Vytahuju se nahoru na kámen na pláži a sedám si na deku. Na malý moment zavírám oči a nechávám slunce, aby mě hřálo na tvářích, dokud to jde. Z jihu se ženou naducané šedivé mraky, navíc za chvíli bude tma. Sice oficiálně začalo léto, ale tady je jen o trochu teplejší podzim, než jsem byla zvyklá doma a oceán je dál stejně studený. To ovšem neodrazuje pár odvážlivců, kteří se nasoukali do plavek a vyvalili se na pláži, sem tam se dokonce někdo smočí, ale většinou buď z hecu, nebo nedobrovolně.

Já z plátěné tašky beru deníček Rossovy sestry. Ruce se mi trochu třesou a já se ještě naposledy rozhlížím, zda není někdo poblíž. Cítím se jako zločinec, kterému bylo udělené povolení udělat něco, co by společnost nebo přátelé normálně nejspíš odsoudili. O to víc vzrušující je deník otevřít a hned na první stránce spatřit úhledné, holčičí písmo.

Elorin Benettová

13. 10. 2013

Jako první mě hned upoutává jméno. Neobvyklé, ale krásné. Takže se přeci jenom nejmenuje úplně stejně, jen jí říkali Lori, možná taky Elo. Všechno, co plus mínus vím, je od Coltona, kterému Ross ani nemusel říct celé její jméno. Deník začala psát před pěti lety, takže to jí bylo tak dvanáct, třináct let a Rossovi kolem patnácti, šestnácti.

Obracím na další stránku, na které je nalepený vylisovaný list dubu a pod ním napsané informace, kdy ho sebrala, kde a co přesně je to za druh. Musela milovat přírodu, když pomyslím na brouky, mravence a teď i mini herbář. Kdo jiný, než člověk absolutně zaujatý přírodou, by si vyzdobil deníček listy?

13. 10. 2013, neděle

Milý deníčku,

dneska jsem tě dostala od bráchy k narozeninám! Holky v pokoji už spí, takže je čas na první zápis. O kom jiném, než o Jarredovi O'Rileym? ♥ Abys pochopil, chodí o ročník výš, takže ve škole se moc nevidíme, jen na obědech, a každou středu spolu chodíme do kroužku mladého biologa. Je to hrozně chytrej kluk, před měsícem vyhrál matematicko-fyzikální olympiádu a vážně bych s ním chtěla jít chytat brouky, zná jich tolik! Taky občas na kroužek nosí obrovskou encyklopedii, slíbil, že mi ji jednou půjčí. Jenže procházku i knihu bych nejspíš pak musela vysvětlovat bráchovi, a jemu by se to asi nelíbilo, tak třeba později.

Následuje další list, jehož název je bohužel rozmazaný, takže nevím, jaký přesně, a nákres mravence v pěkných detailech. Uměla moc krásně malovat.

21. 10. 2013, pondělí

Ahoj!

Dneska se Jarred objevil na kroužku s modřinou na obličeji, takže se ho každý ptal, co se mu stalo. Tvrdil, že spadl ze schodů, ale to mu nevěřím. Člověk nespadne ze schodů a nemá jen trochu zraněný obličej. Navíc si pamatuju, že tak často vypadal i Ross, když se táta hodně opil. Jarred mi ale neprozradil, co se mu stalo, tak jen doufám, že se vážně někde uhodil.

25. 10. 2013, pátek

Myslím, že Jarred neupadl a ani se neuhodil.

Včera jsem si všimla dvou kluků z vyššího ročníku, kteří mu vzali tu krásnou obrázkovou encyklopedii a někam s ní utekli. A on chudák nemohl nic moc udělat, rodiče ho určitě zabijí, jestli jim doma řekne, že ji ztratil! Tak jsem se mu nabídla, ať doma řekne, že mi ji půjčil už teď. Buď mu ji kluci vrátí, nebo pak řekne, že jsem ji někde nechala já. Tomu říkám plán!

4. 11. 2013, pondělí

Tak jsem tady zase.

Případ Jarred pokračuje. Kluci (Mike a Austin) mu nakonec encyklopedii vrátili, ale vystřihali z ní dost věcí, někam nalepili sprosté obrázky, něco pokreslili fixy, úplně ji zničili. Jaký já jsem měla vztek! Promiň, že budu sprostá, ale jsou to P.I.T.O.M.C.I.! Co teď má chudák dělat? Oni ho šikanují, ale bojí se něco říct rodičům nebo učitelům, aby to pak nebylo ještě horší. Taky bych se jich bála, je jim už patnáct! Jarred nemá moc kamarádů, možná proto, že je tak chytrej a má samé jedničky a nosí brýle s tlustými skly. Ale já ho mám fakt ráda a chci, aby toho nechali.

6. 11. 2013, středa

Začínám toho mít fakt dost. Dneska Jarredovi přede všemi v jídelně vzali svačinu, navíc si všimli, že se spolu bavíme. Nic si na mě ale nezkusili. Buď Rosse už znají, nebo k tomu asi brzy dojde. Jestli Jarredovi ještě jednou ublíží, řeknu mu to.

Mezi zápisy na mě vykukuje pěkná kresba dvou kluků, kteří jsou za nohy pověšení na stromu a všichni se jim smějí. Hádám, že znázornila ty dva, co šikanovali Jarreda, Mikea a Austina. Je hrozně zvláštní číst o minulosti člověka, který už nežije.

Ona ve svých třinácti letech měla nárok na pubertu a naivitu, ale už jen z jejích slov hádám, že byla velmi inteligentní a vyspělá, k čemuž určitě přispělo i to, jaké měla dětství. Vypařuje se mi z hlavy, kdy Ross zaútočil na svého otce, a pak ho poslali do vězení a je dva do dětského domova. Tak či tak si Elorin ale dost pamatovala.

8. 11. 2013, pátek

Ahoj, Deníčku!

Dneska Jarred nepřišel do školy. Popravdě jsem se trochu bála, že ti kluci přijdou za mnou. A přišli, naštěstí se ale jen vyptávali na Jarreda. Řekla jsem jim, ať ho nechají na pokoji, ale vysmáli se mi a zase odešli. Ach jo, chtěla bych se umět prát jako brácha, dala bych jim do nosu!

11. 11. 2013, pondělí

Nazdárek!

Jarred byl celý den ve škole vážně hodně smutný, dneska prý dostal čtyřku z matiky, víc mi na obědě ale neřekl. Samozřejmě ti dva přišli a chtěli po něm peníze, které Jarred ani neměl. Zase ho praštili a mně vzali penál! Mám tam list do své sbírky, ale s tím se asi můžu rozloučit. Tohle byla poslední kapka. Jdu za Rossem a všechno mu řeknu. Drž mi palce.

*

Brácha se vážně naštval, což jsem tak nějak čekala. Věděla jsem, že mě nenechá v problému a zítra dá těm dvěma co proto.

12. 11. 2013, úterý

Ross dneska dostal ředitelskou důtku a každý den bude následující měsíc hodinu po škole. Ještě jeden problém a vyhodí ho úplně. Možná jsem mu nakonec nic říkat neměla, i když on tvrdí, že mu to nevadí, že důležitá jsem hlavně já a Jarred a aby ti kluci přestali. Což věřím, že se stane, vždyť jeden z nich má zlomenou ruku.

Ach, brácho, akorát máš kvůli mně problémy.

„Co čteš?" volá na mě známý hlas a já se lekám, že mi malá knížečka skoro vypadává z rukou. Vyplašeně si ji tisknu k sobě a shlížím dolů. Na pláži stojí Samuel a Cam, která se rukama opírá o kolena a nejspíš se snaží nabrat dech. Uklízím deník i deku do tašky a seskakuju k nim. Beztak za chvíli bude čas na večeři a slunce začíná slábnout.

„Běháte?" divím se, protože vím, že Cam a vytrvalost nejdou k sobě.

„Odpykává si trest," krčí Sam rameny a hlavou pokyvuje ke Camille.

„Zase?" povytahuju obočí.

„Zase. Sklapněte. Oba!" vydechuje černoška s notnou dávkou odporu.

„Co jí ten trest zkrátit?" obracím se na Sama.

„Tady jsme stejně dneska skončili, mám práci," ukazuje na oceán a já si všímám dvou vzdálených bodů, které občas zmizí a zase se objeví. Nikdy jsem lodě poblíž ostrova neviděla.

„Hm?" nechápu.

„Jsou to lodě na výcvik maturantů, v listopadu je poškodila bouře, a teď je konečně vezou zpátky," vysvětluje. „Jdu je převzít, takže mizím, my dva se určitě zase uvidíme," usmívá se na Cam. „Týden bez trestu nedáš, tímhle tempem ti tu mizernou fyzičku zlepšíme. Tak zatím," loučí se a odchází směrem, kterým spolu přiběhli. Otáčím se na kamarádku, která se narovnává a utírá si pot z čela do trika.

„Já ho tak nesnáším!" vrčí vztekle „Pitomec. Kdyby alespoň pro všechno na světě mlčel, ale ne. Jeden debilní kec za druhým."

„Myslím, že ho máš naopak ráda. A on tebe, bez sebe byste se unudili k smrti," usuzuju a házím do vody malý kamínek.

„Pf, to určitě. On už má dohlížení na moje tresty jako sport. Ví, jak nesnáším běhání. A kam mě vezme? Běhat. Už jen čekám, kdy mě zavře do výtahu."

„Trest nemá být příjemný," uchechtávám se a loučím se s dalším oblázkem. „Běhání nesnášíš, z výtahů máš strach. To by neudělal."

„Máš o něm moc dobrý mínění," prská dál. Na chvíli se odmlčuje, což je samo o sobě dost zvláštní. „Co Ross řekl na tvůj dárek? Určitě jsem tě s Ismeldou trumfla."

„Ismelda?" povytahuju obočí a zadržuju smích, když se pomalu vydáváme na cestu do hlavní budovy.

„Tak jsem ji pojmenovala, ale Rossovi jsem to ještě neřekla. Ráno nevypadal, že by měl náladu na debaty. Jako, míň, než obvykle. Tos mu do postele strčila skunka?" Musím se pro sebe usmát, protože její taktika vymámit ze mě, co jsem mu vlastně dala, je vážně špatná. Ví o krabici a obálce, což se dozvěděla od Matthyase, ale víc jí neřekl. A ani já nehodlám vykládat, proč má Ross den po svých narozeninách viditelně špatnou náladu. Můj dárek jde ruku v ruce s jeho minulostí a to je až moc soukromá věc. Po chvíli ticha Cam dochází, že jí nic neprozradím, tak mění téma a vyzvídá ohledně Eliotta a Jacoba, odkud přesně jsou, proč opustili Organizaci, zajímá ji všechno. Ani takové informace nechci vytrubovat do světa, ale pořád lepší, než abych si pustila pusu na špacír ohledně Rosse.

„Jdu se převléknout, uvidíme se u jídla," odpojuje se ode mě Cam a já mířím rovnou do jídelny. Ze všech přátel se tu nachází akorát Ross. Nepřítomně dloube vidličkou do své večeře a zdá se mi, že vůbec nevnímá, co se kolem něj děje. I já si vyzvedávám porci palačinek s marmeládou a mířím rovnou k němu.

„Byls už za ředitelem?" ptám se bez pozdravu a on konečně odlepuje oči od stolu, jako by si mého příchodu všiml až s tím, co mě uslyšel promluvit.

„Až bude odlítat Jacob s Matthyasem, přidám se k nim na cestě do Londýna," odpovídá. Je to poměrně dlouhá doba a musí ho štvát, že bude ještě několik dnů čekat.

Tak trochu jsem doufala, že mu Nichols odjezd nepovolí, jenže pak mi došlo, že on se může sbalit a opustit ostrovy naprosto kdykoli bude chtít, stejně jako každý jiný plnoletý tady. V konverzaci se mu očividně pokračovat nechce. Dveře, které pootevřel, aby mě k sobě trochu pustil, zase zabouchl a zamkl na dva západy.

Se stejně nezaujatým výrazem si k nám přisedává Colton, který si vedle talíře pokládá učebnici němčiny. Je odhodlaný v září za každou cenu odmaturovat a učí se, jak může. To je teda nálada. Střídavě pozoruju Rosse, pak Coltona, a zase Rosse, jestli se třeba jeden z nich trochu nevzpamatuje a nenakousne konverzaci. Ross se ale místo toho zvedá a odnáší tác s téměř nedotčeným jídlem.

„Co mu je?" diví se Colton. Já akorát kroutím hlavou na znamení, že nevím.

Všímám si Matthyase, který si sedá na druhou stranu jídelny i s dívkou ze třeťáku. I on vytahuje učebnici, nejspíš matematiky, a hnědovláska si sedá vedle něj. Jen o pár stolů vedle je Caroline a nejspíš čeká na Sama. Jeremy je nejspíš u Melanie na ošetřovně. Její chřipka se neléčí a raději zůstává pod dohledem lékaře. Už aby se tady objevil Dyllen, Cam a Harry, nebo třeba Jake a Sof, protože s Coltonem moc zábavy nebude.

Dneska se asi každý rozhodl mít špatnou náladu.

V kapse mi začíná vibrovat telefon.

„Ano?"

„Kde jsi?" vyráží ze sebe Eliott a hlasem mu prosakují starosti.

„Na večeři, proč?"

„Zmiz tam odtud, hned, je tu Organizace."

„Cože?" nechápu.

„Lori, zvedni se a okamžitě vypadni!" Nechápavě se rozhlížím kolem sebe. Všichni se dál bezstarostně cpou, smějí se a povídají si. „Jdu ti naproti."

„D-dobře," souhlasím a hovor vypínám. Zvedám hlavu a Colton zachytává můj pohled. Ani náhodou není mimo realitu, jak jsem myslela. Beze slov se mě ptá, co se děje, jenže to já sama nevím, nejsem schopná pobrat, co mi Eliott řekl.

To není možné.

Někdo v kuchyni pouští na zem několik talířů a následně se ozývá sprosté klení a nadávání. Srdce se mi div nezastavuje, když z kuchyně vychází vysoký muž v lyžařské kukle. Přes rameno má přehozenou zbraň, která hodně připomíná samopal a on převrací stůl se skleničkami, aby upoutal pozornost naprosto všech, což se mu taky daří. Poplašeně sebou cukám a Colton mě chytá za ruku a naznačuje, že mám sedět.

Eliott měl pravdu.

To není možné.

Nastává hrobové ticho. Na malý moment není slyšet nic než dech všech mých spolužáků.

Dveře nouzového východu se pod prudkým nárazem otevírají a v nich se objevuje dalších asi dvacet lidí, s podobnými zbraněmi a zamaskovanými obličeji.

Tep mi vylétává až do nebe.

Celé osazenstvo jídelny se úplně automaticky otáčí k druhému vchodu. Jenže i v něm najednou stojí stěna ze zahalených lidí.

Všechny nás do jednoho postřílí, probleskává mi hlavou. Do žil se mi vlévá adrenalin a taky ochromující dávka strachu. Vybavuje se mi jedna tragédie za druhou, které se dějí především v Americe. Co měsíc tam někdo střílí ve školách a umírají hlavně mladí lidé, je to... masakr. Stačí jim jen zvednout zbraně a stisknout spoušť. Trhaně se nadechuju a tentokrát hlavou hýbu směrem k Matthyasovi, který je stejně paralyzovaný jako většina studentů. Zároveň taky děkuju, že u toho nebude Jeremy, ani Ross nebo Dyllen nebo Eliott. Jsou pryč. Neuvidí to. Nezemřou tady.

Tmavovlasý kluk nedaleko od skupiny u nouzového východu se zvedá a já v tu chvíli naprosto obdivuju jeho nezkrotnou odvahu. Vzápětí na to za ni ale platí, protože jeden ze zamaskovaných chlapů zvedá zbraň, krátce míří a střílí. Ozývá se zapraskání, a pak několik zděšených výkřiků, když se kluk sváží k zemi.

Jako by bouchla bomba. Všichni se jako na povel zvedají, začínají po sobě křičet a míří ke vchodu s menším počtem ozbrojenců. Nastává absolutní chaos, jediné dvě cesty jsou zatarasené, jsme tady jako v pasti chycená zvířata čekající na ránu z milosti. Organizace ale udělala chybu. Zapomněli, že zoufalí a k smrti vyděšení lidé jsou schopni mnohého. Asi pět nebo šest třeťáků se vrhá po podobném počtu mužů, kteří blokují vchod a během chvíle je cesta volná. Každý chce pryč z dosahu zbraní větší skupiny, která rychle postupuje vpřed a nebere si servítky. Střílí po všech, kteří se ocitnou v jejich dosahu. Pravou rukou šmátrám v tašce, beru si k sobě Elorinin zápisník a tisknu ho k sobě.

Colton mě vytahuje na nohy a začíná se i se mnou cpát dopředu, abychom se odtud dostali, ale zdá se to nemožné. Až moc lidí najednou nutně potřebuje opustit celkem malý prostor a jak se vchod uvolnil, jako by se zase ucpal.

Akorát se mačkáme, spolužáci křičí jeden přes druhého a šlapou si na nohy. Starší zrzka je jako šílená strachy a zvládá se nacpat mezi mě a Coltona. Je to mžik oka, najednou mě nedrží a okamžitě nás od sebe dělí několik lidí. Někdo další do mě strká a já vrážím zády do stolu.

Mám pocit, že z místnosti mizí všechen vzduch. Lapám po dechu jak ryba na suchu.

Organizace je tady.

Ve škole.

Narovnávám se a snažím se dohlédnout dopředu. U vchodu musí být nějaký problém, možná další členové Organizace, protože se hlouček neposouvá. Ani o metr. Stůl je z ničeho nic výhoda, ne překážka, nikdo na mě zezadu netlačí, takže se zvládám otočit, abych viděla větší skupinu Organizace, jak likvidují každého ve své blízkosti.

Myslím, že se ten kluk jmenuje Artur. Chodí se mnou do třídy a patří mezi děti hvězd. Máchá rukama a jeden z chlapů s maskou děsivého klauna na tváři padá k zemi a chytá se za spánky. Nevím, co mu Artur provádí, ale funguje to. Bohužel ne na dlouho. Arturovi se do nohy zakusuje vystřelený projektil. Jeho výkřik zaniká ve zvuku šílené paniky. Zvládá se ale udržet na nohách a znovu se připravuje k útoku.

Jenže se nic neděje. Jako by jeho schopnost zmizela. Dostává silnou ránu do obličeje a první, kdo na něj dosáhne, mu svazuje ruce plastovými pásky.

Konečky prstů mě začínají brnět a připravuju se na to, že je klidně všechny upálím. Místo ohnivé bouře se ale objevuje jen několik málo zářivých jisker, které se okamžitě ztrácí. Není to pořádně ani dva dny, co jsme trénovali s Philem a on nás dohnal na úplné dno. Veškerá naděje, kterou jsem vložila do ohně a žáru, je pryč.

Kdybychom netrénovali, kdybychom se trochu šetřili, kdyby...

„Lori!" Samuel mě chytá za loket a stahuje blíž k sobě, aby mě popostrčil směrem, odkud vede cesta ven. Nepřemýšlím, jak se tady vzal, jsem prostě jen neskutečně vděčná.

Vepředu se míhá Ross, možná Dyllen a najednou se všichni dávají do zběsilého útěku. Ocitáme se na chodbě a já se zase můžu nadechnout.

Všude je chaos. Zmatení studenti, ale i učitelé pobíhají tam a zpátky. Ti, co u sebe mají zbraně, je buď nestihli, nebo nemohou použít, protože riziko, že zasáhnou někoho z našich, je obrovské. Odevšad se ozývá křik, pláč a nadávky.

Sam mě na moment pouští a přiskakuje k muži z Organizace, který se chystá uhodit kluka mladšího, než jsem já sama. Všichni ho lhostejně obíhají a doufají, že když má teď maskovaný o zábavu postaráno, nebude si všímat jich. Sam ale naštěstí takový ignorant není, popadá chlapa zezadu za svetr a strhává ho na zem takovou silou, že muž rovnou zůstává bez hnutí ležet. Instruktor sebeobrany pomáhá klukovi na nohy a ukazuje mu, aby běžel pryč.

Z jídelny se jako vlna tsunami vyvaluje skoro půl metru ledové vody, která zalévá všechno kolem a svou silou dokonce podráží několika lidem nohy. Já se tisknu víc ke stěně a pokouším se ignorovat pocit, že mě do nohou bodají tisíce malých jehliček.

Matthyas, napadá mě, to musí být Matty.

Mám v plánu se do jídelny vrátit bez ohledu na to, kolik tam je nebo není lidí, ale v tom mi Sam zabraňuje. Skoro až bolestivě mě chytá za zápěstí a odmítá pustit.

„Neblbni."

„Co Jeremy? A Matthyas? A proboha, co Dan?"

„Umí se o sebe postarat, Dan je s Jeremym, viděl jsem je cestou na ošetřovnu," chrlí ze sebe a očima těká po chodbě. V hlavě se mi najednou honí tolik jmen, až se mi z toho zvedá žaludek.

„Jsou i v hale!" křičí dívka, která přibíhá směrem od hlavního vchodu. Z nosu jí teče krev, ale jinak vypadá v pořádku. A hned za ní se zpoza rohu vynořují dvě ženy se zbraněmi. Už se chystají vystřelit, ale chodbu zahrazuje ohnivá stěna a jejich siluety se ztrácí v oranžové barvě. Cítím, jak se zhoupává celý svět a na chvíli mi přes oči padá tmavá opona. Přesně tohle se stalo v Afghánistánu. Výbuch skladu byl prostě moc, stejně jako teď ze zoufalství sahám do těch úplně posledních zásob. Teď už je ale s ohněm definitivní konec.

Sam sebou trhá a musí se přidržet stěny, aby neupadl. Tvář se mu křiví bolestí a ruce zatíná v pěst tak silně, až mu z toho bělají klouby. Vteřinu, dvě vstřebává, co se mu právě stalo, pak si z ramene prudkým trhnutím vytahuje zvláštní projektil a strká ho do kapsy.

„Je ti něco?" starám se.

„Musíme k molu na loď, je to jediná šance."

Já se k odchodu ale nemám, zvlášť když sleduju, jak kluk ze staršího ročního zabouchává dveře od jídelny a zasouvá pod kliky židle, které na chodbu vyplavila voda. Zavřel je tam. Nejspíš to udělal z dobré vůle zadržet Organizaci v postupu školou, ale co Matthyas? Je pořád vevnitř nebo se dostal ven?

„Nemůžeme pro ně teď nic udělat," tahá mě za mikinu Sam, aby naznačil, že je fakt čas vypadnout. Vteřinu na to do nás nalétává vysoká blondýna, které křečovitě drtí ruku asi desetiletá dívenka. Je to Caroline a já jsem neskutečně ráda, že ji vidím živou a zdravou, jen trochu mokrou.

„Jdeme," rozhoduje Sam a protahuje nás místy, kterými jsem nikdy nešla. Všechny zvuky utichají a nastává nepříjemné, tíživé ticho.

V části budovy, kde se momentálně nacházíme, je klid a díky všem klíčům a hlavně přístupové kartě, se rychle ocitáme venku.

„Máš zbraň?" ptá se ho Caroline.

„Ne. Ale máme Lori," povídá a nejspíš jí chce dodat trochu klidu.

„Já jsem pro dnešek s ohněm skončila, měli jsme trénink a -"

„Vždyť na chodbě začalo hořet," vydechuje Sam nevěřícně a polyká nadávky.

„Jo, ale už nebude!" utrhuju se na něj, což není ani trochu fér, ale nervy začínají pracovat. „Bráchové jsou pořád vevnitř."

„Nic se jim nestane," ubezpečuje mě bloncka a jediné, co mě nutí dát se do pohybu, je plačící malá holčička, který se dožaduje svých starších sourozenců. Sam ji zvedá k sobě, abychom se mohli pohybovat rychleji, a mně zase Caroline konejšivě tiskne ruku. Já ale nemůžu přestat myslet na to, že Jeremy je nejspíš stejně bezmocný jako já. Kdybych si byla jistá, že má svou moc, určitě by je nějakým způsobem zvládl zpacifikovat. Ale takhle?

Zase utíkám od těch, na kterých mi záleží nejvíc.

Už zase je nechávám v problému a sama se zachraňuju.

To uvědomění mi bere všechen dech.

S Caroline se vydáváme po schodech jako první, Sam s dívkou jdou za námi.

„Dávejte bacha," varuje nás Sam, protože trochu prší a boty podkluzují na tenké vrstvě bahna. Jakmile to vyslovuje, Caroline se smýká noha. Naprosto automaticky a bez přemýšlení k ní natahuju ruku ve snaze ji přidržet, ale máme smůlu a ona mě jen stahuje s sebou a obě se kutálíme dolů. Díky bohu už jsme byly skoro dole, tudíž pád netrvá dlouho.

Přistávám na zádech a pokouším se pořádně zhluboka nadechnout. Otevírám oči a chvíli jen bez hnutí zírám do černé tmy nade mnou.

Není vidět jediná hvězda a mně přijde, že je to znamení zkázy.

Rozhoduju se posadit a na moment to vypadá, že se mi jako zázrakem nic nestalo a že je všechno v pořádku. Minimálně naslouchátko přežilo, protože stále slyším vlny tříštící se o břeh. Opatrně se zvedám na nohy a zjišťuju, že dál už neudělám ani krok. Do očí se mi hrnou slzy bolesti, která vystřeluje od levého kotníku do celé nohy.

„Do háje," nadávám tiše a utírám si do rukávu jednu zbloudilou slzu. Natahuju se po deníčku, který bude možná trochu špinavý, ale pořád vcelku. Na té malé knížce mi až nesmyslně záleží, i když pro mě nemá žádnou hodnotu.

„Hej, jsi v pořádku?" svítí Sam telefonem, což by neměl dělat vzhledem k tomu, že je tma a kdekoli tady můžou být další členové Organizace.

„Nejsem, sakra, asi jsem si brutálně zvrtla kotník."

„Pomůžu ti," chytá mě tak, abych měla oporu alespoň z jedné strany, ale noha se mi i při sebemenším došlápnutí podlamuje a já se zajíkám bolestí. Začínám se třást. „Posaď se a poslouchej mě." A já vím, co se bude dít. „Caroline je v bezvědomí, asi se praštila do hlavy a já vás nezvládnu přemístit obě naráz..."

„Ne," kroutím hlavou. „Nenechávej mě tady."

„Bude to chvilička," ujišťuje mě. „Vrátím se hned, za patnáct minut jsem zpátky, slibuju, nezůstaneš tady." Trhaně se nadechuju, abych dokázala polknout všechen svůj strach. Ta malá holka a Caroline se teď o sebe nepostarají. Sam jim musí pomoct.

A pak přijde za mnou.

„Dobře," souhlasím.

On zhasíná světlo a najednou je všude zase tma a já se cítím sama jako nikdy v životě. Je mi zima, noha mě strašlivě bolí a mám hrůzu z představy, že se tu objeví někdo z Organizace. Nehodlám ale jen tak sedět bez hnutí. Obloha se na moment protrhává a já tak vidím, že to je na pláž patnáct, dvacet metrů. Ty zdolávám s obrovskou námahou a s poskakováním po jedné noze. Celá zpocená se opírám o jeden z velkých kamenů a připadám si mnohem lépe, než na otevřené pláni bez ničeho. Jsem alespoň z jedné strany krytá, a kdyby bylo úplně nejhůř, ve vodě mě nikdo hledat nebude. Vytahuju z kapsy telefon. Přístroj je celý mokrý a od bahna, ale zatím funguje. Trvá mi celou věčnost, než třesoucíma se rukama přístroj odemykám a najíždím na poslední kontakty. Zkouším se dovolat nejdřív Matthyasovi, pak i Jerovi, ale ani jeden z bratrů hovor nezvedají. Tak vytáčím Eliotta.

„Kde sakra jsi?" ptá se rozzuřeným tónem, ale poznávám, že jeho hněv není mířený na mě.

„Na p-pláži," drkotám a snažím se neznít tak vyděšeně, jak si připadám. „Hned pod schody."

„Dobře, za moment jsem tam, vydrž je-"

Něčí silná ruka mě chytá za zápěstí a škube jím směrem dopředu. Já musím udělat krok dopředu, noha se mi podlamuje a skoro ani nestíhám strčit ruce před obličej. Na vteřinku dvě zavírám oči a snažím se vstřebat bolest, která tepe v mém kotníku.

Našli mě a já nemám nic, čím bych se mohla bránit.

Přetáčím se na záda, posazuju a očima se setkávám s ostrým světlem baterky muže, který má můj telefon. Nemá na sobě žádnou masku a jeho výraz plný pohrdání se mi ani trochu nelíbí. Jen koutkem mysli vnímám minimálně další tři osoby, které se teprve přibližují. Natahuje se ke mně a já jsem si téměř jistá, že mě praští.

Místo toho mi ale ze zmrzlých prstů vytrhává Elorinin deník.

„Co to je?" přichází k muži žena ve středních letech a nahlíží mu přes rameno. On deník otevírá, očima klouže po řádcích a obrázcích a nejspíš se snaží přijít na to, zda je věc, kterou ukořistil, důležitá.

Napřahuje se a hází ho daleko do vody za sebe.

Ten okamžik mi rve srdce na kousíčky. Chtěla jsem jedinou věc. Zachránit něco, co je pro Rosse důležité, ale to teď skončí na dně rozbouřeného ledového oceánu. Je to zdrcující.

Doufám, že mi moje situace pomůže vykřesat alespoň nějaký zbytkový oheň, abych je vystrašila, ale opakuje se situace z jídelny. Objevuje se jen pár zářivých jisker, které zase rychle mizí. Muž se začíná smát a svou botou se nebezpečně přibližuje k mému poraněnému kotníku. Cukám sebou a sunu se od něj dál a mně dochází, že tohle přesně chtěl. Další smích se mi zavrtává až do morku kostí.

„Tohle by tě mohlo zajímat," podává ten chlap můj telefon ženě, která do teď stála za ním. Ohlížím se směrem k oceánu. Vlny dál burácí, voda šumí a já uvažuju nad tím, jestli bych se stihla dostat tak daleko, že bych musela plavat. Vzápětí ale v duchu kroutím hlavou. Nedostala bych se nikam, už vůbec ne v tak ledové vodě.

„Zajímavé," soudí žena. „Ty musíš být Lori Muelhauptová." Měla bych se alespoň pokusit jim říct, že nejsem, ale všechna slova se mi zasekávají v hrdle. „Určitě, hluchá jsi v záznamech jediná." Snažím se ji nevnímat a opatrně se stavím na nohu. Oba dva mě sledují s výsměchem v očích. Už jsem jim prozradila, že jsem zraněná a že mi oheň vůbec nepomůže. Vědí naprosto přesně, kdo jsem a že jim neuteču. Jsem jako zvíře, které právě ulovila skupina lovců.

Žena ke mně dělá dva rychlé kroky a šťouchá mě do ramene. Ani ne silou, ale já stejně padám na zadek. Odvážně zvedám oči k neznámé ženě a ona se usmívá. Zákeřně a chladně. Má skutečnou radost, že na mě narazila. Přistupuje ke mně ještě blíž a špičkou své boty se dotýká mého kotníku a já se snažím zatlačit všechny slzy bolesti. Neodvažuju se ani pohnout

„Víš, kdo jsem?" mhouří oči a já záporně vrtím hlavou. „Eliottova matka."

Stačí dvě slova a já vím, že to mám spočítané, že se mnou bude mít jiné plány, než s ostatními. Ani nevím proč, možná instinkt. Ale mlčím a mám co dělat, abych se na místě nerozplakala a nezačala ji prosit, ať mě nechá na pokoji.

Jenže ona je momentálně hodně naštvaná a stejně by na moje prosby nedala. Nenávidí mě do morku kostí a ne jenom proto, že patřím mezi děti hvězd.

Snad mě za ten konec nevykucháte, ale ta kapitola by měla 20 stran, kdybych měla popsat vše, tak snad mi odpustíte. O:) Mějte se krásně!