Caroline Toestrová

Nikdo neví, jak se to stalo.

V jednu chvíli si myslíte, že máte celé město pod kontrolou a úroveň bezpečí stoupá. V té druhé chvíli slyšíte jen střelbu, křik a výbuchy. Snažíte se zachránit život sobě, ale i svým přátelům z jednotky. A víte, že nikdy nemůžete zachránit všechny.

„ Carol, máme tu dalšího!" volá na mě kolega z armády. Povstalci doslova smazali z povrchu zemského britskou vojenskou základnu a jediné útočiště široko daleko je náš muniční sklad. Moc jich nepřežilo a ti, kteří to zvládli až sem, jsou zranění.

„Dveře jsou zajištěné!" křičí někdo z druhé strany budovy.

„Sežeňte někdo obvazy a dezinfekci!" rozléhá se další hlas.

Odpoutávám se od toho zmatku a přicházím za Lukasem. Stejně jako mě ho americká armáda poslala do této oblasti, abychom zde zajistili bezpečí pro civilní obyvatelstvo. Nikdo nemohl tušit, že jsou povstalci tolik organizovaní a že nás zvládnou zahnat do kouta.

„Střelili ho do ruky, zatím se drží, ale kulka musí ven," sděluje kolega.

„On je od nás?" mračím se na nevědomého mladíka na skládacím lůžku.

„To je ten problém. Není," věnuje mi významný pohled.

„Tak proč má naši uniformu? Přišel s Brity, nebo snad ne?"

„Podívej, já vím jenom to, že nikdo s takovým jménem v armádě registrovaný není. A co jsem slyšel od Britů, ani oni nevědí, kdo to je a co tady vůbec dělá."

„Civilista?" zkouším hádat.

„Pochybuju. Až se probere, nejspíš ho čeká hodně vysvětlování."

„Jak dlouho tady vydržíme?" starám se.

Kolegové o mně tvrdí, že jsem ledová královna. Ale hodně teď zápasím s tím, v jaké situaci se nacházíme. Jsme v jediném bezpečném úkrytu. Za námi je poušť, před námi město obsazené povstalci. Nacházíme se v situaci, kdy je životu nebezpečné ocitnou se blízko oken, protože nikdy nevíte, kdy budou ti venku pálit. Chtějí zbraně, naše zbraně. Kdyby o ně neměli zájem, dávno na sklad shodí bombu a všechny nás zabijí. Tím ale přijdou i o všechno, co se vevnitř nachází. Musejí nás nějakým způsobem vylákat ven nebo zajistit, aby se dostali k zásobám munice, aniž bychom jim v tom bránili. Jsme tu zavření jak zvířata v kleci a musíme počkat na pomoc zvenčí. Ale ta nepřijde. Jakákoli mise na naši záchranu je obrovské riziko pro větší množství lidí, než je nás tady uvězněných.

„Odhaduju to na dva, tři týdny. Měsíc, když se hodně uskromníme. Jestli se do té doby nestane zázrak, budeme muset začít něco podnikat," oznamuje kolega trochu zaraženě.

Válka je svině.

Přikyvuju na znamení, že jsem ho vnímala a dál se věnuju neznámému mladému muži.

Je to titěrná a špinavá práce, ale po hodině a půl mu můžu konečně zašít ránu a zavázat ji. Měl by být mimo ohrožení života. Jeho zdravotní stav ale není předmětem diskuzí mezi ostatními vojáky. Je to právě otázka, kde se tu vzal. A ke všemu není sám. Další tři podobně záhadní lidé se tu nacházejí s námi. Jeden je v bezvědomí, ti další odmítají komunikovat s kýmkoli, kdo není ‚jejich'.

Myslím, že ostatním za chvíli prasknou nervy. Mají podezření, že nepatří ani k britské armádě, ale nemáme šanci si to ověřit. A že by to byli civilisté... nemožné. Nikdy by se nedostali tak hluboko do nestabilní, válkou zmítané země. S někým spolupracují a začínají kolovat řeči o tajné službě. Ať už americké, či britské.

Ale jestli něco ta velká záhada přináší, tak rozptýlení.

„Buď opatrný, jsi zraněný," oznamuju mu, když se po pár hodinách probírá. „Přežiješ to, ale stejně bych si dávala pozor."

„Musím mluvit... se svými kolegy," vydechuje. Tohle bych jako první slova po probuzení z bezvědomí nečekala. Zdá se extrémně vyčerpaný, bůh ví, co má za sebou a jak dlouho už tady je.

V tomhle pekle.

„Nechceš mi nejdřív říct, co tady děláte? Do americké armády nepatříte, Britové vás neznají. Přesto máte naše uniformy a jejich zbraně."

„To je dlouhý příběh," vzdychá unaveně.

„Jste tu na vlastní pěst? Protože i takoví se občas najdou."

„Nejsme," bručí trochu podrážděně. „Poslali nás sem."

„Kdo?" vyptávám se dál.

„To ti nemůžu říct, promiň," sedá si a opatrně se staví na nohy. Divím se, že se nekácí k zemi.

„Nejmenuješ se Timothy, jak stojí na tvojí psí známce, co?"

„Ne," přiznává a klopýtá směrem, odkud se ozývá hovor.

„Nemůžeš mi říct ani jméno? Budeme teď spolu trávit dost času. Možná nemáš tušení, jaká je situace, ale..."

„Kde je moje vysílačka?" přerušuje mě naléhavě.

„Mají ji oni," ukazuju k malému hloučku vojáků, kteří nejspíš ani vojáci nejsou. Následuju ho a jsem si jistá, že mu začínám pěkně lézt na nervy. „Na co ji chceš, nebude fungovat."

„Ale bude."

„Nevím, jestli úplně chápeš, v jaké jsme situaci, ale máme spojení jen s americkou základnou a to jenom občas." Ignoruje mě, přichází ke svým kamarádům a já je zblízka pozoruju. I pár mých kolegů si všímá, že se chová divně a stahují se trochu blíž.

Jeden z mužů vytahuje z batohu vysílačku a podává ji mladíkovi. Chvíli přepíná kanály, které jen šumí. Až na jeden.

Mačká tlačítko pro komunikaci.

„Phile, jsme v hrozném problému." 

Já vím. Ten prolog je k ničemu, nic se nedozvíte, ale o tom prology jsou. Nicméně je to určité vodítko k tomu, co se bude dít. Máte nějaký nápad, kdo by mohl být neznámý mladík? :)

Ještě jednou a naposledy bych vám chtěla poděkovat za ten úžasný spam k poslední části DH 1. Rozbrečeli jste mě a to se mi moc často u psaných slov nestává. Jste úžasní! 

A na závěr tu mám poslední, nejdůležitější věc. 

Věnováno Spelgy, protože jsem nikdy netušila, co dokáže obyčejný příběh. Tys mi ukázala, co dokáže a že svým způsobem není vůbec obyčejený. 

Mějte se krásně! :)