„Tak co, kolik jste jich dostali dneska?" lepí se na mě Daniel v okamžiku, kdy otevírám dveře od bytu a vcházím dovnitř.

„Dva," odpovídám mu a zdravím Elorin a Jarreda, kteří sedí u televize a ospale sledují film. Je chvíli po osmé, Dan je musel vytáhnout z postelí. „Další dva utekli."

Dnešní noc byla náročná. Poté, co jsme si s Rossem připsali na konto dalších asi sedm zatčených členů Organizace, jim došlo, že posílat nezkušené nováčky je kontraproduktivní a místo tří nebo čtyř útoků za noc, které ale neměly valný účinek, provedou jednu dvě akce za tři dny, které jsou naplánované a proti nám stojí muži a ženy, kteří už pro Archera nějakou dobu pracují a vědí, co dělat. Stejně jsme ale dneska byli úspěšní, nedošlo k žádnému zranění a nikoho z dětí hvězd neodtáhli. Dokonce dva členové Organizace skončili v poutech.

„Příště je nakopete do řitě!" planou Danovi oči.

„Cože?" povytahuju obočí.

„Elorin tvrdila, že kdybych řekl prdel, neměla bys moc radost," kření se.

„Díky moc," povídám směrem k ní a Jarredovi. Kdyby přes noc nezůstávali a nehlídali Daniela, nevím, jak bychom mohli fungovat. „Nezlobí vás?"

„Většinu noci prospí, my taky," krčí dívka rameny. „Takže dobrý."

„Hodím vás domů," nabízí jim Ross. Ani jeden odvoz neodmítají, takže ještě jednou děkuju za spolupráci a zalézám do sprchy. Neskutečně se těším, až zapadnu do postele a alespoň na hodinu zavřu oči. Strach o to, co by Daniel mohl bez dozoru vyvést, mi víc nedovolí. Navíc má Ross dneska od dvanácti až do večera výcvik nováčků, takže ten ho nezaměstná.

„Zvonil ti telefon," upozorňuje mě bráška, když vylézám z koupelny. „Máš prej zavolat zpátky."

„Kdo to byl?" zajímám se.

„Neznámý číslo, jméno jsem zapomněl, ale hlas mi byl povědomej," vysvětluje s očima upřenýma na televizi.

Snažím se na Eliotta nemyslet, nevidět ho na každém kroku a nepřipouštět si, že mi chybí. Když jsme se vrátili z Islandu, neměli jsme na sebe moc času, ale věděla jsem, že je poblíž. Teď není a já ho ve svém životě postrádám. A když ne jeho, minimálně vědomí, že tady někde je a nenechá mě v problému. Pocit prázdnoty, stýskání a smutku mě štve, protože jsem na něj zároveň naštvaná a moc bych si přála, aby vztek převážil. Bylo by jednoduší ho nesnášet. Kdyby se tady teď objevil ve dveřích, nevím, jestli bych ho chtěla praštit nebo políbit. Ta nerozvážnost mě vytáčí. Stejně jako teď. Přeju si, aby volal Eliott, a zároveň se děsím, že se z reproduktoru ozve jeho hlas.

Číslo zanechané v kontaktech mi nic neříká.

„Lori?" zvedá to hned po prvním zazvonění. Ze srdce mi padá těžký kámen a taky mnou prostupuje zklamání. Poznávám Sethův hlas. „Slyšíme se?"

„Proč voláš z cizího čísla?"

„Vzali mi služební telefon, musel jsem zase vytáhnout svůj starej," rádoby popotahuje. Pak jeho hlas nezvykle zvážňuje. „Chci s tebou o něčem mluvit. Můžeš přijet?"

„To není dobrej nápad," odmítám. Představa, že potkám Markuse, mě totiž trochu děsí. Celý týden jsem o něm neslyšela a Colton mi dost neochotně potvrdil, že je pořád naštvaný a s nikým nemluví.

„Markus není doma a jen tak nepřijde," zkouší to.

„Mně zase neodveze Ross, je pryč a k vám to bude busem trvat věčnost. Doraz ty."

„Fajn," vzdychá rezignovaně. Z lístečku na stole mu diktuju adresu a on slibuje, že dorazí co nejdřív. Tón jeho hlasu se mi moc nezamlouvá, ale rozhoduju se nedělat předčasné závěry a místo toho si sedám k Danovi a sledujeme spolu kreslený seriál.

„Dal bych si zmrzlinu," prohlašuje. „Nezajdeme někam?" Pohlížím na šedivou oblohu a okenní tabulku, od které se odrážejí velké dešťové kapky. Včera šly teploty skokově dolů a já jenom doufám, že léto ještě neřeklo poslední slovo.

„Přijede kamarád, může nás pak hodit autem," usmívám se na něj a on se zákeřným zábleskem v očích přikyvuje. Jak kdyby se právě přiučil něčemu novému a zajímavému.

„Ross půjde s náma?"

„Spíš ne, má dneska trénink."

„A můžeme jít i tam?"

„Uvidíme, jak ti bude po zmrzlině, dobře?"

„Platí," souhlasí.

Koukáme na další dvě epizody a v polovině třetí bytem zní zvonek. Pouštím dovnitř zmoklého Setha. S Danem se naposledy viděli na letišti, když přiletěli z Islandu, ale i tak je bráška nadšený, že vidí někoho, kdo si s ním vydržel hrát. Zkouší na něj psí oči, co se zmrzliny týká a Seth souhlasí, že jakmile si s ním promluvím, pojedeme společně doplnit zásoby cukrů.

„Máte tu fungující domácnost, koukám," ušklíbá se. Jeho narážku nekomentuju, protože má svým způsobem pravdu. Vycházet s Rossem je jedna z nejsnadnějších věcí na světě, Daniel většinou na slovo poslouchá a v mojí nebo Rossově přítomnosti si nedovoluje moc zlobit.

„Budou nás přesouvat," naznačuju mu, aby se příští týden třeba nesebral a nepřijel na návštěvu, a my tady nebyli. Vzhledem k tomu, že se nás Organizace pokoušela sledovat, je lepší být v pohybu, takže změníme lokalitu. Dan má sice přes noc hlídání, ale nedokážu si představit, co by se dělo, kdyby sem vrazili ozbrojení chlapi a my tady s Rossem nebyli.

„Slyšel jsem, že jim nic nedaruješ," sedá si ke stolu v kuchyni.

„Dáš si něco?" nezapomínám na zdvořilost.

„Ne díky, musím se šetřit na tu zmrzku," zubí se, ale rychle mu úsměv z tváře mizí.

„O co jde?"

„O co může jít," skučí nešťastně. „O Markuse."

„To mi došlo, musíš být víc konkrétní."

„Vrátil se k zápasení. Musíš mi pomoct ho odtamtud odtáhnout a proplesknout, aby se vzpamatoval, jinak se namočí do problému. Nekoukej tak, vím, že je to příšerná prosba potom, co tě seřval jak malý dítě."

„To teda je," potvrzuju. „Proč si myslíš, že mě bude poslouchat?"

„Protože já to už zkusil. Mám o něj fakt strach, Lori," prohlašuje naprosto vážně, bez náznaku humoru. „Pracoval u armády a vrátil se do podsvětí. Je jenom otázkou času, než někomu rupnou nervy. Dante a jeho otec jsou rádi, že se jim vrátil šampión, ale bráchovi reálně hrozí nebezpečí." Argumentovat, že je Markus dospělej a že má dost rozumu, je zbytečné a nemám ani to srdce říct něco takového, protože vidím na Sethovi, že se vážně trápí. Jsem rozhodnutá mu na prosbu kývnout, ale ještě nejdřív chci vědět pravdu ohledně záhadných peněz na Markusově účtu. Někdo musí vědět víc, a když ne Colton, tak Seth nebo Mitch.

„Kde vzal Markus všechny ty peníze, když nebyly ze zápasů?"

Seth dělá grimasu v obličeji, jak kdyby ho postřelili, bouchá se čelem o stůl a nechává hlavu položenou dole.

„Budeš mě nesnášet," bručí do dřevěné desky. Takže konečně trefa do černého, vážně něco ví.

„Chápeš, proč se ptám a princip obchodování znáš taky, takže to vysyp," mračím se, Pomohla bych mu, i kdyby mi odmítl cokoli prozradit, ale občas je třeba využít situace.

„Ty prachy byly moje," pohlíží mi kajícně do očí. „Já nepřestal hrát."

„Pokračuj," vyzývám ho po pár vteřinách napjatého mlčení.

„Fajn, ale neříkej Markusovi, že jsem ti to prásknul, zabil by mě," žebrá se smutným výrazem ve tváři. „Jednoduše, když máš dobrý kontakty a známosti, je možný všechno. Táta na Markuse přepsal dům, což je fajn, ale s tím i všechny dluhy, kterých je hromada. Asi za to, že jsme se k němu otočili zády potom, co jsme se dozvěděli o Connorovi. To je jedno, prostě jsem se to náhodou dozvěděl. S výplatou od SAS bychom to museli splácet několik let a já to chtěl mít z krku co nejdřív, takže jsem všeho všudy vynechal možná jeden turnaj, než jsem se k tomu vrátil. Markus mi na to přišel a přísahám, tohle je čistá pravda, nechtěl, abych tam chodil. Já ho ale ukecal. Je rozdíl mezi tím, když strávíš noc hraním karet a zápasením. Karty na tobě nenechají žádný fyzický důkazy. Myšlenka na rychlý splacení dluhů se mu zamlouvala stejně jako mně, i když by byl radši, kdyby všechno mohl zařídit sám. Tak udělal alespoň jednu věc. Donutil mě zrušit si vlastní účet a nechat si všechny peníze přeposílat na jeho, kdyby se něco posralo. Když už nemohl zápasit, vzal na sebe alespoň tohle. Proto Barrows vyhodil nás oba, přiznal jsem to."

„Sethe," úpím nahlas a prohlížím si tu hromádku neštěstí přede mnou. Proto Markus odmítl objasnit záhadu s penězi. Potopil by vlastního bratra.

„Já vím, jsem kretén."

„Ty peníze, co jste použili ke splacení..."

„Museli v bance zase odepsat, prakticky jsme na začátku. Proto se Markus šel prát, teď vydělává jenom Colton, kterej nejspíš nic neví a máma taky ne." Hledám slova, kterými bych vyjádřila svoje splašené myšlenky, jenže mě nic nenapadá. Chtěl udělat dobrou věc, ale nejhorším možným způsobem. „S tím si ale nedělej starosti. Jediný, co chci je, aby přestal dřív, než ho tam někdo zabije. Znáš ho, když se rozzuří, nekontroluje, co říká a mohl by naštvat špatný lidi. Všeobecně se ví, že dělal pro SAS a mě nedávno naznačili, ať už se radši moc neukazuju."

„Chápu, jste idioti, kteří si řeknou o pomoc až ve chvíli, kdy jde o život. Kdy?"

„Dneska v sedm začíná zápas, tak třeba abychom v šest byli na místě."

Skoro mi zaskakuje čaj.

„Ty mě tam chceš vzít?" ujišťuju se.

„Je to jediný místo, o kterým vím, že tam na sto procent bude. Včera jsem ho hledal, ale někam se zašil a kromě zápasů nemám tušení, kde tráví čas." Jít ječet na Markuse, jakej je blbec je jedna věc, ale jít na něj řvát mezi lidi, o kterých se sem tam zmíní a jeden je horší než druhý? Kde se prodávají drogy ve velkém a prostituce je normální věc? Seth na mě kouká a tváří se jako raněné štěně, nejspíš má strach, že mě teď vyděsil a odmítnu ho.

„Půjdu s tebou," přikyvuju a on si oddechuje. „Sice si nemyslím, že na mě dá po tom všem, ale zkusit to můžu."

„Jsi fakt skvělá!" bouchá nadšeně do stolu. „Díky moc!"

Po našem rozhovoru se přesouváme do auta, které si Seth půjčil od své mámy a odváží nás do oblíbeného obchodu se zmrzlinou, aneb sněz, co můžeš, když to dokážeš. Já na zmrzlinu rezignuju. Jakmile tady Daniel skončí, zajdeme do vedlejšího podniku, abych trochu naplnila žaludek. Čeká mě poměrně složitý úkol. Možná ten úplně nejnáročnější v mém životě. Nedokážu si totiž představit, že za ním prostě přijdu, řeknu mu, aby přestal zápasit, a on bude souhlasit. To není jeho styl a nevím, proč Seth očekává, že mě jeho starší bratr poslechne. Už teď jsem si jistá, že se akorát poštěkáme. Ale co bych pro ně neudělala.

Daniel má zmrzlinu místo oběda a nejspíš i večeře, protože když odcházíme a sedáme si do normální restaurace, nechce nic. Nejspíš si otupil chuťové buňky.

„Půjdeme na trénink za klukama?" zajímá se bráška.

„Jen ty, já musím něco zařídit."

„Co?"

„Musí srovnat do latě mýho bráchu," odpovídá mu Seth.

„Zlobí?" diví se Dan.

„Jako ďas," souhlasí Seth.

„To není moc zajímavý, radši budu s Rossem," rozhoduje se, jak kdybych mu dávala na vybranou. „Dáš mi ochutnat?" ukazuje na hromádku hranolek, když mi přináší jídlo. „To maso hezky voní."

„Na," sunu k němu svůj talíř a jdu si objednat nové, protože vím, že by mi z jeho ochutnávání moc nezbylo. Je mu sice deset, ale žaludků má několik a apetit k jídlu za deset lidí. Ale proč mu bránit, někdo má problém s tím, že jejich děti jíst odmítají.

Po obědě se ještě chvíli procházíme nákupním centrem a nejvíc času trávíme v obrovském hračkářství, kde si Dan zkouší snad všechno, co jde. A Seth ho k mojí smůle následuje. Alespoň můžu Alexis varovat, že Setha rozhodně nemá brát do hračkářství, jinak tu stráví mládí. Cítím se jako máma dvou malých děcek, když nechtěně bourají věž z krabic lega a naznačuju Sethovi, že počkám raději venku.

Sedám si na prázdnou lavičku k fontáně, beru do ruky telefon a tisknu tlačítko na vytáčení hovorů. Nejdřív zkouším Eliotta, ale automat mi oznamuje to samé, co posledně – jeho číslo neexistuje. Pak v sobě nacházím odvahu a vybírám si Markuse, ale ten mi hovor po čtvrtém zazvonění vypíná. Jo, už vidím, jak si spolu promluvíme.

Mým posledním vyvoleným je Jacob, jemuž se zvládám dovolat, ale doba není vhodná. Dle hluku poznávám, že jsou s ostatními nejspíš ve společenské místnosti a dobře se baví. Z prvního popudu čisté radosti mě dává nahlas, aby se mnou mohl mluvit i Dyllen a ostatní. Což je od něj milé a já jim oznamuju alespoň to, že jsme našli Daniela a je zase se mnou. Pak ho ale musím požádat, jestli bych s ním mohla mluvit o samotě.

„Zníš divně," poznává. „Je všechno v pořádku?"

„Není. Eliott ukradl informace o dětech hvězd v Londýně a předal je Archerovi nebo někomu jinýmu. Skoro denně řešíme útoky Organizace."

Na druhé straně na pár vteřin nastává hrobové ticho.

„To by neudělal," reaguje po chvíli.

„Pomohl utéct Belle, uspal mě i Coltona, namočil Markuse do hrozného problému. Museli jsme kvůli tomu odejít ze základny."

„Ne," odmítá znovu. „V žádném případě."

„Já ti přece nelžu."

„Zavolám mu."

„Nezavoláš, změnil si číslo. Myslela jsem, že bys mohl něco vědět."

„Já vím, že Eliott by tě vědomě nezatáhl do nebezpečí a že by si radši nechal zlomit obě nohy, než aby znovu pracoval pro mého otce."

„Posloucháš, co ti říkám?" vrčím trochu podrážděně.

„A ty mě? Já nevěřím, že by zradil." Trochu mě tvrdým zamítnutím bez známky pochybností zaskakuje. Nepřipouští si jediné mé slovo, které by Eliotta obvinilo ze zrady a nedokážu rozeznat, jestli je to proto, že jsou jako bratři a už z principu odmítá, že by Eliott mohl provést něco takového, nebo je jednoduše na sto procent přesvědčený... o čem vlastně? Jeho neochvějná důvěra v Eliotta mě dojímá. Často přemýšlím o tom, co se stalo, k čemu došlo, že ho to přimělo jednat takhle. Ale nic kloudného jsem zatím nevymyslela. „Lori, hele, nechápu, proč to udělal a co se děje, ale věř mi, když ti říkám, že mu určitě jen tak v hlavě nepřeskočilo a nerozhodl se zase přidat k Organizaci. Možná ti to nikdy nepověděl, ale záleží mu na tobě, a pokud riskuje, že ho začneš nesnášet, musí se dít něco víc." Oči mi vlhnou a vzpomínám na okamžik, kdy Organizace napadla ostrov a já se setkala s jeho matkou. Řekl své mámě, že třeba někdy v budoucnu budu jeho rodina a pokud mi někdo ublíží na její rozkaz, už ho nikdy neuvidí. Což ji nakonec obměkčilo.

„Asi máš pravdu, promiň," vydávám ze sebe. V hlavě mám absolutní chaos. Fakta hrají proti instinktu a logice. Útoky na děti hvězd z ukradeného seznamu jsou na denním pořádku. Jenže co by se mohlo stát, že ho to přimělo riskovat tolik životů? Proč by mě několik dní dopředu nabádal, abych nepřestala hledat bratry? Ze všech těch otázek, pro a proti, se mi začíná motat hlava. Zvykla jsem si na Eliotta ve svém životě a najednou zmizel. Jako by zemřel. A já ho chci zpátky.

„Zkusím trochu zapátrat a zjisti, co se děje," slibuje. „Kdybych na něco přišel, dám ti vědět."

„Díky moc," pípám a snažím se, aby na mém hlasu nebylo znát, že mě rozhodil.

„Držte se." Seth s Danem akorát se širokými úsměvy opouštějí hračkářství a já se rychle zvedám.

Společně se vydáváme na parkoviště a já poslouchám Danovo vyprávění o vrtulníku na dálkové ovládání a pistoli na obří bubliny. Slova mi ale jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nevnímám ani cestu do tělocvičny, kde by kluci měli mít na starost výcvik nováčků. Dan už cestu dovnitř zná, div skoro nevyskakuje z auta, když Seth zastavuje před menší budovou.

„Colton o ničem neví," upozorňuje mě Seth.

„Tak mu to povíš, lží a tajností bylo dost, nemyslíš?"

„Nedovolí mi vzít tě na zápas."

„Já se jich ptát nebudu, Sethe. Jdu jim to jen oznámit."

„Začínáš být drsná."

„Na vás nic jinýho neplatí," vylézám ven a následuju Dana, který akorát prochází dveřmi. „To tě Alexis ještě nenaučila?"

„Och, ty jsi oproti ní jenom roztomile nakrknutá. Z ní jde občas strach," otřásá se, nicméně z jeho hlasu zaznívá vřelost. Tráví s ní čas moc rád.

Colton s Rossem mají k nadšení velmi daleko, když je seznamujeme s naším večerním programem. Chvíli to vypadá, že zruší trénink a půjdou s námi, ale Seth tento nápad velmi rychle rozbíjí pádnými argumenty. A bratr mu dává za pravdu, ač velmi nerad. Oba je ujišťuju, že kdyby došlo k problémům, podpálím cokoli, co mi přijde pod ruku. Moje historky o dveřích, které sejmuly na Islandu Arna a posteli, která zase málem rozdrtila mě, jim ale vtipná nepřijde. Ani trochu, jenom Seth musí vynakládat značné úsilí, aby se neusmíval.

**

Seth mi cestou dává menší přednášku o tom, co je vůbec londýnské podsvětí zač. Jedná se o jednu dlouhou ulici v chudší části Londýna, která je plná barů, hospod, utajených nevěstinců a lidí, kteří pocházejí z rozdílných společenských vrstev a provádějí rozdílně špinavou práci. Zloději, vyděrači, lichváři, podvodníci, překupníci drog a zbraní. Ale taky si lze zaplatit něčí únos či dokonce vraždu. K drogám a alkoholu se dostane každý odvážný civilista, který sem zabloudí, ke kartám, zápasům, holkám a trochu vyšším hrám jen ti ověření nebo se známostmi. Jedná se o jakési jádro prohnilé skupiny, které čítá několik set lidí, kteří se zdržují na určitých místech a znají lidi s podobnými... zájmy. Všichni, kteří jsou trochu v obraze, zdejší ulici říkají originálně Peklo. Peklo číslo jedna, protože dvojka se nachází na opačné straně Londýna a Seth ji popisuje jako daleko temnější místo, kde dochází k věcem, o kterých slyšet nechce ani on a já už vůbec ne.

Policisté vědí, že se tu prodávají drogy a alkohol nezletilým. Snad možná tuší i něco o prostituci. Kdysi zdejší ozbrojené složky podnikaly razie s cílem zarazit všechny nelegální aktivity, jenže jakmile zatkli někoho důležitějšího, za „záhadných" okolností byl vždy propuštěn z vazby. Následně se na rok dva ukryl v cizině, a když se vrátil z dovolené, pokračoval v tom, kde skončil. Kdokoli s vyšším postavením má svého nástupce. A ten taky. Je to zařízené tak, aby se londýnské podsvětí nerozsypalo po zatčení pár velkých ryb. Kalkulují s jednoduchým pravidlem – každý je nahraditelný, někdo hůře a další snadno. Místo Setha si karty můžou zahrát desítky jiných. Zatčení Danteho otce, který se stará o dovoz zbraní do Británie, by podsvětí bolelo víc, ale taky by jej někdo časem nahradil.

Dřív se prý všechno odehrávalo v síti podzemních chodeb a sklepů, ale časem přestaly prostory stačit a veškerá činnost se přesunula normálně do budov. Sklepy se dál využívají, ale nikdo pořádně neví k čemu.

Kamarád parkuje auto na místě, kam bych s klidným srdcem nepostavila ani popelnici.

Tak jo. Moje auto to není.

„S nikým se moc nevybavuj," dává mi instrukce při cestě k jednomu z barů, kterých je v dohlednu asi deset. Záleží, do kterého člověk vleze, tak se pak dostane třeba ke kartám nebo zápasům. „Rozhodně se netvař mile a přátelsky. Nic si od nikoho neber. V případě nouze všechny v okolí prostě sesmahni na uhel."

Vnitřek baru mě nepřekvapuje. Vzduch nahradila směs kouře z cigaret, trávy a štiplavého zápachu alkoholu. Odněkud nad námi duní hlasitá hudba, na kterou tancují celé skupiny holek a kluků. Očividně jsou pod vlivem. Čeho, to si netroufám odhadovat. Seth nám razí cestu skrze tancující lidi, kteří si nejspíš neuvědomují ani vlastní existenci.

Až u pultu si dovoluju nadechnout se z plných plic. Není tady tak narváno a můj osobní prostor narušuje jen pár lidí, ne dvacet.

„Jdeš podpořit bráchu?" objevuje se za barem potetovaný muž s veselým úsměvem na rtech. Tomu jedinému tady asi nekoluje v žilách nic než krev. Musí křičet, abychom ho dobře slyšeli.

„Tak nějak," souhlasí nahlas. Ukazuje na mě a muž lhostejně krčí rameny, Seth mě bere za loket a táhne ke dveřím, na kterých je cedule sklad. Když za sebou zavírám, hudba se utišuje, nerve tolik uši a doléhá k nám jenom dunění.

Podél stěn jsou v poličkách vyskládané trvanlivé potraviny a balené vody. Na druhé straně místnosti jsou další dveře, u kterých sedí mladík na sudu od piva a civí do telefonu. Ten vypadá maximálně znuděně a otráveně. Na otázku, zda u sebe máme zbraně, oba kroutíme hlavou a on nám na hřbet ruky tiskne razítko. Seth říkal, že v některých budovách jsou zbraně přísně zakázané. Z bezpečnostních důvodů. Což je absurdní vzhledem k široké nabídce drog a alkoholu. Ale chápu, proč tady takové pravidlo mají. Opilec se zbraní v ruce... na takový průser si nejspíš netroufají ani zdejší šéfové.

Procházíme druhými dveřmi a objevujeme se na širokém požárním schodišti. Jeden proud lidí míří dolů, jiní zase nahoru.

„Vítej v Pekle," trousí Seth mým směrem. I tady hraje hudba, ale ne tak nahlas. U zdí postávají muži i ženy a nabízejí různé zboží, od bílého prášku v průhledných sáčcích, přes testovací léky až po zkumavky, které vypadají, jako by je naplnili vodou z močálu.

„Sethe?"

„Do hajzlu," kleje potichu můj společník a s nervózním úsměvem na rtech se otáčí. „Dante. Jak se máš?"

„Hned o něco líp, když tě vidím," usmívá se mladík zářivě a očima si mě krátce prohlíží. Nejde přehlédnout jeho doprovod, ti samí muži, kteří se ukázali u Nicholsů před domem. Jeden z nich má nateklou polovinu tváře, rána, kterou mu Markus způsobil klíčem, udělala s jeho obličejem svoje. Ne, že by mi ho bylo líto. „Zahrajeme si."

„Chceš, aby tvoje další auto skončilo na náhradní díly?" Skoro cítím, jak rozhovory kolem nás utichají. Dantemu tuhne úsměv na rtech. „Hups."

„Děláš si prdel."

„Myslíš? Tvářil bych se tak spokojeně, kdybych si vymýšlel?" ukazuje Seth na svůj obří úsměv. Proboha, jsme tady minutu a on už si vyskakuje. Má vůbec pud sebezáchovy? „Nemám čas na hraní," odmítá.

„Copak? Tvoje milá snad neví o tom, co děláš ve volném čase?"

„Moje milá!" Seth se láme v pase a začíná se smát jako smyslu zbavený. Nutno podotknout, že nikdo další se nesměje. Musí si utřít oči a pořádně se nadechnout, aby mohl znovu mluvit. „Jednou mě budeš mít na svědomí. Ne, je to kamarádka a vtipy o tom, že se jednou vezmeme, můžu dělat jen já a bráchové. A moc dobře to ví."

„Tak v čem je problém? Jedno kolo, na tři vítězné. Poražený se utká ve večerním zápase." Dante chce pomstít svoje auto a tupec vedle mě na jeho volání začíná slyšet.

„Sethe," syčím potichu, protože vidím, jak očima kontroluje hodiny na stěně. Máme čas, jsme tady o dost dřív. „Chceme Markuse dostat odtud, ne tebe dovnitř!"

„Mně se neříká ne," oznamuje mi Dante povýšeně a zachytávám jeho pohled. Zastrašuje, aniž by nahlas vyhrožoval. Zároveň je to i povel pro Setha, který rezignovaně svěšuje ramena. „Klidně počkej tady," mrká na mě ještě.

„To teda ne," chytá mě Seth za rukáv od mikiny a stahuje k sobě blíž. „Jde s námi."

Následujeme Danteho a jeho společníky do vedlejší budovy, takže se vzdalujeme od místa, kde by měl být Markus.

Co se tohohle místa týká, je daleko sofistikovanější než budova, ve které se zápasí. Karty očividně hrají jenom dvě skupiny lidí – ti, kteří mají co prohrávat a ti, kteří si jsou jistí svou výhrou.

To, co dělá Markus, je svým způsobem bezpečné. On sice dostane do těla, ale za prohraný zápas ho žádný postih nečeká. Seth nesmí prohrávat, protože on přijde o to, co vsadí. Sázky mnohdy daleko převyšují jeho možnosti. Tady se ztrácí nejen žetony, ale celé lidské životy. Stačí jedno špatné rozhodnutí, jedna nepozornost a člověk je zadlužený u někoho, jako Dante nebo jeho otec. Hrát karty chce daleko víc odvahy než nelegální MMA. Markus jde do ringu sám za sebe, Seth by mohl do problému zatáhnout i rodinu.

Ve větší místnosti se nachází asi dvacet osob u několika stolů, většinou mužů. Ti se po nás otáčejí, když se Dante se Sethem usazují a přichází k nim vysoká žena, která má nejspíš dohlížet na čistý průběh hry.

Spratek debilní, čtu jí na očích, když si všímá Danteho a on se na ni přátelsky usmívá.

„Zkus pro jednou hrát čistě," šklebí se mladík, když dostává karty.

„Takový kecy si nech," mračí se Seth do svých karet.

„Všichni ví, že fixluješ."

„Dokaž mi to," odfrkává si kamarád. Colton s Markusem se prali, Mitch a Seth hráli karty. Očividně není žádným tajemstvím, že při hrách podvádějí, ale nikdo je při činu nechytil.

„Na tom pracuju," ukazuje Dante do rohu místnosti, kde bliká světélko kamery.

„Chtěl sis zahrát jen proto, abys mě nahrál na kameru?" diví se Seth, ale nezdá se, že by si dělal starosti. „Full house."

Právě Danteho porazil, což protivník kouše jen velmi stěží, ale žena uznává Setha za vítěze a připravuje karty na druhé kolo. Vím, že by neměla nikomu fandit, ale zdá se mi, že se jí na rtech mihl malý úsměv, když Seth vyložil své karty na stůl. Minimálně dvakrát jsem hrála se Sethem i Mitchem a nikdy jsem je při podvádění nenachytala. Nechápu, jak se dá švindlovat hru jako poker. Seth nedělá žádné pohyby navíc, tváří se pořád stejně, uvolněně a vesele. Naopak Dante je rudý vzteky, nejspíš mu jdou špatné karty. A Seth to ví. Do rytmu hudby si poklepává nohou a čeká na Danteho další krok. Jenže on karty skládá, což je pro Setha další bod. Všímám si, že i Seth neměl s čím hrát. Kdyby Dante nesložil, vyhrál by. Začínám si čím dál tím víc myslet, že celé slavné podvádění je vlastně jen psychologická hra s protivníky, které svým vítězným přístupem jednoduše zadupe do země a přiměje je buď složit, nebo počká, dokud mu nepřijdou lepší karty. Třetí hra opět končí v Sethův prospěch. Dante si ani neškrtl a z obličeje mu mizí barva. Sázka padla, svědci u toho byli a on teď musí přijmout svůj trest.

„Utkáš se s Markusem," rozhoduje Seth a mladík naproti lapá po dechu.

„Co-cože?"

„Slyšels. S mým bratrem, víš, kdo to je."

„Ale..." utichá, protože se k němu naklání černovlasý kluk s rozbitým obličejem a něco mu říká. Dantemu se zase projasňuje tvář a energicky přikyvuje. „Nathan to vezme za mě."

„Na tom jsme se nedohodli."

„Tvoje chyba, příště si určíme pravidla," zubí se.

„Žádný příště nebude," zvedá se Seth. „Je mi jedno, koho z vás rozmlátí. Nevím, cos bráchovi provedl, ale zavolej si rychlou předem, abys pak dlouho nečekal," říká ještě tmavovlasému, Nathanovi. Ten, který bil svou sestru. Asi chce odvetu za to, jak ho Markus posledně zastihl nepřipraveného. Kdyby u incidentu nebyl Seth a Colton, věřím, že Nathan by tady dneska nestál a potravu by přijímal hadičkami kdesi na jednotce intenzivní péče.

Seth mě bere za ruku a táhne z místnosti pryč. Scházíme po schodech do prvního patra a provizorním průchodem se znovu dostáváme do původní budovy, která je daleko větší než ta, ve které se hrají karty.

„Proč jsi mu vybral Markuse?" nechápu, když se protahujeme kolem dvou mladíků, kteří každému, kdo prochází, do rukou vráží malé bílé letáčky. Nabízí nové, ještě netestované drogy. Zdarma, ale musíte jim pak vyplnit dotazník o tom, co látka s vámi vůbec udělá.

„Protože vím, že se ho Dante bojí. Ale vidělas to sama, on do souboje nepůjde a já doufám, že odtud odejdeme i s Markusem."

Místnost, do které vstupujeme, je jako jiný svět. Stropy se tyčí mnohem výš než kdekoli jinde a v každém rohu jsou umístěná silná ostrá světla, která se soustředí hlavně na osmiúhelníkový ring – oktagon, ve kterém probíhají zápasy v MMA. V místnosti nejsou žádná okna, ale vzduchotechnika u stropu filtruje všechen cigaretový kouř a dá se tady celkem dobře dýchat. Hned u vchodu se prodává pivo a tvrdý alkohol. Kolem oktagonu je rozmístěných několik řad židlí, které jsou zpola obsazené, ale proudí sem stále víc a víc lidí. Markusovo jméno nejspíš táhne. Kolem dokola chodí dvě ženy a nabízejí možnost sázky na účastníky dnešního malého turnaje.

Najednou hudba utichá a diváci o pár vteřin později taky postupně umlkají.

Do oktagonu musí skoro dovléct hubeného vysokého kluka, kterému může být kolem pětadvaceti let. Divně mhouří očima, jak kdyby měl poprvé v životě kontaktní čočky, a klepe se po celém těle. Vidět ho jinde, řeknu, že je to feťák, který právě prochází absťákem. Což je dost pravděpodobné.

„Pojď pryč," mění Seth najednou směr ve chvíli, kde se zvládáme procpat až úplně dopředu.

„Teď?" třeštím na něj oči.

„Teď, tohle nechceš vidět." Na čtyřech obrazovkách umístěných na stěnách se začínají míhat jména. Je mezi nimi i to Markusovo a dalších asi pět. Nejspíš losují jméno toho, kdo dá chudákovi v ringu nakládačku. Kluk v oktagonu skelnýma očima hypnotizuje jméno na obrazovce a ustupuje dozadu, jako by už uvnitř nějaký soupeř byl.

Když se losování zastavuje právě na Markusově jméně, dav kolem nás vybuchuje krutou radostí. Očividně se nejedná o součást programu, který je vypsaný na velkých dveřích. Něco se asi stalo a oni pro potěšení publika zařadili zábavu navíc.

Odněkud se vyloupává Markus a zmateně mrká na lidi kolem i obrazovku. Stojí jenom kousek od nás, ale prozatím si nevšiml, že jsme tady. Pozornost věnuje nové situaci a snaží se pobrat, co se děje. U toho si automaticky kolem zápěstí omotává bandáže.

„To nemyslíš vážně," slyším ho říct směrem k vysokému muži.

„Zkusil ojebat Deana o polovinu zisku. Ví, jak to tady chodí," prohlašuje muž silným ruským přízvukem.

„Vždyť se rozsype."

„Dava, Markus!" přepíná muž do ruštiny. Dávno si rusky téměř nic nepamatuju, ale nejstarší Nichols nejspíš rozumí.

„Nevydrží ani minutu."

„Tot durak zaslužil oteta."

Markus neochotně přikyvuje, za což se mu dostává bujarého potlesku, povzbuzování a poplácání po ramenou od svého ruského kolegy. To ale nevnímá, protože svůj pohled zapichuje nejdřív do Setha, a pak do mě. Chvíli to vypadá, že nás bude úplně ignorovat. Prochází kolem nás, ale zaráží se a vrací se zpátky. Naklání se ke mně blíž, abych ho slyšela hlavně já.

„Jestli tomu zkusíš zabránit, skončili jsme spolu," vrčí, odstupuje ode mě a vydává se směrem ke vstupu do ringu.

Pár vteřin stojím na svém místě jako opařená. Chtěla jsem něco udělat, proto jsem odmítla jít ven. Bylo by snadné shodit ze stěny obrazovky, něco zapálit, přerušit tohle... odporné divadlo. Jenže Markus mi dal jasně najevo, že bych neměla. A já s ním potřebuju mluvit, což už se mi nikdy nepovede, pokud tomu chudákovi jen maličko pomůžu.

Při zahájení zápasu se proto otáčím zády k ringu a zběsile se prodírám pryč odtud dřív, než bych zahlédla něco, co nechci. Seth mě následuje a já se ještě u vchodu obracím. Zápas už sice probíhá, ale Markus se nehýbe, možná vyčkává, až vypadnu úplně.

Na chodbě se zády opírám a stěnu a vzteky zatínám ruce v pěst.

„Omlouvám se, nevěděl jsem to," kroutí Seth hlavou. „Uklidní tě trochu, když ti řeknu, že si ten kluk zaslouží dostat trochu po tlamě?"

„Je mi jedno, co udělal. Ti lidi se baví, je to odporný."

„Markus mu moc neublíží, uvidíš, že odejde po svých. Nefandí tomu, ale nejde s tím nic dělat, je to součást smlouvy. Mají dohodu s trenérem, tím vysokým Rusem, že na takový lidi je škoda plýtvat energií, do minuty dvou ho donutí se vzdát a bude po všem."

„Nechápu, jak jste mezi tímhle mohli vyrůstat."

„Občas nemáš na výběr."

„Já vím, promiň, neměla jsem to říkat. Jsem ze všeho jenom... rozčarovaná."

„Kdybys nebyla, měl bych tě za blázna. Hotovo," narovnává se. Nakukuje dovnitř a ukazuje mi zvednutý palec, takže znovu vstupujeme dovnitř. Markus nejspíš žádnou úchvatnou show nepředvedl, ale nikdo si netroufá říct nahlas jedinou větu.

Nejstarší z bratrů je dávno pryč a druhý kluk zkroušeně opouští ring. A vážně jde, aniž by mu musel někdo pomáhat. Sice vypadá, že brečí a je rudý v obličeji, ale nevidím na jeho těle jedinou kapku krve nebo náznak úderu. Markus udělal přesně to, co Colton tehdy. Přinutil škrcením nebo páčením svého soupeře, aby zápas vzdal, možná ho jednou praštil, aby se neřeklo, a tím celé představení skončilo.

Mám skoro dvacet minut do oficiálního zahájení zápasu, a přitom by se tady měl ještě ukázat Nathan místo Danteho. To už Markus tak milostivý nebude.

Velký nápis ŠATNA mi ukazuje, kam mám jít.

Asi metr od dveří se zastavuju, protože mou pozornost upoutává stříbrná deska zapuštěná do stěny. Je k památce těch, kteří zemřeli při zápasech přímo v této místnosti. Poslední ze čtyř jmen je Connor Nichols. U jeho jména je zlatým písmem vyvedené datum a čas úmrtí.

Tady před lety přišli o bratra.

Pamětní deska na počest zemřelým mi na tomto místě přijde jako největší neúcta, jaké se člověk může dopustit. Tady? Někdo měl očividně srdce na to uctít oběti nelegálních zápasů, ale mozek mu nejspíš nefungoval, když památku umístili tak, aby byla čelem k oktagonu. Ti lidi by tady určitě být nechtěli.

Beru za kliku a vcházím do menší šatny. U stěny je naražená řada skříněk, které ve mně evokují vzpomínky na střední školu. Na lavičce u druhé zdi sedí dva mladíci ve věku Markuse a baví se mezi sebou. Jen zvedají oči a zase si mě přestávají všímat. Očividně jsou na návštěvy zvyklí. Zacházím za roh, kde nacházím Markuse. S očima zavřenýma se zády opírá o zeď, jednu ruku si leduje a v druhé svírá láhev s alkoholem, kterou musel otevřít už před nějakou dobou. I když je v šatně šero, poznává, že je někdo v jeho blízkosti a oči otevírá.

„Pojď prosím domů," trhám ticho, které do teď vyplňovalo jenom hučení klimatizace nad našimi hlavami a tichý hovor dvou zápasníků u vchodu.

„Až skončím."

„Všichni si dělají starosti, Seth tvrdí, že..." utichám, když se ozývá zaskřípění laviček a následné bouchnutí dveří. Nahýbám se za roh, abych zjistila, zda ti dva vážně odešli.

Jsme tu s Markusem sami.

„... nejsi tady v bezpečí," dokončuju.

„Jdi pryč," přerušuje mě ledově. „Nemáš tu co dělat."

„Ty sem taky nepatříš."

„To se zatraceně pleteš," zvedá se. Pytlík s ledem nechává ležet na zemi a odhaluje oteklé zápěstí, které musí mít zraněné už z dřívějších zápasů. Dělá ke mně krok blíž, a ač bych strašně moc chtěla ustoupit, ani se nehnu. Moje sebeovládání dosahuje nebeských výšin. „Prostě zmiz, nemám na tebe náladu," chce uzavřít naši debatu.

Odmítám se ale jen tak vzdát, když už jsem tady. Vím, že se oba pohybujeme na hraně, přes kterou za chvíli přepadneme, pokud náš rozhovor neskončí, a budeme na sebe řvát.

„To mám jako tvojí mámě a Mitchovi říct, že ses vrátil k tomuhle skvělýmu životu?" odfrkuju si a snažím se do svého tónu promítnout co nejméně opovržení. I tak to nejde přeslechnout. Atmosféra mezi námi houstne.

„O mámu se laskavě nestarej."

Měla bych hned odejít a zkusit se vrátit ve chvíli, kdy nebude posilněný alkoholem a naštvaný na celý svět. Dávám si ještě jeden pokus zkusit ho přesvědčit, prolomit bariéru, kterou mezi nás postavil.

„Já tě nepoznávám. Ty takovej nejsi, pro-"

„Mám toho plný zuby!" skáče mi do řeči a hází s láhví do protější stěny. Cukám sebou, když se kolem rozprskává sklo, ale pořád se nemíním vzdálit. Srdce mi začíná tlouct o něco rychleji. „Vůbec bych se nedivil, kdyby Eliott všechno nafingoval, jen aby od tebe vypadnul."

Jeho slova mi berou dech a na okamžik mám v hlavě úplně prázdno. Očima těkám po jeho tváři a hledám náznaky, že to nemyslí vážně, že mu dojde, co právě vypustil z pusy. Musí vědět, že ťal do živého, zase tolik opilý není. Jenže on nehne ani brvou a navíc se zdá, že má na jazyku mnohem víc a chystá se na mě vylít všechen vztek, který v sobě nastřádal za celý život.

Nikdy jsem nikoho nepraštila a Markus má tu čest být prvním.

Ta rána pravděpodobně bolí víc mě než jeho, ale nedávám na sobě nic znát. Sleduju každý jeho pohyb a se zatajeným dechem čekám, co přijde dál.

„Uvědom si sakra, že nezachráníš všechno a všechny. Nemůžeš pořád v někom hledat dobrou stranu, ne každej ji má! Markusi, nebuď zlej a pojď radši pomáhat, o všechno se postarám a pomůžu ti, Markusi, dělej dobrý věci, budeš se cítit líp. Není mi kurva líp, je mi na hovno a můžeš za to hlavně ty."

„Za smrt Connora můžu taky?" ptám se bez rozmyslu hlasem, který sama nepoznávám. Stejně jako on na mě vytáhl Eliotta s úmyslem ublížit mi, tak i já chci, aby pocítil nepříjemné rýpnutí v hrudníku.

Rysy v obličeji mu tvrdnou a dělá ke mně pár kroků. Tentokrát před ním couvám, i když se za to nenávidím. Z tmavých očí šlehají blesky a všechny jsou mířené mě. Je tak naštvaný a přitom mi připadá ztracený, bezmocný a zranitelný jako nikdo v životě. Volá o pomoc a zároveň praští kohokoli, kdo k němu natáhne ruku.

Zády vrážím do skříněk a nemám už kam ustupovat.

Celou místnost naplňují nebezpečné vibrace, které jsou posledním varováním před nevyzpytatelným chováním mých schopností.

„Víš, co mě sere ze všeho nejvíc?" opírá se rukou kousek ode mě. Taky to vnímá, že by stačilo málo a stalo by se něco nepředvídatelného a nebezpečného jak pro něj, tak pro ostatní. A je mu to jedno. Nebojí se mě, mých schopností ani toho, co by mohlo následovat, kdyby mě naštval nebo vyděsil ještě o trochu víc. „Děsím se chvíle, kdy nám do baráku naběhne nějakej pošuk a doma bude jenom Mitch a máma. A že si ti kreténi teď můžou vybírat, kdo z nich dorazí na nečekanou návštěvu, protože jsi je nechala ujet," drtí skrz zuby.

„Místo toho, abys byl s nimi doma, když se tak bojíš, seš tady a riskuješ svůj krk. Protože je to nejsnadnější cesta k prachům, i když špatná a ty to víš. Myslíš si, že nemáš na vybranou, ale máš. A vybíráš si špatně!"

„Vypadni," ukazuje ke dveřím.

Rozmýšlím se jenom vteřinu.

„Jsi ztracenej případ!" křičím na něj ještě rozzuřeně.

„To vím dávno, jenom ty to pořád nechceš pochopit!"

Vyrážím ze dveří, se zavíráním se neobtěžuju. V tu chvíli se mi z očí spouští slzy. Seth se během mojí nepřítomnosti dal do hovoru s nějakou dívkou. Oba dva je míjím a protlačuju se mezi davem lidí, kteří se přišli podívat na zápas Nathana s Markusem. Je tu plno, židle všechny obsazené a u stěn stojí namačkaní další desítky zvědavců.

Schody beru po dvou a musím se přidržovat zábradlí, abych neupadla. Skoro se dusím, jak se snažím nepropuknout v hlasitý pláč. Už tak všichni kolemjdoucí vidí, že brečím. Tady by se mi útěchy dostalo jenom těžko, takže se mi ulevuje, když se konečně dostávám zpátky do baru a cpu se mezi tanečníky směrem ven.

Z nebe se snáší tlusté provazce studené vody, ale déšť mi teď přijde vhod. Příjemně mi chladí rozpálenou tvář a navíc vyhnal všechny pochybné lidi z ulic do jejich domovů nebo nejbližších hospod. Rychlým krokem opouštím tohle odporné místo a u prvního zavřeného obchodu se svážím na schody, přetahuju si přes hlavu kapuci a začínám nahlas plakat.

Oba jsme se zbláznili. Místo toho, abychom si navzájem pomohli a podrželi se, jak u přátel bývá zvykem, zdá se, že jsme naše kamarádství roztrhali na cucky a pohřbili hluboko do země, odkud se bude vykopávat velmi těžko. Pokud vůbec.

Rychle se do mě dává zima, mokré oblečení se mi lepí na kůži, ale nehodlám s tím dělat nic. Zaplavuje mě silná vlna emocí kvůli Eliottovi a Markusovi, ve kterých se nevyznám. Nevím, jestli je nenávidět nebo litovat, rezignovat nebo dát další šanci. Vztekat se a proklínat sebe, ty dva nebo snad bohy či osud? Od doby, co jsou bratři pryč, se na ně snažím dlouho nemyslet, nevzpomínat. Teď mě ale nepředstavitelně bolí, že tady nejsou. Ničemu by nejspíš nezabránili, ale byli by tady se mnou. Jer by chtěl jít z Markuse vyrazit duši za to, že kvůli němu brečím. Matty by jistě zachoval rozum a prostě by mě objal a řekl, že se všechno spraví. Taky by pověděl, že je Markus idiot. A Eliott taky. Načež by Jeremy zaburácel daleko sprostější výrazy, pocuchal by mi vlasy a vzal mě na obrovský čokoládový pohár.

Panebože, jak mi chybí. 

Jste všichni neskutečně skvělí. Díky vám, úžasňáci!