„Bude to rychlé, za chvíli musím odejít," kontroluje následovník hodinky a svou pozornost obrací na čtyři lidi v místnosti. Mě, Rosse, Eliotta a Jeremyho. Nemám nejmenší tušení, proč si nás takhle ráno zavolal. Ale očividně mu není dvakrát dobře a řekla bych, že poslední dobou moc nespí. Erik sedící u stolu své kanceláře si nás nevšímá a prohlíží si  papíry, na kterých prosvítají nákresy nějaké budovy.

„Asi jste si všimli, že Jacob se tady už dva dny neukázal. Nechtěl nikomu z vás cokoli vysvětlovat, rozhodl se tak a požádal mě, abych vás alespoň informoval o tom, co se děje. Odletěl pryč a v nejbližší době se nehodlá vracet, byl by rád, kdybyste se ho nechali na pokoji. Potřebuje toho hodně vydýchat."

Od doby, co zemřela Selorse, trávíme veškerý svůj čas na základně. Po několik týdnů se stala středobodem života hned několika lidí, jenže teď už tu není a my najednou netrávíme každou volnou chvíli v nemocnici, nemáme důvod opouštět základnu. Takže je jisté, že jsme si všimli, že se tady Jacob už nějakou dobu neukázal. A chybí mi tu ještě něco.

Teda, ne něco, ale někdo.

Někdo, o kom jsem už dlouhou dobu nic neslyšela a kdykoli se zeptám, Phil mě odpálkuje s tím, že má moc práce a spěchá. Na internetu se nic extra samozřejmě nedozvím a pokud už ano, musel by zasáhnout Matthyas. A hacknout vojenskou základnu není zrovna dvakrát chytré. 

„Odletěl kam?" ozývá se Eliott nahněvaně, nejspíš tuší, kam kroky jeho nevlastního bratra mohly směřovat. A vůbec se mu to nelíbí.

„Ty víš kam," odpovídá mu Phil neurčitě.

„Nasedl na první letadlo na Island, co?" odhaduje Eliott. Následovník přikyvuje. „Tak to je vážně skvělý. Krom toho, že je tam hlavní základna celé Organizace, na Islandu žije zbytek Jhonasovy a Selorsiny rodiny. Asi si umíte představit, že na svém výletě nevynechá ani jedno."

„Je mi to jasné a věřím tomu, že se o sebe umí postarat." Eliott s postupem nevlastního bratra nesouhlasí, asi se bojí toho, co by Jacob mohl provést a jaké by to pro něj mohlo mít následky. Ale s tím teď nic neudělá, pokud se taky nesbalí a neodletí. „To je všechno, co jsem vám chtěl, můžete jít." Vyhazuje nás, aniž by byl hrubý, jak laskavé. Kluci se poslušně zvedají a opouštějí kancelář, já se nadechuju ke klasické otázce a jsem odhodlaná být trochu drzejší než obvykle, ale Phil mě přísným pohledem umlčuje. „Jdi."

„Fajn," mumlám si pro sebe a vycházím z kanceláře ven, ale dveře nezabouchávám. Jen je dovírám a zůstávám u nich stát. Eliott a Jeremy akorát odcházejí z chodby a zavrzání dveří na jejím konci je znamením, že jsou pryč. Ross ale zůstává stát a já mu ukazuju, ať je potichu. Nastavuju si naslouchátko na vyšší citlivost a zády se tisknu ke zdi, jak to jen jde. Riskuju. Pokud jednomu z nich přijde divné, že jsem nezabouchla a rozhodnou se to napravit, uvidí mě. A to bude průser. Ross je jako vždy pohotový a rychle chápe, co chci dělat. Schválně s dveřmi na chodbě bouchá ještě jednou, aby to vypadalo, že jsem odešla i já. Ale zůstává a ani se nehne.

„Už to vědí?" pokládá Erik otázku, po které mi začíná divoce tlouct srdce.

„Ne," vrčí následovník podrážděně.

„Kdy jim to hodláš říct? Oddaluješ nevyhnutelné."

„Jim? Kluci se z toho nesesypou, tady jde o Lori a ty to víš. Umřel Jhonas i Selorse a ona si to dost bere. Nemůžu týden po pohřbu tý malý za ní přijít a říct: ‚Hele, mám jednu špatnou a jednu ještě horší zprávu, kterou chceš slyšet dřív?'. To prostě nejde."

„A taky nemůžeš čekat věčně. Navíc si myslím, že nikdo z tvých svěřenců není idiot, cítí, že se něco děje."

„Lori se mě pořád na Samuela vyptává, už nevím, co jí říkat."

„Pravdu."

Průvan dává dveře do pohybu a s třísknutím se zabouchávají. Cukám sebou a okamžitě citlivost naslouchátka zase stahuju a sunu se po chodbě, abych se co nejrychleji dostala pryč. Srdce mi buší nejenom z adrenalinu kvůli tomu, že jsem si dovolila poslouchat generála a následovníka, ale může za to i ta trocha informací, respektive fakt, že se potvrdilo moje podezření. Něco nám tají a týká se to Samuela. Něco, co se mi pravděpodobně nebude líbit a mě hned samozřejmě napadají ty nejhorší varianty.

Je vůbec naživu?

Ross se mě na nic neptá, ale já nemám v plánu mlčet.

„Víš o situaci v Afghánistánu? O Samovi?" chci vědět a snad nezním až moc útočně.

„Nevím," přiznává se. „Ale myslím, že se velmi brzy něco dozvíme."

**

Já, Jeremy a Melanie nasedáme do auta a Barrows startuje. Po delší době se chystám ven, nebo spíš mimo areál základny, konkrétně navštívit Coltona a jeho bratry. A Jeremy s Melanií nejspíš chtějí vyrazit někam spolu, možná za asistence Barrowse. Rande ve třech, navíc s obrovským vojákem za zády, to člověk chce. Pokud ovšem jdou na rande.

„Kam vy dva vůbec míříte?" obracím se na ně z místa spolujezdce celá zvědavá.

„Na hokej," zubí se Jeremy.

„Kdo hraje?" zajímám se dál. Taky bych ráda někam zašla.

„Já." Samým překvapením třeštím oči a koutky se mi samy od sebe zvedají do úsměvu. Slyšela jsem dobře? Jeremy jde hrát? Přišlo mi zvláštní, že se bratr usmívá víc, než normálně, ale myslela jsem, že je to díky Melanii. Teď ale vidím ten malý rozdíl, zdá se být daleko spokojenější a jeho nadšený výraz není jen díky blízkosti blondýnky. Do očí se mu vrátila veselá jiskra. „Sice je to ta nejspodnější rybníková liga, ale lepší než drátem do oka."

„Jeremy, to je úžasný!" Jedna malá rána na mé duši se zaceluje. Od doby, co bratr sekl s hokejem, byl jiný. Smutný, zadumaný a odtažitý. Teď by se ale všechno mohlo vrátit do starých kolejí a já si nepřeju nic jiného. „Doufám, že jim ukážeš, jak se hraje."

„Rozkaz!" salutuje s úsměvem filmové hvězdy. Melanie i bratr doslova září. Když teď jejich vztahu nepřekáží ani Jeremyho neustále špatná nálada, jde na nich vidět, jak jsou spokojení. A nejspíš i zamilovaní.

Barrows parkuje před menším stadionem, který sice poslouží svým účelům, ale žádné velké zápasy se tady určitě nekonají. Parkoviště je až na pár aut místních úplně prázdné. Loučíme se s našimi dvěma hrdličkami, a jakmile mizí vevnitř, voják vedle mě vytahuje vysílačku a mačká jeden z postranních čudlíků.

„Tady Barrows, hlásím, že jsou na místě, dejte na ně bacha!" Vysílačku Barrows zase odkládá. „Co je? Nekoukej na mě tak."

„Víš něco o Samuelovi nebo Afghánistánu?" měním úplně téma. Zase tolik mě nepřekvapuje, že se zvýšila bezpečností opatření a že Barrows na Jeremyho a Melanii poslal vojáky v civilu, aby je hlídali.

Barrows na sobě nedává vůbec nic znát. Profesionál za každých okolností, napadá mě.

„Kdybych něco věděl, nejspíš bych ti to ani říct nemohl."

„Ani to, jestli je Samuel vůbec naživu?" dorážím na něj dál.

„Podívej, mám napomenutí a vážně bych byl nerad, kdyby se mi někdo jako Phil hrabal v hlavě, natož aby mi vzpomínky mazal. Asi chápeš, že bych se zachoval podle rozkazů."

„Neodpověděl jsi mi na otázku," mračím se.

„Ani neodpovím."

Zbytek cesty mlčíme a já se snažím soustředit hudbu linoucí se z rádia. Písnička One More Light od Linkin Park ve mně vyvolává dva různé protichůdné pocity. Vzpomínám si na Jeremyho, který tuhle kapelu miluje, a taky na jeho šťastný úsměv, když s taškou přes rameno a ruku v ruce s Melanií mířili na stadion. Zároveň si vybavuju Samuela, ačkoli ten s kapelou nic společného nemá. Je to textem, který se mi vrývá pod kůži.

Koho zajímá, jestli jedno další světlo vyhasne?

Na nebi miliónů hvězd.

Blikají, blikají.

Koho zajímá, jestli něčí čas dojde?

Natahuju se po kolečku, které ladí stanice, a otáčím s ním na druhou stranu.

„Nevěděl jsem, že jsi na vážnou hudbu," šklebí se Barrows a přepíná to zpátky.

„Nejsem. Ale chvíli to tam nech," žádám ho.

Voják zastavuje před domem, který už jsem jednou navštívila. Bylo to před pár týdny, kdy jsem měla jen jednu starost – o Setha, který kňučel bolestí a dožadoval se alkoholu, aby se mu to snášelo o něco lépe. Tehdy jsem si nevšimla, jak dům i zahrada vypadají zanedbaně. Jak kdyby tady skoro nikdo nežil. Beru si ze zadního sedadla kakaovou bábovku, kterou jsem včera splácala v kuchyni na základně a ještě se obracím na Barrowse.

„Na mě taky pošleš nějaký špiony?" ptám se ještě před tím, než zabouchávám dveře.

„Myslím, že u tebe to není zrovna nutné. Kdyby něco, dělej, co vždycky. Prostě všechno zapal." Kroutím hlavou a ráda bych mu vysvětlila, že to není zase tak snadné, ale mlčím. „Až budeš chtít odejít, zavolej, přijedu pro tebe."

„No jo," vzdychám a raději se vydávám směrem ke zrezivělé brance.

Pozor, zlý pes, varuje mě cedulka. Samozřejmě žádného psa nemají, ale nápis Pozor, zlý Markus by byl daleko výstižnější. Osobně bych se raději potýkala s rozzuřeným psem než Markusem.

Procházím malým kouskem zahrady a nejdřív jen klepu na dveře, pak i zvoním.

Otevřít mi přichází právě Markus, který se netváří vůbec nadšeně, že mě vidí. Spíš jak kdybych mu nesla povolání do armády. Očima kontroluje, že nesu něco dobrého k snědku a to mi nejdřív zajišťuje vstupenku dovnitř.

„Ahoj."

„Čau." Neochotně mi ustupuje z cesty

Mile mě překvapuje, v jakém stavu mají obývák vzhledem k tomu, že tady teď žijí čtyři mladí kluci. Když si představím, jak většinu času vypadal Jeremyho pokoj v Inverness, napadá mě, by se sem měl přijít něco přiučit. Když už měl člověk to štěstí a otevřel dveře, které výjimečně nebyly zatarasené nepořádkem, cestu k jeho posteli, kde se často bratr nacházel, si už nikdo podniknout netroufl. Stejně tak Daniel, kterému v pokoji občas zmizela i podlaha pod nánosem lega, gumových dinosaurů a plastových vojáků a prach se usazoval i na stropě.

Mitch se Sethem hrají videohry a oba mě zdraví pokývnutím hlavou, oči nespouští z obrazovky. Vypadají spokojeně. Kdyby Mitch neseděl na vozíčku, nejspíš by i spokojení byli. Všímám si, že v rohu obýváku ale stojí běžecký pás a berle, takže Mitch přeci jenom nejspíš má nějakou šanci, že se zase postaví na nohy.

„No ne!" odkládá Seth ovladač a oči mu při pohledu na bábovku začínají zářit. „Tys nám něco upekla? Ukaž, vezmu ti to." Velmi ochotně mě sladkého zbavuje a odnáší bábovku do kuchyně.

„Jak to jde?" zajímám se.

„Zvykám si," usmívá se Mitch. „My všichni."

„Hej, Colty, přišla ti holka!" řve Seth přes celý dům a jen nechápavě rozhazuju rukama a očima se ptám Mitche, jestli to myslí vážně. On bezradně krčí rameny. Copak si ten kluk vážně myslí, že já a Colton spolu něco máme? Nemůže být přece tak mimo.

Colton se objevuje ve dveřích, které vedou směrem na zahradu za domem. Ani nestíhám pořádně pozdravit a objímá mě tak, jako bychom se neviděli rok.

„Jakou pizzu si dáš, Lori?" volá na mě Mitch

„Cokoli, jen ať v tom nejsou mořské plody a houby."

„Jak se máš?" zajímá se Colton, z jehož očí starosti snad nikdy nezmizí.

„Je mi fajn, vážně. Je po všem a teď už snad bude líp," pokouším se o uklidňující úsměv. Přesouváme se do obýváku, ale mám možnost nakouknout do kuchyně, kde se nachází akorát Seth, který si stoupá zády k nám a marně se snaží zamaskovat, že má pusu plnou bábovky. Markus akorát zapíná x-box.

„Můžeš si vybrat hru," nabízí mi Mitch.

„Mám tři bráchy, rozdrtím vás v čemkoli," prohlašuju sebejistě a Markus si hlasitě odfrkuje.

„Tak se potom hlavně nerozbreč," zvedá se nejstarší z bratrů. Colton se snaží zamaskovat úsměv, ale nejde mu to. Když jsme měli na ostrovech chvíli volna, často jsme hráli právě x-box. Alespoň chvíli každý víkend, takže mám celkem natrénováno. Kluci se tím bavili jen do chvíle, než jsem přišla na to, jak je v některých disciplínách porazit. Markus si je až moc jistý svou výhrou a jeho první KO v boxu ode mě přichází po dvaceti vteřinách.

„Nerozbreč se," vracím mu to, když mojí postavičce v televizi zvedají ruku jako vítězi.

„Děláš si srandu?" popadá se Seth za břicho a má problém, aby se nezačal dusit. V puse má pořád kus bábovky a ta mu momentálně brání v dýchání.

„Tak si to pojď zkusit!" uvolňuje mu Markus místo a uraženě si sedá do křesla. Trvá to jen chvíli a i Seth musí vstřebat svou vlastní prohru a posměch Markuse a Mitche. Jako další hrajeme bowling a suverénním vítězem je Colton. Mitch je výborný v lukostřelbě a Markus kazí všechno, co může a to ho štve, protože ho bratři neustále popichují.

„Zapněte tu skákací hovadinu, o vítězi dne se rozhodne snadno," vypíná Mitch tenis uprostřed mého podání a dává do přehrávače jiné CD s hrou, kterou jsme ještě dneska neměli. Takovou, kterou jsme hráli na ostrovech jen párkrát, ale moc dobře si ji pamatuju. První dvě kola se dají, člověk jen skáče, shýbá se a uhýbá do stran. Jenže pak nastává série nekonečných dřepů s výskokem a to pak mám chuť vypustit duši. Fyzicky je to velmi náročné a mně přijde, že po té nehodě na mostě nemám fyzičku absolutně žádnou.

„Začne Lori a Seth, pak Colton a Markus. Vítězové ze dvojice si to rozdají spolu znovu. Snadný," rozhoduje Mitch.

Ani ne dvě minuty po zapnutí hry Seth začíná provokovat.

„Copak? Jsi unavená?"

„Vůbec na mě nemluv," zvedám ruku na znamení, že si může říkat, co chce. Soustředím se na jednotlivé překážky a jejich bezchybné zdolávání, ale v kapse mi začíná zvonit telefon.

„Co je?" lapám po dechu a zvedám hovor.

„Lori já jen... co proboha děláš?" zaráží se Jeremy. Sotva popadám dech, natož abych ještě mluvila.

„Hraju x-box, fakt rušíš."

„Já jen, že po zápase je veřejné bruslení, jakmile upraví led, takže můžeš dorazit."

Po takovém zápřahu si nemyslím, že budu schopná ještě bruslit.

„Zpomaluješ, Lori!" směje se mi Seth.

„Hele, je mi jedno, s kým jsi, ale ať mě nesere," bručí Jeremy do telefonu.  Telefon mi ale bere Mitch a já se v té samé vteřině začínám upřímně děsit toho, co za rozhovor bude následovat.

„Čau," zdraví Mitch bratra. „Lori je momentálně zaměstnané, zavolej později. Ne, není to legrace. Je mi jedno, kdo jsi, měj se." Hovor vypíná a jeho úsměv doslova cítím v zádech. „Bratr?" ptá se a vzápětí si na to sám odpovídá. „Jasně, že jo, takhle se chová jen starší brácha."

Zvládám zdolávat překážky v Sethově tempu další čtyři kola, pak se musím vzdát. Moje koleno začíná otékat a já nestojím o to, abych se musela vrátit k berličce. Svaluju se na gauč a Seth mi gentlemansky přináší mraženou zeleninu v utěrce.

„Co se ti stalo?" vyzvídá Seth a ukazuje na mou jizvu po operaci.

„Spadla jsem z hrazdy," lžu a mladík třeští oči. „Co je?"

„Děláš gymnastiku?"

„Dávno ne."

„To byly časy, viď, kdy jsi chodil očumovat gymnastky," vzpomíná Markus a Sethovi se do tváří hrne červeň.

Colton nechává Markuse vyhrát a do finále jde Seth s Markusem. Oba jsou odhodlaní vyhrát, jenže po dvou kolech nám přinášejí pizzu. A zdá se, že to jako první vzdá Seth, protože hladově sleduje krabice, které Colton pokládá na stůl v obýváku, ale je to překvapivě Markus, který odpadává. Každý z nich zvládá sníst tu svou a zbytek mojí nedojedené si ještě dělí mezi sebe. Najednou nikdo nemá na pohyb ani pomyšlení, naopak. Jsou rádi, že můžou sedět.

„Umíš hrát poker?" napadá Setha.

„Nenahonil sis už dost ega?" syčí Markus a na jeden zátah do sebe klopí zbytek piva v plechovce.

„Jenom mě to zajímá!" brání se.

„Umím," odpovídám mu a jemu se zase rozsvěcují tmavé oči jak dvě prskavky.

„Zahrajeme si." Seth se zvedá a odbíhá do patra. A teď se hnout může! Než se vrací s kufříkem s žetony a kartami, musím se pozastavit nad tím, jaká úžasná atmosféra tady panuje. A patří do ní i bručoun Markus. Jednoduše jsou to zase bráchové, jak se sluší a patří.

„Doufám, že vám natrhne prdel," přeje jim Markus, otevírá si další pivo a uvelebuje se. Samozřejmě, že jim přeje porážku, když já ho porazila v boxu. Chce vidět své bratry stejně ponížené, jako se cítil on.

Stačí jedna hra a je mi jasné, že je nemožné porazit oba bratry. Nechápu, jak to ti dva dělají. Colton mi už dřív řekl, že on a Markus se prali, Seth a Mitch podváděli v kartách. Hrajeme všichni, ale stejně to vždycky dopadá tak, že hrajeme proti Mitchovi a Sethovi, nebo jednomu z nich. Nechápu, jak to dělají. Když si myslím, že už můžu vyhrát a obrat je o všechny žetony, mají vždycky lepší karty a já končí bez žetonů. Jednou se mi daří jednu hru zvítězit nad Sethem, ale to je veškeré moje umění, kterého jsem v pokeru s nimi schopná.

„Vezmeš si mě?" dělá Seth zamilované oči. Asi ho můj výkon okouzlil.

„Na to ani nemysli," prská Markus a dává mu políček. „Nic proti, ale do rodiny ji netahej, buď tý lásky."

„Byl to vtip," obrací oči ke stropu nepochopený Seth.

„Nerad ti to říkám, ale jako tvůj nejstarší bratr cítím povinnost povědět ti pravdu – potřebuješ holku."

„Nebo sprostej časák a pár minut o samotě," krčí rameny Mitch. Seth začíná být červený jako rajče a Colton mučednicky vzdychá, zatímco se Markus může potrhat smíchy. Ani já nezvládám udržet vážnou tvář a musím se zasmát společně s ním.

„Fajn fajn, chápu to, mám držet hubu, ale vy už taky sklapněte, prosím," žádá je rudý Seth.

„Už raději půjdu," říkám Coltonovi.

„Přijede pro tebe někdo?" vyskakuje hned na nohy.

„Barrows, dám mu vědět."

„Doprovodím tě alespoň ven, chvíli mu to bude trvat."

„Budu ráda."

Loučím se s kluky a slibuju Mitchovi, že při další návštěvě přivedu Jeremyho, aby se mohli seznámit.

Vycházíme ven a sedáme si na schody před domem. Chvíli je mezi námi ticho a já jenom doufám v to, aby Colton dál mlčel. Tuším totiž, že má na srdci něco, co mi chce říct, a já tuším, o co jde. Nechci slyšet další špatnou zprávu, i když tahle se dá těžko klasifikovat jako ta, která nám způsobí nepříjemnosti.

„Já jsem s tebou o něčem chtěl mluvit," utíná naše mlčení a já v duchu úpím.

„Nemusíš. Došlo mi to. A je to v pořádku, vážně."

„Ne tak docela..."

„Coltone," zastavuju se. „Je to v pohodě. Oni tě tady potřebují a byla by hloupost vracet se na ostrovy. Zůstaň s rodinou, rozhodla bych se stejně."

„Já mám ale pocit, že to není vůči tobě fér," povídá a oči má plné upřímné lítosti. Co mu mám říct? Jak ho přesvědčit, že to tak není? Dívá se na mě tak smutně, jako by mě žádal o odpuštění. On se ale nemá za co omlouvat. Vybral si rodinu a to je naprosto pochopitelné. Bude mi neskutečně chybět, o tom není pochyb, ale nemůžu ho přemlouvat, aby se vrátil na ostrovy. Nejdřív odveleli Samuela a teď odejde i Colton... Můj kruh bezpečí se rozpadl.

„Uvidíme se?"

„Určitě, dál budu chodit občas trénovat, na tom se nic nemění. Chci dokončit školu na Faerech, abych měl alespoň střední školu. Navíc, pokud vím, z Londýna se zatím nechystáte a Philovi jsem slíbil, že na tvojí první misi budu."

„Ty něco víš?" vyhrkávám ihned.

„Ne, ale zařídil jsem si to dopředu," usmívá se.

**

„Vypadáš nešťastně," poznamenává Phil, na kterého náhodou narážím na chodbě. Připojuje se ke mně a strká si ruce do kapes. Už ve tváři nemá vepsaný tak napjatý nebo podrážděný výraz. Naopak, připadá mi stejně uvolněný klidný jako v den, kdy jsme se s ním setkali. Tehdy jsme byli se Samuelem a Jeremym na našem nepovoleném výletě mimo ostrovy.

„Nechce se mi cvičit," bručím.

„Dneska to bude kratší, než hodiny obvykle bývají."

„Proč?"

„Musíme něco probrat," oznamuje jednoduše, ale dělá tím všechno ještě horší. Chystá se nám říct to, co jsem vyslechla dneska ráno? Má pro nás jen špatnou a ještě horší zprávu? A čeho se týkají? Snažím se zůstávat optimistická, jenže ve mně hlodá nepříjemný pocit, že moc dobře vím, čeho se to týká. Nesnažím se vyzvídat, je mi jasné, že by mi nejspíš nic neřekl. Ale stejnak bych nejraději následovníka na místě zastavila a začala po něm žádat všechny odpovědi na mé otázky. Jenže nejsem jediná, kdo chce vědět, jak na tom Samuel je, takže musím vydržet. Ale už je na dosah ruky to, co toužím vědět tak dlouho. Těch pár hodin nebo minut už přežiju.

Procházíme dveřmi do tělocvičny, ale Phil mě zastavuje a oba zůstáváme stát u dveří. Uprostřed tělocvičny je rozhozených několik žíněnek a na nich proti sobě stojí Eliott a Ross. Eliott je k nám zády, Phil chce nejspíš vidět, jak se pere. Odpovědi se mu dostává o pár vteřin později. Rozdíl mezi ním a Rossem vidím hned. A nejde o to, že by byl lepší než Ross. Samozřejmě, že není. Ale jde o to, s jakou vervou se Eliott rve. Jde do toho na sto procent, i když jde o hloupý trénink, nešetří sebe ani své soupeře. Stejně ale s pořádným zaduněním končí rozplácnutý na zádech a Ross k němu natahuje ruku, aby mu pomohl na nohy.

„Kdo je hlavním trenérem? Stále Müller?" ozývá se Phil a upozorňuje na sebe. Barrows pomáhá Melanii, aby dokázala hodit s Jeremym, a nevšímají si nás.

Eliott se zaráží a Phila si krátce prohlíží.

„Já vím, kdo jste!" uvědomuje si náhle. Poznává Phila, který byl kdysi taky součástí Organizace. „Bože, já jsem idiot. Pořád je na vás vypsaná odměna, do teď se nesmířili s tím, co jste udělal."

„Tak to jsem to dotáhl fakt daleko," ušklíbá se následovník a zakládá si ruce na prsou. „Müller nebo ne?"

„Jo," přitakává Eliott. Jejich konverzace jde mimo mě i Rosse, ale i tak dál poslouchám, o čem se baví.

„To jsem si myslel. Jeho výcvik je dost omezený."

„Cedric Müller trénuje většinu děcek v Organizaci, minimálně tady v Londýně. Má na starost takovou tu základní přípravu. Měl jen dvě pravidla. A to, že mrtvý nepřítel je nejlepší nepřítel a že jiná další pravidla nejsou," vysvětluje mě a Rossovi, aniž bychom o to požádali a mě zapaluje, proč se tak vyptává. Eliott byl do teď zvyklý se s nikým nepárat, my tady přeci jenom máme zajeté určité zvyky. Při trénincích se některé věci prostě nedělají. A on má naučené, že může všechno. „Je to psychopat." Eliott jen mlčky přikyvuje a mhouří oči. „Musíš se naučit trochu zvolnit. Jsi naučený jít do všeho s úmyslem ublížit a to já tady tolerovat nebudu."

„Nic se nestalo."

„Ne, ale příště může. Podívej, já ti to nedávám za vinu, taky jsem vychovaný Organizací a základy boje mám od Cedrica. Proti nepříteli můžeš odhodit všechny zábrany, ale tady ne. Budiž, když se budeš prát s Rossem, ale opatrně. Je to upozornění do budoucna, nic víc."

„Chápu, nedělejte ze mě sériovýho vraha," mračí se Eliott a očima bloudí po prasklinách v žíněnkách. Očividně mu celá tahle konverzace není moc příjemná. Aby taky jo, když se dozvídáme informace o něm, ale od Phila.

„Pokračuj dál s Lori," rozhoduje následovník. Na to reaguje jak Eliott, tak já. Krátce na sebe pohlížíme s jasným výrazem – s tebou cvičit nechci.

„Vy si snad děláte srandu."

„Co se ti nelíbí?"

„Bojíte se, abych něco neudělal jemu," ukazuje na Rosse, a pak na chvíli zachytává můj pohled, než se zase přesouvá k Philovi, „a dáte mě dohromady s ní? Nic proti, Lori."

„Přesně tak, protože jestli bude mít jedinou modřinu, osobně se postarám o to, aby sis příště dal bacha," plácá ho po rameni víc, než je nutné a náš nový spojenec propaluje jeho záda. Phil si bere stranou Rosse a já bych se nedivila, kdyby chtěl následovník jenom vypozorovat, jestli se Eliott vážně umí při nácviku sebeobrany i nudit. Což se mnou bude. On mi sice ukáže různé chvaty, ale je to jiné, než když cvičím s Rossem nebo Coltonem. Oni mě občas navádějí, potáhnou za ruku, kterou mám zabrat, říkají, kdy jim mám podrazit nohy. Eliott mlčí a všechno nechává na mně, takže jsem za půl hodiny celá strhaná. Na jednu stranu je to dobře, nutí mě to přemýšlet a moji nepřátelé mi nebudou říkat, co mám dělat. Na tu druhou mě ale bolí každičký sval v těle, protože třísknout s někým jako Eliott dá přeci jenom nějakou práci. Alespoň nemusím myslet na to, co se nám Phil chystá oznámit. Když mi to dochází, automaticky začínám vymýšlet všemožné teorie, co by se mohlo dít a jak špatné jsou zprávy, které se nám chystá oznámit. Nedávám pozor, všechno moje soustředění jde do kopru.

Správně provedený cvičný chvat by neměl bolet, ale jakmile se člověk nesoustředí na to, co dělá, ublížit dokáže. Spíš provedení, než zakončení. Noha mi sjíždí trochu níž, než bych chtěla a zasahuju Eliotta do kolene. On to nečeká a kácí se k zemi. Jednu ruku zatíná v pěst a hned ji zase povoluje, jako kdyby musel chvíli vstřebat to, co se stalo.

„Omlouvám se, promiň!" skláním se k němu. „Dobrý?"

„Přežiju to. Když ne, máš mě na svědomí."

„Myslím, že mi to pro představu stačí," ozývá se Phil, na kterého jsem úplně zapomněla. Melanie a Jeremy akorát opouští tělocvičnu, Ross s Barrowsem se také chystají odejít. Všechny obavy se mi vracejí. Během vteřiny mě pohlcuje kousavá nervozita.

Špatná a ještě horší zpráva.

Rovnou míříme do jedné z mnoha kanceláří, které se nacházejí v administrativní budově. Čeká tady akorát Erik a zapnutý projektor, který tiše hučí. V místnosti nejsou žádná okna, jen dlouhý bílý stůl, mnoho židlí, a automat na kávu, těžko říct, jestli je funkční. Okamžitě si sedám na nejbližší židli a s očima upřenýma na Phila čekám, až něco řekne. Prosím ho, aby neprotahoval už tak šíleně napjatou atmosféru. Ross obsazuje židli vedle mě a všímá si, jak třesoucí se ruce schovávám do klína. Žaludek mi dělá jeden kotrmelec za druhým. Jestli v tom budou dál pokračovat, vážně se pozvracím.

Phil si prohlíží svoje hodinky a nespokojeně mlaská.

„Colton by tady už měl být, ale asi začneme bez něj." Erik i Phil se tváří maximálně vážně. Chci to vědět. Chci vědět, co se děje, ať už je to sebehorší. Pořád lepší, než mít falešnou naději v něco, co jednoduše není a nebude. „Nebudu chodit kolem horké kaše. V Afghánistánu šlo všechno do háje." Říká to víceméně mně, než ostatním.

„Co tím myslíte?" ptám se.

„O bombardování pozic britské základny jsem ti říkal. Skutečnost je taková, že žádná britská základna už neexistuje. Před asi třemi týdny se ke mně dostala informace, že ne všichni se zvládli dostat do bezpečí na americkou základnu. Někteří se stáhli na okraj města do muničního skladu. Američani k nim vyslali pár lidí, ošetřovatele, zásoby. Ale došlo na přestřelku mezi vojáky a povstalci. Afghánci moc touží po zbraních, které vlastníme, zahnali naše a Američany do skladu a drží je tam v šachu."

„Samuel je – "

„Nevím, Lori. Naposledy se mi ozval přes jednorázovou vysílačku a akorát mi vzkázal, že jsou v problému. Neřekl, jestli je zraněný, ale v tu dobu byl určitě naživu. Zbytek jsem si musel zjistit, milion telefonátů a netajím se tím, že taky trocha nátlaku z mojí strany." Následovník se na chvíli odmlčuje a zase nachází svýma očima ty moje. „Já za týden odlétám vyřešit ten konflikt osobně a je mi jedno, kdo všechno to uvidí. Nenechám tam ty lidi umřít, protože to se přesně stane, pokud někdo nezasáhne. Zásah není v normálních lidských silách možný, aniž by zbytečně umírali lidé. A hodila by se mi pomoc."

Do prdele.

Cože?

„Vy... vy po mně chcete, abych s vámi letěla do Afghánistánu?" doluju ze sebe s hrdlem staženým. Všichni se na mě koukají, já se ale soustředím na následovníka a na jeho klidné hnědé oči.

„Ano." 

Inu, ta správná párty může začít, respektive to, k čemu se schyluje už od prologu. Kdo pojede s námi na výlet do pouště?

V rámci toho, že začaly zkoušky/ bude pololetí, každý má v zájmu dělat milion různých věcí, jen ne se učit, ráda bych vám i dneska ráda doporučila něco dobrého ke čtení. Pokud máte rádi vojenské prostředí a hlavního hrdinu, který si nebere s ničím servítky, doporučuju kouknout se na profil wildfia a její příběh Neohlížej se zpátky. Pro milovníky FF na jejím profilu taky najdete mnoho materiálu ke čtení. Placená reklama tímto končí, díky za pozornost. 🌹

Zároveň vám moc všem děkuju za podporu a komentáře, vážím si toho. Mějte se krásně a ať vám jde učení od ruky.