Ráda bych se jen přetočila na druhý bok a spala dál, ale můj prázdný žaludek hlasitě protestuje. Je krátce po deváté. Moc brzo na to, v kolik jsme šli včera spát. Unavená jak nikdy v životě se nutím zvednout a převléknout se do starých tepláků a trika s dírou na rameni.

Scházím do kuchyně a vůbec mě nepřekvapuje, že u stolu sedí Colton a mechanicky jako robot, aniž by vnímal svět kolem sebe, míchá svou ranní kávu. Nejspíš toho v noci moc nenaspal. Já měla usínání daleko snadnější, ale stejně jsem ještě dlouho přemýšlela o tom, co Colton kdysi mohl provést. Ať už se stalo cokoli, minimálně Markus ho nenávidí. A co jsem z toho mála pochopila, Coltonův otec není zrovna táta roku, když svému synovi řekl, že je k ničemu.

Zdravíme se krátkým pokývnutím hlavy, na víc se momentálně nezmáháme.

Otevírám lednici a očima sjíždím to velké nic, které se uvnitř nachází. Sakra. Copak může být svět ještě krutější? Pouštím se do průzkumu špajzu a vedlejších skříněk, kde by se mohlo nacházet něco k snědku.

A bingo, vítězoslavně vytahuju sáček s houskami. Moje nálada klesá na bod mrazu. Zkouším tvrdost jedné housky o kuchyňskou linku.

„Kdybych tě s tím praštila, máš díru v lebce," mručím a házím všechno do koše. „Pro něco skočím, vedle v ulici by měla být pekárna."

„Půjdu s tebou, dej mi chvíli." Odbíhá nahoru do pokoje a já už přemýšlím o tom, že mu řeknu, aby nechodil, a přitom použiju frázi ‚Co by se tak mohlo stát?'. Jenže při vzpomínce na Jaye jsem vlastně ráda, že mě Colton doprovodí, i když to je deset minut tam a deset zpátky. V telefonu nastavuju navigaci, abychom se dostali na místo bez většího bloudění. Myslím, že oba toužíme po tom se najíst a dostat se co nejdřív na základnu, tím pádem i do postele.

Jsem tak zaměřená na navigaci, že si ani nevšímám muže, který jde naproti nám. Colton mě chytá za loket a díky tomu se zastavuju a nevrážím do něj. On sice do žádného telefonu nekouká, přesto jako by chtěl zkusit projít skrze nás. Chlap se zastavuje, neuhýbá. V tu samou chvíli registruju velké auto, které zajíždí ke krajnici hned u nás.

„Nastupte si," říká muž hrubým hlasem. Z vozu vystupuje další, vysoký a zavalitý muž v tmavém obleku. Má zbraň. Na rozdíl od Coltona, který tu svou nechal doma.

Co se může stát?

„Chce s vámi mluvit pan Jackson," dodává znuděně jeden z mužů, když vidí, že se ani jeden k ničemu nemáme.

Jackson. To jméno včera padlo.

„Ona s tím nemá nic společného," snaží se Colton smlouvat. Do rvačky s těmi chlapy se mu nejspíš nechce, tak to zkouší alespoň takhle.

„Nastupte," opakuje. „Oba." Čekám na to, co udělá Colton. Chvíli zvažuje svoje možnosti. Pak poraženecky kroutí hlavou na znamení, že se žádná akce nechystá a uvolňuje napjatá ramena.

Oba nasedáme do auta a já se rychle snažím srovnat si v hlavě, co se děje.

Chlápci v oblecích nás právě naložili do auta a chystají se odvézt někam, kde se setkáme s Jacksonem. Mužem, který je jeden z nejmocnějších londýnského podsvětí. Ale zatím všechno probíhá až moc bez problémů, na vysoké úrovni, řekla bych.

„Moc se omlouvám, promiň," šeptá Colton kajícným hlasem. „Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout, zatáhnul jsem tě do svého problému. Promiň." Stěží mu to můžu vyčítat. Jednoduše si na nás počkali a nešlo s tím nic udělat. Jak je to k čertu možné? Vzápětí na to si v duchu dávám pořádnou facku. Dávno jsem si měla zvyknout, že existuje technika a lidé se znalostmi, kteří vypátrají prakticky kohokoli. Zatím nepanikařím, ti chlapi nevypadají, že by se chtěli uchylovat k násilí. Ke všemu chce ten Jackson jen mluvit, ne? To by se mohlo obejít bez větších problémů.

Zastavujeme na velkém parkovišti před obrovskou skleněnou budovou. Muži v oblecích nám ukazují, kudy jít, ale Colton je zastavuje s tím, že si potřebuje zavolat. Už mám před očima scénu, jak se mu vysmějí nebo mu rovnou dají ránu, aby se vzpamatoval. Jenže oni souhlasí pod podmínkou, že bude hovor na hlasitém odposlechu.

Vytáčí Phila, který má hlasovou schránku, tak mu alespoň nechává zprávu o tom, že jsme spolu a nemá si dělat starosti a že jakmile budeme doma, zavolá. Pak ještě ťuká krátkou zprávu Barrowsovi, kterou taky kontrolují. Pak mu mobil berou, stejně jako mně, i s peněženkou a klíči.

Zacházíme do stínu budovy a dovnitř vstupujeme zadním vchodem. Zatím se všechno obešlo bez špetky výhrůžek nebo násilí, což mi dává malou naději. Colton moc pozitivní není, vidím na něm, jak se neustále snaží vymyslet, jak odtud utéct. Jenže dva ozbrojení muži a jeden řidič, který sice nemá zbraň, ale je z těch tří největší, proti jednomu beze zbraně... to není pro Coltona příznivá bilance. Navíc se všude pohybují jiní lidé, kteří si nás sice nevšímají, ale kdyby se strhla rvačka, nepochybně by si všímat začali. Ani výtah nenabízí východisko. Je sice prostorný, ale moc malý na to, aby se tu pokusil zmlátit tři gorily.

Výtah se zastavuje v předposledním patře a rovnou vcházíme do jakési obrovské luxusní místnosti, kde už čekají usazení bratři Coltona. Měla bych se soustředit, ale na chvíli mi úplně bere dech výhled na polední Londýn. Nejsou tu klasické zdi. Všechno je ze skla, takže mám celé hlavní město jako na dlani. Všude, kam se podívám, jsou jen budovy a maličká auta s ještě menšími lidmi.

„Co ta tady dělá?" Odtrhávám se od zmenšeného Londýna a pozornost obracím k Markusovi, který si mě zamračeně prohlíží. Musím se napůl usmát, když spatřuju krásný monokl, který zdobí jeho obličej. Alespoň má na Coltona nějakou památku.

„Naložili nás do auta," vysvětluje Colton. „Neptali se, jestli chceme nebo ne."

„To jsme na tom podobně." Nejmladší ze tří bratrů k nám přichází blíž. Je napůl bledý, napůl zelený, nejspíš mu musí být po včerejšku strašně špatně. Napřahuje ke mně ruku a pokouší se o přátelský úsměv. „Já jsem Seth. Ten s monoklem je Markus a tady ten," ukazuje na kluka sedícího v luxusním koženém křesle, který ani nezvedá oči, aby se na nás podíval. „To je Mitch. Ber to jako oficiální seznámení."

„Lori," špitám a nejistě jeho ruku přijímám. Seth se přesouvá ke Coltonovi. I k němu natahuje ruku, ale můj spolužák váhá. Pak ale jakýkoli vzdor vzdává a trochu odtažitě se skoro objímají.

„Chyběls mi, brácho," říká mu potichu Seth, aby ho Markus a Mitch neslyšeli. Ti zbylí dva Setha nenapodobují, jako by pro ně byl Colton vzduch.

„Pomůžu vám a zase půjdu."

Do místnosti vstupuje další chlap v obleku. Kolik jich tady je?

„Chce s vámi dvěma mluvit," ukazuje na mě a Coltona. Ani jednomu z nás se nechce, ale není odtud úniku. U výtahu i dveří stojí ochranka a jiná cesta není, pokud ovšem chcete útěk přežít.

Výtahem vyjíždíme do posledního patra.

Ať je ten chlap, Jackson, kdokoli, má peníze. Má mraky peněz a ještě víc. Oni nás prakticky unesli do luxusu a pohádky, pokud si odmyslím motiv toho, proč tady vůbec jsme. Procházíme chodbou do obrovské kanceláře, která je nejspíš dražší, než celý náš dům a auto dohromady. Všechno se leskne a třpytí ve zlaté a stříbrné barvě. Za masivním uklizeným stolem sedí muž ve značkovém svetru a s brýlemi na nose. Jestli existuje typ lidí, kteří se znají s královnou, tak on. Vypadá sympaticky a má neskutečné charisma. Může mu být maximálně třicet. Nevědět, kdo je, budu ho považovat za slušného podnikatele.

„Coltone!" Jackson vypadá šťastně, že ho vidí. Obchází stůl a podává si ruku s ním i se mnou. Neuchází mi nádherné hodinky, které se mu zdobí zápěstí. Zase se vrací na své místo a ukazuje nám, abychom se posadili. Celé je to jako špatná komedie. My dva vypadáme jak trochu upravenější bezdomovci, jsme hladoví a nevyspalí. Naproti nám sedí muž, který může do peněz třeba smrkat a je jako stvořený pro reklamu na dokonalou tvář. A celá ta hra je ve skutečnosti daleko zkaženější, než se na první pohled zdá. „Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli."

Začínám být nervózní. Takhle to přece normálně nefunguje.

Dobře, ten chlap nevypadá přátelsky. On je přátelský.

Zatím.

„Přejděte k věci, určitě jste na mě nenajal tři vaše muže jen proto, abyste se mě zeptal, jak se mám." Něco takového by mi sedělo na Sama, Jeremyho nebo Rosse. Ale ne na Coltona.

„Chci svoje peníze, což už určitě víš. Máte dva dny, než vyprší datum splatnosti, chtěl jsem se ujistit, že všechno klape. Mám míň jak půlku."

„Proč do toho taháte mě?" neostýchá se Colton zeptat. „Bratry ani otce jsem neviděl přes tři roky."

„Táta tě má natolik rád, že ti ten dluh hodil na hlavu, už když si bral půjčku. Doslova řekl, že se o to postaráš. Jak to máte mezi sebou, už není moje věc. Jsi teď v Londýně a já chci všechno do poslední libry."

„Já se o tom dluhu dozvěděl včera. Jak jste věděl, kde nás nabrat?"

„Markus mi velmi ochotně sdělil, že jsi ve městě. Pak už nebylo těžké nechat projet pár systémů. Stačila kopie žádosti o zřízení průkazky na veřejnou dopravu." Panebože, Phil nám všem nechal zařídit průkazky na metro a autobusy. To bylo ještě v době, kdy si myslel, že budeme chodit normálně do školy. Po té nehodě ale přehodnotil priority a víc času trávíme na základně. Ani následovník není dokonalý a tohle mu uniklo. Pak mu to budu muset říct, aby se s tím něco udělalo. Kdyby si nás takhle chtěl proklepnout někdo z Organizace, jsme v pěkném maléru.

„Dejte mi týden navíc," prosí ho Colton.

„Nedávám druhé šance, víš to."

„Jenže já tolik peněz nemám."

„Ale máš bratry." Očima se ten had přesouvá ke mně. „A přítelkyni. To je dobrá motivace něco vymyslet, co říkáš?" Nalévá si do sklenice čirou tekutinu, bezpochyby nějaký výběrový alkohol.

Právě začal vyhrožovat. Sice to skoro jako výhrůžka neznělo, ale jsem si naprosto jistá, co tím myslel. Rychlým pohledem se ujišťuju, že u dveří stále stojí dva bodyguardi. Nehnuli se ani o centimetr.

„Jestli na někoho z nich vztáhnete ruku, budeme mít problém. Já ty peníze seženu, ale nedělejte nic, čeho byste mohl litovat."

„Zkoušíš mi vyhrožovat?" uchechtává se Jackson. „Pobavils mě, hochu. Tak mě napadá, jak to chceš vyřešit. Sám si před chvílí přiznal, že peníze nemáš. Přitom tvrdíš, že to zařídíš. Budeš snad krást? Něco takového ti bůh neodpustí."

„Boha do toho netahejte," drtí skrze zaťaté zuby. „Já to myslím vážně. Držte se od mé rodiny a Lori dál. Zvláště od ní."

„Rodina?" vyprskává bohatý chlap smíchy. „Otec tě nenávidí, bratři nejspíš taky. Udal jsi svého vlastního tátu a sám utekl jak největší zbabělec. Co ty sakra můžeš vědět o rodině? Já chápu zradu přátel nebo obchodních partnerů. Ale aby na mě vlastní syn poslal policii? Vyznamenal ses." Colton vzteky zatíná ruce do opěradel židle a já jenom můžu odhadovat, co ho přimělo k tomu, aby udal policii vlastního otce.

„Podívejme se na to jako realisté. Ty i tvoji bratři jste bez peněz, do dvou dnů nemáte šanci všechno splatit. Mám ovšem návrh."

„Jaký?" vrčí Colton.

„Příští čtvrtek začínají zápasy..."

„Ne," utíná ho kamarád okamžitě. „Já se tam nevrátím." Začínám být čím dál tím víc zmatená. Jaké zápasy? Kam se nechce vracet?

„Nemáš na výběr!" vyštěkává nahlas Jackson a bouchá pěstmi do stolu. Nadskakuju úlekem a srdce mi začíná bušit o trochu rychleji. Atmosféra houstne. „Půjdeš, vyhraješ a tím splatíš dluh, nebo se něco stane. Ne jenom tobě. Termín prodloužím jen v případě, že půjdeš zápasit."

„Tak proto tu jsem," dochází Coltonovi něco, v čem já se nevyznám. „Chcete, abych se k tomu vrátil."

„Samozřejmě. Vždyť si býval šampión. Neporažený šampión."

„Nebudu ubližovat lidem proto, že to chcete. Ty peníze seženu jinak. Víc si nemáme co říct."

„Já ale neskončil." Dveře do kanceláře se rozlétají a na zemi přistává Seth. Z nosu a z rány na spánku mu teče krev. Jeden z chlapů ho nakopává do žeber a druhý mu kroutí ruku za zády. Seth schytává další kopanec a bolestně vykřikuje. Ale ne kvůli kopání, ale kvůli nenápadnému trhnutí se zkroucenou rukou. Colton je dávno na nohou a zastavuje další úder vedený na Sethův obličej. Udeřuje jednoho z bodyguardů loktem do nosu a druhého sráží k zemi, aby ho dostal od Setha.

„Pořád v tobě něco je," usmívá se Jackson zákeřně. „Dej mi svůj souhlas a nikomu se nic nestane."

„Jak chcete," podvoluje se Colton. Kdybych tu byla jen já a Seth, nejspíš by se tak snadno zlomit nenechal. Ale o patro níž čeká Mitch a Markus, další dva lidé, kterým může být ublíženo. „Budu zápasit. Kde mám být?" Já pomáhám zmlácenému Sethovi na nohy.

„Tenhle telefon měj u sebe, budu z něj volat jenom já. Na podrobnostech se domluvíme. Teď vypadni." Colton si strká nový mobil do kapsy, podpírá Setha z jedné strany a dva bodyguardi s námi sjíždí výtahem zase o patro níž. Všechno se odehrálo moc rychle na to, abych se začala bát.

„Já toho chlapa zabiju!" huláká Markus, když spatřuje pochroumaného Setha. Mitch ho musí přidržovat, aby se nevrhnul na muže v oblecích.

„Sklapni, nebo oni zabijou nás," zchlazuje Colton Markuse.

Z budovy nás prakticky vyhazují a za námi letí i naše věci.

Seth tiše skučí bolestí celou cestu k nejbližší lavičce.

„Má vykloubené rameno," oznamuju jim.

„Takže nemocnice?" navrhuje Colton. I on musí být trochu v šoku. Stará se o zraněného Setha, došlo mu vůbec, že slíbil něco, co obnáší zápasení?

„To těžko," syčí Markus. „Nejsme pojištění."

„Cože?!" Colton se zaráží a protíná Markuse očima. „Jak nemůžete být pojištěný?"

„Tak trochu nám chyběly peníze potom, cos vypadl a ke všemu nechal zatknout tátu!"

„Přestaňte," okřikuje je Mitch.

„Rameno mu zvládnu nahodit i bez doktorů," snažím se trochu utišit už tak moc napjatou situaci.

„Fajn, takže se jede k nám domů," rozhoduje Markus a Mitch vytáčí taxi.

„To není nejlepší nápad," namítá Colton.

„Táta doma není, tak nebuď takovej sráč."

Na taxíka čekáme skoro dvacet minut, ale je to asi nejlepší možnost, jak se co nejrychleji dostat na předměstí Londýna v tuhle hodinu. Pokud poměrně mladému řidiči přijde divné, proč veze zmláceného kluka, neptá se. Mitch a Markus působí dost děsivě na to, aby taxikář mlčel, odvezl nás na místo, vzal peníze a zase si odjel po svém.

Uvnitř malého řadového domku pokládají Setha na gauč a bezradný Mitch čeká, až začnu rozdávat rozkazy.

„Přines nějakou hodně silnou vodku nebo absint, cokoli co má víc jak šedesát procent," začínám jmenovat. Mohlo by se zdát, že je to věc spíš pro osobní potřebu, ale já chci Sethovi trochu otupit smysly, než podstoupí ten nejbolestivější zákrok, jaký znám. „Taky nějakou dezinfekci a utěrku nebo šátek." Mitch se bez řečí ztrácí v kuchyni a začíná přehrabovat šuplíky. „Pomoz mu z toho trika ven," nařizuju Markusovi. Chvíli to vypadá, že se ani nehne, ale další zaskučení Setha ho přeci jen nutí do pohybu. „A opatrně."

Jako první Mitch přináší vodku, kterou hned otevírám a nutím Setha, aby si pořádně lokl.

Vytahuju z kapsy všechny věci, aby mi nepřekážely, a stíhám postřehnout, jak akorát zhasíná displej telefonu. Natahuju se po něm a skoro padám do mdlob, když vidím číslo nepřijatých hovorů od Phila a Barrowse.

„Coltone? Měl bys jim asi zavolat," ukazuju mu obrazovku. On jen zachmuřeně přikyvuje. Mitch se vrací se šátkem a malou lékárničkou a Markus už pomohl Sethovi z trika ven.

„Ještě se napij," strkám mu láhev s alkoholem k puse.

„Já normálně... nemám s chlastem problém..." vydechuje namáhavě Seth. Je celý zpocený a zadýchaný. „Ale teď... není dobrá příležitost."

„Poslední lok," přemlouvám ho. „Určitě to znáš z akčních filmů. Prudké trhnutí paží, řev a zakusování se do roubíku. Zase tak strašné to není." Lžu mu. Ta bolest je daleko horší, ale to mu teď povídat nebudu. Už jenom to, že ho napájím alkoholem, porušuju ty nejdůležitější zásady první pomoci. „Já vím, že teď po tobě budu chtít strašnou věc, ale zkus se trochu uklidnit, prosím. Sethe, vnímej mě. Dýchej. Nádech a výdech. Hezky zhluboka."

„Můžeš to... urychlit?"

„Lehni si na zem." Mitch pomáhá Sethovi a já mu zatím pod rukou podvlékám šátek. Co nejšetrněji mu obracím zraněnou ruku dlaní vzhůru, i když je to pro něj jen další obrovské utrpení. „Až ti řeknu, začni tahat za šátek. Silně, ale opatrně."

„Hlavně už něco... dělejte!" Ukazuju na Mitche, ať začne, když to Seth nečeká. On tahá za šátek a já za Sethovu ruku. Jde o kombinaci protitahu. Svaly se uvolní a kloub zapadá na svoje místo. Seth udeřuje zdravou rukou do země a sprostě kleje.

„Díky," vydechuje přerývavě, natahuje se po vodce a dopřává si pořádný doušek.

„Tak týden bys ruku neměl zatěžovat, možná dýl," radím mu. Colton se akorát vrací do obýváku a naznačuje, že bychom měli jít.

„Co ti vůbec Jackson chtěl?" chce vědět Markus, aniž by ze svého bratra spustil oči. Seth se zvládá dostat na gauč a nejspíš bude mít další večer plný alkoholu.

„Ty peníze můžete přestat shánět. Příští týden se budou konat zápasy. Když vyhraju, je táta i vy bez dluhů."

„Zápasit?" odfrkuje si Markus.

„Nemám na výběr," vzdychá Colton. Zdá se být unavený ze všech neustálých bratrových slovních podrazů.

„Jak dlouho ses nerval?! Nemáš šanci."

„Nic nevíš."

„To, že jsi mi jednu vrazil, nic neznamená."

„Nehodlám tě poslouchat. Lori, půjdeme."

„Počkej," zastavuje ho Mitch. „Kdy to bude? Přijdeme."

„Dám vám vědět," odpovídá Colton neurčitě a tím ukončuje strohý rozhovor. Loučí se s bratry a odcházíme směrem do centra.

„Byl Phil naštvaný?"

„Jo. Teda, ze začátku. Ale vysvětlil jsem mu to. Hrozně mě mrzí, že jsem tě do toho takhle zatáhl." Dalších pár minut jdeme mlčky a já přemýšlím. Včera jsem se nestihla na cokoli zeptat, byl to krušný večer. A po dnešku si nejsem jistá, jestli vůbec chci znát podrobnosti. Znám pár malých útržků velkého příběhu. Otec a minimálně Markus Coltona nesnáší. Mitch se drží zpátky, ale na to, že neviděl svého bratra tři roky, tak se chová až moc odtažitě. Dluží peníze chlapovi, který je ochotný zajít hodně daleko, aby je dostal zpět. Donutil Coltona k souhlasu na nějakých zápasech. Jeho máma? O té nepadlo ani slovo.

„Coltone? Proč jsi od nich odešel?" ptám se potichu.

„Sedneme si někam?" navrhuje, skoro jako by mě ani neslyšel.

„Jasně," souhlasím a do patnácti minut sedíme v malé, útulné kavárně. Objednáváme si kávu a já celá napjatá čekám na to, až začne. Je mi jasné, že nepůjde o veselý příběh. Ale ze zoufalství v jeho očích mi běhá mráz po zádech a rychle váhám. Můžu po něm chtít, aby mi vyprávěl něco, co mu jen ubližuje?

„Hned ze začátku se ti přiznám k tomu, že jsem byl zkaženější než ti tři dohromady. Chlast, drogy, rvačky, to bylo moje. Jako děti jsme se neměli špatně, naopak. Už když jsme se narodili, naši fušovali hlavně do samých nelegálních věcí, které hodně vynášely, když tě nikdo nechytil. Mě a bratry vychovávali k tomu, abychom v tom pokračovali. Já a Markus jsme se naučili zápasit dřív, než pořádně mluvit. Seth a Mitch jsou zase profesionální podvodníci v pokeru, o všechno tě oberou. V nelegálních zápasech a pokeru se točily ohromný peníze. Klukům se ze začátku poker občas povedl, občas ne, stejně jako Markusovi zápas. Jenže já neprohrával, prostě jsem měl talent. Příjem z mých zápasů byl stálej a hodně, hodně velkej." Colton se na chvíli odmlčuje, vytahuje peněženku a něco v ní hledá. Za moment mi podává fotku, na které jsou dva asi třináctiletí kluci, kteří se usmívají od ucha k uchu. Obličeje mají zmalované výraznými barvami a vypadají šťastně.

„To je Connor," ukazuje na menšího z chlapců. „Narodil se dvacet šest minut po mně."

„Ty máš dvojče?" valím na něj oči a hned na to lituju, že jsem raději nemlčela.

„Měl jsem," opravuje mě a já se ostře nadechuju. „Connor se podle táty... nepovedl. Vždycky měl svoji hlavu a do čehokoli nelegálního se nechtěl zapojovat, nebyl jako já a bráchové. Nekradl, nepodváděl. Jednou chtěl učit fyziku a věnovat se klavíru, hrozně mu to pálilo. A to se tátovi moc nehodilo do krámu, když čtyři z jeho synů poslouchali a ten pátý mu neustále odporoval. Jako jediný se mu dokázal postavit. Byl nejmladší a měl nejvíc rozumu. Matka ho v tom naštěstí podporovala. Ty zápasy," mění úplně téma, ale já věřím tomu, že mají s Connorem nějakou souvislost. „končí jen dvěma možnostmi. Buď tě z ringu odnesou na nosítkách jako poraženého, nebo vyhraješ. Ani ti nedokážu říct, kolik lidí jsem dostal do nemocnice. Před třemi roky mě čekal největší zápas v mém životě." To mu bylo šestnáct nebo sedmnáct. To není moc na to, že už holdoval drogám a alkoholu ve velkém. „Při tréninku jsem si ošklivě zlomil ruku, takže jsem skončil na chirurgii, musel jsem na operaci. Okolo toho zápasu se tenkrát točily desítky a stovky tisíc liber, nenastoupit znamenalo zaplatit pořadateli pořádnou sumu a ke všemu zklamat všechny diváky. Táta mě před operací uklidnil, že zápas ruší, že se proslýchá o policejním zásahu. Jenže on tam místo mě poslal Connora. Dovedeš si představit, jak to dopadlo," kouká na mě smutnýma očima. „Nebyl trénovaný, nikdy nikoho nepraštil. S Markusem jsme mu vždycky ukázali pár chvatů, ale ani náhodou to nestačilo. Šel do toho jen proto, že mu otec slíbil vysokou školu, když nastoupí. Nechtěl ani výhru, jen aby vešel do ringu a nechal se zmlátit co nejméně. Když jsem se probudil po operaci, byl po smrti. Zkolaboval v ringu, zatímco já ležel na operačním sále. Prý se ho snažili oživit, ale on zemřel. Na místě, kde jsem měl být já."

„Jak je to možné?" třeštím na něj oči a snažím se mrkáním zahánět štiplavé slzy. Jsem citlivka. Stačí, aby mi někdo něco vyprávěl, a mám chuť plakat jak malá holka, zvlášť když o tom povídá můj kamarád. Mladý kluk nezemře potom, co ho někdo seřeže. Lidé mají mnohdy zranění neslučitelná se životem a přežijí. Jedna nakládačka by šestnáctiletého člověka zabít neměla.

„Jeho fyzička byla na nule," usmívá se napůl. „A tím myslím na úplné nule, on trénoval mozek, ne tělo. Pitva pak prokázala, že měl i nějaké problémy se srdcem, na které se do té doby nepřišlo. Nejspíš nebyly moc závažné, ale při tom zápase se všechno sečetlo. Je to ten samý případ, jako když ti k zemi najednou padne mladý fotbalista, kterému nikdy předtím nic nebylo a najednou je mrtvý. Jeho pohřeb mi tak nějak otevřel oči. Vyhledal jsem svého strejdu, Nicholse, což ti asi už došlo." To teda zatraceně nedošlo, ale mlčím. Nichols, ředitel naší ostrovní školy, je jeho strejda. „Všechno jsem mu pověděl a on mě přijal na ostrovy- Samozřejmě pod podmínkou, že se vykašlu na všechny ‚radosti minulého života," dělá do vzduchu uvozovky. „Máma tátu opustila, Connorovu smrt nezvládala. Já utekl na Faery a táta s bratry byli najednou bez mých příjmů ze zápasů. Ale ještě něco málo měli. Já mezitím trpěl na ostrovech, protože najednou nebyl žádnej kokain, chtěli po mně, abych poslouchal a choval se slušně, já přitom do té doby respektoval akorát tátu a do slušňáka jsem měl daleko. Mám rekord v počtu trestných koleček, což tě teď po tom všem asi nepřekvapí. Když jsem se dal tak nějak dohromady, zavolal jsem na tátu policii. Měl jsem vztek a do teď mu to vyčítám. Kdyby nebyl tak zahleděný do svých peněz, mohl Connor žít. Ani nelituju, že jsem ho udal, ne kvůli němu. Ale bráchové to celé odnesli na plné čáře. Tátu zatkli za držení malého množství kokainu a za nějaké finanční podvody. Dostal šest let, ale protože on zase udal mnohem větší ryby, trest mu zkrátili na tři. Za vzorné chování ho po roce a půl pustili. Moc dobře ví, kdo ho poslal do vězení, proto mě tolik nesnáší. Stejně tak Markus, protože on byl najednou ten, kdo se musel o Mitche a Setha postarat. Seth v té době nebyl jediný plnoletý, ale na tom nezáleželo. Mitch musel skončit se školou a začít vydělávat, aby neskončili na ulici, Seth sotva odmaturoval. Navíc si myslí, že jsem si při tréninku ublížil schválně, abych nemusel nastoupit. Takže z jejich pohledu jsem nejenom zabil Connora, ale pak taky udal tátu a zařídil jim nejhorší rok a půl v jejich životě. To je tak nějak všechno."

Nevěřícně na něj zírám a snažím se na něm najít jakoukoli známku toho, kým kdysi býval. Ale jde to jen těžko. Colton se vždycky chová mile a starostlivě. Pro pomoc jiným lidem by se nechal roztrhat. Křížek na jeho krku navíc jeho historkám vůbec nedodává na věrohodnosti. Vždyť on se od základů musel úplně změnit a z toho hajzla, který se rád pral a vyhrával, se stal pokorný a přátelský kluk, jehož největším zájmem je bezpečí jeho přátel.

„Kolik je Markusovi?" zajímám se, abych alespoň něco řekla.

„Dvacet pět, Mitch je o dva roky mladší než on a Seth o tři. A Seth je zase o dva roky starší než já."

Sakra, sakra, sakra. Nedá mi to a v hlavě porovnávám Rossův příběh s tím jeho. Blonďák má jednu výhodu. Smrt svojí sestry si nemusí vyčítat takovým dílem, jako Colton smrt svého bratra. Doslova na něm vidím, že obviňuje sebe.

„Nesmíš si to vyčítat," chytám ho za ruku, kterou má položenou na stole.

„Jenže to nejde. Největší vinu nese táta, to mi nikdo nevymluví. Ale já v den zápasu už trénovat neměl, fakt jsem se bál, že prohraju. Já byl šťastný, že se mi něco stalo a nemusel jsem nastoupit. Kdybych nebyl srab nebo byl opatrnější, nikdy by se to nestalo."

„Je mi to hrozně líto," říkám konečně, co se sluší, ale především to, co cítím.

„I mně. Ale na rozdíl od Rosse mám rodinu. Sice pro ně nejsem členem, ale na tom už tolik nezáleží."

„Seth tě viděl rád," pokouším se mu vyvrátit představu, že ho nemají rádi. Jenže co jsem slyšela a viděla, Markus a Mitch s ním nechtějí mít nic společného. Seth by možná i chtěl mít a obnovit alespoň nějaké vztahy, ale v tom mu zase brání Colton, který si myslí, že na nápravu nemá naději. Navíc, pokud si jeho bratři myslí, že si ublížil schválně, aby se nemusel prát a to mělo za následek Connorovu smrt, ani se nedivím, že ho nevidí rádi.

„Možná. S Connorem a s ním jsme k sobě měli nejblíže. Mitch a Markus to zase nejvíc táhli spolu." Přikyvuju na znamení pochopení. Mám sucho v krku, takže se pouštím do dávno studené kávy. Chutná hrozně, ale alespoň chvíli nemusím nic říkat. Nevím co. Došla mi všechna slova. Když si to vezmu kolem a kolem, Samuel a Dyllen jsou šťastlivci. MKULTRA taky nebyla výhra a nemají ponětí, zda rodinu vůbec mají, ale nepamatují si nic. Rosse a Coltona pronásledují daleko děsivější démoni, kterým se říká vina a výčitky.

Do cukrárny vstupuje Phil a mně se ulevuje, že náš rozhovor už nebude moc dlouho pokračovat. Už žádná další minulost.

Mám strach, že bude zuřit, ale když nás nachází očima a přisedá si, padá mi kámen ze srdce. Ani trochu se nezlobí, naopak. Tváři se soucitně a chápavě. I následovník musí mít nějaké sourozence, jinak by nebyl dítětem hvězd. Ale narodil se do šíleného světa Organizace, bůh ví, co se dělo jemu.

„V pořádku?" prohlíží si Coltona.

„Jo. Omlouvám se za ty problémy, nechtěl jsem vám přidělávat starosti."

„Jak seženeš ty peníze?"

„Vyhraju poslední soutěž ve svým životě."

„Nemusíš to dělat, Coltone. Pošleme tam komando a bude po všem."

„Nebude a vy to víte." Kdyby teď bratrům řekl, že nakonec žádná soutěž nebude, nejspíš by tím zakopal i tu nejmenší naději na to, aby to mezi nimi bylo alespoň trochu dobré.

„Třicet tisíc? Můžeme to vzít z armádních fondů..."

„Jenže já nechci krást. Vím, že si najdete záminku proto, aby to krádež nebyla, ale teď to musím udělat, jak chce Jackson. Vyhraju, a pak bude konec."

„Co když nevyhraješ?" chce vědět Phil.

„O tom raději ani nebudu přemýšlet."

Tak jo, slíbená osmá kapitola je tady. Snad se líbila, v té další se pojedeme podívat na první zápas a Ross prozradí jedno velké tajemství. 

Ráda bych vám tímto popřála vše dobré do nového roku, ať prožijete nádherných 365 dnů plných lásky, úsměvů a šílených akcí. Mohla bych se tu rozkecat o tom, jaký byl rok 2017, ale vezmu to jen ve zkratce - byl to rok, kdy jsem se vrátila k Wattpadu a já nemůžu být vděčnější za vás všechny, které jsem skrze něj a skrze Děti hvězd poznala. Děkuju vám i všem okolnostem, které mě na Wattpad vrátily. 

Užívejte, moc nepijte a bacha na petardy! Moc rády trhají prstíky!