Nikdy by mě nenapadlo, že se mi povede usnout venku. A už vůbec bych nepomyslela, že mě probudí policejní hlídka.

Žena i muž kolem čtyřicítky se ke mně od začátku chovají velmi laskavě a přátelsky. Vysvětluju jim, že jsem měla špatný večer a po rutinní kontrole na alkohol a drogy, která vychází negativní, mi věří. Problém ovšem je můj vybitý telefon a chybějící doklad totožnosti. Občanku jsem nechala na bytě, kde je mi k ničemu. Nedokážu si představit počet ztracených hovorů a starostlivých zpráv od Setha, Coltona a Rosse. Což bohatě stačí k tomu, abych je vyděsila.

„Takže domů?" ptá se mě muž poté, co moje jméno nachází v databázi, tudíž nepotřebují občanku.

„Před týdnem jsme se přestěhovali, nepamatuju si adresu," oznamuju jim zasmušile. V hlavě mi tepe nepříjemná bolest a já už teď tuším, že budu nemocná.

„Můžeme zavolat někomu, kdo by vám pomohl? Nemůžeme vás tady nechat se toulat v noci v takovém stavu. Koledujete si o malér."

„A zápal plic," doplňuje ho žena. Jediné číslo, které znám zpaměti, je Markusovo. Jenže pochybuju, že by vzal neznámý hovor potom, co jsme si tak dobře pokecali. Nejsnadnější způsob je kontaktovat základnu a dostat se tak k Barrowsovi. Naštěstí nespí, ale nemá radost, když mu uprostřed noci volám z policejního auta. Komentářů se ale zdržuje a já mám plnou hlavu svojí postele a horkého čaje. Na přemýšlení o Markusovi jsem až moc unavená.

„Moc vám děkuju," nutím se alespoň do polovičního úsměvu, když mě vyhazují před oprýskaným panelákem. „Zachránili jste mě." Míním svá slova vážně, ale oni dva se jenom usmívají.

„My ne, to ten mladík, který nám zavolal."

„Cože?"

„Od někoho jsme přijali hovor a žádali ho, aby vyčkal na místě do příjezdu hlídky, ale nikdo další kromě vás tam nebyl."

„Ještě jednou děkuju," přikyvuju.

„Dávejte na sebe pozor."

„Pokusím se."

Vylézt všech pět pater mi trvá chvíli, protože schody beru po třech, hlavně abych už byla v teple. Je zamčeno, takže Ross s Danem uvnitř nejsou a já se z mokrého oblečení začínám svlékat už v chodbě. Za pochodu se přesouvám do pokoje a dávám telefon do nabíječky, beru si čisté oblečení a zalézám pod horkou sprchu. Pod vodou trávím tolik času, kolik je moje kůže ochotná snést. Mám dojem, že mi začíná tělo postupně rozmrzat a do žil se vlévat příjemné teplo. Jako konejšivé pohlazení po těžkém večeru.

V rekordně rychlém čase na sebe házím tři vrstvy oblečení, protože se do mě zase dává zima. Zvládám si ještě udělat čaj a otáčím kolečko topení na pětku. Beru si peřinu z Danovy postele a vyčerpaně se svážím do té své.

Svědomí mi nedovoluje hned usnout. V telefonu na mě čeká smršť zpráv a zmeškaných hovorů, na které bych se měla ozvat.

Jako prvního si vybírám Rosse. Spoléhám, že mi hovor zvedne.

„Lori? Kde jsi? Není ti nic?" vyhrkává Seth poplašeně, ač jsem volala blonďákovi. „Řekni, že jsi v pořádku! Omlouvám se za... je to prvotřídní debil, neměl ti říkat takový věci, je fakt totál-"

„Sethe," přerušuju ho. „Jsi s Rossem a Coltonem?"

„Tys plakala?!" děsí se. „Já ho fakt zabiju."

„Sethe," zkouším to znovu. „Jsou kluci s tebou?"

„Akorát se vrací k autu."

„Tak jim vyřiď, že jsem zpátky na bytě, prosím."

„Nic jí není," slyším Setha hned vteřinu nato. Nechci se s ním dál bavit, tak hovor vypínám.

Zachumlávám se do peřiny a zkouším si nepřipouštět, jak moc bych chtěla, aby byl Eliott tady. Jenže není. A fňukat po něm můžeš jindy, napomíná mě ironický hlásek v mé hlavě. Pak se propadám do neklidného spánku. Zjevuje se přede mnou Logan a já mu chci ukázat palec nahoru, protože přišel na způsob, jak si vrátit schopnosti. Ale moje ruka mě neposlouchá, takže nejde o sen vyvolaný následovníkem. Stojí na vysokém kopci v dohledném okolí a v dálce vyhlíží bouři. Mám tušení, co se chystá udělat.

Jako lusknutím prstu se bouře přibližuje. Zrzek ze sebe strhává oblečení, nechává si jen spodní prádlo a tváří se jako vikinský válečník čelící obrovské přesile. Ze snové oblohy se spouští první blesk a zrzek odněkud vytahuje dlouho železnou tyč. Tak dlouhou, že se její konec ztrácí v tmavých mracích. S dalším bleskem, který křižuje oblohu, se Logan začíná zběsile smát, chytá se tyče a začíná kolem ní kroužit. Občas podivně poskočí.

S úderem jasného blesku se ze snu probouzím. Srdce mi splašeně bije a dezorientovaně se rozhlížím kolem sebe. Do okenní tabulky mlátí dešťové kapky, oblohu každou chvíli ozáří bílé světlo. Když se sen a realita spojí v jedno.

Co sem to právě viděla, k čertu?

Dveře do pokoje se potichu otevírají a dovnitř vstupuje Ross. Spatřuju i Coltona, ale ten zůstává vzadu. Nejspíš se přišli ujistit, jestli jsem vůbec živá. Nemám sílu je ani pořádně pozdravit, protože mi dochází, jaké je mi najednou hrozné horko a všechno kolem se točí.

„Koukni do kuchyně po nějakých lécích," žádá Coltona, když mě Ross spatřuje. Sedá si na kraj postele a pokládá mi dlaň na tvář. „Máš horečku. Brala sis nějaký léky?"

„Ne," kroutím hlavou.

„Našel jsem jen tohle," vrací se Colton a podává mu platíčko, ve kterém jsou jen dvě tablety.

„Vezmi si je hned," podává mi léky a chce mi podat hrnek s čajem, ale nic v něm není. „Vydrž chvíli."

„Kde je Dan?" ptám se Coltona.

„Spí vedle."

„Díky, že jste se o něj postarali. A omlouvám se, že jsem se neozvala."

„Seth něco říkal," přikyvuje pomalu. „Taky se s ním pohádal. Ale s tím si nedělej hlavu. Hlavně odpočívej, kdo bude Organizaci nahánět strach, když ne ty?"

„Zajedu k Elorin, na dvou Paracetamolech být do rána nemůžeš," přináší mi Ross hrnek s dalším čajem. Je unavený, vidím to na něm. Za poslední dva dny téměř nespal a ještě chce vážit cestu k sestře a zpátky.

„Nebo se po něčem doma podívám já," navrhuje Colton, protože taky poznává, že se Ross musí vyspat. „Jen mi poraď, co mám přivézt, do hodiny jsem zpátky."

„Pošlu ti do zprávy seznam," slibuje blonďák.

Mně je hodinu od hodiny hůř. Nemusím mít ani teploměr, abych poznala, že horečka stoupá, navíc začínám kašlat jako tuberák, což se snažím tišit polštářem, abych Dana a Rosse nebudila. Chvíli před svítáním se vzdávám. Jsem hrozně unavená a je mi všechno jedno. Jako posledně, když se mi horečka přehoupla přes čtyřicítku. Což se mi stalo jenom dvakrát v životě. Jednou, když jsem byla maličká, z toho si nic nepamatuju. Pak ke konci základní školy. Vzpomínám si přesně na myšlenku, který se mi honil tehdy hlavou. Kdyby mě někdo v takovém stavu postavil nahou na podium před tisícem lidí, bylo by mi to fuk. Úplně. Nyní se to děje potřetí a řekla bych, že vnímám podobně. Skoro vůbec a jen s vypětím všech sil.

Ráno není lepší, naopak. Jakmile přijíždí Seth, aby pohlídal Dana, bere mě Ross do nejbližší nemocnice.

V čekárně je tolik lidí, že se mi chce samým zoufalstvím brečet a nejradši bych se vrátila zpátky na byt. Jenže Ross je neústupný a dává mi na výběr jen dvě možnosti – počkat, nebo zkusit jinou nemocnici. Cestovat se mi nikam nechce. Ani čekat, sedět nebo být vzhůru. Ale vybírám si variantu číslo jedna.

„Co plánuješ dělat?" ptám se potichu, když si sedá vedle mě na plastovou židli. Potřebuju se na něco soustředit. Ne na kluka, který má nejspíš zlomenou ruku ani na ženu naproti mně, chrchlá podobně jako já a navíc má na sobě jen kraťasy a triko s krátkým rukávem. „Přemýšlels o tom?"

„Pořád si potřebuju udělat maturitu."

„Tu bys mohl složit tady a teď. Dál."

„Něco mě napadlo, ale to je budoucnost."

„Můj zítřejší oběd taky."

„Jsi sarkastická, když ti není dobře," konstatuje pobaveně.

„Co bys chtěl dělat za práci?" Jsem zaujatá. Ross by mohl dělat téměř cokoli, proto si nedokážu představit, co si vybral. Zdráhá se o tom mluvit, ale to mně nevadí. Hra Hádej, co si blonďák myslí, by mohla zabít nějaký čas. „Chceš zůstat u armády?"

„Ne."

„Kdybys nevěděl, že je Elorin živá, pokračoval bys?"

„Určitě jo." Ross voják se nabízí jako první možnost jeho nejpravděpodobnější budoucnosti. Je to jeho prostředí. Ale vystavuje se velkému nebezpečí, a když je Elorin zpátky, uvědomuje si všechna rizika. Nebude v tom pokračovat, ale ne kvůli sobě, ale kvůli sestře.

„Nějaká protiteroristická skupina? Zásahovka?"

„To bych si moc nepomohl, ale teoretická možnost to je."

„Taky bys mohl učit. Když si mě naučil matiku, tak bys zmáknul všechno."

„Možná v důchodu," dostává se mi jeho vzácného úsměvu.

„Půjdeš studovat medicínu."

„Ne tak docela."

„Takže jsem blízko?"

„Celkem jo."

„Záchranář?"

„Letecký záchranář," prozrazuje konečně a já si pro něj najednou neumím představit lepší práci. Bude pomáhat lidem, využije svůj talent a zároveň se mu dostane i velké dávky adrenalinu.

„To je skvělý." Záchvat kašle mě nutí zvednout se ze svého místa a vyklopýtat ven před budovu, abych zase nabrala dech. Co hodinu nebo dvě se mě vlastní plíce pokouší udusit.

Čekáme téměř hodinu, než se dostáváme k lékaři a ten mě posílá na RTG plic. Což znamená další frontu, jen menší. Po asi dvaceti minutách se vracíme znovu do původní čekárny, kde musíme znovu čekat, až mě doktor znovu zavolá. Všichni kolem nás jsou podráždění a nervózní. Ross dokonce musí požádat mladého muže, aby mě laskavě pustil sednout. Další půl hodina je asi ta nejdelší v mém životě. Chvílemi i usínám. Když mi lékař oznamuje počáteční zápal plic a předepisuje mi antibiotika, ulevuje se mi. Policistka měla pravdu, sakra. Alespoň můžeme konečně vypadnout.

Ještě se zastavujeme v lékárně, kde Ross vyzvedává léky a nutí mě si nějaké vzít už v autě. Musí mi pomoct do schodů nahoru a mou odměnou za polovinu dne protrpěnou mezi lidmi je postel a čaj. Daniel mi chvíli vypráví o tom, že byli se Sethem na zmrzlině, ale dlouho ho neposlouchám a propadám se do říše snů.

Následující dva nebo tři dny jsou jedna velká rozmazaná šmouha. Ross mě přichází probouzet v hodinách, kdy si mám brát léky a kapky na kašel a stará se, abych měla co pít. Dan mě občas přichází zkontrolovat, většinou jenom něco zabručím a zase usnu.

Pak horečka klesá, takže se probouzím s dobrou náladou a s pocitem nekonečné energie. Po tolika hodinách ležení se konečně zvedám z postele. Daniel u seriálu pojídá pizzu a vypadá maximálně spokojeně. Poprvé po dlouhé době mám hlad.

„Máš červený tváře," zubí se Dan. „To kvůli teplotě?"

„Jo," přesouvám se do kuchyně. Ross tam sedí nad mapou londýnské ulice a studuje čáry různých barev

„Jak je ti?" zvedá oči od papíru, když si sedám naproti němu.

„Líp, děkuju. Co to je?"

„Máme akci, ztratilo se několik dětí hvězd a zdroj tvrdí, že je drží tady," poklepává na označený dům. „Zůstáváš tady."

„Nic jsem neřekla," bráním se.

„Ale chtělas. Nejdřív se uzdrav."

„Rozkaz," přikyvuju. „Tobě se na tom něco nezdá?" všímám si jeho zadumaného pohledu.

„To neřeš," schovává nákres pod jiný papír. „Jarred dělá v muzeu a mají tenhle týden nějakou akci pro děti, od devíti. Elu zajímalo, jestli ti nevadí, kdyby vzala Dana s sebou."

„Vůbec ne, jsem ráda, že se trochu zabaví," pohlížím na bratra v obýváku. Pro změnu si hraje  Rossovým telefonem, napůl vnímá televizi a ještě u toho stíhá jíst. Znovu si Rosse prohlížím. „Ty mi něco neříkáš, že jo?" ptám se narovinu a on stejně upřímně přikyvuje. Cokoli z něj páčit nemá cenu.

„Až ti bude líp," slibuje odpovědi, což je zvláštní samo o sobě. On obvykle kolem horké kaše nechodí.

Když se probouzím podruhé, je Ross pryč a já se zvládám udržet vzhůru do doby, než si Elorin přichází pro Daniela. S dobrým pocitem, že si dnešní večer užije a vynahradí mu to celý den, kdy je zavřený doma, znovu zalézám do postele. Horečka totiž zase stoupá a já už se nemůžu dočkat, až budu moct na čerstvý vzduch, klidně honit členy Organizace.

Můj spánek utíná další bláznivý sen, znovu v něm vystupoval Logan, tentokrát si ale nevzpomínám, o co šlo. Zkopávám ze sebe jednu peřinu, protože se doslova vařím. Dostává se ke mně klapnutí vchodových dveří, což znamená, že je Ross zpátky.

Očividně šlo o rychlou akci. S přimhouřenýma očima pohlížím na telefon, abych zjistila, kolik je hodin a zase ho odkládám. Dveře od mého pokoje se pootevírají a já zvedám ruku na znamení, že žiju. Univerzální gesto pro Rosse, že se nemusí namáhat a víc mě kontrolovat.

Do zápěstí mě udeřuje strašlivá bolest, která se mi od ruky rozlévá do celého těla. Nahlas vyjekávám a do očí mi vyhrkávají slzy. Každý ví, jak bolí, když bodne vosa. Tak tohle bych přirovnala k deseti vosám, které se rozhodly píchnout do stejného místa. Bolest neparalyzuje jenom ruku, ale mě celou. Na vteřinu nebo dvě zůstávám jenom bez hnutí ležet a čekám, až to nejhorší odezní.

Najednou je moje horečka triviální záležitost, probouzím se z malátnosti, jak kdyby mě hodili do ledové vody. Zprudka se posazuju a vyděšeně nahmatávám spínač od lampičky, div ji skoro nepovaluji na zem a místnost zalévá ostré žluté světlo. Očima pátrám po nepřátelích, kteří se ale v pokoji nenachází.

S hrůzou si ze zápěstí vyškubávám projektil, který mi právě dal elektrický šok.

Zvedám se na roztřesené nohy a do ruky si beru mobil. Dveře od mého pokoje jsou zavřené a z obýváku se ozývá zvláštní hluk, jak kdyby vetřelci něco hledali. Jsem zmatená a vyděšená zároveň. Musí to být Organizace, nebo hůř, někdo od těch chlapů, kteří za námi letěli do Londýna. Očividně je ale nezajímám.

Zády se tisknu ke zdi u dveří. Nemám kam utéct a čím se bránit. Kvůli horečce, celkovému vyčerpání a teď ještě elektrošoku mám dojem, že by mě přepralo i malé dítě. Pociťuju zvláštní a velmi nebezpečnou apatii. Tichý a zákeřný hlas v hlavě mi našeptává, že je přece jedno, co se mnou bude. Bratři jsou pryč, Daniel si nic nepamatuje, Eliott může za všechen chaos, který v Londýně nastal a Markus se mnou už nikdy nepromluví.

Proč bych si prostě jenom neměla sednout na postel a počkat, co bude dál?

Musíš nakopat ještě hodně prdelí, tak se sakra seber! ozývá se mi v hlavě hlas, který je nápadně podobný Philovi.

Musím mu dát za pravdu.

Kluci jsou v akci, těm se nedovolám. Barrowsovi nejspíš taky ne. Seth ani Logan nic nezmůžou, i kdyby mi hovor přijali. Jsou moc daleko. Takže poprvé v životě vytáčím policii a co nejtišším hlasem jim oznamuju, že se mi někdo vloupal do bytu a že jsou ozbrojení. Okamžik absolutní beznaděje ovšem přichází ve chvíli, kdy po mně chce policista vědět adresu. A já ji nevím. Zase. Jak někdo může být tak hloupý? Už jsem ani nepočítala s tím, že ji budu potřebovat. Měli nás přesouvat! Jenom proto, že jsem onemocněla, jsme zůstali.

„Zkusíme zaměřit váš telefon," radí mi klidným hlasem.

Dveře se otevírají a já si přeju splynout se zdí. Jednou rukou si zacpávám pusu a druhou zase reproduktor mobilu. Jako kdyby o mně nevěděli. Přitom mě jeden z nich cíleně střelil. Každou vteřinou čekám, že po mě chňápnou a odtáhnou odtud pryč. Jenom si užívají chvíle mojí bezmoci.

„Přestaň blbnout!" přikazuje hluboký hlas a člověk ve dveřích dělá krok dozadu a zase za sebou zavírá. Ze srdce mi padá obrovský kámen a zároveň se obávám, že Archer vymyslel lest, která bude mít nepředstavitelné následky.

„Haló? Slyšíme se?" upoutává mou pozornost policista v mobilu.

„Ano," špitám.

„Posíláme k vám hlídku, do pěti minut jsou u vás."

Minutu nebo dvě jenom stojím jako přimražená na místě. Pokouším se uklidnit, přesně jak mi radí muž na druhé straně hovoru a zhluboka dýchat... moment.

Zachytávám povědomý zápach. Nemusím dvakrát přemýšlet nad tím, co udělali. Hoří tady. A zdá se, že požární systémy buď nefungují, nebo je vypnuli. Představa, že bych tady měla zůstat a uhořet mě děsí daleko víc, než možné setkání s Archerem a cokoli, co by následovalo potom. Takže bez dalšího otálení beru za kliku.

Stěna štiplavého tmavého kouře a žáru je jako dostat ránu do obličeje. Nejradši bych zase zacouvala zpátky, ale vím, že nemůžu, takže dělám krok na chodbu. V obýváku hučí plameny, praská dřevo a září jasné oranžové světlo, které se občas prodere skrz záclonu temného dýmu.

Jen tři, nanejvýš čtyři metry ode mě jsou vchodové dveře, které za sebou zavírám, aby se oheň dál šířil co nejpomaleji. Čekám tady skupinu lidí z Organizace, ale chodba a schodiště je úplně prázdné. Nikde nikdo. Po lidech v bytě se slehla zem. Nebo tady nebyli kvůli mně.

Ještě buším do vedlejších dveří, abych probrala obyvatele bytu, pokud nějací vůbec jsou. Nikdo mi ale neotevírá, takže se pomalu vydávám po schodech dolů. Někde uprostřed se ale musím posadit. Člověk se zápalem plic by se rozhodně neměl nikam hnát jako zběsilý a už vůbec ne vdechovat kouř z požáru. Mám problém se pořádně nadechnout a ven mě musí vyvést až dva příslušníci hasičského sboru, kteří postupně evakuují zbytek budovy.

V ulici stojí zaparkovaná tři velká hasičská auta, dvě policejní a jedna sanitka, vedle které zrovna parkuje druhá, a v dálce blikají majáky dalších zásahových vozů.

Jeden z lékařů přese mě přehazuje deku a dává mi masku s kyslíkem, díky kterému se mi po pár minutách trochu ulevuje. Policistům nemůžu říct nic kromě toho, že jeden z pachatelů byl nejspíš starší muž. Budou se po nich muset podívat na kamerových záznamech.

Vyřizuju rychlý hovor s Elorin, kdy ji prosím, jestli by mohl Daniel strávit noc u nich, protože se Organizace postarala o to, že se nemá kam vrátit. Souhlasí a zajímá se, kde je Ross. Na to jí ale nemůžu odpovědět, protože sama nevím.

Pak už jen zdálky můžu přihlížet tomu, jak požár požírá byt, ve kterém jsem ještě před hodinou spala. Hasičům se s plameny nedaří bojovat a slyším jednoho z nich zaklít nad tím, ‚kolik litrů benzínu ti kreténi použili'. Očividně moc, protože se oheň dostává i do vedlejšího, prázdného bytu. Nechci tady sedět a koukat na marný boj lidí proti přírodnímu živlu, který bych mohla zkrotit. Polykám všechno svoje ego, což je i vzhledem k situaci zatraceně těžké, a volám Markusovi. On mi ale hovor nezvedá, takže se usazuju v otevřené sanitce a s unavenýma očima sleduju tu zkázu.

Po několika úvahách o tom, co se mnou bude v následujících hodinách, mě čeká velké překvapení. Doslova velké, protože se do mého zorného pole dostává vysoká postava. Logan si se zaujetím prohlížím plameny šlehající z oken a v tu chvíli bych se vsadila, že přemýšlíme o tom samém. Mávnutím ruky by mohl několika lidem usnadnit práci a oni by nemuseli riskovat život hašením požáru ve výškové budově. Mně je mizerně, že nemůžu udělat nic, on se musí cítit ještě hůř, jelikož s ohněm zachází déle, než kolik mně je let.

„Co tady děláš?" přicházím k němu a on odlepuje pohled od hořícího bytu.

„Mám tě někam uklidit," odpovídá a hlavou ukazuje k autu. Z tónu jeho hlasu hned poznávám, že je minimálně rozladěný, takže neprotestuju. Policie na mě kontakt má, ale doufám, že SAS tento incident zamete pod koberec, alespoň tak, aby se o mě bezpečnostní složky nezajímaly. Nepotřebuju ještě jejich pozornost.

Nasedám k Loganovi do auta a on šlape na plyn.

„Kdo tě poslal?" trhám ticho první otázkou.

„Barrows." Ne, rozhodně nemá náladu na zdlouhavé rozhovory a moje otravné vyptávání, ale pořád se utěšuju myšlenkou, že musí být zvyklý, přeci jen má tři mladší sestry. Navíc se na to musel připravit už ve chvíli, kdy se dozvěděl, že pro mě má dojet.

„Co se děje?" chci vědět narovinu.

„Já nevím," vzdychá unaveně. „Prostě mi dost hektickým způsobem sdělil, žes nejspíš podpálila byt a mám tě vyzvednout."

„Prosím?"

„Já mu hned řekl, že je to pitomost," krčí rameny. „Pak na mě akorát zařval, že tě mám dostat pryč a poslal adresu."

„Něco se muselo pokazit."

„Nepovídej."

„Víš vůbec, co se v poslední době podělalo?" ignoruju ho.

„Seznam toho, co je v pohodě, bude kratší." Ukazuje se, že matně tuší, co Eliott provedl, ale neví, jaké to má následky. Sem tam přikývne a něco zabručí. Ani nevím, jestli mě poslouchá, moje vyprávění je zmatené a on vypadá fakt unaveně. Musí pro něj být těžké žít najednou. Používal je neustále, pořád někomu šmejdil v hlavě. Bez sensekineze ke koupi domů a bytů moc lidí nepřinutí. A nejhorší je, že se v případě nouze nemá jak bránit. Není bitkař, on tři trénované chlapy prostě nesundá, i když na to vypadá. Takže se radši neptám, jak se má.

„Co je vůbec s holkama?" zajímám se. Vím, že pokládám otázku srovnatelnou s tím, jak si vede, možná ještě horší. Ale je pravda, že jsem na ně zapomněla a nevím, jestli musely základnu opustit i ony. Viděla jsem se s nimi naposledy, když zachraňovaly zaseknutého Dana z jedné z překážek.

„To je příběh k popukání," prohlašuje, ale nezní vesele, dokonce se vůbec neusmívá. Ironie jeho hlasem doslova prosakuje. „Protože já jsem k ničemu a ty taky, Barrows je požádal o pomoc, takže se nejspíš účastní nějaký veselý sebevražedný mise na záchranu Londýna." Tak proto se nesměje. Nejspíš se celý život snaží, aby je před světem dětí hvězd ochránil, a ony se do něj vrhnou po hlavě v okamžik, kdy s tím nic nemůže udělat. Kdyby měl svoje schopnosti, důrazně by jim domluvil, tím jsem si jistá. A třeba by na ně použil i sensekinezi, kdyby bylo potřeba. Jen aby se nedostaly do ostré akce, kde se jim může něco stát. Na jednu stranu chápu jeho starosti, na tu druhou si ale myslím, že jim trocha reality a adrenalinu neuškodí. Barrows by je s sebou nebral, kdyby si byl jistý, že jde o život. Nic takového ale nahlas neříkám.

„Asi jsou momentálně jediné se schopnostmi, kdo může vojákům nějak pomoct."

„To je mi úplně jedno. Na takový věci jsou prostě... malý. Ty taky, když už jsme u toho."

„Nechápu, co se dneska večer stalo," měním raději téma. „Oni věděli, že v bytě jsem. Jenom mě střelili, všechno podpálili a zase zmizeli." Nestěžuju si, že mě nechali být. Ale nejde mi na rozum, proč.

„Co?" diví se.

„Jo." Logan zastavuje auto blíž k centru města před menší bytovkou. Když vystupuje, obezřetně se kolem sebe rozhlíží. Z vojenské společnosti si něco odnesl.

I on má bydlení v posledním patře, chvíli mi trvá, než se zvládám doploužit až nahoru.

Byt ještě není zařízený tak, jak by si nejspíš představoval. Nemám tušení, jestli tady chce do budoucna bydlet, nebo se jen ukrývat před světem. Velké bílé plátno a barvy mu ke štěstí nejspíš stačí.

„Zdálo se mi o tobě," oznamuju mu radostnou novinu. „Běhals skoro nahej po kopcích a snažil ses, aby tě trefil blesk. Bylo to vtipný." Jemu se ale moje vyprávění nezdá, jenom kroutí hlavou a nechává můj sen bez komentáře nebo jediného náznaku úsměvu.

„Tu máš," hází po mně platíčko Naproxenu, což jsou léky proti bolesti a horečce, nicméně na lékařský předpis.

„Budeme si povídat?" Sarkasmus, stoprocentní.

Ross má pravdu. Když mi není dobře, jde mi to. 

Trochu vycpávková kapitola, nicméně - házím návnadu a čekám, jestli se někdo chytí. 😎

Další část bude o něco zajímavější. Všichni víte, jak moc ráda šťourám do všeho, co se děje ve světě, zvláště pak, když něco provede Amerika. Budu to dělat zase. Až jednou zmizím, víte proč. 

Mějte se krásně!

PS: Jaké povolání si umíte představit pro Rosse?