Zoufale se ohlížím směrem, odkud očekávám, že přijde Samuel.

Jenže nepřichází, pořád jsem tu sama a zírají na mě čtyři lidé z Organizace.

Nezbývá mi nic jiného, než čekat, co udělají.

„Vzala jsi mi jedinou osobu v mém životě, kterou mám vážně ráda," prohlašuje chladně Eliottova máma. Bojím se promluvit a cokoli jí vymlouvat nemá sebemenší cenu. „Co kdybych udělala to samé já tobě?" Ani teď jí nemám co říct, ale už nezvládám její pohled plný pohrdání a musím se odvrátit. Ona si nahlas odfrkává, jako bych právě udělala tu nejzbabělejší věc na světě. „Máš tady někde tři bratry, pokud se nemýlím, no ne?"

Všechno se ve mně svírá.

Dokážu si dobře představit, co prožívá. Eliott od nich z ničeho nic odešel a opustil ji. A i když to ani v nejmenším není moje chyba, chápu, že mě vidí jako největší problém. Ráda bych jí pověděla, jak je krutá a zákeřná, ale nemůžu, ne, když vyhrožuje mými bratry, o kterých nevím vůbec nic.

Zase se sunu o kousek dál od nich.

„Takže jsi hluchá a ke všemu ani nemluvíš?" povytahuje obočí.

Muž, který mi vzal telefon i deník, z pouzdra u pasu vytahuje zbraň, ovšem neupravenou, tu, která zabíjí. A nemíří na mě, ale do tmy a já se znovu odsouvám o další půl metr. Eliottova matka přistupuje k chlapovi a pistoli mu sklápí k zemi.

Vzápětí vím proč. Kolem mě prochází Eliott a zastavuje se přede mnou. Jeho matce se na tváři rozlévá šťastný úsměv a pevně svého syna objímá. Celou dobu nemůžu spustit oči ze zbraně, kterou má Eliott zezadu strčenou za kalhotami. Stačí jeden špatný pohyb a ona se to dozví.

Někdo mi opatrně pomáhá na nohy a já si alespoň zčásti můžu oddechnout, že i Ross je v pořádku. Nepřekvapuje mě, že je tady. Vždycky ví, kam jít, aby mi pomohl, když to jde. Zbytek malé skupiny nás dva sleduje ostřížíma očima, ale zatím si nedovolují nic dělat a já vím, že jediné, co je momentálně drží zpátky, je přítomnost Eliotta.

„Jsi v pořádku," usmívá se jeho máma, když se od Eliotta odtahuje a hlas jí zjemňuje. Dívá se na něj s absolutní láskou, jak jen se může matka koukat na své dítě. „Vezmeme tě pryč a všechno bude jako dřív."

„Já to ale nechci," odstupuje od ní Eliott o krok.

„Eli, vymyli ti mozek, používají na tebe své schopnosti, nevíš, co říkáš. Stýská se mi po tobě." Kdybychom se nacházeli v jiné situaci, možná bych měla problém nerozplakat se. Eliott o svém dětství nikdy nemluvil, ale hádám, že vztah se svou mámou má dobrý, nebo spíš měl. V rámci možností si oproti jiným nemůže stěžovat.

„Mně se taky stýská, ale já odešel, protože jsem chtěl, nikdo mě nenutil."

„Mají ho v hrsti, Eugenie," komentuje muž. Eliott se zase o krok stahuje. Doslova kryje mě i Rosse, spoléhá na to, že Eugenie nedovolí, aby po něm někdo vystřelil. Já mezitím tiše Rossovi naznačuju, že mám zraněnou nohu a on přikyvuje.

„Eli," oslovuje Eugenie svého syna něžným tónem. „Vrať se s námi domů."

„Ne," odmítá. „Můžeš mít buď mě, nebo Organizaci, obojí ne," staví ji před těžké rozhodnutí. Eugenie váhá, ale nakonec vzdychá a na malý moment je jeho nemilosrdným ultimátem zaskočená.

„Chyťte je a pozor na Eliotta!" přikazuje Eugenie rázně. Kdyby ti dva muži neměli zbraně, nejspíš by si s nimi Eliott a Ross poradili. Ale obrovskou nevýhodou jsem momentálně já, nemůžu ani utéct, abych jim tady nepřekážela a nemohli mě použít proti nim. A Eliott si naši velmi ošemetnou situaci dobře uvědomuje, proto vytahuje pistoli a dřív, než se stíhají vzpamatovat, mačká spoušť. K zemi se sune nejdřív jeden chlap, pak i druhý. Oba je zasáhl do nohy, nepochybně schválně.

Jedna ze zbraní, kterou upustili, padá příhodně k nohám poměrně mladé dívce.

„Nechci ti ublížit, Anno," prohlašuje Eliott. Musejí se znát a Anna nejspíš také zastává jiné názory, než zbytek Organizace, protože do pistole kope nohou, takže na ni nedosáhne ani druhý muž, který si teď oběma rukama svírá lýtko a sprostě nadává. První chlap je na tom nejspíš o něco hůř, protože si nás úplně přestává všímat. A Anna se buď bojí, že by Eliott vystřelil i po ní, nebo nám chce alespoň trochu pomoct.

„Oni tě úplně ovládli!" hrozí se Eugenie. Ona má jen tu upravenou divnou pistoli, ze které když vystřelí, nikoho vážně nezraní. Takže pokud nějakým zázračným způsobem nezasáhne Anna, měli bychom se odtud dostat.

„Nikdo mě neovládá!" zvyšuje Eliott hlas. „Jestli s tím neskončíš, vidíme se naposledy, mami."

„Nemluvíš vážně."

„Pomoz nám," žádá ji. Eugenie mlčí a přemýšlí, mezitím už Anna pomáhá jednomu postřelenému, musejí se dostat někam, kde zastaví krvácení. Druhého náboj nejspíš jen škrábnul, protože se začíná zvedat bez pomoci, asi byl jen na chvíli otřesený.

„Ser na ně," prská vážněji zraněný. „Najdeme ho jindy, nechci tady chcípnout!"

„Jak myslíš," vrčí Eliott směrem ke své matce a otáčí se k nim zády s tím, že nás nechají odejít. A vážně se nikdo na nic nechystá, jen Eugenie není připravená vzdát se syna.

„Kvůli jedný pitomý holce opustíš rodinu?!" křičí na něj. „Takhle jsem tě nevychovala, neobracej se ke mně zády!" Eliott se zaráží a zase se staví čelem ke své mámě.

„Záleží mi na ní víc, než si dokážeš představit," promlouvá do šumění vln, které omývají pobřeží ostrova. „A možná bude ona jednou moje rodina, co já vím." Zaskakuje nejenom svou mámu, ale i mě, jen každou jiným způsobem. Vidění se mi rozmazává, ale zakazuju si jakékoli projevy, ať už to zní, jak chce. „Takže tě prosím, nech nás odejít, protože jestli se jí něco stane tvým příkazem, spolu jsme skončili." Eliott ze svého požadavku trochu ustoupil, už po ní nechce, aby si vybrala stranu, jen to, aby nás nechala odejít výměnou za to, že ji nepošle ke všem čertům. Ani nevím, jestli by toho byl schopný a prostě jen nehraje na city.

„Zmizte," říká najednou a mně se neskutečně ulevuje. „Ale Eliotte, ještě se uvidíme. Tohle není konec, najdu způsob, jak ti pomoct."

„To vy potřebujete pomoct," mumlá spíš pro sebe, ale slyšíme ho všichni. A tak se stává, že my tři se rozcházíme jedním směrem a Organizace druhým.

„Musíme k molu," říkám ochraptěle. Sakra. Pokud tohle neomarodím, tak už nic. Eliott přese mě přehazuje mikinu a mě na chvíli obaluje příjemné teplo a vůně. Ross přikyvuje a ví přesně, kudy.

Po pár namáhavých minutách skutečně stojíme na nově opraveném, dřevěném mole. Jenže to je všechno. Žádná loď, Samuel. Nic. Nikdo. Jen tma, vlny narážející do dřevěných podpěr a maličké kapky vody, které se začínají snášet z nebe. To nám ještě chybělo. Déšť je ale ten nejmenší problém. Kde je Sam a loď, která je podle něj naší jedinou šancí na záchranu?

„Měl tady být," vyhrkávám, abych se ospravedlnila, že se táhli až sem a vypadá to, že zbytečně.

„Kdo?" chce vědět Ross.

„Sam, s Caroline jsme spadly ze schodů, ona omdlela a musel ji dostat pryč, chtěl se vrátit..." Ale nevrátil, zní ve vzduchu nevyřčené. Tomu se mi nechce věřit. Sam by něco takového neudělal. Nenechal by mě v problému, něco se muselo stát a oni odpluli. To ale nemění nic na tom, že kdyby pro mě nepřišel Eliott a Ross, děly by se ošklivé věci.

Z přemýšlení mě vytrhává zvuk motoru, který se rychle přibližuje k nám a během chvíle u mola zastavuje motorový člun, který řídí Jay. První vteřinu se mi zastavuje srdce, pohled na něj mě nejspíš bude děsit ještě dlouho. On ale hází Rossovi lano, kterým se přitahuje až přímo k nám. Blonďák naskakuje do člunu první, po něm Eliott a jako poslední pomáhají mně. Člun se zhoupává po vlně a hned na to Jay startuje a odplouváme dál od pobřeží. Pak Jay motor vypíná, možná šetří palivo.

Nastává zvláštní ticho, každý nejspíš musíme vstřebat, co se právě odehrálo. Vždyť nás napadla Organizace, na místě, kde jsem se cítila v bezpečí. Měli zbraně, co nestřílí normální náboje. A šli na jistotu.

„Na," podává mi Jay svou bundu, když se otřásám jak zimou, tak strachem. S vděkem ji od něj přijímám a natahuju si přes hlavu kapuci. Oblečení mám pořád zmáčené, alespoň už na mě nemůže vlažný vítr vanoucí od oceánu. Ve skutečnosti není taková zima, ale nejspíš až teď začínám reagovat na šok.

„Co chcete dělat?" trhám ticho jako první, protože nezvládám přemýšlet o všech, na kterých mi záleží, a které jsem v tom zmatku ani okem nezahlédla.

„Musíme počkat, a pak se vrátit, s tímhle se nikam nedostaneme. Myslím, že odvezou co nejvíc lidí a vypadnou," promlouvá Jay.

Nejdřív málem zabil Rosse a všem nám ublížil, a teď bychom bez něj byli nahraní.

Život je občas tak k smíchu.

„Já to nechápu," kroutím hlavou. Přisouvám se blíž k Eliottovi, který mě objímá kolem ramen. „Nemůžou přece vyhrát, všichni tady..."

„Nejspíš vymysleli, jak vám vypnout schopnosti," vytahuje odněkud malou věcičku a podává ji Rossovi. Ten ji zvedá k nebi, aby alespoň něco trochu viděl díky trhlině v mracích a jasnému měsíci. „Našel jsem to na zemi, takže nevím, co to dělá."

„Já jo," ozývá se i Eliott. „Dá ti elektrický šok a to dětem hvězd zablokuje schopnosti. Posledních pár let experimentovali s chemií, ale tohle je daleko účinnější. Mluvili o tom, ale neměli možnost to na někom vyzkoušet. Hádám, že přeci jenom nějakýho pokusnýho králíka našli," zachmuřuje se.

Proto se Artur už dál nemohl v jídelně bránit? Střelili do něj projektil a dostal elektrickou ránu. Pak už se nezmohl na nic, ačkoli se pokoušel. Našli způsob, jak odstranit jedinou výhodu, jakou jsme měli. V hlavě se mi vynořují vzpomínky na seminář z biologie. Díky malým elektrickým potenciálům naše tělo funguje, každý z nás je svým způsobem nabitý. Neustále dochází k přepólování iontových kanálů, proč by teda nemohla elektřina ovlivnit i naše schopnosti? Logickým úkonem k opětovnému nahození schopností by bylo nechat si dát další dávku, protože tím by se vynuloval původní účinek. Jenže jak k tomu člověk přijde? Pokud Organizace chycené lidi odřízne od čehokoli, co jen trochu víc kope, nemají šanci své schopnosti znovu probudit.

„Máš telefon?" ptám se tiše Eliotta a on mi svůj přístroj půjčuje. Pomalu do klávesnice ťukám Mattyho číslo a s napětím vyčkávám. Možná je to chyba, třeba se někde schovává a právě mu začal vyzvánět mobil. Ale to je nepravděpodobné, dovolat se mu i v běžném dni je vzácnost, má neustále ztišený režim. Tiše prosím o zázrak, ale hovor nezvedá a nakonec ho automat ukončuje. Tak zkouším Jeremyho, jenže i ten jeho jen mrtvolně vyzvání. Danovi ani nemá cenu volat, mobil u sebe téměř nikdy nemá, a když už, je vypnutý nebo vybitý z hraní her.

„Jsou v pořádku," povídá Eliott, aby mě trochu uklidnil. Mám pocit, že zažívám to, co přeživší živelné katastrofy. Telefony jejich příbuzných vyzvání, ale na druhé straně nikdo není. Neví, jestli jsou jejich nejmilovanější naživu, jestli nepotřebují pomoc. Neví nic, stejně jako já.

„Co Jacob?" Je to poslední věc, na kterou se zvládám zeptat.

Eliott vyvázl jen díky svojí mámě a ona si myslí, že ho ovlivňujeme. Zběhl celkem nedávno. Zato Jake se dlouho snažil, aby Organizaci podkopal základy, musí být nepřítel číslo jedna. A pokud by byli ochotní Eliotta přijmout zpět, jsem si téměř jistá, že Jake takové štěstí mít nebude.

„Nesmí se nechat chytit. Prostě nesmí."

„Jak moc na vás mají spadeno?" zajímá se Jay.

„Na mě jen trochu, na Jacoba asi stejně jako na Phila."

Phil. Do hlavy mě udeřuje vzpomínka jako rána kladivem. Odjel odtud hledat svou sestru a neteř a jeho maminka vyjádřila obavy, že by je mohla mít Organizace. Což pokud se potvrdí, je jisté, že šlo o předem připravenou akci. Nikdy by si netroufli školu napadnout v době, kdy by tady byl Phil. Všechny by je smetl jako otravný hmyz. Druhý v pořadí, kdo by se jim mohl postavit, je Jeremy. Jenže on má ke svým schopnostem stejně daleko jako já. A tohle všechno znamená, že to všechno někdo musel vědět a nahlásit.

Znovu zkouším volat bratrům, ale nekoná se žádná změna od prvního pokusu.

Otáčím hlavu směrem k ostrovu. Sem tam se objeví vzdálené světlo baterky lidí, kteří prohledávají pobřeží, ale jinak je všude hrobové ticho, občas přerušované jen šploucháním vln, jak narážejí do člunu. Přestává mi být taková zima, ale čím víc se jakž takž uklidňuju, tím víc začínám vnímat poraněnou nohu.

Chci znovu zkusit zavolat Mattymu, ale na obrazovce se ukazuje příchozí hovor od Jacoba. Hned mě napadá, že ho Organizace dostala a teď se skrze něj pokusí vylákat i Eliotta, nebo rovnou nás všechny.

Eliott hovor přijímá a rovnou ho dává nahlas. Cítím, jak se celý napíná.

„Díky bohu," vydechuje Jake. V pozadí jeho hlasu jde slyšet tlumená řeč, tichý pláč i zmatené příkazy. „Kde jsi?"

„Na pláži."

„Viděl jsem tvojí mámu a vypadala fakt hodně rozzuřeně."

„Kde jsi ty?" stará se Eliott.

„Na střeše, prakticky jediná možnost, kam se hned tak nedostanou. Ale vědí o nás. Jsi s Lori?"

„Jo," potvrzuje.

„Většina Organizace už odjíždí, ale pár jich tu pořád zůstává a snaží se dostat nahoru." Vím, na co naráží. Byl by rád, kdybychom dorazili a nějakým způsobem odlákali i ty poslední. Co jsem pochopila ze všech těch zvuků kolem, zvládl dostat do bezpečí mnoho dalších lidí, ale pokud se Organizace dostane k nim, nemají šanci utéct. Ze střechy třípatrové budovy budou těžko skákat. Trocha ohně by to spravila. Jenže já momentálně k dispozici žádný nemám.

„Je bez schopností a navíc zraněná," ošívá se Eliott.

„Tím se to celé řeší."

„Kolik jich je tam?"

„Čtyři, pět."

„Fajn. Nedělej žádné hlouposti, jdu tam." Krev mi po jeho slovech tuhne v žilách. Eliott hovor vypíná a naznačuje Jayovi, aby nahodil motor. Ten neváhá a za pět minut jsme zase u mola a sleduju, jak Jay dává svou zbraň Rossovi a následně se vytahuje na molo, stejně jako Eliott, který je odhodlaný svého nevlastního bratra vysekat z problému. Ti, kteří zůstali, s největší pravděpodobností jdou už jenom po Jacobovi a chtějí ho za každou cenu. Byl by schopný se jim vydat, kdyby přišlo na nejhorší, to ví jak Eliott, tak já, proto spěchá.

Ross by byl daleko užitečnější společník než Jay, ale Eliott ví, co jsme si s Jayem prožili, a nechce, abych tu s ním byla sama. Zato Ross je jistota. Rychle se na něčem domlouvají, ale všechna slova jdou mimo mě. Je děsivé sledovat Eliotta i Jaye, jak se ztrácí ve tmě, až jsem tu nakonec jen já, blonďák a oceán, který dál hraje svou poklidnou hudbu a předstírá, že se nic neděje.

Dochází mi, jak jedna chvíle dokáže zbourat plány tolika lidí. Matthyas měl s Jacobem vyrazit na misi, Ross chtěl odletět do Londýna za svým otcem a Colton mířil k maturitě. Organizace všechno vzala a roztrhala a já se děsím toho, kolik lidí se zvládlo ochránit a schovat, ne všichni totiž můžou mít na svojí straně strážné anděly, jako mám já.

„Vzali mi Elorinin deník," šeptám a znovu mě píchá u srdce, když si představím, že všechny popsané a pokreslené stránky jsou teď jen bílá a rozmáčená břečka.

Zdá se, že mi na to nic neřekne, ale pak se přeci jen rozmýšlí.

„Na tom nezáleží." Jsem špatný lhář, ale dneska neumí lhát ani on. Říká to jen proto, abych se netrápila, protože mu musí být jasné, že si ztrátu vyčítám. Ve skutečnosti to pro něj musí být rána, protože to byla jediná možnost, jak zpětně nahlédnout do života Elorin. „Byla to jen věc." Ve srovnání s lidským životem má ztracený deník vážně nulovou hodnotu.

„Dočetla jsem se, že šikanovali jejího kamaráda a tys jim to pak šel vytmavit."

„Jo. O týden později mě ze školy vyhodili."

„Jak to?"

„Zkusili to znovu, ale přišli rovnou za mnou." Víc nemusí dodávat, je jasné, co následovalo. Ani nevím, proč tady vedeme takovou konverzaci, možná je mluvení jediný způsob, jak nepřemýšlet nad tím, co se teď děje s Eliottem, Jakem, Matthyasem nebo Danielem.

Chci ještě něco říct, ale přerušuje mě v tom výbuch, který určitě přichází od školy. Ani náhodou se nedá srovnávat s tím, jaký jsem slyšela v Afghánistánu, jenže to ani nemusí. Stačí, že něco vybuchlo. Mám čím dál tím větší nutkání jít zjistit, co se děje, protože strach o bratry a kamarády se stává nesnesitelným. Ross očividně myslí na to samé a hází za hlavu, na čem se domluvili s Eliottem. Musí mi hodně pomáhat, a jak mi ještě před hodinou byla zima, polévá mě horko. V půlce schodů si musím sednout, nabrat do plic nějaký vzduch a ulevit zatěžované noze. Jak moc mi to připomíná situaci z mých narozenin, kdy jsem se po návratu Rosse bála, aby sebou tady neseknul, jak byl bledý a vyčerpaný.

Nahoře dáváme druhou pauzu, která je spíš taktická, abychom se ujistili, jak celá situace vypadá.

Před hlavním vchodem hoří jedno velké auto a prozařuje tmavou noc. Do druhého akorát naskakuje několik lidí a odjíždějí, jak nejrychleji to jde. Pravděpodobně je to poslední auto Organizace, ale jistí si být nemůžeme. I tak se ale dáváme do pomalého sestupu zpátky k budově. Pravděpodobně bouchla palivová nádrž auta, které dál hoří, ale to nikoho nemusí zajímat. Mokrá půda jen těžko vzplane, auto prostě dohoří, jen bychom se měli ujistit, že oheň nepřeskočí někam jinam.

Celá vstupní hala je zdemolovaná, pod nohama nám křupe vrstva skla. Jedno z křesel je ohořelé a ve vzduchu cítím benzín, možná se to tady pokusili podpálit, ale to se naštěstí nepovedlo. Srdce mi buší až v krku. Vidět tohle místo tak zničené, je těžké. Ještě těžší bude okamžik, až zjistíme, kdo všechno chybí. Pořád se držím marné naděje, že bratři jednoduše do teď neměli čas mít v ruce telefon a odpovídat mi na ztracené hovory. Ale na hrudi se mi usazuje zvláštní pocit, který mi říká, že tak jednoduché to nebude.

Míříme rovnou na ošetřovnu, abych si konečně mohla vzít berle a vydat se hledat bratry po svém. Tady je poměrně živo, pár studentů je posazených u zdí a nejspíš čekají, až se o ně někdo postará. Většinou se jedná o mladší děti tak do patnácti let. Jen potichu vyčkávají, nebo si něco tiše špitají.

Dveře od vnitřku ošetřovny jsou vykopnuté.

„Cam!" vyhrkávám, když spatřuju černošku ležící na lůžku, kolem které pobíhá Dyllen. Taky má něco s nohou, protože kulhá. Cam má zavřené oči, nejspíš je v bezvědomí. Dyllen se konečně zastavuje a v očích má strach. Poprvé v životě se vážně bojí a nejspíš neví, co dělat.

„Co se stalo?" chci vědět. Ross mě pouští a já se opírám o postel, na které Camilla leží.

„Praštila se do hlavy, byla to strašná rána, hned omdlela a ještě se neprobudila," sype ze sebe jedním dechem. „Někdo do ní strčil a já už jen viděl, že se nezvedá."

„Jak je to dlouho?" Ross otevírá jednu ze skříněk s léky a něco v ní hledá.

„Patnáct minut, prostě to byli ti poslední, co odtud utekli. Camillo!" přiskakuje Dyllen k lůžku, div mě od něj neodstrkuje, a chytá svou sestru za ruku. Ona s námahou otevírá těžká víčka.

„Kde...kde jsem?"

„Na ošetřovně, hodně ses bouchla do hlavy," vysvětluje Dyllen.

„Klasika," vydechuje. Ross mezitím na stole u postele pokládá tlakoměr, baterku a krabičku s nějakými léky. Už teď vím, že tady nejspíš zůstane, protože Camilla určitě není jediná, kdo potřebuje ošetřit.

Měl by jít studovat medicínu, v takové práci by se našel hned.

Blonďák natahuje rukáv tlakoměru na Caminu ruku a přístroj zapíná. Bere do ruky baterku a svítí s ní Cam do očí, která je hned zavírá, ale ví, proč to Ross dělá, takže je zase otevírá. Baterku odkládá a říká jí, aby očima sledovala prst, kterým hýbe nejdřív doleva, pak doprava.

„Je mi zle," vydechuje černoška. Ross kontroluje hodnoty z tlakoměru a přístroj odkládá na stranu.

„Má otřes mozku?" povytahuje Dyllen.

„Nemyslím si, spíš jde o krvácení."

„COŽE?! Jak moc je to vážný? Co budeme dělat? Vždyť na to může i umřít, ne? Sakra! Potřebujeme doktora!"

„Dyllene," oslovuje ho Ross rázným tónem, až sebou já i Cam cukáme. „Počkej na chodbě."

„Nemůžeš mě odsud přece vyhodit."

„Chceš se vsadit?"

Dyllen pohlíží blonďákovi do očí a nejspíš zvažuje své možnosti.

Jo, dokonale si umím představit, jak Ross odsud Dyllena vykopne. A ke stejnému závěru dochází i Dyllen, protože odstupuje od lůžka.

Dyllen by mu nejraději ukázal prostředníček, ale nezmáhá se už ani na to, jen přikyvuje a očima mě prosí, abych tu Cam nenechávala samotnou. Jak moc bych chtěla jít hledat své bratry. Jenže s jednou nepoužitelnou nohou bych tím strávila věčnost. Pokud tady jsou, dřív nebo později o bratrech budu vědět. Bude to stejné jako čekat na návrat přátel z Afghánistánu, jen se doba neurčitá zkrátí na pár hodin. Ostrov je malý, moc daleko utéct nemohli a s největší pravděpodobností jsou schovaní v budově.

Jakmile je Dyllen pryč, Ross podkládá Cam hlavu a z jedné z mnoha lednic vytahuje infuzi, kterou bez mrknutí oka zavádí Camille do ruky. Oči má znovu zavřené, možná ztratila vědomí, možná usnula.

„Co s ní?"

„Potřebuje doktora," vytahuje z kapsy telefon a přikládá si ho k uchu. „Jo. Potřebuju, abys dorazil na ošetřovnu. Lori je se mnou. Fajn."

O pár minut později se ozývá zaklepání na dveře a dovnitř vchází Eliott a Jake. Nemůžu uvěřit, že oba dva vyvázli bez zranění a vyšlo, co si naplánovali. Jen koutkem oka stíhám postřehnout, že se na chodbě hromadí další a další lidé, kteří chtějí s něčím pomoct.

„Někdo z nás ji musí odvézt do nemocnice, co nejdřív."

Posílat Jacoba nebo Eliotta pryč je dost riskantní vzhledem k tomu, jak po nich Organizace jde. Můžou čekat kdekoli. Jenže Ross by měl zůstat tady už jenom proto, že je momentálně jediný schopný ošetřit zraněné.

„Udělám to," hlásí se dobrovolně Jake. Je to rychlá akce. Dyllena posílají pro její doklady, Ross jde pro klíče od auta, a pak všichni společně co nejopatrněji přesouvají Cam. Blonďák během toho vysvětluje Dyllenovi, co má dělat a jak s Cam zacházet. S Eliottem zůstáváme sami a já si sedám na lůžko, kde ještě před chvílí ležela vážně zraněná kamarádka. Nestíhám už ani prožívat všechno, co bych měla, protože je toho moc.

„Viděls je?" ptám se a samozřejmě myslím bratry.

„Ne," kroutí hlavou a přistupuje ke mně blíž. Automaticky ho objímám a zkouším alespoň na ten kratičký moment vypnout.

**

Ačkoli Organizace ostrov opustila, jakýsi divný zmatek panuje pořád. Moc dobře věděli, co dělají. Jako první totiž nalétli do budovy pro zaměstnance a uspali každého, kdo se nacházel uvnitř, což byl chytrý tah. Stejně tak naložili s kuchařkami v kuchyni a téměř každým dospělým, koho potkali, včetně nejstarších studentů. Potřebovali z cesty odstranit lidi, kteří by mohli klást největší odpor. Jediná pozitivní věc na všem je, že nepřišli zabíjet.

Každopádně ty nejdůležitější osoby tady, jsou mimo vědomí a pár dalších hodin nejspíš ještě budou. A to znamená, že veškeré vedení převzali starší studenti, především Sof, Ross a pár dalších nezraněných starších spolužáků. A že jich moc není.

Asi nemusím říkat, že dětí hvězd zůstalo ve škole málo. Zmizeli ti nejmenší a nejstarší. Jako by Organizace vůbec neměla zájem o od deseti, jedenácti do patnácti let. Ti neobdaření schopnostmi jsou zase povětšinu zranění, nejvíc ti nejstarší, protože se samozřejmě nejvíc prali. O ty Organizaci nešlo, ale potřebovali je stejně jako dospělé odsunout stranou. A asi už jim došla uspávadla či co, takže je brali silou. Snad každý schytal nějaké zranění, ať už v důsledku útěku, nebo rvačky, výjimečně má někdo i zlámané prsty nebo ruku, dokonce i vykloubené rameno. O všechna zranění a bolístka se stará Ross, protože oba lékaři i sestra jsou samozřejmě uspaní.

Lidé se bojí, především ti mladší jsou vystrašení natolik, že nechtějí spát sami. Ani trochu se jim nedivím. Matrace se stěhují do dvou společenských místností a člověk bez informací by řekl, že se chystá hromadné přespávání. Což je svým způsobem pravda. Na Eliotta i Sof se lepí malé děti, které se od nich odmítají hnout.

Já se pomocí berlí zvládám dostat k sobě na pokoj, abych ze sebe mohla sundat vlhké oblečení a smýt všechno bahno a písek. Nechci se zdržovat takovou banální záležitostí jako sprcha, ale potřebuju se cítit alespoň trochu líp. A horká voda pomáhá. Ne tolik, jak bych si přála, ale pořád se alespoň můžu převléknout do suchého a čistého oblečení a začít přemýšlet.

Nebo bych s tím možná měla přestat.

Zapomínám na všechno a hlavu mi plní jediná věc. Většina těch, kteří zůstali, už spí ve společenských místnostech, které pro klid mladších stráží ti starší, kteří můžou. Já se vydávám na menší soukromou výpravu, abych se smířila s tím, co je už jasné.

Jako první navštěvuju jídelnu, kde téměř nic není na svém místě, navíc na podlaze stojí centimetr vody, která se nemá kam vsakovat. Přicházím k místu, kde přibližně seděl Matthyas předtím, než sem vtrhla Organizace. Stůl je přelomený napůl a já se shýbám pro rozmáčený sešit, učebnici a kalkulačku, na kterou někdo šlápl. Jsem si na sto procent jistá, že za tuhle menší potopu může Matty. Nikdo jiný by to nedokázal.

Dlouho se v prázdné jídelně nezdržuju. Bez obvyklého ruchu je to extrémně strašidelné místo.

Procházím téměř celou školu, i když mě ruce bolí, jak se zapírám do berlí, a v noze mi tepe bolest, kterou ani prášek neutlumil. Vracím se i do vestibulu, který je taky beznadějně prázdný a rozbitými dveřmi dovnitř proniká vlažný vítr.

Moje cesta pokračuje na ošetřovnu, kde už také všichni spí, jediný, kdo je vzhůru, je Ross. Sedí na židli v chodbě a ze všech sil se snaží neusnout. Když mě spatřuje, vidí to jako šanci se trochu protáhnout, takže vyskakuje na nohy a jde až ke mně, abychom mohli mluvit a někoho neprobudili.

Mám na něj jen jednu otázku.

„Leží tady bráchové?" šeptám.

Mohla jsem je přehlédnout, v tom množství lidí a chaosu jsem se prostě mohla splést. Jenže mi stačí jediný pohled do jeho očí a je mi jasné, co poví.

„Ani jeden? Nebo Melanie?" ujišťuju se a on záporně kroutí hlavou.

Jsou vážně pryč. Jeremy, Matty i Dan, odvezla je Organizace. Vzali Dana i přes to, že neodpovídá věkové kategorii studentů, které odtud odvlekli.

Nemusím nic říkat, na znamení, že chápu, akorát přikyvuju a potácím se zpátky do svého pokoje. Jakmile za sebou zabouchávám dveře, házím nejdřív jednu berli, potom i druhou proti topení. S třísknutím o sebe naráží kov o kov a ozývá se pořádná rána. Pokud jsem neprobudila půlku spících, bude to zázrak.

Přiskakuju ke skříni, ze které vytahuju batoh a házím jej na postel. Následuje ho několik kousků oblečení, které pak muchlám do neforemných kuliček a zuřivě je cpu do batohu, stejně jako peněženku se skutečnými i falešnými penězi.

Když ani napotřetí nezvládám nacpat do batohu čepici, shazuju z postele celý batoh, který přistává k Eliottovým nohám, který nehlučně vstupuje dovnitř.

Schovávám si obličej do dlaní. On za sebou zavírá dveře a sedá si vedle mě.

„Nejsou tady," říkám mu. „Mají moje bráchy."

„Nemůžou být se Samuelem na lodi?" zkouší to ještě.

Můžou. Ale pochybuju o tom. Tak nějak vím, že dávno nejsou na ostrově.

„Co všechny ty věci?" naznačuje.

„Zítra odjíždím pryč, i kdybych měla sednout do auta a sama to odřídit až do Londýna se zlomenou nohou. Najdu je, i kdybych měla jít na kraj světa."

Hodně zlomová kapitola a já doufám, že se vám líbila.

Mějte se krásně!

PS: Kosmické DĚKUJU Madiie.