ooOoo

V poslední kapitole se Lori dozvěděla, že by jeden z jejích bratrů, pravděpodobně Daniel, mohl být na Islandu, takže se tam chce co nejdříve dostat. Ross s Coltonem zůstávají kvůli rodinám v Londýně, s Lori letí jen Eliott a Logan. Po hororovém letu by měla na islandském letišti čekat rodina, se kterou se domluvil Jacob a která znala Jhonase, proto o rodince věděl i Jake.

Umrznu, moje první myšlenka poté, co vylézám z letadla.

Beze srandy.

V Británii člověk díky výjimečně horkému létu může nosit kraťasy a tričko skoro i o půlnoci. Zdejší oblast pojem léto nebo teplo nejspíš nezná.

Jak tady někdo může žít? je druhá myšlenka, která mě napadá.

Hned, co vystupujeme v hale, z batohu tahám čepici, kterou jsem do něj prozíravě na poslední chvíli hodila, a druhou mikinu.

Bez problémů procházíme rychlou pasovou kontrolou a objevujeme se ve velké letištní hale plné lidí. Rozhlížím se kolem sebe a začínám si v té čepici připadat vážně divně, protože lidé kolem jsou poměrně nalehko. Očima pátrám po někom podezřelém, kdo by mi mohl připadat jako lidi, kteří nás tady mají vyzvednout, ale nestíhám je sledovat. Málem vrážím do Eliotta, který se zprudka zastavuje a dělá půlotáčku, takže navíc skoro dostávám jeho batohem přes obličej. Chci mu vynadat, ale pusu zavírám, když mi oči padají na část odletové tabule. Dvě hodiny zpátky měly dvě společnosti lety do Londýna. U obou běhá velký nápis, že je let zrušený. Další tři, jeden odletí každou chvíli a zbytek v rozestupu dvou hodin, sice poletí, ale jsou odkloněné od londýnského Heathrow. Napadá mě, že musím napsat Rossovi, zda se bez problémů dostali z letiště.

„Asi za to může ta bouře," odhaduje Eliott a já se zamračeným výrazem přikyvuju. Ještě že tak, mnoho lidí bude ušetřených obav o svůj život. „Tak," odvrací se od tabule a začíná něco hledat v telefonu, nejspíš instrukce od Jacoba. „Hm. Hmm."

„Překlad?" povytahuju obočí. Eliott jen zvedá prst na znamení, že se teď soustředí a nemám na něj mluvit. „Odskočím si," sundávám si batoh ze zad a házím mu ho k nohám. Nepřítomně přikyvuje. Logan si dál prohlíží tabuli odletů a u toho se trochu mračí. Ptát se ale můžu později. Protahuju se kolem skupiny turistů z Asie, když mi něčí ruka přistává na rameni.

„Organizace je tady," šeptá mi do ucha cizí hlas. Prudce se otáčím na neznámého člověka a v ten moment přestávám vidět a vše se ztrácí v ostrém bílém světle. Tak vteřinu vůbec nevím, co se děje, a smích dotyčného ničemu nepomáhá. O dalších pár chvil zaostřuju na blonďáka, který má kolem krku pověšený polaroid, ze kterého akorát leze fotka. „Mělas vidět svůj výraz!" vytahuje fotku z přístroje a začíná s ní důležitě mávat, jako by tím chtěl uspíšit vybarvení fotografie. „Tohle máš na památku!" vráží mi fotku do ruky a nepřestává se usmívat. Napadá mě, co se stane, když mu ji narvu do krku. „Ty musíš být Lori, že?" natahuje ke mně ruku a já mu ji automaticky tisknu. Šok ze mě pomalu vyprchává a já začínám uvažovat. „Já jsem Tómas, máme si vás tady vyzvednout."

„A-ha," přikyvuju. „Fajn." Všímám si Eliotta a Logana, jak se k nám přibližují, a já jim ukazuju, že Tómas je nebezpečný jen díky svého neohrabanému používání foťáku.

„On patří k vám?" zaráží se Tómas, když vidí Logana

„Jo. Seznamte se," prohazuju a mířím směrem na toalety. Halou probleskává další bílé světlo, jak Tómas nejspíš znovu fotí. Eliott s Loganem budou štěstím bez sebe. Nechávám je ale na pár minut o samotě a když se vracím, Tómas se žraločím úsměvem podává Loganovi fotku, o kterou Logan očividně absolutně nestojí, což si Islanďan nejspíš vůbec nepřipouští. Tak si ji beru já a strkám do kapsy k té svojí.

„Tak pojďte za mnou, řidič čeká," ukazuje někam ke vchodu, kde stojí dvacet lidí. Tómas ale míří za vysokým ramenatým mužem, který má světlé vlasy na ramena a přátelsky se usmívá. Začínám z toho být nervózní. O seveřanech se říká, že jsou jak psí čumáci a je těžké si je získat, a přitom se každý jen usmívá. Tómas nám ho představuje jako Henrika a já jen čekám, kdy bude problém s jazykovou bariérou, ale to se nestává, což je poměrně překvapivé. Oba dva mají velmi dobrou angličtinu, až je to s podivem. Jacob myslel na všechno. Usuzuju, že Henrik je nejstarší ze sourozenců, protože vypadá, že už má vlastní rodinu, a Tómas nejmladší.

„Vypadneme, Organizace to tady má ráda," ukazuje Henrik k východu a já po Tómasovi loupu očima. Jen krčí rameny a nevinně se usmívá. Bez větších pochybností nastupujeme do auta, což by nejspíš tak hladce proběhnout nemělo vzhledem ke všemu, čím jsme si už prošli. Jsem si ale jistá, že by je Logan dávno prokouknul, kdyby měli zlé úmysly. Pokud by ovšem přemýšleli v angličtině. Nebo má v mozku nějaký překladač a když čte myšlenky cizinci, ví i tak, co se mu honí hlavou? Musím se zeptat.

„Poprvé na Islandu?" zahajuje Henrik konverzaci a vypíná rádio, protože v něm akorát něco povídali a tři pětiny auta nerozumí ani slovu.

„Rok jsem tu bydlel, ale je to dávno," chopí se odpovědi jako první Eliott, protože má co nabídnout.

„Přímo v Reykjavíku?"

„Tak nějak... všude, kde bylo potřeba."

„A jo, ty jsi ten, co od nich zdrhnul!" obrací se na nás Tómas z místa spolujezdce. ‚Jimi' určitě myslí Organizaci, která má na Islandu jednu ze svých hlavních základen.

Henrik promlouvá islandsky a já zachytávám jen Tómasovo jméno. Blonďák obrací oči v sloup a zase se narovnává. Jako by dostal vynadáno, aby se choval trochu slušněji. Určitě by si moc rozuměl s Dyllenem a Harrym, těm občas taky chybí filtr, který by jim řekl, kdy mají mlčet nebo alespoň přemýšlet před tím, než něco poví.

„Omlouvám se," přepíná Henrik zase na angličtinu. „Budeme se snažit anglicky, ale některý věci ještě neovládáme."

„Máte výbornou angličtinu," naznačuju a doufám, že z nich vypadne důvod, protože u Tómase to až tolik překvapivé není, zato u Henrika už trochu ano.

„Máme cestovku, která provází Brity po Islandu," vysvětluje Henrik. Tómas znovu protáčí očima, což vidím ve zpětném zrcátku. Nejspíš se mu něco na Henrikově odpovědi nezdá, ale to už není moje věc. „Když jsme trochu nezdvořile nakousli tu Organizaci, nedá mi to se nezeptat. Proč nám volal Jhonasův kamarád a ne Jhonas?"

„Jo, dlouho jsme ho neviděli. Vídáte se s ním?" přisazuje Tómas.

Jako by mě někdo polil ledovou vodou. Zatínám ruce v pěst a Eliott mi pokládá ruku na koleno. Atmosféra v autě je hned o něco temnější, a dokonce i Logan vypadá, že vnímá naši konverzaci. Do teď byl spíš fascinovaný zdejší architekturou.

„Jhonas zemřel," odpovídá Eliott.

„Nezemřel," opravuju ho potichu. „Zabili ho."

„Kdo?" vyráží ze sebe šokovaně Tómas, kterému z tváře zmizel úsměv. Znovu mi připomíná Dyllena, který se usmívá téměř při každé příležitosti.

„Organizace." Následuje další mumlání v islandštině. Ti dva vepředu si mezi sebou vyměňují významné pohledy a prohazují ještě pár slov, než jim opět rozumíme. Vypadá to docela vtipně, ale momentálně to nedokážu ocenit tak, jak bych si přála.

„To mě moc mrzí," promlouvá Henrik jako první a o něco pevněji svírá volant. Tómas jen zamračeně zírá před sebe.

„Znali jste ho dobře?" chce vědět Eliott.

„Chodil s naším bráchou, s Einarem, do třídy. Jednou mu hodně pomohl, protože ho přišel varovat před... Sice to nestihl, ale pak to s Tómasem vyřídili. Jednoduše byli s Einarem dobří přátelé. Od té doby téměř vůbec nemluví. Není to vzhledem k vám moc fér, ale chtěl bych vás poprosit, abyste mu nic neříkali. My mu to pak vysvětlíme, ale teď určitě ne," žádá nás Henrik a já se obracím na Eliotta. Co můžeme dělat jiného? Očividně se v jejich rodině stalo něco víc. Oni se nám rozhodli pomoct, naše mlčení je to jediné, čím jim to můžeme oplatit.

„Co když se na něj bude ptát?" stará se Eliott a já pociťuju neskutečnou vděčnost, že na sebe bere tenhle náročný rozhovor.

„Prostě mu řekni, že se spolu nevídáte, že jste o něm jen slyšeli od vašeho kamaráda. Bude to nejjednodušší." Začíná to být čím dál tím náročnější. Taková lež musí prasknout, dřív nebo později. Svým způsobem to není naše věc, ale umím si představit, jak se cítí. Na Henrikovi doslova vidím, jak nerad bude svému bratrovi lhát, ještě víc se mu příčí, že o lež žádá i nás. Všechny vzpomínky na Jhonase zatlačuju až do nejzapadlejšího koutka svého mozku s tím, že teď by nebylo moc vhodné se rozbrečet.

„Nemůže si to nějak zjistit sám?" ozývá se poprvé i Logan. Samozřejmě. Ve společnosti některých dětí hvězd nejsou v bezpečí ani jejich myšlenky.

„No," drbe se na zátylku mladší z bratrů. „Se sensekinezí trochu laškuje."

„Nebude se jim hrabat v myšlenkách," mračí se Henrik, jistý si svým tvrzením.

Po zbytek cesty nám ukazují nějaké zdejší památky s názvy, které si v životě nemůžu zapamatovat. Kdyby nebylo tak ošklivé počasí, jsem si jistá, že by mě Reykjavík uchvátil.

„Tak, tady bydlím," ukazuje Tómas na rodinný domek v červené barvě v řadě dalších, když zastavujeme. Trochu mě zaráží, že řekl ‚bydlím' a ne ‚bydlíme', ale to nám snad po chvíli taky vysvětlí. „Táta je na výpravě a máma zase u kamarádek, takže máme dům pro sebe." Prochází brankou, z kapsy tahá klíče a my všichni ho následujeme. „Kšá, ty chlupatá koule!" slyším ho, a pak mi kolem nohy probíhá krásný pes, který si to míří rovnou za Henrikem, aby ho pořádně přivítal. Nás si vůbec nevšímá.

„Jaks mu to řekl?!" Tentokrát je to holčičí hlas a vzápětí na to Tómasovi přistává v obličeji nejdřív jeden, pak i druhý polštář. Začínám se trochu cítit jako u Nicholsů, když je doma Monica. To mám taky chuť vzít nohy na ramena.

„Laro," oslovuje Tómas dívku s dlouhými šedivými vlasy, které na ní vypadají mnohem líp, než to zní. „Tohle je Lori, Eliott a Logan," ukazuje na nás postupně. „Moje malá sestra, Lara." Pak už prochází chodbou a někam zahýbá. Všichni se seznamujeme s Larou a ta nás zavádí do kuchyně, kde se Tómas snaží udusit na jakémsi pečivu a u stolu sedí další dva lidé. Kluk, hádám, že to bude Einar, ten, co se dobře znal s Jhonasem a nemluví. A další dívka.

„Je jich pět," šeptám k Eliottovi.

„Nechápu, jak si mohla propadat z matiky, když ti to tak jde," ušklíbá se a já mu vrážím loket mezi žebra.

„Jsi idiot."

Henrik nám představuje zbytek rodiny, nejmladší Asdis, zrzku se světlýma očima, a Einara, tichého kluka se světle hnědými vlasy. Moje zmatení narůstá, a dokonce přemýšlím o tom, jestli není Henrik jejich otec, ale to by jen těžko Tómas říkal, že jsou jejich oba rodiče pryč. Tady mi něco nehraje a očividně nejsem jediná, protože vidím, jak Eliott těká očima z jednoho na druhého a zase zpátky. Logan zase vypadá soustředěně, jak kdyby se na tu záhadu snažil přijít po svém, aneb výpravou do jejich mysli.

„Posaďte se," ukazuje Lara na volné židle. „Čaj? Kávu? Musíte mít hlad."

„Jasně, že mají hlad, já byl pryč hodinu a umírám," šklebí se Tómas a dávají si s Einarem placáka. Pak z trouby začíná vytahovat něco, co připomíná sladké pečivo, které si předtím cpal do pusy. Skládá to na talíř do pyramidy, kterou pak pokládá na stůl.

„Nejsou v tom shnilý ryby, že ne?" bere si Eliott jednu. Všichni kolem se začínají smát a Einar milosrdně kroutí hlavou na znamení, že ne. Ani se nedivím, že se na něco podobného zeptal. Seveřané a jejich zvláštní pokrmy jsou poměrně známí.

„Je to vínarbraud," vysvětluje trochu stydlivě Asdis. Očividně všechny děti trochu fušují do rodinné firmy, která se týká výletů na Island pro britské občany. Anglicky umí všichni. „Těsto s vanilkovým pudinkem." Za půl minuty se Eliott může roztéct blahem, protože mu zdejší pochoutka vážně chutná. Einar klepe na rameno Laře a začíná jí znakovou řečí něco ukazovat, ale stojí ke mně bokem, takže zachytávám jenom pár slov, ale dávají mi smysl.

„Kdybys měl zájem o ryby, tak tady," vytahuje ze skříňky Lara skleněnou nádobku s červeným víčkem a staví ji před Eliotta. „Jmenuje se to hákarl, maso grónského žraloka velikého, několik týdnů strávilo pod zemí. Většina výletníků si k tomu jen čuchne a mají dost. Vlastně ani někteří Islanďané to nedokážou pozřít." Henrik vzdychá, jak kdyby mu nás bylo líto, protože se zdá, že sourozenci tuto islandskou pochoutku strkají, komu můžou, a dělají si statistiky o tom, kolik lidí šlo vyvrhnout svůj oběd jen potom, co si přičichli. Einar začíná zuřivě něco gestikulovat a tentokrát je správně natočený, takže mu bez problému rozumím.

„Jestli to chceš otevřít, tak prej ne v domě," oznamuju Eliottovi, který si pokrm velmi nedůvěřivě prohlíží. Einar něco dodává. „Vlastně s tím máš vypadnout z města."

„Nesnáší to," krčí Tómas rameny. „Ale být na Islandu a nezkusit hákarl je jako být v Paříži a nenavštívit Eiffelovu věž nebo v Římě a nevidět koloseum."

„Možná později," přikyvuje Eliott a bere si další sladké a u toho si dál prohlíží skleničku, ve které je maso nakrájené na malé kostičky. Pak se s trochou obav v očích obrací na mě. „Rozejdeme se, když to zkusím?"

„To si zatraceně piš," přikyvuju vážně a snažím se mluvit potichu, aby nás neslyšel úplně každý. „Nebudu líbat někoho, kdo snědl shnilého grónského žraloka."

„Alespoň budu patřit mezi lidi s nejbizardnějším rozchodem," říká ještě potichu a pak přikyvuje směrem k Laře, která ho skoro vybídla, aby to zkusil. „Tak před odjezdem."

„Beru tě za slovo," uklízí pochoutku zpátky do skříňky.

„Proč jste vlastně přijeli?" pokládá Tómas tu nejdůležitější otázku, na kterou chce celá rodina znát odpověď, ale nikdo neměl odvahu se až do teď zeptat. Tentokrát Eliott nechává mluvit mě a já to beru od útoku na ostrovy až po získání informací od Amber a Willow, že by jednoho z bratrů mohli unést právě na Island. Nikdo mě nepřerušuje, občas jen Eliott něco dodá, aby si všichni udělali pořádek v informacích, které ze sebe chrlím jednu za druhou. Jak jsme se dostali k této rodině, úplně vynechávám, aby se Einar nezeptal na něco, na co bych nerada odpovídala. Když končím, je chvíli ticho a každému se ve tváři zračí jiné emoce. Všichni do jednoho ale vypadají tak, že by nám moc rádi pomohli se vším, s čím budou moct, přitom nemusí, už jen tím, že nás u sebe nechají, jim budeme dlužit hodně.

„Myslím, že jste narazili na nejlepší spojence," zubí se Tómas a v očích se mu blýská.

„Ještě předtím, než... cokoli, já už to nevydržím," vyhrkává Eliott. „Vy všichni jste děti hvězd?"

„Ano," odpovídá mu Asdis.

„To přece nedává smysl."

„Myslíš?" povytahuje Lara obočí a sourozenci si mezi sebou vyměňují úsměvy.

„Nebudeme je trápit," utíná to Henrik. „Já jsem nevlastní, narodil jsem se ve Švédsku jako nejmladší z dětí hvězd, tak mě na oko adoptovali, takže nás je pět a jsme před Organizací v bezpečí, dokud na to nepřijdou," vysvětluje a Eliott vypadá, že by s tím nejradši běžel za Archerem, aby se mu mohl vysmát. Když chce člověk ochránit své děti, nejspíš si cestu najde, ač to pro Henrikovu rodinu muselo být hrozně těžké.

„To je vážně dobrý," chválí je Eliott.

„Máte nějaká další vodítka k tomu, kde by mohl tvůj bráška být?"

„Ne," kroutím hlavou. „Myslela jsem, že bychom mohli jednoduše někoho odchytit a zeptat se." Donutit ho mluvit, pokud by nechtěl dotyčný skončit v nemocnici s umělou výživou, samozřejmě.

„Moment, moment!" vyskakuje Tómas na nohy a bouchá kolenem do stolu, na kterém naskakují všechny talíře a hrnečky. Vydupává do patra a po dvou minutách je zase zpátky a hází před nás poměrně tlustý šanon plný papírů. „Všichni členové Organizace s jejich jmény a adresami, kterých jsem si kdy všiml. U některých už to nemusí být pravda, lidi se stěhují, ale na začátek by to mohlo pomoct."

„Jak jsi to dokázal?" nechápu.

„Roznáším poštu, těžko budou podezřívat svého pošťáka. A navíc jim stačí dát podepsat doklad o předání, vidím tetování, v autě zapíšu. Je to snadnější, než se zdá."

„Je na sebe fakt pyšnej," ukazuje Einar nenápadně mým směrem. Eliott se chopí složky a začíná obracet papír po papíru. Všímám si, že občas jsou někde i fotky, většinou focené z auta a ne moc ostré, ale k identifikaci postačí. Asi u třetího papíru se zaráží. Nejspíš dost lidí zná, nebo minimálně muže na fotografii. Vytahuje z kapsy telefon a nezajímá ho, že nejspíš zbankrotuje, protože mezinárodní hovory jsou drahé. Rodina něco začíná potichu probírat, co se rodičů sourozenců týká, a já čekám, co Eliott bude dál dělat.

„Jakeu?" oslovuje ho, když zvedá hovor. „Pamatuješ na kreténa Larse? Já vím. Nezmizel z povrchu ani se neodstěhoval do Itálie, bydlí na Islandu a mám jeho přesnou adresu. Jo. Pošli mi to na mail, díky. Čau." Telefon zase uklízí a na tváři se mu usazuje spokojený úsměv. „Dělal nám s Jacobem ve škole peklo, pořád říkal, že jsme protekční spratci a Jake proti němu má důkazy ohledně uplácení policistů a úředníků a padělání dokladů. Jen asi před rokem prostě zmizel. Je hezký, že se objevil."

„Och, zrovna Lars, vždycky mi dával nějaký drobný," smutní na oko Tómas.

„Najdeš si jinýho," plácá ho Asdis po rameni.

„Nějaký lidi znám," projíždí Eliott složku dál. „Určitě se objeví někdo, koho bude jednoduchý skřípnout." Když pomyslím, že vedle mě sedí Logan, který by dokázal přinutit mluvit úplně kohokoli, je vlastně jedno, koho si vezme do parády. Ale mlčím, třeba narazí na někoho dalšího, koho budou moct poslat do vězení.

„Tak mě napadá," odkašlávám si. „Nebudou mít vaši rodiče problém s tím, co se nejspíš bude dít?"

„Budou, máma určitě," souhlasí Asdis. „Ale umíme se na tajňačku vykrádat z domu, už jsme to vyzkoušeli. A táta věří tomu, že se zvládneme ubránit, kdyby nastal problém." Samozřejmě, vždyť vyrostli na místě, kde je koncentrace lidí z Organizace největší na světě, na poměrně velkém ostrově, ale s velmi málo obyvateli. Tady stačí jediná chyba a může vyústit v katastrofu. Jestli někde musí být zvyklí na neustálé nebezpečí, tak tady. Přesto si umím představit, že jejich rodiče každý den trnou hrůzou při představě, že je někdo objeví. Hrozně nerada bych kvůli své akci kohokoli ohrozila. Ale pokud by se zapojili všichni, je na naší straně ještě větší síla, než v jakou bych kdy mohla doufat. „Nějak to vymyslíme, s tím si nedělejte starosti," ujišťuje nás a Henrik na její slova souhlasně přikyvuje. Mezitím, co se Eliott hrabe v Tómasově složce a snaží rozpoznat co nejvíc lidí, Lara mi ukazuje, kde budu spát, konkrétně u Asdis v pokoji, Eliott u kluků a Logan v malém pokoji pro hosty, který je ideální pro jednoho člověka.

Chopím se příležitosti, když nás Lara nechává, abychom se trochu ‚zabydleli', a popadám prášky na spaní a přebíhám k Loganovi. Nikdo nemusí vidět, co mu dávám, takže ani neklepu, prostě vpadám dovnitř a rychle za sebou zabouchávám. Chovám se, jak kdybych pašovala kokain, přitom jde jen o prášky na spaní.

„Něco pro tebe mám," podávám mu dva pytlíčky s léky. „V jednom je Neurol, v druhém Xanax. Asi nemá smysl ti říkat, že když to budeš zobat jak lentilky, není to dobrý," vzpomínám na Rossovo varování, že se jedná o skoro povolené drogy.

„To jsem měl slyšet před lety," schovává léky do batohu. „Stejně by to nepomohlo. Díky."

„Nemáš zač, je i v mým zájmu, aby ses necítil jak zombie první kategorie."

„Dneska ale ne."

„V pohodě." To jsem ani nečekala, musí být už hodně utahanej. Další noc bez ničení divných obrazů určitě přežiju. „Mám otázku."

„Týká se to těch prášků?" povytahuje obočí.

„Ne."

„Tak se ptej."

„Jak funguje čtení myšlenek cizinců? Protože třeba v Ugandě bys asi moc nepochodil."

„Uganda?" Na moment utichá, jako by čekal vysvětlení, ale nechává to být. „Funguje to dost blbě, když chceš zjistit, na co myslí teď. V minulosti se můžeš hrabat všem, jak chceš, protože tu mají většinou uloženou jako obrazy a na ty nepotřebuju umět cizí jazyk."

„Zajímavý, fakt. Dík za vysvětlení, chudáci ani cizinci nejsou v bezpečí."

„Lori?" volá ještě, když už skoro zavírám dveře od jeho pokojíku. Zastavuju se a otáčím na něj. „V Ugandě se mluví anglicky."

„Trhni si." Jak kdyby nestačilo, že mě popichuje Eliott kvůli matematice, ještě si ze mě bude utahovat Logan za špatné znalosti zeměpisu.

„To nebylo, co jsem chtěl. Víš, že ta bouře v Londýně nebyla normální, že jo?"

„Jak normální?" nerozumím. Copak existují i nenormální bouře?

„Celý dopoledne je hezky a pak se přižene taková apokalypsa? Bez varování se prostě... objeví?"

„Hele, jsem špatná v matice i v zemáku, řekni mi to prosím rovnou."

„Tu bouři někdo přivolal. Následovník. A během našeho letu se ji někdo další pokusil zrušit."

„Ty?" napadá mě a připadám si fakt hloupě, protože mi přestává fungovat mozek.

„Neumím ovládat počasí."

„Mohl bys, kdybys chtěl, Phil to přece řík..." utichám, protože mi z jeho pohledu dochází, co se snaží říct. „Ty myslíš, že to byl Phil? Ten, kdo se pokusil bouřku vyrušit?"

„Je to jenom teorie a ještě jsem to úplně nedomyslel."

„Tak mysli dál, mně to teď moc nejde," opouštím jeho dočasný pokojík a vracím se dolů. Eliott z Tómasovy složky vytáhnul dva papíry. Nejspíš vytipoval lidi, které by bylo nejsnadnější vyslechnout, a zároveň by mohli něco vědět.

„... koukneme sami, nechci vás zbytečně ohrozit."

„Tvůj obličej je ten skoro nejhledanější v Organizaci, možná bys měl zůstat spíš ty," říká mu Lara a já jí musím dát za pravdu. „Znají tě? Ty dva, které si vybral?"

„Jo," vzdychá Eliott.

„Takže to necháte na mně a Loganovi?"

Eliott otevírá pusu, že něco namítne, ale pak ji zase zavírá, když mu dochází, že s Loganem nejspíš budu víc v bezpečí než s ním, což samozřejmě nahlas neříká. A asi by rád protestoval, ale ví, že má Lara pravdu. Jeho by snadno poznali a jestli se má něco pokazit už na začátku, nechci, aby na to rodina doplatila. Já se po Reykjavíku ráda podívám a když požádám Logana, určitě nic namítat nebude. Přeci jen, proto sem jel. Aby pomohl celou situaci ulehčit.

„To se mi moc nelíbí," bručí Eliott.

„Já vím, ale budeme v pohodě, on děsí lidi, aniž by použil svoje schopnosti. Koukneme k nim, kde bydlí, kdo má vyšší ploty a hned budeme zpátky." Jsem plná energie. Nemůžu se dočkat, až se pohneme z místa. Jsme k Danovi tak moc blízko, chci ho vidět a mít jistotu, že je v pořádku a v bezpečí. Nic víc. A Eliott to nejspíš poznává, takže nakonec přikyvuje. Henrik půjčuje Loganovi klíčky od svého auta s menším varováním, že na Islandu se řídí vpravo a ať si dá bacha na určitý úsek kolem centra, kam momentálně auta nesmí kvůli opravám na silnici.

Sedám do auta a připadám si hrozně divně, když sedím vpravo na místě řidiče. Mám trochu obavy, jak to Logan zvládne, ale mlčím. Nechci mu nahrávat na další smeč po omylu s Ugandou. Tómas nám půjčil svůj telefon, kde má internet, a naťukal do něj adresy obou členů Organizace, které dneska hodláme navštívit, protože nám by trvalo strašně dlouho, než bychom našli všechny správné znaky a klikyháky.

První z mužů bydlí ani ne patnáct minut odtud, druhý na pokraji města, což je o něco delší cesta, v rámci možností ale pořád nic oproti Londýnu. Ale tam žije dvacetkrát víc obyvatel než na celém Islandu.

„Dávejte na sebe pozor," loučí se Henrik a věnuje mi vřelý úsměv. Známe se jen chvíli a už se mi dostal pod kůži svou bezprostředností a starostlivým výrazem ve tváři. Odevšad je pořád slyšet, jak je svět špatné a zlé místo, ale není to pravda. Hodní lidé pořád existují a je na koho se spolehnout.

Nejraději bych Logana trochu popohnala, aby šlápnul na plyn, ale krotím se. Prsty poťukávám do sedadla a očima se nepřestávám dívat na vše kolem. Nikdy bych netušila, že se podívám na Island, a už vůbec ne v takové situaci. Zakazuju si vracet se daleko do minulosti, ale jestli se sem někdy vrátím, tak určitě s Matthyasem.

U domu prvního vybraného muže jsme mnohem dřív. Na pár minut jenom zastavujeme, abychom zjistili, o koho vůbec jde. A rozházené hračky po celé zahradě mě trochu vyvádějí z míry. I členové Organizace mají rodiny. Ale jak na něj můžeme naběhnout, když má doma hromadu malých dětí, soudě dle hraček? Jedná se o poměrně složité morální dilema, protože ten člověk má co dočinění s Archerem a určitě by si zasloužil něco jiného než poklidný rodinný život. Přesto se ale nedokážu přimět k ničemu. Prostě se jen vracím do auta a ukazuju zrzkovi, aby to rovnou vzal na druhou adresu, protože tady nepochodíme.

„Víš o tom, že ten druhý pravděpodobně taky bude mít rodinu?"

„Jo."

„A co pak?"

„Co já vím, sakra," odsekávám poněkud víc nepříjemně, než bych chtěla, ale s rodinami členů Organizace jsem nepočítala. Měla jsem, ale jak už jsem jedno řekla - nejspíš mi stávkuje mozek a nepřemýšlí. Uvědomuju si, že jsem se vzhledem k situaci ohledně bratrů celkem uklidnila. Ale teď je jako by mi do oblečení našili blechy a já nemohla jedinou vteřinu v klidu sedět. „Jak se mají sestry?"

„Snad dobře, Jessica je ze základny nadšená."

„Základna?" mračím se. „Takže ony neodjely na ostrovy."

„Ne."

„A kdy te-"

„Nikdy," přerušuje mě a já jsem ještě zmatenější než do teď. Mluví poměrně klidným tónem, ale stejně si všímám, že se výraz v jeho obličeji trochu mění. Jak kdyby si o něčem takovém nechtěl ani za nic povídat.

„Proč?"

„Nechci, aby měly se světem dětí hvězd cokoli společného."

„Ty můžeš a ony ne?"

„To je něco jinýho." Jistě, že je. Jeremy mi jednou řekl něco podobného. Oba dva trpí silným syndromem ochranářství mladších sester. Při vzpomínce na Jeremyho se pro sebe usmívám. „Věděls o tom, že nějaká škola je?" Tenkrát nebyl tak překvapený, když jsem vyprávěla o útoku na Faery. Možná pro něj byla novinka, že existuje celá škola jako fungující celek na ochranu dětí hvězd, ale nějaké informace už mít nejspíš musel.

„Tak trochu," přiznává.

„A i tak si nechtěl, aby se přidaly?" ptám se opatrně, protože cítím, že se začínám pohybovat po tenkém ledě. Jsem ale zvědavá, nedává mi smysl, proč by měl chtít držet sestry v Londýně i přes zjevné nebezpečí ze strany Organizace. Zatím tomu chlapovi vedle vůbec nerozumím.

„Nechtěl a možná by ses na to měla přestat vyptávat." Nezní naštvaně, jen lehce podrážděně a já se rozhoduju vycouvat. Trpělivosti musí mít obrovskou zásobu vzhledem k mladším sestrám a já mu ji nechci sežrat během pár minut. Takže radši házím téma jeho sester a školy za hlavu. Když se naštve Phil, je to děsivé. Naštvaného Logana poznat nechci.

„Jak ses naučil zvládat svoje schopnosti?" měním úplně téma a zdá se, že se trochu uvolňuje.

„Sám. Občas pokus a omyl, dokud to nebylo úplně ono."

„Takže první, na koms to otestoval, byli rodiče?" Měla to být další obyčejná otázka pronesená trochu ve vtipu, jenže on se vůbec neusmívá. Naopak. Kdybych mohla, radši bych vyskočila z auta a na chvíli se vzdálila, protože se zdá, že jsem ťala do živého, aniž bych to zamýšlela. Nemusí ani nic říkat a vím, že led pode mnou zrovna prasknul. Ironicky mě napadá, že to je pro krasobruslařku poměrně trapná věc, ale takovou myšlenku hned zaháním. Phil svou moc schválně skrývá, naučil to i Jeremyho. Pamatuju si, že v Afghánistánu trochu povolil, protože magie, která ho obklopuje, na lidi působí. Na obyčejné lidi poměrně dost nepříjemně. Ani mně se to nelíbilo. Ale mělo to svou výhodu. Sice na sebe víc upozorňoval, ale všichni se mu klidili z cesty. Jsem si jistá, že kdyby auta byla živá a uměla rozpoznat takový druh energie, právě teď by uhnula i ta. „Promiň, nechtěla jsem... Už nepromluvím ani slovo, slibuju. Nezlob se."

Ticho trvá jen pár vteřin.

„Proč chceš tak nutně něco vědět?" Jo, tentokrát není jen podrážděný, ale vážně naštvaný. Ale zajímavá otázka, na kterou mám odpověď.

„Protože ty si všechno můžeš zjistit, určitě víš o věcech, o kterých se ani nemluvilo, o kterých ani nechci, aby se mluvilo, včetně Jhonase nebo Afghánistánu." Nic neříká, což beru jako tichý souhlas na má tvrzení. „Přijde mi fér dozvědět se taky něco jinýho než to, že bez prášků na spaní nedáš ani ránu. A vlastně náhodou od Markuse." Už od začátku se mi nelíbí, že si nahlíží do cizích myšlenek, jak se mu zachce a nijak se tím netají. Což taky musí vědět. Tak proč by měl být jedna velká záhada?

„Žádný fér není, to bys měla už vědět, když jsou tví bráchové v rukách těch pošuků."

I on umí zasáhnout do černého, ať už cíleně nebo pod návalem vzteku.

Ale má pravdu. Žádný fér není. Možná ve sportu. A tohle není hra.

Odvracím se a pohled přesouvám raději k oknu, aby neviděl, že se mi lesknou oči.

Tentokrát je ticho o něco méně napjaté. Vůbec jsem nechtěla, aby se to takhle zvrtlo, alespoň ale vím, co při konverzaci nevytahovat. Rodina a prášky jsou zakázané území, což si ukládám do paměti a už to nemíním nikdy vytahovat. To by se taky z chladného Islandu mohla stát pekelná výheň, a to nikdo nechce.

Do cíle zbývá ještě osm minut a já celou tu dobu přemýšlím jen o tom, jak se omluvit, jak se donutit vůbec k nějakýmu mluvení, ale jde mi to dost ztěžka. Vlastně nejde.

Těch osm minut se mi zdá jako osmdesát, když konečně zastavujeme v ulici s luxusnějšími domy a obrovskými zahradami. Tady určitě bydlí lidé, kteří nevědí, co s penězi. V navigaci je číslo domu dvanáct, takže vylézám z auta a rozhlížím se. Odněkud se ozývá sekačka a štěkající pes, jinak je to tady jako po vymření civilizace. Přecházím na druhý chodník a už zdálky vidím velké bílé číslo dvanáct na červeném podkladu. Dům není obehnaný plotem, ale poměrně vysokou zdí, za kterou by neviděl ani Logan. Člověk zvenku nemá šanci spatřit nic, co se děje za zdí. Je to celkem podezřelé, když člen Organizace bydlí v nedobytné pevnosti. Rozhlížím se kolem sebe. Opět se ozývá moje impulsivní já. Devadesát procent má Jeremy, já těch zbylých deset. Což bohatě stačí. Šla jsem zazvonit na Elorininy adoptivní rodiče, když Ross váhal.

Srdce mi začíná tlouct o něco rychleji, když se dotýkám kovové kliky a beru za ní. Na vteřinu přestávám i dýchat, čekám alarm nebo cokoli jiného, ale nic se neděje, tak dveře, které by u normálního člověka představovaly obyčejnou branku, pomalu pootevírám. Strkám hlavu dovnitř a nestačím se divit, protože zahrada vypadá, jako by se o ni nikdo sto let nestaral a na první pohled luxusní vila je nejspíš opuštěná. Okenice zakrývají okna a na zemi se válí ještě listí z podzimu.

Málem dostávám infarkt, když mě někdo bere za loket a stahuje zpátky.

V první chvíli už se chci bránit, jenže by to bylo k ničemu, protože je to Logan, který na mě kouká, jak kdybych se úplně pomátla.

„Tohle jsme si nedomluvili."

„To je mi u zadku," škubu rukou, aby mě pustil. „Nechal ses kvůli sestrám dobrovolně zajmout od pošuků z Organizace," využívám jeho vlastní terminologie, „tak bys mohl mít trochu pochopení a nechat mě se alespoň podívat. Nikdo tam není."

„Z toho bude problém," mumlá si spíš pro sebe.

„Teď už věštíš i budoucnost?"

Nechává můj rýpanec bez povšimnutí, jen se dál mračí. Kdyby vážně chtěl, prostě by mě mohl donutit se otočit a vykašlat se na to. Ale očividně nechce, takže oba prolézáme do zahrady a Logan za sebou potichu zabouchává dveře. Průzkum opuštěné vily může začít.

Já vím, trvalo to sto let (dva měsíce a kousek), ale je to tady a jsem zpátky i s pokračováním Dětí hvězd, které zatím není nikterak akční a napínavé, ale je třeba se pomalu seznámit s druhou výherní rodinou a jednoduše do všeho vplout v poklidu, než se začnou vyřizovat nějaké účty.

Ještě bych chtěla poděkovat všem, kdo zůstali a trpělivě vyčkávali. Taky děkuju za ohromnou podporu, strašně si vážím všeho, co mi píšete nebo děláte. Díky! ♥