel být Eliott nebo Phil, protože mě neprozradili."

„Když zažádáme o záznam z kamer..."

„Já to vlastně vědět nechci," otáčím kolečkem u topení směrem k vyšší teplotě, protože se do mě dává zimnice. „Kam vůbec jedeme?"

„Nejdřív vyzvednout Dana, tobě pro nějaký léky, a pak do druhýho bytu, který je určený pro vojáky. Ten už vyhořet nesmí."

„Dej ceduli na dveře, ať to Eliott s Philem pro příště ví," bručím.

Zbytek cesty k Elorin přemýšlím o jeho domněnce o zastrašení. Věřím, že Archer si ze školy odnesl diplom, který mu prokazuje vysoké vzdělání v oboru psychického útlaku. Určitě zná nespočet způsobů, jak své nepřátele srazit na kolena a držet je při zemi. Docela by mi na něj tento způsob hry seděl. Dali o sobě vědět, tím požárem nám zakřičeli do obličeje, abychom si dávali pozor. Sledovali nás, věděli, kde bydlíme. Zatraceně přesně, když našli i byt, přičemž zvonek a cedulka na dveřích je na jméno úplně cizího člověka. Třeba uplatili některého ze sousedů. Nevím a nezáleží na tom. To, co udělali, je vyhrůžka. A tím, že mě nechali být, možná o to děsivější. Jak kdyby si věřili, že vyhráli.

Daniel není dvakrát nadšený, když musí opustit Elorin, ale s příslibem, že se zase brzy uvidí, je ochotný nasednout do auta a nechat se odvézt. Ross se na skok zastavuje v nejbližší lékárně a zásobuje mě tabletkami, které by měly uspíšit léčbu. Pak míříme rovnou do nového bytu, který se nachází na opačné straně Londýna než ten první. Je daleko moderněji zařízený, větší a navíc hned v prvním patře.

Daniel, fascinovaný obří vanou, si ani hned nevšímá, že jsme na úplně jiném místě. Což je dobře, nechci mu vysvětlovat, proč jsme museli odejít a ani jsme nevzali jeho rozestavěné puzzle.

Já se zmáhám jenom na dvě věci. Udělat si čaj a zapít tabletky. Cestou do pokoje se ale ještě zastavuju u koupelny, protože je tu až podezřelé ticho, které narušuje jen silný proud vody. Dan nechal pootevřené dveře asi na patnáct centimetrů, takže můžu nakouknout, co dělá. Sedí na vaně, která se pomalu začíná napouštět a na zemi leží prázdná plastová láhev od pěny do koupele. S takovou to tady Organizace podpálit nestihne, Dan dřív všechny vytopí. Zodpovědně ale vodu vypíná a nabírá pěnu do hrsti.

Pak ji vdechuje pusou.

„Fuj," zajíká se potichu. „Ble, ble, ble!"

Nechávám ho raději být a na chvíli se ještě objevuju v kuchyni.

„Kdyby bylo moc dlouho ticho, podívej se, jestli se netopí nebo se neotrávil pojídáním pěny, prosím tě. Jinak vydrží ve vodě klidně do večera," instruuju Rosse. „Klidně mě probuď, když se něco bude dít. Já to jdu na chvíli zalomit. Nedívej se takhle, neříkej, žes nikdy nezkoušel jíst pěnu." Ross jenom vrtí hlavou na znamení, že o takové věci se teď určitě bavit nebude, čímž akorát jen vzbuzuje mou zvědavost, ale nemíním z něj páčit odpovědi jako u jeho zaměstnání. Jedení pěny je vážná věc, třeba později.

Během dne se několikrát probouzím, ať už kvůli hluku nebo sama od sebe, ale s každou další prospanou hodinou se čím dál tím míň cítím jako přejeté zvíře zanechané uprostřed silnice. Chvíli před jedenáctou večer nacházím přikrytého Dana, jak tiše oddechuje na gauči. Na stolku je odložený talíř a lahev s kečupem, takže snědl nejspíš i něco, co má víc kalorií, než pěna do vany, to mi dělá radost. Ross už taky zalezl, takže si akorát doplňuju sklenici s vodou a zase se vracím do postele.

Nevím, jak dlouho trvá můj následující spánek, ale probouzí mě vibrující telefon. Vteřinu mhouřím oči, abych zaostřila na hodiny. Ukazují krátce po třetí ráno.

A volá mi Markus.

Vteřinu váhám, jestli mu mám hovor vůbec zvednout, takže se alespoň posazuju, a pak mačkám zelené tlačítko k přijetí telefonátu.

„Haló?" promlouvá Markus z druhé strany jako první a já hned poznávám, že je zlitý pod obraz. „Kámoško? Jsi tam?"

„Co chceš?" šeptám, abych Rosse nebo Dana nevzbudila.

„Tys spala?" diví se a já v pozadí slyším něčí smích a hlasité ťuknutí skleničky o jinou. „Nechtěl jsem tě... počkej, vlastně chtěl."

„Máš tři vteřiny na to, aby ses vymáčknul."

„Přijeď pro mě."

„Já neřídím," odsekávám.

„Přijeď!" skučí do telefonu. I když je pod vlivem alkoholu, asi si uvědomuje, že není nejlepší nápad mi takhle rozkazovat, takže se hned pokouší o nápravu. „Chtěl jsem říct, že bys měla... přijet. Já tě taky všude vozil."

„Zavolej Sethovi."

„Ne."

„Tak to udělám já."

„Já chci, abys pro mě přijela ty. Dlužíš mi to."

„To si nemyslím."

„Ale jo, zachovala ses jako pěkná... mrcha. Jo, to je přesně to slovo!" raduje se a slyším z jeho tónu, že se baví. Chtě nechtě se zvedám na nohy a pomalu otevírám jednu ze skříní. Našla jsem dvě zelená velká trička, která jsou mi dobrá akorát tak na spaní, ale stejně se z jednoho do druhého celkem nešikovně převlékám.

„Kde jsi?"

„Nevím," brouká vesele. „To je problém, co?"

„Jak pro tebe mám dojet, když nevíš, kde jsi?"

„Ty máš nadpřirozený schopnosti, začaruj. Jako Harry Potter. I když jeho jsem nikdy rád neměl. Radši začaruj jako Hermiona. Ale ona zase -"

„Sklapni," přerušuju ho. Bublá ve mně zlost. Je sice na mol, ale moc dobře ví, proč volá zrovna mě. Nevykašlu se na něj. Škoda, že mu v opilosti vypočítavá část mozku pořád dobře funguje. „Jestli mi nepovíš, kde jsi, nechám tě tam."

„Nenecháš," prohlašuje skoro střízlivým hlasem sebevědomě, jak kdyby moje pomoc bylo to nejjasnější na světě. Z něčeho upíjí a spokojeně mlaská.

„Jestli mi hned neřekneš, kde jsi, volám Sethovi, a pak vypínám telefon."

„No jo, bože!" huláká do telefonu. Pak telefon předává někomu, kdo je o něco schopnější, protože chvíli mluvím s mladou dívkou, která mi dává adresu podniku, kde se Markus nachází. Víc už se neozývá, takže hovor vypínám. Přetahuju přes sebe ještě mikinu, a co nejtišeji se vydávám v pokoje. Spoléhám jenom na to, že Daniel má poměrně tvrdé spaní, a že je Ross unavený z noční akce a hlídání Dana. Svědomí mi ale nedovoluje odejít jen tak, takže na kus kapesníku píšu rychlou zprávu. Z obálky, která je uložená v jednom šuplíku, si beru peníze na taxíka.

Teoreticky bych se mohla zvládnout vrátit, aniž by to Ross zjistil. Nejednám dvakrát chytře, vím, ale věřím, že s opilým blbem si zvládnu poradit.

Na to mě Jeremy připravil. Netřeba budit dalšího člověka.

Zatajuju dech, když otáčím klíčem v zámku, abych odemkla. Pár vteřin čekám, jestli se z pokoje vyřítí Ross nebo ne, ale když je delší dobu ticho, dveře otevírám a stejně potichu za sebou zase zavírám a zamykám. Pak si volám taxíka, a dokud auto nepřijíždí před dům, zůstávám schovaná uvnitř.

Cesta s ukecaným mužem nízkého vzrůstu trvá dvacet minut, ale krátí ji svými historkami z dovolených po celé Evropě. Když zastavuje před podnikem, kde by měl být Markus, opakovaně se ptá, zda tady vážně chci vystoupit. Dává mi slevu, přeje hodně štěstí a ujišťuje mě, že pokud budu potřebovat svézt zase zpátky, mám zavolat na jeho soukromý mobil. Tím si všechny své šance ničí. Vizitku, na kterou mi načmáral telefonní číslo, strkám sice do kapsy, ale nemám v nejmenším úmyslu ji použít.

Hospoda, jejíž adresu mi dala neznámá dívka, vypadá jako každá druhá. Venku postává hlouček mužů a žen, kteří pokuřují cigarety a doutníky a užívají si teplé letní noci. Mně je opět zima.

Vejít dovnitř mě stojí hodně sil. Neutéct, když se na mě všichni přítomní obracejí, je ještě náročnější. Očima pátrám po těch podivných lidech, ale Markuse nikde nevidím. Čím déle stojím u vchodu, tím víc je mi trapně. Vypadám jako někdo, kdo se ztratil svým rodičům. Přesně tak se i cítím. Muž u výčepu mi dřív, než se stíhám zeptat, oznamuje, že mi nalije leda tak jablečný džus. Ani netuší, jak moc bych v ten moment potřebovala na odvahu něco tvrdšího. Místo jakékoli reakce se ptám na Markuse. On mi s trochou lítosti v očích oznamuje, že Markus asi před půl hodinou odešel. Zkouším se mu dovolat, ale po několika zazvonění mi robotický hlas oznamuje, že to mám zkusit o chvíli později.

Nejraději bych vzteky něco podpálila.

Vyrážím ven a znovu vytáčím Markusovo číslo. Tentokrát slyším známou hudbu, kterou má Markus nastavenou jako vyzváněcí tón. Stačí mi popojít asi deset metrů a nacházím nejstaršího Nicholse, jak sedí zaklíněný mezi dvěma zaparkovanými auty. Zády se opírá o poznávací značku velkého SUV a nohama pomalu ale jistě demoluje SPZku tmavého Nissana. Vedle něj na betonu bzučí mobil, on se ale tak soustředí na komára na svém zápěstí, že vůbec nevnímá.

„Co tu děláš?" upoutávám jeho pozornost.

„Čekám," odpovídá jednoduše.

„Na co?"

„Těžko říct."

„Zavolám taxíka, hodí tě domů."

„Pff, to ne, ty mě máš odvézt!" píchá prstem do mojí nohy. „Jel bych sám, ale... moje auto je na sračku. Tvůj milý ho... odpálil," loká si vodky.

„Zvedni se." Vytrhávám mu z ruky poloplnou láhev vodky. On sebou při tom prudkém pohybu cuká a já si všímám, že je zraněný a krvácí z rány těsně pod ramenem. Kvůli umělému osvětlení a tmavému tričku se to nezdá být tak zlé, ale když mu opatrně vyhrnuju rukáv, vylézá na svět hluboká rozšklebená rána. Jenom proto, že má paži pokrytou jedním tetováním za druhým jsem si krve nevšimla hned. „Musíš k doktorovi."

„Nechci," natahuje se po skleněné láhvi a upíjí. Znovu mu ji beru a stavím tak, aby na ni nedosáhl. „Nechci, aby věděli, že jsem to posral." Vůbec nevím, o čem mluví. Ale jak zněl do telefonu vesele, teď na něj začíná padat nějaký splín a jestli něco nesnáším, tak opilé lidi, kteří akorát litují sami sebe.

„Já nikomu nic neřeknu, jestli tady ale budeš takhle dál sedět, někdo za chvíli zavolá rychlou." On jenom odmítavě vrtí hlavou. „Musím si zavolat." Změna plánu. Kdyby se jenom opil, dalo by se s ním pracovat, jsem si jistá, že bych ho časem zlomila. Ale potřebuje i ošetřit. Volat záchranku nemůžu, poznají, že ho někdo napadl nebo naopak a nejspíš to budou chtít řešit přes policii. Tohle musíme nějak zvládnout sami.

„Hlavně nevolej bráchy," mračí se. Colton je pryč, Setha tady nechce. Takže mi zbývá maximálně Ross nebo Logan. A ani jednomu volat nechci. Výjimečně Ross není moje první volba. Jenže zrzek pravděpodobně zůstal na základně, než by sem dojel.

Hodnou chvíli jenom stojím na místě a přemýšlím, co Rossovi řeknu a jak vysvětlím svou nepřítomnost. On mi to ale velmi usnadňuje, protože na druhé straně ulice parkuje povědomé auto, ze kterého vystupuje blonďák. V duchu kňučím jako raněné štěně.

„Nemám ho rád," slyším zahučet Markuse.

Jak jsem správně odhadla, Ross není rád. Vlastně se tváří vcelku naštvaně, což je děsivé, když i já dokážu poznat, co se v něm mele. Zdraví mě jenom krátkým úsečným pohledem, kterým mi říká, že spolu musíme hodit řeč na téma mojí nezodpovědnosti a ukvapenosti.

Krátce sjíždí Markuse očima a hodnotí situaci.

„Zvedej se," říká mu přísně.

„Polib si." S blonďákem to ani nehne. Nechápu, jak chce Markuse zaklíněného mezi dva vozy dostat na nohy.

„Máš poslední šanci. Pak tě to bude mrzet," vyhrožuje mu, nicméně pochybuju, že by na Markuse vytáhl násilí.

„Jen další věc na seznamu," chce pokrčit rameny, ale bolest ho zaráží.

„Fajn." Ross se natahuje po vodce vedle sebe. Dochází mi, co chce udělat, takže dělám krok dozadu. Blonďák bez milosti obrací láhev vzhůru nohama, přímo nad Markusovým ramenem, a nechává alkohol udělat svou práci. Markus během vteřiny stojí na nohách. Veškerou opilost přebíjí bolest a mně je ho na malý moment fakt líto. Alkohol do rány je vskutku poměrně krutá metoda k dosažení svého. Ale funguje.

„Ty blbej kreténe," úpí Markus a dělá krok směrem k nám, ale vrávorá a Ross ho musí podepřít, aby neupadl. „Nesnáším tě! Víš, jak to bolí?"

„Mám představu," přikyvuje Ross nezaujatě a pomáhá Markusovi do auta. Já ze země sbírám nějaké věci, a pak sedám na místo spolujezdce. „Jestli ti bude zle, ozvi se."

Tím na nějakou dobu veškerá konverzace končí. Ross zarytě mlčí a já cítím napětí z toho, jak svírá volant a upřeně sleduje prázdnou cestu. Byla bych stokrát radši, kdyby na mě třeba křičel. Už chápu, proč Logan své sestry, především pak Jess a Annabeth, trestá tichem. Je to děs. Někdy to taky budu muset vyzkoušet. Teď jsem ale na opačné straně barikády.

„Nezlob se na mě," přerušuju ticho. „Už to neudělám." Když už nic, alespoň se na mě na chviličku otáčí. „Řekni něco."

„Byla to pěkná blbost." Poznávám z jeho hlasu, že je vážně dopálený. Na rozdíl od Markuse se ale snaží volit slova, když má vztek. „Co sis sakra myslela?"

„Nic se nestalo," tahám z rukávu jediný argument, ale vím, jak špatný je.

„Ale mohlo." Já ho vážně naštvala. Kdybych si psala deníček, určitě bych tomu věnovala celou stránku, protože jsem pokořila další milník ve svém životě. Člověk se musí hodně snažit, aby Rosse vytočil. „Jsi bez schopností, musíme spoléhat na pomoc policie. Fakt není vhodná doba pouštět se do něčeho na vlastní pěst. Můžou nás sledovat všude." Klidně by mohl vytáhnout Eliotta nebo vypálený byt, ale nic víc nedodává a já jsem mu vděčná. Má právo být rozzlobený, musel se leknout, když našel můj vzkaz.

„Tak počkej. Jak jsi mě našel?" Nepsala jsem mu, kam pro Markuse jdu. A že by nás náhodou našel? Tak rychle? O tom pochybuju. Z bytu musel vyrazit maximálně deset, patnáct minut po mně.

„Sledoval jsem tvůj mobil."

„Cože jsi?"

„Máš v telefonu sledovací zařízení," vysvětluje. „Pro jistotu."

„Děláš si legraci."

„Vypadám na to?" Ne. Rozhodně ne.

„Dáš to pryč, že jo?"

„Po dnešku s tím nepočítej." Nemá smysl se s ním dál dohadovat, protože jakoukoli bitvu teď začnu, tak na plné čáře prohraju.

„Promiň, dobře? Nebudu zdrhat bez tvého vědomí, slibuju."

Dostat Markuse do bytu jde lépe, než jsem původně očekávala. Snaží se být celkem potichu, nejspíš má strach, že by se Ross mohl vytáhnout s dalším trikem, jak ho přivést k rozumu. Když vcházíme do bytu, Daniel sedí u televize, cpe se arašídovými křupkami, které zapíjí mlékem rovnou z krabice. Tváří se dost provinile, že jsme ho přistihli při činu a očividně mu vůbec nevadí, že jsme ho tady chvíli nechali.

„Jé, čau! Máš pro mě tetování?" vyskakuje. Nikdo mu neodpovídá, jen Markusovi pomáháme do křesla. „Jů, co se ti stalo?" třeští oči.

„Jdi spát," prosím brášku.

„Před chvílí dávali nějakej film, kde měla stará paní podobný škrábnutí, ale od mumie, pak to zčernalo a museli jí nohu useknout sekerou. Chci se dívat, jestli mu uříznete ruku!" zůstávám na něj zírat s vytřeštěnýma očima, na chvíli mi bere všechna slova. „Budu potichu, ani muk!" Zkouším bratra utáhnout na zmrzlinu, ale nedá se. Takže se zaujetím sleduje, jak Ross dává Markusovi morfium, aby mu ránu mohl vyčistit a zašít. Pak se rozhoduje držet obvazy a dezinfekci, aby si připadal důležitě. Ani necekne, na rozdíl od Markuse. Jemu můžu přičíst k dobru, že se snaží nenadávat moc sprostě.

Jakmile Ross končí, posílám Dana do postele a já ho jenom o chviličku později následuju.

Těsně před usnutím pomýšlím na to, že až z Markuse vyprchá všechen alkohol, čeká nás jistě zajímavý den.

Ahoj, takže - trochu odpočinková kapitola, následující dvě budou o něco akčnější. Taky mi skončilo zkouškové, takže pauza končí, jej. Díky za trpělivost. :)

PS: Kdo z vás kdy ochutnal pěnu? Přiznejte se. 🙋🏻‍♀️

Mějte se hezky a brzy snad u další kapitoly. 💙