Rebecca Carterová

„Už jsi vzhůru."

S bolestí hlavy procitám do reality a jako první vnímám chlad. A hned na to mě válcuje šílený pocit paniky.

Moje dcera! Přiletěla jsem do Británie s dcerou a...

Zprudka otevírám oči a do spánků mi vjíždí bolest kvůli náhlému ostrému světlu. Paže mám spoutané za zády a pohled na jediného člověka v místnosti mi akorát do žil vlévá hrůzu.

Samotný Archer Crosley, velitel Organizace. Ruce má schované v kapsách a na tváři mu hraje spokojený úsměv. Na první pohled sympatický člověk, jenže pod tou charismatickou slupkou se skrývá duše tyrana a psychicky narušeného člověka.

„Kde je moje dcera?" chci vědět ze všeho nejvíc.

„Taky tě po letech moc rád vidím, Beco," ignoruje mě.

„Kde je Léonor?!"

„Schovaná. Na chvíli," sedá si na židli naproti mně. Jestli mi do minuty neřekne, kde je má dcera, pokusím se mu přinejmenším urvat hlavu.

„Nemám ti co říct, Archere. Nechci s tebou nic mít, ani s Organizací, ani s dětmi hvězd."

„Mám dojem, že něco bys mi přeci jen říct mohla." V očích se mu zákeřně blýská. Je jako had. Stačí jedna chvilka nepozornosti a otráví vás. A já nemůžu přestat myslet na svou šestiletou malou holčičku, která je někde tady, v sídle šílenců s vymytými mozky. „Zajímalo by mě, kde je škola pro děti hvězd. Nemusíš se ani pokoušet zapírat, vím, že existuje."

Krev mi tuhne v žilách a Archerovi moje zaváhání neuchází.

„Chci nejdřív vidět Léonor," vzpamatovávám se.

„Matky," protáčí očima. Zvedá se, otevírá jediné dveře, které v malé místnosti jsou, a po chvíli se v nich objevuje drobná blonďatá dívenka s rozcuchanými vlásky.

Do očí mi vyhrkávají slzy úlevy. Je v pořádku.

Léonor mi skáče na klín a objímá mě kolem krku, zatímco si Archer sedá zpátky na své místo.

„Já se do té školy nikdy nedostala," promlouvám sama od sebe. Nebýt tu se mnou nejmilovanější člověk v mém životě, možná bych mu cíleně pocuchala nervy a hrála si s ním.
Ale nedopustím, aby se ode mě dcera jen na metr vzdálila. Neohrozím ji pro pár vteřin pobavení. „Když jsme s Philem a Madeleine utekli, zůstali jsme v Edinburghu."

„Ale tvůj drahý bratr tam určitě tráví zatraceně moc času. Ještě nedávno pobíhal po Londýně se sourozenci Muelhauptovými a mým synem." Tentokrát si všímám já, jak zatíná ruku v pěst a zase povoluje.

„Jacob ti přeběhnul?" Jen těžko můžu skrývat jízlivost ve svém hlase. Alespoň ten kluk to má v hlavě v pořádku, když otec ne. „Jaká škoda."

„Něco vědět musíš," mračí se a záměrně nereaguje na mou provokaci a já si musím připomínat, že bych si podruhé měla hlídat jazyk.

„Dřív, než jsme se stihli do školy dostat, jste zabili Owena a já s Madeleine přišla o schopnosti. Nebyl jedinej důvod, proč bychom do té školy měly nastoupit, ne pro nás dvě."

„Já ti ale nevěřím, Rebecco," mhouří nebezpečně oči a mně poskakuje srdce.

Jak ho mám přesvědčit, že nelžu?

„Dala bych ti přesné souřadnice, kdybych je znala a znamenalo by to, že nás odtud hned pustíš," naznačuju, že když je tu Léonor, má mě ve své moci. A mít informace o poloze školy, kvůli bezpečí dcery bych mu ji hned dala. Jestli někoho z duše nenávidím, je to Archer Crosley. Ale udělala bych cokoli, jen aby se na ni ani křivě nepodíval. Pokud jde o ni, jde vše stranou. Všechno.

„Sakra," vrčí, čímž potvrzuje, že mi věří. „Do hajzlu."

Nevím, co dál bychom mohli řešit, a čekám, že nás pustí. Celá Organizace je ohromným bezcitným kolosem, kterého jsem kdysi taky byla součástí. Dřív. Řekla jsem mu, co vím, respektive nevím, a čekám, že nás nechá odejít.

„Archere!"

Do místnosti jako velká voda vpadá energická žena s modrýma očima. V ruce drží telefon a ve tváři má vepsaný vítězný úsměv. Eugenia Crosleyová, druhá Archerova žena. Nevěnuje mi jediný pohled, zato já z ní nemůžu spustit oči. Má radost a připomíná mi někoho, kdo právě dostal první auto.

„Co?!" vyštěkává Archer a mně se na chvíli zatmívá před očima.

„Jsou na Faerských ostrovech! Mají mezi sebou zrádce. Stačí je jen zaměřit."

Archer na ni chvíli bez pohnutí zírá, s pusou dokořán.

A já ze sebe musím setřást ten šok, který mě zasahuje až do morku kostí.

Sám velitel Organizace zřejmě čeká, až mu manželka oznámí, že se jedná o vtip. Ale ona jen čeká, až se Archer pohne.

„Chcete napadnout školu plnou dětí, které mají nadpřirozené schopnosti?" vyjekávám. „Zničí vás."

„Naopak," otáčí se na mě Eugenia. „Experimenty, které jsme celá léta dělali na vlastních dětech hvězd, se konečně vyplatily. Víme, jak jim schopnosti na dálku deaktivovat. Navíc, většina z nich nic pořádného neumím."

„Phil vám to nikdy nedovolí."

„A přesně pro ten případ," říká Archer, přichází blíž a hladí Léonor po vlasech, „máme tebe a tvou sladkou Noru. Tvoji rodiče tě hledají. A komu zavolají jako prvnímu? Tvému bratrovi. Přece nenechá svou starší sestru a neteř v problému. Přijde si pro vás. Takže ani nebude na místě, až zahájíme akci."

„Ty bastarde! Doufám, že vám všem –"

„No no, nemluv takhle před malou. A abys věděla, nehodlám je zabíjet, mám svoje plány," usmívá se zlověstně a s tímhle taky odchází. Nepotřebuje nic víc dodávat.

Někdo z ostrovů prozradil, kde se nachází škola. Odlákají Phila pryč. A já vím, že jakmile mu naši řeknou, že jsme s Léonor pryč, přijde.

„Uvidíme stlejdu?" zvedá Nora hlavu. Naštěstí si neuvědomuje, co se děje.

„Ano," přikyvuju pomalu. „Přijde na návštěvu."

Velmi brzy, nejspíš.

A tím jen akorát uspíší zkázu všech ve škole.

Vesmír jim pomáhej...