Ze spánku mě probírá zachrastění klíčů a hovor. Nejdřív mi hlasy přijdou tlumené a vzdálené, ale jakmile si uvědomuju, kde to vlastně jsem, zcela se probírám z ospalosti a najednou vnímám i to, že hovor těch dvou není ani náhodou tichý.

„... měl ty kecy o tom, jak s tímhle vším nesouhlasíš?!" Jacob je naštvaný. Zuřivě oběma rukama svírá mříže naší cely a očima si měří svého kolegu, který už nejspíš naočkoval Jeremyho další směsí látek, která vyvolává příšernou bolest hlavy.

„Buď sakra zticha, nebo mě přivedeš do problému!" syčí Caleb a ohlíží se nejspíš ke dveřím.

„Jsi srab," kroutí Jake rezignovaně hlavou. Nejspíš tu došlo k diskuzi ohledně toho, co je správné a co ne. Jacob se moc snaží svého kamaráda přetáhnout na naši stranu, jenže ten se tak snadno nenechá. Není úplně oddaný Organizaci a věcem, které hlásají. Je nalomený, hodně s tím bojuje, ale strach z toho, co by se mu stalo, kdyby se jeho zrada provalila, je prozatím silnější. A já se mu vlastně vůbec nedivím. Jacob je na místě, na kterém by se mohl ocitnout i on sám. „Doufám, že se ti do cesty postaví jedna z těch holek, aby sis připadal jako hrdina, když náhodou jedna z nich pro tebe bude znamenat jistý tetování." Caleb váhá s odpovědí, jen přichází k naší cele, odemyká ji a nejspíš se chystá uštědřit mně a neznámé holce další dávku té odporné látky, ale Jake se tentokrát nezvládá ovládat. Strká do Caleba a ten musí udělat klopýtavý krok ven z cely.

Ať se situace zdá sebevíc nadějná, ve dvou dalších vteřinách dolů sbíhají další tři muži, kteří popadají Jakea za ruce a odtahují ho do jeho cely. Sice se jim brání, cloumá jím vztek, ale nestačí to. Je unavený, nejspíš hladový a zmlácený. Nemá nejmenší šanci jim vzdorovat.

O to víc mě ale děsí Caleb, který se rychle vzpamatovává a nejdřív se věnuje spící dívce, která se ovšem hned po vpichu jehly do ruky probouzí. Pak přistupuje i ke mně a popadá mě za ruku. Má tak třikrát větší sílu než já, oheň momentálně nepřichází v úvahu.

Zachytávám jeho pohled a v tu chvíli nemusím předstírat, jak jsem vyděšená a jak nechci, aby se opakovala ta počáteční bolest. Stačí mi ta, která přetrvává.

„Sakra," kleje pro sebe a tekutina ze stříkačky mi stéká po ruce.

„Děkuju," šeptám, ale on mě naprosto ignoruje. Co nejrychleji opouští naší celu a odchází ze sklepa.

Víc už sám Caleb nepřichází. Jakmile se stmívá, dává se do mě zima. Že je venku zase tma, poznáváme díky maličkému zašpiněnému oknu na konci chodby, které jde s dobrou vírou vidět z mojí cely, když se člověk trochu natiskne na mříže. Jenže chlad není mým největším nepřítelem. Tím nejhorším je pocit ztráty kontroly nad svou vlastní myslí. Sice se mi uvažuje trochu jasněji než před několika hodinami, ale tupá silná bolest trvá a stále si připadám napůl omámená a hlavně bezmocná. Snažím se moc nepřemýšlet, protože to situaci akorát zhoršuje, ale v tomto momentě si moje fantasie dělá, co chce. Chce se mi brečet jenom při pomyšlení na to, že jsem tady zavřená jak zvíře v kleci, které čeká, až mu někdo zasadí ránu z milosti. Pošlou nás někam hrát si na britské soukromé Hunger games, dokud nebudeme mrtví nebo se nestane zázrak a nedostaneme se ven.

Nebudu brečet, dokud mi k tomu nedají pořádný důvod, slibuju sama sobě a během nervózní chůze tam a zpátky po malé cele, se zastavuju. Ten důvod k pláči leží v další cele a ani se nehne. Bylo by daleko snesitelnější, kdyby tady Jeremy nebyl. A Jhonas. Člověk se vždycky víc stará o svoje blízké než o sebe. A to by taky mohl být náš konec.

Asi hodinu poté, co na krajinu padá tma, do sklepa přichází několik lidí. Neobtěžují se nám ani poutat ruce za zády. Jhonas s Jacobem jsou pomlácení a děti hvězd zdrogovaní. Moje spoluvězeňkyně zase začíná plakat. Bratrovi musí pomoct na nohy a přidržovat ho, jinak by upadl.

Jak on má tohle přežít? Oči má rudé a jsem si jistá, že on jistě neplakal. Celý se třese a vypadá jako prvotřídní feťák. Možná mu dávají něco jiného, než nám, nebo toho jsou větší dávky. Anebo – přesně takhle budeme vypadat i my. Je tady dýl, látky na něj působí delší dobu. Odvádí ho jako prvního. A když mě nezlomil pohled na Jeremyho, který by se neubránil vůbec nikomu, pohled na Jakea mě děsí ještě víc. On ví, co se bude dít. Mluvil o potrestání zrádců. A bojí se toho. Nikdy jsem ho neviděla s takovým výrazem ve tváři.

On má vážně strach.

Přes několik chodeb nás dovádějí do obrovského sálu se dvěma dlouhými stoly, na kterých je spousta jídla a pití. Z té směsi vůní se mi dělá špatně a musím se odvrátit. Mám sice hrozný hlad, ale momentálně bych nepozřela jediné sousto. U jednoho stolu sedí, hádám, ti, kteří už svá tetování mají, u druhého stolu, kde je podstatně méně obsazeno, nováčci, kteří svou oddanost Organizaci teprve budou chtít dokázat. A úplně vepředu se nachází malé, vyvýšené podium.

Když to vezmu kolem a kolem, vypadá to tady jako veliká rodinná oslava se zábavou a občerstvením.

Mě, Jeremyho a neznámou dvojici posazují k nejbližšímu místu hned u podia ke stolu k těm, pro které znamenáme akorát vidinu tetování. Asi nejlepší zprávou dne je Ross, kterého přivádějí o chvíli později. Vypadá, že mu vůbec nic není a povzbudivě na mě kýve hlavou. Jake a Jhonas jsou pryč. Sotva vnímám dění kolem sebe. Cítím jenom zběsilý tlukot svého srdce. Nedivila bych se, kdyby najednou vyskočilo z hrudi a uteklo daleko odsud.

Jeremy mě chytá za ruku, aniž by se na mě byť jen podíval a cokoli řekl.

Asi deset minut se jen mučím představami o tom, co nám provedou, když na podium vystupuje vážný chlap ve vínové košili a se zákeřným úsměvem na rtech.

„Vítejte, přátelé!" zvolává a všechen hovor ustává. Tisknu se k Jeremymu trochu blíž. „Je na čase, aby zasáhla spravedlnost. Je načase potrestat viníky. A především je načase nechat naše děti stát se právoplatnými členy naší Organizace." Spravedlnost. Jistě. Proto jejich tetování představuje alegorii spravedlnosti. Jake mi to jednou vysvětloval. Myslí si, že mají právo rozhodovat o našich životech, protože jsme nepřirození a vyvádíme přírodu z rovnováhy. Možná i mají pravdu.

Na podium jako prvního přivádějí Jhonase a celý sál utichá.

„Jhonas se jako každý jiný zrádce provinil vůči celé Organizaci bez rozdílu. Pomáhal s ukrýváním dětí hvězd." Zděšeně třeštím oči při pohledu na rozžhavenou tyč z kovu, která je na konci zahnutá do nějakého tvaru. Dva muži Jhonase pevně chytají a nutí ho kleknout si. On se jim nebrání. Kouká se do davu, ale nikoho nevidí. Je duchem úplně nepřítomný. Jenom sebou cuká, když mu kov přikládají na malou chvíli k dlani a tím ho označují za zrádce oficiálně. Do teď mohl svého tetování využít, mohl předstírat, že k nim dál patří. Dneškem to končí. Kdo ho zabije, dostane své tetování stejně, jako kdyby patřil mezi děti hvězd.

Jenže to není trest.

Ten přichází v podobě dalšího chlapa s bičem v ruce.

Celá doslova trnu hrůzou. Dávno jsem věděla, že mají svoje praktiky, ale tohle je... Nemůžu nalézt vhodné slovo. Ono mě to vlastně ani nepřekvapuje, bič už po desetiletí plní svoji funkci. A když chtějí lidé způsobit bolest, jsou ohromně vynalézaví.

Odvracím se od podia, ale zvuk práskajícího biče nejde přeslechnout. Měl být u Selorse, ne tady. Měl mít všechno dobré na světě, ne se tady zodpovídat z činů, které zachránily životy. On je jediný z nás, který se vůči Organizaci neprovinil vůbec. Nezpůsobil jim žádnou škodu, nikoho nezabil nebo nezranil. Na rozdíl od nás všech ostatních.

A pak mě to napadá.

Proč by s námi měli naložit jinak?

Je ticho, odvažuju se pohlédnout na podium. Jhonas má na zádech několik krvavých ran, ale jeho výraz ve tváři se nemění. Žádné emoce nebo projevy bolesti. Jemu už musí být všechno jedno, jediné, co si přeje, je přežít tohle divadlo a vrátit se zase ke své malé sestře. Zcela automaticky si představuju, jak z tohohle místa udělám jedno velké ohnivé peklo, ale do hlavy mě udeřuje bolest rovná ráně kladivem a všechny moje myšlenky rozhání.

Když na podium doslova dovlékají Jacoba, celý sál se plní nenávistným mumláním. Jhonasova zrada je oproti Jacobově jen lehké provinění. Jacob se jednoznačně přiklonil na naši stranu, pomáhá nám, několikrát Phila navedl na místo, kde zatknout členy Organizace, okradl je o peníze. Jako by se jim celou dobu vysmíval do obličeje, ponížil je. Kvůli němu je mnoho jejich plánů v troskách. A on si to všechno moc dobře uvědomuje.

I Jakea označují za zrádce a já si všímám jeho otce hned u podia, který tomu všemu přihlíží.

„Kolik?" ptá se chlap s bičem v ruce. Moderátor celé této veselé akce se otáčí na svého velitele. V tu chvíli je v celém sále ticho jako v hrobě. Proto je také moc dobře rozumět tomu, co následuje z úst Jacobova táty.

„Dokud neřeknu dost."

Snažím se nedívat, neposlouchat. Být duchem úplně někde jinde. Ale jde to jen těžko. Očima sleduju a pobízím velitele Organizace, aby tu hrůzu konečně zastavil. Věřím, že ani jemu se na to nedívá dobře a musel k takovému rozhodnutí dospět po dlouhé době. Odepsal vlastního syna, který se sotva drží na nohách, jakmile je po všem.

Další na řadě je Jeremy, který v sobě bere trochu síly k odporu, ale není mu to nic platné. Jeho obviňují za smrt všech na mostě. Vědí, že řídil a že vyvázl bez jediného škrábnutí. Mají ho ještě za větší zrůdu než mě. Marně se brání další injekci, která mu velmi brzy způsobí jen další problémy. Chlap s rozžhaveným železem k němu přichází blíž. Není sice zrádce, ale něco to znamenat musí, jinak by to nedělali. Zůstane mu jizva na celý život.

Jenže k tomu vůbec nedochází. Chlapovi z ruky vylétává tyč a přistává někam mezi členy Organizace. Před bratrem se zjevuje vysoký chlap zahalený v kápi a já si v duchu ulevuju. Předčasně, protože zase mizí a zdá se, že ani Jeremy neví, co se děje. Na bratra se vrhají dva muži, kteří stojí poblíž, ale zase zasahuje ta velmi záhadná schopnost, která si dělá, co chce. Oba nepřátelé končí na zemi a couvají od té neznámé síly, která bratra chrání. Dřív, než se stíhá stát cokoli dalšího, bratr prostě mizí. Jako když se Phil přemístí, tak přesně takhle.

Je pryč.

Lidé na sebe různě pokřikují a dohadují se, jestli se vrátí pro nás. Mně je ale jasné, že se nevrátí. On neodešel, protože chtěl. Nikdy by mě tady nenechal. Jednoduše nemá úplně pod kontrolou, co ta zvláštní schopnost v podobě ochranného ducha udělá. A asi taky úplně nefunguje tak, jak by si přál, jinak by se tu neobjevoval dvakrát.

Jsem ráda, že se odtud dostal. Ale mám pocit, že o to horší to bude pro mě. Právě jim foukl přímo před očima. To asi není zrovna vydařený začátek té jejich zvrácené hry.

Moderátor se nenechává rozhodit. Posílá akorát hlídku ke dveřím.

Tentokrát se na podium dostávám já a hned za mnou Ross. Srdce mi tluče v hrudi jako o závod, v uších mi hučí.

„Co to sakra bylo?!" chce vědět moderátor, ale já jen kroutím hlavou. Nebudu jim složitě vysvětlovat, že je můj bratr bůh ví kde a nejspíš ho za chvíli složí další dávka neznámé látky. To se sakra ten duch nemohl objevit dřív? „Tak nic." I mně se do ruky nejdřív noří jehla, a pak přichází na řadu rozžhavená tyč. Bude to bolet. Bude to zatraceně bolet. Myslím, že tepová frekvence mého srdce by právě teď dokázala lámat rekordy.

„Udělej to ty." Jacobův otec ukazuje na Rosse, aby mu kovovou věc dali do ruky a udělal práci za jiného. Vidím v tom jistý psychologický tah. Členů Organizace kolem podia přibylo. Očekávají nejspíš problémy. Velitel osobně vyskakuje k nám, bere železo za druhý konec a podává ho Rossovi.

„Neudělám," odmítá to blonďák okamžitě. Ale poprvé ho vidím zaskočeného. Tohle nečekal. Ale to ani já ne. On mě bere jako svou sestru a ten parchant po něm chce, aby mi ublížil.

„Mám se na to snad vrhnout já?" povytahuje velitel obočí a v očích se mu zákeřně leskne. Ross váhá. Chce se mi křičet z toho, jak si s náma hraje. Pro ně je to zábava. Blonďákovi se ta potencionální zbraň dostává do rukou a setkáváme se očima. Hned na to odhazuje tyč od sebe a kroutí hlavou. Jenže Jacobovo otec jednoduše chce, aby to udělal, vidí za tím něco víc. Možná si myslí, že ho tím zlomí. Dvakrát jsme se setkali a Ross byl vždy se mnou, určitě odhadl, že vůči mně chová ochranářské sklony. Velitel vytahuje zbraň a míří s ní Rossovi na břicho.

„Máš poslední šanci."

Kdybych mohla, zařvu na Rosse, ať to prostě udělá. Nezlobila bych se na něj.

Jenže pro něj je to otázka cti a něčeho dalšího, co já, nikdo, nemůže nikdy pochopit.

„Ne."

„Odveďte ho, ještě si s ním popovídáme!" vzdává to velitel a mně je jasné, že musí zuřit. Nechce ho zabít, ne takhle. Chce informace. Budou ho vyslýchat. Vnímám, jak ho odvádějí pryč a nevšímám si lidí kolem sebe, až do chvíle, kdy moje levá dlaň začíná hořet. Ne doslova, ale tu bolest bych k tomu přirovnala. Automaticky sebou cukám, ale drží mě, není kam utéct. Samou bolestí skoro zapomínám dýchat. Nesnáším popáleniny.

Hned, jak dává velitel tu věc pryč, vztekle ji pouští na zem a odchází tím samým směrem, jako odvedli Rosse.

Ti, co mě drží, mě najednou pouští a já se svaluju na zem. Nemám daleko k hysterickému pláči, když si prohlížím popálenou ruku. V hlavě se mi vynořuje myšlenka na tuhle síň, jak ji metr po metru požírají plameny. Jenže se nic neděje. Místo toho mě někdo zvedá na nohy a já jenom okrajově vnímám, že Jacob nachází poslední síly k malému vzdoru. Není to ale k ničemu. Těch pár schodů bych sama nesešla, kdyby mě dotyčný nepřidržel. Jako by mi to jedno zranění vzalo všechnu energii, ale i něco takového je možné. Tělo se vypořádává s šokem a moje psychické rozpoložení tomu taky nepomáhá. Kvůli rozmazanému vidění nemám nejmenší tušení, kam jdu a kdo mě vůbec drží nad loktem a navádí mě.

Vzduch se prudce ochlazuje a mě to na chvíli probouzí. Snažím se rozhlédnout, ale venku je tma a já kromě vysokého stromu a domu, do kterého nejspíš míříme, nemám šanci vidět absolutně nic.

Znovu se ocitáme uvnitř nějaké budovy, ale tady je na rozdíl od přeplněného sálu příjemné ticho. Stoupáme po schodech a mě až teprve teď napadá, že bych se měla zkusit bránit.

Odemyká jedny dveře a postrkuje mě dovnitř. Hned za sebou zase zamyká a klíče si strká do kapsy.

Velmi rychle jsem svou šanci o jakýkoli pokus o útěk promeškala.

„Sedni si," nařizuje a ukazuje na židli u stolu. On sám se vzdaluje a já zvažuju svoje možnosti. Sezení nepokládám za nebezpečné, navíc to potřebuju. Cítím se, jako by se z mých kostí stala želatina.

Vděčně se svaluju na židli a v duchu se pokouším přehlušit bolest myšlenkami na to, jak se odsud dostanu pryč. Jen rychle očima přejíždím malý byt zařízený jenom k tomu, aby tady člověk přežil a nic mu nescházelo. Žádné osobní zázemí, prostě jen místo, kde se člověk vyspí a nají.

Do reality mě vrací až sklenice se zvláštní načervenalou tekutinou, kterou přede mě neznámý staví.

„Co to je?" ptám se a sama se svého hlasu lekám, jak vyděšeně a nakřáple zní. Zároveň si uvědomuju, že mám strašlivou žízeň a ráda bych do sebe sklenici vyklopila, ale ten maličký kousek racionálního uvažování, který mi zbyl, mi to nedovoluje. Kluk přechází do kuchyně a seká po mně očima. Pak se dál bez odpovědi věnuje horní skříňce, ve které se začíná přehrabovat, až nakonec vytahuje šedou krabici od bot. S nevelkým zájmem ji pokládá na stůl a přesouvá se i s židlí blíž ke mně. Odtáhla bych se, kdybych věděla, že se nesvalím na zem. Jen krátce si prohlížím kluka, který vypadá, že je podobně starý jako Jeremy. Hnědé vlasy má rozcuchané a vypadá, že mu na tom vůbec nezáleží. Jeho oči můžou být modré nebo zelené, stejně tak tmavě hnědé. Tlumené světlo, které vydává lampička u postele, mi nedovoluje to rozeznat.

„Neutralizuje to látku, kterou ti dali," odpovídá konečně a dál čeká, až se do svého nápoje pustím.

„Proč... proč bych ti to měla věřit?"

„Protože to je tvoje jediná šance, jak se dostat ke svým schopnostem." Tváří se velmi vážně, ale v očích mu hraje pobavení. „Pokud chceš mít šanci, vypij to. Čím dřív, tím líp."

Nevěř mu, zní mi v hlavě poplašná siréna. Jenže já momentálně nemám jinou šanci, než důvěřovat tomu, co říká. Zní nelogicky. Nejdřív se nás pokusí otrávit a vzápětí na to nám podají protilátku? Není to moc důvěryhodné. Proč by se zasazoval o to, abych mohla použít svoje schopnosti? Vždyť proto nám dali další dávku té neznámé látky – abychom svoje schopnosti používat nemohli. Nedává mi smysl nic z toho, co se momentálně odehrává. Zavírám na chvíli oči a přemýšlím. On nevypadá, že se mnou bude víc mluvit a já se nechci vyptávat. Chvíli mi v mysli zůstává uvíznutý nápad, že tohle všechno se děje v mojí hlavě. Mám halucinace po té srajdě, co mi píchli. Definitivně blouzním a tohle je jenom poslední krok k absolutnímu šílenství. Přijmout to, co mi nabízí jako možnou záchranu s rizikem, že v té vodě může být naprosto cokoli, nebo to brát jako svou poslední naději na záchranu.

„Kdybych ti chtěl ublížit, dávno bych to udělal," prohlašuje a ničí tím proud mých myšlenek. Ta věta na mě působí jako rozhodující faktor. A navíc mám takovou žízeň...

Přitahuju sklenici k sobě a pomalu ji vyprazdňuju a zvedám k němu zrak. Nic neříká, jenom hlavou kýve k mojí ruce a otevírá krabici od bot, ze které vzápětí vypadává několik obvazů a mastička. Opatrně pokládám popálenou ruku směrem vzhůru na stůl a pečlivě sleduju každý pohyb kluka, který vypadá, že je tady stejně nerad jako já.

„Vážně ti nechci nic udělat, od toho tady jsou jiní," ujišťuje mě.

„Tohle je normální?" odvažuju se zeptat a prstem ukazuju na lékárnu v krabici od bot. Ublížit někomu a hned na to ho ošetřit? To není styl Organizace.

„Ne."

„Co ta druhá holka?"

„Ta takový štěstí nemá."

„Co s ní bude?" Kluk si přestává prohlížet ránu na mé dlani a staví se na nohy.

„Nejdřív to zchladíme." Nezmáhám se nic namítat, sama bych někomu s takovou popáleninou nejdřív doporučila strčit ruku pod proud vody. Jenže jenom přemístit se do maličké kuchyně hned vedle mě stojí všechny zbývající síly a on mi přináší židli, abych si ke dřezu mohla sednout. Stále čekám na odpověď na poslední otázku, ale jak mě na chvíli posedla odvaha vyptávat se, teď je pryč.

On se opírá o linku a vypadá to, že v duchu něco propočítává. Až teď si všímám, že má u pasu připevněnou zbraň a mně se v krku dělá tvrdý knedlík. Nevypadá jako ten nejnebezpečnější člověk, jakého jsem kdy potkala, ale stejně jako z Rosse z něj sálá zvláštní temná aura a přirozený respekt.

Očima se zaměřuju na proud vody a mám co dělat, abych udržela oči otevřené. Moje tělo je až moc dlouho přepnuté do pohotovostního režimu, potřebuje vypnout.

„K čemu myslíš, že tohle je?" ozývá se najednou a já raději dál zírám do dřezu. „To, co provedli Jhonasovi a Jakeovi, je má zpomalit, až je vypustí do areálu. Musí být určitým způsobem znevýhodnění, jinak by ze všech nováčků nadělali sekanou. Oni vědí, do čeho jdou a na kluky určitým způsobem funguje spíš fyzická bolest. Proto tobě prakticky nikdo neublížil. Tebe a tu druhou bychom měli rozložit až tady a můj kolega, který si ji odvedl." Víc naznačovat nemusí. Je to ze strany Organizace rozumné. Postarat se o to, aby nepřátelé byli oslabení a zranění. Potom jejich nováčci nebudou mít tolik práce.

Dál spolu moc nemluvíme a já si pokládám druhou ruku pod hlavu, abych se na svém místě trochu uvelebila. Vteřinu od vteřiny je těžší udržet oči otevřené a já poznávám, že se nejedná o normální únavu. Mozek jako by obklopila tma a já se začala vzdalovat od místa, kde právě jsem. Moje náhlé totální vyčerpání není způsobené tím, čím jsem si za poslední den prošla. Na to mám z toho kluka pořád dost strach, abych jen tak přestala vnímat. Od vědomí mě násilím odtrhává něco, co přidal do pití, které jsem s takovou radostí a ochotou vypila.

Ten hajzl.

**

„Eliotte!"

Je to cizí hlas, který mě probouzí. Chvíli necítím vůbec nic kromě opojné touhy přetočit se na druhý bok a znovu usnout, ale tupý úder do dveří mě vtahuje do reality. Uvědomuju si, kde jsem a co se děje a moc ráda bych chtěla vyskočit na nohy a utíkat, prát se, cokoli, ale všechny moje končetiny jsou jako z olova. Jestli bych svůj stav k něčemu přirovnala, tak po probuzení se z anestezie.

„Eliotte, já vím, že sakra nespíš!" Otevírám oči a jenom silou vůle se nutím zvednout na loktech, abych zjistila, co se děje. Zaostřuju na osobu, která se zvedá z křesla naproti místu, kde jsem já. Pohybuje se rychle, sundává si triko a odhazuje ho k posteli. Pak si rukou projíždí vlasy a vypadají tak ještě víc rozcuchaně než předtím. Střílí po mně rychlým pohledem a naznačuje mi, ať jsem zticha. Vše vnímám jen jako pomalý film. I kdybych něco chtěla říct, nejspíš by se to nestalo. Přijde mi to moc náročné.

Eliott odemyká dveře od svého skromného bydlení a dovnitř vchází cizí kluk a vedle něj ta dívka z cely, která pořád pláče. I teď tiše popotahuje, ale to asi proto, že ji ten neznámý drží za vlasy.

„Užíváš si?" prská naštvaně vetřelec a sjíždí očima Eliotta, a pak na chvíli svůj zrak přesouvá ke mně.

„Co chceš?" zakládá si Eliott ruce na hrudi.

„Ona pořád jenom řve," vzteká se kluk a strká do dívky tak, že padá na zem. „Chci si je vyměnit."

„Ne," odmítá.

„Co?"

„Řekl jsem ne."

„Ale dohoda pře-"

„Dohoda se uzavírá na základě souhlasu dvou stran a já ti říkám, že ona zůstane tady. Takže se seber a jdi, jsou tři ráno."

„Máš tetování a myslíš si, jak jsi důležitej? Jenže to nic neznamená."

„Ale znamená. A to, že jestli odsud hned nevypadneš, budeš mít problém."

Celý jejich rozhovor jde mimo mě, nerozumím tomu, o co se hádají nebo proč je ten druhý tak naštvaný. Ale jedno je jisté, Eliott má momentálně navrch a jenom proto se kluk obrací na patě a tříská s dveřmi tak, až se otřásají okenní tabulky.

„Stojíš mě akorát samý problémy," prohazuje Eliott mým směrem. Naprázdno otevírám pusu, abych se mohla ohradit, ale neříkám nic. Dál si mě nevšímá a přichází k mojí spoluvězeňkyni. Natahuje k ní ruku, aby jí pomohl na nohy, ale ona se po něm ohání. „Vstaň." Dívka jen záporně kroutí hlavou, odmítá se na něj třeba jen podívat. „Fajn, tak si zůstaň na zemi, ale přestaň brečet. Nikdo ti nic nedělá." Odchází do kuchyně, kde do sklenice natáčí vodu a z krabice od bot vytahuje plato prášků. Jeden vyloupává ven a hází ho do sklenice. Šumící nápoj pak přináší k holce, která se ani nehne. „Je to proti bolesti." Nic. Jen si přitahuje kolena k sobě a ještě víc se odtahuje. „Jak chceš," drtí Eliott skrz zuby. Tím jeho snahy končí, natahuje si na sebe triko, které před chvílí sundal a zhasíná světlo. I on se chce nejspíš vyspat. Mně se oči zavírají skoro automaticky, neprotestuju. Nejeví známky toho, že by nám chtěl cokoli udělat, proto se ráda poddám tomu, co mi dal do pití a stále to působí.

Jenže vyděšená dívka nepřestává vzlykat.

„Mám toho tak akorát dost," ozývá se zavrčení a krátce na to Eliott znovu rozsvěcuje. V kuchyni popadá utěrku a jakousi lahvičku, jejíž část obsahu vylévá na látku. Vůbec mě nepřekvapuje, když hrubě vytahuje holku na nohy a chytá ji tak, aby se mu nemohla bránit. Samozřejmě se o to pokouší, ale nemá jedinou šanci. Eliott jí k ústům a nosu přikládá utěrku a drží tak dlouho, dokud se dívka nepřestává zmítat a házet sebou. Netrvá to ani dvě minuty a ona upadá do spánku. Následně ji bere do náruče a pokládá do druhého křesla.

Ještě před tím, než zhasíná, se obrací na mě.

„Prokážu ti stejnou službu, pokud budeš vyvádět."

Já mlčím, moje mysl je stále dostatečně otupená na to, abych jen zavřela oči a znovu usnula.

Druhé probuzení je stejně nepříjemné jako první. Nešetrné dloubnutí do ramene a zamračený obličej Eliotta není to, co by si člověk přál vidět. Hned ale poznávám, že omamná látka už na mě skoro nepůsobí a až na ztuhlé svaly a žízeň se dá říct, že jsem se... dobře vyspala. Když pominu všechny okolnosti. Ukazuje mi, ať jsem potichu a vstanu.

Už je čas?

Hnědovlasá dívka dál tiše oddechuje zkroucená na křesle a já odhaduju, kolik jí tak může být. Stejně jako mně, možná o něco víc.

„Ukaž ruku," šeptá Eliott a velmi šetrně se mi snaží převázat zraněnou dlaň. „Za hodinu si pro vás přijdou. Musíš rozhýbat svaly," šklebí se a naráží na skutečnost, že omamná látka působí i na tělo, nejenom na mysl. „Zkus se trochu najíst."

Za hodinu.

„A pak?" ptám se roztřeseným hlasem. Nechci, aby mi takhle přeskakoval, ale nedokážu to ovládat. Beru do ruky hrneček s čajem, který přede mě staví, ale zase ho musím položit. Klepou se mi i ruce, nejspíš bych všechno vylila. Eliott sleduje chvíli hrnek, pak mě.

„Pak se vás pokusí zabít." Odněkud vytahuje malou svíčku, která se většinou používá na hřbitovech a významně ji pokládá na stůl. Ta stěna, kterou neznámá látka postavila mezi mě a mou schopnost, je skoro pryč. Do vzduchu vyšlehává vysoký plamen, jehož žár nutí Eliotta o něco ustoupit. Jenom krátce se mi myslí prohání myšlenka na to, jak jednoduché by bylo se toho kluka zbavit, všechno tady podpálit a zmizet. On očividně pomýšlí na to samé, střetáváme se očima a já na něm poznávám, že čeká, co budu dělat.

Plamen zase ustupuje a já mám chuť se radostí rozbrečet, že nebudu tak bezbranná, jak se to nejspíš může zdát.

„To by šlo," komentuje můj žhářský pokus. „Ale nedoporučuju to používat, dokud to nebude nezbytně nutné. Půjdete ve tmě, když podpálíš půlku lesa, každý hned bude vědět, kam jít. A věř mi, že je oheň nezastaví a ty se mi nejevíš jako někdo, kdo si s radostí smlsne na každém, kdo se k tobě přiblíží."

„Co dál?"

„Dostaneš baterku a nůž, to je všechno. Baterku používejte jenom ze začátku, pak ji doporučuju zahodit. Ano, bude tma. Ale prozradí vás stejně jako oheň."

„Nás?" nechápu.

„Musíš se o ni postarat," ukazuje na spící dívku. Já? Vždyť já se nedokážu postarat ani sama o sebe, natož o někoho dalšího. „Určitě vás dají k sobě, budou si myslet, jak to vzdáte hned na začátku. Ostatní budou mít taky nože, povětšinou, jeden výherce loterie pak zbraň s tlumičem, nějaký chudák zase luk s šípy, těch se ale nemusíš moc bát."

„Co máme dělat pak?"

„Jít a neztratit směr. Hlavně nezůstávejte hned na začátku v domnění, že se schováte, a pak to máte ven kousek. Většina lidí umírá právě takhle, Jacob s Jhonasem půjdou co nejrychleji do středu. Máte velkou šanci se tam setkat." Očima ujíždím ke spící holce a vzdychám nad našimi osudy. Jsem ale o něco klidnější. Fakt, že je můj oheň zpátky, mi dává naději. A jestli to má skončit tak, že všechno tady lehne popelem, stane se to. „Nenechávej ji samotnou, to by pro ni hned znamenalo velké problémy." Přikyvuju a čekám, co dalšího mi řekne. „Po celém areálu jsou nastražené pasti. Většina z nich ti neublíží, ale shodí třeba pytel s plechovkami, odpálí světlici. Mají na vás upozornit, ne vás zranit, ale pár takových tam taky je. Chceš se ještě na něco zeptat?"

„Proč nám pomáháš?" Nemůžu si pomoct, ale momentálně nám prokazuje obrovskou službu. A já chci vědět, proč tohle dělá, proč sám tolik riskuje, když před několika hodinami viděl, co udělali Jacobovi a Jhonasovi.

„Nepomáhám vám, ale tobě," odsekává podrážděně. Pak už jde probudit i druhou holku, ze které dostává alespoň její jméno – Tess. Eliott po nás chce, abychom něco snědly, ale já do sebe nemůžu dostat jediné sousto. Mám hlad, ale zároveň žaludek sevřený tak, že by všechno šlo okamžitě ven. Tess je mimo, neposlouchá, nevnímá, jen civí před sebe a vypadá to, že se každou chvíli psychicky zhroutí.

Když před budovou parkují auta, musím se pořádně nadechnout a vzpomínám si na Rossovu radu ohledně dýchacího cvičení.

„Zkus se tvářit, že jsem tě tady hrozně trápil," chytá mě Eliott za zápěstí. Pevněji, než by musel. Na souhlas znovu přikyvuju a pozdě mi dochází, že mi odepíná náramek se čtyřlístkem, který jsem dostala od Dyllena, když nás se svou partou unesli a abych mu odpustila, daroval mi právě tenhle náramek pro štěstí.

„Hej!" vyškubávám se mu. „Vrať mi to!" Natahuju se po svém náramku, ale on dělá krok dozadu a strká si ho do kapsy. Je to malicherná věc, ale v očích mě začínají štípat horké slzy. Vím, že za dveřmi čekají další členové Organizace a že nemám šanci Eliotta přeprat, aniž by u toho shořela celá budova.

„Vrátím ti ho pak."

„Pak? Žádný pak nebude a ty to víš." Krčí rameny a skoro se omluvně usmívá.

„To aby ses snažila."

Nemám šanci mu začít nadávat do těch nejhorších stvůr, protože pouští dovnitř dva muže a dvě ženy. Ty se automaticky vydávají k Tess a vyvádí ji z místnosti pryč. Já očima Eliotta žádám, aby mi náramek vrátil, ale dělá, že mě nevidí. A zatímco cpou Tess do auta, já mám pocit, že pode mnou právě podřezal větev, na kterou mi sám pomohl. Jde jenom o hloupou věc. Ale pro mě důležitou věc.

Tentokrát se neobtěžují s tím nám zavazovat oči, nejspíš to nepovažují za nutné. Já se cestou snažím uklidnit a nemyslet na to, co Eliott udělal. Stejně mám ale pocit, že mě místo, kde byl náramek, pálí. Neustále se mi připomíná.

Vrátím ti ho pak. To aby ses snažila.

Auto zastavuje u areálu ohraničeného obyčejným plotem. Tváří se to tady jako soukromý pozemek, na který se sjela velká rodina oslavit narozeniny stoleté babičky. Jen bez babičky, místo ní všude možně stojí rozházení budoucí členové Organizace. Zvyšuje se mi tep a chvíli mi trvá, abych z auta vůbec vylezla. Očima pátrám po komkoli, koho znám, ale daleko nevidím. Je tma a navíc pochybuju, že by nás dali blízko k sobě.

„Lori, rád tě opět vidím!" vítá mě Jacobův otec, tváří se skoro upřímně. Do žil se mi vlévá vztek už jenom kvůli tomu, jak nadšeně vypadá. Ale hlavně slyším, jak Tess kousek ode mě začíná znovu plakat a prosit je, aby ji odvezli domů. Odpovědí je jí jen mlčení a nůž s baterkou, které jí tisknout do rukou. Všechen strach mě přechází, najednou mám chuť říct mu něco, na co jen tak nezapomene.

„Jděte do prdele." Konečně nacházím známý obličej. Je to Caleb. Kosím ho zlým pohledem a doufám, že chápe, co se mu tím snažím říct. Jestli se ke mně přiblíží, nebudu váhat mu ublížit. Jeho chvilkové smilování se nade mnou momentálně nehraje žádnou roli. On oči stáčí směrem k zemi a snaží se nedívat se mým směrem.

„Ta odvaha tě za chvíli přejde," usmívá se a dotýká se mojí tváře. Já se od něj odtahuju, protože je mi odporný jako nikdo jiný. Někdo jiný mi do ruky píchá poslední dávku s látkou, která mě má odříznout od schopností. V duchu propočítávám, jak dlouho bude trvat, než zabere. Poprvé to byla hodina, možná o něco víc. Ale s tím, co do mě nalil Eliott, by se doba účinku mohla prodloužit. Dejme tomu, že máme dvě hodiny na to zachránit si krk.

Stejně jako Tess mi dávají baterku a nůž, který si musím strčit do kapsy. Nejsem schopná cokoli v levé ruce držet, ačkoli bolest je s větší a větší hladinou adrenalinu pořád nižší.

„Co je s Rossem?" otáčím se ještě na velitele Organizace. V očích mu probleskuje něco zákeřného. Jen rozhazuje rukama na znamení, jako by se ptal, o kom vůbec mluvím. „Kde je?" Ten bastard dále dělá, že mluvíme každý jiným jazykem, můj vztek už asi nemůže být na vyšším bodě. Celou dobu spoléhám na to, že dám Philovi nějak vědět, kde jsme a on se tady už o všechno postará. Ale teď vím, že mu nenechám tu radost všechno tu podpálit.

Udělám to sama, jakmile bude příležitost.

„Běží vám čas," ponouká mě Jakeův otec. Máme hodinu náskok.

„Kde je sakra Ross?!" dělám k němu krok blíž, ale jeden z jeho kolegů vytahuje zbraň. Tess se mě vší silou snaží odtáhnout k plotu, ale ve stavu takové zuřivosti mám větší sílu. Kolega velitele vystřeluje do země a kulka se zavrtává dva metry přede mě. Tess to děsí k smrti a já na chvíli začínám přemýšlet. Teď to nemá cenu, teď se nesmím prozradit. Všechny je přejíždím zuřivým pohledem, který říká všechno.

Ať se modlí za mou smrt, protože jestli ne, na vlastní kůži si poznají, co znamená zahrávat si s ohněm.

Zdravím!

Já vím, není to ideální konec kapitoly, ale uznejte, ta poslední věta je epická. Eh, končím s tím egem. Jako vždycky budu moc ráda, když se vyjádříte do komentářů a teď... 

Tímto moc hezkým gifem (je hezký, že, holky?) přeju Irig_neilA všechno nejlepší k narozeninám! Sice opožděně, ale lepší, než nikdy! Mockrát ti děkuju za veškerou podporu, komentáře a že dál čteš můj příběh! Moc si toho vážím a doufám, žes měla ty nejlepší narozeniny! :)

S tím přichází můj druhý nápad, který souvisí s dnešní oslavenkyní (budeme dělat, že dnešní). Byla bych hrozně ráda, kdybyste mi do komentáře s vyjádřením, jak se líbila kapitola, napsali i váš datum narození. Pokud vám to ovšem nebude vadit, někdo si velmi chrání své soukromí a já to chápu. Proč? To vám neřeknu, ale někomu to třeba dojde (myslím, že vám všem, ale budeme dělat, jak tajný projekt to je). 

To je ode mě vše, mějte se krásně a děkuju všem, kdo se zapojí!