Nevím, proč se cítím tak neporazitelně. Buď je to tím, že jde se mnou Logan a s ním je těžké se něčeho bát (pokud to ovšem není on sám), nebo mám v krvi až moc adrenalinu, který vyplavuje vidina informací, možná Daniela. Úplně odsouvám naší menší neshodu a soustředím se na vilu před námi. Nebezpečí může být všude, a co si budeme povídat, já ani on nejsme žádní bojovníci, neumíme se prát. Víme, jak se bránit určitým věcem a ty pak na prach zničit, ale to neznamená, že se nám nic nemůže stát. Chybí tady Ross nebo Eliott. A taky jejich zbraně.

Dostáváme se až ke vchodovým dveřím, které jsou zamčené, tak se rozhoduju prozkoumat okolí, kdyby náhodou na nějakém z oken chyběla okenice. V žaludku mi hlodá strašná nervozita, protože si malou částí mysli uvědomuju, že dveře vedoucí na zahradu zamčené nebyly. Proč by to někdo dělal? Nepřikládám tomu faktu absolutně žádný význam. Island je známý tím, že se tady nekrade. Takže obcházím dům a opatrně nakukuju za roh, kde stojí velký skleník, kde už dávno nic neroste, a bazén s odporně zeleno-hnědou vodou. Připadám si jak v nějaké Jeremyho post-apokalyptické hře. Už tady chybí jen zombie. Nejvíc mě rozrušuje to zvláštní ticho. Pes se utišil a sekačka už taky neběží. Pozorně si prohlížím všechna okna, ale kryjí je pevné dřevěné okenice.

Být tu sama... ne, sama bych sem nešla.

Znovu se ocitáme u vchodových dveří. Vytahuju z kapsy drátek, který jsem našla u skleníku a skláním se ke klíčové dírce.

„To nemyslíš vážně," slyším Logana komentovat můj nápad. Jen koukej, pomýšlím. Už jsem kluky viděla dělat to stokrát. Naposledy Ross kradl léky právě pro Logana. Samotné se mi to nikdy nepovedlo a nyní je správný čas. Jenže se mi to nedaří a čím déle stojíme u vchodu, tím víc jsem nervózní. Když jsme se sem dostali my, může i kdokoli jiný.

Zahazuju drátek do trávy a uvažuju nad tím, jak dlouho by trvalo, než by masivní dveře shořely.

„Něco zkusím," bručí zrzek. Nevím, o co se snaží, ale dělá jen nepatrný pohyb rukou a pár vteřin na to se ozývá cvaknutí zámku.

„Cože?" nechápu. Má snad ke všemu zámečnickou schopnost?

„Telekineze," odpovídá jednoduše a špičkou boty šťouchá do dveří, které se s ukázkovým hororovým zaskřípěním otevírají. Tep se mi zvyšuje a jsem ráda, že dovnitř vstupuje jako první. Já ho tiše následuju do tmavého domu. Okenice nepropouští téměř žádné světlo a dřív, než stíhám rozsvítit já, Logan nechává velkou ohnivou kouli plout prostorem a osvětlovat vše kolem sebe. Až teď dveře zavírám. Vila je takhle ještě děsivější a já se zdráhám udělat krok, takže následovník znovu musí být ten první, kdo se dává do pohybu. V duchu si nadávám, musím se přestat pořád bát, jinak bratry nikdy nenajdu.

Že jsme v sídle někoho z Organizace, poznávám hned. Nad televizí v obýváku visí obrovský obraz alegorie spravedlnosti a já pochybuju, že jde o náhodu. Všechny věci leží na svém místě, pokryté tenkou vrstvou prachu, jako by se zdejší obyvatelé museli co nejrychleji sbalit a dům opustit. Kdo by tu jinak nechával elektroniku?

„Jdeš?" ukazuje Logan na schody do patra.

„Rozhodně ne," odpovídám potichu a doufám, že se tohohle úkolu ujme sám. On krčí rameny a pouští se nahoru, jako by se naprosto nic nedělo. A mně se přitom zmocňuje zvláštní úzkost a strach, snad možná i z neprostupné tmy, která by se skoro dala i nahmatat. Dřív, než jeho světelná koule „odplouvá" s ním, přiskakuju k stolu v obýváku, na kterém leží svíčky, a postupně je zapaluju, než se Logan v patře ztratí úplně. Sedám si na zaprášenou pohovku a třesoucíma se rukama zpod stolu vytahuju hromadu papírů, které představují staré noviny a vědecké časopisy. Beru do ruky ovladač od televize a zkouším ji zapnout, ale buď v něm jsou vybité baterie, nebo je odpojená elektřina.

Shora se ozývá hluk. Jestli mi bude srdce tlouct ještě rychleji, bude mě muset pan Věštec odvézt na pohotovost, pomýšlím. Zvedám se na nohy s prvotním nápadem jít se podívat za ním. Ale kdyby se něco dělo, dal by mi vědět. Takže usuzuju, že jenom o něco zakopl a já se zase začínám přehrabovat ve dvou šuplících pod televizorem. Všude jsou ale jen věci, které vypadají jako vyúčtování a telefonní seznamy, nic zajímavého. Navíc v islandštině, takže i kdybych v ruce držela popis cesty k Danovi, nejspíš bych ho minula.

Přesouvám se do kuchyně a pozorně naslouchám. V patře je od Loganova domnělého škobrtnutí absolutní ticho, což nevím, jestli mě děsí nebo uklidňuje, ale znovu prohrabávám skříňky a šuplíky. Všechno se stejným výsledkem. Nic neobvyklého. Kdyby na zdi nevisel ten obraz, nejspíš bych si myslela, že jsme na špatné adrese.

Další, tlumená rána se ozývá nedaleko mě a já s úlekem odskakuju od okna. Musím zatnout ruce v pěst, aby se mi tolik netřásly. Pak se nadechuju a velmi pomalu otevírám nejdřív okno, a pak i okenici. Jako duch dovnitř proklouzává velká chlupatá kočka se zářivými žlutýma očima. Ulevuje se mi, ale zároveň mě děsí, když seskakuje na zem a stoupá si k prázdnému odpadkovému koši. Pozoruje mě s moudrým výrazem ve tváři, jako kdyby na něco čekala. Následuju ji a objevuju misku s vodou, která ani náhodou nemůže být moc stará a druhou, prázdnou misku. To je pro mě varování, že sem někdo chodí minimálně krmit kočku a měli bychom vypadnout. Jako na zavolanou se Logan objevuje dole s neutrálním výrazem ve tváři.

I z betonové zdi bych vyčetla víc emocí, než z něj.

Nemusíme spolu mluvit, já prostě beru kočku do náruče, Logan zase zavírá okenici i okno. Venku zvíře pouštím, a rychle se klidíme z cizího pozemku.

Jakmile sedíme zase v autě a Logan dává auto do pohybu, oddechuju si.

Mám pocit, že tohle bylo zatraceně těsné.

V krvi mi ještě plave velká dávka adrenalinu, takže se rozhoduju mít rozhovor za sebou co nejdřív, dokud mám odvahu. Oběma nám je jasné, že dům není tak opuštěný jak se tváří, ale kdyby něco našel, řekl by. Snad. Takže ohledně této problematiky je všechno jasné.

„Vrátíš se zpátky do Londýna?"

„Co?" nechápe.

„Jestli poletíš domů. Za to, co jsem řekla." Pořád si namlouvám, že je velká šance Dana najít. A Logan tahá pravděpodobnost úspěchu nahoru. Kdyby odjel, šla by rapidně dolů a to bych si nikdy neodpustila.

„Leda tak až najdeme tvýho bráchu."

Možná až v hlavním městě slyšeli, že mi ze srdce spadl těžký kámen. Mám v plánu celou cestu mlčet, protože ho nechci znovu naštvat. Sice vypadá, že už vychladl, ale Jeremy se taky občas zdál, že svůj vztek spolkl, a pak stačila sebemenší narážka a rozzuřil se znovu. Což dělat nebudu. Představuju si, jak by to vypadalo, kdyby se ti dva seznámili. Jeremy by Logaovi strašným způsobem lezl na nervy a Jer by samozřejmě provokoval tak dlouho, dokud by si starší následovník nezjednal trochu respektu.

„Mělas pravdu," promlouvá nečekaně a já se na něj s podivem obracím. „Dá se říct, že jsem experimentoval na rodičích. Mámu jsem zabil a táta skončil v blázinci."

Do prdele.

Ostře se nadechuju a snažím se nedat na sobě znát, že mě právě vyděsil. Fakt vyděsil. Zabil... svou mámu? Pár vteřin mlčí, ale nejspíš mu dochází, že pokud by byl zticha ještě chvíli, fakt bych mu z auta vyskočila.

„Máma byla dětmi hvězd posedlá, viděla v nich něco úžasnýho, ale takovým tím pošahaným způsobem, takže si nás pořídila hlavně za účelem udělat si vlastní děti hvězd. Přání se jí splnilo, ale pak na to doplatila, když se probudily moje schopnosti, došlo k autonehodě a ona zemřela. S tátou to bylo složitý. Dokud máma žila, tolerovali jsme se, pak se skoro otevřeně nesnášeli. Měl všeho po krk. Kontaktovat Organizaci a chtěl jim dát naší adresu, aby se nás zbavili. Nebo minimálně mě, kdyby..." Na moment se zaráží, jako by pro něj bylo nemyslitelné něco takového vyslovit. „kdyby zabili jednu ze sester, mně by schopnosti zůstaly, takže by to postrádalo smysl. Každopádně já se mu pohrabal v hlavě a přišel jsem na to včas, takže k žádný katastrofě nedošlo, ale on z toho zmagořil. Neměl jsem to úplně v ruce. Ale je to taky jeden z důvodů, proč dělám, co dělám. Když na tebe může poslat vrahy vlastní otec, tak už naprosto kdokoli."

Jako první mě napadá říct mu, že je mi to líto, ale mlčím. Stejně to nikdo nikdy nechce slyšet. Místo toho přemítám nad tím, že v Británii je řádná snůška afektovaných a zlých otců. A ten Loganův by se mohl přidat do klubu k otcům Rosse a Coltona.

„Víš," nadechuju se konečně. Jeho velmi krátké, ale nejspíš upřímné vyprávění, jsem hltala a skoro zapomněla dýchat, jak překvapivě najednou vybalil, co ještě před půl hodinou vypadalo jako tajemství, které si s sebou vezme do hrobu. „Já nemyslím, že je to tvá chyba."

Dávám si načas, ale pak pokračuju. „Taky si měl pravdu. Jeremy byl hrozně proti, abychom na ostrovech zůstali, a já asi chápu, proč chceš, aby sestry neměly s tímhle vším nic společnýho," ukazuju na silnici před námi, ale dokonale chápe. „Až tohle skončí, rozhodně se tam nevrátím." S ostrovy mě nepojí vyloženě zlé vzpomínky, ale nic mě tak nedrží. Ross s Coltonem nejspíš už zůstanou v Londýně a kamarádství s Dyllenem a ostatními mě k návratu nepřinutí. Chci chodit do normální školy s normálními spolužáky i s rizikem nebezpečí. Stýská se mi po rodině, po krasobruslení. Chci, aby se Jeremy zase vrátil k hokeji, aby Matthyas vyhrával fyzikální olympiády a Daniel se pral na soutěžích v karate. „A ještě je tady jedna věc."

„Jaká?"

„Phil je pryč a mě nemá kdo trénovat."

**

Po patnácti minutách Logan ukázkově parkuje Henrikovo auto a skoro to vypadá, že je rád, že jsme zase zpátky a on nezpůsobil žádnou nehodu. Překvapuje mě, když Eliotta nacházíme sedět na schodech před vchodem. U nohou mu leží Elson, který vyskakuje, jak nás vidí a běží nás pozdravit.

Já si nemůžu pomoct, klekám si k psovi a začínám ho drbat za ušima a pod bradou. Zároveň zvedám oči k Eliottovi, který vstává a potichu se Logana ptá, jestli něco máme. Zrzek přikyvuje, a pak mu něco vysvětluje. A na to se ho Eliott téměř neslyšně ptá: „Děti? No a?" Logan krčí rameny a nenápadně pohazuje hlavou směrem ke mně. Já se opět věnuju Elsonovi, a po vteřině zase odezírám ze rtů Eliottovi: „...vůbec nevšimla? Nesoustředí se. Máš to u mě." Načež Logan přikyvuje a já se začínám mračit.

„Proč vůbec jsi venku?" zajímám se.

„Dorazila domů jejich máma, zmínili se, proč jsme tady a začalo peklo," odpovídá. „Einar s Tómasem a Henrikem půjdou do všeho s náma, s Larou a Asdis je to asi komplikovanější. Ale nějak to... vyřešíme," mrká spiklenecky, ale já se jen kaboním. Něco mi neříkají. Ti dva si vyměňují rychlý pohled, což jen potvrzuje mou teorii, že něco nevím.

„Chceš to vědět hned nebo až potom?" tuší Eliott, kam se ubírají moje myšlenky.

„Hned," vybírám si a Logan se nejspíš z taktických důvodů vzdaluje. Eliott ukazuje na schody a oba si sedáme.

„Poslyš, já vím, že je to teď všechno nesmyslně těžký a chaotický, máš strach o bráchy a to tě nutí dělat věci, který bys jindy nejspíš nedělala, ale nemůžeš vidět jen věci před sebou," začíná a já jen nechápavě mrkám. O čem to mluví? Jeho slova mi nedávají smysl, ale zdá se, že ještě neskončil. „Jestli existuje místo, kde ti fakt jde o život, tak nejspíš tady vzhledem k počtu členů Organizace. Víš o tom, že v tom domě s vámi někdo byl?" Jeho poslední věta je jako ledová sprcha. Po zádech mi přebíhá mráz, lapám po dechu a svět se na moment zhoupává. Proto ten rámus? Zrzek se mě ptal, zda chci jít nahoru já - odmítla jsem. Věděl, že to udělám, nebo šlo jen o náhodu?

„Ne," špitám.

„Jde o to, že kdyby tam dneska s tebou nebyl Logan, tak jsi v maléru." Snaží se neznít jako otec, který spílá svému dítěti, ale stejně se tak cítím. Hloupě, naivně. Pokud tam někdo fakt proběhl, musel zanechat stopy v prachu. Dveře na zahradu byly odemčené. Mně napoví až kočka, která se dožaduje žrádla. Sakra. Tiše úpím a zavírám oči. Jak bych si něčeho mohla všimnout, když jsem se vrhla rovnou do obýváku? Ani mě nenapadlo, že by tam někdo mohl být. Ano, nepřipadala jsem si v bezpečí kvůli všudypřítomné tmě a ponuré atmosféře. Ale ani jsme nepomyslela, že bych mohla být v ohrožení. Což je něco, s čím se musí počítat vždycky. A jak řekl Eliott, zvláště tady. „Logan říkal, že bys ho asi vyřídila i sama. Zbraň neměl, prostě jen mladej kluk, který za peníze vybírá poštu a krmí kočku, ale těžko říct, čeho by byl schopnej."

„Dám si pozor," slibuju mu.

„Nebuď z toho tak přešlá," objímá mě kolem ramen a tiskne k sobě. „Teď to víš a budeš ve střehu." To rozhodně. Ač sice řekl, že ten kluk nebyl vyloženě nebezpečný, pořád měl na své straně okamžik překvapení. A upřímně, já nejsem voják, aby mě to nevyvedlo z míry.

Ještě asi pět minut sedíme venku, když nám Lara přichází oznámit, že s mamkou vyjednali příměří. Šeptem nám sděluje, že si důvod naší návštěvy trochu upravili a navíc souhlasili, že holky zůstanou doma, což doplňuje mrknutím a mně je jasné, že to bude jinak. Nic ale neříkám. Jejich maminka Freya je nadmíru přátelská bytost a srdce Eliotta si získává v okamžiku, kdy z trouby vytahuje další sladké pečivo, které baštil po příletu. Dobrá taktika, jak si Eliotta udržet - péct. Po společné večeři Henrik odjíždí k sobě domů, ale ještě Einarovi naznačuje, aby pak zavolal, jakmile bude moct. Takže se postupně střídáme v koupelně, a když si Freya myslí, že jdeme spát, zalézá do postele i ona, což je ideální příležitost sejít se u Einara a Tómase. Mají největší pokoj a navíc Logan zařizuje, aby nás nebylo slyšet. Což musel udělat i dneska v opuštěném domě, jinak by nebylo možné, abych vetřelce neslyšela.

Ještě před zahájením válečné porady si půjčuju Eliottův telefon.

Vytáčím Rossovo číslo a pohlížím na hodiny. Netrpělivě čekám, až mi hovor zvedne, ale nakonec mi robotický hlas oznamuje, že je nedostupný. Což se v jeho případě zdá skoro nemožné, ale snažím se zachovat klid.

„Tak co?" stará se Eliott, když si vedle něj sedám na zem a vracím mu mobil.

„Nezvedl to."

„Nebojíš se o něj, že ne?" povytahuje obočí a moje mlčení je mu odpovědí. „On je ten poslední na téhle planetě, o koho by ses měla strachovat."

„I v případě, že se dostane mezi schopnosti dvou následovníků?"

Tentokrát mlčí Eliott. Letiště bylo plné lidí a těžko říct, jak to tam vypadalo. Ale v jednom má pravdu - o Rosse je nejspíš zbytečné dělat si starosti. Umí se o sebe postarat, ještě lépe se postará o druhé. A byl tam s Elorin, takže je vyloučené, aby se něco stalo.

Dál nit mých myšlenek přerušuje Tómas, který do mapy Reykjavíku zakresluje dva křížky na adresách, na kterých jsme dneska byli s Loganem. Jinak je celá mapa plná zelených kroužků, nejspíš míst, kde bydlí jednotliví členové Organizace.

„Tohle jsem vzal tomu klukovi," podává Tómasovi asi čtyři obálky. Logicky je ani neotevíral, protože všechno bude v islandštině. Blonďák každému ze sourozenců podává jednu a ti je přejíždějí očima.

„Já mám jenom účet za plyn. Nula korun," čte Asdis.

„Elektřina, skoro nula," oznamuje Lara.

„Já mám vyúčtování za dva telefony, to už nula není. Všechny jsou na to samé jméno?" Tómasovo sourozenci přikyvují a Einar znakuje, že ani jeho dopis nestojí za řeč. „Nejde mi do hlavy, proč mají netknutej opuštěnej barák, ale poštu si nechávají posílat dál. Pak ji vyzvedne někdo, a ten ji předá?" otáčí se na Logana.

„Ale ne majitelům, dalším lidem, které osobně nezná, a až pak to všechno putuje k tomu... nevím, jak se jmenuje," vysvětluje zrzek.

„To nedává smysl," mračí se Lara. „Co když půjde žalovat?"

„Nepůjde," ujišťuje ji Logan se zvláštním leskem v tmavých očích. Nikdo se dál nevyptává.

„Co nechat barák bejt a zaměřit se na to, co víme? Teda, snad," zubí se Tómas a tentokrát vytahuje mapu celého Islandu, na které je vyznačených několik míst. „Tady mají větší sídla," ukazuje na tři žluté tečky různě po mapě. „A tady je nejspíš velitelství, ale jisté to není." To je označené modrým čtvercem. Eliott se na mapu mračí, ale nic neříká. Od doby, co tady byl naposledy, se Organizace nejspíš přestěhovala na jiná místa a jeho to mate. „Je nejvíc hlídané, ale taky bychom tam mohli najít nejvíc informací. O všem." Einar začíná znakovat, ale já očima sleduju displej Eliottova mobilu, zda mu Ross nenapíše nebo nezavolá zpátky. „Jo, to je vlastně důležitý, máš bod, brácho. Nevíme, kdo přesně, ale Organizaci kryje někdo z hodně vysokých míst."

„Co tím myslíš?" nechápu.

„Členů Organizace je tady tolik, že zastávají i velmi důležité role ve fungování státu a umějí tahat za nitky," vysvětluje Lara. „Pokud má někde Organizace na odlehlém místě komplex budov obehnaný ostnatým drátem, nikdo se o to zajímat nebude, i když je to v zemi, která nemá armádu, dost podezřelé. Prostě mají ve vládě někoho, kdo sedí u bezpečnosti a všechny dotazy, stížnosti a podezření metou ze stolu."

„A to není zdaleka nejhorší," přikyvuje Tómas. „Henrik tak tři měsíce zpátky na vlastní oči viděl členy pobřežní stráže, jak jim předávají cosi, co tahali rovnou z lodí, tady," poklepává prstem na budovu velmi blízko k oceánu.

„Chceš tím říct, že mají na svojí straně nejenom lidi v úřadech, ale i členy bezpečnostních složek?" ujišťuje se Eliott. Mračí se pořád víc a víc.

„Jo," přisvědčuje Lara. „Proto se jim na Islandu tak líbí. Můžou si hodně vyskakovat a nikdo je za to netrestá."

Skvělý, pomýšlím. Nejenom, že můžeme mít problémy s úřady, ale nejspíš se proti nám postaví i někdo, kdo je od pobřežní stráže, lidi, kteří zcela legálně vlastní zbraně a při určitých situacích je smí použít. Vzduch v místnosti těžkne a hůř se dýchá. Všichni si uvědomují, co všechno se může stát a že nebezpečí roste.

„Než se do něčeho pustíme," utíná ticho jako první Eliott, „měli bystě vědět něco o novinkách, které Organizace má." Spouští vyprávění o tom, co zbraně dělají, jak fungují a že to vyřadí i následovníka, čehož jsme my dva byli svědkem, když jednu střelu našili do Logana. Asdis třeští oči, jako by mu moc nevěřila, ale Logan jeho slova potvrzuje několika souhlasnými přikývnutími. Znovu se nervózně ohlížím po telefonu, ale zůstává dál bez oznámení.

„To abychom to neměli snadný," ukazuje Einar a povzbudivě se usmívá. Koukám na hodiny. Je po desáté večer a stále téměř plné světlo.

„Slunce zapadá skoro v jednu hodinu ráno a vychází kolem čtvrt na pět, moc tmy tu nemáme." Její informace mi na chvíli bere dech, vůbec jsem nepočítala s tím, že tady se cyklus dne a noci diametrálně liší od toho v Británii. Automaticky počítám s tím, že akci provedeme za tmy, ale je na to poměrně málo času.

„Ještě jedna důležitá věc. Máte zbraň?" Naprosto chápu, proč se Eliott ptá. Jde se do nejisté bitvy a on jediný nemá nic, čím se bránit a chce mít alespoň nějakou pojistku. My všichni máme své schopnosti, které jsou zároveň největšími zbraněmi. Asdis kroutí hlavou a vysvětluje, že být ozbrojený na Islandu je velmi vzácné, pokud se nejedná právě o ozbrojené složky. Kvůli drastickým změnám v cyklech dne a noci mnoho lidí trpí depresemi a těžko se tu shání i alkohol, natož pak zbraně.

„Možná bys měl zůstat," ozývá se Tómas. Eliott po něm vrhá pohled, kterým se ho ptá, jestli se náhodou nezbláznil a jak to vůbec mohl navrhnout. Těká očima ke mně, pak k Loganovi a znovu se vrací k blonďákovi, aby jeho návrh zamítnul.

„Možná bys měl držet občas klapačku!" dostává nejstarší ze sourozenců herdu do zad od Lary dřív, než Eliott stíhá odpovědět. Samozřejmě by zaznělo rezolutní ne, ale děsí mě představa, že u sebe nebude mít vůbec nic, čím by se v případě nebezpečí mohl bránit. Nedomlouvám se na žádném velkém plánu, jen se rozdělujeme do menších skupinek a říkáme, kdo kam půjde a jak se dostaneme dovnitř budov, pokud to ovšem půjde. Zbytek se nějak vyvine, protože nevíme, co můžeme čekat.

A to se mi nelíbí.

Na jednu stranu jsem nadšená, že tak krátce po příletu už jdeme do ostré akce, na druhou stranu mě sžírá strašlivá nervozita. Co to zase děláme? Navíc krom nás bude v ohrožení dalších pět lidí. Minimálně. Logana nepočítám, pochybuju o tom, že by si nechal ublížit. Rodinu neznám, nevím o jejich schopnostech nic. Ale zase žijí tady, musí být na nebezpečí minimálně zvyklí.

Místo, kam se potřebujeme dostat, je vzdálené přibližně dvě a půl hodiny jízdy od hlavního města, což odpovídá plus minus dvou set kilometrům. Vůbec se nedivím, když Asdis vysvětluje, že se jejich velitelství nachází na velmi odlehlém místě. Jedná se o komplex tří hal, které původně sloužily k chovu ovcí. Snad tam pořád nějaká zvířata chovají, aby se kryli. Poblíž tohoto komplexu se nachází maják a nejbližší město či vesnice je na kilometry daleko.

Vyčkáváme přibližně do půl jedenácté, kdy se začíná světla pomalu ubývat a my jistě víme, že Freya spí. Jejich otec je se skupinou Britů někde na severu, takže s ním si zatím starosti dělat nemusíme. Logan zařizuje, abychom mohli nehlučně opustit dům, před kterým už čeká Henrik se svým autem. Tómas zase bere klíčky z háčku, které nejspíš patří k autu Freyi. Přijdu si jako zločinec. Vykrádáme se z cizího domu a ke všemu si „půjčujeme" auto. Podle domluvených skupin do jednoho auta nastupuju já, Logan, Eliott a Asdis a do druhé zbytek rodiny. Logan se opět chopí řízení a během cesty, kdy následuje Henrikovo auto, skoro vůbec nepřejíždí do protisměru. Jsem o něco klidnější, protože provoz je najednou téměř nulový. I když je pořád vidět, je pozdě a většina zdejších lidí už spí.

Asdis, která sedí vedle mě, je podivuhodně klidná a očima sleduje cestu, jako by tudy jela poprvé, ale cestu zná nejspíš zpaměti. Co jsem pochopila, čas od času rodina jezdí na „výlety" do okolí míst, kde se členové Organizace shromažďují a zjišťují, zda se něco nemění. Což mi přijde neuvěřitelné a úžasné zároveň. Zdá se, že situaci mají v rukách a ví o Organizaci mnohem víc, než oni o rodině.

Projíždíme holou krajinou bez jediného stromu. V dálce se k nebi tyčí kopce a hory, na lidi téměř nenarážíme. Míjíme maličké vesnice, které vypadají, že jsou vlastně jen rybářské přístavy s molem, pár loděmi a barevnými domky. Těžká šedivá mračna se trhají a těsně před tím, než se Islandu chopí tma, je obloha jasná.

Až se všechno uklidní, musím se na Island podívat a navštívit všechny přírodní památky. Fascinuje mě množství volného prostoru bez jediných zásahů lidí do krajiny. Na nějakou dobu v autě usínám a probouzím se až v momentě, kdy zastavujeme. Z taktických důvodů jsme se dohodli, že projedeme kolem komplexu budov a zastavíme až poté. Nikde tu není pouliční osvětlení a bylo by dost nápadné, kdyby někdo spatřil přijíždět auta, jejichž světla najednou zhasnou. Daleko lepší je předstírat, že jednoduše pokračujeme dál, protože v následující zatáčce se snadno ztratíme. Zpátky k budovám se pak vracíme po svých a za velmi tlumeného světla Eliottovi baterky, kterou nejspíš označil za způsobilou užít k sebeobraně. Něco málo přidává i měsíc, kterému je ale vidět jen velmi maličký srpek.

Jedna budova, menší, stojí kolmo ke dvěma větším, stejným halám, mezi nimiž se nachází ještě jedna maličká stavba, která nejspíš představuje garáž.

Naše skupina si bere na starost jednu halu, ostatní druhou a domlouváme se, že do třetí půjdeme všichni společně. Není tady nic, co by naznačovalo, že v těchto místech operuje Organizace. Žádné vysoké ploty nebo zdi jen tenkými kládami položenými na zemi jsou ohraničené pozemky, které k halám nejspíš patří. Osvětlení tady funguje jen velmi střídmé, pár lamp v okolí příjezdové cesty a kolem areálu. V dálce se pak lesknout menší světla, která nejspíš patří k rodinnému domu. Nedaleko se tmou bojuje i vysoký maják.

Je tady klid.

Logan se chce natáhnout po klice, ale Eliott mu cestu zastupuje s tím, že jde první on. Hned chápu, proč tak chtěl jet, i když není ozbrojený. Vzápětí i Loganovi naznačuje, že pokud speciálními projektily s elektřinou sejmou jeho, nevadí to. Pokud by ale vyřadili Logana, nastal by problém. Kdybych do toho tvrzení neměla míchat emoce, musela bych souhlasit. Bez emocí to ale neumím a začíná mě strašlivě znervózňovat, že jel jen proto, aby mohl udělat tohle - otestovat, zda po nás nikdo střílet nebude. Vždyť ani nemusí používat ty elektrické. Proč by se s tím pořád dokola zdržovali? Logana by jen těžko přiměli ke spolupráci.

Eliott bere za kliku, jenže je zamčeno. Odemknout mu netrvá ani minutu.

Do ticha, které pravidelně přerušuje jen šumění oceánu, se ozývá hlasité cvaknutí.

Vstupuje dovnitř dřív, než stíhám něco namítnout.

A nic se neděje.

Já a Asdis ho následujeme, po nás jde Logan a dveře za sebou přivírá. Velkou halu naplňuje zářivé oranžové světlo z ohně, který nechává poletovat kolem. Nacházíme se na místě, kde se nejspíš ovce uchylují do příjemnějšího prostředí před počasím. Sem tam nějaká pospává v boxech na hromadách sena, většina zvířat tudíž musí být venku.

Pocit hrůzy sílí s každým krokem, i když nemá proč. Celá velká budova je bez známek lidí z Organizace. Na konci haly se sice nachází pár kanceláří, ale všechny jsou plné osobních věcí, které ani náhodou nenaznačují, že by se mohlo jednat o nebezpečné psychopaty.

Vypadá to, jako by tady nikdy žádná jejich základna nebyla. Prostě tady chovají desítky a stovky ovcí, nic víc.

„Tak co?" setkáváme se s ostatními na místě, kde jsme předtím rozdělili.

„Nic," kroutí Eliott hlavou. „Vypadá to tu normálně."

„Zkontrolujeme i tu poslední halu," rozhoduje Henrik a zdá se nejspíš nesvůj. Vždyť tady pár týdnů zpátky byl a říkal, že viděl pobřežní stráž předávat jim nějaké krabice a balíky. To se prostě najednou z ničeho nic rozhodli, že se přestěhují? Vědí, že jsme na Islandu?

Třetí hala je prázdná. Doslova a do písmene. Není v ní nic, kromě staré podlahy a špinavých oken. Vzduch je přesto zvláštně těžký a studený. Daleko víc než venku nebo v předešlé budově. Dělá se mi špatně a marně se rozhlížím, jako bych tady Daniela mohla vyčarovat intenzivním pohledem. Svírá mě tísnivý pocit a touha odtud vypadnout. Ani tak ne ze zoufalství, že jsme nenašli nic a nikoho jako z pocitu, že tady nejsme sami, i když na vlastní oči vidím, že jsme. Člověk by ale neměl věřit jen svým očím.

Když Phil schválně neovládal svou magii v Afghánistánu, bylo to nepříjemné. Stejně jako před několika hodinami s Loganem v autě, když mu ujely nervy. Tohle je ale ještě horší a ani díky početné skupině lidí kolem se necítím v bezpečí. Srdce mi splašeně tluče, hlava se motá a ruce třesou.

Jako by mi na krk dýchalo hmatatelné nebezpečí.

Do budovy se opírá poryv silného větru a plechy na stěnách hrozivě skřípají a vržou.

„Musím na vzduch," klopýtám směrem k východu, ale Einar mě chytá za loket a trhá se mnou překvapivě silně zpátky. Nejdřív se mu chci vyškubnout, ale on ukazuje k otevřeným dveřím, ve kterých někdo stojí. Automaticky dělám velký krok zpátky.

„Jsi na neusměrněnou magii následovníků strašně citlivá," promlouvá cizí hlas angličtinou bez jediného náznaku přízvuku. Eliott na dotyčného chce namířit baterkou, ale ta mu vylétává z ruky a tříští se o zem pár metrů před námi. Aniž by se ta záhadná osoba byť jen pohnula. „Škoda. Vědět to, tak se trochu schovám, takhle jsem vás nemohl překvapit."

„Kdo sakra jsi?" vrčí otázku Tómas a odvážně si stoupá vedle Lary.

„Momentálně váš největší problém," přibližuje se o kousek a Loganův plamen osvětluje obličej poměrně mladému muži, kterému může být maximálně třicet. Tmavovlasý, upravený, pohledný. Jde z něj obrovská síla. Mnohem větší než z Phila nebo Logana. Možná ještě větší, než z nich obou. Všichni to poznávají. Že jsme ve strašném problému.

Henrik s Loganem si vyměňují významné pohledy.

Dřív, než jen stíhají mrknout, se něco děje. Dvě vteřiny vůbec nechápu, co právě použil za schopnost, ale vzpomínám si na Phila, který mi o takové moci jednou říkal. Ani on sám nezná nikoho, kdo by vládl chronokinezi.

Schopnost nebezpečná a vzácná jako nic jiného na světě

Zastavit čas.

Věnováno D.

Děkuju.

10. 7. 2019

Pro zvídavé čtenáře - když si otevřete aplikaci v počítači (netuším, zda funguje i v mobilech) název Google Earth a zadáte do ní Island, Melar - dostanete se přesně na místo, kterém jsem v této kapitole psala. Jsou tam všechny tři velké haly na chov ovcí, maják, ovce. Takže kdyby se někdo v těchto deštivých dnech nudil, víte, co dělat. :)

Nová postava zastavila čas. Co si myslíte, že se děje, když by někdo fakt zastavil čas? Spadnou letadla ze vzduchu? Přestanou lidé dýchat? Docela by mě zajímal váš názor.

Mějte se hezky a brzy u další kapitoly,

zatím pa. ♥