Jeremy

Snad každý už někdy slyšel, že Amerika je země zaslíbená.

Na něco jsem přišel.

Je to sračka.

Amerika je všechno, jenom ne ráj na zemi. Pro mě, v tenhle moment, představuje tu nejpekelnější díru světa. Nemám nejmenší tušení o tom, co je za den, kolik je hodin nebo jaká je denní doba. Dokonce mě to i přestalo zajímat.

Můj den se smrsknul jenom na myšlenky o tom, co mi zase napíchají do těla za svinstva, aby konečně dostali můj souhlas.

Někdo by mohl namítnout, že jsem z naší rodiny spíše ten, který moc rozumu nepobral. Matthyas je geniální, Lori zase odhodlaná učit se, když jí něco nejde a Dan je prostě Dan. Jeho mozek se ještě dostatečně nevyvinul, ale i tak by ho někteří mohli srovnávat s tím mým. Těsně po tom, co mi ale doktorka dala injekci s heroinem, mi něco docvaklo. Něco tak zásadního, že to mou zoufalou situaci otočilo z nuly minimálně na padesát.

Žádný heroin mi totiž nepodala.

Nemůže. Došlo mi, že jenom vyhrožuje. Nesmí ze mě udělat labilní nepoužitelnou trosku, pokud chtějí, abych spolupracoval. Ano, můžou mě zničit po té psychické rovině, ale pak už jim budu k ničemu. Mohl bych udělat věci, které si nikdo na krk nevezme, nebo naopak neudělat vůbec nic. I kdybych jim vše odsouhlasil, budou muset být maximálně opatrní, protože mi budou muset aktivovat moje schopnosti.

Pak nebudou mít nic, než mé slovo. A to samozřejmě nehodlám dodržet.

Takže ano, něco do mě dostávají a pokaždé jde o jinou látku. Jednou mě úděsně bolí hlava, pak je mi další den špatně, že se pomalu ani nezvednu, a pak zase nedokážu spát. Před nimi předstírám, jak jim hrozně žeru tu pohádku s heroinem, ve skutečnosti jen ale čekám na den, kdy mi píchnou látku způsobující nespavost. Je to nejmenší zlo, a sice se nevyspím, ale stihne vyprchat vše ostatní. Jakmile přejde noc, konečně se uvolím k souhlasu a oni mi budou muset aktivovat schopnosti.

Takhle nějak si to představuju, tohle je můj plán. Jestli vyjde, netuším, ale už potřebuju něco podniknout. Udržet si zdravý rozum na takovém místě moc dlouho nejde. Už ani nemám strach z toho, co by mi mohli provést, ale z toho, že si přestávám dávat pozor na to, co říkám, na to, co povídají oni. A to je nebezpečné. Je to asi dva dny, možná jen pár hodin, co jsem se rozhodl s nimi nemluvit vůbec. Pro jistotu.

Ozývá se cvaknutí zámku a mě na nohy vytahují dva vojáci, kteří se normálně střídají v mém hlídání. Nebylo by to nic zvláštního, když ale procházíme kolem dveří, za kterými se obvykle setkávám s doktorkou, trochu znervózňuju.

Že by si konečně připravili i něco jiného? Zrovna teď? Hrozně se mi to nehodí, ale jsem rozhodnutý svůj plán zkusit přese vše, co půjde. Odmítám tady být dýl, než je nezbytně nutné.

Vojáci mě doprovází do poměrně velké zasedací místnosti, která není jenom bílá. Hnědá kožená křesla se lesknout novotou a zdi vykládané dřevem vypadají sice krásně, ale nemůžu se nechat zlákat ničím. Před podlouhlým stolem stojí chlap v obleku a doktorka, jejíž jméno je Amy. Nevím, jestli je skutečné, a ani se to nejspíš nikdy nedozvím. Muže v obleku neznám, je to muž tak kolem čtyřicítky a víc s tmavýma očima. A u nich obrovská mapa světa.

Muži v uniformách mě posazují až téměř dopředu jako neposlušného žáka, který za trest sedí přímo před učitelkou.

„Nevypadá moc dobře," poznamenává chlap směrem k doktorce, jako bych tu nebyl.

„Už je to docela dlouho, co na něm pracujeme," říká skoro omluvně a dává si pozor, aby nezmínila žádný časový údaj. Čůza.

„Na tom nezáleží." Muž zabodává prst do hlavního města Británie. „Tohle je tvůj první cíl, Jeremy." Nezvládám se dívat do blba a zvedám k němu hlavu. Chvíli přemýšlím, že bych po něm skočil, ale dva ozbrojení muži v zádech by mi nejspíš nic nedovolili.

Jeho přímost se mi nelíbí. Stokrát jsem jim řekl ne. Čeká, že se z ničeho nic rozhodnu souhlasit? Ani se neptá, prostě mi oznamuje, že to tak bude.

Proč ta změna?

„Pro začátek chci něco, abych věděl, co dokážeš. Za pár hodin mi odlétá letadlo do Londýna, takže se sám přesvědčím na vlastní oči." Nezvládám se udržet na uzdě tak, jak bych si přál. Mlčím, ale stejně mu ukazuju napůl zvednutý prostředníček. Hned za to dostávám ránu pažbou zbraně do hlavy. Stálo to za to.

Jenže on nevypadá naštvaně, naopak. Jenom se napůl usmívá.

„Jsi docela odvážný. Není ti divné, proč jsi dneska tady? Proč jsem tady já a proč se tě tentokrát ani neptáme?" Samozřejmě, že je mi to divné. Má odpověď ale byla jednoduše taková, že mě chtějí jenom znovu zmást, možná vyzkoušet novou metodu, jak mě přimět ke spolupráci. „Tentokrát vím, že uděláš do puntíku to, co chci."

Dveře cvakají a já slyším tiché vzlyknutí.

Srdce se mi zastavuje a lapám po dechu.

Ve vteřině vím, že mě dostali, že tady a teď můj veškerý vzdor musí skončit, protože už v tom nejsem sám. Nyní každé moje rozhodnutí ovlivní i ji.

Nasucho polykám a nad tím pohledem musím přivřít oči, jako by mě to skoro bolelo.

„Znáte se, že?" ptá se ten v obleku a já se nemůžu přestat dívat na Melanii, která se ze všech sil snaží neplakat. Moje mlčení je mu odpovědí. „Myslel jsem si to." Blondýnka mi beze slov rty naznačuje tiché ‚promiň', já ale víc vnímám, jak automaticky zatínám ruce v pěst. Šok střídá strašný vztek. Nejenom proto, že mě skrze ni donutí naprosto k čemukoli, ale ke všemu každou minutu budu šílet strachy z toho, co jí můžou provést.

Začátek konce.

„Do Londýna bych měl přiletět zítra po dvanácté odpoledne. V půl jedné chci vidět, co umíš. A vezmi to rovnou skrze letiště," usmívá se na mě vesele.

Znovu se ohlížím po Mel, pak se obracím na chlapa a doktorku.

„Já to ale neudělám."

Chlap se zaráží uprostřed pohybu, doktorka třeští oči. Melanie na souhlas přikyvuje. Rve mi srdce ji takhle vidět, ke všemu odhodlanou přijmout vše, co jí nejspíš udělají proto, že jsem odmítl.

„Prosím?"

„Slyšels."

„My si tykáme?" Skoro cítím, že se blížím k té pomyslné hranici, kdy si ještě můžu dovolit své obvyklé chování. Amy si už nejspíš zvykla. Chlápek v obleku ale na první pohled vypadá jako jeden z těch, kteří vyžadují absolutní poslušnost a drzosti se nepřipouštějí. Dostávám další ránu pažbou, tentokrát do ramene. „Trochu jsi mě zaskočil. Ale tuhle válku nemůžeš vyhrát. Jsi sám, tvoje milá v našich rukách a nemáš nikoho, kdo by ti pomohl. Můžeš si vybrat. Buď se dohodneme, nebo tě přinutíme." Pohlížím na Melanii. V očích se jí leskne šílený strach, ale zároveň i odhodlání.

Jenže tohle není o tom, kolik vydrží ona, ale jak já se dlouho vydržím dívat na to, jak ona trpí. A úplně upřímně? Nevydržím. Už teď mám chuť zabít vojáka, který má položenou ruku na jejím rameni a vůbec všechny tady za to, že ji sem přivedli.

Buď řeknu ne a budu se dívat na svou nejhorší noční můru, nebo kývnu a oni budou vědět, že mě zlomili, že už na mě mají páku. Obě cesty jsou strašné, obě budou mít svoje následky, za které budu nést zodpovědnost.

„Fajn," vydechuju to, co ode mě chtěli slyšet už na začátku. „Udělám to."

„Jeremy!" vyjekává Melanie .

„Jsi si jistý?" ujišťuje se chlap.

„Ano."

„Ano co?" mračí se.

„Ano, pane," cedím skrze zuby rozzuřeným tónem a doufám, že poslední slovo vyznívá jako ta nejhorší nadávka na světě.

„Jsi rozumný kluk, Jeremy," chválí mě. „Ale přeci jen bys měl pro jistotu vidět, co se bude dít, když nebudeš dělat, co ti řekneme." Význam jeho slov mi dochází až o dvě vteřiny později, kdy mě vojáci hrubě vytahují na nohy, vyvlékají ze zasedačky a šoupou mě do vedlejší místnosti, kde už Mel nutí lehnout si na jakousi nakloněnou dřevěnou desku, na které ji pomocí řemínků úplně znehybňují. Snaží se s nimi prát, ale šedesátikilová holka nemá šanci proti cvičeným vojákům. Oči jí převazují černým šátkem a já tuším, co bude následovat. Dělá se mi zle jen z té představy, že zrovna Melanie podstoupí něco takového. Je mi zle ze vší té bezmoci. Ona ani nedutá.

„Zastavte to," žádám muže v obleku. „Udělám, co chcete, tohle není nutné."

Přesně taková slova jsem se zapřísahal nikdy nevyslovit.

„Jenže ty potřebuješ názornou ukázku, jinak nás nebudeš brát vážně."

„Budu," snažím se dál zabránit tomu, co se chystají udělat. Nevím, co dalšího mám říkat, abych ho přesvědčil. „To je mučení."

„Jak řekl bývalý viceprezident států, je to přínosný zdroj informací a vynutíme si tím tvou poslušnost. Co myslíš?" Další voják do místnosti přináší mokrou utěrku, kterou dávají blondýnce na obličej. Dál už stačí jenom sklenička s vodou.

Přesně takhle se v USA získávají informace. Vnucováním zážitku topení. Malý proud vody, který jí dopadá na obličej, Melanii samozřejmě zabraňuje v dýchání a ona si rychle začíná myslet, že se topí. Hází sebou a cuká, ale není jí to nic platné. Ruce i nohy má pevně přivázané k desce. Nemůže utéct nebo se schovat.

„Já to chápu!" vyštěkávám. „Chápu všechno, tak už sakra přestaňte!" Nečekám to, ale vojáci skutečně dostávají pokyn k tomu, aby ji nechali na pokoji. Naučeným pohybem ji během vteřiny odpoutávají a pomáhají na zem.

Chlap, kterého oficiálně zařazuju na první místo těch největších parchantů, mi naznačuje, že k ní můžu jít. Neváhám ani chvíli, vrhám se k Mel na zem a ona mě objímá tak pevně, jako nikdy. Rychle a zhluboka dýchá a je tak vyděšená a bezbranná, že je to až k pláči.

Tohle víckrát nedovolím. Nevím, co pro to budu muset udělat, ale ne.

„Dejte jim spolu pár minut, pak je rozdělte," slyším ještě Parchanta. „Jeremy, zítra v půl jedné, nezapomeň, vše budu z letiště sledovat. A jestli nebudu spokojený, stačí jeden telefonát a tvoje drahá okusí mnohem víc, než jen pár vteřin neškodného pocitu topení."