„Co znamená, že s námi nebudeš dál mluvit?“ mhouří plukovník Ward tmavé oči. Nechápu, co proti mně má. Naopak bych čekala, že bude milejší, protože jsme oba z Británie. Člověk má vždycky radost, když v cizí zemi daleko od domova potká krajana.

„Počkám, až se probudí Eliott.“

„Kdo je sakra Eliott?“ rozhazuje rukama a obrací se na plukovníka Lewingtona, který netrpělivě klepe prsty do stolu, ale mlčí. I jemu se nejspíš nelíbí změna mého postoje. Být na jejich místě, taky bych byla podrážděná. Jsme pro ně velká záhada, víme věci, o kterých oni nevědí, a to je štve.

„Ten kluk, který přišel s ní,“ odpovídá Scott.

„Pokud se probudí,“ cedí skrz pevně zaťaté zuby a já k němu vzhlížím. Začínám toho chlapa mít tak akorát dost. Jenže co když mi neříkají o Eliottovi pravdu? Od doby, co nás sem přivezli, mi nedovolili ho vidět. Je to snad záměr? „Což se taky nemusí stát…“

„Ale no tak,“ přerušuje ho Lewington vyčítavě. „Co vím, není třeba dělat si starosti.“ Ward jen nechápavě kroutí hlavou, jako by byl naštvaný na staršího vojáka za to, že mi říká pravdu. „Proč chceš, aby u toho byl tvůj kamarád?“

„Některé věci jsou tajné, nevím, co vám můžu říct a co ne. O tom rozhodne on.“ Mohla bych na ně všechno vybalit, odpověď na otázky, které je tolik zajímají. Ale jaké budou reakce? Ward je od začátku jako kus ledu a vůbec se mu nelíbí, že tu jsem. Kdybych na důkaz svých slov začala všude metat oheň, ničemu by to nepomohlo. Lewington i Scott jsou sice fajn, ale jen Eliott se mě může zastat a v případě nedorozumění uvést věci na pravou míru. Je mnohem důvěryhodnější osoba než já.

„Máš strach? Necítíš se tu dobře?“ zkouší to Lewington z jiné strany.

„O to nejde.“

„Pokud na tebe moc tlačíme, tak se omlouvám.“ Ward si znechuceně odfrkuje. Jsem zticha, nemám jim dál co říct, čekám jen, až mi dovolí odejít. Lewington ještě chvíli vyčkává, očima nachází Scotta a ten lehce přikyvuje. „Dneska se nám povedlo spojit se s SAS. A oni nám vážně potvrdili, že vás znají a že jste u nich nějakou dobu přebývali. Vlastně si s nimi můžeš promluvit, počasí nám přeje. Samotnou tě tady ale nenecháme, pojď,“ zvedá se ze svojí židle a ukazuje mi, abych zaujala jeho místo. Chvíli mám strach, že mě chtějí jen sprostě vydírat skrze lživé informace, ale na počítačové obrazovce je skutečně Erik. Sice rozmazaný, ale je. Jakmile mě vidí sedět před kamerou, mění se mu výraz ve tváři a hýbe pusou, ale já mu nerozumím. Lewington vytahuje sluchátka z počítače a ozývá se šumivé zapraskání.

„…živou a zdravou! Jsi v pořádku?“ Nemusí ani opakovat, co říkal. Hlas někoho známého mě úplně odzbrojuje.

„Jo,“ láme se mi hlas při jediném obyčejném slově.

„Co s-s-se ssssstalo?“ zrní obrazovka a na chvíli se Erik úplně ztrácí, vše se ale rychle dává do pořádku. „Kolegové na druhé straně se mi nesvěřovali.“

„Oni toho moc nevědí,“ popotahuju. „Všechno šlo podle plánu, já i Phil jsme udělali svou práci, jenže při přesunu povstalci odpálili bombu a ven jsme se dostali jen já, Eliott a Phil. Jenže on chtěl rebely zdržet, ale už neměl sílu a oni ho postřelili.“ Erik znovu hýbe pusou a jeho nadávka přichází o tři vteřiny později.

„Barrows?“ doráží ke mně tichá otázka.

„Ne,“ kroutím hlavou a utírám si do rukávu zbloudilou slzu. V rámci možností se ještě zatraceně držím. „Jen já a Eliott.“ I někdo tak zkušený a ostřílený jako Erik najednou nemá slov. „Musíte to říct Coltonovým bratrům.“ Generál na druhé straně svrašťuje čelo, jako by mi chtěl říct, že nic není oficiální. Jenže nikdo neví, jak dlouho tady budeme a on jim určitě pravdu neřekl, dřív nebo později si o něj začnou dělat starosti.

„Dobře,“ vydechuje a něco si zapisuje na papír. Propisku odkládá. „Je mi to moc líto, Lori. Budu se snažit vás dostat co nejdřív domů, ale musíte být trpěliví, situace není dobrá.“

Domů?

Já ale nikam nejedu.

„Dáte prosím vědět i mým bratrům?“ Erikův výraz mluví za vše.

„Jeremy s Matthyasem si pro pravdu přišli sami, není to ani tři dny. Museli jsme je přidat na seznam teroristů, aby je kdekoli na letišti sebrali, jinak by už byli na cestě do Afghánistánu,“ vysvětluje a mě ani nepřekvapuje, že k tomu došlo. Nejsou pitomí. „Co všechno vědí?“ mění úplně téma a mně je hned jasné, že se ptá na děti hvězd.

„Nic. A nevím, co říkat a co ne, chci vydržet, než se probudí Eliott.“

„To je rozumná volba,“ souhlasí. „Ale hlavně je to tvoje věc, dělej, co uznáš za vhodné, nikdo na tvoje tajemství nemá právo, ani oni. Stojím za vámi a tím i celé speciální jednotky. Prozatím se budete muset podřídit a já udělám, co je v mých silách. Pokud budeš chtít, budu dvacet čtyři hodin v pohotovosti, takže se můžeme kdykoli spojit, když to podmínky dovolí, dobře?“

„Dobře,“ přikyvuju. Krátce se loučíme a já bez dalších proslovů vyrážím bez svolení z kanceláře ven. Sama pořádně nevím, kam v tom plechovém bludišti mířím, ale Scott mě rychle dohání a ukazuje, kudy jít. A k mému naprostému zděšení je to na ošetřovnu. Mezi dveřmi postává medik a povídá si s vojákem, který má zavěšenou ruku v šátku. Jakmile si nás všímá, každý se rozchází jiným směrem a mě Scott musí popostrčit, abych vešla do malé, nicméně zařízené ordinace. Sedám si na postel a Scott za sebou zavírá plechové dveře.

„Lori, tohle je člověk, který drží naší jednotku na nohách, říkáme mu Řezník,“ představuje mi muže ve středním věku s nakrátko střiženými vlasy. Má skoro stejnou uniformu jako Scott, jen s červeným křížem na prsou. „Řeší všechno a jeho přezdívka se nezakládá na pravdě, takže nemusíš mít strach za ním s čímkoli přijít.“

„Steve Peterson, ale tak mi tak nikdo neříká,“ přisouvá se ke mně na kolečkové židli, podává mi ruku a já ji přijímám. „Takže, Lori, dostaly se mi do rukou tvoje laboratorní výsledky a bez kapaček a injekcí to nezvládneme, je mi líto,“ projíždí očima papír, který má v ruce a chová se jako bych byla jen další člen jednotky. „Říká ti něco mycoplasma pneumoniae?“

„Cože?“ otevírám ohromeně pusu.

„Zjednodušeně řečeno je to velmi mírný zápal plic vyvolaný mykoplazmaty, které jsi mohla chytit úplně kdekoli,“ podává mi teploměr, který si dávám pod paži. Necítím se nemocně, natož na něco takového. „Tahle nemoc se nechová jako běžný zápal plic, může tě jen bolet hlava, občas zakašleš a jsou s tím na sto procent spojené bolesti ucha a zhoršený sluch. Zdá se to jako obyčejná viróza, tuhle mrchu ale trvá zatraceně dlouho vyléčit úplně. Pár měsíců to potrvá.“

„Měsíců?!“ vyhrkávám nevěřícně.

„Říkám, je to mrcha. Ale nemusíš se ničeho bát, myslím, že po pár injekcích přejdou bolesti, sluch se zase vrátí do normálu, a pak budeš jen doma občas chodit na odběry krve, abychom věděli, že se nám uzdravuješ,“ usmívá se na mě vřele. Ten už mě vidí doma, řekl to tak přesvědčivě, že to až bolí. „A začneme hned, takže nás, Scotte, nech,“ vyhání lékař vojáka pryč, aby mi mohl dát injekci s vitamínem B12 do zadní části těla. A následuje kapačka do ruky s rozpuštěnými antibiotiky a jinými léčivými složkami. Bývám nemocná jednou za rok, a když už, musí to být něco speciálního. Proč si z Afghánistánu kromě traumatu taky neodvézt infekční onemocnění? Něco dalšího, prosím!

„Jinak jsou výsledky krve dobré. Ještě ti převážu rameno. Zítra se dostavte třeba hned po snídani, ať to máš za sebou a můžeš rozchodit tu B12.“

„Vy jste operoval Eliotta?“ ptám se, když přestřihává starý obvaz.

„Jo.“

„Plukovník Ward říkal, že…“

„Je to sráč,“ přerušuje mě smrtelně vážně. Překvapeně pootáčím hlavou, abych na něj alespoň trochu viděla, a on si uvědomuje, že jeho pusa zareagovala dřív než hlava. „Ehm, to, co říká Ward, neber vážně. Akorát kolem sebe prská.“ Sice mi lichotí jeho prohlášení, ale musím se vrátit k původnímu tématu, protože se zdá, že doktor Peterson by na plukovníka Warda velmi rád dál nadával a podkopával jeho autoritu.

„Bude Eliott v pořádku?“

„Jistěže bude, musí jen hodně odpočívat. Když ho přivezli, jeho organismus byl na pokraji kolapsu, ale jak jsem říkal. Trochu se vyspí a bude dobrej.“

„Myslíte, že bych ho mohla vidět?“

„Ward to zakázal,“ odpovídá mi, ale tentokrát není vytočený, naopak v jeho hlase zní skoro až škodolibá radost. „Proto mi bude potěšením tě za tvým kamarádem vzít.“

„Zakázal?“ nechápu.

„Jo. Chce na tebe vyvinout psychologický tlak, nejspíš si myslí, že tě to přiměje mluvit. Primitiv.“ Jakmile je to možné, doktor zamyká ordinaci a spolu se Scottem mě odvádí na místo, kde by měl být Eliott. Musíme se přezout, protože sterilní část ošetřovny je jediné místo, kde nám pod nohama nekřupe písek a do budoucna to chtějí udržet. Doktor mi ještě dává roušku, a pak mě pouští do pokoje, který ani náhodou nevypadá, že se nachází v plechové krabici. V rohu hučí klimatizace a je tu příjemně, dokonce i stěny jsou z daleko pevnějšího materiálu, než zbytek základny.

Eliott vypadá jako každý jiný člověk, který dostal svoje tělo na pokraj sil. Už ale není tak bledý, naopak, nabral mnohem zdravější barvu. Pokousanou ruku má od lokte po zápěstí ukrytou pod obvazy a na prstu snímač tepu. Až na pár modřin a menších škrábanců se zdá být úplně zdravý, ale ta největší rána je ukrytá pod přikrývkou. Kdyby ho nedrželi v umělém spánku, nejspíš by se dávno probudil a akorát by si jen dělal starosti, což by mu neprospělo. Takhle ho nic netrápí a já jsem ráda, že nemusí čelit neustále naštvanému Wardovi a jeho pokusům o to vypáčit z nás nějaké informace. Všímám si, že na malém stolku se třpytí jeho psí známka, kterou mu sundali, ale už mu řetízek na krk nevraceli. Natahuju se pro něj a chvíli ho jen sem tam obracím v ruce. Pak si ho přetahuju přes hlavu a napadá mě, že se Scotta musím zeptat, jestli mi vrátí všechny ostatní známky a hlavně, jak je to s plánem na osvobození našich přátel.

Nechávají mě civět na Eliottův nehybný obličej asi dvacet minut, než mi Peterson naznačuje, že by to pro dnešek stačilo. Nehádám se, můžu být ráda, že mi vůbec dovolili ho vidět. Pokouším se od Scotta vyzvídat, co se týká mých známek, ale nemá žádné určité informace. Nebo mi je možná nechce říct. To samé se týká záchrany mých kamarádů. Neví nic a já si začínám dělat starosti, jestli se vůbec snaží něco vymyslet.

Stojí jim za to skupinka neznámých lidí, kteří se sem vydali na vlastní pěst?

Někdo by to nazval vyšší mocí, někdo osudem nebo jen náhodou. Ale když se vracíme zpátky od Eliotta, míjíme dveře od kanceláře dvou plukovníků. Je to jen mžik a já si všímám fotografie, kterou podává nějaký voják Lewingtonovi. Stíhám do dveří strčit nohu a bez zeptání vcházím dovnitř. Nejspíš je to ve skutečnosti šestý smysl, který mě nutí přiblížit se ke stolu, i když se Ward tváří, jako by mě odsud chtěl vynést v zubech. Lewington se ani nesnaží mi v něčem zabránit a fotku mi poraženecky podává.

„Pane…“ nakusuje Scott něco, co ale nedokončuje, protože ho Lewington přerušuje.

„Stejně bychom jí to ukázali, takže je to jedno.“ Očima sjíždím fotografii a hned lituju, že se mi vůbec dostala do ruky. Před očima mi začínají tančit černé tečky. Na místě, kde visel pověšený muž jako výstraha všem bláznům, kteří vstoupí na území ovládané povstalci, je někdo další a na stěně vedlejšího domu bije do očí nasprejovaný nápis „Smrt Americe.“

„Já ho znám,“ vyhrkávám.

„Můžeš nám potvrdit jeho jméno?“ obrací se na mě Lewington.

„Neřekl mi ho, já jen vím, že patřil k odstřelovačům. Byli dva.“

„Nějaké jiné zprávy o dalších zajatcích?“

„Ne, pane,“ chopí se slova voják. „Moc šancí bych jim ale nedával.“

„Na místě jsou naši lidé, pokud se něco objeví, budou nás kontaktovat. Dej si pauzu, Tome.“ Plukovník se obrací na mě a v očích se mu třpytí soucit. „O tvých přátelích zatím nevíme nic, budeme tě informovat.“

„Co mu udělali?“ chci vědět.

„Zdá se, že nic. Sám si vzal život.“

Celou noc nedokážu zamhouřit oka. Hlavou se mi honí miliony myšlenek a já je nejsem schopná zahnat. Musím přemýšlet o tom, co se stalo. Nejmenší detaily mohly znamenat obrat situace, ale všechno se seběhlo takhle. Souhra nešťastných náhod vyústila v horor. A nikdo s tím nic neudělá. Kdybych měla schopnost vrátit čas, klidně i po vteřině, udělala bych to. Tak dlouho bych ho vracela, dokud bychom znovu nenasedali do aut. Pravděpodobně by to ale nestačilo. V minulosti bych se musela vrátit až do okamžiku, kdy mi Phil přikazuje, ať požár nechám vlastnímu osudu a hlídám jenom jednu ulici. O to horší je pak ale přemýšlet o americkém odstřelovači, který radši spáchal sebevraždu, než aby padl do zajetí povstalců. Nedá mi to a musím přemítat nad tím, kdo z kluků by byl schopný to udělat. A děsí mě moje vlastní odhady, že všichni. Colton by možná váhal, ale nakonec by to udělal taky. O zbytku nepochybuju, jen Barrowse neznám natolik dobře, abych si troufla na sto procent říct, že to udělá.

Usnout se mi daří až k ránu, ale je to spánek bez odpočinku. Pořád se převaluju, budím se. Vytáhnout z postele mě přichází až Scott někdy kolem osmé. Oči mám zarudlé od únavy a hlava mi třeští, stejně s ním ale mířím do jídelny, kde do sebe něco málo cpu a hned na to následuje další kapačka a injekce s B12 u doktora Petersona. A jak ležím na tom lehátku a lékař něco říká, oči se mi samy od sebe zavírají. A vpadám přímo do noční můry.

Ocitám se uprostřed tmavé místnosti, ze stropu visí jediná zaprášená žárovka, která osvětluje dvě osoby pod ní. Je to Samuel a Ross, sedí na chatrných židlích a ruce mají svázané ostrým provazem, který jim rozdírá zápěstí do krve. Přecházím dopředu tak, abych jim viděla do obličeje. Jsou pomlácení a vyčerpaní, ale ulevuje se mi. I ve snu cítím tu tíhu, která ze mě padá, protože na to, co jsem čekala, vypadají poměrně v pořádku, Samuel má dokonce ošetřenou nohu a nakonec se ani nezdá, že je zlomená.

Do místnosti vchází povstalec a Ross zvedá hlavu. Afghánci do obličeje nevidím, má přes něj omotaný černý kostkovaný šátek. V ruce drží kbelík s vodou a během vteřiny ji všechnu hází na Sama, který se s trhnutím probouzí a lapá po dechu. Další muž za sebou zavírá dveře a shazuje ze zad větší batoh. Vychutnává si doutník a já se snažím koukat po detailech, cokoli, co by mi mohlo pomoct určit, kde jsou.

Povstalec s doutníkem, vousatý chlap kolem čtyřicítky, otevírá pusu. Jenže já neslyším ani slovo. Snaží se s Rossem a Samuelem komunikovat persky, oni jen kroutí hlavou. Tak zamaskovaný povstalec z batohu vytahuje malý slovník.

Kamarád, odezírám mu ze rtů jediné slovo, které opakuje. Pak ukazuje na Rosse a Sama.

Ptají se jich na mě a Eliotta.

Dělá se mi špatně z představy, k čemu nejspíš dojde. Afghánci vědí, že jsme jim utekli a teď chtějí po těch dvou informace. A jak je znám, oni jim neřeknou vůbec nic, dokud to jen bude možné.

Holka. Kluk.

Ani jeden z nich nereaguje, jako by tam povstalci ani nebyli. Je mi jasné, že mají za sebou nějaký výcvik i ohledně vyslýchání, ale trénink a realita je něco úplně jiného. Nejhorší na tom je, že oni skutečně nevědí, kam jsme s Eliottem utekli. Můžou jim jen potvrdit, že jsme v těch autech seděli taky, ale k čemu jim to je?

Holka. Blondýna.

Srdce mi vynechává dva údery. Ten s doutníkem vyprskává smíchy, jako by jeho kolega řekl něco strašně směšného. Já ale s naprostou hrůzou sleduju, jak si přejíždí prstem po krku a naznačuje, že ta blonďatá holka, Caroline…

Sam se zprudka nadechuje, ale snaží se je dál ignorovat. Vzteky zatíná ruce v pěst. Chtějí je vyprovokovat. Přijde mi, že ani tak nejde o to se něco dozvědět, ale jen Rosse se Samem naštvat, dostat je na dno, donutit je myslet si něco, co se ve skutečnosti neděje.  Oba dál drží jazyk za zuby.

Maskovaný muž odkládá slovník, chytá batoh a obrací ho vzhůru nohama, takže se veškerý obsah vysypává na zem. Jsou v něm věci, které ani nedokážu pojmenovat, dva malé nože, kniha, láhev vody a moje a Eliottovy doklady. Jistěže je našli, vždyť jsme je měli v našich batozích, které zůstaly v autě.

Aniž by k tomu dal jeden z kluků podnět, muž s doutníkem vytahuje zbraň a nabíjí ji.

Se stiskem spouště se probouzím.

„Do háje,“ kleju a snažím se uklidnit svůj splašený dech. Rychle se posazuju a tou náhlou změnou se mi zamotává hlava. „Sakra.“

„Je ti trochu líp?“ stará se doktor.

„Kolik je hodin?“

„Po dvanácté, usnula jsi, nechtěl jsem tě budit. Mělas špatné sny?“

„Zatraceně špatný,“ přikyvuju.

„Pravděpodobně se ti to bude dít častěji. Něco takového se po traumatických zážitcích stává,“ sděluje mi soucitně. Ukrývám si obličej do dlaní a začínám samu sebe přesvědčovat, že si se mnou jenom moje mysl ošklivě hraje, že šlo skutečně jen o sen a ne o projev mojí druhé schopnosti. Phil mi tenkrát řekl, že takovou schopnost mít nebudu. Tečka. Prostě jen ošklivý sen, nic víc.

Lůžko pode mnou se jemně otřásá. Není to nic zvláštního, ale když se to děje podruhé a s trochu větší intenzitou, nutím se otevřít oči. Doktor si dává prst přes pusu, abych byla zticha, a já si nedovoluju ani kratičký nádech.

A pak celou základnou začíná znít alarm.  

„Povstalci zaútočili na základnu,“ usuzuje klidně doktor, ale nevypadá, že by mu to nedělalo vrásky. „Nemusíš mít strach, daleko se nedostanou. Ti venku je zaženou a za chvíli bude klid.“

„Mohli by vědět, kde jsou kluci,“ napadá mě trochu zoufale, ale on jen nepatrně kroutí hlavou. Jistěže, nikdo si nevezme na triko vyslýchání povstalců kvůli pár civilistům. Kdyby se to dostalo do zpráv, udělali by ze všech vojáků tady krvežíznivé vrahy. Co, že povstalci dělají to samé, mnohdy daleko horší. „Můžu se vás na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ souhlasí.

„Řekněte mi pravdu. Myslíte, že se vrátí? Že je najdou?“ Nevím, proč to dělám, sama si na tu otázku odpovídám každou minutou a pokaždé je odpověď jiná. Někdy beznadějná, někdy plná odhodlání a víry. Jenže já chování rebelů neznám, navíc jsem velmi ovlivněná tím, že jde o moje přátele. Slyšet názor někoho, kdo není Ward a je už nějakou dobu v této válečné zóně, možná bude bolet. Hodně moc bolet, ale třeba je načase sundat ty růžové brýle a přijmout to, co je nevyhnutelné.

„Nevím, vážně nevím. Afghánci se chovají strašně nevyzpytatelně, může se stát úplně cokoli.“

„Co byste dělal vy, kdyby vás chytili?“

„Nenechal bych se chytit,“ říká vážným tónem. „Víš, v téhle oblasti nemají Američany moc rádi. V tomhle mají tvoji přátelé výhodu, už jenom to může znamenat, že jsou naživu.“

„Ale na jak dlouho?“

„Na tak dlouho, jak se to rebelům bude hodit.“

Má pravdu, alarm po pár minutách utichá a zdá se, že je všechno v nejlepším pořádku a že podobné výstřelky tady mají poměrně často, nikdo z vojáků, které se Scottem potkáváme cestou do jídelny, nevypadá rozrušeně. Nejspíš už si za dobu, co tady jsou, zvykli i na daleko horší situace. Jako pokaždé mi Scott přináší tác s jídlem a snaží se vypadat přísně, moc se mu to ale nedaří. Žaludek mám stažený hlady, ale zároveň mám pocit, že cokoli sním, půjde okamžitě ven. Únava, nedostatek spánku a to neustálé napětí mi chuť k jídlu vůbec nedodává.  A k mojí smůle si toho Scott všímá, takže po čtvrtém bezduchém dloubnutí vidličkou do opečené brambory rázně odkládá svůj příbor.

„Hele, já to chci po dobrým, ale jestli nebudeš jíst, bude to po zlým. Nikdo nemá zájem o to, abys ke všemu zkolabovala. Takže jez,“ seká po mě tvrdým pohledem.

„Nemám na to chuť.“

„Jenže mě to vůbec nezajímá.“ Svou změnou přístupu mi připomíná Phila, taky by ho nic nezajímalo a možná by se mnou ani neměl takovou trpělivost. „Alespoň trochu.“ I přes svůj počáteční odpor vzdávám tenhle boj a soukám do sebe trochu brambor i masa, protože představa, že mi budou dávat další kapačky kvůli výživě, se mi hnusí ještě víc. Dvě jehly denně stačí.

„Ward má dojem, že by ses měla alespoň trochu podílet na chodu základny, když už tady jsi,“ nadhazuje opatrně. „A mohlo by tě to přivézt na jiné myšlenky. Můžeš si vybrat – buď můžeš pomáhat v kuchyni se vším možným, nebo pomoct Řezníkovi třídit nějaký starý záznamy.“

„Beru papíry,“ souhlasím bez rozmyslu. V kuchyni jsem si už jeden dlouhý trest na ostrovech odpykala, nemíním tam trávit dobrovolně víc času, než je nezbytně nutné. Navíc mi přítomnost doktora Petersona ani v nejmenším nevadí.

„Tak jestli jsi dojedla, můžeme vyrazit.“ Najednou to vypadá, jako by se mě chtěl co nejrychleji zbavit a předat zodpovědnost za mě někomu jinému. Ani se mu nedivím, vždyť je se mnou od prvního dne a stará se skoro o všechno, co se mnou souvisí. Takže se podruhé během dne ocitám na ošetřovně, ale tentokrát ne v roli pacienta, ale pomocné síly.

„On už neví, jak mě nasrat,“ vzteká se Peterson na účet Warda, ale ne proto, že bych mu snad překážela, ale z principu, že plukovník vůbec chce, abych s něčím pomáhala. Scott to nekomentuje, jen doktorovi připomíná, ať mě tu nenechává pobíhat samotnou a mizí pryč.

Peterson mi ke svému stolu přišoupává obrovský šanon s lékařskými zprávami a ukazuje mi, které zprávy vyhodit a které schovat a zaznamenat do malého počítače, ke kterému mě pouští a ukazuje, jak zacházet s programem, který je přímo určený ke zdravotnickým záznamům.

„Pomáháte civilistům?“ divím se, když vyhazuju už několikátou zprávu se jménem, které ani nedokážu přečíst, natož ho vyslovit.

„Těm, kteří se dostávají do křížku s povstalci nebo nám nějakým způsobem pomáhají,“ přikyvuje. „Je pro ně vyčleněná určitá část základny, kam smí, já tam dvakrát, třikrát denně zajdu, pokud tam někdo leží a kouknu, jestli jim nějak můžeme pomoct.“  

„To je od vás vážně hezký.“

„Dřív jsme brali skoro každýho, ale teď si dáváme velký pozor na to, koho pouštíme dovnitř. Párkrát se stalo, že nemoc nebo zranění jen předstírali, aby se dostali dovnitř a mohli krást nebo tu prostě pozabíjet pár našich lidí. Momentálně tam ale nikoho nemám.“

„A co Eliott?“

„Byl jsem za ním těsně předtím, než jsi přišla. Zlepšuje se, myslím, že ho můžeme zítra probudit.“ Srdce mi samou radostí poskakuje. Už aby to bylo. Potřebuju mluvit s někým, kdo rozumí mým pocitům, kdo mi poradí, co dál. Chci od něj slyšet, že se cítí líp a že všechno bude dobrý. Možná bych mu i uvěřila.

Další hodinu v tichosti ťukám do počítače a doktor mezitím přepočítává léky a do toho mi vypráví, na co si vzpomene. Od svého výcviku v armádě až po rodinu v Americe, za kterou se má za dva měsíce vrátit a čekat narození svého prvního potomka. Jeho vzpomínky a zážitky se nesou ve veselém duchu a je na něm vidět, že se mě snaží trochu odreagovat. Neřekla bych, že mě lituje, ale možná tuší, jak mi je, a dělá to, co pomohlo i jemu. Já jen poslouchám, moc se neptám, snažím se nepřemýšlet nad ničím jiným, než jsou lékařské záznamy.

„… no, a jak skočila na pult, na kterém hořela svíčka, mávla nad ní ocasem a ten začal hořet. Nekecám, kočka s hořícím ocasem začala pobíhat po bytě a zkus něco takovýho chytit. Ale abych zamezil otázkám, přežila. I když se to o den později stalo znovu.“

Někdo klepe na dveře a po krátkém „dále“ na ošetřovnu vstupuje voják se zbraní přehozenou přes rameno a zpoceným čelem, nejspíš právě přišel zvenku. Věnuje mi jen jeden kratičký pohled.

„Pravděpodobně ti jdou tři Afghánci,“ oznamuje panu Petersonovi. „Vypadá to na chlapy, máme je ale v merku. Toho jednoho sotva vlečou.“

„Fajn,“ zvedá se doktor a zpod stolu vytahuje obrovský kufřík a obrací se na mě. „Asi budeš muset se mnou.“

„Proč ne.“ Jsem ráda, že se trochu projdu a na chvíli se dostanu na vzduch. Neznámý voják s doktorem se začínají bavit o tom, kdo v poslední době přišel požádat o pomoc z lidí z vesnice. Já se snažím vrýt si do paměti cestu z ošetřovny do jakéhosi napůl venkovního prostoru, který je krytý látkovými plachtami a v rohu je složených několik lůžek. Žádný luxus, písek nám jako skoro všude křupe pod nohama. Ale umím i představit, že pro Afghánce tohle představuje to nejlepší lékařské zařízení, jaké kdy navštívili. Pro vážnější případy je hned vedle postavená menší budka se dvěma postelemi, kde se člověku dostane péče jako Eliottovi. Vše je velmi provizorní, svému účelu ale slouží a já si znovu říkám, jak je to od nich šlechetné, že pomáhají lidem, kterým by vůbec pomáhat nemuseli. Včetně nás.

„… civilisti!“

„Cože?“ mračí se Peterson a obrací se na muže, který nakoukl do stanu. „Jak, nejsou? Tak kdo teda?“

„Vypadá to na ty ze skladu!“ oznamuje nadšeně.

V uších mi začíná pískat a moje nohy se automaticky dávají do pohybu, ven ze stanu. Protahuju se přesně tím samým otvorem jako voják předtím a ocitám se na žhavém afghánském slunci. Okamžitě mi začíná být strašné horko, ale i tak mířím rovnou k plotu, u kterého se shromažďuje čím dál tím víc uniformovaných lidí s dalekohledy. Zatím se nemají k žádné větší akci. Dostat se až k plotu mi trvá jen pár vteřin, ale kromě velké černé šmouhy na žlutém pozadí nevidím nic.

„Můžete to sakra už někdo potvrdit?!“

„Nemají uniformy.“

„Tohle nejsou Afghánci, říkám vám, že to jsou naši kluci.“

„Dejte mi ten dalekohled.“

„Jestli pro ně nedojedeme, vypustí tam duši.“

Všechny hlasy se přelévají do jednoho a marně se snažím mžourat do ostrého slunečního svitu, který se odráží od písku a kamenů.

„Koukej odtud zmizet,“ dopadá mi na rameno ruka a mně se úlekem skoro zastavuje srdce.

„Ale…“

„Pojď,“ táhne mě od plotu dál a já nemám šanci vzdorovat Scottovo ocelovému stisku.

„Výjezd povolený,“ slyším zvolat někoho. Na to se ozývá hlasitá zapípání a automatická vrata se začínají otevírat. Jako blesk z garáže vyráží jeden džíp následovaný druhým autem. Vrata se za nimi hned zase zavírají a většina mužů u plotu se ani nehne a dál zírají do svých dalekohledu.

„Do prdele, to je William!“ zvolává někdo a mně se začíná motat hlava. Will. Jeden z těch, kteří zůstali v pasti v domku naproti skladu, se mi představil jako Will. V jednu a tu samou chvíli cítím radost za to, že je naživu. Může nás přivést k ostatním. Ale druhým pocit brzy válcuje ten druhý, a to vztek. O to menší šance, že někdo z nich je třeba Samuel nebo Ross.

Scott mě pouští až u mě na pokoji a já na něj jen nechápavě a naštvaně třeštím oči. Teď, jak to teď může dělat? Konečky prstů mě začínají brnět a já doslova cítím žár, který z nich vychází. Musím zatnout ruce v pěst a pořádně se nadechnout. Vidím Phila, který se na mě varovně mračí. Tohle nejde.

„Zůstaneš tady a já zjistím, jestli mezi nimi není někdo z tvých přátel, dobře?“

„Proč nemůžu jít taky?“

„Protože jsi rozrušená a budeš akorát překážet,“ vybaluje to na mě bez otálení. „Počkej tady, já jsem za chvíli zpátky.“

Není to chvíle, přijde mi, že to je mnohem víc než hodina. Hodina těch největších nervů v mém v životě. Nedokážu v klidu sedět na židli, musím přecházet tam a zpátky a držet svůj mozek ve stavu, kdy moc nepřemýšlí. Protože když k tomu dojde, myslím na to, kdo z nich by to mohl být. Phil? Colton? A co když oba? Anebo ani jeden? Když spočítám, kolik amerických vojáků s námi jelo a jaká je pravděpodobnost, že je mezi nimi, i kdyby jen jeden, dávám se do zoufalého pláče, který se snažím tlumit polštářem. A když mi dochází slzy, zastavuju se nad tím, kdo chci, aby to byl. Jenže vzápětí si dávám imaginární facku. Je to jedno, hlavně ať jsou v pořádku. Člověk má nárok jen na pár zázraků v životě. Několik jsem jich tady vyčerpala. Pokud všichni tři budou američtí vojáci, stejně bude obrovské štěstí, že nějakým způsobem unikli a dostali se tak daleko.

Prosím.

Vždycky jsem si myslela, že mám nervy z oceli a jsem poměrně trpělivá, ale teď bych udělala cokoli jen proto, aby Scott okamžitě přišel a řekl mi, co zjistil, ať už je to cokoli. Hlavně aby ta tíha zmizela, sotva můžu dýchat a jediná připomínka těch, které jsme s Eliottem opustili, mi do očí vhání další slzy, i když myslím, že jich víc nemám.

Už podle dupotu poznávám, že někdo přichází a já celá roztřesená vycházím z pokoje.

„Tak co?!“ vyhrkávám a musím chytit Scotta za ruku, jak se všechno točí kolem dokola. Hledám v jeho tváři i ten nejmenší náznak, že se potvrdí to, v co celou dobu tak doufám. Vteřinu dvě je jeho obličej nehybný a nečitelný, ale pak se mu koutky zvedají do nepatrného úsměvu.

Je to úsměv, po kterém se mi do očí hrnou jen další slzy, ale tentokrát jsou to slzy štěstí.

„Odveďte mě tam, prosím, Scotte,“ žadoním plačtivě.

„Jo,“ přikyvuje. „Ale všichni jsou teď momentálně v péči Řezníka a zdravotníků, nejsou na tom dobře,“ vydává se chodbou směrem, kde momentálně leží ti tři. „Uber trochu, Lori, jdeš špatným směrem.“

„Kdo je to?“ vyptávám se, abych alespoň trochu zkrátila ten čas, kdy se motáme v plechových chodbách základny.

„Dva naši a jeden od vás, mladej kluk.“

„Jak vypadá?“ chrlím další otázku.

„Podívej se sama,“ zastavujeme se před jakousi stěnou s malým okýnkem, za kterou kmitá několik lidí, a starají se o tři příchozí. Jeden z nich leží na lůžku a akorát mu doktor Peterson k puse dává dýchací masku. Druhý sedí na židli a první žena, kterou tady vidím, mu bere krev a další zase měří tlak.

A ten třetí…

Coltone.

Věnováno: @Maddiestories

Všem mockrát děkuju za přečtení, hvězdičky a komentáře, moc si toho vážím. Zeptám se, když už Lori věděla, že někdo byl vážně zachráněn, koho jste si přáli vy?

Mějte se krásně a užívejte si sluníčka.

PS: Všechno nejlepší k svátku Chuzoi.