💛Tato vzpomínka je věnována koni, který byl ochoten mě mít na svém hřbetě a mohla jsem s ním prožít nejen krásné, ale i plné adrenalinu společné chvíle.💛

Od malička ve mě rodiče podporovali lásku ke zvířatům a přírodě. Ve druhé třídě jsme si domů vzali kocourka z útulku, který se stal mým zvířecím přítelem, ale u kocourka to nezůstalo.

Ve třetí třídě jsme v rámci s projektem Země s naší třídou navštívili městský hřebčinec. Tehdy ve mě vzplála jiskra touhy po koních. Vůně koní a majestátně vyhlížející tvorové ze svých boxů natahovaly krky, jestli pro ně nemáme něco dobrého. Jejich pohled mě očaroval mávnutím hůlky.

Má teta od svých čtrnácti let jezdila na koni, ale později musela skončit z důvodu nedostatku času. Můj taťka jezdil na střední škole, jelikož to byl dobrovolný předmět, který si vybral místo basketbalu.

Já po těchto dvou členech rodiny získala geny a lásku ke koním. Před prázdninami jsem po návštěvě hřebčince dostala ošklivou alergickou reakci a strávila jsem tak jejím léčením dva měsíce. Listovala jsem tetinými knihami o koních a četla jsem o nich celé hodiny.

S příchodem prázdnin jsem byla několikrát na vyjížďce na koni, které jsem si zamilovala. To léto se stalo mým osudným spolu s vyjížďkami polemi i lesy. Toužila jsem se dozvědět víc ze světa kopyt a závodů.

S začátkem školy a vstupu do čtvrté třídy jsem začala jezdit nejen na vyjížďky, ale i na jízdárně a postupně se učit řeči těla koní a porozumění jejich duši.

Jezdila jsem jedenkrát týdně a posilovala jsem téměř denně. Touha být u koní byla neskutečná. Chtěla jsem se stále zlepšovat a dělala jsem velké pokroky.

Taťka mi nemusel pomáhat se sedlem, jelikož jsem ho uzvedla a na vysoká koňská záda jsem ho dokázala dát sama. Byla jsem šťastná a uvolněná. Má zbrklost se u koní poděla ten tam. Naučila jsem se nejen trpělivosti, ale i spoustě dovedností, které se mi hodily i později postupem času.

Po roce jsem nejen klusala, ale jezdila i přes kavalety (rozložená břevna z překážek) a dokázala jezdit bez sedla a udržet se tam.

Radost a uvolněnost bylo to, co jsem potřebovala. Víkendy strávené se svými novými čtyřnohými přáteli byli k nezaplacení.

Zima a mráz mě neodradily spolu s deštěm zanevřít na krásné dvě hodiny u koní. Vedro a pot v létě mi nedělaly problém a posouvaly se do pozadí mezi nepodstatné věci.

Po dvou letech jsem cválala nejen po obdélníkové pískové a travnaté jízdárně, ale i po zasněženém lese a louce. Sníh se odlupoval od kopyt a já se cítila jako volný pták na obloze.

Nakonec se mi podařilo přemluvit i tetu, která se s mojí sdílenou láskou ke koním vrátila. Oprášila jezdecké kalhoty a helmu ze skříně a vydala se na svou první hodinu po několika letech.

Obě jsme byly šťastné a spokojené. Čas u koní utíkal až příliš rychle, jako spadající voda z vodopádu. Postupně jsem si našla i nějaké ty kamarádky u koní a bylo to o to veselejší.

Začala jsem jezdit ve dvojici a střídala starší slečny ve věku čtrnácti, šestnácti let. Záviděla jsem holčinám s vlastními koňmi, ale i přesto jsem byla spokojená.

Jednoho letního dne se to stalo. Přišla jsem na hodinu jako každou jinou. Připravila jsem si koně (vyčistila - srst a kopyta -, osedlala a nauzdila) a mohlo se jít na hodinu.

Měla jsem společnou hodinu ještě se slečnou, která jezdila krásného ryzáka s ladnými pohyby. Já seděla na hřbetě bělouše, který byl čistý jako sníh na vrcholku hor. Pasík mě celou hodinu ,,poslouchal" a všechny drezúrní úlohy jsme plnili raz dva.

V polovině hodiny trenérka postavila na kraj jedné stěny jízdárny malou překážku (křížek). Já se lehce zalekla, ale ani to mě neodradilo. Trenérka mi vše vysvětlila a jako první jela slečna na ryzákovi.

Ladně překonali překážku. Já se zhluboka nadechla a vydechla. Zavřela jsem u toho oči a poté se rozjela na překážku. Ten pocit, kdy jsme ji překonali byl dokonalý. Byla jsem šťastná jako blecha ve psím kožichu.

Po hodině jsem o tom brebentila celou cestu domů autem a taťkovi z toho musela jít hlava kolem. Večer jsem vše zavolala tetě, než jsme jeli se sestrou k babičce na pár dní.

Babičce a dědovi jsem to říkala nejmíň každých pět minut a skládala jsem hotové básně na skákání a Pasíka.

Během následujících let jsem jezdila jakéhokoliv koně. Byla jsem přizpůsobivá a chápala jsem zvíře pod sebou. Vnímala jsem každý jeho pohyb a krok. Z klidných koní jsem přesedlala na ty problémovější, až jsem nakonec jezdila samotného soukromého koně své trenérky.

Překážky se jevily jako snadné. Ale přišel i pád z koně. Skákala jsem oxer (dvojitou překážku) a spadla jsem. Špatně jsem stála ve třmenech ale Pasík za nic nemohl. Žádná zlomenina z toho nebyla, pouze naražená kostrč.

Po týdnu jsem se vrátila do sedla a zkusila to znovu. Trochu jsem se bála, ale zvládla jsem to. Z Pasíka jsem přesedlala na svou životní lásku, již zmiňovaného ryzáka - Merlina.

Jeho srst připomínala v létě (ale i v zimě) na slunci kožich lišky a v zimě byla hebká jako malého ledního medvíďete.

V kohoutku měl okolo 165 centimetrů, jelikož já mám 159 centimetrů tak jsem přes něho neviděla. Mé zrzavé konečky vlasů ladily s Merlinem. Stala se z nás nerozlučná dvojka, jako Pat a Mat nebo Tom a Jerry.

Jezdila jsem ho možná sice jenom chvíli, ale přirostl mi k srdci. Sedl mi ze všech koní nejvíce. Cítila jsem ho pod sedlem a každý jeho elegantní a plynulý pohyb.

Věděla jsem kdy se jeho kopyta odrazí od země a kdy se jí zpět dotknou. Znala jsem každý jeho pohyb. On znal mě a já jeho.

Byl stejným milovníkem mrkví jako já a má láska ke koním byla obrovská, zvláště k tomuto jedinci.

Ale vše krásné jednoho dne bohužel končí.

Trenérka měla šestnáctiletou dceru, která šla studovat do Pardubic chov a práci s koňmi a nebyla doma. Ona jí hodně pomáhala s chodem celé ,,školy". Eliška - trenérka - neměla tolik času a nestíhala.

Proto se, ač nerada, rozhodla se školou skončit. Pasík a Merlin byli mladí a proto se je rozhodla prodat, protože mohli posloužit jinému jezdci stejně dobře a na závodech také.

Nabídla mi Merlina ke koupi, ale sto tisíc jsem po kapse nenosila a tak nastalo odloučení.

Zhroutila jsem se, protože koně pro mě představovali opravdu hodně. Méďa - Merlin -, ke mě patřil a já se s ním nechtěla loučit.

Trenérka sice říkala, že to nijak nespěchá, ale i tak. Nastala další vlna koronaviru a já se ke koním po posledním tréninku v říjnu už u Elišky nedostala.

Eliška mi v listopadu, konkrétně sedmnáctého listopadu, napsala, že se skokovými tréninky končí, což znamenalo, že je prodala.

Mojí životní lásku prodala a já s tím nemohla nic dělat.

Ale i s koňmi nehodlám skončit, jen musím najít nové místo kde budu po novém roce jezdit.

Jsem moc vděčná za to, že jsem vůbec dostala tu možnost Merlina s Pasíkem, Champusem a Sharpem poznat. Ačkoliv se s nimi prozatím už neuvidím, jsem i nadále šťastná.

Vzpomínky na ně mi nikdo nevezme a to je to nejdůležitější.

Všechno zlé je pro něco dobré a otevřely se mi tím vrátka do světa hudby a knih, ale na koně nehodlám zanevřít.

Má rada, ačkoliv se to může zdát sebe horší, vždy je to kvůli něčemu. Jednou ta bolest, kterou prožíváš končí a pokud zatím nekončí, pak to není konec ale teprve tvůj začátek.

Pamatujte na to ⬆️

Mé díky patří již zmiňovaným slečnám _shamina_ a PinaCollada_21. Moc vám holky děkuju za účast ve vaší výzvě, moc mi pomohlo se z toho vypsat, jak to často dělávám.

Mocinky moc děkuju dokonalé ArtemisCP, která vytvořila tento dokonalý kabátek 💛

Víc slov asi na závěr nemám, jen veselé Vánoce a snad nový rok 2021 bude i pro Vás lepší než ten končící.

Pokud se potřebujete z něčeho vypsat z nějakého zážitku, určitě to udělejte. Nemusíte knihu publikovat, jde jen o pocit zbavení se tíhy na svých ramenou.

Na závěr přeji bohatého Ježíška a dělejte co vás baví, protože i já se ke koním vrátím hned, jak něco najdu
💛💛💛

Pro zajímavost, tento celý koňský příběh má 1 352 slov.