„Tak to už vyklop!" prosím Barrowse, když se s Coltonem a Rossem přesouváme na ošetřovnu, aby všechno slyšel i Eliott a Jay a nemuseli jsme nic nikomu tlumočit nadvakrát. Walkerovi zůstali s Cortézem ve vstupní hale, protože informace, které Barrows získal od muže z Organizace, se jich netýkají. S nimi se pak bude řešit, jestli se budou chtít přesunout na ostrovy nebo ne. Ale teď k tomu důležitějšímu. Jestli do pěti vteřin nezačne mluvit, povolí mi nervy a začnu na vojáka křičet bez ohledu na to, kdo mě uslyší a kdo ne. A budu sprostá.

„Fajn," sedá si na jednu z volných židlí. „Všechno nám vyklopil sám od sebe pod podmínkou, že zahrneme spolupráci do polehčujících okolností u soudu. Organizace unesené děti hvězd doslova prodává mocným lidem, vládcům a vůdcům do celého světa, aby byli ještě mocnější a měli pod palcem to, co do teď neměli. Ohledně tvých bratrů nic neví, ale dal mi dvě jména dvou dětí, měl na starost jejich převoz do Španělska. Stihli jim udělat i falešné doklady, podplatili pár úředníků a celníků a obě je do země dostali, ale z letiště v Madridu nám potvrdily, že pasovou kontrolou skutečně takové děti prošly. Informace jsme daly tajné službě a už pracují na jejich nalezení," přeříkává, co se dozvěděl. Je mi zle. Bratři pravděpodobně nejsou v Británii. Archer Crosley je prodal. Jako nějaké zboží. Doslova si vyčíslil v librách lidské životy, životy mých bratrů. Jako kdyby byly jen věci. Kolik asi dostal peněz za Dana? Nebo Jeremyho? Svět dělá dvojité salto a mně se začíná motat hlava.

„To už s tím chlapem moc nesouvisí," pokračuje Barrows. „Ale asi před půl hodinou jsme dostali zprávu z Thajska, že jejich zemi nelegálně překročil jeden nezletilý člen Británie. Bez doprovodu. Pomocí tlumočníků jim vysvětlil, že ho někdo v Británii posadil do letadla a v Thajsku ho má vyzvednout někdo další. Prostě ztropil takovou scénu, že ho nedostali ti, kdo měli, vyjednáváme s thajskou tajnou službou a snažíme se o to, abychom ho dostali zpátky. Je s nimi trochu horší pořízení, co se vysvětlování týká, ale mají svoje děti hvězd, někdo nám pomůže."

Takže zjednodušeně řečeno říká, že bratři nejenom že nejspíš nejsou v Británii, ale možná ani v Evropě.

Musím se opřít o stěnu, abych se udržela na nohách.

V životě jsem necítila tolik vzteku vůči jedné osobě. Musím zatnout ruce v pěst, abych se netřásla zlostí. Mám chuť se ze samého zoufalství smát. Nevím, kde je Archer, může být kdekoli po světě. A bráchové taky. Do teď mě ani nenapadlo myslet, že by se mohli nacházet mimo zemi. Nedej bože mimo Evropu. Přesto se to děje.

„Máš... máš nějakou dobrou zprávu?" ptám se tiše. Je sice hezké vědět, proč jsou bráchové pryč, ale já nutně musím zjistit, kde. Nebo na tom alespoň začít dělat.

„Ano," přikyvuje. „Včera na letišti zatkli člověka s jedním z Archerových falešných pasů. Zkouší, jaká opatření jsme zavedli. Na bezpečnostních kamerách jsme pak našli Archerův hnusnej ksicht. Takže je pořád v Londýně a v tuhle chvíli," zvedá ruku, aby pohlédl na své hodinky, „třicet vojáků v civilu hlídkuje kolem letiště. Mám dojem, že si nechá udělat úplně nové doklady, aby mohl odcestovat. Je to nejsnadnější způsob. Výroba chviličku potrvá, ale jsme o krok napřed. Jeden z našich lidí zaplatil výrobcům dokladů mnohem víc peněz za udání Archera, než kolik by dostal za nový pas. Pokud nás zradí, půjde sedět. Nemá šanci proklouznout," usmívá se povzbudivě. Jenže to zatím neřekl to nejhorší. „Teď musíme jen počkat, až se sám chytí do pasti."

Už jsem se zmínila, že asi budu zvracet?

Čekat. Jestli něco vážně nenávidím a není to Archer, tak jde o čekání.

„Co můžeme udělat my?" zajímá se Colton a jeho ochota pomáhat mě dohání skoro k slzám.

„Zabavit Walkerovy, než se rozhodnou, co budou chtít podnikat dál, postarat se o Lori, aby nám tady všechno neshořelo," odpovídá s pohledem upřeným na mě a já konečně povoluju zaťaté pěsti.

„Nehodlám tu nic podpálit," vrčím.

„Nevypadáš na to. Poslyš, já vím, že je to těžký, ale teď by nám vážně neprospělo, kdyby ses pokusila o něco na vlastní pěst."

„O co se asi tak můžu pokusit, nevíš?" vyštěkávám zlostně. Cítím se tak k ničemu.

Nejsou v Británii. Můžou být kdekoli ve světě a my se musíme spolehnout, že dopadneme Archera, který je vychytralý, až to není hezký. Krásný vyhlídky. Doslova z toho sálá naděje. Odlepuju se od zdi, protože už v téhle místnosti nechci být ani o vteřinu navíc, i když je plná lidí, které mám ráda a na kterých mi záleží. Chci jen trochu vzduchu a pár minut o samotě. Možná granát, se kterým bych si mohla hodit, abych se trochu vyzuřila.

Vycházím ven a sedám si na schody vyhřáté sluníčkem. Dneska je tak krásný den, obloha bez mráčků. Jak stvořené k odpočinku u vody nebo grilování s rodinou. Ale ne, já budu muset čekat, až se Archer uráčí jít si pro nové doklady, pokud vůbec. Není blbec. A to je vše, na co spoléháme. Archer. Jaká to ironie.

K čertu se vším.

V hlavě se mi honí desítky impulsivních rozhodnutí, ale ani jednoho se nechytám, protože i ve stavu absolutního rozzuření vím, že nic není dost dobré nebo proveditelné.

„Nemám náladu na promluvy do duše," oznamuju hned, jak se za mnou otevírají vchodové dveře. Ani nevím, jestli to je někdo od nás, nebo jen náhodný voják. Možnost číslo jedna se mi potvrzuje, když si dotyčný sedá vedle mě. Jen z letmého pohledu poznávám, že jde o Rosse. Nezaslouží si, abych na něj byla hnusná, nikdo z nich. Ale nejspíš to schytá právě blonďák. Možná si tahali sirky o to, kdo se za mnou vydá. „Jdi pryč, prosím," žádám ho.

„Dobrý skutky pomáhají nejvíc ze všeho," prozrazuje. „Je to nejlepší odreagování. Když tě něco fakt trápí, je nejlepší se zaměřit na další lidi, které mají problémy, a ty jim dokážeš pomoct. Člověk si pak nepřipadá jako zbytečná nicka a zabiješ všechen ten čas, který jinak strávíš na schodech nebo nervózním pochodováním po pokoji."

Nápad mě udeřuje přímo doprostřed čela. S Eliottem jsme nestihli zajet na poslední adresu Eliase Benetta, protože jsme málem přejeli Jessicu, a pak šlo pátrání po jeho strejdovi stranou. Dokončit to by mohl být můj dobrý skutek, na co se zaměřit a nepřemýšlet nad tím, v jaké zemi asi skončili bráchové.

„Zvážím to," přikyvuju, ve skutečnosti jsem ale rozhodnutá. Jen teď potřebuju najít správného člověka, který mě odveze na danou adresu a bude působit o něco víc drsně, než já. Pokud uvažuju správně, nenajdeme tam jen Rossova strejdu, ale i otce, což je poměrně nebezpečný člověk. „Děkuju."

„Nemáš zač," zvedá se zase a plní moje původní přání.

Eliott a Jay jsou pořád na ošetřovně, Barrowse nemám chuť teď vidět, za Rossem logicky nepůjdu a Coltona do něčeho takového zatahovat nechci. Mohl by mi to začít vymlouvat.

Zbývá mi tudíž jeden člověk, který se už dvakrát osvědčil, navíc vypadá jako prvotřídní kriminálník, s ním po boku se nebude čeho bát.

Markusovo auto stojí na parkovišti před budovou. I kdyby sem přijel jen Seth za účelem balit Alexis, svezu se k nim domů. Pak už bude všechno snadný, nebo alespoň doufám. Hlavně musím rozeslat dostatek zpráv, až odjedeme, protože všichni si hned budou myslet, bůh ví co nejdu provádět za akce.

Co nejrychleji odbíhám do svého pokoje a doufám, že adresa na posledního Eliase Benetta zůstala přesně tam, kde jsem ji nechala. V džínách. Převlékám se, beru do ruky mikinu a zase běžím dolů na parkoviště, aby mi Seth neodjel přímo před očima. Celou dobu přitom doufám, že nenatrefím na někoho, kdo by mě radši přivázal k židli, než aby mě s nimi pustil. Barrows, například. Auto je naštěstí pořád na svém místě, což je dobré znamení. Znovu se usazuju na schodech. Snad už Seth svoje rande rozdýchal a pojede brzy domů, ať už sám, nebo s Markusem.

Nemusím čekat dlouho, tak do patnácti minut slyším mladšího z bratrů pět ódy na Alexiny vlasy a oči. Ten odmítnutí nepřežije.

„Co ty tady?" povytahuje Seth obočí, Markus se začíná mračit. Něco tuší.

„Ne," odmítá nejstarší z Nicholsů dřív, než se stíhám nadechnout.

„Prosím," škemrám. „Je to dobrý skutek."

„Už třetí, začínám se bát, že s takovou půjdu do nebe. Co potřebuješ?"

Ve zkratce jim oběma vysvětluju, o co jde. Byl to Markus, kdo mi pomohl vyhledat adresy na všechny dostupné Eliase Benetty, takže je alespoň trochu v obraze a Seth všechno rychle chápe, i když se nepřestává blaženě usmívat.

„Ne. Odvézt tě teď ze základny bez povolení je sebevražda."

„Nebuď takovej," prosím dál.

„Tentokrát fakt ne."

„Sethe!" obracím se na mladšího z nich a doufám, že mi pomůže, ačkoli se Markus zdá být neoblomný. „Domluv mu a prohodím o tobě pár slov před Alexis."

„Ty víš jak smlouvat," zubí se Seth a otáčí se na Markuse. „Jestli jí nepomůžeš, budeš mít průser, brácho. Vím, kam si schováváš trávu."

„Ty hajzle," drtí skrz zaťaté zuby. „Máš být na mojí straně."

„Ale Lori dala nabídku, která se neodmítá," vytahuje Seth z kapsy telefon. „Barrowsovi se nelíbí, že se občas napiješ, co asi řekne na Marušku?"

„Nasedni a drž hubu," rezignuje Markus konečně a Seth mým směrem spiklenecky mrká. Tohle bylo poměrně hnusné, ale vím, že by ho mladší bratr nenaprášil. Ale proč riskovat, že? Zvlášť, pokud Markus Barrowsovi tvrdí, že už nic takového neprovozuje. Tohle by šlo, až na to, že se Markus tváří maximálně uraženě a nejspíš přemýšlí, kam zásobu marihuany ukryje, aby ji Seth nenašel a neměl ho příště čím vydírat.

Beru místo vzadu a spokojeně se usazuju. Vojáci u obou brán mě už znají, takže nebude problém. Kluci zase mají propustky. Ještě úkoluju Setha, aby zavolal Coltonovi a vyřídil mu, že jsem s nimi a ať si nedělají starosti, že chci jen na chvíli pryč, že na mě dají pozor a další hromádku keců. Hovor trvá poměrně dlouho, ale Seth slibuje, že nedojde k žádnému problému a zítra mě zase živou a zdravou vrátí. Pak hovor ukončuje.

„Nebyl nadšenej, ale věří nám," shrnuje celý telefonát.

„Naivní jako vždy," mručí Markus a zbytek cesty s námi nemluví.

Mitch má radost, že mě vidí, po dlouhé době může mluvit i s někým jiným než s bratry a lékaři. Seznamuju ho se svým plánem, a proč tady vůbec jsem. Pak se zapíná x-box, protože do večera je spousta času a akorát bychom se nudili. Markus se zavřel ve svém pokoji a Seth plánuje, co zítra podnikne s Alexis. Na vojenské základně má poměrně omezené možnosti a těžko říct, zda mu dovolí ji vzít do města.

Tak hodinu se navzájem trápíme na videohrách a potom se přesouváme do kuchyně, nejenom proto, že Seth dostává hlad. Znovu na mě vytahují pokerové karty. Můžu se snažit, jak chci, nemám šanci. Víc než na hru se soustředím na Mitche a Setha a snažím se je nachytat při podvádění, ale jestli se jejich otci něco musí nechat, tak že je naučil nenechat se chytit.

Když naštvaně bouchám do stolu a odkládám karty stranou, uvědomuju si, že odjet ze základny byl dobrý nápad, nehledě na to, co se chystá večer. Tady se člověk nenudí a odreagování přichází téměř hned, jakmile člověk překročí práh tohoto domu. A já momentálně nestojím o nic jiného.

Po osmé hodině vyjíždíme z domu na poslední adresu, kterou jsme s Eliottem nestihli navštívit. Končíme v jednom z pochybných sídlišť, kam bych sama po tmě nejspíš nikdy nevkročila. Ale přesně z toho důvodu, jdou se mnou ti dva. Je osamělý bezdomovec nebo pouliční dealer nevyděsí.

Vysoký panelový dům vypadá, že už má své nejlepší časy za sebou. Vlastně celé sídliště. Kdyby se přihnala bouřka, máme scénu jako vystřiženou z hororu. Pokud Ross vyrůstal v takovém prostředí, ani se nedivím, že neměl problém zlámat ruku klukovi, který otravoval jeho sestru.

Cedulky s čísly paneláků jsou téměř všude servané, ale někdo posprejoval zdi hned u vchodů výraznou žlutou barvou, kterou nejde přehlédnout. Teď jen doufat, že čísla na stěnách jsou správná.

„Měla by to být devítka," luštím přesné číslo s přimhouřenýma očima pod jednou z mála nerozbitých pouličních lamp. Přecházíme o tři vchody vedle. Se zamykáním hlavního vchodu se tu nikdo neobtěžuje. Nervózně vrážím ruce do kapes a rozhlížím se po tmavém sídlišti. Na parkovišti před námi stojí asi deset zaparkovaných aut a já se v nich snažím zahlédnout kohokoli, kdo by nám chtěl znepříjemnit náš pobyt tady.

Jediné, co mě uklidňuje, jsou dva bratři, kteří mají s podsvětím bohaté zkušenosti.

Kdyby Barrows věděl, kde jsme, všechny nás naseká do guláše.

Automatická světla na chodbách nefungují, ale Seth zapíná svítilnu na telefonu a nám teď jen stačí doufat, že Rossův strejda má označené dveře nebo zvonek. První tři patra přichází jedno zklamání za druhým. Ve čtvrtém se na nás usmívá štěstí a dveře nalevo hlásají jméno E. Benett.

Chci se domluvit na dalším postupu, ale Markus to vidí jinak. Očividně tu nechce trávit víc času, než je nezbytně nutné, takže mačká na zvonek a pár vteřin ho drží, aby nás majitelé bytu náhodou nepřeslechli. Dřív, než se stíhám nadechnout, přichází otevřít muž ve středním věku, který ani náhodou není Rossův strejda. Máme co dočinění přímo s jeho otcem, jsou si hodně podobní. Dělám maličký krok dozadu, protože jsem si představovala pupkatého líného chlapa, ale tenhle muž ve vězení rozhodně ztratil hodně času v tělocvičně.

„Co chcete?" promlouvá jako první. „Žádné příspěvky nedávám."

„O prachy nejde," nezdráhá se mluvit Markus a opírá se o futra, což je poměrně nebezpečné gesto. Zatraceně, on moc dobře ví, co dělá. „Jsme tady kvůli Rossovi." Muž ve dveřích povytahuje obočí a neuchází mi, že kliku tiskne mnohem silněji.

„Posílá místo sebe kamarády?" sjíždí nás dost pochybovačným pohledem a já začínám mít hodně špatný pocit. Už vím, po kom Ross zdědil tu svou tajemnou auru. Z jeho táty vyzařuje přesně to samé. Nemusí ani nic říkat, jen svým postojem dává najevo, abychom se k němu nepřibližovali.

„On ani neví, že tady jsme," krčí Markus rameny. „Prostě jen chceme nějaký věci a zase vypadneme."

„Ať přijde sám, pokud něco chce."

„O to jde, myslím, že vzhledem k okolnostem ho sám nechcete potkat. Všechno bude jednodušší."

„K jakým okolnostem sakra?" vrčí a já odpočítávám vteřiny do doby, než Markuse popadnu za loket a odvedu pryč. „Dejte si odchod."

„Jde jen o cokoli, co by mu mohlo připomínat sestru," ozývám se i já. Zapichuje se do mě dvojice chladných modrých očí a já mám co dělat, abych neuhnula těmi svými.

„Dám mu, co bude chtít," říká. „Ale musí přijít sám. Vypadněte, nebo na vás zavolám policii."

„Trochu ironie, ne, když jste seděl za týrání vlastních dětí?" kope Seth do vosího hnízda zcela nečekaně. „Stačí tvrdit, že jste nás napadl, komu asi tak uvěří, to by mě zajímalo." Rossův otec dlouho mlčí. Určitě uvažuje o tom, jak nás všechny shodit do výtahové šachty. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Nevím, jestli Seth udělal dobře, on přeci jen hlavně podváděl v kartách. To Markus má zkušenosti s vydíráním a zastrašováním, mohl mít situaci ve svých rukách, a i když je z bratrů největší nervák, určitě by nepoužil tak očividně agresivní postup jako právě Seth.

„Zapomeňte na to," ozývá se znovu Markus a naznačuje mně a Sethovi, že jsme přestřelili a mizíme. Z jedné části netoužím po ničem jiném, z té druhé se mi nechce pohnout ani o milimetr. Markus mě ale popadá za loket a táhne směrem ke schodům. Během pár vteřin se zase ocitáme venku na vzduchu, kde mě nejstarší z bratrů pouští a s rozzuřeným výrazem ve tváři se otáčí na Setha.

„Posrals to!" vyštěkává. „Kolikrát jsem ti říkal, ať držíš klapačku zavřenou? Kurva, ty nejsi normální."

„Vždyť nic nedělal!" brání se Seth. „Chtěl jsem jenom, aby dostal strach."

„To se ti povedlo, hned vedle něj ležela totiž bouchačka. Kreténe!" kope do kamínku před sebou, který se odráží od pneumatiky nejbližšího auta.

„On má zbraň?" ptám se tiše.

„Jo. Asi by ji nepoužil, ale člověk nikdy neví," vzdychá a zdá se, že je vážně naštvaný, že nemáme, pro co jsme si přišli. Na to není zvyklý. „Jedeme domů." Seth ani já si netroufáme protestovat, takže poslušně nasedáme do auta a celou cestu zpět k Nicholsům panuje mezi námi napjaté ticho. Seth si nejspíš uvědomuje svou chybu, protože je skleslejší a skleslejší.

Není ani deset, když se vracíme.

Mitch nás překvapuje večeří a Markus během jídla ještě párkrát hází po Sethovi zlý pohled, ale jinak už vychladnul.

„Zítra za ním zajdeme znovu," rozhoduje Markus a já k němu poplašeně zvedám hlavu. „Nemám rád nedokončenou práci."

„Co bude zítra jiné?" nechápu.

„Místo tohohle idiota vezmeme někoho jiného," kope pod stolem do Setha. „Konkrétně Logana." Zapaluje mi to hned, jakmile padá následovníkovo jméno. Samozřejmě. Bude mu stačit vteřinka a nikdo z Benettů starších nebude mít šanci odporovat. „Stejně musím na základnu pro pár papírů, naberu ho."

„A nezapomeň, že mě vezeš na rande!" připomíná se Seth.

„On si to nevymyslel?" šeptá ke mně Mitch.

„Pořád nemůžu uvěřit, že souhlasila," mhouří Markus oči.

„No," uculuje se nejmladší z nich. „Ona totiž doslova nesouhlasila, ne nahlas, ale viděl jsem jí na očích, že říká ano!"

„Ty dostaneš takový čoudy, kamaráde," směje se Mitch.

Jako první si jde lehnout Markus, se Sethem a Mitchem ještě chvíli hraju karty a rozebíráme všechny možné scénáře, jak a proč Alexis Setha na plné čáře odmítne. Celkem se bavím, i když s každou další minutou, kdy jsem unavenější a unavenější, přemýšlím o bratrech, Archerovi a Eliottovi, kterému jsem měla alespoň zavolat. Pěkně na něj kašlu. Chci se zeptat Setha, jestli by mi nepůjčil telefon, protože já svůj vlastní stále nemám, ale je po půlnoci. Nechci nikoho probudit. O další půlhodinku později jdeme spát i všichni ostatní. Seth mi přináší deku, která k mému naprostému šoku voní jako čerstvě vypraná, stejně tak obyčejné černé triko s krátkým rukávem.

„Není to infekční, přísahám. On se nezdá, ale Markus je strašnej pedant na úklid," usmívá se.

„Děkuju. Za tohle, i žes ho přemluvil, aby mi pomohl."

„Člověk musí mít esa v rukávu. Dobrou."

„Dobrou noc. A nech si zdát o Alexis."

Seth za sebou zhasíná, já se rychle převlékám do provizorního pyžama a uvelebuju se na gauči v obýváku. Snažím se moc nepřemýšlet, ale stejně mi trvá hrozně dlouho, než skutečně usínám. Noční můry nepřichází, i když jsem zničila jen tři obrazy. Jenže se neobjevuje ani Logan, což může znamenat dvě věci. Buď se na mě vykašlal, nebo nespí. Možnost číslo dva mi přijde pravděpodobnější. Takže celá noc je ve znamení usínání, procitání se a převalování, ale pořád lepší, než výlety do Afghánistánu.

Ráno se probouzím jako první, tak mě napadá udělat alespoň snídani, když mě tu nechávají přespávat a ještě mi pomáhají, i když nemusí.

Je to celkem vtipné, když pomyslím, že ještě několik měsíců zpátky, při našem prvním setkání, z nich šla hrůza. Teda, alespoň z Mitche a Markuse. Chystali se vykrást klub, aby měli dost peněz na zaplacení dluhů svého otce, a náhodou jsme na ně s Coltonem natrefili. A teď se s nimi cítím fajn a i ledový Markus občas povolí a ukáže, že je taky jen člověk. Zajímavé, jak se lidé mění.

Ani jeden z nich moje palačinky neodmítá, jen Seth se dost krotí, protože je nervózní z dnešního setkání s Alexis. Markus s Mitchem, kteří si z něj dělají legraci, mu vůbec nepomáhají, tak se ho snažím podpořit alespoň já.

A zatímco ti dva míří na základnu, já si půjčuju Mitchův telefon. Ano, mohla bych se k bratrům přidat, ale mám strach, že podruhé už by mi vážně nedovolili odjet. Budu muset věřit, že Markus Loganovi přesně vysvětlí, o co jde a s čím by nám mohl pomoct.

Jako první volám Barrowsovi, že jsem živá a zdravá a že zůstanu ještě jednu noc. K mému údivu souhlasí, a dokonce zní, že se mu ulevuje. Je mi jasné, že mě na základně momentálně nechce. Neměla bych tam co dělat a pořád bych jenom otravovala, což v určitých chvílích umím více než dobře. Takže je rád, jen vzkazuje, ať na sebe dáváme pozor s krátkou informací, že zatím nic nového ohledně Archera nemají.

Pak vytáčím Eliottovo číslo, které mi Barrows posílá ve zprávě. V prvé řadě se omlouvám, že jsem bez ohlášení zmizela, pak vysvětluju, proč.

„Myslel jsem si to. Jak to šlo?"

„Špatně. Hodně zle, proto Markus vyzvedne Logana a ten už snad Rossovo tátu zkrotí. Vidím to jako jedinou možnost. Promiň mi to."

„Je ti líp?"

„Trochu jo."

„Fajn. I kdybys nedělala to, co děláš," říká neurčitě, nejspíš kvůli Jayovi, „tak bys asi potřebovala vypadnout. Tady to na tebe musí všechno padat. Moc dlouho už mě tady držet nebudou, pak něco podnikneme."

„Zveš mě na rande?" usmívám se pro sebe a Mitch laškovně zvedá obočí.

„Jo, oficiálně."

„Takže to padání z útesu se jako první nepočítá?"

„Nevím, jaké máš představy o randění, ale má to být příjemný. Nebo by alespoň mělo.

Něco se změnilo a teď se na rande musí z povinnosti někdo přizabít?" vyptává se rádoby se zájmem a já mám co dělat, abych se nezačala nahlas smát. „Myslím to vážně, poslední dobou je všude moc velkej chaos, chce to dělat i normální věci."

„Beru tě za slovo." Další úsměv směrovaný telefonu už Mitch nezvládá a předstírá, že zvrací. Popadám ze stolu gumičkou zajištěný balíček karet a házím jím po něm. Z reproduktoru se ozývá hlas lékaře, který přišel Eliotta a Jaye zkontrolovat.

„Budu muset končit, chtějí mě vzít ještě na jeden rentgen. Dávejte na sebe pozor, dobře?"

„Jasně. A ty vymysli, kam mě vezmeš na rande číslo jedna."

„Pf, to mám vymyšlené od našeho prvního setkání," žertuje a já na to vypínám hovor. Mitch přijíždí do kuchyně a tváří se jako Amorek, který zasáhl svůj cíl.

„Budu z vás mít cukrovku," kření se a já mu vracím telefon.

„Nemáte tu nějaký starý mobil? Připadám si bez něj hrozně."

„Asi jo, ale SIMku určitě nemáme, budeš muset poprosit Markuse, ať s tebou zajede do města."

„Já Markuse nemůžu poprosit už absolutně o nic," vtipkuju a narážím, že toho pro mě v poslední době udělal hrozně moc.

„On se možná tváří, že mu lezeš na nervy, a možná vážně jo, ale ve skutečnosti je ti vděčný," vypadává z Mitche.

„Cože?" nechápu.

„Colton nám řekl, že zase spadl do drog, co jste se vrátili z Afghánistánu, a že máš lví podíl na tom, že přestal," krčí rameny. „A Markus neumí říkat děkuju, tak se ti alespoň snaží pomoct."

„Přestaň, nebo mě dojmeš. Byla to samozřejmost, kdybys Coltona viděl... hlavně, že je to pryč," ošívám se.

Po zbytek času mě Mitch učí podvádět v kartách, abych mohla příště Setha porazit jejich vlastní zbraní. K obědu pak objednává pizzu, kterou zvládáme sníst u seriálu Po stopách duchů. Kdyby nás natáčela skrytá kamera, vypadali bychom jako spokojený pár, který si prostě užívá volného odpoledne.

Ve chvíli, kdy ke mně doléhá zvuk předení motoru auta, vyskakuju na nohy a přebíhám do kuchyně. S bušícím srdcem pozoruju, jak vystupuje nejdřív Markus, pak i Logan, a hrozně se mi ulevuje. Vážně přijel. Vzpomínám na to, co řekl Mitch o vděčnosti. Je tady snad Logan taky proto, že cítí jakousi povinnost mi pomoct, protože já pomohla jemu?

Ve zkratce mu povídám o tom, proč potřebujeme jeho pomoc, protože se ukazuje, že mu Markus neřekl takřka nic, jen že by se nám hodila jeho asistence. O to víc si cením, že vůbec přijel.

Ještě chvíli se zdržujeme vevnitř, a pak se vydáváme na cestu. Tentokrát nemá už smysl čekat na tmu a pokoušet se o nenápadnost.

Ve dne je sídliště ještě děsivější, připomíná mi obrazy z postapo světa. Až teď vidím, že většina bytů je neobydlená a nejspíš se v nich zdržují jen bezdomovci a jim podobní lidé. Já se ale cítím poměrně v bezpečí, jako celebrita se svými vlastními bodyguardy. Jeden obrovský Viking a druhý sice ne tak obrovský, ale potetovaný skoro gangster, mi dodávají klid.

Ke dveřím Eliase Benetta mě ale posílají samotnou, protože nevěřím, že by otevřel, kdyby znovu viděl Markuse.

To už tak klidná nejsem.

Dlouho zvoním a klepu, už to chci vzdát s tím, že nejspíš nikdo není doma, ale v posledním momentě se zarážím, protože se ozývá klapnutí zámku. Rossův táta vypadá ještě nebezpečněji za denního světla. A taky podrážděně, nejspíš jsem ho probudila.

„Vy si nedáte pokoj," odfrkává si. „Přestaňte se sakra plést do záležitostí, který se vás netýkají, nebo budete mít hodně problémů."

„To si nemyslím," odkašlává si Markus a s Loganem scházejí schody, na kterých o patro výš čekali. Výraz Rossova táty je na moment viditelně vzteklý, ale pak třeští oči a pouští kliku, které se do teď držel. „Co menší návštěva?"

„Ale samozřejmě," cedí skrz pevně zaťaté zuby. To už ho má Logan ve své moci, jen moc netlačí na pilu, nechává mu alespoň část svobodné vůle. „Co to je?"

„Nic, co by stálo za řeč, stejně si to nebudete pamatovat," vchází Markus dovnitř jako první, já ho následuju a Logan za námi zavírá. Byt je cítit cigaretovým kouřem a alkoholem. Už abychom šli odtud pryč. „Tak, kde jsou ty věci?" otáčí se na muže Markus.

Rossův otec chvíli mlčí a Logan povytahuje obočí. Pak se začíná mračit a já vůbec nedokážu číst ve výrazu jeho tváře. Jako by ho něco překvapilo, zaskočilo. V mozku někoho, kdo byl ve vězení, je jistě množství šíleností, ale že by zrovna Logan musel reagovat? I Markus se pozastavuje. Nikdo z nás se nehýbe, jen čekáme, co z následovníka vypadne. Ale ten se k odpovědi nemá.

„Děje se něco?" odvažuju se zeptat.

„Tak trochu," přikyvuje a tváří se, že momentálně nesnáší svou roli toho, kdo musí promluvit. „V jeho hlavě ta holka žije."

„Cože?" Přísahám, že mi srdce na moment přestává tlouct, a pak zase začíná zběsilou rychlostí bušit v mém hrudníku, až to skoro bolí. „COŽE?!"

„Ona není po smrti. Párkrát už ji sledoval, když šla ze školy, ale vždycky s ní někdo byl, chtěl s ní mluvit," čte Logan z myšlenek Rossova otce, který ztrácí barvu v obličeji. „Vypadá to, že ji někdo adoptoval, nebo si to alespoň on myslí," ukazuje hlavou na chlapa před námi.

Ross by mi klidně odpřísáhnul, že ji viděl zemřít.

A jeho otec si myslí... ví, že Elorin žije.

Jak?

„Víš jistě, že nelže?" chci se ujistit.

„Nelže. Na to jsou jeho vzpomínky moc jasné. Ta, o které se bavíme, je naživu."

Ne, do prdele. Jak je tohle možné?

Jen strnule stojím na místě a očima těkám z pana Benetta na Logana a zase zpátky. Rossův otec mlčí, nejspíš nemá šanci promluvit a Logan jen čte v jeho myšlenkách jako v otevřené knize.

„Je nějaký důkaz? Cokoli." Potřebuju se ujistit, protože pokud půjdu za Rossem s tím, že jeho sestra nezemřela, musím si být na sto procent jistá. Na sto padesát nejlépe.

„Má její telefonní číslo," prozrazuje. „Dej mi svůj mobil, hned," nařizuje mu Logan a panu Benettovi nezbývá nic jiného, než poslechnout. „Odemkni ho." Pak mi Logan telefon podává a já najíždím na kontakty. Jsou tam jen dva. Jeho bratr, alias strýc Rosse, a někdo pod jménem E. Nic víc. Ale stejně tisknu tlačítko vytáčení a s napětím čekám, co se bude dít.

„Elorin Carterová, prosím?"

Věnováno všem, kterým se právě zastavilo srdce. ♥

Ne, jako vždycky vám mockrát moc děkuju, jste úžasní a skvělí a přísahám, že už se pokusím dočíst všechny svoje resty.