„No tak, už se probereme," slyším cizí hlas ve své blízkosti. Nejraději bych se přetočila na druhý bok a spala dál, o což se pokouším, ale otravný zvuk se ozývá znovu. „To v žádném případě, slečinko."

Slečinko?

Kdo mi tak kdy sakra řekl?

„Už jsi spala dost dlouho." Když ani napotřetí na něj nereaguju, ozývá se zaskřípání židle a nato hlasitý zvuk tříštícího se skla, což mě vytrhává z náruče příjemného omámení, otevírám oči a zprudka se posazuju. Do spánku mě udeřuje ostrá bolest. Se zaskučením si pokládám dlaň na čelo a snažím se utišit splašené srdce. Těsně u mé postele stojí neznámý zamračený muž ve vojenské uniformě, který před pár vteřinami hodil na zem sklenici. Vysoký chlap s tmavými vlasy, ve kterých se začínají objevovat šediny, se usazuje na svojí židli a věnuje mi vážný pohled. Natahuje se po velkém notesu, propisce a připravuje se k zapisování.

„Kdo jste?" skřehotám potichu.

„Na tom nezáleží," odbývá mě tvrdým tónem. „Potřebuju od tebe nějaké informace, a čím dřív nám je dáš, tím rychleji budeme moct zakročit. Máš tušení, kam se Eliott mohl ztratit?"

Dělá se mi zle, když vyslovuje jeho jméno, a navíc s takovým opovržením. Dochází mi, že to nebyl jenom špatný sen. Jako bych potřebovala i fyzický důkaz, tak si vyhrnuju rukáv od trička až k rameni, kde je maličká, ale čerstvá ranka od vpichu jehly.

On to fakt udělal.

Zmizel s informacemi, které by mohly nadělat ze života peklo desítkám lidí. Když si zpětně přehrávám, co se stalo, upínám se na myšlenku, že jde o nějaký promyšlený tah a ani v nejmenším nemá v plánu dát soubory do rukou Archerovi.

„Ztratit?" opakuju po něm nechápavě.

„Ano," přikyvuje podrážděně. „Na konci příjezdovky odpálili auto, se kterým projeli bránou. Zatarasili nám tím cestu. Než jsme uhasili požár a vrak odtáhli..." nedokončuje větu. Nemusí. Byl to chytrý tah. Samozřejmě. Jediní dva svědkové, já a Colton, jsme byli mimo. Než vůbec přišli na to, co udělal, nějakých patnáct minut nejspíš uběhlo. A očividně to stačilo k tomu, aby se vypařili. Ještě když vojákům do cesty připravili takovou překážku.

Zarážím se a v duchu si opakuju, co mi muž právě sdělil.

Odpálili auto?

Auto, které mě Markus nenechal řídit a mohl se zbláznit, že jsem se o něj opírala?

Taky padlo slovo vrak.

Markusovi z auta zbyla jenom hromada ohořelých zkroucených plechů. To nemůže dopadnout dobře. Eliott svým činem očistil jeho jméno, ale Barrows ho určitě stejně vyhodí. Ke všemu přišel o káru, ke které měl nejspíš jakýsi bláznivý vztah, jak jenom chlap k autu může mít.

„Nevím, kde by mohl být," odpovídám na úplně první otázku.

„Komu by ty informace mohl předat?" zkouší něco jiného.

„J-já nevím," zadrhávám se. „Doufám, že nikomu," říkám popravdě.

„To tě asi zklamu," pokračuje muž. „Během toho, cos spala, proběhly tři zásahy. Barrowsovo komando je zdecimované, z devíti chlapů je pět v nemocnici." Můj výraz musí mluvit za vše a rozhoduje se pokračovat, abych se nemusela vyptávat. „Skupiny více lidí napadly tři rodiny v různých částech Londýna. Jenom díky podpoře policie jako zázrakem nikdo nepřišel o život. Z čehož vznikl další problém, protože jsme do přísně tajné záležitosti zatáhli neinformované policisty."

„Kolik toho vzal?" polykám knedlík v krku.

„Víc, než by se nám líbilo. A nejde jenom o děti hvězd."

„Cože?" zajíkám se a mám dojem, že bych sebou sekla o zem, kdybych neseděla v posteli.

„Ukradl i desítky souborů s osobními informacemi zaměstnanců základny," oznamuje s přimhouřenýma očima, a přitom vůbec nedává najevo, že by chtěl dodat jakákoli slova útěchy. Asi nejsou. Nemůže říct nic, čím by situaci zlehčil. Napadení dětí hvězd je jedna věc, ale jak může Archer naložit s adresami zaměstnanců základny, kteří nám celou dobu pomáhali? Tím nejhorším způsobem. Všichni mají rodiny a ty jsou teď v ohrožení, protože nikdo neví, kdy Archerovi přeskočí a rozhodně se udělat něco hodně zlýho.

„Vy... nemáte to nějak zašifrované?"

„Jistě, že máme," odfrkuje si. „Ale co asi zmůže šifra, když dokázal prolomit zabezpečení základny?"

Opírám se zády o polštář a pořádně se nadechuju. Vojenská základna je silná a téměř nedobytná samostatně fungující jednotka s obrovskou mocí. Ale stačí menší únik informací a všechno je jinak. Pokud soubory skončily v rukách Organizace, a zdá se, že ano, mají výhodu. Ne jenom adresy, jména a fotografie. Oni teď mohou zastrašovat a vyhrožovat i jednotlivým členům jednotky. Strach je jeden z nejlepších a nejúčinnějších nástrojů k ovládání lidí, to víme všichni a historie i současnost nám mohou dát desítky příkladů.

Fakt to udělal, uvědomuju si.

Voják mi pokládá několik dalších otázek, ale ani na jedinou mu nedokážu uspokojivě odpovědět. Eliott by teď mohl být kdekoli, klidně sedět v letadle směr Island. To je jediné vodítko, které jim můžu poskytnout

Po půl hodině s podrážděným zamručením ukončuje náš rozhovor a doprovází mě před Barrowsovu kancelář. Lidé, které potkáváme cestou, se za námi obracejí a jejich navztekané pohledy mě píchají v zádech. Nemusí mít tušení o dětech hvězd, ale vědí, že došlo ke krádeži informací a že to udělal někdo z nás, z těch, kteří na základnu oficiálně nepatří.

Jsem maličko klidnější, když na lavičce přede dveřmi spatřuju Rosse. Svaluju se k němu a voják bez jediného slova odchází.

Ross musel Eliotta minout na příjezdové cestě. Asi mu velmi rychle došlo, co se děje, když mě našel ležet v dešti na parkovišti, ale než aby se vydal za ním, postaral se o mě a Coltona. Až pak zalarmoval ostatní. Jsem si jistá, že kdyby věděl, co Eliott vzal, nezachoval by se jinak. Upřednostnil by nás a naše bezpečí, a pak by přijal následky svých rozhodnutí. Na což se nejspíš chystá i teď.

Pro jednou jsem vděčná, že toho Ross tolik nenamluví. Nevyptává se, nekrmí mě zbytečnými slovy útěchy. Nejspíš je stejně bezradný jako já a nachází se v o něco složitější situaci, protože nevěděl nic o Markusovi, možná ani o útocích. Spadnul do problému přímo po hlavě ve chvíli, kdy mě našel na tom parkovišti.

„Děkuju za Elorin," přerušuje ticho mezi námi překvapivě on a naštěstí si vybírá bezpečné téma ke konverzaci.

„Poděkuj hlavně Markusovi."

„Zmiňovala se o něm."

„Viděli jste se?" zajímám se. Oba koukáme na stěnu před námi a předstíráme, že nevnímáme dusivou atmosféru, která se vznáší kolem.

„Jo. Je pořád trochu zmatená, ale většinu pobrala."

„Takže jste v pohodě?"

„Úplně. Asi nejlíp za celou dobu."

Chci mu říct, že mě to těší. Jenže dveře od kanceláře se rozlétají a objevuje se v nich Markus. V ten moment se instinktivně přikrčuju, jako bych se chtěla schovat, což je hloupost. Zastavuje se uprostřed kroku a probodává mě tak zlým pohledem, že bych se nejspíš i rozplakala, kdybych se necítila tak utlumená a ještě napůl zdrogovaná.

Markus přichází blíž a Ross se zvedá na nohy, jak kdyby se obával, že nejstarší z bratrů neudrží svoje nervy na uzdě a udělá něco impulsivního. Dle jeho zuřivého výrazu soudím, že je vzteky bez sebe už dlouho.

„Můžeš mi do hajzlu vysvětlit, proč si je nezastavila?!" vyštěkává Markus zlostně a já sebou poplašeně cukám. Naprosto jeho vztek chápu. Barrows ho vyhodil, navíc přišel o auto a Eliott všechny soubory ukradl přes jeho přihlašovací jméno a heslo, které nám svěřil s důvěrou, že ho vysekáme z problému. Věřil, že najdeme způsob. Jenže se všechno jenom zhoršilo a já mu na jeho otázku nemůžu odpovědět. Nebyla jsem natolik omámená, abych zapomněla používat schopnosti. Já jednoduše nechtěla, bála jsem se, že bych mohla Eliottovi ublížit. A něco takového nemůžu říct nahlas.

„Je to tvoje chyba," prohlašuje o něco tišším, ale zlověstnějším hlasem.

„To stačí," ozývá se Colton za jeho zády.

„Zmlkni, prostě drž klapačku," okřikuje bratra a nejspíš dál čeká na mou odpověď, která by mu vysvětlila, proč jsem nic neudělala. Jsem zticha. „To je skvělý," komentuje moje mlčení a já si připadám jako malé dítě, na které ječí naštvaní rodiče. Pocit viny s každou další vteřinou narůstá a zároveň mám chuť na něj taky začít křičet a hájit se. Zachoval by se jinak, kdyby byl na mém místě? Kdyby v tom autě odjela jeho holka a on jí mohl zabránit v odjezdu? „Fakt úžasný. Že já po tobě vůbec něco chtěl."

„Vykašli se na to," promlouvá i Seth na mou obranu.

„Třeba až někdo v budoucnosti bude krást tajný informace a ohrozí tím životy lidí z půlky Londýna, tak jí dojde, že je dobrej nápad alespoň zkusit něco udělat," cedí skrz zaťaté zuby jízlivě. Dává mi to pořádně sežrat. Pokud si opravdu myslí, že je moje vina, co se stalo a nejspíš teprve dít bude, musí mě nesnášet do morku kostí. S jeho proměnlivou a nestálou povahou mu ani nezazlívám, že na mě řve na celé patro.

„Skončils?" slyším Rosse, v hlase mu zaznívá jasná výhrůžka. Markus váhá, neví, jestli na mě vysypat ještě pár slov, nebo odejít.

„Doslova," vrčí mým směrem a s tím se vydává se pryč. Ještě nezapomíná dlaní udeřit do dveří na konci chodby.

„Neber ho vážně," pokouší se Seth o povzbudivý úsměv a rozbíhá se za bratrem.

Pak s Rossem vstupujeme do kanceláře a já jsem znovu ráda, že si můžu sednout.

Byla to ledová sprcha. Možná oprávněná. Třeba má pravdu. Mohla jsem něco alespoň zkusit. Cokoli, jen je nenechat v poklidu odjet. Ani jsem se nemusela soustředit na auto. Stačilo dát signál vojákům u brány, varovat je. Naskakuje mi v hlavě tolik možností, co bych mohla udělat jinak, kdybych se nenechala pohltit strachem o Eliotta.

„Něco málo k tomu, co bude dál," promlouvá Barrows neutrálním odtažitým tónem. I on je naštvaný, promítá se mi v hlavě. Nahlas mi nic neřekne, ale taky se zlobí. Člověk většinou instinktivně pozná, když na něj někdo má pifku. „Nevím, jak to podat ohleduplně, tak půjdu rovnou k věci. Chtěl bych, abyste odjeli ze základny. Nevyhazuju vás," dodává hned, když k němu vyděšeně zvedám oči. Mluví k Rossovi a Coltonovi, ne ke mně. „Ale všichni vědí, kdo kradl a nálada není dvakrát přívětivá." Oba dva chápavě přikyvují. „Byl bych rád, kdybyste byli oba v pohotovosti. Je nás málo a lidí v potenciálním nebezpečí moc. Dál jste součástí týmu, ale musí se tady trochu vyčistit vzduch."

„V pohodě," ujišťuje ho Colton, že nemusí víc vysvětlovat.

Pak se voják obrací ke mně.

„Nemůžu a ani tě odtud nebudu vyhánět, ale chci, abys pomohla, až budeme mít další zásah." Na znamení souhlasu pokyvuju hlavou.

„Dál musíte vědět, že Eliott má hromadu citlivých informací některých zaměstnanců základny. Tvoji adresu taky, Coltone," padá další špatná zpráva. „Markuse i Setha jsem varoval, dávejte bacha. Nevíme, čeho jsou schopní a teď může být terč naprosto kdokoli."

V myšlenkách se vracím do minulosti.

Eliott se nerozhodl narychlo. Věděl minimálně několik dní dopředu, co udělá, musel naplánovat spoustu věcí a chytit příležitost za vlasy, když se mu naskytla. Tušil, že budu chtít Markusovi pomoct a zneužil toho, když na něj navlékl krádež. Jak jsem mohla nepoznat, na co se chystá? Měla jsem mu slíbit, že budu pokračovat v hledání bratrů, ať se stane cokoli. Už tehdy určitě věděl, co udělá. Já ten náznak ale nepokládala za důležitý.

Měla jsem dojem, že mé zážitky spojené s dětmi hvězd mě připravily na všelicos. Ale až teď nastal zlomový okamžik, kdy mi došlo, jakou obrovskou moc mají nehmotné informace a ti, kteří je vlastní. Stačí jich mít pár a všechno je v troskách. Eliott strávil pár chvil za počítačem a úplně rozložil fungování britské tajné základny, vyděsil její zaměstnance a uvrhl do nebezpečí desítky dalších lidí.

Nevím, jestli nám Barrows říká ještě něco důležitého, každopádně se po nějaké době zvedám a s Coltonem opouštíme kancelář. On se mi omlouvá za Markusův výbuch a loučí se, protože na něj bratři čekají venku.

Já se vracím k sobě na pokoj, házím na postel batoh a začínám ze skříně vytahovat nejpotřebnější věci. Nemám nejmenší tušení, kam půjdu. K Markusovi se teď pár dnů nemám v plánu přibližovat, takže k nim určitě ne. Nechci zůstávat na základně. Barrows má pravdu, bude lepší, když se teď tady chvíli neobjevíme. Ani nevím proč přecházím do Eliottova pokoje, který vypadá téměř stejně, jako když jsme ho před pár hodinami opustili. Na zemi se válí hromádky dílků od puzzle a je vidět, že někdo se vším ostatním manipuloval. Vojáci jeho pokoj nejspíš prohledali.

Opírám se o stěnu, beru do ruky telefon, najíždím na Eliottovo jméno v kontaktech a mačkám tlačítko pro vyzvánění. Čekám, že hovor spadne do hlasové schránky, ale někdo na druhé straně jej přijímá.

„Eliotte?" vydechuju roztřeseně. Neozývá se ale žádný hlas. Dlouhých asi deset vteřin je ticho, a pak hovor ukončuje. Nevím, jestli být smutná a zklamaná, nebo naštvaná a vzteklá. Všechny emoce by měly svoje opodstatnění. Jenže teď cítím jenom divné otupění.

Nechávám jeho pokoj raději za sebou a znovu se věnuju shromažďování nezbytností, které chci u sebe mít. Pohybuju se automaticky, jako naprogramovaný robot.

„Můžu?" vchází dovnitř Ross.

„Jasně." Vytahuju z poličky dvě knížky a posílám je přes půlku místnosti na postel.

„Barrows mi dal klíče od bytu. Armáda jich pár pořídila pro případ nouze a on usoudil, že ho budeme potřebovat. Je v nejvzdálenější části Londýna na dojezd od základny a chce, abychom tam byli pro případ, že někdo v okolí bude potřebovat pomoct." Ani Ross nemá kam jít. Takže je od Barrowse hezké, že nás nenechá pod mostem. Mám v hlavě ještě záložní plán, kdyby bylo nejhůř. Požádat o azyl Logana. Ale to jen v nejhorším případě.

„Já vedle spím," zjevuje se ve dveřích ospalý Daniel. Oči má přimhouřené kvůli množství ostrého světla, ale když spatřuje můj batoh a věci kolem, otevírá je dokořán. „Ty někam jedeš?"

Do prdele.

„Dane, já ne-"

„Beze mě?" skáče mi do řeči a v jeho hlase zaznívá panika a strach. Bojí se, že ho opustím. „Já chci jet s tebou."

Rezignovaně si sedám na postel. Nevím, co dělat. Pokud odjedu bez něj, zlomím mu srdce a navíc riskuju, že předvede hysterický záchvat. Jenže tady je v bezpečí. Co budeme dělat, když nás s Rossem zavolají do akce? Vzít ho sebou? Vyloučeno. Nechat samotného? Nelze.

„Odjela bys beze mě?" chce vědět bráška a vidím, že se mu chvěje spodní ret.

„Ne," odpovídá za mě Ross. „Vlastně jsme se tě chystali probudit."

Obracím se na blonďáka s výrazem ‚Co to děláš?' a on mi ho oplácí ‚Něco vymyslím' pohledem. Takže souhlasím a nezbývá mi nic jiného než doufat, že ho skutečně něco napadne.

„Bude to na dlouho? Co si mám zabalit? A můžu si s sebou vzít puzzle? Eliott se včera už neukázal, takže jsem nic nepostavil."

„Pomůžu ti," odkládá Ross klíče na stůl a odvádí Daniela do vedlejšího pokoje. Slyším, jak bráška pálí jednu otázku za druhou a vypráví mu o tom, jak se nedávno zasekl na překážkové dráze. Blonďák mu ani nestíhá odpovídat a já mám čas alespoň v klidu narvat do batohu, co považuju za životně důležité.

Daniel následně musí do svačinových sáčků přemístit hromádky roztřízených dílků, aby se znovu nepomíchaly, a pak se přesouváme na parkoviště. Dan usíná téměř hned, jak si zapíná pás na zadním sedadle. Nedivím se mu, je chvíli po šesté ráno a mně se zavírají oči, ačkoli jsem několik hodin nedobrovolně prospala. Ross do navigace zadává adresu bytu a vyjíždíme směrem k bráně.

A po pár vteřinách nastává první problém, protože nemám propustku. Ti vojáci mě nejspíš od vidění znají, ale pustit mě odmítají. Já se s nimi ani nesnažím komunikovat, prostě jenom čekám, až zavolají Barrowsovi zpátky na základnu a on jim potvrdí, že můžu odjet. Celý proces sice trvá jenom pár minut, ale mám dojem, že mi z těla vysává i poslední zbytky energie.

Ross trpělivě mlčí a na nic se nevyptává. Pokouším se několikrát začít konverzaci na téma Eliott, ale pokaždé si to rozmýšlím a jen se zavrtím na místě.

„Musíme přijít na to, jak Loganovi vrátit schopnosti," lámu ticho asi po půl hodině jízdy. Doprava houstne s lidmi, kteří míří do práce nebo naopak z nočních domů a my máme do cíle pořád víc jak hodinu.

„Už jsem o tom přemýšlel."

„A cos vymyslel?"

„Nic, čím by neriskoval život."

„Proč to udělal?" pokládám otázku, která mě pálí na jazyku už jakou dobu, ale neodvážila jsem se ji nahlas vyslovit. Nemusí se ptát, chápe hned, že mluvím o Eliottovi. Doufám, že mi dá odpověď, jak kdyby měl odpověď na vše.

„To nevím."

Štve mě, s jakou vypočítavostí všechno provedl, že neváhal a uspal Coltona i mě, že kvůli němu Markus se Sethem přišli o práci. Kdyby si Eliott vybral za svůj cíl někoho jiného, Barrows by se nikdy nedozvěděl o ilegálních penězích. Muži z komanda by nemuseli být na ošetřovnách. Desítky lidí by teď nežilo ve strachu, co bude dál. Už napadli první rodiny, nebudou váhat a udělají to znovu.

„Mohl být ovlivněný?"

„Já s ním pořádně dlouho nemluvil," odpovídá opatrně. „Ty myslíš, že jo?"

Ne. Jenom záporně kroutím hlavou. Kdyby na něj někdo skutečně použil sensekinezi, muselo by se to stát už na Islandu. Sice jsem s ním nestrávila moc času, ale určitě bych poznala, že nejedná dle vlastní vůle. A i když bych strašně ráda věřila, že byl přinucený nadpřirozenými schopnostmi, vím, že to není pravda.

„Měla jsem je zastavit?"

„Já vím jenom to, že kdyby něco podobného udělala Elorin nebo ty, taky bych vás nechal odjet."

„Vážně?" obracím se na něj nevěřícně.

„Jo," přikyvuje. „Záleží ti na něm, je normální, žes mu nechtěla ublížit."

„Bylo to sobecký."

„Člověk občas musí být sobec, aby přežil sám se sebou."

Znovu už ani jeden z nás nepromlouvá. Zavírám oči, opírám se o sedačku a přemítám nad jeho slovy. Myslím, že by našel způsob, jak by Elorin nebo mě zabránil v útěku, aniž by se nám něco stalo, ale to je vedlejší. Důležité je, že chápe, proč jsem se tak zachovala.

Na pár minut se mi daří usnout a probouzím se až ve chvíli, kdy Ross vypíná motor od auta a vystupuje ven. Já ho o něco malátněji následuju.

Panelák před námi vypadá na maximálně pět pater odhaleného betonu, který se vlivem času a počasí pomalu rozpadá. Ne ve všech oknech jsou záclony a některé byty zejí prázdnotou. Už tak špatná nálada klesá ještě o něco víc, když zjišťuju, že nejezdí výtah a náš byt je v posledním patře.

Budova sice působí hororovým dojmem, byt je naštěstí opak. Nejde o žádné luxusní apartmá, ale bohatě by se sem vešla čtyřčlenná rodina. Poměrně velká a prostorná kuchyň, koupelna, malý obývák se starou televizí a gaučem a dva pokoje, ve kterých jsou vždycky dvě postel. Vzduch je provoněný čerstvou barvou a dřevem. Daniel si sundává tepláky a padá do nejbližší postele a do pár vteřin už klidně oddechuje. Šťastlivec.

Ross se ztrácí v koupelně, zatímco já otevírám ledničku a zjišťuju, že se vevnitř nachází jenom pár konzerv a trvanlivých jídel, aby zdejší obyvatel den dva přežil, aniž by musel nakupovat.

Během zkoumání ostatních skříněk a šuplíků mi z kapsy vypadává mobil. Nikdo mi nepsal ani nevolal, ale stejně si sedám na zem, odemykám displej a znovu vytáčím Eliottovo číslo.

Tentokrát mi robotický hlas téměř hned oznamuje, že volané číslo již neexistuje.

Sakra, jak já bych chtěla na někoho křičet. Myslela jsem, že jakmile budu mít možnost vybrečet se někde o samotě, propuknu v záchvat zlosti, zklamání a smutku. Potřebovala bych vypustit trochu toho příšerného tlaku. Jenže se to neděje. Mým očím ale jako by došly slzy a brečet se jim nechce. Třeba tu emocionální otupělost ještě pořád způsobuje látka, kterou mi Eliott píchnul do ruky. Nebo mám už jednoduše všeho plný zuby.

Zvedám se z chladné země a otevírám dveře na malý balkón. Pode mnou se otevírá část Londýna, který se začíná probouzet. Slunce už vylezlo nad obzor a první paprsky začínají zalévat svým světlem ulice a domy. Nebe má něžnou modro-růžovou barvu a já snažím nemyslet, nebýt. Jenom dýchat a sledovat maličká auta a ještě menší lidi, kteří spěchají za svými povinnostmi.

I když vím, že usnout se mi jen tak nepovede, zalézám do pokoje, kde už spí Dan, a schovávám se pod peřinu. Dlouho se převaluju a civím do tmy. Zkouším vypnout proud myšlenek a dýchat pomocí techniky, kterou mi prozradil Ross.

Nemám nejmenší tušení, kolik je hodin, když procitám ze spánku, který mi spíš připadá jako pětileté kóma. Venku už se stmívá. Jenom ze zvyku kontroluju telefon, nikdo se ale po mně nesháněl. Nacházím akorát SMSku od Coltona, ve které se znovu omlouvá za Markuse a ujišťuje mě, že vychladne. Takže mobil zase odkládám, převlékám se a tiše vycházím z pokoje na malou chodbu. Stačím udělat možná půl kroku a musím se zarazit.

„... musíš škubnout a nepovolit," slyším Rosse, jak potichu instruuje Dana.

„Jenže ty se nedusíš," stěžuje si bráška.

„To sice ne, ale cítím to."

„Já chci, aby ses vzdal."

„Na to budeš muset trénovat, pak to půjde." Nacházím ty dva v obýváku. Gauč odsunuli stranou a na jedné části uvolněné plochy se nachází rozestavěné puzzle a na druhé zase matrace z volné postele. Daniel se Rosse, který sedí na okraji matrace, pokouší uškrtit technikou, kterou se mě učili taky, a člověk k ní potřebuje jenom oděv, co má jeho oběť na sobě. Když se mu to chvíli nedaří, Ross ho jednoduchým chvatem hází přes rameno do měkké matrace. Jako do peřinky.

„Ty nás špehuješ?" všímá si mě Dan a vyskakuje na nohy.

„Jo," přiznávám, čímž mu nejspíš beru vítr z plachet.

„Nevadí ti to, že ne?" zkouší na mě psí oči.

„Ne, je v pohodě učit se v deseti, jak někoho přiškrtit," trousím sarkasticky, ale ve skutečnosti jsem ráda, že se ti dva zabavili v čase mojí nepřítomnosti.

Procházím kolem nich a napouštím do konvice vodu. Nutně potřebuju čaj, minimálně kotel.

„Jestli s tím nesouhlasíš, nebudu to dělat," následuje mě Ross.

„To ne, promiň," pokouším se o úsměv, načež unaveně vzdychám. „Dneska budu nesnesitelná, cítím to v kostech."

„Schovej si to na večer," naznačuje a já se na něj s trochou obav obracím. „Volal mi Barrows, že dneska určitě půjdeme do akce, dostal echo od rodiny, která bydlí nedaleko, že kousek od jejich domu zaparkovalo cizí auto a lidi z něj obcházejí dům."

„Takže v tom jedeme jen my dva," sedám si i s čajem ke stolu. „Co bude s Danielem?"

Celým bytem zaznívá nepříjemná melodie, která trhá uši, což je nejspíš účel.

„Akorát včas," odchází blonďák z kuchyně, a když se objevuje znovu, v závěsu za ním kráčí Elorin a k mému překvapení i Jarred. Očima si prohlíží interiér bytu a jenom těžko z něj dokážu vyčíst, jak se cítí a co prožívá. Není ani nadšený, ani naštvaný. Takže nejspíš dobrý.

Oba je zdravím tichým zamumláním.

Ross se vyjadřuje jasně a ve zkratce, přesně jak to umí jenom on. Říká jim, že se nějaké věci teď změnily, že v noci pravděpodobně budeme muset zmizet a že Dan potřebuje hlídání. Elorin bez zaváhání souhlasí, pomůže, jak bude moct. Atmosféra mezi ní a Rossem je úplně jiná. Příjemná a přátelská. Když teď ví pravdu, chce bratrovi pomoct a možná si trochu přičichnout světa, ve kterém se pohybuje. Což jí musím přičíst k dobru vzhledem k tomu, co všechno se ode mě dozvěděla. Jarred tak aktivní není. Naopak si celou dobu prohlíží mě a Rosse moc nevnímá. Všímají si toho všichni. Dokonce schytává i kopanec od své přítelkyně.

Prudce se zvedám ze svého místa, vrážím do pokoje a z batohu tahám svíčku, kterou jsem si musela vzít s sebou. Pak ji stavím přímo před něj a nechávám její knot vzplanout jasným oranžovým světlem.

„Příště se prostě zeptej."

„Jasně, promiň," sklápí oči k zemi a je to poprvé, co ho vidím trochu vykolejeného.

„Je to nebezpečné?" chce vědět Elorin.

„Trochu," připouští Ross neochotně. Pak už se těm dvěma věnuje Daniel. Stíhá skládat puzzle s Elorin a zároveň se pokouší aplikovat na Jarreda to, co ho ještě před chvílí učil blonďák. Jakmile na svět padá tma, házím na sebe oblečení na ven a stahuju si vlasy do culíku. Překvapuje mě klid, s jakým se loučím s ostatními. Asi poprvé v životě se střetu s Organizací nebojím. Vím, že Ross taky ne. Mám ale panickou hrůzu z toho, že bychom mohli potkat Eliotta. Nikdo neví, kde teď je. Na jednu stranu nevěřím, že by ho vzali do akce, protože je nejspíš jediný, kdo dokáže rozkódovat zaheslované adresy dětí hvězd. Ale byla by dobrá taktika poslat ho na stejné místo, na jaké míříme my.

Nejspíš bych zaváhala podruhé.

Parkujeme ve vilové části asi patnáct minut cesty od nás nedaleko od domu, ze kterého Barrowsovi volali na mobil. Podezřelé auto rychle nacházíme očima. Máme jejich poznávací značku a navíc do něj nasedá někdo, kdo je mi od pohledu povědomý. Nejspíš dokončoval obhlídku a teď už jenom čekají, až budou všichni v domě spát. Musí jít o čerstvé členy Organizace, ti zkušenější by se nikdy nenechali takhle snadno najít, nejspíš by si jich rodina vůbec nevšimla.

„Jsou nejspíš čtyři," odhaduje Ross. Přikyvuju a pár vteřin přemýšlím o tom, co se chystám udělat. Ještě nikdy jsem se nejspíš na svoje schopnosti nespoléhala. Uvažuju, zda něco takového vůbec dokážu, ale v krvi mi začíná bublat vztek na Eliotta, co udělal a jaké to má následky. Odříznul se od nás? Fajn. Ale až jeho čtyři kolegové skončí ve vězení, měl by zatraceně pochopit, že jsme neskončili.

„Za jak dlouho tady bude zásahovka?" ptám se Rosse, který nejspíš plánuje, jak se postavit čtyřem lidem a vyváznout.

„Od policie? Do pár minut."

„Zavolej jim," žádám ho. Nejspíš se mi ho daří trochu šokovat, protože povytahuje obočí a očima mě žádá, abych mu vysvětlila svoje myšlenkové pochody. Zvládám to shrnout do dvou vět, načež se Rossovi na rtech objevuje vzácný úsměv. Vytáčí policii a připravuje si zbraň, kdybych náhodou něco pokazila a on musel zasahovat.

Vylézám z auta ven, přetahuju si přes hlavu kapuci a vydávám se směrem k jejich vozidlu, které je nenápadně zaparkované mezi dvěma dalšími. Rodina by si jich nejspíš nikdy nevšimla, kdyby občas nevylezli a nekontrolovali, zda jsou všichni pořád doma. Amatéři.

Procházím kolem nich a rukou se dotýkám kličky od dveří řidiče. Ozývá se cvaknutí na znamení, že jsem auto právě zamkla. Kvůli tmě a odrazům světla od lampy jim nevidím do tváří, ale ozývá se bušení do okýnek a tlumené hlasy. Jsou jako zvířata zavřená v kleci, která týden nejedla, a někdo před jejich výběh hodil flákotu masa. Soustředím se snad jako nikdy v životě. Oni se dál snaží bojovat se zámkem auta, zatímco mě do nosu udeřuje zápach spálených pneumatik. Z předních i zadních gum se stává žhavá louže materiálu, který hustotou připomíná lávu. Žár mění kola na horké bublající černé chuchvalce odkapávající do stále zvětšujících se skvrn na betonu.

Nejspíš jim dochází, že je něco špatně, když jen tak s rukama složenýma v kapsách přihlížím a rozhodují se zmizet. Řidič startuje, řadí, ale vozidlo se posouvá o pár desítek centimetrů, následuje nepříjemné zaskřípění a víc nic. Auto bez pneumatik moc daleko neodjede.

Musí se zahřívat i vnitřek vozidla.

Čerstvý vzduch jim přichází pustit skupina po zuby ozbrojených a zakuklených mužů. Členové Organizace stíhají vystřelit jenom jeden náboj s elektrošokem, než je všechny vytahují z auta, povalují na zem, nasazují pouta a dokonce jim zavazují oči. Jednají s nimi jako hledanými teroristy, kteří se chystali zosnovat nové jedenácté září. S takovou hrubostí a brutalitou.

Ross se s velitelem zásahového týmu na něčem domlouvá, pak si podávají ruku a do pěti minut jsou ozbrojenci i s členy Organizace pryč.

„S takovou stihneme zajet na další adresu."

„Proč ne," souhlasím a doufám, že se o tomhle Eliott dozví.