Rozhlížím se kolem sebe.

Všude kolem mě se k nebi tyčí vysoké jehličnaté stromy, skrz jejichž větve pronikají zlatavé sluneční paprsky, které mě příjemně hřejí na tváři.  Zhluboka se nadechuju voňavého vzduchu a snažím se prodloužit ten pocit klidu a míru, který se rozlévá celým mým tělem. Kdyby mi někdo nabídl, že tady můžu zůstat, souhlasila bych.

Je to tady dokonalé.

Až moc, uvědomuju si najednou.
Přímo před mýma očima se formuje úzká lesní cesta, která začíná v místě, kde stojím. Jednoduše jako by přímo přede mě někdo začal pokládat jednotlivé dlaždice chodníku. Nemám důvod ten signál přehlížet a vydávám se jediným možným směrem.

Nejdu moc dlouho. Po pár minutách chůze les končí a otevírá se přede mnou krajina plná sytě zelené barvy. Takovou trávu jsem nikdy neviděla. Je jako z pohádky.

S mými vlasy si začíná pohrávat svěží jarní vítr. Vůni lesa střídá vůně soli.
Pokračuju cestou do mírného kopce, až se ocitám na samotném vrcholu. Odvažuju se udělat ještě několik kroků k útesu a v němém úžasu zůstávám stát na místě. Od tyrkysově modrého moře se odráží třpytivé sluneční paprsky a kolem poletují rackové. Dlouho jsem neslyšela tak úžasný zvuk, jako je šumění klidného moře.

Tak nádherný výhled jsem nikdy neměla.

Pomalu se otáčím zpátky k lesu, abych si to tady zapamatovala, protože vím, že jakmile se probudím, všechna tahle krása zmizí. Nahradí ji bolest, protože moc dobře vím, co se odehrálo. Jestli jsou to hodiny, dny nebo týdny, na tom už nezáleží.

Všímám si hnědé lavičky nedaleko ode mě. Sedí na ní muž. A výjimečně na sobě nemá vojenskou uniformu.

„Tady je to naprosto úžasný," prohazuju a sedám si vedle něj. „Existuje tohle místo?"

„V Řecku," přikyvuje.

„Můžete vytvořit, co chcete?"

„Vše, co si dokážu jasně představit. Jen je to náročnější, proto jsme se vždycky setkávali v mlze."

„Teď je to jiné proč?" pohlížím na něj.

„Protože nevím, co ti říct k tomu, co se stalo. ‚Mrzí mě to' nebo ‚promiň' jednoduše nestačí." Já mlčím, protože ani já nevím, co bych měla říkat.
„Nechápu, že nemáš chuť mě zaškrtit."
„Jsou Jeremy a Matthyas v pořádku?" chci vědět.

„Úplně."

„Kdyby byli zranění oni, asi bych vás fakt nesnášela. Takhle je to něco jiného. Říkám si, že je lepší, že jsem to byla já a ne oni. Určitě to chápete. Kdybychom si měli vybírat, raději odepíšeme sebe, než svou rodinu." Na chvíli se odmlčuju, takové moudro jsem nečekala ani já sama. Kdyby vás někdo postavil před rozhodnutí, jestli budete ten jediný zraněný vy nebo váš bratr nebo sestra, jen maličká hrstička lidí nevybere sebe. „Byla to smůla, nemohl jste tušit, že zrovna přijedou další z Organizace."

„O to ale nejde. Udělal jsem chybu, měl jsem věřit, že se o sebe dokážete postarat a vzít vás s sebou, zvlášť když se Ross přiklonil na vaši stranu. Je mi to líto, vážně. Pochopím, když už dál nebudeš chtít pokračovat v našem tréninku."

„Chci. Pořád mám mít dvě další schopnosti, ne?"

„Tak rychlé to asi nebude, ale můžeme se o to pokusit."

„Vy to víte?"

„Tuším," nutí se do unaveného úsměvu.

**

Probouzí mě pravidelné pípání nějakého přístroje. Uklidňuje mě to a zároveň je to jediná věc, co mě drží v reálném světě. Ten vysoký, dokola se opakující zvuk, mě drží při vědomí. Raději bych poslouchala křik racků a zvuky moře, ale teď si asi nemůžu vybírat.

Ztěžka otevírám oči a registruju samé světlé barvy. Bílé povlečení, béžové stěny, světle modré dveře.

Chvíli vůbec nic nechápu. Vím, že jsem v nemocnici, ale nemám tušení, proč.

Po pár vteřinách usilovného vzpomínání se vrací jedna vzpomínka za druhou. Slyším skřípění kovu, tříštění skla a střelbu. Cítím ledovou vodu všude kolem i zápach tavícího se plastu. Vidím Mattyho polámané tělo a Samův  zoufalý výraz.

Po zádech mi přejíždí mráz.

Najednou vím moc dobře, proč mám v ruce několik hadiček. Proč mě každičký nádech pálí na plicích a proč mi jedna hadička vhání vzduch do nosu. Cítím se vyčerpaná.
Jak je to dlouho? Den, dva? Měsíc? Marně očima pátrám po hodinách nebo čemkoli, co by mi napovědělo, co je za den. Otáčím hlavou směrem k oknu. Nebe je modré a zdá se, že je dneska nádherné počasí.

A já ležím na ARU v nějaké londýnské nemocnici a nejspíš můžu být ráda, že jsem se vůbec probudila.

Myšlenky mě zavádí až k okamžiku, kdy se jedno z aut našich pronásledovatelů změnilo v ohnivé peklo. Neznala jsem nikoho z nich, pokusili se nám ublížit. Ale přesto na mě hned padají výčitky svědomí. To kvůli mně jsou mrtví nebo těžce zranění. To já jim ublížila. O co lepší jsem než ti, co nás sledovali?

Dává se do mě zima a nutím se pohnout rukou, abych si přitáhla peřinu blíž k tělu. Tenhle obyčejný pohyb mi bere všechnu energii, se kterou jsem se probudila. Zavírám oči a přichází jiný obraz. Ross a to, s jakou lehkostí vzal život dvěma lidem, aby mi pomohl. Nezaváhal ani na vteřinu. Kdyby jich tam bylo víc, nejspíš je odpráskne všechny.

Nic dalšího nepřichází, protože usínám a probouzím se až kvůli dveřím, které se otevírají a zase zavírají. Návštěvník se snaží být potichu, ale i jen šustění oblečení je dost velký impuls k tomu, abych se zase probrala.

„Vypadáš jako strašidlo," pokouším se o úsměv. Je to Jeremy v zeleném obleku a rouškou, bez kterého by ho za mnou nepustili.

„Kostým na Halloween zdarma, vždycky jsem chtěl jít za šíleného doktora. Jinak bych sem nechodil," Tentokrát se mi koutky zvedají samy od sebe.

„Jsi v pořádku," konstatuju zjevnou věc. Nebudu se ptát, jak je to možné, ale cítím jen vděk komukoli, kdo to zařídil. „To je fajn."

„Zato ty jsi celá polámaná."

„Ale živá. Co rodiče a ostatní?"

„Co myslíš? Každý den je tady někdo, ale probudila ses až dneska. Jsou polomrtví strachy, ale doktoři nás ujistili, že budeš časem v pořádku. Propíchnutá plíce není rýma, chvíli se to bude léčit."

„A zbytek? Jak dopadla ta akce?"

„Zbytek se má fajn," povídá, ale z jeho hlasu čiší zlost. „Akce úspěšná, všechny, které tam drželi, si odvezl Harris a spol. Už nejspíš mrznou na Faerách. Jacob se vytratil hned, jakmile se dostali všichni do bezpečí."

„Co ti řekl doktor?" obracím úplně téma.

„Že budeš v pohodě," tiskne mi ruku. Jenomže vypadá utrápeně.

„Řekni mi to," vyzývám ho.

„Víš," nachází můj pohled a mně je jasné, že nepřijde s veselou zprávou. Tváří se,  jak kdyby někdo nakopl štěně. „Máš  v noze pár šroubů. Ozvalo se tvoje staré zranění, navíc ji máš zlomenou. Několikrát. Řekli, že bruslit už nebudeš." Dál mlčí. Nechává mě, abych to mohla vstřebat. Někdo jiný by mi hned začal namlouvat, že si určitě najdu jiný koníček, že mám být ráda, že jsem naživu a že se dějí ve světě daleko horší věci. Jenomže on je zticha. Nevím, jaká by byla moje reakce, kdyby mi něco takového řekl za jiných okolností. Teď se mi akorát dělá v krku tvrdý knedlík a pípání přístroje, který kontroluje můj tep, se zrychluje. Jeremy nejspíš čeká hysterický záchvat nebo alespoň pláč, ale nepřichází ani jedno. Nemám na to sílu. „Budeš v pohodě?"

„Mohlo to být horší," sklápím oči. Je to pravda. Cítím, že se mě zase začíná zmocňovat únava. Ten rozhovor mě vyčerpal, i když jedinou činnost, kterou jsem vykonávala, bylo mluvení.

„Já budu muset jít, sestra mě za chvíli vykopne. Odpočívej," zvedá se, dává mi pusu do vlasů. „Zase přijdu."

„Dobře."

Ani nevím jak a spánek si mě bere do své náruče. Probudit mě přichází až sestra, abych zapila pár pilulek. Znovu zavírám oči, a když je otevírám, je druhý den ráno. Vnímám, že někdo sedí u mojí postele. Tentokrát nacházím sílu jenom na to, abych zůstala při vědomí. Oči nechávám zavřené.

„... na tom je, že má pravdu. Je to moje chyba." Je to Phil a s někým mluví. Asi se Samuelem. Najednou si nejsem jistá tím, že se s nimi chci setkat ve skutečnosti. Ve snu jsem mu řekla, že se nezlobím. Což je pravda, necítím vztek ani zlost. Jen určité pochybnosti.

„To jsou kecy," snaží se ho Sam povzbudit, „nikdo nemohl vědět, co se stane."

„Myslíš, že si to rozmyslí a bude mě nesnášet?"

„Ne," ujišťuje ho.

„Ale měla by."

„Jeremy tě nesnáší i za to, cos neprovedl, to ti bude muset stačit." Nastává odmlka a já naslouchám jen pravidelnému zvuku přístrojů. „Proč ji teď neuzdravíš?"

„Udělám to, až ji pustí domů. Ale tu zlomenou nohu nenapravím, už zasáhli lékaři. Kdybych Lori vyléčil, ty šrouby by nadělaly daleko víc škody." Přichází další odmlka a o mě se zase pokouší sny. „Posrali jsme to, Same."

„Já vím," slyším ho říct poslední slova před tím, než se odevzdávám spaní.

**

Po dvou týdnech mě pouštějí domů s naordinovaným klidem, kontrolami a především spánkem. Když má člověk zlomenou ruku i nohu, jen těžko můžete něco dělat. Hned, jak je čas, mi Phil zraněnou ruku i žebra léčí, abych se mohla pohybovat alespoň o berlích. Jak už jsem slyšela, s nohou nic udělat nemůže. Jak to vysvětlí lékařům, už je jeho starost.
Doma panuje dusivá atmosféra a největší podíl na tom má Jeremy, který se s nikým kromě rodiny a Melanie nebaví. Matthyas se také zlobí – proto, že následovník vyléčil jeho místo mě. Ale nedává svou zlobu tolik najevo jako Jeremy. Všichni kolem něj chodí po špičkách. Stále se neví, co všechno má za schopnosti a nikdo ho netouží vytočit natolik, aby se přestal ovládat.

Další minimálně týden je ten nejdelší v mém životě. Velkou část dne prospím, a když jsem vzhůru, snažím se zabavit. Dělám si krátké procházky z domu na zahradu a zase zpátky. Knihy a televize rychle omrzí, proto jsem neskutečně vděčná komukoli, kdo je ochotný si se mnou alespoň chvíli povídat. 

Jedna věc se ale přeci jenom dělat dá.
Sledovat hokejový zápas nikdy nepatřilo mezi extrémně namáhavé aktivity. Proto mě těší, když konečně dostávám svolení, abych se mohla připojit ke zbytku naší skupiny. Na Jeremyho prvním zápasu za reprezentaci být prostě musím.

Nervózně těkám očima z časomíry na hráče na ledě, kteří se pokouší zlomit nepříznivé skóre. Do konce hry zbývají tři minuty a Norové vedou jen o jednu branku.

„Jestli to nedají, sním svoje kimono!" prohlašuje Daniel vážně a Colton mu cuchá vlasy. Bráška se po něm ohání. „Nechte toho všichni s těma vlasama, není mi pět!" vzteká se.

Rozehrává se před londýnským brankářem a na led nastupuje i Jeremy.

Protihráči získávají puk, ale bratr zvládá soupeřům puk vzít. S pukem na hokejce se utrhává z formace a ujíždí směrem k brance. V cestě mu stojí jenom asi dvoumetrový robustní seveřan, který mu nehodlá uhýbat, který se chystá mu puk zase vzít. Když jsou jenom kousek od sebe, pomýšlím, že oba nabrali poměrně vysokou rychlost.

Bratr dopadá zády na led a silně vráží do mantinelu. Celým stadionem se ozývá lapání po dechu a nespokojené bučení.

Nezvedá se, což je samo o sobě špatné znamení.

Kamera zabírá ležícího Jeremyho a vše se promítá na kostce. Bolest v přímém přenosu.

„To snad ne," bručí Matty. Stadion bučí, píská a nadává na hráče s číslem osmdesát dva. Nevím, jestli byl jeho záměr Jeremymu ublížit, ale to nikdo neřeší. Vím, že některé týmy mají ve svém mužstvu hráče speciálně jen od toho, aby záměrně faulovali.

Jer se otřeseně zvedá na nohy a aréna spouští obdivný potlesk. Nepřestává si svírat pravý bok, ale naznačuje, že může pokračovat.

Rozhodčí se ještě jednou ujišťuje, že je v pořádku. Trenér londýnských si bere oddechový čas. Budou hrát přesilovou hru pět na čtyři, je dobré nechat hráče na chviličku vydechnout a promyslet si taktiku.

První minuta přesilovky utíká rychle a londýnští nepředvedli žádný zázrak. Zápas skončí sedm vteřin potom, co vyprší jejich přesilovka, měli by něco dělat.

Asi patnáct vteřin před koncem přesilovky se domácím konečně daří prorazit obranu i brankáře a vstřelit tak záchranný gól a nájezdy končí jediným šťastným gólem londýnských.
Dostat se pak zpátky do auta mým tempem trvá celou věčnost, ale ten zážitek za to stál. Tohle vítězství by mohlo Jeremymu trochu zvednout náladu.

Jenže nálada naopak klesá, když před stadionem parkují hned dvě policejní auta, ze kterých vyskakují uniformovaní muži.

„Do prdele," kleje Matthyas. Všechny nás napadá to samé.

Jeremy je v problému.

„Skočím se zeptat," vylézá Colton ven a Dan ho aktivně následuje. Vzápětí jsou zase zpátky. „Došlo k potyčce mezi hráči, asi chvíli potrvá, než všechny vyslechnou."

„To nezní přesvědčivě," ozývá se Ross. Od té nehody jsem ho neslyšela promluvit.

„Proč?" mračí se Matthyas.

„Volali policii, protože se popralo pár kluků?" uvažuje Samuel nahlas. „O tom pochybuju."

Bratr se objevuje až za tři čtvrtě hodiny s náplastí na tváři.

„Doufám, že ses nenamočil do nějakého problému." Sam startuje auto a vyjíždíme z parkoviště.

„Museli jsme to vyřešit," odpovídá mu jízlivým tónem. Bratr už dál nemluví, jenom když se ho někdo na něco zeptá. Především Daniel udržet alespoň trochu snesitelnou náladu.
Jakmile jsme doma, nejstarší člen naší rodiny se odpojuje a já jen slyším bouchnout dveře od pokoje.

„Zkusím s ním promluvit," říkám a beru z mrazáku chladivý gelový polštář. Balím ho do utěrky a strkám do kapsy od mikiny.

Zdolat schody s berlemi je pro mě skoro nemožný úkol, i když je schodů jen dvanáct. Celá se klepu jak kdybych zaběhla maraton v rekordním čase, o svém dechu ani nemluvím. Ale dělá mi to i radost, protože takovou překážku jsem zdolala poprvé. Odteď  už se bude všechno jenom zlepšovat.
Klepu na dveře od jeho pokoje, ale nic se neozývá. Ignoruje mě.

Vcházím bez pozvání dovnitř. Bratr má na uších sluchátka, ze kterých řve Linkin Park a dělá kliky. Po dnešním zápase musí být úplně zničení, ale on se nezastavuje. Je vzteklý a takhle si to vybíjí. Všímám si obvazu nasáklého krví, který má uvázaný nad loktem.
Ťukám mu na rameno a sedám si na jeho postel.

„Co je?" sundává si sluchátka a bleskově si natahuje mikinu, aby zakryl obvaz, který jsem už dávno viděla.

„Přinesla jsem ti led," házím mu chladivý polštářek. Vyndává ho z utěrky, ale zastavuju ho. „Jestli se nechceš ještě ke všemu popálit, nech to zabalené."

„Už to bylo i horší, ale díky za péči," ušklíbá se a tiskne si chladivý balíček na ošklivé červené místo na boku. Bude mít modřinu přes půl zad, tím jsme si jistá. „Buď tý lásky  a na nic se mě neptej."

„Nemusíš hned kousat, dnešek je špatnej den."

„Ne, není. Je to druhej nejhorší den v mým životě hned potom, co nás odvezli na ostrovy."

„Proč?"

„Nech to být. Díky za ten led, ale..."

„Přestaň se chovat jako kretén," přerušuju ho. „Nemáš to zapotřebí."

„Tys mi řekla, že jsem kretén?" třeští oči a cuká mu v koutcích. „Páni, to jsem nečekal."

„Přestaň si z toho dělat legraci," bouchám ho holí do holeně. „Mám o tebe strach. Ostatní ti to možná sežrali, ale stalo se daleko víc, než že jste se poprali. A neříkej, že ne." Propaluju ho chladným pohledem  a projednou  jsem ráda, že mají mé oči ledově modrou barvu. Sklápí ty své k zemi.

„Stalo," přiznává, „a oni se to nesmí dozvědět."

„Ale co?" Jeremy na mě krátce pohlíží, jako by hodnotil, jestli se mi může svěřit nebo ne. Pak se zhluboka nadechuje. „Rvačka byla. Ale to bylo jenom důsledkem toho, co se stalo před tím. Normálně jsme šli do šatny a čekal před ní nějakej kluk. Přišlo mi to divné, ale zase to mohl být syn někoho z trenérů a třeba chtěl jen podpis. Jenže měl nůž. A šel po mně." Odmlčuje se.  Je mi hned jasné, která bije. Byl to jeden z Organizace a oni nějakým způsobem zjistili, že je Jeremy v týmu. „Objevil se tam chlápek v kápi. Neviděl jsem ho, ale byl tam. Cítil jsem jeho přítomnost. Vrazil do mě. Kdyby to neudělal, nůž by skončil v mým krku a ten škrábanec na ruce je jenom malá cena za to, co se mohlo stát. Ten hajzl byl v šoku, že se netrefil a já se nechtěl nechat zabít, skočil jsem po něm a kluci mi ho rychle pomohli zpacifikovat. Konec pohádky."

„Proč tě neodvezla policie?"

„Jsem plnoletej a navíc oběť, odmítl jsem s nimi něco prošetřovat. Doufám, že chápeš, proč se to ti dole nesmí vědět," ukazuje na podlahu a myslí tím Phila a ostatní. „Já nechci přestat hrát. Je na to moc brzy."
Přikyvuju a snažím se vstřebat, co mi pověděl.

„Zatknou ho?"

„Pochybuju o tom, byl poměrně mladej a navíc si myslím, že ho z toho Organizace vyseká."

„Poslyš, já vím, že to nechceš slyšet, ale možná bys jim to měl říct. Určitě se nějak dohodnete, abys mohl hrát a zároveň byl v bezpečí. Kdykoli tě můžou sledovat z tréninku nebo zápasu a přivedeš je rovnou... sem," špitám potichu.

„Já vím!" utrhuje se zlostně. „Proto mě přinutí skončit, chápeš to? Nedovolí mi hrát ani na rybníce, natož v reprezentaci. Ale já s hokejem nechci skončit." V jeho hlase je bolest. Musí se cítit hrozně. Vybírat si mezi svým a bezpečí ostatních a tím, co nade všechno miluje a přináší mu trochu radosti.

„Jere, odkdy dodržuješ pravidla?"

„Kdybyste v tom automaticky nebyli namočení taky, bylo by mi to jedno. Jenže jak jsi řekla, jednou je přivedu rovnou sem."

„Co budeš dělat?"

„Mám týden volno kvůli tomuhle," ukazuje na svůj bok. „Během tý doby to promyslím."

„Ať se rozhodneš jakkoli, stejně tě budu mít ráda. Já jen, abys to věděl," zvedám se a odkulhávám pryč z jeho pokoje. Zpátky do svého dočasného pokoje v dolním patře se dostávám tak, že opatrně sjíždím schody po zadku, abych neriskovala. Nepotřebuju ještě ke všemu spadnout ze schodů.

„... to nemůžeš myslet vážně!" Je to Philův absolutně rozzuřený hlas, který poutá mou pozornost. Snaží se být tišší, než obvykle, ale má sklony k tomu křičet. Trochu se přibližuju ke kuchyni. „Co je podle tebe neplnohodnotná mise?! Anthony, já ho tady potřebuju. Mám barák plný dětí hvězd a dva studenty, kteří nejspíš letos školu ani nedodělají. Tak se kurva vykašli na smlouvy! Do prdele!" Následovník na chvíli utichá, ředitel se mu nejspíš něco pokouší vysvětlit. Ozývá se hlasitá rána, nejspíš praštil pěstí do stolu. „Já chápu, že to jsou rozkazy odjinud. Jenže ty pochop zase mě, když ti říkám, že je posílají do pekla."  Ozývá se další rána, tentokrát k mým nohám přilétává kousek telefonu a já váhám, zda se pokoušet zjistit, co se stalo.
Část přístroje se zvedá do vzduchu a přilétává následovníkovi až přímo do ruky. 

„Tys to slyšela?" chce vědět. Zmáhám se jen na přikývnutí. „Sedni si," ukazuje na jednu z židlí a já se posazuju. „Víš, když někdo ze studentů dokončí školu, může se rozhodnout, co bude dál. Nejčastěji pokračují v armádě, dodělávají si různé výcviky, přihlásí se do zásahových jednotek nebo skupin, které fungují jako specialisté v terénu a mají za úkol řešit... velmi obtížné úkoly."

„Proč mi to říkáte?" nechápu.

„Protože mi volal Nichols, že Samuela povolávají do akce." Srdce mi vynechává jeden úder.

„Co-cože? Kam?"

„Do Afgánistánu."

Tadaaa! 
Dneska to nebude dlouhé vykecavání. Moc vám všem děkuju za přečtení, kazdičkou hvězdičku nebo komentář. Jste úžasní.