„Já klepu, ty mluvíš," oznamuju Markusovi a klepu na hnědé dveře od pokoje číslo osm. Trochu podpásovka, ale on by udělal to samé. Jsem jenom rychlejší. On povytahuje překvapeně obočí a praží mě nepříjemným pohledem, jako by ale přitom sám sobě vyčítal, že mě fakt zkazil a že to už přeháním. Než mi stíhá vynadat, dveře se otevírají, ale jenom na úzkou škvíru, ve které se objevuje obličej ženy z ulice.

„Chceme si promluvit," povídá Markus a s ruštinou už se neobtěžuje.

„To si nemyslím." Žena chce zase zabouchnout, ale Markus stíhá chytit kouli na dveřích a nedovoluje, aby nám zavřela před nosem. Ona na druhé straně povoluje, ale pořád nás nechce pustit dovnitř. „Vychování ti nic neříká, malčik?" prská.

„Vypadám snad jako by mě někdo pořádně vychoval?"

„Prosím," zkouším to já s kouzelným slovem a upřímností, protože je jasné, že z Markuse něco takového nevypadne. „Hledám svého bratra."

Její výraz se mění na překvapený. Nešťastně vzdychá a bez varování se silně opírá do dveří, takže je zvládá zabouchnout.

Teď už nám nikdy neotevře. Otáčím se na Markuse s vyčítavým výrazem ve tváři, protože jí dovolil zavřít.

„Moment!" křičí ale její hlas zevnitř. Z pokoje se ozývá hluk a šramot přesouvání věcí z místa na místo. Něco schovává? Nebo někoho?

Nápadné stěhování trvá jenom chviličku, pak nás k mému překvapení pouští dovnitř.

Jsem napnutá jako struna a připravená podpálit všechno, co mi na oči přijde, ale zdá se, že v malém jednolůžkovém pokoji jsme sami. Nejsem natolik troufalá, abych zkontrolovala, zda se pod jejím lůžkem taky válí jenom prach, ale s alternativou, že se tam ukrývá její kolega, kalkulovat nepřestávám.

Žena otevírá okno, sedá si na parapet a z jedné z mnoha kapes kombinézy vytahuje krabičku cigaret. Nabízí Markusovi, ale ten odmítá, tak si sama jednu zapaluje.

„Tak. O čem chcete mluvit?" vydechuje kouř z okna a usmívá se, zase tak nepříjemně, jako by si vychutnávala, co se teď kolem nás děje.

„Co mělo znamenat to na ulici?" jde Markus rovnou k věci a mhouří oči.

„Jen pravdu," odpovídá bez zaváhání. „Vy jste ty Angláni, kteří se chystají nechat se zabít, protože se chcete dostat do Krasnongoradu, ne? Budete mít problém." Naprázdno otevírám pusu, ale žena je zaměřená na Markuse a mě si moc nevšímá. Nejspíš si myslí, že hlavním iniciátorem celé akce je on.

Dělá se mi zle od žaludku. V žádném případě jsem nečekala, že na nás vyrukuje zrovna s tímhle. Rusové vědí, že se možná někdo pokusí v příštích týdnech napadnout Krasnongorad, ale že jsme to konkrétně my, mělo zůstat utajené, alespoň po nezbytně nutnou dobu. Teď je otázkou, odkud takovou informaci získala.

Musí být špionka, nic jiného smysl nedává.

„Odkud to víš?"

„V džípu, kterým mě přivezli, byla zapnutá vysílačka. Ti bezmozci akorát dostali za úkol projet nejbližší vesnice a porozhlédnout se po okolí. Mají zvýšenou ostrahu kvůli Britům v okolí Krasnongoradu. Jenom asi netuší, že jste to... no, vy." Takže už na nás čekají a připravují se. Vládní orgány uvědomily vojáky a ti teď budou mít oči na stopkách. Budou hledat turisty, kterých v této oblasti moc není. Stačí jediné slovíčko a můžou nás sebrat.

Víc než kdykoli dřív si musím dávat pozor na pusu.

„Radím vám odjet, dokud máte možnost vyváznout bez potíží."

„Proč tě vezli tam odtud a vysypali tě tady?" zajímá se Markus dál a vůbec nedbá na její doporučení vzít nohy na ramena.

„To už není vaše věc." Z krabičky vytahuje další cigaretu a uvelebuje se na parapetu. „Jeďte domů."

Mám z ní smíšené pocity. Na jednu stranu se zdá, že nám chce pomoct, jinak by se neobtěžovala s námi vůbec mluvit, nezkoušela by nám domluvit. Záleží, zda by si mohla vymýšlet a všechno jenom předstírat. Asi ano, ale v tom případě nevidím důvod, proč nás vojáci nenaložili rovnou, pokud věděli, kdo jsme. Nebo mají informace, že je nás víc a chtějí nás zatknout všechny naráz. Mohla by komukoli dodávat informace? Možná, ale to pak Rusové musí vědět, kde přesně se nacházíme – na co by čekali? Odpovědi na jakékoli další otázky by z nás dostali snadno, určitě mají svoje metody.

Věřím, že ona tu není od toho, aby nás špehovala. Ale něco ví, je nějakým způsobem spojená s Krasnongoradem.

Předtím reagovala na zmínku o Matthyasovi, nebo mi to alespoň tak přišlo. Takže se rozhoduju zkusit to znovu. Nemíním jí prozradit víc, než je nezbytně nutné, ale klidně budu hrát na city, hlavně ať nám něco poví.

„Můj bratr je uvnitř," nacházím ledové šedivé oči naproti mně. Její výraz se stejně jako předtím mění, dokonce uhýbá pohledem a chvíli jenom zírá na stěnu před sebou.

„Tak to je pravděpodobně mrtvý," oznamuje. Slova jsou sice tvrdá, ale její tón ne, ačkoli se o něj snaží. Vidím, jak se jí cigareta mezi prsty začíná chvět. „O to spíš byste se měli vykašlat na všechno, co máte v plánu a vypadnout. Vaše smrt nikomu neprospěje."

„Je naživu. Vím to."

„I kdyby ano, tak co? Nemůžete se ve dvou... To je prostě hovadina."

„Třeba je nás víc."

„I kdyby vás bylo dvacet!" vrčí trochu podrážděně. „A vůbec. Proč by Rusové chtěli držet v takovým zařízení nejspíš nezletilýho Brita?" mračí se a já vidím, že začíná pochybovat o tom, co jsem jí řekla. Pro ni to nedává smysl a já být na jejím místě, také bych váhala. Skutečně, proč by si Rusové vůbec troufli něco takového? Že se chovají strašlivě k vlastním lidem je věc jedna, ale k cizincům a turistům, věc druhá a mnohem závažnější z pohledu politikaření.

„Protože je výjimečně chytrej," odpovídá za mě Markus, když se k tomu nemám já. „Hele, my nejsme jenom umanutý děti, co se rozhodly zbourat Krasnongorad." Tak trochu asi jsme, přiznávám si v duchu. „A rozhodně nemáme v úmyslu se prostě jenom nechat zabít. Čemuž se asi dost těžko věří," ušklíbá se. „Ale víme, do čeho jdeme a taky víme, že její brácha je naživu a že až tam vlítneme, bude těm sráčům fakt horko." Markusův projev dělá na ženu dojem. Ani ne tak co říká, ale s jakým přesvědčením mluví o tom, že se o sebe zvládneme postarat. Naznačuje jí, že dokážeme víc, než se na první pohled zdá, ale víc detailů nezmiňuje.

„Budeme tedy chvíli předstírat, že nejste úplně k ničemu, nerozhodli jste se spáchat sebevraždu uprostřed ruský pustiny a fakt máte šanci," zamýšlí se a típá cigaretu. Další už si nebere a pozorně si nás oba prohlíží. Váhá, ale asi nemá co ztratit. Stejně tak jako ona s naším příběhem nic nezmůže, my s tím jejím taky ne. „Abychom si byli kvit, povím vám, proč se o Krasnongorad zajímám. Můj otec se z ničeho nic vypařil a já věřím, že je uvnitř. Potřebuju od něj něco zjistit, ale to jaksi nejde, když on je tam a já tady."

Teď by se nám hodila Tania. Díky sensekinezi by poznala, na co neznámá myslí a jestli nám nelže. Pokud říká pravdu, definitivně pro nás není nebezpečná, pořád je ale třeba zachovat si odstup. Pokud kecá, budeme mít velký problém. Jak na tom jsme bychom se ale mohli poměrně brzy dozvědět díky Tanie.

„Dovol mi otázku," odkašlává si Markus. „Proč si myslíš, že se dovnitř dostaneš spíš než my?"

„Protože já počítám s tím, že zpátky už to nepůjde," usmívá se nevesele. „Vy se očividně chcete vrátit zase domů."

„Taky že jo," přikyvuje a pokračuje, protože se žena začíná zase šklebit. „Hele, asi nám nevěříš, ale myslíš, že by se ruská armáda vůbec obtěžovala nás řešit, kdyby neměli v Krasnongoradu důvod se nás obávat? Zachytili naše hovory do Británie, proto něco tuší. My máme informace o lidech, které drží vevnitř a Rusové zase vědí, že bychom pro ně mohli představovat dost nepříjemnej problém."

„Protože já počítám s tím, že zpátky už to nepůjde," usmívá se nevesele. „Vy se očividně chcete vrátit zase domů."

„Taky že jo," přikyvuje. „Hele, asi nám nevěříš, ale myslíš, že by se ruská armáda vůbec obtěžovala nás řešit, kdyby neměli v Krasnongoradu důvod se nás obávat? Zachytili naše hovory s SAS, proto něco tuší. My máme informace o lidech, které drží vevnitř a Rusové zase vědí, že SAS by pro ně mohli představovat ten menší z problémů, kdyby došlo na lámání chleba."

Ona nemůže mít šajna, o čem Markus mluví, ale snad poprvé za celou dobu mám dojem, že nás vážně poslouchá a snad je i na pochybách. Tak či tak, dokázal dokonale zabalit náznaky o dětech hvězd do tajemného obalu a najednou zní naše vyprávění daleko věrohodněji. A nezní to jenom dobře, v jedné věci má pravdu a já si jí do teď neuvědomila. Rusové se nás bojí. Kdyby nás nepovažovali za hrozbu, které je třeba věnovat pozornost, rozhodně by nezvyšovali ostrahu kolem Krasnongoradu a neposílali by vojáky pátrat po turistech do přilehlých vesnic. Nejspíš by ani nekontaktovali britskou vládu, aby ten problémy vyřešily naše speciální jednotky. Chovají se velmi opatrně, což mě přivádí k myšlence, že ten respekt z něčeho musí pramenit.

Možná už měli tu čest s někým od dětí hvězd, kdo se snažil dostat zpátky své milované.

**

„Nechci sedět," odmítá Tania nabídnuté křeslo, když se i s Maximem objevují v našem hotelovém pokoji. Colton se už nějakou dobu cpe jídlem, které Markus prozíravě předem objednal a odpočívá po náročné cestě. „Budu potřebovat transplantaci zadku," protahuje se dívka.

„Mělas pro sebe obě zadní sedadla," komentuje Maxim její narážku na dlouhou cestu. „Zjistili jste něco?"

„Jen pár legračních věcí," odpovídá mu Markus. „Třeba že vojáci z Krasnongoradu projíždějí nejbližší vesnice a hledají turisty. A že na pokoji osm je ženská, která se pokoušela dostat dovnitř už čtyřikrát, ale pokaždé jí chytili a vykopli tady. Je buď jednou z mála, kterou vevnitř nechtějí, nebo si s ní akorát hrajou. Bylo by fajn, kdyby ses jí mohla povrtat v mozku," obrací se na Taniu. „Abychom věděli, že nám říká pravdu."

„Není problém," zubí se spokojeně.

„Mohla by se k nám přidat?" zajímá se Colton.

„Možná," připouštím. „Ale znamená to, že jí budu muset říct o dětech hvězd."

„Když jsme u toho. Barrows se ti prý zmiňoval o jistých lidech, kteří by nám mohli pomoct. Zatím doslova neřekli ano, ale chtějí se s tebou setkat, promluvit si a vidět na vlastní oči, co umíš. O dětech hvězd vědí, ale snaží se s nimi nestýkat."

„Proč?"

„Kvůli náboženským důvodům." Colton se schválně nedívá Markusovým směrem. Čekám nějakou narážku nebo alespoň odfrknutí, ale starší z bratrů mlčí. „Říká ti něco Mosad? Je to izraelská rozvědka."

Barrows jednal s Mosadem. Je to obdoba amerických CIA. Vím o nich jenom pár věcí – že nenechají třeba jen jediného občana Izraele ve štychu a mají na kontě nespočet extrémně nebezpečných akcí. Vzpomínám na dokument, který jsme s Matthyasem kdysi viděli v televizi. Byl o jedné z těchto akcí. Teroristé unesli celé letadlo s izraelskými občany do Afriky a požadovali po Izraeli propuštění všech zločinců. Izrael odmítl, rozhodli se jednat po svém. Připravili misi, do které se zapojili desítky a stovky lidí, přistáli s vlastními letadly na letišti, kde se nacházeli teroristé, ty šmejdy postříleli, naložili svoje lidi do letadel a frnkli zpátky domů. Taky si matně vzpomínám na film, kdy pět vojáků od Mosadu pašovalo etiopské uprchlíky přes Súdán do Izraele. Zachránili tak dobře přes 3 500 lidí.

„Drží v Krasnongoradu Izraelce?" chci vědět, proč by vůbec s takovou věcí jejich vedení souhlasilo. Musí být v ohrožení někdo z jejich země.

„To nevím, ale už pár měsíců čmuchají kolem," přikyvuje Colton. „Zatím ale prý sbírají informace, nic nepodnikli. Sami by to rádi urychlili a představa, že bys pomohla, se jejich vedení zamlouvá."

„Proč že si na pomoc nevezmou vlastní děti hvězd?" vrací se k původnímu Maxim.

„Všichni do jednoho jsou to židé a judaismus stejně jako křesťanství není k magii zrovna... nakloněný." Možná se tvářím mnohem víc vyděšeně, než chci, protože Colton se zase rychle pouští do vysvětlování. „Nemusíš se bát, fakt ne, jde jenom o to, že se možná budou chovat dost rezervovaně. Učí se, že jakákoli magie je špatná a že se tím odvrací od Boha. Proto s dětmi hvězd téměř vůbec nespolupracují. Tak nějak pořád nevyřešili, jak se k tomu problému postavit, proto pro ně v Izraeli ani neexistuje žádná škola nebo zařízení, kde by se učili pracovat se svými schopnostmi. Jsou v tom na vlastní pěst. Ale to už je věc jiná."

„Takže se mám setkat s někým od nich?" ujišťuju se. „Kdy? Kde?"

Když Colton pohlíží na hodinky, mám dojem, že si snad ze mě dělá legraci.

„Dorazí sem, tak v sedm počítám, zítra zase odjedou předat informace šéfům a ti rozhodnou, jestli se zapojit nebo ne."

„Mezitím můžeme..." odmlčuje se Markus na chvíli. „Zjistíme, jak to s ní je a jestli nekecá," ukazuje na dveře a myslí tím ženu v osmičce, která nám o sobě řekla poměrně dost, ale jméno si nechala pro sebe.

Celou dobu, co čekám na příjezd někoho od Mosadu, jsem nervózní. Víc než bych očekávala, protože se prakticky akorát setkám jenom s dalšími vojáky a ukážu jim svoje schopnosti. Nic, co bych už předtím nedělala. Jenže nikdy dřív jsem se nesetkala s lidmi, kteří moc dobře věděli o tom, kdo jsem, a zároveň byli vyhrazení vůči tomu, co umím. Nedokážu si představit, jak může taková schůzka probíhat. Já svou existencí představuju něco, o čem se oni učí, že je špatné, zavrženíhodné a zakázané. A to mě trochu děsí. Jdou do setkání s určitým nastavením mysli, které já jenom těžko změním. Nepočítám vyloženě s nenávistí, ale i tak se cítím nepříjemně už teď.

Na druhou stranu by to ale měli být profesionálové. Jak moc budou dávat průchod svým emocím, se uvidí.

Colton se nabízí, že půjde se mnou, aby mohl popřípadě krotit jejich nebo moje vášně, ale slibuju mu, že zvládnu dva cápky přesvědčit o tom, že nejsem démon z pekla a ukázat jim, že se mnou na své straně budou mít větší šanci do Krasnongoradu proniknout, bude maličkost. Colton je unavený z cesty a potřebuje si odpočinout, navíc bude lepší, když se zdrží s ostatními. Pokud skutečně na neznámou ženu vybalí všechno o dětech hvězd, on a Maxim budou jediní, kdo bude moct situaci uklidnit. Markus a Tania jsou horké hlavy a s tou z osmičky taky nebude jednoduché pořízení. S Maximem budou mít práce dost tady.

Kolem půl deváté Coltonovi pípá zpráva, že už jsou tady. Vůbec se mi nelíbí, že bych s nimi měla být v uzavřené v místnosti, ale taky si dost věřím na to, že v případě problémů bych z pokoje odešla já, ne oni. Můžou být vycvičení, jak chtějí, ale zbraně ani fyzická síla oheň nezastaví.

Dávám si za úkol nenechat se jejich chováním rozhodit.

Jenže když na chodbě potkávám dva vysoké mohutné muže s tvrdými výrazy ve tvářích, mám chuť se zase otočit na patě a přeci jenom požádat Coltona, aby mi dělal společnost. Nechápu, proč neposlali míň nápadné lidi. Možná už mám trochu pokřivený pohled na věc, ale z nich jednoduše křičí povolání VOJÁK. Pokud se kolem Krasnongoradu nachází víc členů Mosadu a všichni vypadají stejně, divím se, že na ně Rusové už dávno nepřišli.

„My někam jdeme?" odvažuju se pípnout, když to vypadá, že míří směrem do vestibulu.

„Takový věci bychom neměli probírat na místě, kde nás může kdokoli poslouchat," odpovídá mi perfektní angličtinou jeden z nich.

Dobrá připomínka. Ale. Fakt chtějí, abych s nimi někam odjela? Po tmě?

Mají o mně nejspíš velmi nízké mínění. To, že by měli být od speciálních služeb, neznamená, že jim hned uvěřím potom, co jsem v jejich přítomnosti míň jak minutu. Ani se nepředstavili, což možná patří mezi tu upjatost, o které mluvil Colton. Nebo vyčkávají na lepší okamžik.

Když se nehnu z místa, ten druhý vzdychá, vytahuje z kapsy telefon a vytáčí nějaké číslo. Následuje krátký tichý hovor, který může být možná v arabštině, nevím. Chvíle vyčkávání. Pak mi mobil podává a naznačuje, že počkají dole.

„Haló?" ozývám se nejistě.

„Prosím tě, nedělej scény a běž s nimi. Ručím za ně," chrlí Barrows. Ne naštvaně, ale je znát, že s takovým telefonátem nejspíš nepočítal. „Dalo mi docela práci je přesvědčit, aby o spolupráci alespoň uvažovali."

„Žádný scény, jsem jenom opatrná. Nejsou zrovna přátelští."

„Nemají v popisu práce stát se tvými kamarády."

„Fakt ne?" předstírám úžas. „A já už si je připsala na seznam hostů na oslavu osmnáctin."

Barrows hovor vypíná. Nevychovanec.

Čekají na mě venku, já vracím telefon a nastupuju do auta, které je zaparkované na hotelovém parkovišti. Nechávají mě samotnou sedět vzadu, což pro ně musí být stresující, když mají takovou příšeru v zádech. Pokud se jim něco nelíbí, tak nemám šanci to zjistit, protože se mezi sebou baví buď rusky, pak nejspíš ve svém rodném jazyce, pak zase rusky. Nevím, jestli se mě snaží zmást, nebo se navzájem trénují v cizích jazycích, je to ale divné. Mlčení by bylo mnohem ohleduplnější.

Nemám nejmenší tušení, kam jedeme. Rozpraskané a často mnohdy neexistující silnice jsou osvětlené jenom výjimečně, mnohdy se celé kilometry táhne akorát hustá tma, kterou prostupují akorát světla auta. Nezbývá mi nic jiného než sledovat cestu a doufat, že brzy zastavíme.

Moje přání se plní o necelou půlhodinu později, když zastavujeme u jednoho malého dřevěného domu. Všímám si i dalších budov v okolí, ale ani v jedné se nesvítí, po ulicích nechodí lidé a jediné vozidlo v dohlednu je to naše. Vojáci od Mosadu sice nejsou záviděníhodná společnost, ale raději budu poslouchat, jak konverzují v několika jazycích, než abych tady byla sama.

Řidič s autem odjíždí a parkuje o pořádný kus dál, druhý voják mě zavádí k dřevěnému domku. Baterka, kterou svírá pod paží, bohatě stačí k tomu, aby mě napadlo, že jestli trochu zafouká, dům nám spadne na hlavu. První překvapení ale přichází o tři vteřiny později, kdy se na stropě rozsvěcuje malá špinavá žárovka vyzařující tlumené žluté světlo. Voják za mnou zavírá a já si jako první všímám těžkých černých závěsů na všech stěnách a oknech, takže se z ulice nejspíš vůbec nejde vidět, že se tady svítí. Vnímám i hučení nějakého generátoru, který elektřinou pohání nejen žárovku, ale i malou ledničku schovanou ve skříňce v provizorní kuchyni. Muž z ledničky vytahuje plechovku s malinovou limonádou a tu mi podává. Když si od něj nápoj beru, natahuje ke mně ruku.

„Ezer Halevi. Slyším hlavně na Levi."

„Lori," představuju se mu jenom jménem, protože jsem si jistá, že o mně takové základní věci jako jméno a příjmení dávno vědí.

„Posaď se, kam chceš," ukazuje buď na židli a starý sud u stolu, nebo na plné pytle, možná s pískem, u maličkého krbu v rohu. Sobecky si zabírám židli. „Můj kolega se jmenuje Cale. Neber si osobně nic, co by mohl říct nebo jak se bude chovat, neví o... vás moc dlouho." Tím vás pravděpodobně myslí děti hvězd. „Vesnice je opuštěná, v oblasti kolem Krasnongoradu jsou jich desítky."

„Proč?"

„Čím míň lidí se bude kolem zařízení pohybovat, tím líp pro ně. Zdejším nabídli lepší bydlení nebo peníze."

Do domku vchází Cale, a když za sebou zavírá dveře, hází pod ně jeden pytel s pískem, takže ani mezerou mezi nimi a podlahou ven nepronikne světlo. Z lednice si bere studenou cola-colu a beze slov si sedá na druhý pytel. Upírá na mě tmavé oči a vyčkává, jako bych snad měla já začít mluvit o tom, co se má dít. Levi naštěstí ale není takový kruťas a pokouší se alespoň o rozpačitý úsměv.

„Takže. Zkontaktovala nás SAS s tím, že tady má nějaké své lidi a že se chcete dostat dovnitř." Jsem si téměř na sto procent jistá, že se s nimi spojil Barrows, ale SAS jako takové o naší akci nic neví kromě trochy poznatků od Rusů. „Zajímá nás proč, a jak to chcete udělat. Musíme si vyměnit co nejvíc informací, protože na základě toho pak naše vedení rozhodne, jestli vás při útoku podpořit nebo ne."

Pouštím se do vyprávění a snažím se nepřibarvovat si celý příběh, i když bych ráda, protože vím, jak moc hloupě zní, že je nás tu jenom pět, z čehož Markus je bez výcviku a Maximovy schopnosti jsou v boji úplně k ničemu. Plán na to, jak se dostat dovnitř, taky nemáme, protože jsme o něm zatím nepřemýšleli. Považuju za malý zázrak už to, že jsme se vůbec zvládli dostat do Ruska bez potíží. To ale nahlas neříkám. Taky jim vyprávím o Matthyasovi a Karině a pravděpodobně dalších, kteří tam drží proti jejich vůli. Týká se to jak dětí hvězd, tak normálních lidí. Dál prozrazuju, že děti hvězd můžou o svoje schopnosti dočasně přijít zásahem elektrického proudu, takže nemůžeme počítat s tím, že děti hvězd uvnitř Krasnongoradu nám pomohou. Když končím, oba se tváří pořád stejně, tudíž nijak.

Je jisté, že jsem na ně kdovíjaký dojem neudělala.

„Proč je tu Mosad?" chci vědět, když nějakou dobu oba dva mlčí.

„Stejně jako vaše SAS tušíme, co by se uvnitř mohlo odehrávat, ale všechno to byly jenom předpoklady. Samozřejmě jsme prováděli špionáž, jako všechny jiné rozvědky. Půl roku zpátky při rutinní obhlídce zemřeli tři chlapi. Nebyli zastřelení, podlehli různým zraněním, od podchlazení po vnitřní krvácení. Byli rozházení pár metrů od sebe, neprali se. Do teď nevíme, co způsobilo jejich smrt. Ale ocitli se dost blízko Krasnongoradu. Od té doby nás dění kolem zajímá ještě víc. Ani ne měsíc zpátky se stalo něco podobného skupině studentů. Ze zpráv se dočteš, že se otrávili oxidem uhelnatý ze špatných plynových kamen, ale my víme, že umrzli, jejich těla byla posetá modřinami, škrábanci, někdo měl zlomená žebra a jedna ze studentek frakturu lebky. Měsíce a roky zpátky se pak dočteš o dalších podezřelých úmrtích a zmizení. Lovec, kterého roztrhal medvěd. Dva rybáři, kteří se utopili. Pád ze skály tří horolezců. Turista, který si zlomil nohu a vykrvácel. Z ukradených lékařských dokumentů jsme pak zjistili, že jejich zranění neodpovídají smrti ve zprávě. Jednoduše lžou o tom, jak všichni ti lidé zemřeli."

„Cože?" mrkám a na rukách mi vyskakuje husí kůže.

Umrzli?

Ano, sice se nacházíme v oblasti Sibiře, ale v létě je tu horko jako kdekoli jinde a v noci teplota k nule rozhodně neklesá, natož pod ní.

„Myslíte si, že to dělají děti hvězd, které tam drží?"

„Jiné vysvětlení není." Kdyby zahynuli jen ti normální lidé, možná by se dal vymyslet důvod, proč se jim taková věc stala. Jenže nemůžu jenom tak mávnout rukou nad podezřelou smrtí vojáků, kteří jsou vycvičení k přežití v jakýchkoli podmínkách. „Testují jejich schopnosti na náhodných lidech v okolí a jednou padl los na naše chlapy. Odhadujeme."

„Takže pro Mosad je to taky osobní," tisknu si vlažnou limonádu k tváři. Kvůli utěsnění domku před únikem světla je tu strašlivé vedro.

„Mimo to, ještě máme podezření, že drží jednoho z našich špičkových fyziků," dodává ještě Levi. „Rádi bychom ho dostali domů a pomstili naše kolegy. Ale budeme potřebovat trochu... podpory." Skoro na něm vidím jeho snahu vyhýbat se slovům jako magie, kouzla, schopnosti nebo cokoli podobného.

Na jazyku mě pálí otázka, a i když vím, že bych se neměla snažit rýpat, tak si nemůžu pomoct.

„Co děti hvězd z Izraele?"

„My s nimi nepracujeme," ozývá se z rohu Cale poprvé za celou dobu.

„Budete muset, i kdyby jen se mnou," otáčím se na něj. „Sami přiznáváte, že bez pomoci schopností vašeho člověka domů nedostanete a kolegy nepomstíte."

„Být na mě, žádná spolupráce by nebyla."

„Dobře, že to na vás asi není."

„Je to složitější," vnáší mezi nás Levi trochu diplomacie. „Teď to zásadní. Tvůj nadřízený z SAS se konkrétně nevyjadřoval, ale zajímá nás, jak můžeš pomoct." V překladu se mně ptá, s jakými schopnostmi mohou počítat.

Rozhoduju se pro praktickou a ne moc drastickou ukázku, aby náhodou Cale nevyletěl z kůže. Ze stolu se zvedá prázdná plechovka od limonády a posílám jí do otevřeného odpadkového koše na druhé straně místnosti.

I když mám pocit, že víc neškodnou demonstraci svých schopností ukázat nemůžu, Cale ve tváři celý zbledl. Asi nepočítal s tím, že budu praktikovat magii v jeho přítomnosti. Levi se zmínil, že o dětech hvězd neví moc dlouho a možná ještě nikoho neviděl používat jakékoli schopnosti. Chápu, že konkrétně pro něj to může být celkem nehezký šok.

„Za tohle budete všichni hořet v pekle."

Kdyby mi to řekl kdokoli jiný, zasmála bych se té ironii. Ale vím, že pro Calea i Leviho je to seriózní věc. Já v peklo nevěřím a nemám z něj strach, zato pro ty dva a miliony jiných lidí představuje tu nejhorší noční můru. Odsuzuje mě i ostatní děti hvězd k nekonečným útrapám a bolesti za to, že jsme se narodili trochu jinak než on. Za to, že jsem myslí pohnula plechovkou. Vzpomínám si na Arna, který zastavil čas a napadá mě, co by Cale asi tak přál jemu. Pak mi ale dochází, že pro něj není víc nebo míň špatně, jsme všichni stejně... chybní, nepřirození.

„Já moc dobře nehořím," reaguju na něj klidným tónem beze stopy rozhořčení.

Začíná se mračit, protože mi nerozumí.

Tak zapaluju vojákovi v rohu místnosti rukáv od tmavozelené košile. Okamžitě vyskakuje na nohy, ale dřív, než stíhá cokoli udělat, je oheň zase pryč. V první vteřina očima těká ke krbu, jako by snad mohla třeba přeskočit jiskra, ačkoli je krb studený. Vzápětí mu dochází, že jsem to byla já a já nevím, jestli spíš zuří nebo je vyděšený. Asi oboje, akorát že jeho strach nepramení z možných popálenin, ale že jsem vůbec použila svoje schopnosti na něj.

Při cestě do Ruska jsem počítala s různorodými překážkami, ale se silně věřícím židem zavrhující všechno, co poslední rok tvoří můj život, ne. To je žhavá novinka. A já se odmítám potýkat ještě s takovými problémy. Už takhle jich je víc než dost.

„Tohle už nikdy nedělej," vrčí naštvaně. Pak mumlá něco ve svém rodném jazyce, odsouvá pytel s pískem pod dveřmi stranou a s hlasitým prásknutím dveří opouští domek.

„Jak chce jít do akce s dětmi hvězd, když mu vadí sedět se mnou v jedný místnosti?" obracím se Leviho.

„Dostane rozkaz," krčí rameny. „Neměl takovou věc říkat."

„Je mi to jedno." Teoreticky. Prakticky mám akorát chuť tomu chlapovi dokázat, že se plete. Ale něco mi říká, že by s ním nebylo jednoduché pořízení.

Cale sedí na obrubníku, košili, o které věřím, že nenese jedinou známku ohně, sundal a nejspíš někam zahodil. Levi silnou baterkou ukazuje na dům na druhé straně ulice. Je mnohem větší a zdá se v lepším stavu než ten, ve kterém dva vojáci přebývají.

Budova se o chvíli později nachází celá v plamenech, které o několik metrů převyšují střechu a osvětlují polovinu ulice. I na takovou vzdálenost je cítit žár, který z ohně sálá. Vzhledem k tomu, že si ale potrpí na utajení, je po dalších pár vteřinách po ohni a k obloze stoupají akorát obláčky štiplavého kouře. Moc machrovat s telekinezí si netroufám, na to jim musí stačit moje slovo.

Názornější ukázku vzhledem k situaci poskytnout nemůžu. Když ale spatřuju jejich výrazy, vím, že nebudu muset, že si bohatě vystačí s tím, co jsem předvedla do teď. Především Cale. Určitě svádí sám se sebou a svou vírou obrovskou bitvu, kterou si ale musí vybojovat sám.

Já mu v případě nouze krýt záda budu, ale oplatí mi stejně?