Čas strávený ve frontě bude za jedenáct minut čisté tři hodiny. Sedím na svém batohu a snažím se zaměstnat zíráním na digitální hodiny, které visí nad vchodem do budovy. V duchu se snažím zastavit čas, protože se velmi rychle blíží šestá hodina. Pak hranice zavřou a nám by nezbývalo nic jiného, než se vrátit do města, ale to nejde. Nechali jsme v hotelu všechny zbraně, prakticky cokoli, co by nám tady mohli zabavit. Ten, kdo je najde, buď bude vděčný, nebo to nahlásí. Proto nutně potřebujeme do Pákistánu ještě dnes.

Během doby, co tady čekáme, zatím nepustili nikoho. Lidé můžou plakat, prosit na kolenou, ohánět se papíry, dokumenty nebo penězi, Pákistánci jsou nekompromisní a jen tak někoho do své země nepustí. Jsme jediní, kdo očividně nepochází z Afghánistánu a budíme dost pozornost, jak vojáků, tak místních. Ale právě díky ozbrojeným mužům si místní nic nedovolují. Eliott s příchodem Jacoba trochu ožil, netváří se tak vážně a zadumaně. Jake je na úplně jiné vlně nálady. Musí vědět, co se stalo, ale to mu nezabraňuje vtipkovat nebo se mi pošklebovat. Zato Colton sedí bez hnutí a předstírá, že si čte knihu, kterou mu půjčili na základně. Je to ale jen záminka k tomu, abychom na něj nemluvili. Nevím, jak zvládá svůj absťák, ale od doby, co jsme opustili základnu, je to horší. Zatím nic neřekl a snaží se chovat normálně, ale já vidím, jak se mu klepou ruce. Osm dnů na základně, kdy jsme čekali, až Peterson povolí naší cestu kvůli Eliottovi, se zdálo, že má všechno pod kontrolou, že si snad tu závislost vymyslel. Nemusím být génius, abych přišla na to, že ty stavy určitě samy nezmizely. Buď si pomohl sám, nebo v tom je namočený ještě někdo.

Tak či tak, Coltona čeká skutečné peklo.

Když konečně přicházíme na řadu, chybí patnáct minut do uzavření hranice. Nekonečně dlouho zkoumají naše doklady, vyptávají se. A ve mně narůstá nervozita. Poznají padělky? A pokud ano, co s námi udělají?

Úředník znovu promlouvá k Jakeovi a nevím, proč mi přijde, že má dobrou zprávu. Místo toho, aby nás pustili, berou naše batohy a před všemi je vysypávají na zem, prohledávají vnitřek batohu, hledají sebemenší záminku k tomu, aby nás do země nepustili. Jenže kluci zkontrolovali naše věci snad třikrát. Eliott zničil svou psí známku, aby ji mohl nechat na hotelu stejně jako zbraně. A Colton spoléhá na to, že ozbrojené složky si nedovolí napadnout příslušníka jiného náboženství před tolika lidmi, kamerami a ke všemu na hranicích. Ani pes nenachází stopy po drogách a všichni procházíme rámem bez jediného zapípání. Nemají na nás nic. Jako poslední možnost, jak nás zadržet v Afghánistánu, zkoušejí vyzvídat, proč mají Eliott s Jacobem na dlani tetování. Nevím, co jim namlouvají, ale úředníci nám jen velmi neochotně vrací doklady a pouštějí nás dál.

Stále to ale není výhra, protože o pár metrů dál, už oficiálně v Pákistánu, nás čeká další kontrola. Bezpochyby celou tuto budovu spravuje Pákistán, ale jedna kontrola proběhla na území Afghánistánu a další zase v Pákistánu. Neuděláme s tím nic, ale Pákistánci jsou už od pohledu mnohem přátelštější a přístupnější povahy, dokonce se na mě jeden z úředníků usmívá a prohazuje něco, čemu samozřejmě nerozumím. I oni znovu kontrolují všechny dokumenty a já jen doufám, že nás nepošlou zpátky. Nesmí. Nepřežila bych, kdyby nám nedali do pasů razítko.

Ale dávají. Jsme pro ně zpestřením, ale neberou to jako lidé v Afghánistánu. Zajímáme je jako lidé z Evropy a vypadá to, že by si velmi rádi povídali, jenže my jsme unavení a podráždění, vodu i jídlo jsme taky nechali v hotelu v Afghánistánu a rádi bychom se někam schovali.

Venku už je tma a vlažný vítr příjemně chladí.

Fajn.

To samé budeme muset podstoupit na hranicích s Indií, ale pokud jsme se dostali sem, nic nás nemůže zastavit. Nebo v to alespoň doufám.

„Sakra," škrábe se Jake na zátylku. Slíbil nám, že od hranic jezdí do nejbližšího města autobus, ale já mám pocit, že se nacházíme uprostřed ničeho. „Tohle jsem nečekal." Na znamení, že se dneska už ani nehnu, si sedám na schod před budovou.

„Už vím, proč se ptali, jestli nechceme zůstat," bručí Eliott.

„Tak se jich běž zeptat, že si špatně rozuměl a moc rádi přespíme kdekoli, kde nám to dovolí," navrhuju.

„Pojď se mnou," vytahuje mě Jake na nohy. „A usmívej se."

Pokouším se o zvednutí koutků, ale dneska už to jde ztuha.

„Beru zpátky, radši to nech bez úsměvů, mohla bys je vyděsit." Dávám Jacobovi bombu do ramene a společně se všichni zase vracíme.

Za pár dolarů nás nechávají přespat v pokojích, kde normálně spí oni, dělí se s námi o svoje jídlo i vodu. Já s Coltonem vojákům nerozumíme, takže se brzy loučíme a jdeme spát, Jacob s Eliottem jsou nuceni ze slušnosti alespoň chvíli zůstat. Za další peníze nás ráno dokonce odvážejí do města dřív, než by to stihl první autobus. Na papír nám kreslí mapku k nejbližší zastávce, což je od nich hrozně milé, ale k ničemu, protože přesně tudy se Jacob dostával do Afghánistánu, takže cestu zná. Nic ale neříká a my za chvíli pokračujeme do pákistánského města Péšávar. Automaticky hledáme ubytování, kde bychom se mohli schovat před sluncem a na chvíli si odpočinout. Objednáváme si hromadu jídla a pití a Jake se na půl hodiny ztrácí venku. Přichází s jednou zbraní, kterou si nejspíš u někoho schoval.

„Na co to máš?" mračím se.

„Někdo nás nejspíš bude brzy sledovat," předvídá záhadně.

„Kdo někdo?"

„Mám pocit, že se na mě pověsil z Organizace, když jsem přestupoval v Berlíně," vysvětluje. „Třeba se pletu, ale jistota je jistota."

„On tě vážně chce zpátky," soudí Eliott a nejspíš mluví o veliteli Organizace, svém nevlastním otci.

„Nejenom mě, jsme na tom oba stejně blbě, abys věděl. Kdyby došlo na nejhorší, prostě se rozdělíme a –"

„Tak to ne," přerušuju ho. „Nikdo se rozdělovat nebude. Ať přijdou. I kdyby tu byli všichni, my jedeme domů a jestli chtějí, aby jim bylo horko, fajn, trochu jim zatopíme." Nikdy jsem necítila takovou agresivní sebejistotu, ale říkám, jak to právě cítím. Oproti posledním pár týdnům mi problém s Organizací přijde skoro banální a já věřím, že na něj mám jednoduché řešení. Vážně naštvanou holku, která chce domů a náhodou umí nadělat z věcí i lidí prach.

„Za chvíli z tebe začnu mít strach," zubí se Eliott nadšeně.

„Coltone? Vnímáš?" luská mu Jake před očima a kamarád se probírá z transu.

„Jo," přikyvuje, ale pořád se mi zdá, že je duchem trochu mimo.

„Jsi v pořádku?" starám se. Střetávám se s jeho hnědýma očima a hned bych si dala facku. Samozřejmě, že není. Vypadá zničeně, dokonce ani jeho otec ho tolik nezlomil. A o problémech se závislostí vím jen já, pochybuju, že se s něčím takovým Eliottovi nebo Jacobovi svěřoval.

„Jdu na vzduch," zvedá se, práská dveřmi a je pryč.

Nevlastní bratři po sobě hází nechápavý pohled.

„Co je mu?" ptá se Eliott a chce po mně odpověď.

„Půjdu za ním," ignoruju ho a vybíhám za Coltonem. Slyším ještě, že Jacob poznamenává něco ve smyslu blázen, dál už ale nevnímám. Naštěstí Coltona nemusím vyloženě hledat, sedí na gauči v recepci a mne si spánky, jako kdyby ho žrala ta nejhorší migréna. Což je dost možné. Mám strach z toho, co se dozvím, ubíjí mě naše zranitelnost, bojím se, co s námi zážitky z Afghánistánu udělají, jak moc nám ublíží. A jemu se dějí zlé věci už teď.

„Coltone," sedám si k němu. „Mluv se mnou, prosím."

„Víš dobře, co se děje, jsem unavenej a mám vztek. A to jsem teprve na začátku." Láme mi srdce ho takhle vidět. Jeho minulost se opakuje, jenže tentokrát do toho nespadl svou vlastní vinou, ale byl k tomu donucený. „Moc dobře si pamatuju, jaký to bylo, když jsem odjel na ostrovy a oni mě odřízli od všech drog. Když jsem měl špatnej den, choval jsem se jako úplnej magor."

„Na základně jsi to zvládal," zkouším přijít na to, jak to s ním bylo a co by mu mohlo pomoct.

„Peterson mi dával kapačky," přiznává.

„Co v nich bylo?"

„Já nevím. A ani to nechci vědět."

„Můžu ti nějak pomoct?" Na rtech se mu objevuje nepatrný vděčný úsměv.

„Všechno, co by mi pomohlo, je špatný, nelegální a ve skutečnosti by mi to pomohlo jen na pár hodin. O mě nejde, ale Jacob mluvil o tom, že se rozdělíme. Proč myslíš, že to chtěl? Aby nás neohrozil. Nejvíc vás ale ohrožuju já, cítím se, jak kdybych tři dny nespal. Jestli se něco bude dít, nemůžete se mnou na sto procent počítat, už takhle nedávám pozor." Nerada něco takového připouštím, ale má pravdu. Momentálně je všechno na Jacobovi a Eliottovi a měli by vědět, že Colton není ve své kůži. Kdyby šlo do tuhého, musejí Coltona ze svého plánování vyřadit. „Řekni jim to," žádá mě. „Nějak nemám energii cokoli vysvětlovat."

„Jo, dobře," přikyvuju.

„Jdu to rozchodit," zvedá se.

„Hej," chytám ho za zápěstí a ještě zastavuju. „Dávej na sebe pozor, prosím. Já potřebuju, abys byl s námi, jestli se ti něco stane, nedám to, fakt ne." Možná to není fér, ale potřebuju vědět, že se o nic nepokusí a že se vrátí. Skoro by se to dalo nazvat citovým vydíráním, tak ať, ale mluvím čistou pravdu. Mám potřebu na něj trochu psychicky zatlačit, aby ho třeba nenapadlo jít si svojí cestou. Kdyby nebyl v takovém stavu, v životě bych na něco takového ani nepomyslela, ale musím sama sobě přiznat, že nemám nejmenší tušení, čeho je momentálně schopný a čeho není. Já jen vím, že jestli by něco úplně zničilo můj jakž takž příčetný stav, byla by to zpráva, že se mu něco stalo, nedej bože, že by si ublížil sám.

„Do hodiny jsem zpátky," pokouší se znovu o úsměv, vychází z hotelu a za chvíli se mi ztrácí mezi ostatními lidmi.

Jen ať se prosím v pořádku vrátí.

„Co mu je?" chtějí vědět kluci hned, jakmile se svaluju na pohovku.

„Krom toho, že ho věznili povstalci a jeho nejlepšího kámoše pořád mají, je tu ještě jedna věc. Má absťák a necítí se vůbec dobře, takže kdyby se něco dělo, sám neví, jestli bude schopný včas reagovat."

„Absťák?" diví se Jake.

„Povstalci mu něco dávali a on už dřív byl závislý a teď to nějak nezvládá."

„Ty mi chceš tvrdit, že on, kluk, kterej nastoupil do MMA turnaje a nechtěl nikoho zranit, lítá v drogách?" Hrozně ráda bych něco namítla, abych mohla věci uvést na pravou míru, jenže to nejde. Pomalu přikyvuju, ale Jake stále není přesvědčený o tom, co je pravda. Pomáhal mu s přípravou na zápasy, snažil se ho přesvědčit o tom, že jestli půjde na všechny v rukavičkách, špatně dopadne. Udělal si o něm obrázek stejně jako já a nechce si připustit, že i někdo jako on má špatnou minulost.

„Fajn," vzdychá Eliott. Ten naopak vůbec nepochybuje o tom, co jsem řekla. „Nějak to budeme muset všichni zvládnout." Jake a Eliott stáčejí hovor směrem k Organizaci, jménům, která mi nic neříkají a plánu, jak je připravit o veškeré finanční prostředky. Já usínám na posteli ve vedlejším pokoji a je to asi poprvé od doby, co jsme tady a já se nestrachuju o to, co se bude dít dál. Sice na povrch vyplouvají další a další problémy, ale musíme se s nimi poprat. Ať už Organizací počínaje a Coltonem konče, všechno hned bude lepší, jakmile se dostaneme domů. Jsem vděčná, že alespoň ve snu nemusím čelit zrádným představám o tom, co právě Samuel s Rossem asi prožívají.

Probouzí mě cvaknutí dveří od mého pokoje. Jeden z kluků se co nejtišeji snaží vyhrabat něco z batohu a zase pokoj opouští v domněnce, že dál spím. Dokonce na chvíli zase zavírám oči a mám chuť zase upadnout do říše snů, ale velmi tichý hovor mi to nedovoluje. Člověk má občas nutkání dělat něco, co ani v plánu nemá. Natahuju si kraťasy a ještě napůl spící beru za kliku a potácím se z pokoje do obýváku.

„Hlavně nešil," zaskakuje mě Jake dřív, než stíhám něco říct.

„Jestli okamžitě nepoložíš tu stříkačku, piš si, že budu šílet," vrčím a ukazuju prstem na Eliotta, který se už chystá píchnout Coltonovi něco do ruky.

„To je v pohodě," chce mě ujistit Colton.

„To teda zatraceně není v pohodě!" zvyšuju hlas a krev ve mně začíná vřít. Vážně se to děje? Colton pravděpodobně přišel, když jsem spala a oni se domluvili, že utlumí všechny ty abstinenční příznaky tím, že mu něco dají? Hloupost, magořina. Proč se kluci občas z ničeho nic rozhodnou předstírat, že někde ztratili mozek?

„Pojď na chvíli pryč," chytá mě Jake za loket a táhne z pokoje. Nemá cenu se mu vzpírat. Když zastavujeme až ve vstupní hale, začínám vidět rudě a mám chuť Jacobovi vrazit.

„Co vás to proboha napadlo?!"

„Nechceš si sednout?"

„Chci po tobě něčím hodit, ne si sedat, ty pitomče," prskám vztekle dál a zapadám do prvního křesla, které je poblíž.

„Jsou to jen vitamíny, Lori," ubezpečuje mě. „On to ale neví, takže by to mohlo zafungovat alespoň jako placebo, když už nic."

„Takže mu lžete o tom, co je v té injekci?"

„Jo. Potřebujeme, aby byl trochu schopnej, zvlášť když už jsme skoro v Indii. Musíš uvažovat dopředu. Kdyby se něco dělo, fakt se tu objevila Organizace a mě s Eliottem odtáhli, zůstaneš tady s ním sama, a to v jeho stavu fakt nechceš."

„A já ti znovu říkám, že jestli přijdou, bude to jejich osudná chyba, protože my jedeme domů. Jak s tím vůbec mohl souhlasit?" nechápu. Jak? Když mu ke všemu namluvili, že to je něco jiného než ve skutečnosti.

„Chce domů a chce to bez problémů, proto." Ach Coltone. On si myslí, že dostává něco, co zmírní to abstinenční peklo a zároveň závislost akorát prohlubuje a zhoršuje. On na to ale stejně kývnul. „Omluv se mi za toho pitomce."

„Ne, schovám si to do zásoby."

„Jak jako do zásoby?"

„Až provedeš nějakou další hloupost, nebudu ti nadávat."

Večer se po dlouhé době dostáváme ven. Kluci se rozhodli všechno pojmout v daleko větším stylu, než jsem původně čekala. V Pákistánu je mnohem bezpečněji než v Afghánistánu, proto si troufáme na noční přejezd do města Lahore. Má to ale jeden háček. Nemáme auto. A sehnat cokoli pojízdného s volantem a řadicí pákou je skoro nadlidský úkol. Nic jako půjčovna tady samozřejmě nefunguje, takže už druhou hodinu obcházíme město a snažíme se najít vhodné vozidlo, které vypadá trochu schopně a zároveň bude schopné nás odvézt. Mnoho aut postává po okrajích silnic, ale mají vyfouknuté pneumatiky, nebo místní pozemky zdobí jen zrezivělé kostry.

Aby byla upřímná, tak necítím jediný pocit viny, když Eliott zastavuje, abychom s Coltonem mohli nastoupit. Nevím, kde a komu auto nakonec ukradli, ale je mi to upřímně jedno. Nejdůležitější je rovná cesta, která se ztrácí v nedohlednu, a představa, že se za chvíli dostaneme na hranici s Indií, což je poslední překážka před tím, než nastoupíme do letadla směr Evropa.

Všechno je tak zvláštní. Hučení motoru a stále stejná cesta má na mě uspávací účinek, ale ve skutečnosti se snažím neusnout. Bojím se dalších zlých snů, nechci znovu vidět Rosse a Sama, jak jim ubližují. Civím před sebe, očima sleduju těch pár metrů prašné cesty, které osvětlují světla auta, a pokouším se nemyslet. Je to ale daleko složitější než krádež auta. Vidím je všude. Za každým kamenem, v každé hvězdě, která se třpytí na jasném nebi, v každé představě domova. Neumím si představit, že se vrátím do školy a Ross tam jednoduše nebude. Že Samuel nepovede výcvik sebeobrany, že mě a Jeremyho nebude učit Phil. A Barrows? Komu chybí ten? Určitě má rodinu a přátele, kteří ho postrádají. Zhluboka se nadechuju, abych potlačila ten nával paniky. Tohle nesmím dělat. Nemůžu přemýšlet o tom, komu všem chybí a co se jim asi děje...

„Co je?" zbystřuje ospalý Jacob, když Eliott najednou zastavuje. Rozepíná si pás, vystupuje a přichází ke dveřím spolujezdce, kde sedím já. Taky je otevírá.

„Vystup," říká mi, ale mně se vůbec nechce. Tma všude kolem mě vůbec neláká. „Nemám v plánu tě tady nechat, prostě vylez a sedni si za volant."

„Já ale neumím řídit."

„Jo," krčí rameny. „Nespěcháme, času je dost, silnice prázdná."

„Jsi blázen," mumlám. Neuchází mi, proč to dělá, i když se to zdá zbytečné. Chce mě zaměstnat a přinutit se soustředit se na něco jiného než úvahy o tom, co se děje našim přátelům. A já takovou velkorysou nabídku nemůžu odmítnut, za jakékoli odreagování budu ráda, i když to znamená, že se budu učit řídit kolem půlnoci uprostřed pákistánské pouště v kradeném autě. Šílené? Možná. Jenže šílenství dávno nabralo úplně jiný rozměr a mně všechny problémy najednou přijdou tak maličké.

„Podle mapy nás čeká sto padesát kilometrů rovný cesty, jsou tvoje," oznamuje mi Eliott a zapíná si pásy na místě spolujezdce. „Spojka, brzda, plyn, to znáš. Tady řadíš. Kdykoli to chceš udělat, musíš pustit plyn a zmáčknout spojku, a plynule ji pouštět. Nic na tom není. Zmáčkni ji a dej ruku na páku." Jeho ruka přistává na té mojí a trochu s ní třese. „Teď tam máš neutrál a jedničku tam dáš pohybem k sobě a nahoru. Fajn." Jakmile odjišťuje ruční brzdu, auto se samo dává do pomalého pohybu, protože se nacházíme na menším kopečku. „A teď pouštěj spojku a přidávej plyn, jo, takhle. Zmáčkni spojku a řadíš dvojku, to je k sobě a dolů. Šlápni na to trochu." Eliott navádí mou ruku při řazení a dostáváme se až na čtyřku. Mým úkolem se stává jenom udržet nohu na plynu, jet stále stejným směrem a trochu se uvolnit. Není na tom nic těžkého, ale věřím, že ve městě plném zatáček, značek, semaforů a křižovatek může být řízení peklo na zemi.

„Nejsi vůbec marná," poznamenává Eliott.

„Cenu za nejlepší lichotku bys asi nevyhrál."

„Věř mi, že vyhrál," pronáší vesele. „Ale krotím se."

„Celkem si zahráváš. To se vůbec nebojíš jet s někým, kdo řídí poprvé?"

„Široko daleko ani není do čeho nabourat, musela by ses hodně snažit, abys to auto alespoň převrátila." Na chvíli se odmlčuje a já nepřestávám sledovat cestu. „Je to lepší?"

„Cože?"

„Jestli je ti líp." Samozřejmě si všiml změny mojí nálady, proto taky zastavil a právě mě nechává řítit se vyschlou pustou krajinou.

„Ale jo." Musím uznat, že tenhle plán mu vyšel. „Jenže to nemůžu dělat věčně."

„Co?"

„Utíkat. Před tím vším, schovávat se, vymýšlet si neustále nějaké aktivity. Prostě to nejde. Bojím se zpomalit na jednu jedinou vteřinu, protože pak mě to dožene a... a já nevím, co se bude dít."

„Ať už se bude dít cokoli, máš kolem sebe lidi, kteří ti s tím pomůžou," pronáší laskavým tónem.

„Colton je na tom zle," ztišuju hlas na minimum a kontroluju, že fakt spí. „Možná ani nebude chtít zpátky. Vrátím se na ostrovy sama."

„Říkalas, že nevíš, co se bude dít. Já jednu věc vím – sama určitě nebudeš." Možná je to tónem hlasu, kterým se mnou mluví, možná pocitem bezpečí, který z něj vyzařuje, ale věřím mu každičké slovo. Nenechá mě samotnou. Neudělal to předtím, neudělá to ani teď. A to je momentálně jediná jistota, kterou mám.

I když jsem původně myslela, že dostat se do Indie bude největší problém jakožto do nejcivilizovanější země v konkurenci s Afghánistánem a Pákistánem, je to přesně naopak. Přes všechny kontroly procházíme bez sebemenšího zádrhelu. Všichni jsou neuvěřitelně milí a usměvaví, ať už úředníci za přepážkami nebo vojáci u bezpečnostních kontrol. Skoro se zdá, jako by nás tu s radostí vítali. Úplně cizí lidé nás zvou k sobě na oběd nebo nabízejí ubytování zdarma jenom proto, že jsme Evropané a tady jich moc nepotkávají. Všechny zdvořile odmítáme a přesouváme se do nejbližšího města hned za hranicemi, kde na nás v parku čeká mladá usměvavá dívka. Vítá se s Jakem, představuje se nám ostatním a provádí nás městem. Nestíhám se ani pořádně rozhlížet, jsem ráda, že zvládám mechanicky pokládat nohy před sebe a neusnout ve vzpřímené poloze. Celou noc jsem nespala. Krátce poté, co mě za volantem vystřídal Jacob, začalo svítat a do hodiny jsme dojeli do města, kde jsme na prvním rohu zanechali auto a dali se do hledání cesty k hranicím. Dalších několik hodin jsme strávili přímo na hraničním přechodu a teď mám pocit, že ze mě slunce vysává poslední zbytky sil. Motá se mi hlava a oči mám rudé od únavy, svůj stav bych přirovnala k někomu, kdo je po celonočním mejdanu. Jediné, na co myslím, je postel a to, že jestli půjdeme ještě dvě minuty, sednu si do prvního stínu a usnu.

Naštěstí jsou ale indičtí bohové milosrdní. Zastavujeme se před malým domkem a já poprvé jevím zájem o to zjistit, kde vůbec jsme. Na první pohled vážně uvažuju o tom, že mi někdo dal něco do pití a mám halucinace. Do dálky se táhnou řady stejných domků, které nejsou k rozeznání. Žádná chudinská čtvrť, spíše obrovské sídliště postavené z malých domků a ke každému z nich patří zahrádka.

„Je to tady vaše," říká Aisha. Má na sobě úžasné fialové sárí, a kdybych tady byla na dovolené, něco takového bych si chtěla minimálně vyzkoušet. Ale poletující mžitky před očima mi znovu jen dokazují, že bych měla jít spát a neřešit módu v Indii. „Můžete zůstat, jak dlouho chcete, žádné jiné rezervace zatím nemáme."

„Zítra zase odjíždíme," podává jí Jacob nějaké peníze.

„Kam máte namířeno?"

„Do Německa," lže Eliott, aniž by u toho hnul brvou. Samozřejmě, že nikdo nahlas neřekne, kam máme ve skutečnosti namířeno. „Trochu cestujeme."

„Jo, to mi Jake říkal," uchechtává se dívka. „I když Pákistán je zvláštní destinace na cestování."

„Zvláštní je slabý slovo," dodávám mrzutě tichým hlasem a mám na mysli spíš Afghánistán, který zaujímá první příčku na seznamu nejhorších míst na světě.

Dnešní kapitola je taková nudnější a kratší, ale zase si všechno vynahradíme. Mějte se krásně, skládejte básně a čím víc vás v soutěži bude, tím líp a nezapomeňte, že bez data narození to nepůjde! :D

Pa. ♥