„Jste tam někdo?" chrčí Jacobův hlas z vysílačky, který před pár hodinami dorazil z nemocnice s dobrými zprávami - Camilla bude v pořádku. Teď má hlídku a ještě nějakou dobu by měl mít.

„Ale jo," potvrzuje Eliott unaveným hlasem. Všichni už máme dost, já a Sof sotva držíme oči otevřené, ale teď se najednou probouzíme.

„Jedou sem auta," oznamuje. Reaguju jen zvednutým obočím a zoufalým pohledem vyslaným k Eliottovi, který si ale mnohem víc všímá vysílačky. „Hodně aut."

„Kolik?"

„Deset minimálně, možná víc." Eliott na chvíli zavírá oči a zhluboka se nadechuje. V tuhle chvíli je problém i jedno auto. Většina těch, co zůstala, spí a ti starší a nezranění už jsou vážně utahaní, včetně Rosse, Eliotta a Jakea. A teď se Organizace vrátila v takovém monstrózním počtu? Napadá mě jediné - poslat Eliotta a Jakea pryč, protože pokud po někom Organizace půjde na sto procent, tak po nich. Přála bych si, aby se šli schovat nebo jednoduše zmizeli, aby alespoň někdo byl v bezpečí. „Jak je na tom Lori?"

Něco málo bych nejspíš zmohla, ale zázraky nedokážu. Sundávám si z bolavého a napůl fialového kotníku led, který mi před půl hodinkou donesl Ross a nemotorně se zvedám. Něco zkusit musíme, jednoduše nemůžeme jen sedět a čekat.

„To mě poser na holý záda," promlouvá Jake znovu zaraženým tónem.

Co? Co dalšího si na nás ještě připravili?

„Jsou to vojáci," vydechuje a jde poznat, že se mu ulevuje. I mně ze srdce padá obrovský kámen. „Na sto procent."

Já s Eliottem se pomalu, jak jen mi to jde, přesouváme do vstupní haly, aby nás tady nemuseli hledat po celém ostrově. Z auta Organizace zbyla jenom ohořelá troska a zčernalý kov. Nemusíme čekat moc dlouho. Několik vojenských džípů zastavuje přímo před vchodem. Hned poznávám, že nejde jen o armádu Británie, ale i Dánska, ke kterému Faerské ostrovy oficiálně patří. Vidět tolik lidí, kteří přijeli kvůli nám, je neuvěřitelné. Přijeli nám na pomoc a já cítím, jak ze mě padá tíha a obavy, že by se Organizace mohla vrátit. Kdyby se o to pokusili, neměli by sebemenší šanci. Každý z těch mužů a žen, kteří postupně vyskakují z aut, mají u sebe zbraně. Je neuvěřitelné sledovat tu obrovskou sílu, kterou najednou máme na své straně. Neumím si představit, co se muselo stát, že se sem dostali a jak se vůbec o napadení školy dozvěděli.

„Barrowsi!" volám na vysokého muže, kterého jsem viděla naposledy v Afghánistánu. Prudce trhá hlavou a otáčí se za mým hlasem i několik dalších vojáků. Já už co nejopatrněji za pomocí berlí slézám kluzké schody a on mi jde naproti. Velmi opatrně, tak, abych neskončila na zemi, ho objímám.

Tímhle se kapitola Afghánistán úplně uzavírá, když vidím, že i on je živý a zdravý.

„Moje nejoblíbenější střelkyně!" cuchá mi vlasy jako malé holčičce. „Věděl jsem, že se nenecháš." Kéž bys věděl, jak to ve skutečnosti bylo. Že bych tu bez Eliotta a Rosse nejspíš nebyla.

„Co tady děláte?" nechápu.

„Dostali jsme dost naléhavý telefonát do SAS, tak nám ze základny volali. Měli jsme cvičení na severu, zkontaktovali jsme Dány s prosíkem o pomoc a bylo to."

„Kdo vám volal?"

„Colton." Kde je jemu konec... „Máte tady někoho dospělého? Nemůžeme se dovolat Nicholsovi ani Harrisovi."

„Uspali je všechny. Tak nějak tu fungujeme jen my, Ross a pár dalších."

Barrows přikyvuje, sděluje své poznatky veliteli akce, a pak se pouštějí do akce. Polovina vojáků znovu nasedá do aut a odjíždějí na místa, kde nejspíš budou držet hlídku a jistit ostrov, aby se ujistili, že sem nepáchne byť jeden jediný člověk z Organizace. Někdo míří do budovy pro zaměstnance a zbytek pokračuje s námi, mezi nimi i dvě lékařky, což je nejlepší zpráva dne. Ross si bude moct odpočinout, veškerou zodpovědnost přebírají vojáci. Přišli za pět minut dvanáct, dřív nebo později bychom stejně všichni odpadli a těžko říct, kdy se probere Nichols a Harris.

Jedna žena a jeden muž, Britka a Dán, nás obchází a zapisují si naše jména, a pak jména těch, které postrádáme, ať už rodinné příslušníky nebo kamarády. Diktuju jim jména bratrů, taky Melanii, a protože nemám nejmenší tušení, co je s Coltonem a Harry, tak jim říkám i jejich jména. Eliott ještě dodává, že Dyllen a Camilla jsou v nemocnici, aby jim seděly všechny počty. S přítomností tolika lidí, kteří se o nás přišli postarat, mizí všechen zmatek a chaos. A dopadá na nás čím dál tím větší únava, protože už nikdo nemá potřebu zůstávat ve střehu, když nám bezpečí zajišťují vycvičení profesionálové.

Ředitel se probouzí kolem poledne, kdy už únavou pomalu ani nevidím. Má přeražený nos a šrám na tváři, ale to mu jen dodává na děsivém a autoritativním vzhledu. S velitelem vojáků a pár dalšími se zavřel do ředitelny a já teď jen čekám na to, abych si s ním mohla promluvit a pustil mě odtud. Teď by se vážně špatně utíkalo vzhledem k počtu lidí, kteří hlídají jedinou cestu na ostrov. Navíc bych ho nejspíš akorát jenom naštvala, takže ho chci zkusit požádat. Nevidím důvod, proč by neměl souhlasit.

Jenže realita je diametrálně odlišná od mých představ. Pouští mě dovnitř nejspíš jenom ze slušnosti.

„Ne," zamítá rezolutně. „Teď mám k řešení jiné problémy."

„Ale moji bráchové..."

„Ne je moje poslední rozhodnutí. Jsi zraněná a já nepotřebuju řešit ještě dalšího člověka, co se vydá na vlastní výpravu. Až se situace trochu uklidní a ty budeš moct trochu normálně chodit, pak se spolu můžeme bavit."

„Vy to nechápete."

„Chápu to moc dobře. Podle všechno postrádáme přes padesát dětí hvězd a několik dalších studentů včetně Coltona a mezi zmizelými je i Samuel a Caroline."

„K čemu tady budu? Momentálně je ostrov víc hlídaný než pentagon, tak proč tu musím být? Já nechci, abyste se mnou někoho posílal."

„Konec dohadování, můžeš jít," posílá mě pryč. Já ale zůstávám stát na místě, zírám na něj, nevěřícně a maximálně naštvaně. Ten chlap se pomátl. Pohled mi ale odplácí a nakonec jsem to já, kdo očima uhýbá stranou. Sakra.

„Já..."

„Dost," přerušuje mě nekompromisně. „Mám práci." Šlehám po něm rozzuřeným pohledem, ale ani to s ním nehne a mně nezbývá nic jiného, než třísknout s dveřmi od ředitelny a oznámit Eliottovi ředitelovo rozhodnutí. Není tak překvapný, jako jsem čekala. Do krve se mi vlévá nová energie, ani nevím, odkud se bere. V hlavě mi začíná šrotovat, jak moc bude těžké se odtud dostat. Zvládli jsme to jednou, proč by ne podruhé? Když dva, tři dny počkám, budu mít svou schopnost zpátky. Pak by neměl být problém si cestu z ostrova prostě vydobýt silou, když to jinak nepůjde. Rozhodně ale nehodlám jen nečinně přihlížet a čekat. Načekala jsem se až dost. Eliott se ani nemusí ptát, jak jsem s ředitelem pochodila.

Na konci chodby zaznamenávám pohyb a dneska podruhé se mi ulevuje, když spatřuju Samuela a Coltona. Eliott vedle mě se ale napíná, a když doráží až k nám, vyskakuje na nohy a naprosto nečekaně vráží Samovi ránu. Ten musí udělat krok dozadu, aby neupadl, a chytá se za nos, ze kterého začíná téct krev. Colton jen nechápavě povytahuje obočí a Eliott si protahuje zápěstí. Vážně právě praštil Samuela.

„To bylo za to, žes ji tam nechal, kdyby ti to náhodou nedošlo," vysvětluje a ukazuje na mě.

Sam by nejspíš něco rád řekl, ale je zaskočený stejně jako já a Colton. Pak už jenom někdo otevírá dveře od ředitelny, do kterých ti dva vchází a jsou zase pryč.

Já Eliottův náhlý výpad nekomentuju. Ať už to je, jak chce, jednoduše nad tím nechci přemýšlet. Jsem ráda, že ty dva neodtáhla Organizace a to je vše, co jsem momentálně ochotná k sobě pustit. Doprovází mě až do mého pokoje. Teď už se jen svalit, vyspat se a zase se probudit z tohohle špatného snu.

„Zkus si odpočinout," říká a sám zívá.

„Zůstaň tady," žádám ho.

„Skočím se převléct a přijdu," slibuje a já se mezitím, co je pryč, soukám do pyžama a zalézám pod peřinu. Ještě si pod zraněnou nohu strkám polštář, abych ji měla ve zvýšené poloze, a oči se mi samy od sebe začínají zavírat. Trochu mě probírá až to, že matrace vedle mě se prohýbá. Otevírám jedno oko, abych se ujistila, že je to vážně Eliott a je. Akorát přes sebe přetahuje svou deku. Chytrej kluk, že si vzal vlastní.

Když tak leží vedle mě, uvědomuju si, jak málo o něm vím. Setkání s matkou mám za sebou a přitom ani nevím, jakou má rád barvu nebo co nejvíc nesnáší za jídlo.

„Eliotte?" šeptám.

„Hm?"

„Jakej předmět jsi ve škole nesnášel?"

„Cože?" přetáčí se na druhý bok, takže jeho hlas teď přichází z větší blízkosti.

„Jaký nemáš rád předměty ve škole." Určitě mě slyšel, spíš chtěl slyšet, proč se ptám na něco tak obyčejného zrovna teď.

„Literaturu," odpovídá.

„Nerad čteš?"

„Tak nějak." Vzpomínám si na Jeremyho, který občas vracel učebnice na konci roku ve stejném stavu, v jakém je na začátku dostal. Někdy i v původním obale, zvláště pak ty, které obsahovaly moc textu. „A na hudebce a výtvarce jsem trpěl jak pes."

„Organizace vedla něco jako hudebku a výtvarku?" divím se.

„Divný, co? Ale jo, alespoň na začátku."

„A oblíbený předmět?"

„Tělák a přestávky. Taky obědy a svačiny. Co ty?"

„Já ani nevím," přiznávám. „Docela mě baví biologie a jazyky." Odmlčuju se a přemýšlím, jak formulovat další otázku, aniž bych zněla nedůvěřivě. Kdyby znal odpověď, dávno by mi ji řekl, ale stejně se musím zeptat. „Ty nevíš, co mají s bratry v úmyslu, viď?"

„Nevím," vzdychá. „Ale něco mě napadlo."

„No?" vyhrkávám.

„Dokud budeš moct používat oheň, budeš vědět, že jsou v pořádku." Nepoznám, jestli jim někdo ublíží, poznám ale, že jsou naživu a mně to dochází až s jeho slovy. A má pravdu. Děti hvězd ztrácí svoje schopnosti, pokud jeden z nich zemře. Netýká se to akorát následovníka. Poznám, že žijí. „Všechny je chtěli živé, mají něco v plánu."

„Kde se Jacobův táta nejčastěji zdržuje?" chci vědět, protože Organizace má mnoho základen, ale doufám v jednu odpověď.

„V Londýně." Přesně to jsem potřebovala slyšet. „Máš v plánu stavit se na návštěvu?"

„To si zatraceně piš, musí všechno vědět." Eliott nic neříká. Můj plán má milion obřích trhlin a jedna je hned na začátku - potřebujeme se dostat z ostrova. Pak do Británie a do Londýna. Najít Archera Crosleyho bude asi to nejmenší, ale jak se k němu dostaneme a vypáčíme z něj informace, to si nedovedu představit. Já a Eliott toho moc nezmůžeme a sensekineze je ode mě na míle vzdálená. Bude to muset jít silou, jinak to nevidím. Oba upadáme do ticha a já cítím, že je to ten správný okamžik, kdy za chvíli usnu a konečně si trochu odpočinu, jenže někdo klepe na dveře. Ani jeden z nás se nezvedá, ale osoba za dveřmi je neoblomná. Eliott něco tiše nadává, dobrovolně se zvedá a otevírá Coltonovi.

„Chce s tebou mluvit strejda," oznamuje mu Colton lítostivě.

„Já to neudělal," vrčí Eliott. „A Jake už vůbec ne, nejsme idioti."

„To já vím, ale bude lepší, když půjdeš. Chtějí se jen zeptat na pár věcí." Z jeho hlasu cítím starosti. Zdá se, že ředitel podezírá Eliotta a Jacoba, což je poměrně logické, nicméně hloupé. Jenže on je nezná, a jestli by někdo mohl zkontaktovat Organizaci, tak ti dva, bez sebemenšího problému. „Mrzí mě to, říkal jsem jim, že vy dva jste stoprocentně na naší straně."

„Ale stejně nás nejspíš vyhodí," kroutí Eliott hlavou a natahuje si kalhoty.

„Vyhodit?" zvedám hlavu. „To neudělají."

„Dej tomu hodinu," šklebí se Eliott. „Sám bych nás tu nenechal ani o minutu dýl." Stejně jako jsem se těšila z jeho blízkosti, tak je najednou pryč, vytočený a nejspíš napjatý. Nicholse chápu a zároveň nechápu. Musel se zbláznit. Za ty dva bych dala ruku do ohně. Už tolikrát dokázali, že jsou na naší straně, a přitom jim vedení pořád nevěří. Je to nespravedlivé.

S myšlenkou na bratry a Eliotta po pár minutách konečně usínám a tentokrát je mi daná milost a nezdá se mi nic děsivého nebo psychicky náročného. Prostě jenom normální spánek z vyčerpání.

Probouzí mě klepání na dveře, podobně naléhavé, jako když pro Eliotta přišel Colton. Hned mě napadá, že je to znovu Colton a jde mi oznámit, že Eliott ani Jake dávno nejsou na ostrově. Venku už je zase tma, musela jsem prospat celý den. Někdy může být zlomová i vteřina, co potom několik hodin?

Nemotorně se soukám z postele. Nedokážu se zbavit pocitu, že bych dál spala. Noha mě bolí a celá jsem jak kdyby mě přejel tank. Rychlým pohledem na hodiny zjišťuju, že je krátce po desáté hodině večerní a ozývá se můj žaludek, který už poměrně dlouho nic nedostal. Člověk na jídlo úplně zapomene, když musí řešit ztracené bratry.

S berlemi se šourám až ke dveřím a otevírám je.

Upřímně jsem v šoku, že je to Jay, který mě přišel probudit a já se musím hodně ovládat, abych mu nezabouchla před nosem a neotočila klíčem v zámku. Jediné, co mě uklidňuje je, že se tváří úplně stejně nejistě, jako se já cítím. Ohlíží se, jestli je na chodbě sám, vypadá nervózně a trochu roztěkaně, což se mu nepodobá.

„Můžu dál?" Tak moc ráda bych mu řekla ne, poslala ho pryč a počkala, až tu někdo bude se mnou. Jenže jsme tu sami a ani neslyším svou pusu vyslovit NE, takže mu jen uhýbám z cesty a nechávám ho projít dovnitř. Rozhoduje se nezdržovat, sahá do kapsy od mikiny a vytahuje z ní klíče od auta. Možná za to může ospalost, možná mi už prostě nefunguje mozek tak, jak by měl, ale nedochází mi, co tím naznačuje.

„K čemu?"

„Ukradl jsem je Nicholsovi. Fakt mě štve, co jsem provedl tobě, bráchům i ostatním a rád bych to tímhle způsobem... odčinil, nebo se alespoň pokusil. Tehdy jsem nic udělat nemohl, teď můžu. Takže stačí říct a můžeme odkud zmizet a najít tvé bratry."

Máme klíče od auta. Stačí už jen nasednout a vyrazit, přesně to, co jsem chtěla.

Útočí na mě nervozita, protože Jayovi úplně nevěřím.

„Já vím, jak to vypadá, ale Eliott jen čeká na zprávu, že vyrážíme."

To už je ovšem jiná. Pokud se má přidat Eliott, nevidím důvod nevyužít takové šance.

„Kdy... kdy to bude nejmíň podezřelé?"

„Co nejdřív. Čím později to bude, tím hůř se to pak bude vysvětlovat. A musí to rozhodně být do zítřejšího rána, protože pak si Nichols všimne, že jedny klíče chybí."

„Dobře," vydechuju. „Jen se převléknu."

„Sbal si všechny doklady, včetně pasu. Počkám na chodbě," souhlasí. Zbrkle ze sebe sundávám pyžamo, které odhazuju na postel a házím na sebe džíny, triko a bundu. Soukám se i do jedné tenisky a druhou si házím do batohu, protože tu si teď nenazuju, ani kdybych chtěla. Batoh mám připravený, takže jsem do pěti minut venku z pokoje, který zamykám a klíče strkám do kapsy od bundy. Většina studentů pořád přespává ve společenské místnosti, takže je tu téměř prázdno. Jay během doby, co slézám schody, do telefonu ťuká pár zpráv a pomocí své kartičky zaměstnance se za chvíli dostáváme na vlažný vzduch.

Kde je sakra Eliott?

Dál následuju Jaye, ale dávám si na něj pozor, čekám podraz.

Dostáváme se až ke garážím a jednu z nich odemyká pomocí klíče, který je na tom samém kroužku, co klíč od auta. Jay kontroluje hodiny a mně zpětně dochází, že ani jedny dveře, které odemkl pomocí čipové karty, za sebou nezavřel.

Mezitím, co čekám venku, Jay startuje a vyjíždí s velkým tmavým autem před garáž, kterou zase zavírá a zamyká. Nepochybuju, že tu jsou všude nastrkané kamery, někdo dřív nebo později zjistí, že jsme pryč.

Do ticha, které přerušuje jen vrnění motoru auta, začíná zvonit Jayův telefon.

„Kde jste? Do prdele. Jo. Jenže ona se mnou do auta nesedne," prohlašuje jistě a mně je jasné, o kom mluví. Jeho tón ale není vyčítavý, prostě říká, jak to cítí. A má pravdu, do teď jsem byla odhodlaná nasednout až ve chvíli, co se tu objeví Eliott. „Na," podává mi Jay svůj telefon.

„Lori, zabouchly se nám dveře, nemáme se jak dostat ven zadním vchodem, takže jdeme předem," vysvětluje Eliott.

„Fajn," polykám na sucho, hovor vypínám a sedám si na zadní sedadlo. Batoh strkám do kufru, stejně jako berle a celou dobu hypnotizuju Jaye očima a jsem připravená téměř na všechno.

Téměř.

Ale ne na to, že pod schody bude čekat nejenom Eliott, ale taky Ross s Coltonem. Rychlostí blesku své věci taky dávají do kufru a já se posouvám doprostřed. Vlevo ode mě si sedá Colton, vpravo Eliott a sedadlo spolujezdce si bere Ross. Jay po zabouchnutí posledních dveří šlape na plyn a vjíždíme na příjezdovou cestu.

„Co je?" uchechtává se Colton. Takhle rychlou akci jsem si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Během patnácti minut jsem se dostala z postele na cestu do města Vágar a odtud snad do Británie. „Přece sis nemyslela, že pojedeš na výlet bez nás, neblázni"

„Popravdě myslela," přiznávám. Vážně jsem počítala jen s Eliottem, ale Jay se očividně o průběh celé akce postaral. Očividně mu hodně záleží na tom, aby se pokusil napravit, co zavinil, i když to ani trochu nebyla jeho vina.

Za chviličku přijíždíme k mostu, na kterém nás samozřejmě zastavují dánští a britští vojáci. Jay stahuje svoje okýnko a podává přátelsky usmívajícímu se vojákovi svou zaměstnaneckou kartičku a nějaký papír. Nemůžu z těch dvou spustit oči.

„Jedeme do nemocnice za kamarádkou do Tórshavn," vytahuje Jay další eso z rukávu. To snad není pravda. Dokáže něco, na co bychom se my nejspíš nikdy nezmohli. „Při tom útoku se vážně zranila a doktoři nevědí, co bude dál," říká tónem, jakým bych mu všechno sežrala i s navijákem a ještě nejspíš naznačuje vojákovi, že o tom přede mnou nechce mluvit. Muž jen na chvíli očima těká ke mně. Nepochybuju o tom, že mají informace o tom, kdo přesně se momentálně nachází mimo ostrov a kolik nás je tady, aby si byli jistí, že nikdo neproklouzne.

„Jen mi ještě povězte, kdy se tak vrátíte," žádá ho voják a vrací mu průkaz i složený papír.

„Určitě až zítra, zůstaneme s ní. Tak do dvou nás tu máte zpátky."

„Tak vyřiďte pozdravy a brzké uzdravení," zubí se na nás chlapík a pouštějí nás dál.

Jako sebrat dítěti hračku.

Jay možná není silou a schopností prát se tak nebezpečný jako Ross nebo Eliott, ale umí něco jiného - velmi přesvědčivě lhát a působit na lidi, což se nám zrovna teď velmi hodí.

Colton vedle mě ze svého batohu vytahuje malý notebook. Stránka, kterou otevírá, je v dánštině, ale nepotřebuju jazyku rozumět, aby mi došlo, o co se jedná.

„Poletíme rovnou do Londýna?" nevěřím.

„To bohužel ne. V Amsterodamu máme jeden přestup, až pak Londýn, ale je to rozhodně rychlejší, než se táhnout autem přes celou Británii."

„Budou nás hledat?" starám se.

„Myslím, že nás nechají být."

„Poslední otázka. Kde vezmeme peníze na pět letenek?"

„Ani se radši neptej," mumlá Colton. Dál ťuká do klávesnice, ale na moment toho nechává a pohlíží na mě. „Hádej."

„Já nevím, ty?"

„Markus a zčásti Seth."

„Skvělý, Markus mě nenávidí už takhle, bude mít radost, že mu kvůli mně luxuješ účet."

„To není pravda," kroutí hlavou nad mým tvrzením o nenávisti. „Chová se tak ke všem odjakživa."

Po zbytek cesty mlčím a snažím se neusnout, ale vrnění motoru mi mou snahu úplně kazí. Za moment už usínám a těsně před tím, než přestávám vnímat, si přeju, aby mě kontaktoval Phil. Ale to se nestává a za hodinu a pár minut zastavujeme před zdejším letištěm. Jay pod sedačku schovává svou zbraň, tu by určitě přes kontrolu nepronesl, a já se musím rozloučit i se svým pepřákem. Kdyby mi to Eliott nepřipomněl, naše cesta by se nejspíš velmi rychle zkomplikovala.

Parkoviště před malou letištní halou je velké asi jako polovina fotbalového stadionu, což ovšem nic nemění na tom, že jsme tady. Stačí jen ukázat pasy, letenky, nechat projet skenerem batohy a vypadnout. Odlétáme za necelé dvě hodiny, takže se rovnou přesouváme ke kontrole. Žádná zavazadla k odbavení nemáme a batohy si s sebou můžeme vzít na palubu. Jediné, čeho se trochu obávám, jsou moje berle.

Podávám sympatické hnědovlasé paní svůj pas a krev mi tuhne v žilách.

Panebože.

Pokud by nás můj pepřový sprej trochu zdržel, falešný pas už dokáže něco víc. Jen trochu pootáčím hlavou, abych Eliottovi naznačila, že tady jsme nejspíš skončili. Minimálně já. Musím se ale začít znovu soustředit na milou paní, která mi pas vrací s úsměvem a anglicky mi přeje příjemnou cestu. Vteřinu dvě na ni jen oněměle zírám s výrazem, jestli si ze mě dělá srandu. Padělky, které nám Jacob doručil od SAS, jsou ale asi kvalitnější, než si myslím, takže si doklady rychle beru a ve snaze odsud hned vypadnout strkám do jedné berle, kterou jsem opřela o pult. Ta padá na zem, a když ji chci zvednout, shazuju i druhou a na podlaze končí dokonce i pas. Na okamžik už vidím, jak se paní rozhodne znovu zkontrolovat moje doklady, protože se chovám podezřele, naštěstí vše zvládá s profesionálním přehledem. Colton sbírá moje věci, odpovídám, že jsem v pořádku a odskakuju po jedné noze stranou, aby mohli jít na řadu další.

Přísahala bych, že mám na čele napsané FALEŠNÉ DOKLADY.

Svážím se na první volnou sedačku a konečně se pořádně nadechuju. Ještě dobře, že jsem úplně zapomněla, že jí dávám padělky, jinak by to se mnou seklo už u vchodu.

„Prosím, řekni mi, že už mě podruhé nebudou kontrolovat."

„Neměli by." Chtě nechtě si prohlížím Coltona, který vypadá uvolněně víc než kdykoli předtím. Potřebuje k životu akci a odreagování a já ho moc ráda vidím zase se usmívat.

Cesta do Británie je poměrně zdlouhavá, ale je pravda, že autem bychom se do Londýna táhli mnohem déle a těžko říct, jestli bychom při našem štěstí vůbec dojeli. V Nizozemsku trávíme jen něco přes hodinu, a jakmile letadlo dosedá před šestou ráno na ranveji v Londýně, ulevuje se mi. Jakmile se proplétáme změtí chodeb, Eliott mi prozrazuje, že i on má stále falešné doklady a v jeho případě je to štěstí, protože by i jeho Organizace mohla nahlásit za nějaký těžký zločin a znemožnit mu další cestu.

A jak se Jay postaral o to, aby nás dostal z ostrovů, co budeme dělat v Londýně, si zase vzal na starost Colton. A světe div se, Markus se Sethem vážně čekají před hlavním vchodem. Nejstarší z bratrů se tváří jako vždycky otráveně a podrážděně, zato Seth je vážně rád, že nás vidí, a dokonce jde pozdravit dřív mě, než Coltona.

„Lori! Moje srdce krvácelo celou dobu, cos tu nebyla!" rozhazuje rukama a v tmavých očích mu hrají šibalské jiskry. „Co máš s nohou, zase gymnastika?" Jasně. Naposledy, co mě viděl zraněnou, jsem mu namluvila, že se mi to stalo při gymnastice. Teď je situace trochu jiná, dřív o dětech hvězd nic nevěděli, teď jsou naopak v obraze až moc, musí mu být tudíž jasné, že se o gymnastiku nejedná.

„Idiote," dává mu Markus políček. „Vypadneme." Colton v rychlosti zbytku naší výpravy představuje Setha, a pak dohání Markuse, který už si to rázuje na parkoviště.

„Budeme tahat sirky o to, kdo pojede?" ukazuju na auto. Je nás sedm, dovnitř se s dobrou vůlí naskládá pět lidí.

„Jeďte domů," dává Markus Coltonovi klíčky od auta. „Se Sethem dorazíme autobusem."

„Jak myslíš." Colton bratra nepřemlouvá. Pořád mezi nimi panuje jakési napětí. Seth se zdá, že všechno staré hodil za hlavu a rychle si ke Coltonovi zase našel cestu, s Markusem je to o něco horší. Nemůže být ale všechno růžové a já doufám, že Mitch bude stejně rád, že Coltona zase uvidí.

K Nicholsovým domů se dostáváme po nějakých čtyřiceti minutách, protože se město před osmou ranní ucpe, a pak je neštěstí se kamkoli dostávat. Když Colton zastavuje před malým domem, má největší touha je najít si pohodlné místo a usnout. Vlastně si ustelu klidně i ve vaně. Kluci jsou na tom určitě podobně, jen nezívají každé dvě minuty a nevypadají jako prvotřídní strašidla. Jay a Colton trochu spali v letadle a Eliott s Rossem jsou prostě zvyklí něco málo vydržet. Já ale ne a za chvíli usnu třeba ve stoje.

A hned potom, jak si odpočineme, půjdeme zaklepat na dveře Archera Crosleyho.

Dneska méně akční kapitola, ale občas je třeba si i odpočinout. A v další se naši hrdinové setkají s Walkerovými. Teda... spíš na ně narazí. Doslova. 3:) Mějte krásný den!