Harris si mě se znepokojivým výrazem ve tváři prohlíží. Asi po páté mi na počítači přehrává video z kamery, která natočila můj noční výstup. Na záběru je dlouho tma, pak se rozsvěcují všechna světla a na chodbě stojím já. Je zřejmé, že jsem požární alarm zapnula a následně na to se dávám na zběsilý útěk. Těžko vysvětlovat, že mým hlavním úmyslem nebylo všechny vyděsit a vytáhnout z postele. Vidět záznam, aniž bych byla seznámená se situací, řeknu si, že nějaký vandal se rozhodl udělat hroznou blbost a přála bych mu náležitý trest. Což se na sto procent stane. Nemám pro zástupce ředitele dostatečně dobré vysvětlení a začít mu vyprávět o stínech, fotkách a hadech se mi nezdá jako nejlepší nápad. Nerada bych skončila ve svěrací kazajce. Proto raději mlčím. Nepotvrzuju svou vinu, ale ani se nebráním.

Je podrážděný, unavený a hodně naštvaný. Což je nejspíš momentálně každá duše ve škole i mimo ni.

Bezprostředně po alarmu se všichni studenti shromáždili v jídelně, která má největší únikový východ a hlavně ohnivzdorné dveře. Profesoři a zaměstnanci se mezitím pokoušeli najít zdroj požáru, ale kupodivu marně. Měla jsem něco podpálit. Alespoň trochu. Jenže v tu chvíli jsem ani v nejmenším nepřemýšlela o důsledcích. Takže než došli k závěru, že nikomu nic nehrozí a přepočítali nás, uběhla dobrá hodina a půl, dvě. V pyžamech a županech, vystrašení k smrti, především mladší spolužáci. Ani mi nedošlo, že si někteří mohli myslet, že nás napadla Organizace. Pak před nás nastoupil celý učitelský sbor a z očí jim šlehaly blesky. Vyzvali toho, kdo poplach spustil, aby se dobrovolně přihlásil. Nemusela jsem to dělat, ale bylo by to zbytečné. Věděla jsem, že jsou všude kamery. Přišli by na mě, jen o trochu později.

Nenávist v tu chvíli naplnila celou obrovskou místnost.

Všechny ostatní poslali zpátky do postelí, jenže nepadla ani zmínka o tom, že by výuka dnes ráno začala třeba o hodinu později. Takže mají možná tak dvě hodinky na další spánek a pak hurá do školy. Nesnášela bych samu sebe, být v jejich kůži.

A já sedím v ředitelně s Harrisem, který je normálně téměř neškodný, ale i on dnes vypadá, že jsem přestřelila. Což je něco, co nemůžu popřít.

„Dvě věci," promlouvá Harris přísně, tváří se tvrdě a neústupně. Je to nezvyk. Takovou roli většinou zastával Nichols. „Za prvé, tohle se nebude opakovat. Jako trest dostaneš sto koleček na oválu, do konce července," podává mi papír s tabulkou, kde někdo z pověřených lidí zapíše datum, čas, kolik jsem uběhla a podpis. Často na trestance dohlíží Samuel.

Sto koleček. Ve svém momentálním stavu uběhnu dvě a je mi na umření. Denně musím dát minimálně tři, abych to stihla s nějakým předstihem a nemusela si dělat starosti, co za trest mi vymyslí, když nesplním tento. Mohla bych se pokusit vysvětlit mu, proč jsem alarm zapnula, ale něco mi říká, že takhle to je lepší.

„Za druhé chci, abys došla na ošetřovnu, vezmou ti krev."

„Proč?" nechápu.

„Lori, to, čím sis v Afghánistánu prošla, je těžké, špatně se s tím vyrovnáváš. Ale drogy tady tolerovat nebudu."

„Cože?" zvyšuju trochu hlas zděšením.

„Nevidím jiný důvod, proč bys dělala takovou hloupost, než že máš halucinace a trpíš silným posttraumatickým stresem. Chci se jen ujistit. A pokud bude výsledek negativní, vezmu to jen jako náhlý záchvat touhy na sebe upoutat pozornost. Sestře jsem už volal, dozvím se, pokud nedorazíš. Což bych nedělal." V očích má chlad a z hlasu mu čiší absolutní nezájem. Nechce tu se mnou být a zabývat se mými problémy. Má na práci daleko lepší věci než řešit pubertální výstřelky malý holky. Nikdy jsem nechápala, jak někdo tak milý a přátelský může být ženatý s Harrisovou, zlou a zákeřnou ženskou. Teď se ale od sebe neliší a já se nemůžu dočkat, až odsud vypadnu. Očima se snažím na jeho ruce najít dvě tečky, jaké mám já i Ross, ale má na sobě košili s dlouhým rukávem, takže nevidím nic.

„Myslím, že je všechno jasné. Pokud se nechceš na nic zeptat, můžeš odejít," naznačuje, že mám vypadnout. V půl páté ráno už asi nepůjde spát. Zvedám se, s papírem odsouzence v ruce, a opouštím kancelář ředitele.

Pořádně nevím, jak se mám cítit. Jsem momentálně nejvíc nenáviděná osoba na ostrovech, s příšerným trestem na krku za něco, co jsem sice udělala, ale omlouvat se nebudu. Ať už se schylovalo k čemukoli, zahnala jsem to, což pro mě v ten moment bylo nejdůležitější.

Před ředitelnou čeká Ross se Samuelem, což mě překvapuje, ale jsem za jejich přítomnost vděčná. Oni jediní se netváří, že by mě nejraději shodili z útesu.

„Asi se mnou skejsneš na oválu do konce mých studií tady," svážím se na lavičku vedle Rosse a podávám Samuelovi papír.

„Kolik jsi jich vyfasovala?"

„Stovku. A musím dojít na ošetřovnu." Ross zpozorňuje a tázavě zvedá obočí. „Harris si myslí, že na něčem jedu, takže po mně chce krevní testy." Samuel s Rossem si vyměňují podezřívavé pohledy. To snad není pravda. „Ne, ne a ne. A pro jistotu ještě jednou, ne! Nechápu, proč si to myslí, pro mě za mě, ať mi udělají testy na drogy, vím, že jsem čistá."

„Proč? Protože si uprostřed noci jen tak spustila požární alarm," vzdychá Samuel. Nejradši bych ho praštila, momentálně vůbec ničemu nepomáhá. Člověk je rád, že ho vidí, dokud nezačne mluvit.

„To je fuk," vyskakuju na nohy a mám namířeno rovnou na ošetřovnu, abych měla za sebou Harrisův požadavek.

„Tak promiň," dohání mě oba a Sam se omlouvá. „Chceš si o něčem promluvit?"

„Později," přikyvuju.

„Fajn, dej mi vědět. O ten trest se nestarej, zařídím to."

„Děkuju." Samuel se na ošetřovně loučí a nejspíš jde dospat to, co ještě jde, a já zůstávám s Rossem. Chce mi něco říct, já jemu taky, ale dřív, než to stíháme, se ve dveřích objevuje sestra a naznačuje, že mám jít dál. Utahuje mi nad loktem pásek, nechává mě párkrát zahýbat rukou a připravuje si jehlu. Nepromlouvá, jen na mě pokaždé vrhne vážně ošklivý pohled a já mám chvílemi strach, že se na mě vrhne přes celou ordinaci. Naštěstí k ničemu takovému nedochází a já za dvě minuty vycházím ven a palcem tisknu místo vpichu. Zalézám rovnou do pokoje číslo jedna a sedám si na židli. Ráda bych si na hlavu přitiskla pytlík zmrzlé zeleniny, alespoň bych trochu zchladila rozpálený mozek.

„Dyllen a Eliott mají tu značku taky," ukazuje Ross na své dvě tečky na zápěstí. „U ostatních jsem si nestihl všimnout."

„A Sam?"

„To nevím."

„Víš, jak jsi k tomu přišel?"

„Ne, ty jo?" Pomalu přikyvuju a vyprávím mu o stínovém hadovi, který se změnil v malé štěně, já se ho dotkla a tím vše skončilo. Popisuju mu i dnešní noc, že u mě někdo byl a zanechal další obálku s fotkami. Vzpomínám na malou holčičku a přebíhá mi mráz po zádech. Alespoň ví pravý důvod, proč jsem spustila poplach. Naštěstí se netváří, že by si o mně myslel, že jsem se pomátla na mysli. Věřil mi už tehdy, kdy se poprvé začaly projevovat Jeremyho schopnosti a kolem mě vybuchovaly skříňky. A zdá se, že tomu samému člověku čelíme i teď.

„Chceš se jít podívat k tobě?" ptá se mě.

„A můžeš odtud odejít?" Přikyvuje a já souhlasím. Zkoušíme se rozdělit, kdybychom někoho potkali, jen abychom vyzkoušeli reakce našich přátel. Já jdu první a Ross mě o chvíli později následuje. Dost studentů se rozhodlo zůstat vzhůru, takže je na chodbách poměrně živo. Už zdálky vidím, jak mým směrem míří Eliott s Coltonem. Zatínám ruce v pěst, abych se nerozběhla a oba je neobjala. Nejspíš by o to nestáli. Což se mi potvrzuje, když prochází kolem a ani jeden se neobtěžuje se na mě podívat, natož pozdravit. S velkým sebezapřením nic nedělám, dál pokračuju v chůzi, až dorážím k sobě na pokoj. Chtěla bych s něčím pořádně hodit o zeď, ale zrovna po ruce nic nemám. Rozhoduju se na Rosse nečekat, beru za kliku od koupelny a dveře otevírám.

Medvěd je nacpaný ve sprše přesně tak, jak jsem ho tam večer zanechala. Jediné, co se změnilo, je zrcadlo nad umyvadlem. Přes vrstvu fotek prakticky nejde vidět. Na všech je to samé, obrazy z války, oběti rebelů. Samá krev, blízký pohled na smrtelná zranění. A uprostřed toho všeho další fotka mě a Samuela, která po požáru zmizela.

Ross bez zaklepání vchází dovnitř a nachází mě v koupelně. Beze slov mi pomáhá všechny fotky sundat, je jich okolo třiceti.

Někdo si vážně dává záležet.

„Snaží se tě vystrašit," odhaduje Ross.

„Co Eliott s Coltonem?"

„Pozdravili, bavili se, nic podezřelého. Colton je označený taky. Vypadá to, jako by ten někdo chtěl, abys byla sama. Odříznul od tebe drtivou část přátel."

„Tebe ne."

„Myslím, že ani Sama."

„Včera, když se to začalo dít, se Jake taky nezměnil." Jenže to bylo včera. Dnes může být situace úplně jiná, neviděla jsem se s ním. „Asi bude lepší, když si mě přes den nebudeš všímat. Přidej se k ostatním. Pokud vážně chce, abych byla sama, nesmí vědět, že to na tebe nepůsobí." Mohl by se začít snažit ví a kdyby na svou stranu přetáhnul i Rosse, bylo by vážně zle. Jemu se můj návrh moc nelíbí, ale zní logicky, takže po chvilce přikyvuje.

Bude to hodně dlouhý den. Někdo proti mně poštvává nejenom mé kamarády, ale celou školu. Jediný, kdo odolává, je Ross, nejspíš Samuel a možná Jacob. Proč tihle tři? A proč ne Eliott nebo Colton? Pokud chce, abychom byli rozdělení, nesmí na sebe Ross poutat pozornost. Nevíme, komu čelíme. A to je na tom nejhorší.

Dává mi na sebe telefonní číslo a ujišťuje mě, že bude v pohotovosti, kdyby se něco dělo. Tím naše malá porada končí. Vidím na něm, že nechce odcházet. Já taky nechci být sama. Ale teď je to nutné, dokud nezjistíme něco víc.

Nakukuju na chodbu. Většina lidí už někam zalezla, takže Ross rychle opouští můj pokoj. Snídaně jsou až od sedmi, takže je pořád dost času. Dávám si zatraceně záležet na tom, abych každou fotku, kterou mi tady cizinec zanechal, roztrhala na co nejmenší kousíčky a napadá mě, že je tentokrát do koše nevyhodím. Vytahuju z šuplíku větší čistou obálku, nadepisuju ji Pro záhadného parchanta a plním stovkami malých útržků. Stelu si postel a pak obálku nechávám na dece. Pokud sem přijde znovu, nemůže ji minout. Je to maximálně dětinské, ale nedokážu si pomoct. Nemůžu teď nic dělat, jen čekat, s čím přijde Ross. Ujišťuji se, že nikde neleží ani kousíček nazbyt, a vyrážím ven, najíst se. Bude to nejspíš ta nejhorší snídaně v mém životě. Ale musím to nějak přežít, abychom mohli situaci řešit.

Jenom doufám, že Ross zůstane stejně imunní, jako byl do teď. Protože jinak nemám nejmenší tušení, co bych dělala.

Pootevírám dveře od pokoje s tím, abych zjistila situaci na chodbě a mohla se vyhnout co nejvíce lidem. Zůstávám na místě. Ze dveří naproti těm mým vychází spolužačka, která je ve třeťáku. Na její jméno si nevzpomenu. A hned za ní jde Eliott, oba se tváří nadšeně a vesele. Vyměňují si pár důvěrných doteků a spolu pokračují pryč.

Z mých kostí se stává želatina a na chvíli mám před očima temno. Žaludek dělá salto, v očích mě začínají štípat slzy. Musím si připomenout, že potřebuju kyslík, jinak bych zapomněla i dýchat. Teď už jsem si naprosto jistá, že neznámý cizinec, co má na svědomí tohle všechno, se mě snaží dostat na pomyslné dno. Protože pokud k tomu zatím kvůli nezájmu přátel nedošlo, vidět Eliotta s jinou holkou odcházet z jejího pokoje mě bolí. Víc než bych si kdy byla schopná přiznat. Nic takového by neudělal schválně. Tím jsem si jistá. A to je taky jediný argument, který mě nutí pokračovat, i když teď nemám na jídlo ani pomyšlení.

Poslední dva, tři dny pendluju jen mezi svým pokojem, kde se necítím absolutně v bezpečí, jídelnou, kde na mě koukají skrz prsty, ale je tam hodně lidí a to mi dodává trochu klidu, nebo ošetřovnou, kde leží Ross a ten mi dodává jistotu největší.

Nacházím prázdný stůl a sedám si zády k Eliottovi a holce ze třeťáku. Alespoň mě to nebude lákat se pořád otáčet. Srdce mi ale stejně buší závratnou rychlostí a nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, že osobě, která to všechno provádí, vše vychází podle plánu. S Eliottem jsme si ani nestihli promluvit, než se začal chovat divně. Teoreticky by mě to nemělo tak sebrat, nejsme spolu. Jenže stejně mě to dostává stokrát víc, než když Sam řekl, že je mezi námi konec.

Ross je s Dyllenem, Cam, Harrym a Coltonem opodál a nerušeně se spolu baví. Teda, nejvíc mluví Dyllen a Camilla, Ross hlavně poslouchá. Pro jistotu se na něj moc nedívám, protože by hned poznal, že se něco děje a teď mě vážně nemůže utěšovat.

„Nazdárek. Můžu?" ptá se Jacob zbytečně. Zvedám k němu oči a on se zaráží. Pak pohlíží za mě a nejspíš hledá správná slova, protože i on se zdá být v šoku. Mezitím, co se snaží něco říct, ho beru za ruku. I Jake je označený. Jenže se zdá, že je odolný stejně jako Ross. „Tys mu dala kopačky?"

„Dej si facku," vrčím a schovávám si obličej do dlaní. Pořádně se nadechuju, abych potlačila zlost, kterou ve mně jeho neustálé vtípky probouzí. Nemůže za to. „Promiň. Od... už dlouho jsme spolu vůbec nemluvili."

„Lori, on má oči jen pro tebe, nechápu, co mu ruplo v bedně," kroutí nešťastně hlavou. Chci se otočit a zkontrolovat situaci, ale Jake mě bere za bradu a ukazuje na svůj talíř. „Sem se dívej, jasné? Hned jsem zpátky." Prudce se zvedá a mně je jasné, kam má namířeno. Probíhá mezi nimi tlumený hovor, ale nevím o čem. O chviličku později je na nohách i Eliott a spolu s Jacobem odcházejí ven z jídelny.

Jsou schopní se poprat?

To je první věc, která mě napadá. Jsou na Faerech pod podmínkou vzorného chování, jestli se do sebe pustí, klidně je odtud vyhodí a Harris, momentální hlava školy, ani nemrkne. To by ještě chybělo. Ačkoli jsem ze začátku byla vděčná, že si s ním Jake promluví, teď se mi to zdá jako velmi špatný nápad. Já s Rossem už tušíme, že se něco děje, ale Jacob ne.

Proto co nejrychleji opouštím svoje místo a vycházím ven.

„Jsi normální? Na co si k čertu hraješ?"

„Já nechápu, o co ti jde."

„Jde mi o to, že v jednom kuse mluvíš o Lori už nějakej ten pátek a teď se tu taháš s někým jiným," prská Jacob naštvaně.

„Proč bych mluvil o Lori? Nezajímá mě, ani její pseudo-problémy. Na psychiatra si hraj ty, já –" Elittův nahněvaný hlas přerušuje rána a já akorát vylézám zpoza rohu. Jake drží Eliotta namáčknutého na plechových skříňkách a oběma cloumá vztek. Nechtějí se spolu prát, vždyť jsou skoro bratři.

Eliott se vytrhává z Jakeova sevření a já akorát dobíhám až k nim.

„On o sobě neví," říkám tiše Jakeovi a chytám ho pod loktem, jako bych ho snad mohla zastavit. „Nemá to cenu, i kdybys ho zmlátil, nejspíš to ničemu nepomůže. Navíc by sis akorát přidělal problémy."

„Jste tady oba pod podmínkou," objevuje se za námi Samuel a já jsem si až teď jistá, že se ti dva neporvou. „Hoďte se do klidu."

Jacob se uvolňuje. Eliott využívá chvilky klidu, protahuje se kolem a ztrácí se mezi studenty v jídelně.

„Co se to do prdele se všema děje?" obrací se na mě Jake a žádá odpovědi. Sam se mračí a těká očima z jednoho na druhého. Neví o tom, jaký vztah mezi sebou ti dva mají, rvačky tu jsou na denním pořádku. Není to pro něj takové překvapení. Jenže já jsem v šoku už jenom z toho, že by toho vážně byli schopní. Kdyby Sam nedorazil, pustili by se do sebe, tím jsem si jistá.

„Vážně si nechceš promluvit?" stará se Sam.

„Jo, fajn," vzdávám se. Přesouváme se do vstupní haly, protože svůj pokoj už odmítám. Dneska v noci mě tam nikdo nedostane, samotnou rozhodně ne. Kromě paní za pultem, která luští křížovky, tu nikdo není. Nacházím ta nejvzdálenější křesla a spouštím od prvního zážitku, což byl had alias štěně, po kterém pak přišlo bezvědomí, tečky na ruce a ignorace od většiny přátel. Ještě to nebylo tak podezřelé. Vyprávím jim o fotkách z Afghánistánu, ale také o jedné, která mi před skoro půl rokem zmizela po vyhoření pokoje. O zážitku z dnešní noci se mi mluví velmi těžko, ale konečně alespoň můžu vysvětlit, proč došlo k poplachu. O Eliottovi se mi před Samem mluvit nechce, ale Jake to vysvětluje za mě. Minimálně to, že mě má Eliott rád. Nebo spíše měl.

„Mám to taky," ukazuje Sam na dvě tečky připomínající kousnutí od hada na svém zápěstí. „Myslíš, že je to ten samý, co vás odtud vyhnal?"

„Jo."

„Já nechápu, proč to na nás nepůsobí, když tu značku máme taky," přemýšlí Jake, „není v tom logika."

„Je," nesouhlasí Samuel, zvedá druhou ruku a ukazuje na obyčejný pletený náramek, který vypadá jako suvenýr z cest. „Mám ho od Phila." Automaticky se dotýkám řetízku s achátem, kamenem ohně, který mi taky dal následovník. A vím, že Jacob od něj taky dostal náramek, už v době, kdy mi pomohl zvládnout Jaye. „A Ross má taky jeden. Než jsme odjeli z Afghánistánu, Phil nám je dál s tím, že je nabil svou energií. Vsadím boty, že kdybych ho sundal, pomátnu se taky."

„Chrání nás," dochází Jakeovi.

„Jo," přikyvuje Samuel a setkáváme se očima. V těch jeho jsou starosti. „Napadl Jeremyho, Daniela, Melanii, pokusil se ublížit i tobě. Teď tady tvoji bráchové nejsou. Není tu ředitel ani Phil. Jsi moc snadnej terč."

„Vzpomínáš si, kdo všechno byl na lístečcích na těch oprátkách v tělocvičně, kde byla i Mel? Nepřesouvali jste jenom nás," naznačuju. „Oni taky mají v rodině následovníka."

„Tony," přikyvuje Sam. „Jeho schopnosti jsou ale na následovníka směšný."

„No právě," ozývá se Jacob. „Očividně tak moc směšný, že ho nikdo nepovažuje za hrozbu."

„V tom případě bychom se o něj měli postarat," mhouří Sam oči a zatíná ruce v pěsti. „Hned."

„Počkej!" zadržuju ho. „V žádným případě. Umíš si představit, jakou má moc? Vždyť má pod palcem celou školu, kromě čtyř lidí, kteří jsou imunní jen díky Philovi. On nejenom ovládá ty divný stíny, který nás všechny pokousaly, ale umí lézt lidem do hlavy, ovládá oheň na zatraceně dobrý úrovni a nevíme co dalšího. Nemůžeme na něj vyrukovat jen tak."

„Lori má pravdu," souhlasí Jake. „A nevíš, jestli v tom náhodou nejedou jeho sourozenci."

„Co teda chcete dělat?"

„Musí přiletět Jeremy," odpovídá za mě Jake. „Vidím to jako jedinou možnost, aby se síly trochu vyrovnaly." Je to dilema. Nechci, aby se vystavoval nebezpečí. Jenže Phil je někde pryč a jen těžko poletí přes půlku světa, aby vyřešil problémy ve škole. Zato Jeremy tady může být druhý den. Ještě by se situace dala vyřešit tím, že by se celá škola spojila proti jednomu, možná čtyřem. A to už je slušná přesila. Jenže všichni jsou na jeho straně, i když nejspíš nevědomě.

„Fajn," souhlasí Sam a pohlíží na hodiny. „Musí někdy spát, v noci vypadneme. Já zařídím auto, Lori zavolá Jeremymu. Buďte na telefonech," loučí se a odbíhá pryč. Caroline nejspíš taky není zmanipulovaná. Během půl hodiny jsme přišli na pár maličkostí. Ta největší otázka, PROČ, ale zůstává dál nezodpovězená.

Čas najednou zrychluje.

Jake Rossovi sděluje, na co jsme přišli a kdo by za to všechno mohl nést zodpovědnost. Nevím, na čem se kluci dál domlouvají, ale já mám vlastně jen dva úkoly. Zajistit Jeremyho a sbalit si nějaké věci, abych během cesty odtud neumrzla. Zkouším zavolat Jeremymu, což by mělo být to nejjednodušší, jenže drahý bratr má vypnutý telefon. V tuhle chvíli. Pako jedno. Hlavně, že mě ujišťoval, jak mám zavolat, když se něco bude dít.

Ach, Jeremy.

Nechci zůstávat ve svém pokoji déle, než je třeba, takže většinu dne trávím buď venku na pláži, nebo ve vstupní hale, s telefonem v ruce a pokouším se dovolat bratrovi. Jeho nedostupnost mě začíná čím dál tím víc znervózňovat, stejně jako fakt, že atmosféra ve škole houstne. Všechno zlo se začíná hromadit ve vzduchu. Ať už to skutečně dělá Tony, nebo ne, trochu přitlačil na pilu. Je jen otázkou času, než se stane něco špatného.

Proto je načase, abychom vypadli.

Jacob do smluveného času čeká se mnou. Je krátce před půlnocí a většina spolužáků by měla být zalezlá v postelích. To já pochoduju sem a tam a nejspíš tím Jacoba dost znervózňuju, ale nahlas nic neříká. Chvílemi mám pocit, že moje nervy víc nevydrží.

Zachraňuje mě zaklepání na dveře. Dovnitř vchází Colton a za ním Ross. První jmenovaný určitě nemá nic, co by ho od vlivu Tonyho ochránilo, Ross ho sem nejspíš musel dostrkat. Colton se tváří, jak kdybychom mu chtěli ublížit. Musí se cítit hrozně.

„Sedni si," nařizuje mu Jake. Domluvili si něco, o čem nevím. „Co máš za problém s Lori?" Ten se s tím nepáře, jako vždycky. Chtějí se Coltona asi na pár věcí zeptat, ale pokud je na tom stejně jako Eliott, nic se nedozvíme.

„Nic," odpovídá překvapivě normálně. „Teda, ne doslova."

„Tak co se to děje? Všichni se chováte jak blázni."

„Já nevím," kroutí nešťastně hlavou. „Něco je špatně a já s tím nedovedu nic dělat. Chci tě pozdravit," promlouvá ke mně, „ale pak mám pocit, že se mi do mozku zabodne nůž a radši to neudělám. Něco mi pořád říká, ať se s tebou nebavím. Vím, že bych neměl, ale stejně poslechnu."

„Teď se mnou mluvíš," upozorňuju. „Kdo vás ovlivňuje?"

„Nevím, omlouvám se. A být vámi, vypadnu odtud. Je to mnohem větší, než si myslíte. A nemáte šanci."

„Jdeš s námi," říká mu Ross. Někdo znovu klepe na dveře a já čekám Samuela, ale místo toho se ve dveřích objevuje blonďatá hlava Sof, která teď musela přijet ze závodů v gymnastice, které se konaly v Dánsku. A vypadá jako rozzuřený býk. Automaticky ji chci obejmout, ale Ross mě chytá za zápěstí a zastavuje mě.

„Neříkals náhodou, že se učíš?" začíná moje nejlepší kamarádka křičet na Jacoba. Nezmáhám se na slovo. Musí být pod vlivem taky. A to musela dorazit teď někdy. Možná Tony trochu povolil ostatním studentům, aby se mohl soustředit právě na Sof. Což znamená, že chce rozhodit Jacoba. A z toho vyplývá, že už ví, že Jakea nedostal. „Nechci, abys tu s nimi byl."

„Ale já tu musím být, tvoje kamarádka má problém," odmítá Jacob.

„Kamarádka? To těžko," odfrkává si. „Jestli se mnou nepůjdeš, končím s tebou."

Sofie je ovlivněná až moc. Stejně jako Eliott. Jacob si ale zvládá zachovat naprostý klid.

„Dobře, rozcházíme se," krčí rameny. Vyprskla bych smíchy, kdyby situace nebyla tak vážná. S jakou lehkostí ji odbyl? Sof zmateně mrká, čekala jinou reakci. Pak se otáčí na patě a uraženě odchází. „Co? Neví, co říká, budeme v pohodě."

Krátce na to posílá Samuel zprávu, že je auto připravené. Nabaluju se do teplého oblečení, házím na záda batoh a ukazuju, že můžu jít. Kluci se také oblékají. Ještě na postel strojím obálku, pravděpodobně pro Tonyho, a můžeme jít.

Na chodbě jsou naši spolužáci. Omračuje mě, jak jen bez hnutí postávají a zírají na nás. Nejenom dívky, i když se nacházíme v holčičím křídle. Kluci i holky v pyžamech tady jen tak stojí a čumí, stejně jako si lovec prohlíží svou kořist. Je jich tolik. Pokud se nám pokusí zabránit v odchodu, nemáme žádnou šanci se jim bránit.

První jde Jacob, pak Colton a nakonec já s Rossem. Kdybych tu byla sama, nejspíš bych raději vyskočila oknem, než abych se pokoušela procpat mezi spolužáky. Ale sama nejsem. Nedívám se jim do tváří, protože ačkoli nic nedělají, je to jedna z nejděsivějších věcí, jaké jsem kdy viděla. Má všechny ve své moci. Jako by byli živí zombie. Nikde ale nevidím Eliotta nebo Dyllena.

Jakmile se zvládáme prodrat mezi lidmi s vymytými mozky, najednou je klid a ticho. Až moc.

U zadního vchodu do školy, o kterém ani nevím, čeká Samuel s Caroline v nastartovaném autě. Jenže je problém, jsme čtyři a jen těžko se celou cestu do hlavního města budeme mačkat na zadním sedadle. Akorát ztrácíme čas, který možná nemáme. Mám pocit, že všechno vychází na vteřiny. Že kdybychom ještě chvíli čekali, vrhli by se na nás. Proto bych nejraději na všechny zařvala, že klidně pojedu někomu na klíně, hlavně abychom už vypadli. Samuel vyjíždí z velké garáže i druhým autem a klíčky hází Rossovi, který se chopí řízení. Moje volba je jasná, nasedám k Rossovi, Colton dozadu a blonďák startuje. Jacob zase nastupuje ke Caroline a já pohledem bloudím ke dveřím, které jsme nechali otevřené.

Venku se začínají shromažďovat lidé a vypadají, jak kdyby neměli pod kontrolou svoje tělo. A vepředu stojí mladý kluk, kterému pořádně nevidím do obličeje, ale jako jediný nemá tak zvláštní trhané pohyby jako zbytek. Ross šlape na plyn, až to se mnou hází o dveře a nabírá správný směr – pryč odtud dřív, než se někomu něco vážného stane.

Jenže najednou šlape na brzdu a já div neprolétávám předtím okénkem.

„Co to děláš?!" vyjekávám, když auto začíná couvat. Jenže z jeho soustředěného výrazu soudím, že to nedělá on. Snaží se auto přimět k poslušnosti, ale nedaří se mu to. Otevírám dveře a vykláním se ven. Zadní pneumatiky drží něco pohyblivého a nejspíš pořádně silného, když to dokáže hýbat s celým autem.

„Zalez zpátky!" okřikuje mě. V duchu se všem omlouvám. Zadní část auta olizují vysoké plameny, které se vynořují z promáčené země, a jako vlna se řítí přímo na omámené spolužáky, ale především cílím na Tonyho, nebo alespoň myslím, že je to on. Můj útok mu nejspíš bere vítr z plachet. Auto sebou prudce cuká dopředu a kdyby mě Colton nezachytil za bundu, vypadla bych. V panice zabouchávám dveře a otáčím se dozadu, abych zjistila, co se děje.

Moje ohnivá smršť se zastavuje pár metrů před ním, ale cítím, že má co dělat, aby se ubránil. Možná nakonec oheň nebude jeho silná stránka. Naopak musíme připsat další schopnost. Takovou, která dokáže zadržet rozjeté auto.

Podruhé už se nás ale nesnaží zastavit, vzdalujeme se. Měli jsme odejít hned, jak jsme se dopracovali k Tonymu, ne čekat do noci v naivní představě, že se nenápadně vypaříme. Byl o krok před námi.

„Tak co?" zajímá se Ross. Naštěstí nemluví na mě. Kdybych měla mluvit, hlas by se mi třásl stejně jako ruce, které vrážím do kapsy, čehož si blonďák všímá a zapíná topení.

„Je to lepší. Nechápu, proč jsem byl tak mimo, promiň, Lori." Nechávám jeho omluvu bez odpovědi, jen přikyvuju. Sakra, tomu říkám adrenalin. Mám v plánu být ještě nějakou dobu zticha, než se trochu srovnám, jenže to kazí Jeremy. Fakt ho občas nesnáším. Když ho potřebuju, nezvedá to, a když nechci s nikým mluvit, volá. Hovor dávám nahlas. V pozadí jde slyšet hudba a smích.

„Lori?"

„Jsi opilej?" zajímá se Ross.

„Možná trochu," přiznává bratr vesele.

„Jeremy, musíš se vrátit na Faery," polykám nasucho. Ač se snažím neznít vylekaně, nejde mi to. Slyším to i já sama. „Dějou se vážně špatný věci. Někdo, nejspíš Tony, používá schopnosti na celou školu, ovlivňuje lidi, museli jsme zmizet."

„Počkej, cože?" Stačí říct a je hned jako střízlivý. „Kdo je Tony?" Ve zkratce mu vysvětluju vše, co se za poslední tři dny odehrálo a že máme namířeno do hlavního města Faerských ostrovů. „Najdu nejbližší let a ještě dám vědět."

„Jo," souhlasím a bratr hovor ukončuje. Přiletí. Ale není to ta největší chyba, co právě děláme. „Co když nás budou hledat?"

„Kdyby za námi chtěli jet, udělají to. A tady bys zjistila hned, kdyby tě někdo pronásledoval," snaží se mě uklidnit Colton a naznačuje, že na téměř pustých ostrovech je těžké v noci přehlédnout auto. Má pravdu. Před námi jede akorát Samuel s Caroline a Jakem, jinak je po cestě pusto. A nejspíš i bude. Pokud Tony něco chce, počká na nás ve škole.

Snad.

Protože se s tím nebudeme už ke konci párat, je tady pokračování takhle brzy. Na všechny otázky dostanete odpověď v kapitole 35, prozatím ale budu velmi ráda, když se podělíte o nějaké své teorie a nápady.

Slovy nejde vyjádřit, jak moc si vážím všech hvězdiček a komentářů. Jste nejúžasnější na světě. Mějte se krásně a brzy na viděnou. ♥