věnováno 00Mit00

„Zopakuj mi ještě jednou, proč bych to vůbec měl dělat," zakládá si Markus ruce na hrudi a propichuje mě tmavýma očima. Akorát se chystá odjet ze základny, nese si s sebou průhledné desky s papíry a netváří se dvakrát nadšeně.

„Protože kamarádi si pomáhají," opírám se o dveře od řidiče, aby mi nemohl ujet.

„Kamarád je moc silný slovo," hází věci na zadní sedadlo. „Co budeš dělat, když tady není Seth, kterej by ti nahrával se schováváním trávy?" provokuje, pak se ale narovnává a mhouří oči. „Udělej krok od mýho auta a dohodneme se."

„Už se ho nedotknu," slibuju a odstupuju. „Prosím."

„Asi dostaneš limit," mručí, když nasedáme. „Budeš mít nárok na jednu laskavost měsíčně. Máš vybráno tak na rok dopředu."

„Necháš mě řídit?" ignoruju ho.

„Cože?" povytahuje obočí a vyprskává smíchy. Pak zvážňuje. „Ne."

Ne? Svou odpovědí mě trochu zaskakuje. Kluci většinou nemají problém a on mě smetl jako bych po něm žádala jeho ledvinu. A kdo ví, s tou by třeba souhlasil spíš.

„Proč ne?"

„Na to mám moc rád svoje auto."

„Nebuď srab," zkouším to přes jeho ego.

„Zapomeň," nedává se zlomit a očividně mu to dělá radost, protože se na jeho tváři usazuje spokojený úsměv. „Co že vlastně jdeme dělat?"

„Přesvědčit Elorin o tom, že to, co se stalo u vás, bylo výjimečné a že jsme ti hodní."

„V tom případě sis jako společnost vybrala celkem blbýho člověka, nemyslíš?"

„Mluvila jsem včera s Rossem," pokračuju, aniž bych dala najevo, že jsem ho slyšela. „Sice Elorin s Jarredem dohonil, ale ona s ním nechtěla mluvit. Prý byla fakt vyděšená a požádala ho, aby je nechal být. Tak to udělal. Ona mu teď nebere hovory ani neodpovídá na zprávy. Chci to zkusit napravit."

„Adresa?" bere do ruky mobil a otevírá v něm mapy. Diktuju mu ulici, kde bydlí Elorin s její adoptivní rodinou a doufám, že nebudou pryč. Pohodlně se usazuju, odpolední hodina a hezké počasí je předzvěst hustého provozu, což se taky vyplňuje a na cestě trávíme přes hodinu. Celou tu dobu přemýšlím, jak začít rozhovor na téma pokusu o krádež informací, nebo z jeho chování či pohybů vyčíst, že něco skrývá. Ale nedokážu dojít k uspokojivému závěru. Věřím tomu, že nic neukradl a to ze dvou důvodů - k ničemu by mu ty soubory nebyly a určitě se nevyzná v počítačích natolik, aby se dokázal nabourat do vojenské základny. Jenže pokaždé přichází zákeřná otázka. Vážně ho znám natolik dobře, abych o něm s jistotou mohla tvrdit, že je nevinný? Neznám. Můžu jenom doufat. Nakonec se neptám na nic, co by souviselo s krádežemi nebo počítači. Mohl by se naštvat a to teď nehodlám riskovat. Třeba až pojedeme zpátky.

Markus parkuje na prvním volném místě nedaleko od velkého rodinného domu. Žádné auto před garáží neparkuje, ale spoléhám na to, že by mi Ross řekl, kdyby měli v plánu dovolenou. Procházíme brankou a zvoním. Pokud je doma sama, pochybuju, že nám otevře. Možná kdyby za mnou nestál Markus se vzhledem kriminálníka...

Zevnitř se ozývá veselý dívčí hlas a dveře se otevírají.

Dívka v okamžiku tuhne a úsměv uvadá.

„Zavolám ti později," špitá do telefonu a ukončuje hovor, ale mobil si nechává v ruce, jak kdyby si chtěla být jistá, že stihne zavolat policii, kdyby se něco dělo.

„Ahoj," zdravím ji. „Můžeme si promluvit?"

„Nechci," kroutí hlavou a chce mi zavřít před nosem, ale Markus se rukou opírá do dveří a ona nemá dost síly na to, aby jej přetlačila a dveře dovřela. Je mi jí skoro až líto, za bílého dne jsme si to nakráčeli až k ní domů. Já, příšera, která málem nechala vybuchnout kuchyň a Markus, jemuž by se každý s mozkem na ulici raději vyhnul.

„Obávám se, že nemáš na vybranou," kření se na ni.

„Já s vámi nikam nepojedu," kroutí odmítavě hlavou.

„To ani nechci," chci ji uklidnit. „Mohli bychom na chvíli dál?" Zachmuřeně přikyvuje, asi si uvědomuje, že se rozhovoru s námi nevyhne. Zavádí nás do obýváku a neochotně ukazuje, ať se posazujeme. Nic nám nenabízí a všímám si, jak velmi rychle kontroluje mobil.

„Za patnáct minut mě má vyzvednout Jarred," upozorňuje nás. Dobrý tah. Zdůraznit, že má něco domluveného a pokud se nedostaví, budou ji hledat. Moc jí nevěřím, ale nechávám si své teorie pro sebe. Co vím od Rosse, Jarred má někde brigádu a končívá kolem šesté, když má směnu.

„Je mi moc líto, že se to v pátek tak pokazilo," začínám. „Co všechno vám Ross řekl?"

„Nic moc," mračí se a posouvá si brýle na nose výš. Odhaduju, že ho nenechali moc mluvit a pokud ho požádala, aby odešel, prostě to udělal. Je z nás chudák velmi nervózní. Hlavně teda z mojí maličkosti, čehož si všímá i Markus

„Nemůžu uvěřit tomu, že jí bojíš víc než mě," komentuje a Elorin sklápí oči k zemi, čímž potvrzuje jeho slova.

„Tak jo, podívej," natahuju dopředu ruku, ve které se objevuje menší plamen, který se formuje do ohnivě koule. Ta opouští dlaň a vznáší se v úrovni mých očí. I Markus vzhlíží a sleduje zářivý oheň, dokud se dočista neztrácí. Telekinezí se mi daří shodit ze stolu noviny a propisku, což není nikterak epické, ale pořád magické.

Elorin vystrašeně pomrkává a stále v ruce drtí mobil. Zatím se ale nechystá utíkat a já jí ve zkratce vysvětluju všechno o dětech hvězd. Chvílemi se sama ztrácím, spěchám a plácám, co mě napadne a co si myslím, že je důležité. Snažím se jí přimět pochopit, co se stalo a jak se vším souvisí Ross. Sypu na ní hromadu důležitých informací i naprosté zbytečnosti. Mám dojem, že jí musím říct úplně všechno.

„V ten den... zemřel jeden z mých starších bratrů," povídám. „Když k tomu dojde, všem ostatním přestanou fungovat schopnosti. To se stalo. A pak ho nejspíš někdo oživil a všechno vybuchlo. Většinou nejsem nebezpečná." Vidím, jak se Markus kouše do jazyka, aby neřekl nahlas něco, čím by zničil všechnu mou dosavadní snahu. „Jen jste byli ve špatný čas na špatném místě. Ross za nic nemůže." Může se mě bát nebo nenávidět do morku kostí, ale budu klidně prosit, aby Rosse vzala na milost. On žádné další rodinné drama nemá zapotřebí.

„Vždyť to všechno zní tak..."

„Pošahaně?" pomáhá dívce Markus. „Ujetě?"

„Nereálně."

„Máš dojem, že tohle není skutečný?" ukazuje jí popálenou ruku z pátku a ona od zranění odvrací zrak. „Chtělo by to panáka. Mně jich teda ani deset nepomohlo, ale můžu tě ujistit, že všechno, o čem Lori mluvila, je pravda."

„Sakra," kleje. „Proč o tom nikdo neví?"

„Protože by tady naše slečna ‚upálím tě zaživa'," ušklíbá se, „byla zavřená v proskleném pokoji s polstrováním," odpovídá za mě Markus. „Ne, vážně. Co si myslíš, že by se stalo, kdyby najednou svět zjistil, že existují takoví lidé? Podle mých skromných odhadů by dlouho nepřežili." Elorin zavírá oči a já nevím, jestli zahání slzy nebo se jen snaží udělat si pořádek v myšlenkách. Chápu její rozpoložení, i když já jsem velmi rychle začala věřit, že všechno kolem dětí hvězd je pravda, jenže mezi mnou a jí je velký rozdíl.

„Proč mi to neřekl dřív?" padá další dotaz.

„Nesmí," objasňuju. „Všechno je přísně tajný. A taky tě chtěl od takových věcí držet dál, není to dvakrát bezpečný."

„On o tom mluví," ukazuje na Markuse.

„On má jméno," odfrkuje si nejstarší Nichols, „a na rozdíl od tvýho bráchy mám s nedodržováním pravidel bohatý zkušenosti. Jedno další mi neublíží."

„Takže mi radši lhal, než aby porušil nějaký nařízení?" povytahuje Elorin obočí.

Markus mhouří oči a já vím, že přichází bouře. Už jenom z jeho výrazu soudím, že se chystá nebrat ohledy a říkat přesně to, co mu přichází na mysl. Něco ho na její poslední otázce nakrklo a já se v duchu připravuju na nápravu škod, které nejspíš napáchá.

„Nedělej ublíženou," začíná. „Pravdu ti neřekl proto, že svět, ve kterým se pohybuje, je nebezpečnej. Pobíráš to? Její brácha umřel," ukazuje na mě a já cítím, jak mi po zádech přebíhá mráz, „na Islandu jí šli po krku chlápci, kteří byli ochotný postřílet stejný holky, jako jsi ty, jenom proto, že byly poblíž. Tohle nemá pro parádu," ukazuje na můj obvaz na ruce, pod kterým se ukrývá šest stehů. „Ale od nože. Mám dojem, žes slyšela o Organizaci, která se je pokouší unést a prodat jako kusy nábytku. Klidně ti ublíží, když budou vědět, že se skrze tebe a Rosse dostanou k Lori nebo někomu dalšímu. Takže ne, on určitě nemá strach z porušování příkazů, chtěl tě jenom chránit. Vypadáš jako chytrá holka, tak laskavě zapni mozek. Být na jeho místě, zachováš se stejně."

Obě dvě na něj zíráme. Elorin se zvláštní směsicí pocitů, od šoku až po strach. Já smekám imaginární klobouk. Všechno, co řekl, bylo podané drsným způsobem, prostě jeho stylem. Ovšem pravdivě a nejspíš udeřil na správné místo a jí dochází, že nemluvíme a prodávání alkoholu mladistvým. Že jde skutečně o život.

„Nespočítám, kolikrát mi pomohl, nikdy mě nenechal ve štychu. Nemůžeš si přát lepšího bráchu, nezlob se na něj, prosím," žádám ji. To už jasně vidím, že se jí v očích třpytí slzy a ona se odvrací, aby je mohla mrkáním zahnat.

„Já mu zavolám," říká nakonec. Ulevuje se mi. Naše malá mise se povedla a ani to tolik nebolelo. „Jestli by nemohl přijet."

„Určitě si čas udělá," přikyvuju. „A když to půjde, neber s sebou Jarreda."

„Jasně," souhlasí. „On o mě měl jenom strach, protože jsme věděli, že Ross neříká pravdu a myslel si, že -"

„... by tě před ním mohl ochránit?" dokončuje za ni Markus. Když dívka přikyvuje, jemu se na tváři objevuje široký úsměv. Hrozně rád by si ještě alespoň jednou rýpnul. Naznačuju mu, ať drží klapačku, protože řeči o tom, že Ross by Jarreda zašlapal do země mrknutím oka, nejsou vhodné, když jsme zrovna navázali jakési příměří.

Má na mě hromadu otázek a já se jí snažím odpovídat co nejpravdivěji. K mojí smůle se na dlouhou dobu zasekává v Afghánistánu, zajímá se o Rossův trénink, o moje schopnosti a moje bratry. Pokouším se nebrat nic osobně, dělat, že se mě to netýká a jsem jenom stroj, který dává odpovědi.

Po asi čtyřiceti minutách má daleko víc informací, než jsem jí původně plánovala dát. Markus vypadá, že s každou další vteřinou tady trpí víc a víc. Nudí se a chce vypadnout, což se mu nakonec také plní. Poměrně v dobrém se s Elorin loučíme tak akorát včas, protože když sedáme do auta, před domem parkuje malé auto, které se velmi brzy rozpadne, a vylézá z něj Jarred. Jeho už musí zpracovat Elorin.

„Myslíš, že to vstřebá?" zajímám se, se vydáváme zase na cestu.

„Bude muset, cesta zpátky jaksi není."

„Tys to taky zvládnul."

„Já měl tak strašnou kocovinu, že bych uvěřil i na vílu Zuběnku, jenom abych se mohl vzdálit od záchodu."

„Jak je možný, žes ještě neumřel na otravu alkoholem?" nechápu.

„Celoživotní trénink," krčí rameny.

Tichá hudba linoucí se z rádia přestává hrát a na displeji rádia se objevuje nápis BARROWS. Ve mně hrká, Markus jenom nešťastně vzdychá a tlačítkem hovor přijímá.

„Ano?"

„Kde jsi?" chce vědět voják.

„Ve městě. Proč?"

„Chci, abys vzal svůj počítač a dorazil na základnu," sděluje mu Barrows nekompromisně svůj požadavek. Krve by se ve mně v tu chvíli nikdo nedořezal. To mi moc času na pokec s Markusem nedal.

„A to proč?" nechápe řidič a začíná se mračit.

„Dneska někdo napadl hlavní počítač. Dvakrát. Jednou přímo ze základny, podruhý z venku. Víš, jaký jsou v něm informace." Markus očima kontroluje zpětné zrcátko, zapíná blinkry, prudce strhává řízení ke krajnici a dupe na brzdu.

Nemusí být génius, aby pochopil, co se děje.

„To nemyslíš vážně," vrčí zlostně.

„Přivez svůj počítač. Nic víc." Markus si nahlas odfrkuje, takže jej slyší i Barrows na druhé straně. „Dvakrát za sebou se to stalo ve chvíli, kdy jsi byl v kanclu, máme určité podezření. Ale pořád jenom podezření. Pokud jsi to nebyl, uděláš, co po tobě chci a nemáš se čeho bát. Jestli jo, neumíš si ani v nejmenším představit, do čeho ses namočil. A vřele ti doporučuju se dostavit." Voják hovor vypíná a já mám chuť auto opustit a buď si někoho stopnout, nebo dojít na základnu pěšky, protože hrozí, že Markus bouchne jako přetlakovaný papiňák. Nejraději bych Barrowsovi zavolala, co to má k čertu znamenat. Bez okolků na něj vybalil, že ho podezírá z velmi vážného přestupku a ještě naznačil, že se budou dít zlé věci, pokud se na základně neobjeví. To nemohl počkat pár hodin? Nebo mi dát vědět, že se chystá něco takového udělat? Kvůli dalšímu útoku se rozhodl skočit do možného řešení rovnou po hlavě. Jinak si tu náhlou splašenost nedovedu vysvětlit.

„Podívej," trhám napjaté ticho, „v jednom má pravdu. Neudělals to, prostě ti prohlédnou počítač a zase půjdeš."

„Nepůjdu," odpovídá pevným tónem s očima upřenýma dopředu.

„O čem to mluvíš?" nechápu. Pár vteřin na něj koukám a čekám na jakoukoli reakci. „Neopovažuj se mi říct, že v tom máš prsty."

„Dva měsíce zpátky jsem ani nevěděl, jak použít PowerPoint, co si sakra myslíš? Ne, nestal se ze mě zázračný hacker. A navíc mám pořád mozek v lebce, nejsem kretén, abych kradl z vojenské základny, nechci strávit zbytek života ve vězení."

„Tak kde je problém?" nechápu. Pokud tvrdí, že se o nic nepokoušel, nemá mít z čeho strach. Nebo by teoreticky mít neměl.

„V tom počítači je přinejlepším tuna problémů. Nebudou hledat jenom soubory o dětech hvězd. Ne, prolustrujou maily, účet, prostě všechno."

„Nechceš, aby něco našli." Neodpovídá, což beru jako souhlas. Přestává se mi líbit, kam tenhle rozhovor směřuje. Markus se chopí volantu tak pevně, až mu praskají klouby, obrací auto a rozjíždíme se na opačnou stranu k nim domů. „Tak o co jde?"

„Proč se vůbec staráš?"

„Ráda bych přišla na způsob, jak tě z toho dostat ven," odsekávám.

„O tom dost pochybuju," bručí, ale nadechuje se k pokračování. „Poslední dva týdny mi chodí na účet peníze za zápasy. Turnaj se konal někdy v dubnu nebo květnu. Běžně ti je na účet připíšou po nějaké době, v různých částkách a intervalech, aby je někdo z banky nevyhmátl. Dokaž, že jsem se nepral teď někdy. To za prvý."

„A za druhý?" děsím se.

„Co asi? Jsou to špinavý prachy z nelegálních turnajů, správnej postup určitě není si je všechny nechat. A teď čaruj." Dobrá zpráva je, že nejspíš nekradl nic o dětech hvězd. Špatná je, že za tohle ho Barrows určitě vyhodí a nic s tím neuděláme. I kdyby se pokusil peněz zbavit, budou záznamy o pohybu transakcí, v bance by navíc mohli ověřit všechno, o co by vojáci požádali. Nemůžu říct nic, čím bych situaci zlepšila.

Po zbytek cesty mlčíme a já mám dojem, že čím blíž se nachází k jeho domovu, tím je víc a víc naštvaný. Sice nic neříká, ale najednou trhá volantem, nedává pozor na cestu a zatáčky řeže, jak kdyby chtěl, aby mi bylo zle. Nejspíš se mu rozleželo v hlavě všechno, o čem jsme mluvili, a došel k závěru, že nemá jak vycouvat, že v problému bude za všech okolností. Dokáže jen zmírnit následky tím, že nebude klást odpor.

Nesnaží se ani pořádně zaparkovat, prostě před domem akorát zatahuje ruční brzdu a míří rovnou dovnitř. Zůstávám sedět v autě, ale jenom do chvíle, než před jejich domem parkuje nablýskané krásné auto a vylézá z něj trojice mužů. Taky vystupuju, a když mě spatřuje vysoký brunet v elegantní košili, zvedá ruku na pozdrav. Přátelsky se usmívá, což mu sluší. Kůži má opálenou od sluníčka, nejspíš tráví hodně času u moře. Sympaťák na první pohled, za kterým by se otočila každá ženská.

„Je Markus doma?" ptá se a mně v hlavě začíná blikat výstražný maják. Jak málo stačí k tomu, aby se mi znelíbil. Pochybuju, že se Markus přátelí s někým, kdo vypadá jako budoucí právník. Spíš se jedná o někoho, kdo své bohatství získává pomocí prodeje drog či jiné podobné záležitosti.

„Je," potvrzuju a přicházím k nim blíž, ale stále si držím bezpečný odstup. „Ale není moc v náladě."

„Jako by někdy byl," uchechtává se muž.

Nejstarší z Nicholsů na sebe nenechává dlouho čekat. Vchodové dveře práskají a on se s brašnu hozenou přes rameno objevuje vedle mě. Na moment se zaráží, když ty tři vidí a přísahala bych, že v duchu strašně sprostě zaklel.

„Co tu chcete?" prská hned směrem k trojici.

„Bude velký turnaj k výročí patnácti let od z-"

„Zmlkni," přerušuje ho a ukazuje na mě, jak kdyby nechtěl, abych slyšela víc.

„Prostě bude turnaj. Dlouho ses neukázal a úroveň zábavy šla od té doby celkem dolů. Otec by byl rád, kdyby ses zapojil."

„Nemám zájem," odmítá.

„Říkal něco o dvojnásobném výdělku a penězích na ruku." Markus jen kroutí hlavou. Pak otevírá zadní dveře od auta a pokládá brašnu na sedačku. Já si zalézám na místo spolujezdce a doufám, že co nejdřív odjedeme. Ať jsou kdokoli, lákají Markuse zpátky do podsvětí, což se teď absolutně nehodí. Zapínám si pás, Markus už se taky chystá nasednout, ale pohled upírá na někoho ze skupiny tří mužů. Od auta zase kousek odstupuje.

„Co to děláš?" ptám se. Zavírá dveře a autem zní povědomé cvaknutí. Beru za kličku na svém místě, ale nic se neděje. Zamknul mě tady.

Chystá se udělat nějakou blbost. Už takhle je vzteklý kvůli Barrowsovi a já mám strach, co by mohl provést, pokud by ti muži byť jen nakousli špatné téma.

S očima rozšířenýma očekáváním sleduju, jak auto obchází a dává se s neznámými do řeči. Odezírám ze rtů jenom pár slov, ze kterých si dávám dohromady, že znovu účast odmítá, jenže padá jedno velké ALE. Pak něco povídá černovlasý mladík a Markus jeho směrem přikyvuje.

Mohl říct, že si chtějí povídat beze mě. Kontroluju několik tlačítek u rádia, ale žádné mi ven nepomůže. Vím, že se auto zevnitř ve většině případů otevřít nedá, pokud je zamčené, takže jsem odhodlaná prostě počkat, dokud jim nesdělí, co má na srdci.

Pak autem otřásá menší náraz a já pohledem bloudím zpátky k těm venku. Markus drží tmavovlasého za triko, namáčknutého k zadní části vozidla a napřahuje se s tím, že ho praští. Jen koutkem oka si všímám, že v ruce pořád pevně svírá klíče od auta i od domu. V očích se mu odráží zuřivost.

Odvracím se od nich a pokouším se přimět telekinezi ke spolupráci. Mezitím už napadený leží na zemi. Jeho kolegové s lhostejnými výrazy přihlížejí, elegán v košili s podivným úsměvem na rtech a rukama v kapsách. Jako by právě Markus nemlátil jednoho z nich.

Z domu vybíhá Seth pouze v trnkách a Colton. Na schodech se objevuje i Monica, která si pusu zakrývá rukou a nejspíš je v šoku z toho, co se odehrává před jejím domem.

Colton se Sethem musejí Markuse od muže silou odtrhnout. Nejstarší z bratrů má dneska fakt blbý den, je pochopitelné, že se vzteká. Teď mu ale úplně přeskočilo.

Mně se konečně daří odemknout dveře, takže můžu vystoupit. Napadený se akorát sbírá z chodníku a otírá si krev z obličeje. Na pravé tváři má otevřenou tržnou ránu, kterou musel způsobit klíč. Netváří se ale zaskočeně nebo vyděšeně. Každý normální člověk by přesně tak vypadal. On působí chladnokrevně a vypočítavě, jako by si chtěl dát opakování, jen s tím rozdílem, že na Marusově straně nebude moment překvapení.

„Ty ses ani trochu nezměnil," usmívá se kluk v košili na Markuse. Ten zhluboka oddechuje a nepřestává upírat oči na zmláceného. „Neumíš se kontrolovat, vyžíváš se v ubližování. Zvaž ten turnaj, určitě by sis to užil."

„Ztraťte se, Dante," skučí Seth prosebně.

„Hned," ozývá se Colton a pouští Markuse. Kdyby po tmavovlasém znovu vyjel, nestihl by bratra zadržet. Pokud by ovšem vůbec chtěl. I on sleduje každý pohyb černovlasého mladíka. „Jinak Markus nebude jedinej, kdo ti ublíží." Kulím na Coltona oči, nejspíš nikdy jsem ho neslyšela, aby někomu vyhrožoval. Pár vteřin mám dojem, že špatně slyším, že Colton by takovou věc nikdy neřekl. I tón, jaký použil, je pro něj neobvyklý, z očí mu srší pohrdání osobou před námi. Seth se po mně ohlíží, jestli jsem to taky zaslechla. Nechápeme ani jeden. Markus s Coltonem jsou ale v obraze a ten černovlasý musel provést něco, kvůli čemu by byl Colton ochotný se poprat.

„Taky žádná velká změna," konstatuje muž jménem Dante směrem ke Coltonovi. „Přijďte oba. Bude zábava."

„Já ti ukážu zábavu," syčí Markus a tentokrát má v plánu vrhnout se na Danteho, ale Seth ho popadá za rameno. Svým výrazem žádá Coltona, aby mu pomohl bratra zkrotit, on ale nereaguje, jak kdyby chtěl Markusovi dovolit, aby se znovu začal rvát a snad by mu ještě i pomohl.

Snadno se vyškubává, a tak mu Seth musí zastoupit cestu úplně a ještě do něj strčit, aby si dal zpátečku.

„Šibe ti?" štěká po bratrovi a je to poprvé, co ho slyším zvýšit na někoho hlas. K Sethovi takové chování jednoduše nepatří. „Jeho nechceš přizabít, začni se trochu ovládat!"

„Přestaňte!" přibíhá k nám i Monica s telefonem v ruce a Markus se trochu uvolňuje. Pořád má ale pohled někoho, kdo by nejraději tmavovlasého strčil do propasti. „Odejděte," ukazuje na Danteho a jeho dva společníky. „Nebo zavolám policii. Zmizte!" Na to už ti tři slyší, ačkoli se Dante jenom znovu pobaveně usmívá a ukazuje, že odcházejí, nicméně zraněný ještě stíhá poslat Markusovi a Coltonovi hodně ošklivý pohled. Jak kdyby říkal, že se ještě uvidí. Zůstává po něm na zemi jenom několik kapek krve a do pár vteřin jsou pryč. Všechno napětí odnáší poryv vlažného větru.

„Promluvíme si později," slibuje Markus matce, která má oči plné otázek. „Musím narychlo do práce."

„Odvezu vás," rozhoduje se Colton a bere Markusovi klíčky. „Pak to vyřešíme," zavazuje se k promluvě i on, což Monice ke štěstí asi stačí a ona se s ustaraným výrazem ve tváři vrací domů. Napadá mě, že každý člověk by chtěl hned vědět, co se stalo, ale ona je z minulosti nejspíš zvyklá na různé výstupy svých synů a pokud jí řeknou, že teď není čas na vysvětlování, tak prostě není.

Seth ji o něco pomaleji následuje.

„Jste oba idioti!" sděluje ještě svým bratrům nabroušeným tónem.

Colton sedá na místo řidiče, já rychle zabírám sedačku vedle něj, takže nejstarší z bratrů musí dozadu, kupodivu ale neprotestuje. Nikdo nic neříká a já jim v duchu dávám pět minut na to, aby se rozpovídali sami, než začnu pokládat otázky. Markus se jen tak rozhodne z někoho vymlátit duši, Colton by to nejspíš rád udělal taky a myslí si, že to nechám být? Naivní a hloupé. Takže prsty poťukávám do svého kolene a jenom čekám, dokud neuplyne daný časový úsek.

„Co to sakra bylo?" ptám se a oba dva naráz vzdychají. Nejspíš čekali, že vyptávání přijde, jen nevěděli, kdy.

„S Dantem máme trochu neshody," promlouvá Colton první a dělá, že se potřebuje soustředit na řízení.

„Trochu neshody?" ozývá se Markus ze zadního sedadla. „To teda ne. Seth s ním má neshody, aby bylo jasno."

„Jak to?"

„Prohrál s ním svoje milovaný drahý auto."

„Auto?" nechápu.

„Dante se narodil se stříbrnou lžičkou zaraženou v prdeli, chtěl vsadit něco, co by Seth nikdy nemohl splatit, i kdyby se prodal náš dům. Dante prohrál. Od tý doby Setha nemá dvakrát v lásce, nikoho z nás."

„Jenže tys nezmlátil Danteho," připomínám. Historka o tom, jak Seth vyhrál super drahé auto, by jistě stála za to, ale vidím v tom jen pokus odlákat mou zvědavost od hlavního tématu. „Co s ním prohrál ten druhý, žes ho přetáhl klíčema? Psa? Orgány?" Kdyby došlo jen na pěsti, byla bych taky překvapená, ale nevykojila by mě surovost, s jakou na něj zaútočil. Markus musel vědět, že tomu klukovi hodně ublíží.

„Může být rád, že je naživu," cedí skrz zuby zezadu.

„Hodně ublížil někomu, kterého známe," nezabíhá Colton do detailů.

„Já ti to povím trochu jinak," pokračuje Markus bez ohledu na to, že Colton očividně nechce, abych věděla až moc. „Má mladší ségru, je stejně stará asi jako ty, a patří mezi lidi, který se nebojí vztáhnout ruku nejenom na holku, ale ke všemu na rodinu. Málem ji umlátil, ne jednou. Víc slyšet nepotřebuješ, to by tvoje křehká duše nemusela zvládnout."

„Bil vlastní sestru?" ujišťuju se. Neznám toho člověka, ale pokud je pravda, co o něm říká, dostal naloženo málo. A nedivím se, že by se rád zapojil i Colton. Očividně jde o něco, co jim oběma leží v žaludku už dlouho.

Řidič na mou otázku jenom pomalu přikyvuje.

„Tak to je hnus," hodnotím. „Žijí spolu?"

„Naštěstí už nějakou dobu ne," odpovídá.

„Tak jo." Pak Colton mění téma a vyptává se Markuse, proč nutně musí na základnu. A tentokrát Markus přestává být hovorný a já musím odpovídat za něj alespoň to nejzákladnější, jako že se někdo pokusil nabourat do hlavního počítače, ukrást důležité informace a že podezřívají Markuse, proto jim má na prozkoumání přivézt počítač.

„Ty a počítače?" diví se Colton. Odpovědi se mu nedostává a on už se dál nevyptává. Tak mlčí, což je zvláštní.

S každou další minutou ticha začínám mít pocit, že vědí něco, co mi za žádnou cenu nechtějí povědět.

Na komentáře i z předešlé kapitoly určitě odpovím. Ale teď nutně potřebuji mít důvod na něco se těšit a vaše komentáře je přesně to pravé. 💙

Zatím. 😊