S námahou otevírám těžká víčka a jako první vnímám bolest zad.

Nevzpomínám si, že by moje matrace byla tak tvrdá.

Do pokoje pronikají paprsky jasného slunečního světla, které mě hřejí na tvářích, ale ve skutečnosti je mi zima. Zmateně mrkám, když jako první spatřuju koberec. Odhrnuju si vlasy z půlky obličeje.

„Áu," syčím, když nahmatávám bouli na hlavě a posazuju se. Cítím se jak po největší párty ve svém životě, takže mi chvíli trvá, než se škrábu zpátky do postele.

Pila jsem něco? Nevzpomínám si.

Musel to být pořádně divoký sen, když jsem zvládla spadnout na zem, praštit se do hlavy a ani se neprobudit. Natahuju se po telefonu, který se dožaduje nabíječky. Je po šesté ráno a já mám pět zmeškaných hovorů. Dva od Dyllena, dva od Jeremyho a jeden od neznámého čísla. A asi osm zpráv, které nestíhám otevřít, protože se telefon definitivně vypíná.

Spánku bylo dost. Včera ráno jsem odešla od Rosse, prospala celý den, noc a dál už se mi ležet nechce. Potácím se do koupelny a dávám si dlouhou sprchu, abych se vzpamatovala, a trochu zahřála. Bůh ví, jak dlouho jsem na zemi ležela.

Voda zabírá. Po pár minutách začínám mít vážně dobrou náladu. Po dlouhé době vstanu s optimistickým pohledem na svět. Obloha je modřejší, sluníčko hřeje víc a úsměvy upřímnější. Nemůžu se dočkat, až opět uvidím Rosse, kterému bude zase o něco lépe, než posledně. Vzápětí si vzpomínám i na Sama. Ráda bych ho našla, abychom si mohli promluvit a konečně se dozvědět, na čem jsem. To je plán pro dnešní den – cítit se v pohodě a užít si každičkou minutu strávenou s těmi, o které jsem se tolik bála.

V koupelně trávím víc času, než je obvyklé. Mám jednoduše radost a nic mě netíží. Ani si nepamatuju, kdy jsem si naposledy pustila rádio a jenom tak se pohupovala do rytmu a pobrukovala si.

Když se vracím zpátky do pokoje, všímám si, že se mi akorát někdo snaží dovolat. Skáču na postel a popadám telefon takovým způsobem, že zvládám vyrvat nabíječku ze zásuvky.

„Zabilo by tě nechat mi alespoň zprávu, žes odjel?" spouštím místo pozdravu. „Proč jsi mě nevzbudil?"

„Hele, já u tebe byl, nešlo tě vzbudit, pak jsem to vzdal. Nechával jsem ti vzkaz na stole, ty slepá," pronáší uraženě a já očima těkám ke stolu, na kterém je výjimečně uklizeno, tudíž není co přehlédnout. Pro jistotu se ještě zvedám, abych se přesvědčila.

„Koukám a nikde nic nevidím. Musels ho zapomenout."

„Nejsem blbej," skučí do telefonu.

„A já nejsem slepá, Jeremy, nic tady není."

„Tak ti ho asi ukradl noční skřítek nebo co," prská, a pak vzdychá. „Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě."

„Jsem, nic se neděje," usmívám se do telefonu.

„To jsem rád. Matty s Danem už dorazili do Londýna, já jsem taky... právě přišel. Na pokoj. A jdu spát."

„Jere, co tam provádíš?" zajímám se. „Protože mi přijde, že výlet do Belgie je zatím jedna velká párty."

„Skoro. Ale ne úplně. Musím jít, měj se, a kdyby něco, volej."

„Samozřejmě. Pozdravuj Melanii." Musím zakroutit hlavou nad Jeremyho nápadem. Co by tak zmohl, kdyby se něco dělo? Než by přiletěl z Belgie, bylo by nejspíš dávno na všechno pozdě. Takové myšlenky si ale vyháním z hlavy. On si nejspíš užívá, ať už provádí cokoli, a mně se začne život vracet do normálu. Nemůžu si přát nic víc. Proto se převlékám a s nejlepší náladou jakou pamatuju, vyrážím na snídani. Studenti se pomalu začínají trousit do jídelny, kde už si pár ranních ptáčat vychutnává první kávu dne.

Včetně blonďáka, který mě nejspíš jednou přivede do hrobu. Sedí na svém obvyklém místě a dělá, že neexistuje, ale nejde ho přehlédnout. Jeho místo bylo dlouho prázdné.

„Mám povolení od doktora," říká ještě, než se stíhám nadechnout.

„To už ti jako nic není?" mračím se.

„Největší a jedinej problém je moje ruka, už do mě nacpali všechno, co chtěli. Takže teoreticky ne."

„Ale prakticky budeš ještě odpočívat, že jo?"

„Co mi zbývá?"

„Děláš mi radost," křením se. Možná přeci jen nějaký rozum pobral. „Poslední otázka, pak tě na chvíli nechám. Viděls Sama?"

„Včera," přikyvuje. „Taky byl na kapačkách, pak ale odešel."

„Chceš něco přinést?" zvedám se, abych si došla pro nějaké jídlo. Ross záporně kroutí hlavou a na moment ho opouštím. Stoupám si do malé fronty asi o pěti lidech a najíždím v telefonu na kontakty, abych se podívala na neznámé číslo. Všechny důležité lidi mám od příjezdu zpátky do Británie uložené. Rosse a Sama a Phila samozřejmě ne, takže je dost možné, že mi volal jeden z nich. Nebo klidně i Barrows, aby mi oznámil, že je v pořádku.

Někdo do mě nechtěně šťouchá a za mnou se ozývá provinilé ‚promiň'.

Je to Dyllen, do kterého strčila Camilla tak, že nezvládl zabrzdit včas a trochu drcnul i do mě.

„V pohodě," mávám nad tím rukou. Taky jsem mohla skončit s hlavou v míse s vajíčky. „Mám od tebe dva ztracené hovory, cos potřeboval?" Hádám, že mi chtěl oznámit, jak dopadla soutěž, jenže jemu zamrzá úsměv na rtech a vypadá skoro až v šoku, že mluvím na něj.

„Já ti ale nevolal," zamítá vážně.

„Koukej," ukazuju mu seznam hovorů, což je nepopiratelný důkaz mých slov. „Asi omyl."

„Dva za sebou?"

„Asi," krčí rameny a dál si trvá na svém nesmyslu. Nechávám ho přitom a stále čekám, až začne vyprávět, kdo nakonec vyhrál pohár, ale on se ke mně obrací zády a znovu se začíná pošťuchovat s Cam. Přestávám si jich všímat, nabírám si nějaké jídlo a přesouvám se k Rossovi. Automaticky počítám s tím, že si k nám sourozenci přisednou, ale oni míří k prázdnému stolu na druhé straně jídelny. Zůstávám na ně překvapeně koukat a začínám přemýšlet, co jsem provedla. Nevzpomínám si ale na nic. Dyllen nemá nejmenší důvod na mě být naštvaný. Neumím si ani představit, že by byl uražený nebo se zlobil tak moc, že by ho to donutilo odsednout si. Jenže přesně tohle udělal.

Je dost možné, že jde o jeden z dalších vtipů, ale proč by to dělali? Oba jsou blázniví a šílení, ale lidem by záměrně neubližovali, musí jim být jasné, že jsem teď úplně rozhozená. Míň by mě překvapilo, kdyby rozpoutali válku s jídlem nebo nechali vybuchnout laboratoř chemie.

Ross to celé potichu sleduje a nejspíš se sám snaží přijít na to, co se děje.

Harry kolem nás prochází se stejným nezájmem. Zdravím ho a on se otáčí, ale pozdrav mi neoplácí. Dál si pokračuje svou cestou, a pak se přidává ke Cam a Dyllenovi. Dívají se naším směrem a já vím, že Harry mluví o mně. Rychle se od nich odvracím.

„Vy jste si něco provedli?" ptá se Ross.

„O ničem nevím. Mluvila jsem s Dyllenem a choval se divně." V hlavě mi to šrotuje o sto šest. Co se mezi námi stalo? Je možné, že si něco nepamatuju? Že pád z postele způsobil krátkodobou ztrátu paměti? Proč si ale vzpomínám na všechno a jen na možný incident mezi námi ne?

„Čau, Rossi." Eliott zdraví blonďáka, ale mně nevěnuje jediný pohled. Nevidí mě snad? „Nechceš si sednout k nám?" ukazuje bradou ke stolu s Dyllenem, Camillou a Harrym. Já jsem úplně mimo. S pusou dokořán na něj koukám a nenacházím žádná slova. Naštěstí je tu i Ross, který se jen tak nenechá vyvést z míry a vždycky ví, co říct.

„Zůstanu tu s Lori, ale díky," odmítá zdvořile a sleduje Eliottovu reakci.

„Jak myslíš. Tak zatím." A odchází. Bez jediného pohledu, jako bych tady vůbec nebyla. Anebo byla, ale někdo tak pohrdání hodný, že nikomu nestojím ani za pozdrav.

Do chvíle, než se objevil Ross, jsem měla pocit, že se topím. V problémech a ve svých pocitech. Jeho návrat a informace o zbytku naší skupiny mě vytáhly na hladinu, na čerstvý vzduch a já mohla pořádně dýchat. Teď ale jako by mi někdo kolem nohy přidělal kovovou kouli, která mě zase tahá ke dnu. Zatím zvládám plavat, ale jak dlouho, než se zase začnu topit?

„Proč jste rozdělení?"nechápe Jacob, který přichází k nám a neví, kam se posadit.

„To bychom taky rádi věděli," mručím. „Ignorovali mě."

„Eliott tebe?" povytahuje pochybovačně obočí a v očích se mu blýská pobavení. Nejspíš ze soucitu bere místo vedle mě. „To se mi moc nezdá."

„Ani ji nepozdravil," prozrazuje Ross.

„Co mu hrabe," nechápe Jake. „Mám za ním jít?"

„Ne, to je v pohodě," odmítám. „Nestalo se něco mezi námi?"

„To se ptáš mě?" uchechtává se.

„Já v noci slítla z postele a praštila se do hlavy," svěřuju se. „Třeba si jen nevzpomínám."

„O ničem nevím. Ale asi na tebe jenom něco zkouší," zubí se a povzbudivě mě plácá po rameni. „A možná bys měla zajít na ošetřovnu."

„Mám jen bouli, s tím tam fakt nepůjdu," odmítám. „Kdo vyhrál pohár?" Jacob začíná vyprávět o finále mezi Dyllenem, Cam a Eliottem, kteří se utkali v závěrečné disciplíně s druhým týmem a jen o fous prohráli. Když už nic, minimálně by si spolužáci mohli začít o Eliottovi myslet, že tu není jen, aby v první chvíli, kdy to bude možné, volal Organizaci a dal jim adresu školy. I když poslouchám Jakea, nedokážu se každou chvíli neotočit na naše kamarády, kteří předstírají, že jsem vzduch. Colton se naštěstí neobjevuje vůbec, nevím, co bych dělala, kdyby se i on rozhodl hrát tu hru „Neviditelná Lori".

Jake se těsně před osmou loučí a odchází na hodinu, stejně jako většina ostatních spolužáků. Zůstává jich jen pár, kteří nejspíš mají až od devíti a sem tam nějaký profesor.

„Můžu ti věřit, že když půjdu, vrátíš se na ošetřovnu?" pohlížím na blonďáka.

„Můžeš. Kdyby něco, přijď," nabízí a já přikyvuju.

Cestou na pokoj se snažím vrátit do té dobré nálady, s jakou jsem ráno vstávala, ale moc se mi nedaří. Kdyby kluci s Cam vážně něco zkoušeli, myslím, že bych to poznala. Nejsou herci. Dyllen nebo Camilla jednoduše neumějí být vážní moc dlouho. Přesto měli v očích úplně prázdný výraz.

Vytahuju ze skříně svetr. Obloha se sice vyjasnila, ale že by bylo léto, se říct nedá. Zase za sebou zamykám a odcházím na místo, kde jsem nebyla celou věčnost. Zdravím paní u recepce, která akorát vysvětluje dvěma nováčkům, že v její hale nikdo nebude házet papírové vlaštovky, a jestli se tento vážný přestupek bude ještě jednou opakovat, dostanou nějaká trestná kolečka na oválu.

Venku mě do tváře udeřuje ne úplně ledový, ale chladný vítr. Na svém šutru moc dlouho nejspíš nevydržím, ale chci se tam alespoň na chvíli podívat, vypnout a kochat se nádherou, jakou pro nás příroda stvořila. Což taky přesně dělám. Nacházím si svůj důlek, kde mě nic netlačí, a nastavuju tvář slunečním paprskům, které stíhají hřát vždycky jen na maličkou chvíli, než teplo odvane vítr. Silnější poryvy ženou po hladině oceánu vlny, které se tříští o břeh nebo kameny. Já naštěstí sedím dost vysoko na to, abych zůstala suchá. Miluju zvuk oceánu. Uklidňující a divoký zároveň. Jestli mě pobyt na ostrovech v něčem utvrdil, tak že chci jednou bydlet u oceánu. Je jedno, jestli u indického nebo severního ledového. Stačí mi, když pár kroků od domu budu moct sednout a poslouchat.

Zachumlávám se víc do svetru a přemýšlím nad tím, co se dneska odehrálo v jídelně. Možná bych si s nimi měla promluvit a říct jim, že mi není příjemné, co provádí. Dyllenovy neustálé žerty a vtípky mi nikdy nevadily, ale tenhle se trochu vymkl kontrole. Rozhoduju se promluvit si minimálně s Eliottem. Mohl by se naštvat kvůli Samovi? Setkali se? Mluvili spolu o něčem a ostatní byli u toho?

„Máš tam místo?"

Skoro padám do vody, když se nahoře objevuje kluk, kterého jsem tak dlouho neviděla.

Sam se vytahuje ke mně nahoru, tvář mu zdobí široký úsměv. I když je prostor dost omezený, opatrně ho objímám, kdyby náhodou taky skrýval jehlu v ruce a taky ze strachu, abychom se oba nesvalili dolů. Emoce se mnou necloumají tolik, jako když jsem se setkala s Rossem, protože o něm jsem nevěděla vůbec nic, nečekala jsem ho. O Samovi ano. Ale úleva je úplně stejná, enormní a léčivá. Je naživu a dokonce vypadá úplně v pořádku. Víc než v pořádku, spokojeně a šťastně. Jako mávnutím kouzelného proutku zapomínám na rozhovor s Eliottem, který jsem si chtěla dopředu naplánovat.

„Vy chcete, abych dostala infarkt," odtahuju se a nemůžu se nabažit pohledu do jeho tváře.

„Takticky jsem si odkašlal, aby ses nelekla, ale nevnímala jsi. Včera jsem ti i volal."

„Já usnula, promiň, po dlouhý době jsem se pořádně vyspala." V jeho tmavých očích se objevují stopy lítosti, úsměv vadne.

„Co vás to napadlo?" ptá se. Nezlobí se, spíš jen nerozumí, jak jsme se mohli do takové akce vůbec pustit.

„Já nevím," kroutím hlavou. „Phil nám řekl, co všechno se dělo. Nenutil nás, rozhodli jsme se a najednou seděli v letadle, a pak přecházeli hranice. Nikdo moc nepřemýšlel, když šlo o tebe."

„Mrzí mě, čím jste si museli projít, kdybych mohl vrátit čas, tak to udělám."

„Ale nemůžeš. I když se stalo tolik příšerných věcí, jste tady. Živí. A to bys nejspíš nebyl, kdybychom nepřijeli. Takže hlavní účel mise splnila. Nezáleží na tom, co všechno se během ní posralo nebo vybouchlo." Samotná si uvědomuju, jak moc narážím na to, co se odehrálo mezi ním a Caroline, aniž bych to chtěla. Ale vzhledem k tomu, že mi nedal ani pusu na tvář nebo mě nechytil za ruku, vím, kam to směřuje. O to raději jsem, že mi Colton o Caroline řekl, i když nemusel. Není to teď taková facka, jako by byla, kdyby mi teď najednou z ničeho nic řekl, že je mezi námi konec.

„Zachoval jsem se jako hovado, já vím," promlouvá konečně. „A není pro to omluva, nemůžu po tobě chtít, abys mi odpustila. Ani to nečekám, vlastně se divím, že se mnou vůbec mluvíš."

Vidím na něm, že svého činu vážně lituje. Ale v jeho očích je něco dalšího. Něco, co mi velmi jemně napovídá, že Caroline se stala středobodem jeho života. V Afghánistánu jsme byli všichni, ale oni dva tam jeli dávno před námi. Zažili bombardování, přestřelky, byli uvěznění ve skladu a neměli jistou žádnou další vteřinu, nechci ani pomýšlet, co se dělo, když je pak zajali rebelové. Spojila je společná tragédie, ocitli se téměř v beznadějné situaci. A něco takového lidi poutá k sobě tak pevně, že už je jen těžko něco rozdělí. Se Samem jsme společně taky něco prožili, ale to muselo ustoupit do pozadí v porovnání s tím, co se jim stalo v Afghánistánu. Dokážu to pochopit, mezi mnou a Eliottem se stalo něco podobného, i když jsme ani zdaleka nemuseli bojovat tolik jako ti dva. Takže se ani nedokážu skutečně zlobit. Kdybych jen celou dobu čekala, až se vrátí domů, bez zkušenosti z válečné zóny, asi bych to obrečela a pořádně si zanadávala.

Svět se nepřestává otáčet.

Je třeba jít dál.

„Odpuštěno." On se ke mně prudce otáčí a třeští oči. Neví vůbec nic o tom, jak to bylo v Afghánistánu se mnou, tudíž ani nemůže pochopit, proč mu tak snadno odpouštím. Chci, aby všechno bylo dobrý, aby nikoho netrápilo, co si zažil. A jestli v tom má Samovi pomoct Caroline, budiž. Navrch k těmto věcem, nic s jeho rozhodnutím neudělám. Vztah musí fungovat z obou stran, a pokud v něm jeden ze dvojice pokračovat nechce, jen těžko ho přemluvím o opaku. Myslím, že by miliony lidí platili zlatem za takový „rozchod na pohodu".

„Cože?" vypravuje ze sebe, pořád stále zaskočený. „Asi jsem ti nerozuměl."

„Rozuměl," směju se. „Teda, jen když na nás budeš při sebeobraně milejší." Zmateně mrká a já vidím, jak se snaží přijít na to, jestli náhodou nespí a celá tahle konverzace se mu nezdá.

„Víš o tom, že bys na mě správně měla křičet, brečet a snažit se mě shodit?" ukazuje na vodu pod námi.

„Ty stojíš o nějakou pořádnou scénu, co?"

„Ne, chraň bůh, ne!" rozhazuje rukama. „Jen jsem nečekal, že... jsi na mě hodnější, než si zasloužím."

„Slibuju, že až přijede Jeremy, pošlu ho za tebou. Ten už moc hodný nebude."

„To si taky klidně nechám ujít," mumlá si pro sebe. „Bude to znít hrozně ohraně, ale byl bych vážně rád, kdybychom se spolu dál bavili."

„To i já," souhlasím.

Dál jen sedíme na velkém balvanu a navzájem si vyprávíme, co s námi vlastně v prokletém Afghánistánu bylo, jak jsme se dostali zpátky domů a co jsme viděli. Je to skoro jako terapie, protože jsem do teď pořádně nemluvila s nikým, komu bych vyprávěla všechno do posledního detailu. Od výbuchu skladu, přes základnu až po noční můry, které mě lapily do svých spárů a nechtějí mě pustit. Častokrát zmiňuju i Eliotta, protože bez něj bych tady možná ani nebyla. Sam a on se nikdy neviděli, takže mu musím vyprávět i o tom, jak jsme se vlastně seznámili, kdo to je a jak jsme se spolu dostali na nejnebezpečnější akci v našem životě. A když mluvím o Eliottovi a o tom, kde jsme se poprvé setkali, nejde mu neříct o tom, že Jhonas i Selorse jsou po smrti. To mu celkem bere vítr z plachet, ale ohledně Jhonase se v podrobnostech nešťourám. Říkám mu jen, že ho zastřelili, a že Selorse podlehla své nemoci. Povídám mu i o Coltonovi, jeho bratrech, zápasech, Jacksonovi, o Mitchovi a jeho novém životě na vozíku a jejich otci, který ve skutečnosti není otec. Vracím se až do okamžiku, kdy Jay otrávil Jeremyho, Phila a Melanii a pokusil se o něco. O Rossovi, který kvůli němu byl jednou nohou v hrobě. Taky o Barrowsovi, kterého Samuel zná jen od vidění, a zase se vracím na základnu v Afghánistánu, a mluvím o Scottovi a dvou plukovnících. Tak nějak ho seznamuju se vším, co se dělo, když tady nebyl. Sem tam přeskakuju, tak se ptá, aby neměl v jednotlivých událostech zmatek. Některé věci jsou pro něj novinkou, něco ne, ale i tak celou dobu trpělivě poslouchá, občas položí otázku nebo něco přisadí.

Oplácí mi stejnou mincí, akorát jeho zážitky se vztahují hlavně na Afghánistán. Jedno bombardování, druhé, dokonce ho postřelili do ramene, které se mu hojí ještě teď. Ošetřovala ho Caroline, to ji viděl poprvé. Snaží se o ní moc nemluvit, ale pravda je taková, že hraje obrovskou roli v každé jedné jeho vzpomínce od doby, kdy se dostal do skladu, proto je jeho povídání poněkud osekané. Ale stejně jsem ráda, že vypráví. Je to zase něco jiného, než s Rossem. On mi radši nic neřekne, aby mě neranil, Samuel podobný filtr nemá, nebo ho spíš odhazuje stranou.

„Tak mě napadá, je vůbec na ostrovech?" zajímám se o přítomnost Caroline.

„Je," potvrzuje a výraz se mu mění. Jako by se začal strachovat, abych si nešla vyřizovat účty. Přece jen, sklad zbraní jsem odpálila já.

„Buď v klidu, nechystám se jí usmažit."

„To bych ti byl vděčný. No, asi bychom se měli zvednout, už tady sedíme přes dvě hodiny." Jak připomíná čas, uvědomuju si, jaká je mi ve skutečnosti kosa, takže nic nenamítám a následuju ho směrem zpátky do školy.

„Budeš zase učit?"

„Z armády mě propustili, takže mi nic jiného nezbývá. Ale jsem rád."

„Proč tě propustili?" nechápu.

„Protože si myslí, že to, co jsme si prožili, by nás mohlo ovlivnit i na dalších akcích. Což nepopírám. Mimochodem, za hodinu a půl tě čekám v tělocvičně," pohlíží na hodinky.

„Nechodím teď do školy," upozorňuju ho.

„Já se neptal," mrká na mě a odpojuje se a mizí na cestě do tělocvičny, kde jsou hodinu a půl před naší třídou mladší ročníky.

Některé věci se asi nemění.

Dlouho váhám, jestli vůbec někam chodit. Mezi spolužáky jsem nebyla tak dlouho. Budou se na mě dívat jako na tu holku, která byla pryč a teď nemusí vůbec nic. Podle toho, že se drby všude šíří stejnou rychlostí, hádám, že už všichni vědí, kde jsem byla. Můžu kdykoli odejít. To je argument, který mě přesvědčuje o tom, že dřív nebo později se do třídy budu muset vrátit, pokud tady nechci být do čtyřiceti. A sebeobrana je dobrý začátek.

Do cvičebního se převlékám už na pokoji, akorát si napouštím do lahve vodu a s bušícím srdcem a lehkou nervozitou vyrážím do tělocvičny o něco dřív, abych předešla zvědavým pohledům v šatně. Pak už daleko lepším středem pozornosti a klepů bude Samuel, což je ideální. Jeho skupina děcek určitě nerozhodí. Naopak, všechny vyvede z míry on. A pak se všichni budeme snažit neumřít na žíněnce.

To je celkem spravedlivé rozdělení.

Procházím venkem a mířím rovnou do šatny, kde si akorát přezouvám boty a ocitám se v tělocvičně. A kupodivu tu nejsem sama. Do culíku si akorát vlasy stahuje blonďatá dívka, o pár let starší, než jsem já sama. Když to vezmu kolem a kolem, Samuel má celkem odvahu, říct mi, ať přijdu na hodinu, kde bude i ona. Možná to ale udělal schválně.

Caroline si mě rychle všímá a s přátelským úsměvem ke mně přibíhá.

„Jsi tady docela brzy," zahajuje konverzaci a já se snažím si ji neprohlížet. Jasné modré oči svítí nadšením a vypadá šťastně. „Jsem Caroline, budu tady trochu vypomáhat se sebeobranou," natahuje ke mně ruku a já ji přijímám. Není třeba chovat se nevraživě nebo zle, jen jsem trochu zaražená s tak brzkého setkání.

„Lori," představuju se i já, ona se přestává usmívat a dělá malý krůček dozadu.

„Ou," vydává ze sebe. Je ze mě v šoku víc, než já z ní, což je vtipné. Chvíli přemýšlí, co by vůbec měla říct, já z ní ale cítím, že by momentálně chtěla zmizet z mého dosahu někam hodně daleko. „Hele, já se moc omlouvám, že –"

„Neomlouvej se," přerušuju ji. „Mluvila jsem se Samem a je to v pohodě." Relativně v pohodě určitě. Jen to teď nepokazit.

„Ach, to mi taky mohl říct," oddechuje si. Mohl. Ale Samuel takový věci jednoduše nedělá. K čemu oznámit svojí momentální přítelkyni, že se svou bývalou už všechno probral a žádná válka se nekoná?

Celá hodina a půl probíhá jako kdysi. Samuel se ani slovem nezmiňuje, kde byl a co tam dělal. A nikdo ze studentů se neodvažuje zeptat. Rychle najíždíme na režim, který jsem znala z doby, než jsme odtud museli odjet. Po půl hodině, což je jen rozcvička, mám pocit, že jsem zapomněla plíce v šatně. I to málo z fyzičky, co jsem měla, je pryč a bude fuška cokoli nahnat. A i když cítím, že se zítra probudím do pěkně bolavého dne, je to skvělé odreagování, hlavně když se dostáváme ke chvatům. Nezbývá na mě žádný ze spolužáků a ujímá se mě samotná Caroline, což je naprosto ukázková ironie. Svým způsobem jsem za ni ale ráda, stejně tak za Sama. Z nich jako z jediných necítím určitou formu nepřátelství vůči mně.

Možná už začínám být paranoidní.

Po sebeobraně se belhám zpátky k sobě na pokoj, abych si mohla zalézt pod horkou sprchu a uvolnit trochu bolavé svaly, a pak usnout a spát. Opět, ale tělo si o spánek prostě říká. Nejspíš se ještě pořád snaží vzpamatovat ze všeho toho stresu.

Do světa snů upadám velmi rychle, až nezvykle. Probouzí mě až klapnutí dveří. Ten zvuk je tak zvláštní, že se prudce posazuju na postel a rozhlížím se. Venku už panuje tma, ale je krátce po osmé. Většina studentů nejspíš večeří. Taky bych něco měla jít sníst. Žaludek volá o pozornost, jenže mně se nikam nechce. Ne, pokud bude Eliott a ostatní dál předstírat, že jsem vzduch.

Přetáčím se a ozývá se zvláštní zachrastění. Zalehla jsem obálku.

Že by tu Jeremy nějaký vzkaz vážně nechal, zamotal se do peřiny a já si vážně jen nevšimla?

Trhám obálku a z ní vypadávají dvě fotky. Nechávám je ležet na dece, jako by měly být otrávené. Zapomínám se i nadechnout a odtahuju se o pár centimetrů dozadu.

Jedna z fotek je ta, které se i ztratily poté, co vyhořel můj starý pokoj. Jsem na ní já se Samem. Ztratilo se jich víc a já se bála, že se přijde na to, že mezi sebou něco máme. Druhou fotku neznám, ale o to víc mě děsí. Je na ni mrtvý britský voják v pozadí s afghánskými rebely. Vím, že to je odtamtud. Jsem si tím na sto procent jistá.

Nejhorší ale je to, že mi někdo vlezl do pokoje, když jsem spala, a fotky tu nechal.

Opatrně beru oba obrázky do ruky, ale žádný text na nich není. Ten z Afghánistánu trhám na kousky a vyhazuju do koše i s obálkou. Fotku se Samem pokládám na stůl vedle té v rámečku a chvíli jenom panikařím a nevím, co dělat. Střídavě beru do ruky telefon s tím, že někomu zavolám, a zase ho odkládám s myšlenkou, že tohle si vyřeším sama, nemusím pořád do všech svých problémů tahat i ostatní.

Na večeři ani nejdu, jen si z malé kuchyňky na patře beru pár kousků ovoce, abych neumřela hlady, a vracím se do pokoje. Zamykám za sebou a klíč nechávám v zámku. Plyšového medvěda zavírám do koupelny, kterou taky zajišťuju zamčením. Lehám si do postele čelem ke dveřím a jsem odhodlaná počkat si na dotyčného a vyřídit si, co je třeba.

Musí mít něco společného i s podivným chováním přátel.

Minuty se vlečou a trvá věčnost, než se z nich stávají hodiny. Začíná mě zmáhat únava, víčka těžknou. Upadám do jakéhosi polospánku. Vnímám tikot hodin, ale zároveň skoro spím. Do skutečného světa mě přivádí až tiché, ale rázné cinknutí.

Právě na zem spadl klíč, který jsem nechala v zámku.

Veškerou mou odvahu nahrazuje strach, úplně mě znehybňuje.

Klika od dveří klesá dolů, jako by za ni brala neviditelná ruka. Nemusím nic z toho vidět, sluch stačí.

Rychle se přetáčím na druhý bok a peřinu si sunu co nejblíže k obličeji. Snažím se pravidelně dýchat, aby to vypadlo, že spím, jde mi to mizerně.

Dveře se pomalu otevírají.

Do očí mi vyhrkávají slzy naprostého zoufalství. Tak moc se bojím, že raději zadržuju dech, jinak bych se mohla prozradit. Pod peřinou co nejopatrněji přesouvám ruku k puse, abych alespoň takhle utlumila svou touhu po pláči.

Teď ne.

Slyším ho.

Tiché kroky, jak něco pokládá vedle mě. Možná další obálku.

Mohla bych se otočit. Nejspíš bych zahlédla tvář člověka, co tohle provádí, ale klidně by to mohla být poslední věc, co udělám. Necítím se na to, abych někoho mohla konfrontovat jen s ohněm. Prsty mě brní a pálí, ale co zmůžu? Nejde o obyčejného člověka, patří mezi děti hvězd, to je jisté. O to víc mě děsí myšlenka na to, že bych proti němu měla vystartovat. Jestli je to ten samý, který nás odtud vyhnal, neudělám nic. Vždyť Jeremy kvůli němu skončil skoro v kómatu, Daniel se málem utopil a mně vyhořel pokoj, kde nejspíš čekal, že budu.

Nemůžu. Jednoduše nemůžu.

Místností zní cvaknutí, hlasité a nezaměnitelné. Odemkl dveře do koupelny.

To už mi po tvářích stékají slzy, ale zvládám být zticha a předstírat spánek. Nebo možná ne a dotyčný mě jen nechává myslet si, že o něm nevím. Hraje si se mnou jako kočka s myší.

Celá akce netrvá déle než minutu. Klíč se opět vrací do zámku a najednou je klid.

Na nic nečekám, sedám si a utírám slzy zbabělosti do pyžama. Rozsvěcuju lampičku vedle postele a vrhám se po obálce. Tentokrát je fotek víc, všechny nějakým způsobem odkazují na Afghánistán. Povětšinou jde o brutální vraždy nebo oběti bombových útoků. Nejspíš se ani nejedná o fotky z místa, kde jsme se pohybovali. Takové obrázky si každý může najít kdekoli na internetu. Ani zdaleka mě ale neděsí víc hrůzné výjevy z válečné zóny, jako fakt, že tady někdo byl.

Zase.

Jsou skoro dvě ráno.

Z náhlého popudu zlosti vylézám z postele a chystám se nakouknout i do koupelny, ale v poslední vteřině a s rukou na klice si to rozmýšlím. Už teď mám dost, nepotřebuju vidět, co provedl vedle.

Popadám telefon a vytáčím Eliottovo číslo, ale nezvedá to. Jak by mohl, každý normální člověk spí. A Rossovi zavolat nemůžu, ani nevím, jestli už dostal nový mobil.

Když nemůže on za mnou, já musím za ním. Možná bych měla zůstat zavřená v pokoji a počkat do rána. Jenže všechno racionální uvažování jde stranou a já nutně potřebuju vedle sebe nějakého člověka.

Udělat první krok z pokoje je ale nejhorší, k čemu jsem se kdy musela odhodlávat. Může tu čekat, kdekoli. Ale nemyslím si, že by mi chtěl ublížit, ne fyzicky. To mohl udělat už dávno.

Celá chodba je ponořená ve tmě a já si musím svítit telefonem. Snažím se nepřemýšlet, automaticky se nastavuju na cestu rovnou na ošetřovnu. Kdyby se rozjela moje představivost, moc daleko bych nedošla. Bojím se. Tak moc, že to ani nejde popsat. Člověk prožívá různé druhy strachu. V Afghánistánu to byl strach o život, v jednom kuse nám něco hrozilo. Ale nejhorší, proti čemu jsme stáli, byl jen člověk se zbraní v ruce. Určitým způsobem jsme věděli, kdo je náš nepřítel a jak se v případě nouze bránit. Teď ale nevím nic. Kdo je to, co umí a co chce... nic. Jen, že se děje něco, co není úplně normální. A to je na tom děsivé. Neznámo.

Koutkem oka zachytávám pohyb nade mnou. Zády se tisknu ke stěně a s vytřeštěnýma očima sleduju, jak se ze stropu odlepuje mohutný stín.

Stín.

Stalo se to i včera, probleskává mi hlavou. Had. A pak nic. Nespadla jsem z postele.

Tentokrát nejde o hada, ale o bytost o dost menší, než jsem já. Rozeznávám akorát končetiny a hlavu. Nevidím obličej, nevydává žádné zvuky. Všude kolem, po stěnách i po zemi, se plazí hadi, kteří zalézají pod dveře jednotlivých pokojů. Kdybych v sobě našla hlas, určitě bych křičela.

Srdce mi buší až v krku. Ale ta děsivá postava se mění na nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděla. Malá holčička v růžových šatičkách, tak sedmiletá. Blonďaté vlásky má spletené do dvou copánků, které drží červené mašle, modré oči vykulené a ve tváři výraz, který naznačuje, že bude brzy plakat. Dělá ke mně dva malé krůčky a natahuje malé ruce, jako by prosila o pomoc.

Hned mě napadá, že ji musím nějak utěšit, jen aby nezačala plakat.

Za ní se po zemi přesouvá stín, který zalézá pod dveře. Projíždí mnou chlad.

Jsou všude. Úplně všude. Stíny, které s naprostou lehkostí proklouzávají pod dalšími a dalšími dveřmi mých spolužáků.

Dívenka ke mně dělá další krok a já jsem tentokrát rozhodnutá se nenechat vlákat do pasti. Loktem silně vrážím do malé krabičky na stěně. Tenké sklo se pod nárazem tříští a nepříjemný zvuk jako by holčičku rozzlobil. Napůl se z ní stává to děsivé temné cosi. Cítím z ní hněv.

Celou chodbu zalézá ostré světlo a vteřinu na to se spouští poplach tak hlasitý, že to musí slyšet až do Británie.

Všechno je pryč. Stíny i postava. Zmizely během jednoho mrknutí a já teď mám jenom chvíli na to, abych se dostala za Rossem, protože původně jsem měla namířeno za ním. Otřesný zvuk mě probouzí z otupělosti. Nutím svoje roztřesené nohy do rychlejší chůze, abych doběhla na ošetřovnu dřív, než všichni vylezou z postelí a shromáždí se v jídelně.

Sbíhám schody a zahýbám do chodby nalevo. Sestřička už je vzhůru a nejspíš se stará o někoho v pokoji číslo dvě, od kterého jsou dveře dokořán otevřené. Já vbíhám do těch s namalovanou velkou jedničkou.

Ross sedí na posteli a prohlíží si svou ruku.

Na zápěstí má jakési dvě maličké skvrny, které až moc připomínají kousnutí od hada. Někdo nevšímavý by ani nepostřehl, že se na jeho tělo něco změnilo.

I já otáčím dlaň vzhůru.

Jsou tam.

Dvě vedle sebe, malé, nenápadné, ale hrozivé.

Ještě aby ne. Vždyť mě dostal už včera.

„Mám pocit, že se Dyllen a ostatní nechovají divně jen tak," pronáší přerušovaného řevu poplachu.

Jo. Tak na to už jsem přišla taky. 

Dneska to nechám bez keců, snad jen, že vám všem moc DĚKUJU ♥.