Když se večer vracíme domů, vím, že je Jay uvnitř.

Raději bych přespala na základně, než se s ním vidět. Nemám z něj dobrý pocit. Když si vezmu zpětně ten malý incident, zase tolik se nestalo. Ale necítím se v jeho přítomnosti dvakrát bezpečně. Děsí mě prudké změny jeho nálad. V tomhle ohledu je dost podobný Jeremymu, ale u bratra vím, že by mi nikdy neublížil. U Jaye takovou jistotu nemám a Rosse za zadkem nebudu mít věčně.

Sedí u stolu s Matthyasem a Danielem a cpe se večeří. Vypadá to, že se skvěle baví. Vypráví bratrům o nějakém dobrodružství v Thajsku a minimálně Daniel má ve tváři obdivný výraz.

Je tu chvíli a už si stihl omotat brášku kolem prstu.

Jayův okouzlující úsměv mizí ve chvíli, kdy spatřuje Rosse. Zdá se, jako by si až teď vzpomněl, že je tu blonďák s námi. Jeho zmatený a trochu naštvaný výraz si užívám, možná bych se i rozesmála, kdybych na to měla sílu.

Budu muset zavolat Sof, že blbec Jay je zase na scéně.

Phil je další, kdo vchází do místnosti a to už náš nový kolega vyskakuje na nohy. Je mi hned jasné, že ho následovník ‚přitlačí ke zdi' hned, jak bude moct.

Rozhodně nejsem proti.

„Dobrej," zdraví Phila a já skoro vidím, jak se nad hlavou pana úžasného objevuje kolonka se zbývajícími životy. Právě jeden ztratil.

Phil ho kriticky sjíždí očima. Být na Jayeově místě, strachy bych se rozklepala. Je to takový ten pohled, kterým vám nejspíš vidí až do žaludku. Nebo do myšlenek.

„Tak za prvé. Už nikdy na mě nezkoušej dobrej. Za druhý, velím tu já, v případě nouze Ross nebo Colton. Za třetí, jestli uděláš jeden další přešlap, poletíš odsud zpátky na ostrovy nebo kamkoli, kam tě tvoji rodiče dostanou. Dej si bacha. Je to jasné?" Jay stojí jako zkoprnělý.

Čekala jsem, že mu Phil ukáže, kdo je šéf, ale netušila jsem, že ho osmaží ze všech stran. Dal mu najevo, že ví o tom problému v tělocvičně i to, že je syn vlivných rodičů a nebýt jich, nejspíš by o dětech hvězd nikdy nic nevěděl. Měl jít raději dělat modeling, ne se cpát do armády.

„Jasné," přikyvuje pomalu a krátce na mě pohlíží. Je to vyčítavý, varovný pohled, který se mi ani trochu nelíbí.

„Zítra ráno jedeme pryč, doporučuju ti se po cestě pořádně vyspat."

„Jsem v pohodě."

„To se uvidí zítra," usmívá se Phil.

„Udělal jsem ti sendvič!" chlubí se Dan a talíř s jídlem pokládá hned vedle Jaye.

Nestíhám ani pořádně zpanikařit, protože Ross zasahuje během mrknutí oka. Sedá si a obrací se na Daniela.

„Tohle je moje místo, prcku," cuchá mu vlasy.

„Já vás všechny nesnáším!" ucukává bráška z dosahu dalšího útoku na jeho účes. „Počkej, až zase budeme trénovat." Dan se na oko nafukuje a přesouvá své mistrovské jídlo, polorozpadlý spálený sendvič, až ke mně.

„Už teď se třesu," mrká na něj blonďák spiklenecky. Příjemně mě začíná hřát u srdce. Jakmile se dostane k dětem, je to úplně jiný člověk, jako by praskla ta bublina, ve které se tolik schovává.

„Kam pojedeme?" zajímá se Matthyas.

„Uvidíš zítra, ale bude se vám tam líbit. Učili mě střílet," odpovídám a snažím se nešklebit, jelikož veškerou chuť jídla přebíjí spálený chléb.

„Já pojedu taky?" vyhrkává Daniel nadšeně a upírá na Rosse nadšené oči. Všechny křivdy jsou rázem zapomenuty.

„Určitě," nutím se do úsměvu. Ve skutečnosti ale doufám, že mu do ruky bouchačku nedají. Ještě pořád se divím, že ji dali mně.

„Už se ti ozval Sam?" pokládá Jay otázku, po které mi naskakuje husí kůže. Jen krátce s ním navazuju oční kontakt.

On to ví, rezonuje mi v hlavě vtíravá myšlenka. Ví, že jsem ho odmítla kvůli Samuelovi i to, že jsem mu tehdy lhala.

„Ne," huhlám s pusou plnou jídla.

„Nejsou pryč ani den," dodává Matty konejšivě. Neskutečně milé gesto, ale nemá nejmenší tušení, o co jde. Myslí si, že Jay si jen dělá starosti o Sama. Přitom by mě nepřekvapilo, kdyby mi řekli, že to Jayovi rodiče na přání svého syna zatahali za pár nitek, kvůli kterým je Sam pryč.

„Kde je Jeremy?" snažím se změnit téma.

„Šel s Coltonem a Melanií na hokej," odpovídá zcela v klidu Matthyas.

„Cože?" Zarážím se a snažím se polknout tu panickou vlnu, která mě pohlcuje během jediné vteřiny. V místnosti jsou minimálně dva lidé, kteří poznají, když budu až moc nepřesvědčivě lhát. Jeremy měl mít pauzu a neukazovat se! Co mu to zase v té jeho hlavě přepnulo? „Měl odpočívat. Však víš, ten faul," snažím se navázat. Ale Ross mi to nežere. Kouká na mě a já vím, že on ví, že něco skrývám.

„Znáš ho," mává nad tím Matty rukou.

Znám. Ale někdy je tak nevyzpytatelný, že mi připadá jako někdo cizí. A od doby, co jsme se dostali na ostrovy, je to čím dál horší a jeho rozhodnutí impulzivnější. Je jako malé dítě. Řeknete mu, aby něco nedělal, a on půjde a udělá to.

Cítím na sobě Rossův pohled. Raději se mu vyhýbám, musela bych totiž kápnout božskou.

Skoro nadskakuju, když blonďákovi začíná řinčet telefon. Ross zvedá hovor a já jen slyším Coltonův hlas, který chrlí jedno slovo za druhým.

„Dám vědět Philovi. Jo, zatím."

„Neříkej mi, že se něco stalo," žádám ho.

„Stalo. Jeremy a Melanie jsou pryč."

„Pryč?" nechápe Jay. To už je blonďák ale na schodech nahoru a do minuty zase dole i s následovníkem.

„Matthyasi, jdeš s námi," velí Phil z předsíně, když si zároveň natahuje bundu. „Lori, ty tady budeš muset zůstat s Danem," přichází až ke mně a do ruky mi dává zbraň tak, aby to bráška neviděl. „Doufám, že sis z dneška něco odnesla."

Nestíhám ani pořádně nic říct a dveře se zabouchávají. Jako první lovím v kapse telefon a oběma nezvěstným volám. Mobily mají zapnuté, ale nezvedají to.

„Co budeme dělat?"

„Co chceš," usmívám se a Daniel mě zavádí do svého pokoje. Ukazuje mi, jaké nové modely náklaďáčků dostal. K tomuto koníčku ho přivedlo karate, kdy jednou z cen byl malý model auta a jeho to chytlo. Je schopný prohledat smradlavé popelnice jen aby se dostal k novému kousku. Jenže to není zábava na dlouho, tak zkoušíme hrát nějaké hry na počítači. Pak přecházíme na klasickou deskovou hru, ale skoro se nesoustředím. Myslí mi koluje jen jediná myšlenka.

Co Jeremy provedl tentokrát?

**

V deset brášku zaháním do postele. On sice ví, co se děje kolem, ale nezabraňuje mu to ve spánku. Není malé dítě na to, aby nechápal, co Jeremymu a Melanii hrozí, ale ani není dost velký na to, aby se trápil celou noc.

Já si sedám k televizi a přepínám mezi ‚Británie má talent' a nudnou kriminálkou.

Každou minutu kontroluju telefon, jestli mi bratr nebo Mel nevolali. Jakmile zjistím, že ne, zkouším jim volat já. Jenže pokaždé se stejným výsledkem.

Skoro se mi zastavuje srdce, když začíná zvonit telefon, který celou dobu svírám v ruce. Na pár vzácných chvilek se mi ulevuje. Úleva ale vzápětí mizí.

„Coltone? Tak co?"

„Nic," vzdychá. „Jste v pohodě?"

„Dan spí a já koukám na televizi, takže jo. Zavolej mi prosím, až něco zjistíte."

„Spolehni se." Mám v plánu být vzhůru tak dlouho, dokud mi Colton znovu nezavolá. Ale začínám být unavená, takže stěhuju do obýváku deku a dělám si pohodlí na gauči. Nezapomínám ani na zbraň, kterou přesouvám k sobě.

**

Je to řinčení klíčků, které mě vytrhává ze snu.

Klíče? Nemůže to být Colton ani nikdo z ostatních. Dali by o sobě vědět.

Je možné, že někdo má Jeremyho klíče od domu a vědí, kde bydlí?

Dost možné. Co by člověk ve strachu o své blízké neudělal? Jestli se dostali do rukou Organizace a vztáhli by ruku na Melanii, bratr by se nejspíš ze začátku trochu cukal, ale nakonec by jim to řekl.

Můj tep vystřeluje k nebeským výšinám. Popadám zbraň a odjišťuji ji. Mířím rovnou na dveře a ruce se mi třesou jako nikdy v životě.

Jsem připravená střílet.

Ale na prahu se objevuje Jeremy a v závěsu za ním Melanie. Bezstarostně hází klíčky do košíku a konečně si mě všímá.

„Lori? Jak to, že jsi vzhůru? A... a proč máš v ruce pistoli? Chystáš se mě zastřelit?"

Skoro se zbraní házím o stůl a popadám svoje berle.

„Ty se ptáš naprosto vážně?" jdu až k němu.

„Co se stalo?" nechápe.

„Ty jsi takovej idiot!" strkám do něj, jak nejsilněji můžu a na chvíli došlapuju na zraněnou nohu. Zuřivě si do rukávu utírám slzy, které se mi derou z očí. „Kde jste byli?! Všichni vás hledají. Řekl jsi, že si dáš pauzu. Někdo se tě na hokeji pokusil zabít!" křičím z plných plic. Potřebuju vyventilovat všechen ten strach o něj.

„Psal jsem ti zprávu, proč tak vyšiluješ?" mračí se.

Vyšiluju?

Já ho asi zabiju. To teprve budu vyšilovat.

„Nepsal."

„Ale jo."

„Nejsem blbá. Telefon jsem kontrolovala tři hodiny v kuse." Bratr vytahuje z kapsy svůj mobil.

„Psal jsem ti a... a sakra. Ta zpráva se neodeslala," ukazuje mi text, ve kterém stojí, že je s Mel a jsou v pořádku. O hodinu později se měla odeslat úplně ta samá. Ale nedošlo k odeslání ani jedné, ani druhé. „Byli jsme v klubu pod zemí, nejspíš nebyl signál."

„Nejspíš." Jen nechápavě kroutím hlavou a vytáčím Coltonovo číslo.

„Jsou doma, oba. Můžete se vrátit."

„Co-cože?"

„Prostě se vraťte, Jeremy a Melanie právě dorazili domů." Pokouším se pořádně zhluboka dýchat, abych se přestala třást. Taková blbá chyba. „Nechápu, či jsi," objímám ho.

„Potřebovali jsme vypadnout," hájí se. „Vědí něco?"

„Ne. Řekni jim to, prosím," odtahuju se od něj. „Prosím."

Dlouho na návrat našich přátel nečekáme. Phil je jako tajfun, který vráží do dveří a z očí mu šlehají blesky. Je rozzuřený. Doslova vidím, jak se mu na chvíli ulevuje, že jsou oba v pořádku a hned na to rudne vzteky. Zato bratr vypadá klidně, jak kdyby se nic nestalo. Normálně to bývá naopak.

„Kde jste k čertu byli?" vyráží ze sebe následovník vztekle.

„V baru. A pak v kině." Phil si znechuceně odfrkává.

„Tys na něj použil svoje schopnosti," ukazuje na Coltona. „To ti to není ani trochu blbý?"

„Ne, na rande ve třech se totiž chodí špatně," vrčí Jeremy.

„Začni se chovat na to, kolik ti je! Tohle se nebude opakovat."

„Bude." Mám pocit, že na moment utichá úplně všechno v celém Londýně. Jeremy moc autorit nebere, ale Phil byl jeden z těch, které respektoval. Od té autonehody spolu nejsou zadobře. „Já... hele. Dokážu se o sebe postarat. A chci si trochu užít, dokud jsme tady. Na ostrovech si moc zábavy není normálně, natož když máš všechno zakázaný."

„Další tvoje blbost! Neměls zdrhat," soptí Phil.

„Taky jsi utekl," vrací mu to bratr a vypadá to, že se nehodlá vzdát. Jeden z nich brzy ztratí pevnou půdu pod nohama.

„A byla to blbost. Riskuješ, Jeremy. Možná jsi v klidu, ale začni myslet na ty, kterým na tobě záleží."

„Na hokeji mě napadl nějaký kluk, nožem. Ale já nechci přestat hrát," říká najednou. Následuje další dusivé ticho. Phil nejspíš přemýšlí, jestli by ho zavřeli, kdyby jeden následovník zabil druhého. Všichni jsme zticha a čekáme, co se bude dít dál. Nikdo jiný se neodvažuje ani pípnout. Dokonce i Jay se drží stranou.

„Fajn. Dál v tom pokračuj. Ale až sem jednoho dne navedeš půlku Organizace a oni nás všechny postřílí, bude to tvoje chyba," pronáší mrazivým tónem a otáčí se k odchodu.

„Vrať se, ještě jsme neskončili!" Jeremy rázuje ven za ním, ale už není tak klidný jako na začátku. Zuří oba. Nikdo z nás se za nimi nežene a všechny páry očí se upírají na mě.

„Bude moct dál hrát?" chci vědět.

„Ne," kroutí Colton hlavou. „Představ si, že každý den ho z tréninku může někdo sledovat a dovést až sem. Ráno zavolám manažerovi, že ruší smlouvu."

„Coltone," chytám ho za loket. Myslím, že můj výraz ho nemůže prosit víc. „To nemůžeš udělat."

„Musí," ozývá se Jay a já mu v mysli dávám pořádný kopanec.

„Já vím, jak moc to pro něj znamená..." začíná Colton.

„Nemáš tušení."

„... ale dřív nebo později se ho někdo pokusí zabít znovu, v horším případě zaklepou tady." Colton se jemně vymaňuje z mého sevření a pokračuje rovnou nahoru. Je mi hůř, než když mi řekli, že můžu zapomenout na krasobruslení. Ten pocit bezmoci se nedá ničím zastavit. Víte, že váš milovaný bude trpět, ale vy s tím nic nemůžete udělat. Vůbec nic.

Bratrovi se splnil sen, ale měl až krutě krátké trvání.

Měli bychom si začít zvykat, že žádné štěstí netrvá věčně.

**

Po obědě vyrážíme na základnu. Všichni až na Jeremyho, který se nevrátil domů, telefon má vypnutý a Phil předstírá, jak je mu to jedno. Možná mu je to jedno ve skutečnosti, ale já si dělám starosti a nejsem sama. Nikdo s nikým pořádně nemluví, hustou atmosféru by neukrojili ani keramickým nožem. Každý se utápí ve svých myšlenkách a jediný, kdo si toho nevšímá, je Daniel. Neustále o něčem mele a já nedokážu poznat, jestli to ostatním leze na nervy nebo jsou za to malé rozptýlení rádi. Ještě jeden člověk se trochu vymyká. A to Jay. Ten vypadá skoro až spokojeně. Tak, že bych mu nejraději jednu vrazila.

Po několikáté během cesty na základnu kontroluju telefon a zkouším bratrovi volat. Mobil ale nezapnul, takže přístroj zklamaně zase schovávám do kapsy.

Když vystupujeme z auta, z nebe se spouští déšť. Zakláním hlavu a chvíli jen pozoruju ošklivé šedivé mraky, které jsou skvělým odrazem mojí nálady.

„Zdravím," vítá nás Erik hned u vchodu do první budovy. „Koho jste nechali doma?" Nepřekvapuje mě, že si hned všímá, že nás je tu míň, než byl nahlášený počet. Přejíždí nás očima a veselý úsměv mu trochu vadne. „Někdo umřel nebo co?"

„Měli jsme náročnou noc a Jeremy už se několik hodin neozývá," vysvětluje Phil bez jediné emoce v hlase. „Je to s ním na palici."

„To mi někoho připomíná," posílá Erik následovníkovi významný pohled. Můžu se jen domnívat, jaký byl Phil v našem věku, ale museli s ním být přinejmenším stejné problémy jako s bratrem.

Erik se krátce představuje všem kromě mě a Rosse a odvádí nás do potemnělé místnosti bez oken a se spoustou židlí. Sedí tu pět vojáků a mezi nimi i Barrows. Ve tváři mají vepsané napětí. Pokud jsem je včera rozhodila já, hyperaktivní Daniel, který vyskakuje na jednu z židlí a další povaluje, se jim musí jevit jako noční můra.

Sedáme si na volné židle. Znovu vytahuju mobil a tlumím jas na minimum. Vytáčím Jeremyho číslo a jen sleduju, kdy začne odpočet doby hovoru na znamení, že to zvedl.

„Díky, že jste dorazili," obrací se Erik na pět svých svěřenců. „Na základě výsledků vašich psychotestů zkombinovaných se zátěžovým výcvikem, jsme vybrali vás jako nejvhodnější kandidáty pro účast na velmi speciálním úkolu. Není moc co vysvětlovat. Těchto pět... zatím čtyři," ukazuje na mě, Melanii, Mattyho a Dana. „budou veškerý svůj volný čas trávit tady. Chci, abyste je naučili všechno potřebné, co se sebeobrany, střelby a cokoli užitečného týká. Jsou to sice děti, ale závisí na tom jejich život."

Erik se s ničím nepáře. Bez obalu ze sebe chrlí jednu informaci za druhou o tom, kdo jsou děti hvězd a že nám jde po krku šílená Organizace, který by nás nejraději viděla v pytli na mrtvoly. Phil jeho slova podporuje pár ukázkami svojí moci a Matthyas se k němu přidává.

Jenom stěží můžu hádat, co si ti muži myslí. Jsem si ale naprosto jistá, že se jim Phil během krátké pauzy, kdy všechno můžou vstřebat, hrabe v hlavě. Tváří se zvláštně soustředěně.

Nikdo z nich naštěstí nemá tendence s řevem utíkat ani na nás vytahovat zbraně. Jen po sobě navzájem hází nechápavé a trochu vyděšené pohledy, když jim Phil do detailu sděluje, na co právě myslí.

„Asi chápete, jak je důležité zachovat informaci o dětech hvězd v tajnosti. Podepíšete papír o mlčenlivosti, jejíž porušení je trestá okamžitým vyhazovem z armády bez možnosti se vrátit a vymazáním paměti." Phil na znamení, že to myslí vážně, přikyvuje. Vymazat paměť. Další děsivá schopnost. Mohl by to provést nám všem a nikdy bychom se to nedozvěděli. „Mise je dobrovolná. Pokud chcete vycouvat, udělejte to hned." Všichni dál sedí a já nechápu, co je tu drží. Jestli touha po dalších informacích nebo možnost zažít něco zcela jiného, než na co byli do teď zvyklí.

„Dobře," pokračuje Erik. „Od teď jste vedení jako vojáci při plnění úkolu až do chvíle, kdy bude akce oficiálně ukončena. Cortézy?"

„Mluvíte o pěti lidech," naznačuje vysoký muž s krátce střiženými vlasy.

„Jistě. Tady Ross, Colton a Jay k dětem hvězd nepatří, ale jsou zcela nepostradatelní. Ti se budou účastnit výcviků s našimi nováčky. Všichni až na Daniela dneska půjdete na střelnici."

„To není fér!" skučí bráška okamžitě a tlumené světlo v místnosti začíná poblikávat.

„Dneska půjdeš do tělocvičny a ukážeš, co umíš z karate, aby věděli, od čeho se odrazit. A pak půjdeš taky střílet," uklidňuje ho Phil. Sekám po něm očima, jestli to myslí vážně, on mě ale ignoruje.

Tím končí jakási malá zasvěcovací porada a celá skupina míří na střelnici. Já se pokouším znovu zavolat Jeremymu a zároveň se snažím držet krok, což mi jde dost špatně.

„... včera se pokusila podpálit. Hej, Lori, ukaž jim to," zastavují se vojáci, abych je mohla dojít a Barrows si v ruce pohrává se zapalovačem. Moc nevnímám, nesoustředím se. Když natahuju ruku nad plamínek, oheň přeskakuje do mé dlaně. Lekám se, z druhé ruky mi vypadává mobil a ohnivá koule vystřeluje k nebi, kde se zasyčením mizí kvůli dešti.

„Jsem jedinej, kdo to nechápe?"

„Ty vole."

„Nejsi," ujišťují Cortéze kolegové. Colton ochotně sbírá můj telefon a krátce zkoumá svítící displej. Vypíná vytáčení Jeremyho čísla a mobil mi strká do kapsy od mikiny.

Celý zbytek dne v rukách držíme zbraně a snažíme se naučit jak trefit cíl. Kvůli mně mají všichni tlumiče, ale to nebude trvat pořád.

Na rozdíl od minulého tréninku to není ani trochu zábava. Nesoustředím se, pořád myslím na Jeremyho a jeho vypnutý telefon. Phila to navenek vůbec nezajímá, ale i on si musí dělat starosti. Jde o Jeremyho. Co když se mu něco stalo? Je schopný se namočit do problému během jediné vteřiny. Během krátké pauzy zjišťuju, jestli se neozval Melanii, ale ani ona od něj nemá žádné zprávy.

Cítím se hrozně. Tuším, že tohle jeho zmizení má nějaký účel. On není člověk, který by šel trucovat do kouta. Někde něco provádí a to mě děsí. Věřím tomu, že se o sebe dokáže postarat. Má v malíčku mraky schopností, ale nepřestanu se o něj bát.

Za tmy nás naši trenéři odvádějí zpátky k hlavní budově, kde už na nás čeká zbytek. Colton, Ross a Jay absolvovali výcvik s rekruty. Colton vypadá unaveně, zato Jay je úplně mrtvý. Ještě včera by mi to udělalo radost, ale teď myslím jen na to, abychom se co nejrychleji dostali domů.

Když zastavujeme před domem, všichni vyskakují ven a ženou se do domu, protože začíná poprchávat. Já se ale zastavuju, protože si všímám ohně vzadu na zahradě. Tiše se odebírám za oranžovým světlem, které projasňuje tmu kolem.

Na malé lavičce sedí Jeremy a v ruce svírá nějaké papíry. Zdá se mimo realitu, projíždí text očima, jakoby si chtěl vrýt do paměti to, co čte.

Hromádku pokládá vedle sebe a jeden bere do ruky. Odtrhává z něj malý kousek, který skládá do kapsy a zbytek nemilosrdně hází do ohniště. Papír pohlcuje plamen a za pár vteřin z něj nezbývá nic než popel.

Přisedávám si k němu.

Nic neříkám, jen sleduju, jak pálí jeden dokument za druhým, až mu zbývá jen jeden. Je na něm razítko britského hokejového svazu. Bratrovi se třesou ruce a váhá. Pořádně se nadechuje, mačká smlouvu s reprezentací do kuličky a hází ji do ohně.

Lapám po dechu a chci něco říct. Ale v jeho ruce se objevuje sešit, který má od doby, co hraje hokej. Je na něm jeho fotka, základní informace a uvnitř každý gól, který kdy dal. Od doby toho prvního až do posledního. Jsou jich jistě stovky.

S podivným mrazením koukám, jak sešit pomalu začíná požírat oheň. Nápisy na deskách se začínají vytrácet a bratrova fotka kroutit a černat. Dopadá na mě strašlivý smutek. Horší, než když mi řekli, že mám nejspíš po krasobruslení. Do očí mi vyhrkávají slzy a kvůli kouři to není.

Obracím se na bratra a snažím se vyčíst něco z jeho výrazu. Tmavé oči má zalité oranžovým světlem a vypadá zdrceně.

„Je konec," oznamuje do zvuků praskajícího ohně. Nikdy nic takového neřekl. Ani potom, co se probudil v nemocnici po ošklivém faulu. Často nadával, ať už na vedení nebo neschopné spoluhráče, nikdy byť jen slovem nenaznačil, že by skončil. Tréninky vynechal, jen když měl zlomenou ruku.

Mám pocit, že mi někdo uvázal smyčku kolem krku a pořádně utáhl. O mě ani tolik nejde, přesto mám co dělat, abych udržela slzy na uzdě. Mám chuť z plamenů vytáhnout zbytky toho, co zbylo ze spálených dokumentů a poskládat je zase zpátky. Klidně bych už nikdy nestoupla na led nebo na kladinu, jen kdyby on mohl dál pokračovat v tom, co tolik miluje.

Vážně mu děti hvězd vezmou i tohle?

„To nemůžeš," vydávám ze sebe. On jen odmítavě kroutí hlavou.

Je rozhodnutý.

Co bude zítra, najdu jeho brusle a dres v popelnici?

Zvedám se a vracím se zpátky do domu.

„Co tam dělá?" mračí se Phil, ale v očích má starosti.

„Spálil svůj sen na popel. Smlouvu s nároďákem, registračku, všechno," soukám ze sebe omámeně. Každý, kdo to slyší, se zaráží. Jen Jay se dál cpe a nevšímá si, co se kolem něj děje. Jeho setrvání v týmu nás všechny ohrožovalo, ale takový krok nejspíš nikdo nečekal.

„To mu nevydrží," zkouší Matthyas odlehčit situaci.

„Myslí to vážně."

A jsem si tím jistá. On totiž neviděl výraz v Jeremyho očích.