Usínání je mnohem jednodušší, než bych čekala.

Po Coltonově odchodu jsem ani nedoufala, že se jenom převalím na bok a oči se mi samy od sebe zavřou. Jenže ono se to děje a chvíli mi trvá, než mi dochází, že to není náhoda, že za to může nějaká vnější síla, která je mi velmi povědomá. Snažím se tomu pomoct a usnout, aby Phil neměl ještě víc práce. I tak se mi proces vtáhnutí do jeho snu zdá náročnější než kdy jindy a já tomu vůbec nepomáhám, protože úplně nespím. Žádná lavička, jen šedavá mlha a já. Doslova cítím, jak křehké spojení mezi námi je. Stačilo by, aby někdo práskl s dveřmi, a tenhle sen se rozplyne jako pára nad hrncem. To se nesmí stát. Aniž bych o Philovi cokoli věděla, poznávám, že sen nemá ani náhodou pod kontrolou. Zato se sem dobývá někdo cizí, jehož přítomnost se mi vůbec nelíbí.

Následovník se zhmotňuje jen pár metrů přede mnou. Je zvláštně pobledlý, jako kdyby nedokázal zformovat skutečné jasné barvy. Má sobě obyčejné černé triko, které působí spíše šedivým dojmem a maskáčové kalhoty. Ihned si všímám obvazu nad jeho loktem, což je nejspíš místo, kam ho postřelili. Jinak je to prostě Phil.

Chystám se ho obejmout, i když jsem to nikdy předtím neudělala, ale on před sebe natahuje ruce, dělá krok dozadu a kroutí hlavou.

„Opatrně, nejsem úplně ve formě a navíc nemám moc času. Každý větší pohyb může mojí magii přetrhnout jak nic a já s tebou musím mluvit." Jeho vážná tvář mě zmrazuje na místě, takže se zastavuju uprostřed pohybu. Za jeho zády se míhá tmavá rozmazaná postava, která ale záhy mizí. „Nejsme tu sami."

„O čem to mluvíte?" děsím se.

„Sleduje nás," ukazuje hlavou dozadu na místo, kde se před chvílí mihnul stín. „To, že s tebou můžu dneska mluvit, je jenom výsledek dohody."

„Jaký dohody? Oni vážně mají na straně někoho z dětí hvězd?" třeštím oči a dávám si velmi záležet, abych se ovládala. Žádné výbuchy emocí, prudké pohyby.

„Jak o tom víš?" diví se, čímž potvrzuje mojí otázku. „To je jedno. Ano, mají a já se jeho sensekinezi nedokážu bránit. Nic víc nejspíš neumí, ale stačí to. Dohodli jsme se, že mě nechá s tebou promluvit výměnou za nějaký výcvik. Pokud se toho vůbec dožiju," ušklíbá se a schovává si ruce do kapes. Skoro jako starý Phil. Skoro.

„Kde jste? Pomůžeme vám, řekneme to plukovníkovi a..."

„Zpomal," přerušuje mě soucitně. „Já nevím, kde jsme, hádám, že dávno z Granai. Nemůžete nám pomoct, Lori. Moc se ti omlouvám za to, jak tvoje první mise dopadla. Až se dám trochu dohromady, ten cucák to nepřežije a tady to lehne popelem. Momentálně na to ale nemám. Dvě věci. Jsi v bezpečí? A kdo všechno je s tebou?"

„Jo, jsem," přikyvuju. „Eliott a Colton."

„Jeďte domů." Do očí mi automaticky vyhrkávají slzy. Divím se, že ještě vůbec nějaké mám. Přesně tohle jsem slyšet nechtěla. Už ve chvíli, kdy jsem poznala, že se jedná o Philův sen, se do mého srdce zase vkradla kapka naděje a on se jí právě snaží zničit. Kolikrát už se to stalo? Že jsem začala věřit v dobrý konec, který nakonec vzal vítr a odvál daleko do pouště?

„Nemůžeme odjet bez vás," zamítám, i když jsem večer byla rozhodnutá, že jiná cesta není. Teď už na utíkání nemám náladu, naopak. To, že spolu vůbec mluvíme, mi naopak říká, že bychom nikam jezdit neměli.

„Musíte. Jsi na tom mizerně."

„Jsem v pohodě," zatínám ruce v pěst. „To vás postřelili, to Samuel s Rossem jsou někde úplně v háji, o Barrowsovi nemluvil Colton vůbec! Nikam nejdeme."

„Přestaň na mě křičet," utíná mě přísným hlasem. Tolik k sebeovládání. Sakra, může být na pokraji smrti a i tak vypadá jako někdo, s kým by si člověk neměl zahrávat. „Uděláš, co ti říkám. Není to návrh ani prosba. Já ti to přikazuju a chci, abys to do puntíku splnila. Rozumíš mi?" Uhýbám před jeho pohledem. Vím, jak umí být přesvědčivý. Může tvrdit, že nemá moc magie, ale stejně by mu mohla zbývat kapka na to, aby mě k odchodu z Afghánistánu přinutil. Jsem rozhodnutá sen klidně i ukončit, aby k tomu nedošlo, jenže se ukazuje, že moje naivita povýšila na nový level. Tady jsem v jeho světě, moje myšlenky musejí lítat všude kolem a on moc dobře ví, na co myslím. Přistupuje ke mně blíž a pokládá mi ruku na tvář. Musel se domluvit s tím druhým následovníkem, protože to není jeho magie, která mě nutí k němu zvednout uslzené oči.

„Ne," prosím ho.

„Pojedeš domů, Lori. Hned jak tenhle sen ukončíme, řekneš o tom Eliottovi a Coltonovi a zmizíte odtud, jakmile to bude možné." Moc bych se chtěla podívat jinam, ukončit to, co mi provádí a probudit se, ale nemůžu se ani pohnout. Jeho hlas mi rezonuje v hlavě a já už teď vím, že je to jedna z jeho schopností zahrávat si s lidskou myslí. O formách různého nátlaku jsem od něj párkrát slyšela, ale nikdy jsem netušila, že to provede mně. V duchu křičím rezolutní NE, ale to se samo od sebe transformuje na velké ANO a přikyvuju, i když nechci. Odstupuje ode mě a já se zase můžu pohnout. Nejspíš použil magii druhého následovníka, protože na něco takového by neměl, jelikož pořádně nezvládá udržet ani svůj sen. Ale na tom nezáleží. Mám pocit, jak kdyby mi do mozku nasadil něco živého, co o sobě dává vědět s každým mým nádechem. Nedá se to ignorovat.

„Ten tlak zmizí, jakmile se vrátíte domů," povídá a zdá se, že se mu ulevuje. „Čím dýl se tu budete zdržovat, tím víc tě to potáhne pryč. A ne, nemůžeš se tomu bránit, zbavíš se toho jenom tím, že –"

„Sklapněte," utírám si slzy do rukávů. „Sakra!"

„Kdyby to šlo, udělám to i Eliottovi a Coltonovi."

„Spoléháte na to, že mě nenechají samotnou," vztekám se.

„Je to poslední věc, kterou po tobě chci, musím mít jistotu, že ji uděláš," krčí rameny. „Podívej, kdybyste zůstali, akorát byste se víc a víc trápili a k ničemu by to nevedlo. Určitě jste udělali, co šlo, ale tady to končí."

„A že vás tady necháme, je v pořádku?" rozhazuju zoufale rukama.

„Něco, co nenajdeš, nemůžeš ani nikde nechat, Lori. Takhle to brát nesmíš. Chápu tvou zlost a zklamání, ale prosím, buď statečná a přiznej si, že momentálně je to ta nejlepší věc, kterou můžete udělat." Ani mě nenechává otevřít pusu a něco říct. „I přes všechny ty průsery jsem na tebe pyšný, vážně," usmívá se upřímně, skoro až otcovsky. Kdyby mohl, určitě by mě i objal. „Dávej na sebe pozor, jednou dokážeš velký věci."

Ze svého snu mě doslova vyhazuje a já otevírám oči. Jen koutkem mysli vnímám, že ležím na svojí posteli na americké základně. Přetáčím se na bok a chci znovu usnout, vyvolat sen a křičet na Phila za to, jaký je to pitomec, prosit ho, aby to ovlivnění zrušil. Jenže se nic neděje. Jak by taky mohlo? Cítím porážku, ale taky úlevu. Posílá nás domů a nebude nám vyčítat, když odjedeme. Sám nechce, abychom po nich pátrali.

Je mi to tolik líto, tak zoufale líto.

Promluva s Eliottem a Coltonem je poměrně dlouhá, především proto, že nikdo dlouho neví, co říct. Zdá se, že i oni se vyspali z včerejších myšlenek na odlet domů. A já jim povídám o tom, že mě kontaktoval Phil a donutí mě opustit Afghánistán. On se prakticky rozloučil. Zklamání obou dvou je zřejmé, ale jak Phil čekal, nenechají mě samotnou, takže to netrvá dlouho a souhlasí s tím, že jakmile se Eliottovi udělá líp, vyrazíme. Rozbíhá se velké kolo zařizování nových a velmi provizorních dokladů. Několikrát se scházíme s plukovníky. Jednou se nám daří spojit se s Erikem, který je vážně rád, že jsme se rozhodli dostat se odtud pryč, i když cesta nebude moc snadná. Američtí vojáci nás doprovodí jen do Granai a dál je to na nás. A my se potřebujeme dostat do Indie přes Pákistán, protože z Afghánistánu těžko odletíme. Fasujeme peníze, jak dolary, tak zdejší měnu afghání, Colton s Eliottem s posvěcením obou plukovníků dostávají zbraně.

Já jsem vyčerpaná. Fyzicky i psychicky. Každou noc doufám v to, že se Phil znovu ozve, ale nezdá se mi vůbec nic. Moje srdce se láme na dvě půlky. Ta jedna chce zůstat v rozpáleném Afghánistánu a pokusit se o cokoli. Chci tu být už jenom proto, že je to jednodušší. Nejsem připravená na všechny soucitné pohledy, ať už se vrátíme zpátky do školy nebo ne. Nechci odpovídat na žádné otázky bratrů, nechci čelit tomu, že jsem jim lhala a jim to bude vlastně jedno, protože budou štěstím bez sebe, že jsem živá. Druhá polovina si nepřeje nic jiného než se teleportovat do postele v Británii, klidně i na Faerech, a přestat existovat.

A přesně o osm mučivých dní později dává doktor Peterson svolení k tomu, aby se i Eliott mohl vydat na delší a namáhavější cestu, která nás nejspíš čeká.

Do jižní části Granai nás doprovodí obrněné vozidlo s pár vojáky. Auto už je připravené, vojáci taky.

„Díky za všechno," podává Eliott Lewingtonovi ruku a mně probíhá hlavou myšlenka, zda ho vůbec ještě někdy uvidím.

„Jsem rád, že jsem to stihl!" objevuje se u mě Scott, který mi věnuje nečekaně dlouhé přátelské objetí. „Tohle je tvoje," podává mi jakýsi papír. Bože, Daniel mi ho dal před cestou sem a já ho nechala v kalhotách. „Našli to v prádelně. Nemáš zač."

„Děkuju, Scotte. Hrozně jste mi pomohl."

„Za nic, prcku," zubí se a já vzpomínám na Jeremyho, který mi taky tak občas říká. „Přileť někdy do Ameriky na dovolenou."

„Ani na vás nemám kontakt."

„Znáš se s šéfem SAS, budeš vědět, jaký mám na sobě spodní prádlo dřív, než mrkneš," ujišťuje mě. Přikyvuju a víc už neříkám. Nastupuju do auta, a jakmile je vevnitř i Colton a Eliott, zabouchávají se za námi dveře a vozidlo se rozjíždí směrem k autobusové zastávce, kde jsme vystoupili, když jsme do Granai přijeli.

A protože žádné jízdní řády neexistují, čekáme.

Poodcházím trochu stranou, ale ne moc daleko, netroufám si. Chci se jen cítit na chvíli dál od všech. Rozbaluju papír složený nadvakrát, který mi dal Dan. Je to barevná kresba všech, kteří jsme letěli do Afghánistánu, pro něj do Austrálie. Proto v rohu stojí varování napsané jeho škrabopisem: „Bacha na klokany, kopou!". Jednotlivé postavy jsou od sebe takřka k nerozeznání, třeba Eliott a Ross jsou naprosto totožní a poznávám je jen díky jednotlivým jménům pod jejich vlastními postavičkami. Phil má vedle sebe plamínek a Colton s Barrowsem se z nějakého důvodu mračí. Já jsem namalovaná uprostřed a vypadá to, jako bych zlomenou rukou mávala na toho, kdo se na obrázek dívá. Chvíli na bráškovu malůvku koukám a bráním se jakýmkoli emocím. A dřív, než mě nějaká z nich stíhá naplno zasáhnout, kresbu zase skládám, pokládám ji na zem a zatěžuju kamenem. Zůstane tady alespoň něco.

A třeba se stane zázrak.

Autobus přijíždí asi dvě hodiny potom, co jsme opustili základnu. Vojáci se ujišťují, že jede směrem od Granai, loučí se a najednou jsme jen tři a řidič, kterého zajímá jen to, abychom z tohoto prokletého místa vypadli.

Po tolika dnech strávených mezi desítkami lidí si připadám hrozně sama. Chybí mi Ross, Phil, Barrows a Samuel. Na posledním kusu cesty nás doprovázeli dva američtí odstřelovači. Z tak velké skupiny jsme zbyli tři. A to můžeme mluvit o zázraku.

Během úmorných pěti hodin ve staré rachotině nabíráme jen několik dalších pasažérů, povětšinou mužů. Eliott s Coltonem jsou jako ostříži. Myslím, že na zemi neexistuje síla, která by nás dokázala znovu rozdělit. Colton si vzal slib Rossovi k srdci a i Eliott se tváří, že rozseká každýho, kdo se k nám jenom přiblíží.

Já svou mysl upínám jen na to, že s každou další vteřinou jsme blíž domovu. Každý metr nás přibližuje k hranicím. Stavím ve svojí hlavě obrovskou zeď, za kterou schovávám všechno ostatní. Nemyslím na nebezpečí, které nám hrozí, nepřemýšlím o Philovi ani o ostatních, o horku ani o všudypřítomném písku. Jediné, co si dovoluji, je myšlenka na Jeremyho a Matthyase. Pokud jim Erik všechno řekl, ani bych se nedivila, kdyby žádná základna už nebyla. Oba musí zuřit a zároveň mít o mě strašný strach. Zaslouží si, abychom to jejich trápení skončili.

Jsme v šoku, když autobus zastavuje a my vystupujeme v Kábulu. Najednou se ocitáme uprostřed rušného hlavního města, které rozdělují vysoké hory na dvě části. Starý Kábul s historickými památkami, vybombardovanými budovami a chudými obyvateli. Nový Kábul je zase plný obchodních center a sem tam k nebi tyčí lesklý mrakodrap. Muži dlouhou bílou košili a turbany vyměnili za obleky, drahé hodinky a telefony. Žen se venku moc nepohybuje, a když už, mají na sobě šátky, ale kdyby mi někdo řekl, že Granai a Kábul leží ve stejném státě, nevěřila bych. Rozdíl několika hodin a člověk se z obrovské bídy, kde nemá život jistý, dostane do poměrně živého, v některých částech moderního města s pouličním osvětlením, semafory a funkčním vodovodním systémem.

Nejraději bych se vůbec nezastavovala, ale cesta v noci by byla jedna velká hloupost. Necháváme se taxíkem odvézt do toho nejlepšího hotelu, který tady mají a končíme ve velmi slušném a pěkně zařízeném pokoji. Necháváme si přinést večeři a já si při čekání na ni zalézám do sprchy. Vyloženě studená voda neteče, ale je o dost chladnější než ta na základně a já si užívám, že po dlouhé době můžu zchladit svoje tělo.

Když vylézám ven, mladý muž akorát přináší jídlo a dává se do velmi nesmělého hovoru s Eliottem, o kterém ví, že mluví persky, protože zařizoval vše ohledně ubytování. Oba se s Coltonem snažíme z jejich hovoru něco vyluštit, ale nechápe stejně jako já.

Po nějaké době Eliott dává Afghánci pár dolarů a ten s malou úklonou odchází. „Pověsili se na nás policajti," svaluje se vedle mě na gauč. „Přišel nás varovat."

„Co jsme provedli?" nechápu.

„Tohle je špatný," bručí Colton. „Kdyby sem naběhli, rovnou nás všechny zatknou. Máme zbraně, falšované doklady."

„Nemůžeme tady zůstat a nechat se chytit, v noci vypadneme," rozhoduje Eliott a Colton přikyvuje.

„Ale jak?" Oba dva nasazují soucitnější výrazy. Kdyby byli sami, nejspíš by mohli zdrhnout přímo hlavním vchodem a ještě jim i zamávat. Jenomže mají na krku mě.

„Něco zapálíš a my se postaráme o zbytek," mrká spiklenecky a hřbetem ruky se dotýká té mojí. Nevím, jestli je to schválně nebo ne, ale tentokrát neucukávám. Tak moc se snaží, abych se nebála. Po pár vteřinách se zvedá a odchází do koupelny. Sleduju ho očima, dokud se za ním nezavírají dveře od koupelny.

„Co je?" musím se zeptat, aby na mě Colton přestal zvláštně zírat.

„Má tě rád," konstatuje a trochu se usmívá.

„Možná," mumlám.

„A ty?"

„Co já?" sklápím oči k zemi. „Coltone, já tohle teď nechci probírat, už takhle se cítím hrozně a plést do toho ještě Samuela a Eliotta by byla konečná. Neříkám, že mě k němu něco... netáhne, ale můžeme si o tom prosím promluvit až doma?" žádám ho a on jen chápavě přikyvuje. Eliott sám o sobě je téma, které se taky snažím přehodit za tu velkou zeď v mojí hlavě a nemyslet na něj, ale vůbec mi to neulehčuje. Zbytek večeře probíhá v tichosti a já si jdu brzy lehnout.

O pár hodin později mě Eliott probouzí, já se poslepu oblékám a balím všechny svoje věci do batohu. Nechci nic zapalovat, ale když mi Colton ukazuje zámek, který drží mříže u okna, je to poměrně jednoduché a já doufám, že nenápadné. Zámek se mi daří roztavit poměrně rychle. Opírám se do mříží a ty se otevírají stejně jako okno a shlížím dolů.

„Není to vysoko?" váhám.

„To zvládneme." Jako první shazujeme batohy a potom dolů seskakuje Eliott. V jeho podání to vypadá jednoduše, jenže já mám celkem problém, když si sedám na parapet a moje nohy visí ve vzduchu. „Chytím tě." V životě bych nečekala podraz od Coltona, ale on do mě bez váhání strká a já se během vteřiny ocitám na zemi. Eliott mi pomáhá s přistáním, takže to zvládám bez zlomeniny. Colton nás hned následuje, popadáme svoje batohy, a co nejrychleji se vzdalujeme od hotelu a policistů, kteří si ustlali na recepci.

Jen náhodou se nám daří chytit správný autobus do pohraničního města Torkham a teprve když opouštíme Kábul, se mi ulevuje. První nebezpečí jsme zažehnali. Kdo uteče, vyhraje. Jednoduché a účinné. Ale jak dlouho člověk může utíkat? Ať už před policisty, nebo před minulostí...

Autobus tentokrát nezastavuje, ani kvůli jiným cestujícím ani kvůli modlitbám. A řidiči se nedivím. Čím víc se blížíme k hranicím, tím více lidí postává u silnic a mávají na nás.

Jsme kilometr od hranice s Pákistánem.

Rozhodujeme se to zkusit rovnou, kdyby se nás štěstí náhodou drželo dál, a necháváme se taxíkem odvézt až k hraničnímu přechodu. Jde o jednu velkou budovu krémové barvy, která snadno splývá s pouštním okolím. Hned za touto stavbou se v ostrém slunečním svitu leskne ostnatý drát na vysokém plotě. Co dvacet metrů, to ozbrojený voják.

Vstupujeme dovnitř a všechny nás ovívá chladný klimatizovaný vzduch. Sedáme si na lavičku a sledujeme jednu dlouhou frontu, která se kroutí po celé hale. Neuchází mi, jak málo lidí je do Pákistánu vpuštěno oproti těm, které odtud vyvedou.

Čím dýl jsme vevnitř, tím víc se Colton s Eliottem tváří napjatě. Mým očím uniká to, co jim ne a nevím, jestli mám být pro jednou ráda, že nemám jejich pozorovací talent. Vojáci ale znervózňují i mě a divím se, že nás ještě nevyhodili. Museli si nás všimnout. A to se nelíbí nikomu, proto se zvedáme a halu urychleně opouštíme. Cestou do města a do hotelu kluci mlčí a to mě děsí. Až když zamykáme dveře od malého tmavého pokoje, Eliott si sundává ze zad svůj batoh a hází s ním na postel.

„Do hajzlu."

Otáčím se na Coltona a celá bezradná ho žádám o vysvětlení.

„Tudy se do Pákistánu nedostaneme."

Mám pocit, že mi před očima začínají tančit černé tečky.

„Proč ne?" nerozumím.

„Pákistánci jsou jiná liga, tam to nefunguje tak, že se na tvůj pas někdo podívá a buď se mu líbíš, tak tě pustí, nebo ne a jsi v háji. Poznají, že máme padělky, mají na to přístroje."

To jako že jsme se po dvou dnech dotrmáceli sem a teď musíme jinam? Jen to ne, nenávidím to tady, nechci už nastoupit do jediného autobusu, který cestuje po Afghánistánu.

„Co... co je podplatit?" navrhuju snad tu nejhorší možnou variantu.

„To není řešení," kroutí hlavou Eliott.

„Všechny hraniční přechody s Pákistánem budou vypadat podobně. Museli bychom –"

„Ani to nevyslovuj!" zadržuju Coltona a ukazuju na něj prstem. „Ne, já prostě nikam nejdu." Kluci vidí změnu mojí nálady a Eliott si přisedává ke mně, aby mi pověděl něco, co mě utěší. Jeho vztek je pryč. Ani mi nestíhá nic říct, protože nás někdo vyrušuje.

Čtyři pomalá, silná zaklepání na dveře.

Signál, který jsme si domluvili mezi sebou.

Nasucho polykám a kluci po sobě hází varovné pohledy. Hned jsou na nohách.

Moje mysl začíná pracovat na plné obrátky. Vypátrala nás afghánská policie? Pokud ano, je konec definitivně. Nejenom naší cesty domů, ale pravděpodobně našich životů, protože Eliott se natahuje po zbrani a nabíjí ji. To si chce cestu ven prostřílet? Protože ať už má v plánu cokoli a jde skutečně o policii, nezmůžeme vůbec nic.

Dotyčný za dveřmi bere za kliku, ale je zamčeno, takže opakuje další čtyři zaklepání.

Zaměstnanec hotelu by si nikdy nedovolil vstoupit bez vyzvání. Já se stahuju dozadu k oknu a vyčkávám, co se bude dít. Colton otáčí klíčem a dotyčný znovu bere za kliku. Kamarád po cizinci skáče a sráží ho na zem. Chystá se ho jednou ranou poslat do bezvědomí s tím, že Eliott všechno jistí namířenou zbraní. Ale Colton se zaráží a mladík vyskakuje na nohy a ukazuje prázdné ruce. Nohou kope do dveří a ty se s třísknutím zabouchávají.

„JACOBE!" vykřikuju nadšeně, překonávám vzdálenost mezi námi a vrhám se mu kolem krku. Má co dělat, aby znovu neupadl, ale i policie nebo povstalci byli reálnější než to, že se tu z čista jasna objeví Jake.

„Pojď mě taky sejmout, Eliotte, dovolím ti to," mumlá, když se ode mě odtahuje. Nemůžu uvěřit svým očím. Jacob je tady. V Afghánistánu, zubí se na nás od ucha k uchu a vypadá jako úplně jiný člověk než ten zlomený a smutný kluk, který odcestoval na Island kvůli smrti Jhonase a Selorse. Jeho modro-zelené oči zase září tak, jak si to pamatuju z gymplu, když jsme ho se Sof potkávali na chodbách.

„Co ty tady děláš?" pokládá Eliott otázku za milion dolarů, když se s nevlastním bratrem chlapsky objímají a plácají po zádech.

„Volali mi z SAS, že se vaše zadky namočily do problémů, tak jsem vás z nich přišel vytáhnout," usmívá se.

**

Jacob se prohrabuje našimi věcmi, především zkoumá doklady a zbraně, Colton zalézá do koupelny a já se co nejšetrněji snažím vydezinfikovat a znovu obvázat Eliottovu pokousanou ruku a zkontrolovat to, co mu zbylo po menší operaci boku, ze kterého mu doktor Peterson vytáhl střep. Mám dojem, že opatrná, ale to, jak Eliott zatíná zuby, mi napovídá, že bych nejspíš mohla být ještě opatrnější.

„Promiň," omlouvám se, když dělám malý uzlík na obvazu.

„Už to bylo i horší," vzdychá a vytahuje si triko, abych koukla ještě na to, jak se hojí rána po operaci, která je kupodivu menší než ty kousance. Tu jen dezinfikuju a rychle očima uhýbám, aby si nevšiml, že si ho prohlížím víc než je nutné. „Díky. Ty máš mojí psí známku?" všímá si.

„Jo, já... mám," přikyvuju celá v rozpacích. „Chceš... teda, na," sundávám si ji a vracím původnímu majiteli.

„Proč jsi ji měla?" povytahuje obočí.

„Já nevím," přiznávám popravdě. „Když mě za tebou přivedli, byla na stolku, tys spal a já si ji prostě vzala," vysvětluju a doufám, že se v tom nebude víc šťourat. Zkoumavě si mě prohlíží, ale na nic víc se neptá, za což jsem mu vděčná. Jacob nás s potutelným úsměvem na tváři pozoruje. Zachytává můj pohled a jeho oči mi říkají „Já ti to říkal.". Naštěstí i on je zticha.

„Nechceš nám říct, kam ses po pohřbu poděl?" ptá se Eliott zvědavě.

„Na Island."

„Jo, Phil nám řekl, že ses rozhodl udělat výlet na místo, kde se to hemží lidmi z Organizace. Jsi idiot, abys věděl. A dál?"

„Navštívil jsem Jhonasovo a Selorsinu rodinu. Pokecali jsme."

„Jacobe!" děsím se.

„Říkám, že jsme si povídali, ne, že jsem tam naběhl s brokovnicí. Popsal jsem jim vše, co se stalo. Dost je to vzalo, i když mě pak Kurt nahlásil. Trochu jsem cestoval a zrovna jsem byl v Kanadě, když mi volal Erik, že potřebuje někoho, kdo není v armádě, dostat poblíž Afghánistánu. Nasedl jsem na první letadlo, a pak jen čekal, až se aktivuje tohle," vytahuje z lékárničky malou věcičku, na které bliká maličké červené světýlko. Právě to vytáhl z lékárny, ve které jsem před chvílí hledala dezinfekci, a nevšimla si toho. Ne, můj pozorovací talent se stále neprojevil. Museli nám to podstrčit už na základně a on nás podle toho přesně našel. Když si uvědomuju, že jsme se chystali projít do Pákistánu s tímhle v batohu... o bože.

Jake přechází ke svému batohu, ze kterého vytahuje obálku.

„A mám pro vás nová víza, občanky a pasy, dělali je v SAS, měly by být mnohem schopnější než ty, co máte." Znovu bych ho samou radostí umačkala. Zase nás zachraňuje. Prohlížím si Jacoba a Eliotta a musím se vděčně usmát. Nebýt dvou bývalých členů Organizace, těžko říct, co by s námi teď bylo. „Cestu mám naplánovanou, jen se musíme z Pákistánu dostat do Indie. Je úterý, v pátek bychom mohli být v Londýně."

**

Ráno hned po probuzení nalézám u postele lísteček, že jsem tu sama, že nemám vylézat z pokoje a že se Jacob hned vrátí. Je poprvé po velmi dlouhé době, co jsem skutečně sama. A je to zvláštní. Hned začínám být z té samoty nervózní. Než abych seděla na zadku a přemýšlela o Rossovi nebo Samovi, raději zalézám do sprchy. Snažím se nepřemýšlet a všechno, co by chtělo vyplavat na povrch, pohřbívám hluboko do svojí mysli. Jsem smířená s tím, že jakmile přistaneme v Londýně, hráz, která drží všechny potlačované emoce, praskne a bude z toho katastrofa. Ale pořád je lepší složit se doma než tady. Klukům bych tím vůbec nepomohla a už takhle mi přizpůsobují vše, co jde.

V domnění, že jsem stále sama, si kolem těla omotávám ručník a vycházím ven. Na pohovce je rozvalený Jake, schovaný za zdejšími novinami, a ani se nehne, takže se zvládám rychle přemístit do vedlejšího pokoje, kde se převlékám do čistého oblečení. Jake má pro mě připravený kelímek s čajem a nějaké zdejší pečivo, které vypadá úplně normálně jako kdekoli jinde ve světě.

„Neříkej jim, že jsem tě tu nechal samotnou," promlouvá stále ponořený do novin.

„Kde vůbec jsou?"

„Šli omrknout hranice."

„Nevíš něco o bratrech?" vyptávám se a on konečně odkládá čtivo. Není překvapením, že čte v perštině.

„Matthyas s Danielem se vrátili na ostrovy, Jeremy to odmítá, dokud se nevrátíš."

„A víš něco o Sof?"

„Viděli jsme se," prozrazuje a chtě nechtě se mu na tváři objevuje úsměv. „Navštívil jsem i ostrovy."

„Vždyť je ve škole."

„Jo," kření se. „Pustili mě tam, Phil mi to zařídil dávno před tím, než jste odletěli sem. Nevím, jak to dokázal, ale Nichols se zmínil, že pokud se budu chtít někde zašít před Organizací, mám se mu ozvat."

„Páni," vydechuju užasle. „Já nevěřím svým uším. Jaký to má háček?"

„Chtějí informace, fakt hodně informací, které jim dát nemůžu. Ne všichni jsou zlí, ne každý je jako můj otec. Neříkám, že nás je hodně, ale lidí jako já, Eliott nebo Jhonas a jeho otec přibývá. Nedávno jsem se spojil s jednou kamarádkou a ta říkala, že to v Organizaci dost vře. Tolik utečenců snad ještě nikdy neměli. Navýšili děckám tréninky, protože si starší myslí, že je naše generace moc měkká." Nevěřícně mrkám a snažím se pochopit, co říká. Jake a Eliott mají za sebou tvrdší trénink než má třeba Colton nebo Ross a výcvik ve škole je oproti tomu v Organizaci jako odpolední čaj s kurzem vyšívání. „A jim se to samozřejmě nelíbí, je jenom otázkou času, kdy Organizace sežere samu sebe. Ale asi mi nezbude nic jiného, než spolupracovat, hledá mě už i policie v Británii."

„Jak to?"

„Otec mě nahlásil za únos Sof a jejího bráchy. Už to není jen ukrývání se před Organizací, už jde vážně do tuhýho. Nejhorší je, že na mě může hodit naprosto cokoli, co se před lety zametlo. A bez mučení se přiznám, že jsem udělal dost špatných věcí. Ale další si můžou jen tak vymyslet."

„On tě vážně moc chce chytit, co?" koušu se do rtu.

„Jo," potvrzuje. „Eliott je na tom stejně blbě, jen jsem mu to ještě neřekl. Na letišti v Londýně nás musí vyzvednout SAS, jinak nás oba seberou policajti."

„Neseberou. Máš u sebe někoho, kdo podpálí i to, co nehoří."

„Díky," hází do sebe kávu na jeden zátah a na to, co teď povídal, vypadá v klidu. Buď si zvykl, nebo věří, že se ze všeho vyseká. „Jak je ti?" Z ničeho nic mění téma a já to chápu jako signál, že se víc v Organizaci vrtat nemám a že mi řekl vše, co mi říct chtěl.

„Fajn."

„Vážně?" povytahuje pochybovačně obočí.

„Docela jo. Nemám moc čas přemýšlet. Doma to asi bude horší." 

Maličko kratší kapitola, zato s jedním překvapením. Kdo čekal Jacoba, ruku hore! Moc kapitol do konce druhého dílu nezbývá, jde nám to celkem rychle. Mějte se krásně, skládejte básně a ahoj! :)

Kapitolu bych chtěla věnovat Armyaf, protože každý občas potřebuje vrbu. Díky ♥

PS: Kdo dnes dojde na konec jako první, dostává bludišťáka.