V poslední kapitole z pohledu Jeremyho po něm Bars (ten zmetek) chtěl, aby navedl atomovou bombu na Los Angeles. Ale protože se Jer dostal v předminulé kapitole do stavu  klinické smrti, došlo k obnovení jeho schopností, aniž by si to kdokoli z jeho věznitelů uvědomil. Zvládl v Barsově kanceláři osvobodit sebe i Melanii, která nakonec postřelila Barse do nohy. 

Věnováno A_H_Benett a AnnelieMcKey ♥

Jeremy

„Už jsi někdy střílela ze samopalu?" ptám se Melanie na odlehčení, když beru jednomu z vojáků jeho zbraň. Ona kroutí hlavou na znamení, že ne. „Ani já ne," přiznávám a házím si popruh přes rameno a pevně chytám pažbu těžké zbraně. Snad jsem akčních filmů viděl dost na to, abych si dokázal poradit. Nemíním ji použít, pokud to nebude nezbytně nutné, ale moje schopnosti mají svá omezení a v mém stavu polovičního vědomí a nevědomí energie rychle ubývá.

„Jdi první," nařizuju podplukovníkovi Fletcherovi. Jeho mysl mi nejvíc vzdoruje, ale očekávám, že on nám jako živý štít poslouží daleko lépe než řadový voják. „Dělej!" strkám ho ven ze dveří.

Na chodbách panuje čirý zmatek. Zdá se, že zemětřesení nejvíce zasáhlo okolí Barsovy kanceláře, ne ji samotnou. Vzduch je plný prachu a na stropě, ve kterém zeje dlouhá průrva, svítí tlumené zelené nouzové světlo. Na zemi se povalují menší i větší kusy sutin a sem tam kolem nás proběhne člověk, aniž by se o nás zajímal. Hádám, že o naší přítomnosti ví jenom málo zdejšíchzaměstnanců, takže pro většinu jsme jenom neznámí cizinci v doprovodu jednoho z nejvýš postavených lidí tady. Z prasklé trubky ve velkém teče voda a zaplavuje podlahu a zdejší laboratoře nebo co se za dveřmi s nápisem BIOHAZARD, nachází. Odněkud zní alarm, ale nemyslím, že by to bylo kvůli nám. Tenhle se týká jenom jedné nebo dvou místností, zmatení laboranti a pracovníci v pláštích pobíhají tam a zpátky s polystyrenovými krabicemi a dýchacími maskami na obličeji.

O orientaci nemůže být řeč, kamkoli mě vedli, měl jsem přes oči pásku a neviděl jsem nic. Musím proto pátrat v paměti Fletchera a nutit ho, aby nás vedl. Nejspíš patří k jedněm z mála, kteří vědí, co všechno na tomto místě provádějí a zná každou tajnou chodbu a místnost.

Voják najednou prudce zahýbá doleva, ale zaráží se. Tuto část chodby zahradila hromada sutin.

„Najdi jinou cestu. Pohni." Poslouchá, i když nerad, v duchu se nepřestává vzpírat mým rozkazům. Čím dřív ho budu moct nechat být, tím líp. Kontrola nad ním mě vyčerpává víc, než jsem ochotný přiznat sám sobě.

„Tohle ti nevyjde," vrčí na mě. Neodpovídám a soustředím se na každý jeden krok. Ze strany mě podpírá Melanie, v druhé ruce mám připravený prst na spoušti zbraně.

Na takovém místě nehodlám umřít. Tu radost nikomu neudělám, především ne Barsovi.

„Pane, všechno v pořádku?!" objevuje se před námi mladý voják s krvácející ránou na hlavě. Mně a Mel si skoro nevšímá, neví, kdo jsme a co tady děláme. Natáčím se trochu do boku, aby nezahlédl samopal. Takhle to vypadá, že patříme k zaměstnancům, kterým Fletcher pomáhá dostat se odtud pryč.

„Samozřejmě," cedí skrze pevně zaťaté zuby vynucenou odpověď. „Jděte zkontrolovat kolegy do laboratoří, řve tam alarm, nejspíš došlo k úniku chemikálií."

„Rozkaz!" salutuje mu, vrhá po mně jenom kratičký pohled a mizí v mlze z prachu.

Tak deset metrů. Přesně tolik zvládáme ujít, než se ozývá hlasitý výbuch a vzápětí na to nás všechny na kolena sráží tlaková vlna. Do břicha mi vjíždí nesnesitelná bolest a na moment mi v uších začíná znít vysoký tón, který přehlušuje všechno ostatní. Začínám mít fakt vztek.

Zpátky nahoru mi musí pomoct Melanie. Snažím se nepřemýšlet nad tím, že tohle místo bych nejspíš mohl vyhodit do vzduchu celé. Něco mi ale říká, že by mě to zabilo. Ne výbuch, ale obrovský výdej energie, kterou už teď tahám ze zásob, o kterých ani nevím, že je mám.

Když se ani v další chodbě neobjevuje nic, čemu by se dalo říkat východ, ztrácím trpělivost. Pouštím se Mel, popadám Fletchera za lem uniformy a i přes všechny bolesti ho silně přirážím ke stěně. Nemůže se mi bránit, v očích mu ale zuří bojovný plamen. Tenhle chlap je vskutku ten pravý na svém místě – bez špetky citu rozhoduje o osudu jiných, připravený zemřít jenom proto, aby mi zabránil v útěku. Je odhodlaný. A taky statečný, protože vím, že se někde hluboko uvnitř klepe strachy před tím velkým neznámým, které ztělesňuju já a moje schopnosti.

Toho strachu využívám a vytahuju z jeho mysli na povrch ty největší hrůzy, které velmi důkladně pohřbil pod nánosem povinností a práce. Jenže člověk nezapomíná, má jenom obdivuhodnou schopnost předstírat, že se některé věci nikdy nestaly, nebo se naučil o nich nepřemýšlet, nepouštět si je k tělu na jedinou vteřinu. Ale pořád tam někde ty vzpomínky jsou, nezmizí.

Somálsko. Nepříjemná záležitost. Fletcher viděl vykrvácet svého nejlepšího přítele a může za to on. Nedokázal stisknout spoušť. On sám vyvázl jenom s lehkým zraněním, ale dalších šest chlapů z jednotky nepřežilo odpálení sebevražedného atentátníka. Kdyby tenkrát tu podivně oblečenou ženu zastřelil, jeho přítel by žil. Jenže nezastřelil, protože porušil základní pravidlo odstřelovačů. Podíval se té osobě do obličeje a zjistil, že se jedná tak o dvacetiletou holku. Znejistěl. A pak už bylo pozdě.

„Přestaň," pokouší se mi vzepřít silou, ale je tak paralyzovaný tíhou vzpomínek, že ho zvládám udržet i ve svém zombie stavu. Prožívá svou noční můru ze Somálska znovu a znovu. Ví, že to není skutečné, ale dívat se musí, protože s tím nedokáže nic udělat.

„Tohle byla procházka oproti tomu, co ti udělám, jestli nás odtud okamžitě nevyvedeš," ukončuju psychické trýznění. Muž bledý jako sníh nasucho polyká, utírá si pot z čela a najednou už není tak odhodlaný. Všímám si, že se mu začaly klepat ruce.

Proplétáme se změtí chodeb a dvakrát musíme stoupat po schodišti nahoru, které mi dává pořádně zabrat. Všechno se mi zdá identické, na každém rohu jsou pak kódy, kterým nejspíš rozumí jenom ti, kteří jim rozumět mají a můžou. V duchu se snažím kalkulovat s časem a odhadnout, jak dlouho času uteklo od doby, co komplexem otřáslo zemětřesení. Patnáct, dvacet minut už to bude.

Už chci Fletchera znovu zatáhnout do jeho soukromého pekla a trochu přitlačit, ale závan ledového vzduchu mě zaráží. Velké dveře, které se normálně dají otevřít čipovou kartou, jsou pootevřené, někdo mezi ně dal cihlu. V této části budovy nejspíš nefunguje elektřina. Pohled ven mi do žil vlévá novou energii. Chtěl bych říct, že jsem se rozběhl, ale to se nestalo. Rychlejší chůze bohatě stačí.

Pak přichází studená sprcha.

Na vteřinu nebo dvě tuhnu.

Ocitáme se totiž na heliportu. Šest velikých strojů v řadě mlčky postává na svých místech. Nedá se sem dostat jinak než letecky. Nevede sem žádná asfaltová, nebo jakákoli jiná cesta. Nic. Na všechny strany se táhnou rozlehlé, tmavé a nekonečné lesy Aljašky.

A ta zima. Kurevská zima!

Plukovník už ze sebe otřepal počáteční šok, který jsem na něj hodil, a rve se o svou mysl víc než kdykoli předtím. Ztrácím nad ním kontrolu. Stejně neumí létat. Takže beru do ruky samopal. V jeho očích se na chviličku míhá stín, nejspíš si myslí, že ho zastřelím. Místo toho pažbou zbraně muže silně udeřuju do hlavy. Kácí se k zemi, ale je stále při vědomí.

„Jere, támhle je čtyřkolka," všímá si Melanie. Celý areál vojenského komplexu, výzkumného zařízení či o co se vlastně jedná, je obehnaný vysokým dvojitým plotem s ostnatým drátem. Normálně tady musí hlídkovat vojáci a ti se přesouvají po čtyřkolkách, dokud jim to počasí umožňuje.

„Fajn, jdeme, už mě to tady neba-" Přerušuje mě kovové cinknutí a ohňostroj zářivých jisker. Někdo po nás vystřelil a kulka se odrazila od vrtule nejbližšího vrtulníku. Tisknu Mel blíž k sobě a očima pátrám, odkud po nás střílí. Nevěřím, že minuli. Beru to spíš jako varování, že o nás vojáci vědí a máme vyčkat jejich příchodu.

Leda nasrat.

Moji teorii potvrzuje další výstřel a náboj, který cinká tři metry nalevo ode mě. Na konci přistávací dráhy u prvního vrtulníku, spatřuju několik postav v černém, které se rychle přibližují. Někdo je nejspíš kryje zezadu. Má štěstí, nejspíš si tím zachrání život. Když se totiž přibližují k druhému nejvzdálenějšímu vrtulníku, vzpomínám si na Lori. Nejlepší způsob, jak od sebe odpoutat pozornost, je něco nechat vybuchnout. Do háje, začínám si skoro přát, aby Bars přežil a dozvěděl se, co všechno jsem na cestě za svobodou dokázal odepsat. Ať už účet přijde komukoli, chtěl bych ho vidět.

Oheň a já nejsme dvakrát přátelé, ale mám strach, jsem unavenej, naštvanej a celé tělo mě bolí jako snad nikdy v životě. Takže když míjejí druhý stroj, ozývá se rána a všechny postavy pohlcuje ohnivá koule a černý dým. Vrháme se s Mel k nejbližšímu vrtulníku. A na mysl mi přichází zvláštní nápad.

Sice nemám ještě ani řidičák na auto, ale vrtulník bych mohl zvládnout. Nebo si tak alespoň připadám. Nemůže to být zase tak těžké. Havarovat je určitě ještě jednodušší, ale... Všechny silácké nápady mě přechází ve chvíli, kdy nezvládám ani otevřít dveře od kabiny prvního vrtulníku. Melanie vyskakuje nahoru a zpod sedaček vytahuje dva velké připravené batohy. Ať už je v nich cokoli, šance, že nám jejich obsah prodlouží život v divočině, je velká.

Já se mezitím přesouvám polochůzí ke čtyřkolce a čekám, odkud a kdy přiletí další střela. Jenže je ticho.

Usedám za řídítka s tichou prosbou, aby řízení bylo stejně intuitivní jako používání schopností. Mel si sedá za mě o chvíli později i s oběma batohy. Na první pokus nás skoro zvládám oba vyklopit, pak se celkem slušně rozjíždím k plotu po vyježděné cestě. V lese se možná nebude dát ani jet, ale za pokus nic nedáme. Pořád radši budu večeře prvního grizzlyho, než se jenom myšlenkou vrátit zpátky k Barsovi.

Plot se v místě, kudy chci projet, rozpadá, aniž bych se musel moc snažit.

A na moment se mi zatmívá před očima a nechtěně prudce stáčím řízení doleva.

„Jeremy!" vrací mě Mel zpátky do reality. Projíždíme dírou v plotě. Ještě tak jeden kilometr se nám pojede dobře, pak nám čtyřkolka bude možná k ničemu. „Nemám to zkusit já?"

„Už je to dobrý," lžu.

Jsme venku. Strašně rád bych se ohlédnul a nechal všechno za plotem propadnout do země a pohřbít v sutinách, ale nemůžu. Spokojím se s plánem, že se sem vrátím, jakmile mi bude lépe. Každý jeden člověk na celém světě se dozví, co tady Američani dělají, a zajistím, aby tohle místo lehlo popelem a všichni, kdo se kdy na takovém projektu podíleli, půjdou za mříže na doživotí.

Možná mám přehnané ambice, ale já většinou dostanu, co chci.

„Hele, Jeremy, víš, jaký je rozdíl mezi helikoptérou a vrtulníkem?" snaží se mě rozptýlit.

„To netuším," přiznávám a zkouším se soustředit na řízení.

„Helikoptéra je samička a vrtulník ne." 

Zase to trvalo přes dva měsíce. Poslední dobou mi psaní nejde tak, jak bych si přála, ale to se prostě stává. Píšu to sice pod každou kapitolu, ale stejně to udělám znovu, protože to tak jednoduše je - moc DĚKUJU všem, kdo tu jste stále se mnou i přes tohle období dlouhých pauz, čtete, komentuje. Vážím si každé minuty, kterou trávíte u mého příběhu.