Vždycky jsem měla ráda déšť.

Bušení malých kapiček vody do plechové střechy nebo parapetu mě uklidňovalo. Krásně se při dešti usínalo. Jenže teď bych dala naprosto cokoli za to, aby se z nebe přestaly snášet provazce studené vody.

Otevírám oči a nacházím zdroj problému.

Temnotu pokoje na chvíli zahání jasný blesk následovaný hromem, který rozechvívá okenní tabulky. Jen letmým pohledem zjišťuju, že jsem na ošetřovně na základně SAS.

Ve vedlejší posteli leží povědomá dívka. Tess.

Není to tak, že bych si při pohledu na ni vzpomněla na vše, co se stalo. Vím to od první vteřiny, co jsem vzhůru. Ta trýznivá bolest a dusivý smutek nezmizel. Je tady celou dobu. Cítím tu prázdnotu, která se ve mně usídlila. Z něčeho takového se člověk nevyspí. Nepřejde to jako nevolnost nebo bolest hlavy.

Odhrnuju deku a stavím se na nohy, a co nejtišeji zavírám okno, aby bouřka neprobudila i Tess. Házím na sebe župan, který visí na věšáku vedle dveří, a musím zatínat zuby. Bolí mě celé tělo, asi mám největší svalovou horečku v životě. Jen velmi matně si koutkem mysli uvědomuju, že je popálenina na levé dlani pryč. Musel mě vyléčit Phil.

Podlaha mě studí do bosých nohou, ale je to příjemný pocit. Člověk ví, že je naživu, když něco cítí.

Vycházím z pokoje ven a procházím chodbou kolem sesterny, kde se svítí. Sestřička pospává zabalená v dece na své židli. Z rádia na stole vychází tichá, líná melodie. Nedivím se, že usnula. Přicházím blíž, abych nahlédla dovnitř. Budou skoro tři ráno.

Mířím rovnou do haly. Není na to sice vhodná doba, ale na vojenské základně někdo vzhůru určitě bude, tím jsem si na sto procent jistá.

Všudypřítomný klid a ticho jako by jen umocňovalo tu tíhu, kterou cítím na hrudi. Vidím ho na každém kroku. Jhonase a jeho slzy. Jenom rozmazaná vidina blonďatého kluka, jak prosí za svůj návrat domů, mi do očí vhání slzy. Tohle je celé špatně. Celé. A člověk s tím nemůže vůbec nic udělat. Jen to přijmout a vypořádat se s tím.

„Můžu vám nějak pomoct, slečno?"

Poměrně mladý, ale unavený hlas, mě vytrhává z přemýšlení a já si musím setřít jednu zbloudilou slzu z tváře. Mluví ke mně muž, který vypadá spíš jako rekrut než stálý zaměstnanec, ale vím, že rekruti sem nesmí. Má na sobě běžnou uniformu a v ruce hrnek s kafem. Ani se netváří překvapeně, že mě tu vidí. Možná si zdejší vojáci za tu dobu na nás zvykli.

„Já potřebuju... kde je Erik, prosím?"

„Generál?" povytahuje obočí. „Je mi líto, ale co vím, tak ten má momentálně neodkladné záležitosti."

„Odveďte mě za ním."

„Je mi líto," opakuje. „Ještě mi poděkujete, vyrušovat je ve tři ráno není dvakrát chytré."

„Věřte mi, že se mě ta neodkladná záležitost týká víc, než kohokoli jiného na téhle základně." Nevím, proč nakonec poraženecky přikyvuje. Možná je mu mě líto, nebo si myslí, že jsem se zbláznila a stejně mě Erik nechá odvést zpět na ošetřovnu. Možná k tomu přispívá ten župan a můj zoufalý výraz ve tváři.

Generál mě nepošle pryč, vím to. I kdyby řešil něco jiného, alespoň mě odkáže na Phila, se kterým bych teď chtěla mluvit ze všech nejvíc.

Voják nás protahuje dlouhou chodbou. Druhé patro budovy je ponořené ve tmě, až na jednu chodbu. Dveře s cedulkou se jménem a hodností Erika se nachází hned na začátku chodby po naší levé straně. Voják odkládá hrnek na zem a klepe na dveře.

Opatrně, skoro jako by se mu do toho vůbec nechtělo.

Dveře se rozlétají a v nich se objevuje rozčilený generál. Voják mu ihned salutuje a už otevírá pusu, aby ho obeznámil s důvodem, proč si dovolil vyrušovat, ale Erik ho zvednutou rukou zaráží a napjatý výraz v jeho tváři se mění na soucitný.

„Díky, Collinsi, můžete jít," posílá vojáka hned pryč, a pak se obrací na mě. „Pojď dovnitř."

Nezmáhám se na to ani vojákovi poděkovat, že mě sem odvedl a rovnou vstupuju do menší kanceláře, kde je akorát Phil a Barrows. Erik za sebou zavírá dveře a sedá si na své místo. I já se usazuju na volnou židli a snažím se nevnímat tu extrémně napjatou atmosféru.

„Abych to nejdřív dokončil," navazuje Phil na něco, o čem se bavili předtím. „Nerad bych se zbavoval lidí jako Barrows. Odvádí dobrou práci a mazat někomu paměť se mi vůbec nechce."

Zbavit se Barrowse? Cože?

„Navíc," pokračuje následovník, „je úplně jedno, kdo by ji hlídal. Jelikož šlo o Jeremyho, nejspíš by to tady všechno shořelo na popel, kdybys jí v tom bránil. Kdokoli z nás. To, že se Barrows zapomněl... to se stává. I profesionálnímu vojákovi. Troufám si tvrdit, že by bylo úplně jedno, kdo by je měl ohlídat, jelikož s Rossem očividně tvoří celkem nebezpečnou dvojku."

„Fajn," vzdychá Erik a očima probodává Barrowse. „Dostaneš napomenutí a víckrát se to nebude opakovat, nebo dojde k nejhoršímu a ty z tohohle projektu na ochranu dětí hvězd vyletíš dřív, než stihneš být užitečný. Rozumíme si?"

„Ano, pane," přikyvuje Barrows. Sice nevím, o co jde, ale generál je na svého podřízeného poměrně tvrdý.

„To jsem rád."

„Kde jsou všichni?" promlouvám a tři páry očí se stáčí mým směrem. Ve všech čtu to samé, soucit a lítost.

„Jacob s Rossem leží na JIPu, ale ne, že by to bylo zrovna nutné. Přijede moje kamarádka ze Švédska a trochu urychlí hojení těch zranění," promlouvá jako první Phil. „Tess jsi nejspíš potkala, Jeremy je u sebe v pokoji a spí. Podobně Eliott, ale toho hlídá ostraha." Padá na mě zármutek, protože nepokračuje. Kdepak je Jhonas? Lokty se opírám o stůl a zhluboka se nadechuju. Nevím, kde začít. Je mi jasné, že na mě ti tři koukají a čekají, co ze mě vypadne. Jen krátce si prohlížím obličeje přítomných a hned je mi jasné, že o Jhonasovi nemůžu mluvit. Proto se obracím na Phila.

„Můžeme jít jinam, prosím?"

„Jistě," souhlasí téměř okamžitě. Opouštíme Erikovu kancelář a vcházíme do té naproti. Ani si nestíhám přečíst, kdo je majitelem. Jedno vím jistě, Philova není, ale stejně mi přisouvá židli a on sám si sedá do malého křesla naproti mně. Mám pocit, že mi vidí až do žaludku. Nikdy jsem neviděla v jeho očích takový soucit.

„Nemusíš o tom mluvit. Je to v pořádku."

„Musím," polykám knedlík v krku a jsem odhodlaná pokračovat a říct mu všechno. „Jhonas zachránil Jeremyho." Následovník chápavě přikyvuje. „Ten kluk střílel na Jera, ale..." Odmlčuju se a pořádně vydechuju. „Jhonas má mladší sestru. Ona nebude žít dlouho, chtěli jsme jí ty poslední týdny udělat hezký. Jenže teď..." kroutím hlavou a koušu se do jazyka, abych se nerozbrečela.

„Lori, podívej se na mě." Zvedám k němu uslzené oči a chytám ho za nabízenou ruku. Po těle se mi rozlévá příjemné a uklidňující teplo. Je to jako pohlazení. Vím, že na mě používá jednu ze svých schopností. A je mi to úplně jedno. „Ví o tom Jeremy?"

„Já vůbec netuším. On byl celou dobu úplně mimo. Zatáhli nás do obrovské místnosti, kde ublížili Jacobovi i Jhonasovi. Pak chtěli udělat něco i Jeremymu, jenže se tam objevil jeho... ten duch, muž v kápi. A zmizeli. Jenže se nejspíš přemístili jenom do areálu, kde se to pak všechno odehrávalo."

„Ta schopnost se těžko ovládá, i když je člověk v pohodě, natož pak, když je člověk zdrogovaný. Nepřekvapuje mě, že to neměl vůbec pod kontrolou."

Aniž by mě následovník vyzval, začínám mu vyprávět, jak jsme se s Jhonasem seznámili. Že na mě mířil zbraní a jak to s ním a jeho sestrou bylo na Faerských ostrovech. Vysvětluju, že bych chtěla věnovat Selorse všechen čas, který jen půjde. Momentálně mi jde jenom o tu holčičku, která se nejenže nedožije dalších narozenin, ale už ani neuvidí svého milovaného bratra. Phil celou dobu trpělivě naslouchá, nic neříká a občas přikyvuje. A od Jhonase a Selorse přecházím k něčemu úplně jinému, o čem ale přemýšlím už od chvíle, kdy vím, co členové Organizace musí udělat pro to, aby získali tetování.

„Vy máte tetování," protínám ho očima. „Jacob a Eliott taky. Dokonce i Jhonas ho měl. To znamená, že jste někoho museli zabít." Zní to skoro jako obvinění. Jenže já v tuhle chvíli nedokážu myslet na nic jiného.

„Tohle je trochu jinak," vzdychá unaveně. „Mělo by to tak být. Už jsem vám jednou říkal, že Organizace si občas snaží vychovávat svoje vlastní děti hvězd, i když je to proti logice. Chtějí lidi jako my, protože ti jediní se nám můžou skutečně postavit A my jsme dostali tetování automaticky, prakticky beze snahy, jenom proto, že si mysleli, že nás to udrží na jejich straně. Jhonas je... byl jiný případ," opravuje se a mě píchá u srdce. „Vyrostl na Islandu, zkoušku skládal tam. Dětí hvězd je málo, a kdyby měl opravdu každý člen mít tetování za jedno zabití, už tady nikdo z nás není. To, čeho jsi byla součástí, probíhá jenom ve velkých městech, kde, dá se říct, není o děti hvězd nouze. Myslím, že po posledním výstupu ale přehodnotí priority, protože se jim celá Organizace rozpadá pod rukama, když se od nich odvrátil další důležitý člověk."

„Eliott je pro ně nějak speciální?"

„Jeho matka a Jacobův otec spolu žijí... pf, prý snad deset, jedenáct let. Tři roky jsou oficiálně manželé, což z Jacoba a Eliotta dělá nevlastní bratry, i když krví rodina nejsou. Proto vám pomohl. To Eliott poskytoval Jacobovi všechny informace, které pak on zase předával nám. Prakticky jen čekal do doby, než se něco pokazí a bude muset Jacoba, potažmo někoho z vás, vytáhnout z bryndy."

„Jak to souvisí s tím, že mají oba tetování?" nenechávám se umluvit k jinému tématu. Eliotta skoro neznám, proto mě nepřekvapují informace, které mi tu Phil říká. Jake je sice kamarád, ale ani to, že má nevlastního bratra, mě nezaskakuje. Zvykla jsem si, že lidi jako on nikdy neříkají všechno a esa v rukávu si pečlivě střeží.

„Tak, že to jsou protekční děcka a Organizace si stále myslí, že tetování znamená bezmeznou oddanost. Ještě před pár měsíci si všichni mysleli, že to po Jacobově otci převezme jeho syn, v nejhorším případě Eliott. I oni dva dostali tetování, aniž by hnuli prstem, jenom proto, že se dobře narodili. Pokud si vzpomínáš, Jake se znal s Melanií, možná ti do teď nevysvětlil, odkud. Ona byla... jak to říct, první, kterou dostali ze hry ven a zachránili jí život. Takže sice mají tetování, ale nikoho zabíjet nemuseli."

„Fajn," mnu si spánky, abych rozehnala bolest, která mi v nich začíná tepat. Pověděla jsem mu vše, co jsem chtěla a dozvěděla se to, co jsem potřebovala ke klidnému spaní. I když je tady ještě jedna věc, která mě napadá při pohledu na jeho uniformu. „Proč chce generál Barrowse vyhodit?"

„No, on ho doslova vyhodit nemůže, ale berme to tak. Barrows dostal rozkaz, ale nesplnil ho, což se také možná odrazilo na tom, že jste tak snadno s Rossem utekli. Generál ho poslal, aby na tebe dohlédl osobně, protože mu došlo, že Ross by ti mohl být víc nápomocný, než překážkou. Barrows se šel převléct, ale usnul na pokoji a k tobě ani nedošel."

„Měl všeho plné zuby, vždyť skoro nespal," hájím ho.

„To se ale profesionálnímu vojákovi stát prostě nesmí. V ostré akci by to mohlo znamenat smrt mnoho lidí. Ale nedělej si s tím hlavu, napomenutí není velký postih a Barrows si to určitě vezme k srdci a dá si pozor."

Taková hloupost. Musel být asi hodně unavený, když to zašlo tak daleko. Jak ale říká Phil, tohle tady jako důvod neplatí.

„Počkej tady vteřinu." Následovník se z ničeho nic zvedá a na pár vteřin odbíhá. Když se vrací, v rukách drží malý nenápadný balíček. Když jsem dostala podobný naposledy, byl v něm Jeremyho telefon. „Tohle dorazilo z Afghánistánu. Teda, ne doslova, ale je to od Sama. Je v pořádku." A balíček mi podává. Je to jako náplast na moje bolavé srdce. Díky bohu. Ohromně se mi ulevuje, i když jsem o Samovi teď delší dobou nepřemýšlela.

„Děkuju," beru si od něj malou zásilku. Trhám hnědý papír a osvobozuji bílou krabičku. A na ní je Samovo zvláštním škrabopisem napsáno: Vymysli pro něj jméno, ale ať to není Němec! Otevírám ji a odhaluju malého pouštního štíra, který je zalitý v pryskyřici.

Co takhle třeba Vincent?

Společně s Jacobem, Eliottem a Rossem míříme do nemocnice, kde leží Selorse. Člověk by na nikom z nich nepoznal, že ještě včera byli zranění a vyčerpaní. Paní, která přiletěla ze Švédska, udělala daleko víc, než jen urychlila zhojení zranění. Kromě pár šrámů a modřin jsou úplně v pořádku. Proto tu taky dneska všichni jsme po tak krátké době. Phil ale tentokrát nenechal náhodě vůbec nic. Sleduje nás několik vojáků v civilu, kteří jsou připravení zasáhnout, kdyby se něco dělo. Dovnitř do budovy s námi nejdou, ale jakmile by přijelo auto s podezřelou skupinou lidí, zpátky by se nedrželi. A hlavně stačí, aby Ross zmáčknul jedno tlačítko, a naběhnou do budovy.

Když vystupujeme před obrovskou bílou budovou, schválně se rozhlížím a snažím se v kolemjdoucích hledat ukryté vojáky. Je to snad člověk, který si na lavičce pod stromem čte noviny? Nebo pán, který si v automatu kupuje pití? Těžko odhadovat. I kdybych se koukala na správné lidi, nepoznám to na nich. Jsou zatraceně dobří.

Malá blondýnka je celá štěstím bez sebe, že nás vidí. Hlavně Jakea a Eliotta. Snad každý v jejích očích vidí očekávání a ona s nadějí, kterou může mít ve tváři vepsanou jen malé dítě, hledí na dveře a čeká, až jimi projde Jhonas.

Jenže to se nestane.

„Rok jsi bydlel na Islandu," obrací se Jacob na Eliotta.

„Nedomluvím se, promiň." Jake přikyvuje, ale vidím, jak moc je zklamaný. Ztráta Jhonase ho zasáhla. Z jeho očí zmizela jiskra. Jsou mrtvé, bez duše. Odráží se v nich akorát žal a smutek. S nikým z nás pořádně nemluví a topí se ve svých pocitech, nechce si nechat pomoct. Phil by mu mohl ulevit od vší té tíhy, ale Jake nechce.

„Říkal něco o nějakých papírech," pokračuje Jake tiše. „Musíme to tady prohledat." Schválně se vyhýbá Jhonasovu jménu.

Má pravdu. Jhonas ve svých posledních minutách skutečně vyslovil přání, aby Jake podepsal jakýsi papír. Všechno se mi vynořuje jako z mlhy, nejspíš bych si na to sama nikdy nevzpomněla. Snažím se z hlavy vytěsnit všechno, co se stalo. Ne na to vzpomínat. Zatímco Jake a Eliott hledají potřebný dokument k podepsání, na mně zbývá to nejtěžší. Vysvětlit jí, že Jhonas už nepřijde a že na ni dává pozor odjinud, že na ni vidí a moc se mu v nebi líbí.

Pro mě to je psychicky úplně devastující.

„Taky půjdu do nebíčka?" ptá se mě beze slov a já mám co dělat, abych se tvářila pořád stejně. Děkuju za to, že některé děti na smrt člověka nahlížejí úplně jinak, než dospělý. Berou to poměrně v klidu, přiměřeně svému věku, nepopadá je záchvat vzteku, nebrečí jako smyslů zbavení, protože tomu ještě zcela nerozumí. Horší to bude, až jí Jhonas začne chybět.

„Brácha tam na tebe čeká." Nutím se do úsměvu, ale nedivila bych se, kdyby z toho byl jenom úšklebek.

Ross se celkem obstojně naučil znakovou řeč a pokouší se zabavit Selorse s plyšáky, protože na mně vidí, že bojuju sama se sebou.

„Našli jste to?" chci vědět, ale nemusí mi odpovídat. Dle Jacobova zničeného výrazu mají, co hledali.

„Jo," potvrzuje Eliott a podává Jakeovi propisku. „Podepiš to. Teď hned." Jeho nevlastní bratr oněměle přikyvuje a mechanicky se podepisuje. Na chvíli zavírá oči a nejspíš přemáhá slzy.

Všichni se otáčí směrem ke dveřím, na které někdo klepe. Dovnitř vchází lékař a za ním člověk, o kterém jsem myslela, že ho už nikdy neuvidím. A pokud ano, naplánovala jsem si, že naše setkání nepřežije. Jacobův otec vypadá velmi unaveně a rozlámaně, jak kdyby do teď nosil kýble s vodou, aby pomohl uhasit areál, který jsem zapálila. Jacob zatíná ruce v pěst a Eliott mu musí položit ruku na rameno, aby ho držel zpátky. Ross odkládá hračky a staví se na nohy. Velitel Organizace nám tady nemůže ublížit. Stačí jedno tlačítko a naběhne sem komando vojáků, které ho velmi rychle vyprovodí. I sám velitel je v šoku, že nás tady vidí takhle pohromadě. Zaráží se mezi dveřmi a přejíždí nás krátkým pohledem. Nikdo z nás se nahlas nevyjadřuje, ale napětí stoupá z nuly na sto.

„O co tu jde?" promlouvá Eliott, který je jediný schopný promluvit bez větších emocí. „Tenhle muž nemá se Selorse nic společného."

„A ty snad ano?" Veliteli z očí srší blesk a všechen hněv sesílá na Eliotta. On sebou ale ani nehne, asi mezi sebou neměli moc dobré vztahy už od doby, co se jeho matka dala dohromady s Jakeovým otcem. Musí to pro něj být hrozná rána – přijít o oba dva. Jestli se s Jacobem smířil, Eliott mu musel sebrat všechen vítr z plachet. A nejenom z hlediska, že momentálně nemá kdo být velitel po něm, ale musí to být i strašná ostuda. I když Eliott není jeho syn, musel na něj spoléhat po tom, co odepsal Jacoba. Doufám, že to na něj v celé Organizaci vrhne zlé světlo a třeba ho i zbaví velení.

„Nerad vám do toho vstupuju, pánové, ale ani jednoho z vás jsem tady nikdy dřív neviděl," povytahuje doktor obočí a usmívá se směrem na Selorse. Eliott si ale nenechává nakukat, že tady nemá co dělat. Bere Jacobovi z rukou papír, který před chvílí podepsal a předává ho doktorovi.

„Co to je?" snaží se do dokumentu dohlédnout i velitel.

„Potvrzení o tom, že Jacob je teď Selorsin opatrovník." Eliott se drze usmívá a strká si ruce do kapes. Jako kdyby říkal, že je vyhráno a že se odtud může i s celou Organizací zdekovat.

„Jhonas- "

„Zemřel," přerušuje Eliott svého bývalého nadřízeného. Probíhá mezi nimi i další, tichá komunikace, které nikdo další nerozumí. „Autonehoda."

„Teď jsem upřímně šokovaný," odvrací se lékař od papírů. „To je mi moc líto. Pokud vím, byl jejím zákonným zástupcem." Mám husí kůži z toho, jak o něm mluví v minulém čase. „A tohle je očividně jeho rozhodnutí. Podle tohoto dokumentu Selorse nyní spadá do péče Jacoba Crosleyho," čte doktor z papíru a je vážně zarmoucený. „Všechny oficiální náležitosti jsou očividně vyřízené, podpisy a razítka také."

„To přece nemůžete!" utrhuje se velitel, až se Selorse leká a Jacob se tváří tak, že jestli se na ni jen podívá, vyvede ho odtud v zubech. „Je to ještě kluk, podívejte se na něj! Zase se někde porval," naráží na těch pár šrámů, co mu léčitelka ze Švédska nevyléčila a vážně to vypadá, že se stal součástí nějaké pouliční rvačky.

„Tady stojí, že pan Crosley je již plnoletý, což ho opravňuje přesně k tomuto úkonu."

„Vy jste se snad zbláznili!"

„Poslyšte, pane..."

„Weber," vrčí zlostně první jméno, které ho napadá.

„Pane Webere, jsem Selorsin ošetřující lékař, Jhonase jsem měl tu čest poznat, alespoň tady v nemocnici. Jako člověka jsem si ho velice vážil a jeho rozhodnutí beru vážně. Samozřejmě ještě proběhne šetření, ale jak už jsem řekl, zdá se, že všechny formality jsou vyřízené. Nyní je za Selorse odpovědný pan Crosley."

„Možná bys měl odejít," dodává Eliott. „Dřív, než tě odtud bude muset někdo vyvést." V jeho mrazivém tónu je skrytá hrozba a velitel Organizace rychle chápe, co se mu jeho nevlastní syn snaží říct. Že tady nejsme sami a o něco se pokoušet by byla ta největší chyba, jakou by udělal. Nadechuje se, že něco řekne, ale nakonec z něj vychází jenom nevraživý pozdrav slibující, že to není naposledy, co se vidíme.

„Nic mi do toho není, ale pokud s panem Weberem máte problém, můžu..."

„Ne, díky," kroutí Jake hlavou. „O něj se postaráme sami."

„Jak myslíte," přikyvuje doktor. „Přišel jsem kvůli převozu do hospicového zařízení. Uvolnilo se místo a my tady pro Selorse už bohužel nemůžeme nic udělat. Tam jí bude mnohem lépe. Dál zůstanu jejím ošetřujícím lékařem oficiálně, ale tam bude mít spoustu jiných. Podám žádost o převoz, do zítřka vám dám vědět. Až budete odcházet, zastavte se u vrchní sestry a nechte mi u ní kontakt, abych vám mohl zavolat.

„Díky." Lékař ještě kontroluje, jak na tom Selorse je a musí uznat, že vypadá dobře. Pak se s námi loučí.

„Myslím, že tady nemusíme být všichni." Jacob mi posílá omluvný pohled. Nechce mě tady, respektive nechce, abych tady byla moc dlouho. Myslí to v tom nejlepším, chce mě toho všeho ušetřit, dokud to jde. Já se nebráním, ale oba víme, že to nemůže dělat věčně. Potřebují se s ní domluvit a jediná varianta je znaková řeč, kterou ovládám já a jakž takž i Ross.

Jacob předává Eliottovi klíčky od auta a důrazně ho varuje, že má řídit jak se sluší a patří a v nejlepším případě jet rovnou na základnu. Napadá mě, že by Jake potřeboval vidět Sof. Dodala by mu sílu.

Ostatně, mně taky.

I my po pár minutách odcházíme a nasedáme do auta, kterým jsme sem přijeli. Ross vojáky vysílačkou buď pošle za námi, nebo je nechá v okolí nemocnice, to už je na něm.

Hned u první začátky Eliott odbočuje špatně, a i když nemám nejmenší důvod mu nevěřit, napadá mě, že přeci jenom není na naší straně. Že možná má úplně jiné úmysly. Na nic se ho neptám. Jake mu na sto procent věří a já zase důvěřuju jemu. V hlavě mi ale stejně nepřestává vrtat podlý červ pochybností. Co když je od začátku nastrčený? A všechno to na nás hraje? Už byl i na základně, všechno viděl...

„Hodláš tady vysedět důlek?" Stojí u mých otevřených dveří a nejspíš čeká, až vylezu z auta. Což dělám naprosto automaticky. Zastavil před obchodním centrem. On zcela v klidu zamyká auto a vydává se dovnitř, já ale stojím na místě. „Co? Myslíš, že tady čeká půlka Organizace, aby tě tu mohli sebrat?"

„Možná."

„Buď v klidu, za takové manévry jim ani jeden nestojíme."

„Ani ty ne?"

„Hlavně já ne," dává důraz na první slovo. Až teď si všímám, že jeho oči jsou modré a ten uličnický lesk ani nejde přehlédnout. „Nebyl jsem na žebříčku oblíbenosti zrovna vysoko."

„Proč ne?"

„Naplno jsem využíval všech výhod, co mi dával status skoro synáčka velitele a nehnul ani prstem, když nepočítám, že jsem jim vyluxoval účet."

„Tos byl ty?" třeštím oči.

„Jak myslíš, že by to Jacob udělal? S paranoiou, jakou trpí správce pokladny, se heslo k účtu mění skoro každý týden, nebyla šance, aby se tam dostal." Nic mu na to neříkám, jenom uvažuju, jak moc se angažoval v celkovém pomáhání všem kolem. Celou dobu, co byl Jake s námi, informace dostával od něj. Eliott byl celou tu dobu přímo v centru dění a i přes všechna ta rizika kradl přímo před jejich očima. Přísloví, že pod lampou je největší tma, platí a nejspíš platit bude.

Zvolna procházíme obchoďákem a já nejvíc sleduju právě Eliotta, který mi nevěnuje žádnou pozornost. Kouká na všechno kolem sebe a vypadá jako u vytržení, když se dostáváme až ke kinu. Očima nadšeně těká po všech plakátech, které visí na stěnách a ze stropů a mě napadá, že je mi ho svým způsobem i trochu líto. Když si bere program na příští měsíc a listuje v něm, jak kdyby tam byla čísla do loterie, nedá mi to.

„Tys v kině nikdy nebyl," konstatuju tiše a on si schovává program do kapsy.

„V našem tréninkovém programu kino nenajdeš." Jeho tón není jízlivý. Spíš zní, že lituje každého okamžiku, který v Organizaci strávil a nejraději by jim sám podpálil celé sídlo. Co jsem pochopila, tak už je poměrně dlouho na naší straně. Ale byl u nich, aby nám v nejhorším případě mohl krýt záda. A s tím, že zůstával, se určitě pojilo i mnoho nepříjemností, které dělat prostě musel, jestli na sebe nechtěl strhnout pozornost. „Za patnáct minut se začíná hrát." Eliott to rádoby jen tak nadhazuje a čeká, jak zareaguju. Já ale schválně mlčím a sleduju lidi, kteří procházejí kolem nás. Je to už asi nějaký reflex, ale čekám, kdo z nich vystoupí z řady a ukáže se, že je z Organizace.

„Přestaň na ty lidi zírat," bručí Eliott a mává mi před očima dvěma lístky, v druhé ruce drží ten největší popcorn a vypadá odhodlaně. Myslím, že by byl schopný ten druhý lístek dát komukoli jinému, kdybych se rozhodla, že jít nechci. To ale nemusí, jen píšu SMSku Philovi a Barrowsovi, aby si nedělali starosti, kde jsme.

Jakmile se na plátně něco začíná dít, Eliott je jako v jiném světě a mě naprosto ignoruje. Mohlo by se zdát, že se chová jako malý, ale já ho svým způsobem chápu. Jsem si jistá, že kdyby v Organizaci zakazovali jíst čokoládu, byl by schopný vykrást cukrárnu a všechny ty sladkosti jim poslat poštou s nějakým trefným vzkazem, jen aby jim ukázal, že už není na jejich straně.

On celou Organizaci nenávidí do morku kostí.

**

Jhonasův pohřeb je jedna z nejsmutnějších věcí, kterou jsem zažila. A ne proto, že je to pohřeb a pohřby jsou celkově vždycky smutné. Tenhle smutek je mnohonásobně silnější už jenom proto, že je to Jhonasův pohřeb a taky proto, že malá kaplička v klidné části jižního Londýna je skoro prázdná. Jsem tu já, Ross, bratři, Colton, Eliott, Jacob a Phil. Také kněz, který má krátkou řeč.

Jinak je všude naprosté pusto.

Jako bychom pohřbívali zločince.

S Jacobem jsme se shodli, že bude nejlepší Selorse z účasti vynechat. Už takhle se jí po něm stýská, nepotřebuje ho vidět nehybného a pobledlého. A už vůbec nemusí vidět, jak se za ním nakonec zaklapne víko rakve a to bude naposledy, co ho uvidí. Už takhle je to těžké.

Kdyby tady bylo více lidí, Jhonasova rodina a další přátelé, slušelo by se, aby řekli pár slov. Ale Jhonase zbytek rodiny odvrhnul a nikdo z přítomných nemá chuť cokoli říkat.

Není to třeba, každý si myslí svoje. Navíc jediní, kdo to prožívá víc, než ostatní, jsem já a Jake. Ostatní Jhonase znali od vidění, Colton kvůli němu vzdal zápas. Ale nic víc.

Náš smutný hrdina.

Postupně se s ním všichni loučíme. Rakev stojí v kapli vedle hlavní lodi krásného menšího kostela. Přicházím k němu jako poslední a prohlížím si jeho bledý obličej. Víc než člověka připomíná figurínu z vosku. Zavírám oči a opatrně se dotýkám jeho ruky. Mám strach z toho, co ucítím, a přejíždí mi mráz po zádech.

Jak moc bych si teď přála, aby mi ruku stisknul a vyskočil na nohy s tím, že je všechno jenom vtip. Jenže to se nestane.

„Díky," šeptám tak, aby mě slyšel jenom on. „Zachránil jsi Jeremyho, měla bych na oplátku zachránit Selorse, ale... neumím to, nejde to. Promiň, je mi to moc líto. Promiň." Z očí mi začínají téct slzy a mně se konečně ulevuje. Ten bolestivý tlak v mojí hrudi trochu povoluje.

Potom jeho rakev vynáší ven a přesouváme se na hřbitov hned za kostelem. Nejraději bych se změnila na cokoli maličkého, abych se mohla schovat a jednoduše odsud zbaběle utéct. Ale nejde to, proto se dívám, jak první hrst hlíny dopadá na víko od rakve.

Také tam jednu házím, cítím ale, že je to ta poslední kapka, co zvládnu, aniž bych se znovu nerozbrečela. Matthyas mě objímá kolem ramen a já jsem za to moc ráda.

Jake je definitivně zničený. Moc se neprojevuje, žádné slibování pomsty, nadávání nebo hysterické záchvaty, na které by měl právo. Po tvářích mu jen cestuje jedna slza za druhou a všechno sleduje očima zakalenýma bolestí. Je v nich ale něco nového. Vztek, hodně vzteku. Jakmile bude po všem a on nebude muset dohlížet na Selorse, odjede odtud tak daleko, jak je to půjde, tím jsem si jistá. Teď to ještě bude kvůli Selorse zvládat, pak ale odletí na druhý konec světa a pokusí se uzdravit sám sebe. A já mu to v nejmenším nemůžu zazlívat.

Po pohřbu se zastavujeme v hospodě, protože Eliott usuzuje, že Jake potřebuje na chvíli vypnout. Nepřijde mi to neuctivé, naopak. Jakmile Jacoba Eliott ujišťuje, že se může zlít jako doga, jeho nevlastní bratr neváhá a za chvíli už je v náladě, kdy vzpomíná na Jhonase a všechny zážitky, které spolu prožili.

I já do sebe klopím třetího panáka, ale pořád je to málo. Ten srdcervoucí smutek je pořád silnější a jen tak se odehnat nenechá.

Chce to jen čas.

**

„Přestaň remcat, Danieli!" cuchá Jeremy bráškovi vlasy. „Přestaň cloumat mým majestátem, puberta s tebou dělá psí kusy. Budeme tě muset srovnat."

„Tebe nikdo nikdy nesrovnal, tak ho nech na pokoji," brání Dana Matthyas.

„Já to ale nechápu!" uráží se bráška. „Proč budeme slavit narozeniny, když je nikdo nemá?" Jeremy mu naráží narozeninový čepeček a Dan na něj vyplazuje jazyk. A Jer mu to oplácí.

„Protože je Selorse nemocná," vysvětluje Matty trpělivě. „Budeme předstírat, že je má, jo? Určitě se jí udělá líp."

„Když jsem byl nemocný já, nikdo nepředstíral, že mám narozeniny."

„Teď už určitě začnou," ubezpečuje ho Jacob. Na to, s jakou brutální kocovinou se dneska probudil, vypadá poměrně k světu.

„Dobře, tak jo! Už, už! Nevidím, uhni! PŠŠŠŠŠT!"

Selorse měla sice narozeniny před pěti měsíci, ale šance, že se dožije těch dalších, je prakticky nulová. Proto jsme se rozhodli, že oslavu uspořádáme ještě jednou. A klidně dvě, když jí to udělá radost.

Na malém konferenčním stolku leží dort v podobě nějakých pohádkových postaviček, které má ráda. Je na něm devět svíček. Vedle dortu je několik zabalených malých i velkých dárků, po pokoji poskakují různobarevné balonky a taky Daniel, který je najednou nadšený jako nikdy. Vsadila bych se, že se teď bude hodně snažit, aby se rýma počítala mezi závažné nemoci.

Když Eliott přivádí Selorse a my ji začíná zpívat ‚všechno nejlepší', je na pokraji maximálního štěstí. Její úsměv nám všem dělá radost, ale nikdo nedokáže úplně zapomenout na to, že se její stav zhoršuje. Mimo leukémii se na posledním vyšetření ukázalo, že má metastáze na mozku a v játrech. Nijak se zatím neprojevují, ale jsou tam.

Snažím se tyto myšlenky z hlavy vyhnat, ale nemůžu. Nejde to, když mám Selorse přímo před sebou a sleduju, jak se usmívá a čeká další překvapení.

Matthyas si pro ni představil kouzelnickou show. Celou noc koukal na videa a teď Selorse ukazuje, co se naučil. A ona si to dokonale užívá. Je to přece kouzelník!

Daniel, Selorse, Ross i Jeremy věnují pozornost Mattymu. Jacob sedí na posteli s obličejem schovaným v dlaních. Musí být neskutečně vyčerpaný, ale zatím se drží.

Jenomže jak dlouho může člověk takový nápor ustát?

Potřeboval by si dát pauzu. Přicházím k němu a chytám ho za ruku. Nic neříká, jenom vyčerpaně vzdychá a pokouší se o úsměv.

Jakmile Matty končí se svým představením, Jeremy zapaluje všech devět svíček na dortu. Selorse je sfoukává a zaráží se. Na moment vypadá, že se rozpláče. Hledá Jhonase, očima těká po místnosti. Proto Eliott rychle vytahuje obrovského plyšového medvěda, kterého jsme sehnali v největším hračkářství v Londýně. Je jednou tak veliký, jako Selorse a ona z něj má ohromnou radost a zapomíná na svůj chvilkový zmatek a smutek.

Po chvíli je ale unavená a zalézá si do postele. Hrajeme různé deskové hry, s Rossem jí neustále znakovou řečí překládáme, co každý říká. Prostě předstíráme, jak je všechno v pořádku. Díky bohu za Daniela, který nemá o ničem ani ponětí a jediný se nemusí přetvařovat a chová se spontánně a vesele.

Zůstáváme dlouho do večera a odcházíme, když už Selorse usíná v objetí obrovského medvěda.

„Tak nastupovat, mládeži," zdraví nás Phil, který pro nás přijel. Já, bratři a Eliott se soukáme do auta. Jake s Rossem zůstali se Selorse.

V rámci možností to byl dobrý den.

„Nevíte, jak to vypadá s Mitchem?" zajímám se.

„S Coltonem jsem sice mluvil, ale na tohle jsem se neptal."

„A Sam?"

„V rámci možností se má dobře." Následovník svírá volant mnohem pevněji a jeho výraz ani náhodou nepotvrzuje to, co říká. Ba právě naopak, mám pocit, že něco zatajuje. Sedím na sedačce spolujezdce, mám na jeho změnu výrazu krásný výhled. „Je to složitý." To je všechno, co k tomu říká. Vydá to ovšem za celý proslov. Ráda bych se ho vyptávala dál, ale vím, že mi víc neřekne. Kdyby chtěl, udělá to.

„Můžeme... zastavit? Prosím," vydává ze sebe Daniel. Phil dupe na brzdu a zajíždí ke kraji prašné cesty. Dan se odpoutává, doslova vyskakuje z auta a běží za strom. Všichni jsme mu říkali, že nemá jíst tolik věcí naráz a zapíjet to litrem coly.

„No tak," vydává se za ním Jeremy, kterému to přijde k popukání. „Přece tak dobrej dort nevrátíš zpátky!" Phil kroutí nad bratry hlavou a i on vystupuje a jde zkontrolovat, jak na tom Daniel je. Jak tu tak stojíme, obklopení lesem a tmou, do hlavy mě z ničeho nic udeřuje jedna děsivá skutečnost.

„Oni vědí, že jsme tady." Moje konstatování mířím na Eliotta. Chvílí přemýšlí, co tím myslím, ale rychle mu to dochází. Samozřejmě, že vědí. Někdo z Organizace sem přece musel doručit ten balík s Jeremyho telefonem.

„Vědí," souhlasí Eliott. I on si uvědomuje, jak hrozně moc jsme tady na ráně. Sem ještě může kdokoli, od základny jsme pořád dost daleko. Ale člověk neví, čeho jsou ti psychopati schopní. „Ale taky moc dobře znají Phila a teď už i Jeremyho. Netroufnou si cokoli takhle blízko základny se dvěma následovníky poblíž."

„Jsi si tím jistý?"

„Nejsem."

Kapitolu bych chtěla věnovat @zuzis7 a @AnnelieMcKey za to, jaké jste úžasné a skvělé. Občas se na světě dějí zázraky a setkávání s vámi beru za jeden z nich. Hrozně mě těší, že jsme se takhle daly dohromady a jsem za vás neskutečně vděčná. ♥

Krátké vysvětlení pro nezasvěcené - nikdy by mě ani nenapadlo, že se naživo setkám hned se dvěma slečnami z Wattpadu, které čtou mé příběhy. Ale zjistily jsme, že bydlíme ve stejném městě, sešly se a bylo to. Tím bych jen chtěla říct, že je občas hrozně fajn zajímat o se o své čtenáře. Můžete najít úžasné kamarády! :) Mějte se krásně.