V kapitole zmiňuju okolnosti, které byly řečené v kapitole 38, ale protože to moc nedávalo smysl, tak jsou znovu tady. Předstírejte tedy prosím, že o všem čtete poprvé. Díky. :D

Těsně po půl jedenácté večerní mě Levi vrací zpátky na hotel a já nacházím Coltona, jak spí zkroucený v křesle, a ještě pořád má v ruce plechovku s pitím. Co nejšetrněji zavírám dveře a chvíli váhám, jestli mu mám zkusit plechovku vzít nebo ne. Jenže bych ho nerada probudila, takže se jen tiše přesouvám do koupelny a chystám se jít taky spát, protože jsem po rozhovoru s izraelskými vojáky unavená víc, než bych očekávala.

Když vylézám, Colton se snaží pomocí kapesníků vytřít podlahu.

„Myslel jsem, že seš Markus," mžourá na mě a až teď si všímám, že tady Markus vlastně není. „Jak to šlo?"

„Docela dobře," svaluju se na druhé křeslo. „Jeden byl celkem fajn."

„A druhej?"

„Řekněme, že není moc smířený s existencí dětí hvězd."

„Dělal problémy?"

„To ne, jen nás všechny odsoudil k věčnýmu zatracení," pokouším se o úsměv. Colton se mračí a já nad tím mávám rukou, jako by ve mně to, co se stalo, nic nenechalo. Jenže skutečnost je jinde. Pár vteřin přemýšlím, jestli pokračovat nebo zadusit svoje pocity a pokusit se o spánek. Pokud ale nechytím příležitost za pačesy teď, když jsme ke všemu o samotě, další možnost se určitě hned nenaskytne a já budu dál pochybovat a klást si otázky, na které mi nikdo jiný odpovědi nedá. Uvědomuju si, že mě štípou oči. Od únavy, ale taky z představ, které vykonstruovává můj mozek. Jedna z těch nejhorších je, že i Colton se nemusí cítit v blízkosti magie dobře, v blízkosti mě. Sama si můžu tisíckrát zdůvodnit, že to tak určitě není, ale ten malý mráček obav nade mnou visí dál. „Myslíš si to taky?"

„Co?" nechápe.

„Že je magie špatná. Že my jsme... špatní."

Zaskakuju ho nepřipraveného, i tak ale reaguje bez zaváhání a hned.

„Ne," vrtí hlavou odmítavě. „Rozhodně ne. Jak by mohl být špatnej někdo, kdo neustále nasazuje krk za jiný lidi nebo pomáhá při přírodních katastrofách a často tomu dá celej život?" pokládá otázku, na kterou jsme se chtěla zeptat i já dvou izraelských vojáků. Jenže jsem k tomu nenašla dostatek odvahy, a navíc mám dojem, že by mě Cale i tak snadno zašlapal do země svými argumenty. „Po světě chodí mraky zlých lidí a žádný schopnosti nemají. Magie a její používání nedefinuje, jestli je někdo špatnej nebo dobrej."

„Někteří od Mosadu to ale takhle berou."

„Já vím, ale kašli na ně," usmívá se vlídně. „S tímhle životním přesvědčením a tunelovým viděním nejspíš nic neuděláš. Leda bys jim v tom tunelu chtěla trochu zatopit."

„To už jsem asi udělala."

Vyprávím Coltonovi o Caleovi a jeho reakci na levitující plechovku a můj nevím-jak-moc-chytrý tah s pár plameny na vojákově košili. Colton se přitom zubí podobně spokojeně, jako když se Tania dozvěděla, že se má pohrabat v hlavě ženské z pokoje číslo osm.

„Ten dneska nebude mít lehký spaní." Cale možná ne, ale já naštěstí ano, protože si Colton nemyslí, že děti hvězd mají přímou jízdenku do pekla. Jako by mě kamarád chtěl ještě víc uklidnit, dodává: „Nejsi horší než kdokoli z nich, Lori. Ani kvůli magii, ani kvůli ničemu jinýmu."

Definitivně mě tím uklidňuje a mně ze zad padá nepříjemná zátěž. Víc k fungování v následujících dnech nepotřebuju.

„A jak to dopadlo tady? Kde je vůbec Markus?"

„Diana, ta holka z osmičky, se potřebovala napít po tom, co jí Tania s Maximem ukázali něco ze svých schopností. Markus na ni chtěl dohlédnout, aby se jí v opilosti moc nerozvázal jazyk."

„Je to dobrej nápad?" váhám.

„Myslíš poslat Markuse hlídat opilou holku někam do baru? To je definitivně ten zatím nejhorší nápad, co padl na ruský půdě. Proto s nimi šla i Tania." Kdyby věděl, jak do sebe vyklopila panáka vodky u Sergeje, nejspíš by takhle nemluvil, ale budu spoléhat na to, že všichni vědí, co je v sázce.

„Kdo ona vůbec je?" chci ještě před spaním vědět.

„Měla to dost složitý, ale Tania se z jejích vzpomínek dozvěděla pár podstatných informací. Měla staršího bratra Michaila, který pracoval pro vládu a jednoho dne záhadně zemřel. Její matce přinesli akorát krabici s jeho pár osobními věcmi, a pak ji a Dianu vyhostili na Ukrajinu, bez vysvětlení. Když se Diana vrátila do Ruska, zjistila, že zmizel její otec. Záznam o smrti není, nikdo ho nepohřešuje. Ona myslí, že ho drží v Krasnongoradu a mohla by se od něj dozvědět, jak a proč Michail zemřel. To je důvod, proč se potlouká tady. Hraje si se zdejšími vojáky na kočku a myš, pohybuje se v lesích kolem zařízení a zaznamenává umístění senzorů a kamer, které hlídají okolí. Prakticky nedělá nic zakázanýho, hraje si na ztracenou turistku," dělá do vzduchu uvozovky u posledního slova. „Zatím jí to tolerují."

To není o toleranci, spíš měla štěstí, napadá mě, když vzpomínám na všechny oběti záhadných jevů, které se týkají zdejší oblasti.

„Důležitý je, že nám pomůže."

Ráno jdeme s Coltonem a Maximem pro nějaké jídlo, a když se vracíme na hotel, nikoho nepřekvapuje, když potkáváme Markuse, který akorát vychází z Dianina pokoje. Rozcuchané vlasy a spokojený výraz ve tváří mluví za vše.

Alespoň někdo si umí takřka sebevražednou misi udělat hezkou, pomýšlím.

Naše skupina se rozšiřuje o dalšího bojeschopného člověka, protože se ukazuje, že věci, které se Diana přede mnou a Markusem včera pokoušela schovat, byly zbraně. Dvě pistole, vojenský nůž a k mému zděšení i pár granátů. Je mi ale vysvětleno, že se jedná „jenom" o kouřové a zábleskové granáty. Měla pod postelí menší bojový arsenál. Jak se zbraněmi umí nakládat, ukáže čas, důležité ale je, že se špinavé práce nebojí, jinak by tady nebyla a neriskovala by.

Markus i Diana jsou překvapivě bez kocoviny, a zatímco Colton vyjednává s Mosadem další postup, naše nová posila se ujišťuje, že se jí nic ze včerejšího dne nezdálo. Sice nepatří mezi ty, kteří by nepokrytě zírali nebo si vyprošovali další očividné důkazy o existenci magie, ale vidím její nadšení, které se snaží neúspěšně skrývat. Působí na mě ale jako někdo, kdo smýšlí o dětech hvězd spíše jako o zbraních než o... lidech. To ale ignoruju, protože je to jenom můj pocit a je více než pravděpodobné, že se mýlím.

Coltonův hovor trvá přes pět minut, víc poslouchám jeho než vyprávění Tanii o tom, co se dělo v noci v baru. Buď mu sáhodlouze vysvětlují, proč nás nepodpoří, nebo už mají nějaký plán a chtějí se vrhnout do akce. Mám ale spíš pocit, že mu sdělují instrukce a on s nimi ne ve všech bodech souhlasí.

Ještě před jedenáctou hodinou se ocitám se sourozenci v autě, které řídí Levi a míříme do opuštěné vesnice. Hned za námi jede Cale s Markusem, Coltonem a Dianou. S ní byl ze začátku problém, protože o šestém člověkovi se vojákům nikdo nezmínil. Když ale zjistili, že má Diana mapu s označením mnoha míst, na kterých se nachází různé senzory nebo kamery, po krátkém telefonátu vedení Mosadu povoluje, aby ji vzali s sebou.

Sedím na sedadle spolujezdce vedle vojáka a uvažuju, jestli se alespoň ze zdvořilosti nezeptat, jestli jsem to přeci jenom včera nepřehnala a jak se Cale má. Po pár kradmých pohledech se ale rozhoduju mlčet, protože se mi zdá nervóznější než včera. Neustále kontroluje zadní zrcátko, ale za námi může vidět akorát auto, které řídí Cale. Pravděpodobně kouká na Taniu a Maxima, o to spíš na ni. Prozradila jsem jim, že umí pátrat v myšlenkách lidí, a tak předpokládám, že se chce mít na pozoru, i když je mu to úplně k ničemu.

Do skromného příbytku dvou vojáků se nechce ani jim samotným, uvnitř je příšerné vedro a pravděpodobně zde bude figurovat i opatrnost, protože tři děti hvězd v malém uzavřeném prostoru je trochu moc na jejich psychiku. Tak se usazujeme v zahradě za domem, kde se ještě povalují zbytky něčeho, co vypadá jako zahradní nábytek. Použít se nedá, ale různého bordelu kolem je dost, takže si každý nachází svoje místo. Já si zalézám pod strom do stínu, protože mám dojem, že se slunce dneska rozhodlo upéct veškerý život na zemi.

A stejně tu nedávno umrzla celá skupina studentů.

„Vedení rozhodlo, že půjdeme do akce s vámi," začíná Levi. „Ale potřebujeme zjistit co nejvíc možných informací. Kolik je uvnitř asi vojáků a jak jsou vyzbrojení, kdo proti nám bude stát, jak a kde jsou rozmístěné hlídky, ve které budově jsou všichni ti lidé držení... cokoli. Naše představa je taková, že bychom si zahráli na turisty a ve chvíli, kdy by pro nás přišli vojáci, bychom je skřípli a zeptali se na pár věcí."

Mám velice jasnou představu, jak se muži od Mosadu asi vyptávají svých nepřátel.

„Moc složitý," poznamenává Markus. „Tania zjistí úplně všechno, aniž byste se museli moc namáhat."

Levi a Cale po sobě hází významný pohled.

„To nás taky napadlo," přiznává Levi trochu neochotně. Zřejmě se chtěli magii vyhnout co nejdéle, ale taky musejí vědět, že s našimi schopnosti bude všechno jednodušší.

„Říkal někdo něco o povoleném vymývání mozků?" usmívá se Tania od ucha k uchu, čímž Leviho a Calea musí děsit, ale oba zvládají zachovat poměrně neutrální výraz ve tváři. „Kdy vyrážíme?"

„Nejdřív bychom to měli promyslet," zkouší Levi zklidnit její temperament.

„Na tom nic nebude," krčí dívka rameny.

Levi začíná vyprávět, co včera pověděl mně. O umrzlých studentech a zabitých vojácích, o podivných zranění, která neodpovídaly pitevní zprávě. Cale dokonce z malého domku přináší pár barevných fotek zemřelých studentů. Neptám se, kde k nim přišli a ani je nechci vidět. Umím si udělat představu o tom, jak vypadá místo, kudy se prožene moc někoho z dětí hvězd. Nemáme nejmenší ponětí, koho uvnitř Krasnongoradu drží, takže opatrnost by měla být na místě.

Snímky a informace od vojáků Mosadu přesvědčují Taniu o tom, že se nemůžeme jenom tak sebrat a jít se shánět po někom ze zařízení, abychom mu posléze mohli číst myšlenky.

Pomalu vzniká plán, který zahrnuje Taniu, jakožto klíčovou osobu, pak mě a jednoho vojáka z Mosadu. Já bych nás měla zvládnout ochránit před rozmary počasí, zvláště pokud se z ničeho nic přižene sněhová bouře s extrémně nízkými teplotami, které zabíjely nedávno. Levi nebo Cale si zahrají na průvodce, kterého si najaly dvě studentky z Novosibirské státní univerzity z fakulty přírodních věd. Budeme ve zdejších lesích zkoumat výskyt vlka sibiřského. V roli průvodce může být ozbrojený a přeci jenom mají za sebou členové Mosadu různé šílenosti a tři ruské vojáky by měli zvládnou, o zbytek se s Taniou postaráme samy.

Diana oběma vojákům na mapě ukazuje, v jakých místech se ona vždycky pohybovala a kde se přibližně nachází kamery a senzory, které objevila. Ukazuje se, že sebou nosí mp3 přehrávač. Ten už v dnešní době skoro nikdo nepoužívá, ale kromě pár písniček v něm má i zabudované GPS zařízení. Stačí přepnout písničku a paměťová karta nahraje souřadnice, které ona pak zanáší do mapy. Kdyby u ní našli mapu, do které si kreslí značky, minimálně by o ni přišla, v nejhorším případě by Diana zmizela, určitě by ji tady nenechávali pobíhat dál. Dokud nosí jenom věci na kempování a mp3, nic zlého se neděje. Nebo se alespoň do teď nestalo, další výprava by už nemusela být šťastná, takže ona rozhodně zůstane v Baykit.

Do Krasnongoradu je to stále přes sto kilometrů a je třeba vyrazit brzy ráno, abychom kolem zařízení mohli strávit co nejvíce času a dát Rusům čas, aby si nás všimli, takže vyrazíme zítra brzy ráno. Už to vypadá, že je naše válečná porada u konce, ale Levi nás ještě prosí, ať počkáme a Cale zase pro něco odchází do malého domku a vrací se s tenkým štosem fotek, které podává Maximovi. Ten na vojáka třeští oči a samým překvapením otevírá pusu.

„Kde jste to vzali?" vydechuje nevěřícně a rychle začíná projíždět všechny obrázky. Tania k němu zvědavě přiskakuje a že se umí zachovat nad věcí, fotky ji zvládají znejistět.

„Od našich lidí," odpovídá mu Levi. Hází na Calea zvláštní pohled, ten přikyvuje a zase se ztrácí uvnitř. „Je to vaše sestra." Nepotřebuje jejich odpověď, podle reakce sourozenců je to více než jasné.

„Kde je to focené?" vyptává se dál Maxim.

„V Novosibirsku. Jedna v Omsku, v Moskvě a další v Čeljabinsku."

„Ona není... tam?!" ukazuje Tania někam do lesů a samozřejmě tím myslí Krasnongorad.

„Je. Včera jsme vedení nahlásili, co nám Lori o vás řekla a zapadly do sebe jisté události. Je to tak tři týdny zpátky, kdy pár lidí od nás mělo za úkol odstranit z cesty muže, který do Izraele pašuje drogy. V politice se neangažuje, ale tahat za nitky umí. Náš sniper se potýkal s jistými problémy a nemířil přesně, takže cíl nezabil a odvezli ho do nemocnice. Odtud další den odešel nezraněný a úplně zdravý," kolísá mu trochu hlas. „Tehdy jsme v jeho blízkosti poprvé zachytili vaši sestru. Úkol naší jednotky trval, druhý pokus o zneškodnění cíle byl úspěšný. Naši kolegové zaznamenali zprávu, že jeden z nejbohatších Rusů je v kritickém stavu v nemocnici po střelbě v jeho sídle. My jsme to nebyli," dodává. „Ale kdyby zemřel, prospělo by to mnoha lidem. Chtěli jsme se ujistit, že to nepřežije, takže jsme ho sledovali. Po dvou dnech ho propustili z nemocnice ve výborném stavu. A opět jsme si všimli vaší sestry. Vypozorovali jsme, že se Karina objeví vždycky tam, kde umírá někdo z privilegovaných. Bohatí, politici, známí a přátelé prezidentovy rodiny. Ti se pak těší skvělému zdraví, jako by jim někdo zrovna neustřelil ruku nebo neprodělal mozkovou mrtvici."

„Vydírají ji," povídá Maxim, jako by chtěl starší sestru obhájit. „Mají i Larisu, je z nás nejmladší." Levi přikyvuje, že bere na vědomí.

Ve vzduchu ale visí nevyslovené ale.

„Tu nejspíš nechávají v Krasnongoradu po celou dobu." Voják se na chvíli odmlčuje, aby jim dal prostor vstřebat nové informace. „Kolegové dostali nový úkol."

„Jakej?" cedí skrz zuby Tania.

„Příště se má sniper zaměřit na Karinu." Maxim sebou škube, jako by právě někdo vystřelil po něm a Tania nahlas lapá po dechu.

„Trochu si pletete cíle, ne?" ozývá se jako první Markus. „Chápu, že to máte v hlavě trochu pomotaný, ale pokud Karinu zkusíte zabít, za prvý vám Tania jenom těžko pomůže dostat informace z těch vojáků a za druhý se obávám, že sami sebe nepostavíte do zrovna příjemný pozice."

„Nechte mě pokračovat," žádá si Levi dál naši pozornost.

Všechnu si ale bere burácení několika motorů, za kterým otáčíme hlavy. Několik motorkářů se projíždí opuštěnou vesnicí a za několik málo vteřin se zvuk zase ztrácí. Na okamžik je úplné ticho, každý se nadechuje k tomu, aby začal mluvit jako první. Levi, aby pokračoval, Tania, aby spustila hněv, který se v ní do teď nahromadil a Colton, netuším proč. On je ze všech nejrychlejší, vyskakuje na nohy a obrací se směrem k domku, v jehož stínu postává Cale. Ani jsem si ho nevšimla.

„Proč sis šel pro zbraň?" ptá se Colton Calea napřímo a já zbystřuju. Zbraň sice nevidím, ale věřím, že Colton si všiml něčeho, co mně uniklo. Na Calea se obrací i Tania a jemu cuká ruka, jako by snad chtěl po té zbrani sáhnout, ale rozmyslel si to. Což je možná i práce Tanii.

„Protože se bojí mě a Lori," odpovídá na Coltonovu otázku Tania s očima upřenýma na vojáka. Cale se ani nehne, a i přes to, jak je vysoký a mohutný, je najednou úplně bezbranný.

„Můžeme se prosím všichni uklidnit?" vstupuje do toho i Levi a mně jede hlava na plné obrátky.

Chápu, proč Cale přinesl pistoli. Pokud měli s Levim domluvené, že sourozencům oznámí tu příšernou zprávu o Karině, předpokládali, že buď Maxim nebo Tania nezareagují s klidem. A asi se chtěli pojistit, že jim nikdo z nás ze vzteku neublíží. Rozumím ale i tomu, proč je Tania naštvaná. Být na jejím místě, zuřím taky.

„Nech toho," pokládá Maxim sestře ruku na rameno. Ona se uvolňuje, ale nepřestává Calea propalovat nenávistným pohledem. Dostala se mu do hlavy a kromě vysvětlení, proč si došel pro zbraň, se jí určitě dostalo mnoha dalších poznatků a já věřím tomu, že se během pár vteřin dozvěděla o tom, jaký má Cale postoj k dětem hvězd a co si o nás myslí. To jí na klidu rozhodně nepřidá. „Říkám, že to už stačí." Maxim ji chytá za ruku a otáčí směrem od Calea, který si oddechuje a roztřesené ruce zatíná v pěsti.

„Máme řešení," pokračuje Levi a snaží se tak rozehnat vzniklé napětí.

„To bych vám radila," prská Tania.

„Za pár dnů má v Novosibirsku proběhnout útok na člověka z vyšších kruhů podsvětí. Pokud se nám povede ho zranit, jsme si jistí, že povolají Karinu. Takhle zní i původní plán. Jen zranit, aby mohla přiletět vaše sestra a mohli jsme se zaměřit na ni. Calea ale v noci něco napadlo. Ty přece dokážeš hýbat s předměty," obrací se na mě. „Mohla bys ten vrtulník... co já vím, stáhnout na zem."

Bez reakce na něj zírám. Cale mě viděl pohybovat s plechovkou. A z toho usoudil, že dokážu z oblohy sundat letící vrtulník, aniž by se posádce uvnitř něco stalo? Protože pokud ano, trochu přeceňuje moje možnosti.

Jenže když se o to ani nepokusím, Karinu zastřelí někdo od Mosadu a sourozenci ztratí schopnosti. Tania by při útoku na zařízení mohla sehrát obrovskou roli. Když ji nebudeme mít na svojí straně, znamená to složitější cestu k Matthyasovi.

Ze záchrany Kariny se stává sobecká potřeba, protože pokud nebude Karina, nebude ani Tania a Maxim a tím se všechno jenom zkomplikuje, záchranná akce bude nejspíš trvat déle a klesá nám tím šance na úspěch. Nenávidím každý další den, kdy je bratr držený za zdmi Krasnongoradu a pokud mu mám pomoct tím, že zkusím něco podobně bláznivého, proč ne. Ne pro Karinu. Pro Mattyho.

„Dokážeš to?" chce vědět Maxim, když dlouho mlčím.

„Nevím," přiznávám. „Telekineze není zrovna moje silná stránka. Nebyl čas trénovat."

„Pohneš s autem?" doráží Tania.

„Nikdy jsem to nezkoušela," vyhrkávám. „Ale co jiného nám zbývá?"

„Jet do Novosibirsku a nakopat prdel Mosadu," prohlašuje bez mrknutí oka.

„To asi ne," namítá Maxim. „Pokud se to povede, budeš muset vojákům promazat paměť."

„Jenže pokud se to nepovede, Karina umře. Nebude čas na to dostat se do města."

„Já bych mohla vyrazit do Novosibirsku. Mám dobrou mušku," mrká Diana a já bych jí v tu chvíli věřila i to, že patří mezi elitní odstřelovače.

„Nemůžete zaútočit na naše muže," děsí se Levi, jak rychle a spontánně vzniká plán na to, jak ochránit Karinu, což by ale znamenalo minimálně zranění jeho kolegů.

„A vy na naši sestru ano?" přistupuje k němu Tania blíž a pohlíží mu do očí. „Nikomu z vedení nic nepovíš, jasný? Budeš mlčet o tom, cos tady právě slyšet. A ty taky," otáčí se na Calea, který má zjevně o hodně slabší vůli, protože ten bez sebemenšího vzdoru rovnou přikyvuje. „Je to jenom mezi námi."

S Coltonem se po sobě pochybovačně ohlížíme. Nezdá se mi jako dobrý nápad používat na naše spojence schopnosti, už vůbec ne je takhle k něčemu přinutit. Jenomže kdyby to Tania neudělala, určitě by své kolegy varovali. A já opět musím myslet na Matthyase. Kdyby Mosad věděl, že do Novosibirsku někdo z nás pojede, aby se ujistil, že Karina útok přežije, zakročili by. Mohlo by to taky dost pošramotit vztahy, které mezi námi téměř neexistují. Takže mlčím, i když je mi dvou vojáků líto. Teď je potřeba upřednostnit nás.

Nastává další nepříjemné ticho. Cale a Levi nejspíš tiše nenávidí Taniu, Tania s Maximem o něco okatěji nenávidí dva vojáky od Mosadu, ačkoli oni s útokem na Karinu nemají nic společného. Jenom předali zprávu, oni se nerozhodli ji zabít. Naopak se zdá, že Cale možná přemýšlel nad ne tolik drastickým řešením.

Přemýšlím o tom, že Mosad sice dělá záslužnou práci, ale i oni mají na rukách spoustu krve. Rozhodli se jí zbavit, i přes to, že jim nikdy nic neprovedla. Pro vyšší dobro, asi. Věřím, že by to udělali. Jenže ona je nevinný člověk v rukách ruské vládní organizace, která ji vydírá skrze mladší sestru. Pro Mosad znamená problém, protože jim „kazí" plány, takže sestavili plán, jak ji odstranit z cesty. Možná v tom taky hraje trochu roli i její moc. Pokud já jsem jim se svými schopnostmi odporná, neumím si představit, co si myslí o Karině, která umí něco, co by měl umět jenom jejich Bůh. Uzdravovat, léčit a výjimečně i oživovat. Nepřekvapilo by mě, kdyby svůj plán obhajovali nějakým náboženským přesvědčením.

„Adam se prý narodil obřezaný. Předkožka se mu objevila až potom, co spáchal hřích," ozývá se Markus do ticha a všem bere vítr z plachet. Celkem brutální změna tématu. „To píšou na Wikipedii. Je to i v Bibli?" Třeštím na něj oči. Je mi jasné, že Markus se rozhodně nerozhodl studovat křesťanství, ale šel přímo po nějakých biblických perličkách. Buď aby je mohl tasit na Coltona, nebo si schválně připravil únikové téma právě pro vojáky od Mosadu. A tahle konkrétní poznámka musela extrémně přitáhnout jeho pozornost.

Nedokážu poznat, jestli ho fakt zajímá odpověď, nebo jenom odvádí pozornost od toho, co se odehrálo před pár okamžiky. Ale všichni se v tu samou chvíli obracíme buď na Calea, nebo Leviho.

„Měli bychom vyzkoušet, jestli dokážeš zastavit alespoň jedoucí auto," protíná další hradbu mlčení netrpělivá Tania. I ona se sice na chvíli zarazila, ale teď už chce vědět, jak to bude dál.

Levi se vzpamatovává jako první, vytahuje z kapsy klíčky od auta a podává je Tanie, ta je ale odmítá s tím, že řídit neumí. Levimu se očividně nechce riskovat řízení ve voze, na které budu používat svoje schopnosti. Tak si klíče bere Colton a já si všímám, že svůj křížek dneska neschovává pod trikem jako tomu je obvykle. Jako by chtěl vojákům naznačit, že sdílí jejich víru, ale přístup k dětem hvězd a schopnostem má úplně opačný.

„Raději zůstaňte vzadu," říkám ostatním, když se Tania s Maximem až moc přibližují k místu u silnice, kde stojím já.

V největším nebezpečí je ale Colton, který odjíždí s autem na druhou stranu vesnice a pak se rozjíždí mým směrem. Nejsem dost hloupá na to, abych se postavila čelem k rozjetému autu, i když mi něco říká, že by to bylo lepší. Natahuju ruku a... nic.

Auto projíždí kolem mě, aniž by motor jedinkrát zaškobrtnul.

Ukazuju Coltonovi do zpětného zrcátka, aby to zkusil znovu.

„Nejsem expert," přichází Markus blíž. „Ale možná by bylo lepší zkusit na začátku něco lehčího, a ne si hned pohazovat s jedoucím autem."

Kamarád tentokrát s autem tolik nežene, ale stejně se nic neděje.

„Seš si jistá, že ovládáš sensekinezi?" slyším zezadu Taniu. Neberu si to osobně, chápu její zlost. Povahou se podobá Markusovi. Když je vzteklá, kouše a je jí jedno, do koho.

Colton obrací auto potřetí, ale tentokrát zastavuje dřív, než cokoli stíhám vyzkoušet.

„Co nejdřív zkusit, jestli pohneš samotným autem? Třeba je moc těžký."

„Zkus ho nerozbít," dodává Levi jedním dechem.

Netrvá dlouho a sourozenci s Dianou odjíždí Coltonovým autem zpátky do města, trochu podrobněji probrat, na čem se shodli tady – vyslání Diany do Novosibirsku. Se mnou zůstává Colton a Markus.

Ukazuje se, že hýbat s autem není vůbec snadné. Ale pořád možné a vcelku rychle proveditelné. Jenže jakmile Colton sedne dovnitř a rozjede se, jsem v koncích. Nezvládám ale ani letící plechovku. Buď se neděje nic, nebo se hýbou úplně jiné věci. Jakmile je předmět, se kterým mám manipulovat, v pohybu, moje telekineze selhává.

Jak zastavím několikatunový vrtulník letící rychlostí přes dvě stě kilometrů v hodině, nemám nejmenší tušení.

Vyčerpaně si sedám na rozpraskaný obrubník a snažím se přemýšlet. Musím se přimět k nějakému výsledku. Pokud Tania usoudí, že nedokážu vrtulník sundat, pojede do Novosibirsku a tam se potká se členy Mosadu. Ti můžou být trénovaní, jak chtějí, ale nebudou mít šanci. Obrátíme se proti našim skoro spojencům. Už vidím, jak se pak pohrnou do spolupráce na Krasnongoradu.

K mému překvapení se u nás objevuje Cale. Ani nečekám, že mě osloví, ale ukazuje hlavou, abych šla s ním. Colton s Markusem se mě hned očima ptají, zda mají jít se mnou, ale rozhoduju se odmítnout. Je třeba ukázat trochu důvěry, i když on si před časem na mě a Taniu ze strachu vzal zbraň. Šlechtí ho jenom to, že ji nepoužil.

Sice nemám nejmenší tušení, co by mi mohl chtít zrovna on, ale i tak se zvedám a následuju ho k vedlejšímu domu, který se podobá veliké kostce. Ze zadní strany domu je ke zdi přidělaný kovový žebřík. Cale po žebříku šplhá nahoru jako první a když je nahoře, ukazuje, že můžu jít já.

Výšky mi sice nikdy moc nevadily, ale stejně jsem ráda, když se ocitám na střeše domu. V jednom z rohů směrem do ulice je jakési stanoviště s odstřelovací puškou. Cale si ke zbrani lehá a chvíli něco šteluje, a pak mi ukazuje, ať se jdu podívat. Klekám si a hned zase stoupám, protože mě začínají pálit kolena. Plechy tvořící střechu jsou od slunce úplně rozžhavené.

„Proto je tam ta deka," komentuje. Odmítám se stydět za nepozornost, protože jsem zaskočená už tím, že je ochotný být se mnou někde sám. Drží si sice odstup, jako by se chtěl pojistit, že ho neshodím ze střechy, ale i tuhle situaci beru jako obrovský krok dopředu.

V zaměřovači vidím střechu nejspíš úplně posledního domu vesnice. Dalo by se říct, že chtěl zamířit na komín, ale moc se mu to nepovedlo. O čemž dost pochybuju.

„Když chceš trefit něco, co je daleko, musíš předmiřovat. Já mám zamířeno na komín, i když je zaměřovací kříž v reálu tak metr od komína." Podává mi dalekohled a sám si zpátky lehá ke zbrani. Nacházím v dalekohledu komín a vyčkávám, co se stane. Očekávám ohlušující ránu, ale ve skutečnosti je to jako by jehlou propíchnul nafouknutý balónek a komín na druhé straně vesnice se rozprskává na cucky.

„Občas musíme zabít někoho i na kilometr nebo dva. V extrémních případech míříš třeba i o šest metrů vedle, ale snos, vítr a terén pak navede kulku do cíle. To samé platí v případě, když míříš na pohybující se cíl. Musíš být o kousek napřed." Mračím se na něj a dalekohled vracím. „Všiml jsem si, že když jsi trénovala s plechovkou, sem tam se pohybovaly jiné věci. Třeba taky musíš akorát předmiřovat."

Tentokrát už se mi zastydět chce, protože to, co říká, dává smysl a já nevím, proč mě to nenapadlo hned na začátku. Magie je sice magie, ale fyzikální zákony dál platí. Nebo si to alespoň myslím, protože já ve fyzice nikdy dobrá nebyla.

Cale bere do ruky nábojnici, která musí být ještě horká, a hází s ní před sebe.

Rychle se snažím odhadnout dráhu letícího předmětu a nesoustředím se na nábojnici, ale na místo kousek před ní.

Nedokážu ji sice zastavit, ale vypadá to, jako by ji ještě za letu něco trefilo a mění tak znovu svou dráhu a s cinkotem dopadá na plechovou střechu. Zdá se, že má pravdu.

S dětmi hvězd sice nechce mít nic společného, ale dneska už podruhé mile překvapuje.

„Omlouvám se za tu hořící košili. Neměla jsem to dělat."

Voják na mě úkosem pohlíží.

„Já tě asi neměl posílat do pekla." Jeho asi nezní dvakrát přívětivě, ale většího projevu míru se nedočkám. Prakticky jsem ho odepsala s tím, že se nikdy nesmíří s existencí dětí hvězd a magií jakožto s něčím normálním. Pokud ale jenom trochu myslí vážně, co říká, je to krok dopředu, a to mi dělá radost. Zvláště těžké to pro něj musí být, když mu Tania dneska dala zakusit sensekinezi a stále je pod jejím vlivem.

Víc si nemáme co říct a slézáme ze střechy.

Ještě tak patnáct minut se trápím s plechovkou, než konečně přicházím na to, jak aplikovat Caleovu radu v praxi. A funguje to, i když ještě ne na sto procent.

Pak Colton zase sedá do auta a voják zůstává stát poblíž, aby se podíval, jak pokus dopadne. Může mě sice nesnášet jak chce, ale je i v jeho zájmu, abych vrtulník zvládla zastavit. Diana by tím pádem nemusela ohrožovat jeho kolegy.

Mávám na Coltona, že může jet a on se moc nedrží zpátky.

Když se auto ocitá pár metrů ode mě, soustředím se na místo přímo přede mnou. Je to jako natáhnout dlouhou neviditelnou a dost nemotornou ruku. Kdybych se jí snažila chytit v místě, kde se jedoucí vůz nachází, proklouzne mi, protože na to jede moc rychle.

Auto zprudka zastavuje, vypadá, jako by narazilo do překážky, kterou nevidím. Nepřipoutaného Coltona náhlé zabrzdění hází proti volantu a mně se před očima objevují tmavé tečky tančící všude kolem. Sedám si na zem, a zatímco se mě Markus ptá, jestli mi nic není, Cale spěchá za Coltonem, který se zvládá vypotácet ven. Vypadá trochu otřeseně a nejspíš si vyrazil dech. Opírá se o auto a několik vteřin bezmocně lapá po vzduchu, ale nakonec se nadechuje a ukazuje zdvižený palec na znamení, že je v pořádku. Dobře, tak auto by tak nějak šlo.

„Seš ještě víc nezodpovědnej, než jsem si kdy myslel," komentuje Markus počínání mladšího bratra.

„Nečekal jsem to," přiznává Colton. „Otázkou je, jestli to nebude moc," pohlíží na mě.

„Půjde to," ujišťuju ho, ale ve skutečnosti jsem si jistá, že to moc je. Budu mít jen jeden pokus, abych zastavila vrtulník. Možná se mi povede stroj zpomalit, ale stáhnout na zem?

Vrtím hlavou, abych z ní vytřepala pochybnosti.

Musí to vyjít. Co jiného mi zbývá?

Loučíme se s vojáky, na další pokusy nemám sílu a Colton ohledně dobrovolnictví s řízením auta není tak nadšený jako na začátku.

Když se dostáváme zase zpátky na pokoj, jsem příšerně utahaná a těším se do postele.

„Já jdu k Dianě," oznamuje Markus. „Ale ještě mi řekni, jak je to s tím Adamem a obřízkou."

„Ty chceš, abych ti vyprávěl o Bibli?" nevěří Colton

„Ne, to si strč do zadku," odfrkuje a mračí se. „Chci jenom vědět odpověď."

„Já to ale nevím."

„Jak to můžeš nevědět? Četls tu knížku snad ne?"

„Na," podává mu Colton se zákeřným úsměvem na rtech svou Bibli. „Najdeš tam odpověď." Markus chvíli vypadá, že se knihy ani nedotkne, jak kdyby mu mohla dát elektrický šok. Měří si bratra zkoumavým pohledem. Je to bitva mezi zvědavostí a hrdostí. Coltonovi a jeho víře se vždycky vysmíval a teď se má sám pohroužit do čtení Bible?

„Nesnáším tě!" bere si knihu a urychleně mizí z pokoje pryč.

Diana bude koukat, až se k ní do pokoje nakvartýruje Markus s Biblí.

Jsem si jistá, že na seznamu očekávat aktivit čtení biblických veršů rozhodně není.

Seznam nejvtipnějších věcí, které by podle vás mohli ti dva provádět (čtení Bible se nepočítá!), bude zveřejněný v další kapitole.