Člověk by si mohl myslet, že když už si peklem prošel, bude mít na chvíli klid, že si po tom všem zaslouží období, kdy se bude jen smát a užívat si volna.

Jenže tak to nefunguje.

Natahuju se po lampičce, abych do pokoje pustila alespoň nějaké světlo, které zažene poslední zbytky dnešní noční můry. Žilami mi koluje strach a jen velmi pomalu uklidňuju sebe i tlukot srdce. Pohled na hodiny mě ale děsí. Není to ani hodina, co jsem si šla lehnout a nechala ostatní dál slavit, protože co jsem pochopila, kluci jsou odhodlaní zdolat obě lahve vodky, což není v tolika lidech problém. Ve tři na mě dolehla absolutní únava. A teď jsem zase vzhůru, oči určitě červené a nateklé a v hlavě zmatek.

Kdyby jen všechno nebylo tak skutečné.

Tentokrát se mi nezdálo o Afghánistánu. Neviděla jsem nic brutálního, krutého nebo krvavého. Stačí ale jedna osoba a pár vhodných slov a člověk se rozsype jak domeček z karet.

Zdálo se mi o Jhonasovi, mluvil. Neustále dokola opakoval, jak je možné, že jsem nedokázala zachránit Selorse. On obětoval svůj život pro Jeremyho, vyčítal mi, že jsem to samé neudělala pro Selorse. A pořád dokola a dokola, jak zaseknutá hračka na baterky.

Nechávám lampičku svítit, přetáčím se na druhý bok odhodlaná usnout. Potřebuju si chvíli odpočinout, jenže jakmile zavírám oči, cítím, že už je Jhonas připravený se znovu ukázat a dál mi vyčítat smrt Selorse. Ležím a ani se nehnu, zkouším si představovat louku plnou motýlů zalitou zlatavým sluncem. Jenže hned jak se trochu víc ponořím do fáze, které se dá říkat polospánek, louka je pryč a já zírám na Jhonase s naštvaným výrazem ve tváři.

Trhám sebou a posazuju se tak prudce, až se mi začíná motat hlava.

Schovávám si obličej do dlaní a pokouším se z hlavy vyhnat představu Jhonase. Věděl, že je Selorse nemocná, věděl, že umře. Nikdy by mi to nevyčítal, opakuju si pro sebe jako nějakou zázračnou mantru. Ale ani po pěti minutách nejsem o moc klidnější a mám strach jít znovu spát. Tak se zvedám a v koupelně si oplachuju obličej studenou vodou. Oblékám se do županu a mířím do společenské místnosti, abych si udělala alespoň bylinkový čaj.

Před dveřmi se ale musím zastavit. Kluci se nejspíš přesunuli z jídelny sem. Opatrně nakukuju dovnitř. Sedí před televizí a koukají na zápas NHL. Jeremy, Eliott, Jacob, Ross a Colton sledují hokej, především Jeremy s Jacobem nejspíš zažívají totální euforii a já to nehodlám kazit svými sny a chorým mozkem, který není schopný pochopit, že to všechno už skončilo.

Obracím se na patě s tím, že se vrátím zpátky do postele, ale cestou potkávám Dyllena. Má na sobě mikinu s jednou obří kapsou a já bych se vsadila, že přesouvá další alkohol. Nedělám si žádné iluze o tom, že nemají zásoby pro zvláštní příležitosti. Asi bych to i okomentovala, kdyby vypadal opile, ale nevypadá. Nebo dobře předstírá.

„Jdeš špatným směrem," šeptá nahlas.

„Ne, já... Dobrou."

„Není ti nic?"

„Jenom zlé sny," odpovídám, abych ukojila jeho zvědavost. „Neříkej jim to, prosím, nechci, aby si dělali starosti." Alespoň dneska ne.

„Jasně," souhlasí. „Tak se v rámci možností hezky vyspi."

„Díky. A vy to nepřehánějte."

Na pokoji házím přes lampičku tričko, abych světlo ještě víc utlumila a zároveň měla pocit, že tu není taková tma. Zalézám zpátky do postele s tím, že spánku dám ještě třetí šanci. Zavírám oči, ale po asi minutě dvou mě ruší tiché zaklepání a vrznutí dveří.

Eliott s vážnou tváří vchází dovnitř a já musím potichu zaúpět.

Jak jsem si jen mohla myslet, že bude Dyllen mlčet? To je jako jít za hladovým tygrem, abych se cítila víc naživu.

Sedám si a nadechuju se k tomu, že mu alespoň řeknu, o čem se mi zdálo. On mě ale nenechává. Sklání se ke mně a ničí i ty poslední centimetry, které mezi námi byly. Ze začátku je to dost opatrný polibek, jako by se bál, abych snad neutekla, ale po chvíli ví, že se vůbec nikam nechystám. Jednu ruku omotává kolem mého pasu a přitahuje mě k sobě blíž. Rázem zapomínám na špatné sny, srdce mi začíná zběsile bušit, ale takovým tím příjemným způsobem. Chvíli si připadám jako v úplně jiném světě, který chutná trochu jako vodka s limetkovou příchutí.

Nějaká chemie mezi námi pracovala už dřív, ale to jsme byli v jiné situaci. V Afghánistánu, zničení a navíc já v jednom kuse myslela na Samuela. Teď je všechno pryč a mně do těla vjíždí elektřina, když přejíždí palcem po mé holé kůži na zádech.

Odtahuju se, abych mohla nabrat nějaký vzduch do plic, a zachytávám pohled jeho modrých očí, ve kterých se mu pobaveně blýská. Zaskočil mě, zase. A jemu to přijde vtipné.

„Uvidíme se zítra," dává mi rychlou pusu na čelo a stejně jako se objevil, tak i mizí, takže hádám, že Dyllen nemá s jeho příchodem vůbec nic společného a byla to jen náhoda.

Zatraceně úžasná náhoda.

**

Rukávem od košile si otírám čelo a zvedám se na únavou roztřesené nohy. Ztěžka se nadechuju a snažím se ve své dlani zažehnout alespoň poslední jiskřičku, jsem ale na totálním konci sil, jak těch magických, tak pro dnešek i fyzických. Ty psychické jsem zase vyčerpala v noci. Sedám si do písku a snažím se nabrat dech.

Tohle mě zničí. Dneska možná ne, ale jednou určitě.

Hned mám ale lepší pocit, když se jen o pár metrů podobně sváží k zemi Jeremy, promočený skrz na skrz.

„Jste mazánci," kření se Phil a podává mi ruku, aby mi pomohl vstát. Navzdory skoro dvacetiminutové přehlídce všech možných schopností se nezdá být ani zadýchaný, natož unavený. „Ale ušlo to," uznává. To se moc často nestává a i takové strohé pochvaly si musím vážit.

„Ušlo?" prská Jeremy naštvaně.

„Vy dva jste úplně bez magie, na rozdíl ode mě. Až to bude naopak, řeknu, že to bylo dobrý." Všechen oheň kolem pohasíná a vytrácí se ve vzduchu. I přes Philova slova mi Jeremy posílá pyšný úsměv. Naše společné tréninky se starším následovníkem se staly povětšinou příjemnou záležitostí, pokud se z nás zrovna nesnaží sedřít kůži. „Ale na to, že máš pořád v krvi alkohol," promlouvá k bratrovi, a pak ke mně, „a ty jsi skoro nespala, tak jste mě překvapili."

„Jak, nespala?" chytá se hned Jeremy. Z Philova potutelného úsměvu je mi jasné, že ví i o krátké návštěvě Eliotta, ale takticky mlčí.

„Měla jsem zlé sny," oznamuju a bratr posmutňuje. On se sny pracovat neumí vůbec. Phil sice ano, ale kdyby věděl, jak mi pomoct, udělá to. Vchází do snů a umí skrze ně lidi ovlivnit, ale docílit, aby někoho přestaly obtěžovat noční můry, nejspíš nedokáže. S tím se musím poprat sama a nejlépe bez léků. „Nebylo by to tak hrozné," pokouším se bratrovi trochu ulehčit. Jeremy jen kroutí hlavou na znamení, že mi moje snahy nežere. Musím o tom před ním přestat mluvit, jinak se vydá do světa, aby našel někoho, kdo by ho mohl naučit něco takového, nebo ho přitáhne rovnou sem.

Moje úvahy přerušuje zvuk telefonu, který Phil vytahuje z kapsy a hovor zvedá. Neuchází mi, jak krátce obrací oči k nebi a kope do prvního kamínku, který má pod nohou.

„Jo, můžu mluvit," promlouvá do telefonu a já nabízím Jeremymu ruku, kterou přijímá.

„Jednou ho sejmu," povídá mi bratr tiše. Hned tak to ale nebude, než znovu nabereme energii, dva tři dny to zabere.

„V nic jiného ani nedoufám. Není ti zima?" ukazuju na jeho mokré oblečení. Jaro se sice dávno přehouplo do léta, ale to na Faerských ostrovech neznamená třicetistupňová vedra. Je příjemně, ale od oceánu dál fouká čerstvý chladný vítr.

„Je, ale už to bylo i horší." To jistě bylo. Ale neptám se. Bratr ukazuje Philovi, že se vrátíme do budovy, ale následovník nás gestem ruky zastavuje. Se zamračeným obličejem svůj mobil zase uklízí do kapsy.

„Zítra máte volno. A v pátek nejspíš taky," oznamuje.

„Co se děje?" chce hned vědět Jeremy.

„Musí se něco dít?"

„Mě neoblafneš," ušklíbá se bratr a zakládá si ruce na hrudi.

„Potřebuju do Londýna."

„Proč?" vyzvídá dál.

„Moje sestra a neteř přiletěly na návštěvu z Ameriky, ale domů k rodičům nedorazily. Přitom mi hned po příletu napsala zprávu, že jsou v pořádku a čekají na kufry. Máma hrozně vyšiluje, takže se po nich chci podívat."

„A neztratily se? Nevybil se vaší sestře telefon?" pokouším se o něco, co by mohlo vypadat jako logické smýšlení.

„Žila v Londýně přes dvacet let, určitě se neztratila," ničí Phil mou první teorii. „A telefon vyzvání, jenom to nebere."

„Víš, kam by mohly jít?" snaží se i Jeremy přispět. To už musí být, aby Phila něco znervóznělo. Teď se ale zdá, že si začíná dělat starosti, i když chce vypadat nad věcí.

„Možná. A pokud je to tak, jak naznačuje máma, dobrovolně to nejspíš nebylo," zatíná ruce v pěst

„Organizace?" napadá Jera.

„Pravděpodobně. Navštívím je a zeptám se."

„Proč by něco -"

„Protože se pořád chtějí mstít za to, co jsem jim před lety udělal. Jejich chyba, jestli se bude historie opakovat."

„A to pojedeš sám?" mračí se bratr.

„Ano. Nebo máš snad pocit, že je nezvládnu?" Jeremy ani nestačí pokroutit hlavou a následovník pokračuje. „Jestli jsou vážně u nich, akorát mě namíchnou."

„No, já nevím," zamýšlí se bratr a křupe si klouby na prstech. Phil po něm loupe očima, ale tentokrát nic neříká. „Dej na sebe pozor, úplně se mi to nezdá jako postup Organizace."

„Žádný strachy, nemají mě čím překvapit. Brzy budu zpátky," slibuje Phil a odpojuje se od nás a míří do budovy pro zaměstnance školy.

„Sejdeme se na obědě?" ošívá se Jeremy, bezpochyby se těší, až ze sebe sundá všechno mokré.

„To teda ne," následuju ho a jsem odhodlaná z něj vypáčit všechno, co o Philovi ví. Mně se následovník nikdy svěřovat nebude a pohání mě zvědavost dozvědět se něco víc. Do teď mi nikdy nedošlo, že logicky musí mít taky nějaké sourozence. „Jdu s tebou a chci slyšet všechno."

„Můžu se alespoň vysprchovat?"

„Jasně, vždyť já počkám u tebe v pokoji, nechci, abychom si povídali přes závěs v koupelně," otřásám se a zaplavuje mě pocit vítězství, že se mě ani takhle nezbavil. On dál už nic neříká, na to mě má moc rád. V pokoji si do náruče bere suché oblečení a zabouchává za sebou dveře od koupelny, zatímco já se natahuju na Mattyho ustlanou postel. Jsem ráda, že alespoň jeden z bratrů se snaží jakž takž udržovat pořádek.

Oči se mi samou únavou zavírají a já skoro usínám, ale Jeremy je poměrně rychlý a za chvíli přes dveře přehazuje mokrý ručník. Nesmím usnout, jinak nebudu spát v noci.

Jeremy bere ze židle hromadu oblečení, přesouvá ji na postel a na židli se posazuje.

„Co chceš vědět?" povytahuje starší bratr obočí.

„O Philovi a jeho rodině, já o něm skoro nic nevím."

„Fajn. Ale znám jen to základní. Je nejmladší ze čtyř dětí, překvapivě. Co vyprávěl, tak vyrůstali v Organizaci, ale jejich rodičům se to moc nelíbilo, vzhledem k nenávisti těch blbů vůči dětem hvězd to bylo jasný. Po čase na nich začali experimentovat, co vím, byli jedni z prvních dětí hvězd takhle přímo u Organizace. Ne že by jim doslova ubližovali, ale zkoumali, co všechno dokážou a kde jsou jejich hranice. Na jednu stranu se jich báli, na druhou jimi pohrdali. Jejich rodiče od Organizace odešli, ale děti jim nedovolili odvést. Phil toho měl v té době plný zuby, tak se rozhodl utéct. Šly s ním ale jen dvě sestry, bratr zůstal. Jenže to by nebyl Phil, kdyby všechno nechal jen tak. Po pár týdnech, které strávil na ostrovech, utekl. O tom nám už párkrát povídal. Namířil si to do Organizace a trochu tam začaroval a nadělal lidem v hlavách pořádnej bordel."

„Někoho ale musel ušetřit," napadá mě. „Musel být někdo, kdo o všem pak vyprávěl."

„Taky že byl, jeho bratr," potvrzuje Jeremy to, co jsem si myslela už dřív. Že někdo zůstat musel. Nikdy mě ale nenapadlo, že bude příbuzný s Philem. „Jenže to s nimi dopadlo špatně. Jeho brácha měl úplně vymytej mozek, ale Phil ani zbytek rodiny to s ním nechtěli vzdát. Než je stihli odklidit na ostrovy úplně, objevila se u nich doma Organizace. Nevím, jestli se střílelo, ale jeho brácha ten střet nepřežil. Pak už to bylo poměrně snadný, protože Philovy sestry ztratily schopnosti, nebylo je co učit. Pro jistotu jim z hlavy vymazal informaci o tom, kde se škola nachází, a kvůli neustálým hrozbám ze strany Organizace se přestěhovaly i s rodiči do Ameriky a Phil zůstal na Faerách. Po nějaké době se rodiče vrátili zpátky do Británie, zatímco ségry zůstaly v Americe, založily rodiny. To je všechno, co vím," končí Jeremy vyprávění o minulosti našeho učitele.

„Moc toho teda není," stěžuju si.

„Nejsme nejlepší kamarádky, který by si na záchodě povídaly tajemství."

„A o svojí rodině mluvil?"

„Ne," mrká spiklenecky a než se znovu stíhám zeptat, prohlíží na hodinky. „Hele, nechci být nepříjemný, ale já jdu za Melanií, takže čau."

„Uh, jasně. Pozdravuj ji a ať se brzy uzdraví, zatím," loučím se a s kručícím žaludkem mířím rovnou na oběd. Jídelna je ještě poměrně prázdná, ale už zdálky vidím Dyllena, jak se s hlavou v dlaních sklání nad nějakým sešitem. Nemusím být génius, abych pochopila, že jde o matematiku. Pokládám si tác s jídlem naproti němu a on začíná do kalkulačky bušit čísla jedno za druhým, ale malý přístroj mu vyhazuje eror.

„Jsem v háji, úplně!" skučí a bouchá hlavou do stolu.

„Víš o tom, že máš prázdniny?"

„Harrisová mě nechala projít jen z milosti, co týden, to jí musím odevzdat nějaké příklady, aby viděla, že se snažím, jinak mě nechá v dalším ročníku rupnout. Jenže jsem tupej idiot, kterej nic nechápe. A Matthyas příští týden prý odjíždí do Číny na misi, na bůh ví jak dlouho. Nevím, kdo mě bude doučovat."

„Odjíždí," potvrzuju. Chudák se z jedné akce vrátil, bude mít chvíli volno a odletí do Pekingu i s Jacobem, aby ho Nichols trochu začlenil. „Taky na tebe dojde, neboj se."

„Nedojde. A víš proč? Protože navždy zůstanu zaseknutej v dalším podělaným ročníku, kvůli podělaný matice," odsekává. Já si všímám blonďáka, který mířím naším směrem, ale nikdy nemůžu mít jistotu, jestli si přisedne, tak na něj alespoň mávám. „Hele, a co Ross?"

„Co s ním? Krom toho, že je ještě děsivější než kdy předtím."

„Mohl by ti pomoct, mě taky doučoval." Dyllen ke mně poplašeně zvedá oči, jak kdybych mu navrhla, ať jde poprosit o pomoc samotnou Harrisovou. „Nebuď takovej, on ti hlavu neukousne." Samotnou mě ale zasahuje nervozita. Nemám tušení, v kolik šli spát, pokud vůbec, ale ve svém pokoji se zastavit musel. Takže určitě prozkoumal balík od svého strejdy i obálku ode mě, což na jeho výrazu nepoznám.

„To říkáš ty, ale se mnou jednou šlehnul o žíněnku a... Nazdar Rossi!" roztahuje Dyllen rty do nuceného úsměvu, když si k nám Ross sedá a zdraví pokývnutím hlavy. Dyllen se opět začíná věnovat kalkulačce a svému sešitu.

„Volal mi Phil," zahajuje velice nezvykle konverzaci právě Ross. Černoch naproti mně napíná uši. On k životu drby prostě potřebuje. „Prý tobě a Jeremymu odpadají nějaké společné tréninky."

„Možná," mračím se.

„Mám se postarat, abyste se neflákali."

„Jenže já se flákat chtěla."

„Myslel jsem si to, jen se ujišťuju." Rossovy tmavě modré oči těkají k sešitu. Dyllen předstírá, že jednou rukou zadává čísla do kalkulačky a druhou přitom maluje do rohu sešitu malého mrože. Spolužák si nejspíš smolí v duchu prosbu o pomoc, ale já se rozhoduju mu to ulehčit.

„Mohl bys mu s tím pomoct, prosím?" Dyllen ke mně prudce zvedá hlavu. V jeho očích je smíchaná vražda s vděkem. „Je úplně stejnej zoufalec jako já."

„Zase tak hrozné to nebylo," snaží se mi Ross dodat sebevědomí, i když to dělá jen z dobroty srdce. Moc dobře vím, jak na tom jsem.

„Já tě varuju, někoho jako já jsi ještě nedoučoval," ozývá se Dyllen a posílá blonďákovi sešit. Ross stránku sjíždí očima, zkoumá změť čísel a písmen.

„Vždyť to máš dobře."

„Žertuješ?" vyjíždí Dyllenovi obočí až do nebe.

„Stačí, když příklad dokončíš."

„Říká se, že nemluvíš, ne že jsi vtipálek."

„Já nikdy nevtipkuju," prohlašuje Ross vážným tónem bez náznaku úsměvu. Zato Dyllen ale kouzlí doslova žraločí úsměv, jako by právě vyhrál Nobelovu cenu za matematiku.

„Dělám na tom... hm, třicet osm minut, to ujde." Několik následujících chvil Dyllen zuřivě ťuká do kalkulačky číslo za číslem a z uší se mu samým soustředěním kouří. Když dokončuje zkoušku, která mu vychází, vyskakuje tak prudce, že se kolenem bouchá do stolu, ale ani to ho nezastavuje. Asi rovnou běží do budovy pro zaměstnance.

A já samou nervozitou do sebe nedostanu ani sousto.

Oslavu vzal dobře, ale dárek? Co ten můj dárek, sakra?

„V kolik jste to včera zabalili? Teda, dneska," zkouším ho nenápadně popostrčit směrem, jakým potřebuju.

„Vlastně nezabalili, šli jsme rovnou na snídani." Jak jsem si mohla myslet, nespali. Proto Jeremy dostal od Phila takovou nakládačku. Pil, nespal, a přesto ze sebe vydal celkem slušný výkon, všechna čest mému bratrovi i všem ostatním, protože ani na jednom z nich nejde poznat, že jsou na nohách tak dlouho. Eliotta, Coltona ani Jakea jsem neviděla, ale Dyllen počítal matiku, Jeremy už má za sebou trénink a ani Ross nevypadá, že by se mu chtělo spát

Tvrdí, že šli rovnou ráno na jídlo, ale musel se ve svém pokoji zastavit. Já to vím. Včera měl na sobě černé tričko, teď má bílé. A on, který si všímá všeho, že by přehlédl skoro dvoukilový balík pohozený na svojí ustlané posteli? Byl tam a jenom si se mnou hraje.

„S každou další vteřinou ticha zabíjíš moje nervy," bručím.

„Proč?"

„Ty víš moc dobře proč," mhouřím oči.

„Ne, nevím," pokračuje a předstírá, že o ničem neví. „Já tu obálku totiž neotevřel."

Do prdele. Tak s tímhle jsem nepočítala.

„Proč?" nechápu.

„Lísteček se vzkazem ‚Promiň, jsem srab', mě trochu zarazil. Kdyby tam bylo Všechno nejlepší, dávno bych se podíval. Ale takhle z toho mám pocit, žes mi to nechtěla dát osobně. Což mi přišlo vtipný, takže jdeš po obědě se mnou."

Vtipné? Jemu to možná přijde k smíchu, ale to nemá nejmenší tušení, co v té obálce je. Je pravda, že když už jsem si dárek jednou vymyslela, měla bych být schopná čelit tomu, co na něj řekne. Jenže teď právě přemýšlím nad tím, jestli si radši nevrazit vidličku do nosu.

Co jsem to proboha zase vymyslela? Zlatá Camina rybička.

„Co ryba? Žije?" Ross jen pobaveně kroutí hlavou nad tím, jak se snažím změnit téma. „Máte ji s Camillou ve střídavé péči?"

„Bude ji prý chodit navštěvovat."

„Příště dostaneš králíčka," mumlám si pro sebe a dál se šťourám v jídle, na které nemám nejmenší chuť a čekám, než se Ross zbavuje své porce, pak odnáší oba tácy a já se za ním pomalu šinu až do patra, kde mají pokoje kluci. Posazuju se u něj na židli a čekám na okamžik, kdy Ross obálku otevře. Překvapuje mě, že balík od jeho strejdy leží na stole. Ani ten neotevřel, což je k podivu. Krabice není nijak označená, takže možná ani neví, kdo to poslal.

Blonďák bere do ruky obálku a s přehledem ji otevírá a vytahuje z ní dvě fotky. Sedá si na postel a prohlíží si nejdřív jednu, pak druhou. A já celou tu dobu ani nedutám a jen doufám, že moc dobře ví, že bych mu nikdy záměrně nechtěla připomínat to, čím si prošel, a že všechno bylo míněné jen v tom nejlepším. Musí to pro něj být šok. Někde možná má nějakou její fotku, ale ne na viditelném místě. Pokud vůbec nějakou má. Teda, teď už jo.

Zhluboka se nadechuje a na malý moment zavírá oči.

„Kdes to vzala?" ptá se, když je zase otevírá, ale v jeho hlasu není ani kapka zlosti.

„To je dlouhý příběh, prostě to přivezl Matthyas, který se stavil za tvým strejdou," odpovídám váhavě.

„Fajn," přikyvuje. ,,Docela jsi mě doběhla."

„Nezlobíš se?"

„Ne. Dlouho jsem přemýšlel, jak se k něčemu takovému dostanu, aniž bych musel za ním," říká a určitě myslí svého strýce, z jednoho slova odkapává tolik jedu, až mě děsí.

„Víš, on ti poslal tu krabici," oznamuju mu.

„Vážně?" diví se. „Myslel jsem, že je taky od tebe, když ten lístek byl tak elegantně pohozený vedle." Beru balík ze stolu a podávám mu ho i s nůžkami, které leží o kousek dál.

„Matthyas neříkal, co v tom je?" Nechce se mu do toho, vidím na něm, jak by nejraději celou krabici vzal a hodil z okna. Jenže co kdyby v ní bylo něco důležitého? Skutečně důležitého? Není jiná šance, než nahlédnout dovnitř a přesvědčit se, není. I přesto váhá.

„Udělám to," nabízím se a beru si od něj to dvoukilové cosi a nůžkami prostřihávám lepicí pásku a trhám horní část kartónu. Kvůli sádře na ruce by se mu s krabicí stejně špatně manipulovalo.

Jako první se nahoře objevuje dopis, který Rossovi podávám. Na obálce je nadepsané jeho jméno a musí v ní být dost popsaných papírů, protože je celkem těžká. Ross ji ale bez sebemenšího zaváhání hází směrem ke koši a nezdá se, že by si své rozhodnutí časem rozmyslel.

„Dál," pobízí mě.

Jako další vytahuju menší knihu, která vypadá jako album na fotky. To naštěstí nezahazuje, i když je mi jasné, že některé fotografie do koše poputují tak jako tak. Pak mu podávám malou chrastící krabičku. Ross ji otevírá a na postel vypadávají dva stříbrné klíče, které se lesknou novotou. Spolužák si pohrdavě odfrkuje. Vypadají jako úplně obyčejné klíče od bytu, jaké mají miliony lidí. Můžu jen hádat, co to znamená, ale okamžitě mě napadá, jaká hloupost to je, protože Ross, kterého znal, je teď úplně někdo jiný a on nemůže vědět, čeho je schopný. Je to skoro jako dát cizímu člověku svou adresu a klíče.

Blonďák se zvedá na nohy a krabičku s klíči i napěchovanou obálkou hází do koše vedle stolu. Netváří se naštvaně, ale je mi jasné, že to v něm musí vřít. Vždyť byl skoro jednou nohou v hrobě a podepsal revers jen proto, aby ho strýc nemohl navštěvovat.

Tomu se říká čistá nenávist a ten samý člověk se teď snaží naklonit si Rosse na svou stranu. Víc už v Rossových očích klesnout nemůže.

Následuje menší, ale tlustý sešit s pevnými deskami, které u sebe drží maličký zámeček. Od něj klíče v koši určitě nejsou. Dle růžové barvy a velkého brouka na deskách usuzuju, že jde o deník jeho sestry nebo něco podobného. Klíček sice chybí, ale to pro Rosse není překážka. Když bude chtít, dovnitř se dostane.

Musí to pro něj být šílená bomba. Jaký bratr by četl deník svojí sestry? Ke všemu mrtvé sestry? Některá tajemství by tajemstvími měla zůstat. A ona si je psala sem a já myslím, že Ross její soukromí nenaruší.

Začíná mi z toho všeho být úzko, protože si uvědomuju, že všechny její věci má nejspíš pan Benett. Komu jinému je měli po její smrti poslat? Rosse sbalili na ostrovy a nemohl vůbec ovlivnit, co se s nimi stane. A jeho strýc všechno buď myslí stejně dobře jako já a vyčítá si, že sourozence nevzal do své péče, nebo chce synovce jen rozhodit.

Jako poslední věc mu podávám obyčejný složený papír. Ross po něm klouže očima a překvapením povytahuje obočí, což je jediná viditelná reakce, které se dneska dočkám. Prázdnou krabici pokládám na zem a čekám, na cokoli. Místo slov mi úřednicky vypadající dokument vrací a naznačuje, že si ho mám přečíst.

Rossův otec je už dva týdny na svobodě, pustili ho z vězení.

Odseděl si soudem uložený trest za týrání svých dětí a nějaké finanční podvody a teď je na svobodě. Buď jde o varování od Rossova strejdy, nebo o pozvánku.

V hlavě mi to začíná šrotovat.

Co má člověk zavřený za úniky peněz a ubližování rodině? Nic. Nic, kromě svého bratra, za kterým nejspíš půjde ze všeho nejdřív. A momentálně má Ross tři nejdůležitější věci - adresu na svého strejdu, klíče od jeho bytu a informaci, že je jeho otec volný a pravděpodobně se bude nacházet na místě, kam má blonďák volný přístup.

Když to tak vezmu, pan Elias Benett neboli strýc, potopil svého bratra, alias Rossova otce.

Opírám se do židle a vydechuju zadržovaný vzduch. Je mi hned jasné, že si Ross bude chtít promluvit s tím, kdo za všechno může.

Pokud si dokážu Rosse představit rozzuřeného na maximální úroveň, tak kvůli svému tátovi. Nebojím se říct, že by mu byl schopný i ublížit, kdyby došlo na nejhorší, a bude mu jedno, že by mohl jít do vězení. Tohle je průser, hrozně velký průser. Nedokážu si totiž představit sílu, která ho udrží na ostrovech.

„Odjedeš?" promlouvám konečně.

„Na chvíli," přikyvuje a potvrzuje moje obavy. Rozhodl se v okamžiku, kdy si přečetl slova o propuštění. „Musím." Nejradši začala přemlouvat, že dělá chybu, ale mlčím, protože si nemyslím, že by poslechl. Mám pocit, že přesně na tohle celé ty tři roky připravoval a teď nastala správná chvíle.

Phil odjíždí už dneska, Matthyas s Jacobem příští týden. Colton se definitivně odstěhuje v září a Ross zmizí, jakmile to bude možné, což znamená, že když bude mít Nichols dobrou náladu, možná už zítra bude jeho místo v jídelně opět prázdné. Už jenom čekám, kdy pošlou na misi Jeremyho a Eliotta, aby se taky zapojil do chodu školy.

„Slib mi, že se nenamočíš do problému," žádám ho.

„To ti slíbit nemůžu."

Přesně toho jsem se obávala. On už počítá s možností, že se něco stane.

„Ale co ti slíbit můžu, je, že se sem vrátím."

Což by mi mělo stačit. Musí.

Zvedám se k odchodu s tím, že ho nechám samotného, aby si mohl udělat pořádek v hlavě.

„Vydrž chvíli," zastavuje mě. I se sestřiným deníčkem přichází ke stolu, z jehož šuplíku bere kancelářskou sponku a ohýbá ji. Přesně jak jsem očekávala, za moment se ozývá cvaknutí a deník je možné otevřít. „Můžeš pro mě něco udělat?"

„Jasně," souhlasím.

„Přečti si ho. A pak mi řekneš, jestli je tam něco důležitého. Já nemůžu." Nevím, jestli nemůže, protože by to bylo až moc psychicky náročné, nebo protože pořád cítí morální zábranu číst, co si psala jeho sestra. Já ale něco podobného nevnímám. A abych byla upřímná, jsem zvědavá. Takhle se Ross dozví to hlavní, aniž by se musel cítit provinile, že nahlédl do jejího deníku.

„Dobře," souhlasím.

„Díky, za dárek i oslavu."

„Ještě bych na něco zapomněla," objímám ho, protože se mi zdá, že to momentálně potřebuje nejvíc od doby, co se známe. Řadí se mezi ty úplně poslední, kteří vypadají, že by o nějaké objímaní stáli, ale pravdou je, že čím víc mě k sobě pouští, tím víc vidím zranitelného kluka, který se nesmířil s tím, co se stalo a naopak stojí o obyčejné věci, jako právě objetí.

„Děkuju," říká ještě jednou, když se odtahuju.

„Není zač. Klidně přijď, kdyby sis chtěl... popovídat. A nakrm rybu, jinak ji Camilla nakrmí tebou."