„Mám se ptát?" podává mi Seth balíček kapesníků, když si sedám na místo spolujezdce. Nemám ani sílu komentovat, že pro mě přijel jen v tričku, ve kterém spí, a trenkách. Odvracím se od lenocha roku a očima hypnotizuju jasné nebe, které se začíná barvit do něžné, světle růžové barvy. Za chvíli bude vycházet slunce a já se nutně potřebuju vyspat, jinak se už na nohách dlouho neudržím. A to nemluvím třeba o svém posledním jídle.

„Ne," odpovídám po chvíli a utírám si tváře do kapesníku.

„Dobře," zívá. Chudák je tak ospalý, že nejspíš sotva vidí na cestu. Pět vteřin je ticho, během kterého začínám usínat, ale Seth ho ruší a mě probírá z letargie. „A Sethe, jak dopadlo tvoje rande s bohyní Alexis?" ptá se hlasem o několik oktáv vyšších. „Díky za optání, Lori, bylo to fajn."

„Fajn?" povytahuju obočí a pootevírám okýnko, abych dovnitř pustila čerstvý vzduch, který je provoněný letním ránem.

„Vlastně to bylo úžasný a ona je dokonalá!" vydechuje ohromeně a vypadá o něco čileji. Jenže pak mu zasněný úsměv na tváři uvadá. „Ale asi z toho nic nebude, jestli odletí na ostrovy. A nevidím důvod, proč by to neměla udělat."

Pokud čeká morální podporu, první bezdomovec, na kterého bychom natrefili, by mu ji nejspíš na rozdíl ode mě poskytl. Dneska už nemám sílu na to snášet další něčí smutek.

„To mě mrzí," pronáším automaticky.

„Co se dá dělat, třeba to ještě dopadne dobře."

„Jo," souhlasím nepřítomně. Pak mi začíná vyprávět o tom, co měla Alex na sobě, jak moc jí to slušelo, jak voněla a kolikrát na něj mrkla či jak nádherně se směje. Já ho ale úplně neposlouchám, všechno, co jde jedním uchem dovnitř, druhým zase odchází. Zírám z okýnka a sleduju oblohu, která mění barvu z pastelově růžovo-fialové do teplejší oranžové barvy.

Je taková nádhera, co příroda dokáže.

V tu chvíli si uvědomuju, že potřebuju vypnout. Alespoň na chvíli nedělat nic, nebo naopak něco obyčejného a úplně normálního, abych vypadla z momentálního chaotického režimu.

Markus už čeká před vchodem. Akorát si bere od Setha klíčky, něco vrčí na pozdrav a i se štosem papírů mizí.

Deka a moje pyžamo, alias Sethovo triko, zůstalo na svém místě na gauči. Jakmile se Seth loučí s tím, že jde dospat zbytek noci, já se převlékám a po dlouhé době nechávám ležet naslouchátko vedle sebe. Usínám téměř okamžitě, beze snů, bez Logana, bez zbytečných probuzení. Člověk neznalý a nevšímavý by si nejspíš myslel, že jsem v kómatu.

Procitnutí přichází samo od sebe, což jsem potřebovala. Nechat tělo odpočinout tolik, kolik potřebuje. Nejraději bych spala dál, ale letmý pohled z okna mě děsí. Je opět tma. A zapomněla jsem napsat Rossovi, že jsem živá a zdravá dorazila k Nicholsovým. Spoléhám ale na to, že se někomu dovolal a ten někdo ho ujistil, že chrápu na gauči a jsem v pohodě.

Na stolku nacházím vzkaz.

Jsme pryč, opovaž se zmizet! Do devíti jsme zpátky.

M.

PS: Máš průser.

Markus umí znít otráveně i přes pár načmáraných slov.

Zapínám si televizi, stavím vodu na čaj a chci najít něco k jídlu, jenže nacházím jen pár jablek, tvrdé pečivo, kyselé okurky a mléko, na kterém je napsané: NEPÍT, TESTOVACÍ VZOREK. Pak pár vajíček a hořká čokoláda. Čekala bych, že v domě plném kluků bude lednice praskat ve švech, ale možná proto jsou pryč - jeli nejspíš nakoupit.

Ozývá se cvaknutí dveří a já se v duchu raduju, že jsou tady akorát včas, protože jestli něco brzy nesním, můj žaludek začne požírat sám sebe.

Místo radosti ale přichází téměř zástava srdce.

V chodbě se objevuje vysoká žena s copem a obrovským kufrem.

Ona si mě všímá jenom o chvíli později než já jí a obě se zarážíme. Sjíždí mě očima od hlavy až k patě a zachytávám její pohled. Obě nejspíš čekáme, kdo začne křičet dřív.

„Kdo jste?" ptá se zmateně.

„Kdo jste vy?" oplácím otázku a snažím se zjistit, jestli vypadá nebezpečně, nebo ne. Jenže temně modré letní šaty a bílý svetřík ve mně nebudí dojem sériové vražedkyně.

„Jsem tu správně u Nicholsů?" rozhlíží se kolem sebe, jako by někde chtěla najít potvrzení svojí otázky.

„Jo," přikyvuju. „Ale jsou pryč."

Po tváři se jí rozlévá obrovský šťastný úsměv. Dělá ke mně několik rychlých kroků a svírá mě do ocelového objetí, ze kterého se hned snažím lehce vymanit. Proti objímání nic nemám, ale cizí lidé to dělat nemusí.

„Já tě tak moc ráda poznávám!" odtahuje se a znovu si mě prohlíží. „Nikdy bych nevěřila, že jeden z mých synů si najde normální slečnu. Bez tetování!" bere mě za ruce, já se jí ale co nejjemněji vyškubávám. „Já jsem Monica, můžeme si tykat. Tak, se kterým chodíš?" chrlí na mě energická žena jedno slovo za druhým. Já ale stíhám pobrat jen to, že padlo slovo synové. Takže tohle je Coltonova maminka. Ta, která se od nich po smrti Connora odstěhovala. Jak to spolu mají ostatní bráchové, netuším, ale Colton ji dlouho neviděl.

„P-prosím?"

„Markus je na tebe poměrně starý. Takže Mitch nebo Seth?"

„Já...já nevím," koktám. „Teda, nikdo, totiž-"

„Jsi tak rozkošná!" rozplývá se a protahuje se do obýváku. Kufr nechává v chodbě a já ji jen omámeně následuji. „Mně můžeš říct všechno. Bereš drogy?"

„Cože? NE!"

„Cigarety?"

„Ne, já ne-"

Takže jsi... lehká dívka?" ztišuje hlas a rozhlíží se, jak kdyby nás někdo odposlouchával.

„Ne, proboha, prosím vás, já ne-"

„Už jsem v to ani nedoufala!" přerušuje mě opět. Naučeným pohybem sundává konvici z plynu, ve kterém se vaří voda na můj čaj, a vytahuje ze skříňky hrnek. Dál hledá nejspíš kávu, ale nikdy jsem si nevšimla, že by kluci holdovali zrovna kávě. Spíš pivu.

Popadám svoje věci a zatímco se ona probírá skříňkami, já se urychleně převlékám, a přemýšlím, jak odtud co nejméně nápadně utéct. Pokud ale vážně vezmu roha, Markus mě sejme. A nechci ho moc štvát, takže se vracím k jejich mámě, která našla alespoň čaj a jako zákusek si pochutnává na Markusově čokoládě.

„Ehm," odkašlávám si. „Kluci o vás vědí?"

„Mitch ano, Seth a Markus ne."

„A Colton?"

„On je někde v Londýně?" zvedá prudce hlavu. „Znáš ho? Kde je?"

Sakra. Teď nesmím říct nic, co nemám. Hrozně nerada bych prozradila něco, co si kluci přejí zachovat. Takže dělám pohyb hlavou, který znamená ano i ne.

„Jen vím, že se o něm Seth zmiňoval."

„Je to hodnej kluk," prohlašuje a já nevím, jestli mluví o Coltonovi, nebo Sethovi. V obou případech má ale pravdu. „Connorova smrt ho hodně vzala. Ostatně, mě taky. Ale je čas jít dál."

„Určitě." Další přikývnutí. V hlavě mi to šrotuje. Monica, se svým poměrně křehkým vzhledem a zvláštním vystupováním, se kdysi pohybovala ve světě drog, podrazů, vydírání a praní špinavých peněz. Vždyť si musela vzít Coltonova tátu! Absolutně mi k sobě ti dva nejdou, a to jsem s oběma měla čest jen jedinkrát v životě. Ale protiklady se nejspíš fakt přitahují. „Budou rádi, že vás vidí."

„Doufám. Opustila jsem je a nechala samotné s jejich otcem. Nebylo to ani trochu fér, udělám cokoli, aby mi odpustili. Ale nedokázala jsem tady být." Nutím se do jakž takž povzbudivého úsměvu, protože mi všechna slova došla.

Naštěstí přichází záchrana zvenčí, protože se ozývá cvaknutí dveří a hned na to rána jako z děla.

„Kdo sem kurva dal ten krám?!" slyším Markuse až do kuchyně. „LORI! Zakazuju ti se nastěhovat, rozumíš? Prostě ne, nechápu, kdes k tomu přišla, ale letí to z domu!"

„Markusi!" Monica nejstaršímu z bratrů skáče kolem krku. Markus třeští oči, očima nachází mě a žádá vysvětlení. Já jen krčím rameny.

„Co tady děláš?" nechápe a poprvé v jeho hlase slyším nějakou pokoru. Hned za Markusem se objevuje Seth, který přes obrovský kufr málem přepadává. Taky nadává a Monica ho překvapuje stejně jako Markuse. Jediný Mitch nevypadá, že je úplně mimo, když mámu vidí, protože on domluvil, aby přijela. Najednou se cítím maximálně přebytečná a že překážím. Mají si co říct a já u toho být nechci.

Poslední dva dny jsou ve znamení rodinných dramat.

Markus moje pocity vnímá podobně, takže volá Barrowsovi, aby přivezl Coltona a mě vzal zpátky na základnu. Skoro mu přikazuje, jako by byl jeho nadřízený on a ne obráceně.

Celá ta víc jak hodina, kdy jen čekáme, až se tu objeví Barrows a Colton, je nekonečné utrpení. Na důležité rodinné věci musí počkat, až dorazí poslední z bratrů, takže se probírá počasí a Monica kritizuje polovinu potravin, které Markus se Sethem koupili. Mitch se vrátil z rehabilitace a přiživuje představivost své maminky ohledně mého imaginárního vztahu s jedním z nich. Nepadá ani slovo o tom s kým, ale Mitchovo „kotě" a Sethovo „zlato" dělá všechno jenom horší. Oni z toho ovšem mají legraci a já jsem šťastná, že Markus pro jednou mlčí. Otázky ohledně toho, kolik je mi let, kam chodím do školy a co chci v životě dokázat, už nechávám na nich, stejně by mě ke slovu nejspíš nepustili. Do pár minut je ze mě sedmnáctiletá cukrářka, která chce péct pro královnu a chystá se zachraňovat děti v Africe a vdávat se chce na střeše mrakodrapu. S kým? Netuším. Jsem ale zticha a ani se nepokouším cokoli vyvracet.

Když Barrows konečně přiváží Coltona, prakticky už mám naplánovanou výzdobu na svatbu a místo, kde by se mohla konat. Chce se mi úlevou brečet, když se voják objevuje mezi dveřmi a já se jen rychle loučím a doslova skáču do auta, jako by bylo moje jediná záchrana. Trapného ticha, trapnějších otázek a nejtrapnějších odpovědí už bylo dost. Neskutečně se mi ulevuje.

Cesta na základnu je oproti předešlé hodině naprosto klidná, rušená jen vrněním motoru a tichou písní, která se line z rádia. Barrows nemá moc náladu na povídání, takže se uvelebuju a dávám si za úkol neusnout. Mou pozornost si ale získává text písničky od neznámé metalové kapely.

Vím, že si přeješ víc a vím, že to zkoušíš
A teď si uvědomuješ, víš
Že tohle je ten správný čas

Celý svět se dívá, jak stoupáš
Celý svět teď bije jen pro tebe
Celý tvůj život se ti míhá před očima
Všechno je v této chvilce, jež mění vše

Na co čekáš?
Za co bojuješ?
Protože čas se neustále vzdaluje
Celý svět se dívá
Celý svět se dívá
Když povstáváš

Na co čekám? Na zázrak. A za co bojuju? Za své bratry. Nebo se o to alespoň snažím.

**

Po příjezdu na základnu mi Barrows mávnutím ruky naznačuje, že si jde lehnout, a já se přesouvám k sobě do pokoje. Dopřávám si dlouhou horkou sprchu, čisté oblečení a když pohledem na hodiny zjišťuju, že není ještě ani půl jedenácté, rozhoduju se navštívit Eliotta. Chci si popovídat, chci ho vidět.

Dveře od jeho pokoje jsou pootevřené a já zbystřuju. Oheň. Někde tady poblíž hoří. Opatrně nakukuju do škvírky a nestačím se divit. Eliott se snaží zapálit svíčku, ale zapalovač ho neposlouchá. Nejspíš je to jediná věc, kterou považuje za chybu v jinak dokonalém plánu. Všude po pokoji jsou totiž rozeseté svíčky, na stole leží váza s květinami. Žádné růže, obyčejné luční kvítí, které se tváří jako květina za sto liber.

Ještě chvíli sleduju jeho soustředěný výraz, který má v souboji se zapalovačem nasazený ve tváři. Pak mu trochu pomáhám a knot začíná svítit jasným oranžovým plamínkem. Jako by věděl, že jsem to byla já, zvedá oči k pootevřeným dveřím a ukazuje mi, ať jdu dál, což se děje o pár vteřin později. Tiše za sebou zavírám dveře.

„Co to tady provádíš?"

„Slyšel jsem, že jedna holka možná bude dneska smutná," krčí rameny a naznačuje, ať se posadím na připravenou židli ke stolu, na kterém stojí váza s květinami. „A zdejší sestřička mi řekla, že na smutek je nejlepší kytka a čokoláda. Tuhle jsem vlastně ani netrhal já, protože mě nechtějí pustit ven, ale to ty nevíš, takže mám určitě body do plusu."

„Pár se jich najde," souhlasím a musím se strašně ovládat, abych se neusmívala jako blbeček.

„Pár?" povytahuje obočí. „A co," nahýbá se za skříň a přitom se snaží předstírat, jak ho nic nebolí, „tohle?" vytahuje odněkud půlku čokoládového dortu zalitého čokoládou a ozdobeným čokoládovými květinami. Půlku ještě dělí na dvě části a jednu servíruje sobě, druhou mně. Nato mi věnuje takový úsměv, že by rozzářil i žárovku. Nevím, jestli dřív sledovat jeho, nebo instantní cukrovku na talíři. I když má nejspíš stále pořád bolesti a na sobě jen obyčejné bílé tričko, které si stejně vzal jen kvůli mně, aby schoval všechny obvazy, sluší mu to. Zatraceně moc. Co je totiž nejlepší hned po uniformě a nic? Obyčejné triko. Jsem si jistá, že tohle není první rande, jaké si naplánoval, nejspíš mu jen došlo, že po emoční bombě ohledně Rosse a Elorin budu potřebovat trochu odreagovat a soustředit se na jiné věci. A jestli tím má být čokoládový dort a Eliott, tak si to nechám líbit.

„Jak je ti?" chci vědět ze všeho nejdřív.

„Mohlo by to být lepší, ale nestěžuju si," pouští se do svého kousku dortu a po tváři se mu rozlévá vyloženě šťastný úsměv, když do pusy strká první sousto.

„Ještě aby jo, vždyť se celý den válíš a nic neděláš, jídlo až do postele."

„Smysl pro humor tě neopustil, koukám, což je fajn. Jak to dopadlo?" Nemusí se ptát detailněji a já mu ve zkratce vyprávím o setkání Rosse a Elorin a co všechno za tím stálo, pak připojuju i informaci o Monice, která na žádost Mitche přijela zpátky domů. A přesně v moment, kdy říkám poslední slovo, mi něco dochází.

„Víš, co to znamená?" nacházím jeho oči.

„Že se všechno obrací k dobrýmu?" hádá.

„Že jsme v tom sami." Věta o pouhých pěti slovech a já sama cítím, jak hrozně osaměle a opuštěně to zní. Eliott se nadechuje, že něco řekne, ale já ho nenechávám a pokračuju dál: „Jestli se Archer objeví a my zjistíme, kde jsou bráchové, ti dva s námi nepojedou. Ne, že by nechtěli, ale... nesmí," vydechuju. „Ross určitě ne, jak by to působilo? Elorin si myslela, že se na ni vykašlal. A po pár dnech by se sebral a odletěl někam na dobu neurčitou? To prostě nejde." To samé platí v případě Coltona. Svou mámu neviděl od smrti Connora a nikomu by neprospělo, kdyby se sbalil. Možná budou protestovat, ale já jsem rozhodnutá klidně požádat Logana, aby je přinutil zůstat. Oba jsou moc hodní na to, aby řekli, že nepoletí, ale musí cítit, že je načase, aby se naše cesty alespoň na chvíli rozešly v zájmu nápravy rodinných vztahů. Je to tak správně.

„To nevadí," mává nad mými slovy rukou. „A ještě máme Jaye."

„Pravda," bručím a rozhlížím se. „Kde vůbec je?"

„Dneska ho pustili."

„Super, budu moct zůstat."

„Vždyť se nevyspíš, nemusíš ta-"

„Já chci být prostě s tebou," přerušuju ho a myslím to vážně, spánek nespánek. Navíc myslím, že po posledních dvou dnech budu spát jak mimino, i kdybych si měla ustlat na zemi. Na souhlas přikyvuje a já si periferně všímám, že se z květin na stole něco spouští dolů, konkrétně menší pavouček. Rukou ho odpaluju směrem k Eliottovi, který se odtahuje tak náhle, že div nepadá ze židle a celý se kroutí kvůli náhlé bolesti z prudkého pohybu.

„Jsi v pohodě?!" vstávám rychle a obcházím stůl až k němu. „Promiň, já nevěděla, že se bojíš pavouků, nechtě-"

„Tak hele," skáče mi do řeči tentokrát on, „já se pavouků nebojím, to si pamatuj. A můžeš mi prosím na sesternu skočit pro led?" mrkáním rozhání bolest a pomaličku se napřimuje.

„Hned," přikyvuju a rozbíhám se směrem k sestře. Rychle vysvětluju, že si Eliott žádá trochu ledu, a ona mi dává chladicí polštářek. Když se vracím k němu na pokoj, nacházím ho v té samé poloze, v jaké jsem ho nechala. „Pojď si lehnout," pomáhám mu na nohy. „Omlouvám se, netušila jsem že... že se lekneš," hledám správný ekvivalent k tomu, abych vyjádřila, že ho právě málem zabil maličký pavouček. Už nás vidím za deset let. To já budu nejdůležitější člen domácnosti, který bude z bytu vynášet pavouky.

„Každý naše rande asi bude končit mým zmrzačením," ušklíbá se a sedá si na postel.

„Zvedni ruce, pomůžu ti z toho trika," nařizuju mu, protože chladicí polštářek přes vrstvu stahovacích obvazů a další látky nejspíš nebude mít žádný účinek. „Co?" nechápu, když se mu v očích objevují malé ohníčky.

„Já jen, že mě chceš svlíkat, o tom si každej kluk může nechat jen zdát," zubí se.

„Kdybys nebyl zraněnej, tak tě praštím." Poté co nejopatrněji odmotávám několik stahovacích obvazů, i když bych nejspíš neměla. Děsím se toho, co uvidím, a oprávněně. Polovinu hrudníku zabírá tmavě fialová, zelená až žlutá barva a jen pohled na pohmožděniny mě bolí. „Promiň."

„Zapomeň na to," chytá mě za zápěstí a stahuje k sobě, takže se vzdálenost mezi našimi rty zmenšuje na minimum. Když se odtahuju, tváří se podobně jako po čokoládovém dortu. „Vidíš? Jsem skoro vyléčenej, chce to důkladnější léčbu."

„Já přijdu," slibuju mu. U sebe se převlékám do pyžama, na chvíli se zastavuju v koupelně a zase se vracím na ošetřovnu. Ze všeho nejdřív zhasínám všechny svíčky a otevírám okno, protože miluju spaní při otevřeném okně. Čerstvě povlečenou peřinu z postele, kde spal Jay, přemisťuju na postel k Eliottovi a skládám se k němu tak, abych mu při nejlepším co nejméně ublížila. Přála bych si schoulit se do jeho náručí a cítit se tak příjemně malá a bezbranná oproti němu, ale nic neříkám. Nejspíš by pro mě udělal, co by mi na očích uviděl, ale akorát by ho to bolelo. Tak ho alespoň chytám za ruku.

„Už se léčím," vrtí se spokojeně a dává mi pusu do vlasů. Já zavírám oči a vím, že dneska budu spát v klidu, že na mě žádné noční můry nedosáhnou. „Lori?" promlouvá po pár minutách ticha.

„Hm?"

„Všechno bude v pořádku," tiskne si mě k sobě blíž. Jako by věděl, že přesně to potřebuju slyšet. Můžu se tvářit statečně, jak chci, ale ve skutečnosti se cítím jako malá holka, která se chce jen nechat obejmout a cítit se v bezpečí. Teď bych mu byla schopná uvěřit úplně cokoli. Je to jediná lež, kterou bych snadno odpustila. Člověk občas od jiného potřebuje slyšet, že bude líp. A on s tím nemohl přijít v lepší chvíli.

**

Lékař není nadšený, když nás ráno s Eliottem nachází, jak se na sebe lepíme, navíc všude po pokoji postávají svíčky a z Eliotta vypadává, že musel deaktivovat požární hlásič u stropu, takže dělal další fyzickou aktivitu, kterou má zakázanou. Já se raději co nejrychleji pakuju, abych nedostala vyhubováno i já. U sebe se pak převlékám do normálního oblečení a mířím do jídelny, abych naplnila prázdný žaludek. Jsem tu sama, což je zvláštní. Walkerovi ještě spí, nebo spíš nespí, co se Logana týká, Ross s Coltonem nejsou na základně, Eliott na ošetřovně a Jay by byl blázen, kdyby vstával takhle brzy. Už to chvíli vypadá na nudný den plný čekání, ale když opouštím jídelnu, skoro se srážíme s Barrowsem mezi dveřmi. Narozdíl od včerejška vypadá nadšeně, skoro až vesele a v očích se mu blýská. Srdce mi začíná samým očekáváním bušit o něco rychleji.

„Máš něco?" vyhrkávám.

„Možná, pojď se mnou," ukazuje, ať ho následuju. Snažím se trochu klidnit svá očekávání. Nepředpokládám, že se setkám s jedním z bratrů, ale stejně v to tajně doufám. Voják otevírá dveře do místnosti a na první pohled přichází zklamání. U kancelářského stolu sedí dvě dívky. Jedna je rozhodně o trochu starší než já, druhé může být tolik jako mně. Očima je rychle přelétávám. Starší má kudrnaté světlé vlasy a tmavé oči, mladší je zase blond s modrýma očima.

„Lori, tohle je Willow a Amber s příjmením, které ze mě nevymámíš, pardon, dámy," představuje nás Barrows.

„Je to Armannsdóttir," zakládá si ruce v bok mladší bloncka, Amber, a propichuje Barrowse očima. On jen zvedá ruce na znamení, že mu to stejně absolutně nepomůže. I já zaslechla jen změť zvuků vyslovenou někým, kdo rozhodně nepochází z Británie. Nebo dlouho žily někde jinde a přistěhovaly se. Z jejího hlasu slyším silný neznámý přízvuk.

„To je jedno," prohlašuje Barrows a otáčí se na mě. „Willow a Amber jsou děti hvězd unesené do Španělska, nedávno jsem ti o nich říkal. Dost rychle se tajné službě podařilo je najít a neměli ani problém s tím poslat je zpátky do Británie. Nevyrostly tady, ale pár let už žijí někde na sever od Londýna. Souhlasily s přesunem na Faerské ostrovy, večer je vezu na letiště a ma-"

„Přejdi k věci, prosím!" skučím. Jsem ráda, že se našly a jsou v bezpečí, ale potřebuju vědět, proč tu jsem, proč mě za nimi musel nutně přivést. Ještě pět vteřin a nepřežiju to.

„Unesli nás v podobný čas, kdy napadli vaši školu," odpovídá Willow, která má na sobě o něco větší mikinu, než by potřebovala. Jak kdyby ji vzala svému bratrovi. „Zdrogovali nás, ale stejně... myslím, že jsem zaslechla, kam odvedli nejmladší děti hvězd z té vaší školy."

„KAM?!" třeštím oči a zatínám ruce v pěst. Přestávám dýchat a mám pocit, že se zastavuje čas. „Kde jsou?"

„Na Islandu," odpovídá za ní Amber a vyslovuje to takovým způsobem, jako to kdysi udělal Jhonas. Takže ony tam odtud musí být také. Proto tak složité, pro Brita nevyslovitelné příjmení. Je to, jako by mě polili ledovou sprchou a na místě se otřásám.

Že mě to nenapadlo.

Vždyť celá Organizace má na Islandu své hlavní sídlo, když nepočítám to v Londýně.

„Nechceme to tvrdit na sto procent," ozývá se znovu Amber a prsty se dotýká zlatého náhrdelníku s přívěskem. „Ale i kdybychom se pletly, tak na Islandu minimálně najdeš lidi, kteří by ti mohli prozradit víc. Honit se za tím debilním debilem, potažmo velitelem těch pošahanců, skoro nemá cenu," říká, co si myslí, a zvedá ke mně oči. Já přikyvuju a ignoruju, kolik jim toho musel Barrows povědět. Je skoro jisté, že terčem jejích nadávek je Archer a Organizace.

„Takže?" otáčím se na vojáka a snažím se zachovat klid.

„Vypadá to na výlet na Island."