,,Šiješ už dlouho?" zeptal se mladík, hladíc šicí stroj.

,,Vlastně ani ne," přiznala dívka.

,,Vlastně to neumím vůbec, a navíc je ta blbá soutěž. Nevím, jak z toho ven, protože Chloe má vlastního krejčího, takže to má odost lehčí."

,,Vlastního krejčího?" zeptal se spíš sám pro sebe.

,,No, ano. Její táta jí zaplatí vše, protože je rozmazlená." potvrdila dívka a sedla si na koberec.

Pohled jí padl na chlapcovu kapsu.

,,Myslím, že ti v kapse svítí telefon," upozornila ho a mladík zkoprněl.

,,Joo-eh-jasně, telefon." nervózně se zasmál a otočil se zády k Marinette.

,,Jak to, že ti svítí?!" obořil se Adrien na svou kapsu.

,,Nevím, opravdu ne! Třeba je to nějaká porucha!" bránilo se stvoření a viditelně se v kapse hýbalo.

,,Adriene? S kým to mluvíš?" ozvala se Marinette a mladíkovi až teď došlo, že není sám.

,,Sám se sebou! Jo, sám se sebou." ujišťoval spíš sebe, než dívku, která se na něj koukala ze země.

,,Alya šije kalhoty. Říká, že šaty jsou pro princezny a to ona prý není." pokračovala nenuceně dál.

Blondýn kývl na souhlas, aniž by věděl o čem se dívka baví.

,,Agggrh! Můžeš mě naučit šít? Prosím!"

Adrien párkrát zamrkal, než se z té prosby vzpamatoval.

Měl by jí ukázat šicí dovednosti, které zdědil? Opravdu jí má pomoct?

Ostatně, ona ho taky nechá pár dní bydlet u ní doma.

,,Proč ne?" usmál se a Marinette si sedla vedle něj.

,,Látky najdeš ve stole." poradila mu a pak už jen dychtivě mlčela.

Zprvu to byly rozpíchané prsty, pak už to šlo Marinette samo. Adrien měl radost, že tu jen tak nemarní čas. Otec by byl rád, že se věnuje jejich řemeslu.

Už by ale nebyl rád, že ho ukazuje naprosto cizí dívce.

O týden později

,,A takhle ukončíš řadu." Adrien udělal uzlík a zbylou nit ustřihl.

,,Nemůžu uvěřit tomu, že mi to jde!"

Blondýn se potěšeně usmál a vyndal půlku hotových šatů ze šicího stroje.

,,To je báječné, mohla bych to stihnout!"

Marinette se neovládla a spontánně objala Adriena okolo ramen.

,,Děkuju, už nemusím lhát, že to umím!" pověděla mu se zabořeným obličejem do jeho krku.

Na to, že Marinette zpočátku cítila k Adrienovi jen zášť, se jí líbilo, jak spolu vycházejí.
Samotný Adrien už se tolik nezajímal o Chloe a to těšilo Mari ještě víc.
Začínala mít ráda ten pocit, že jí na někom záleží.

Další ráno se vzbudila s pocitem štěstí, protože zbývaly už jen tři dny do termínu a ona měla obrovskou naději, že to stihne.

Nicméně, zem ji přitahovala víc a víc. Přikládala to faktu, že je ne šikovná a navíc poblouzněná a šťastná za hodně dlouhou dobu.

Jen za ráno se rozplácla třikrát na rovném povrchu.

,,Můžeme, Marinette?" optal se mladík dívky a dívka nemohla uvěřit svým očím.
Ten kluk byl štramák.
Maminka Marinette sehnala mladíkovi pár kusů oblečení a on jako kdyby se proměnil v prvotřídního modela.

Dívka se zmohla jen na lehké kývnutí na souhlas a oba vyrazili z domu.

,,Poslyš Marinette," začal Adrien nejistě.
,,Hm?" houkla oslovená, jako že poslouchá.
,,Proč jsi vlastně lhala o tom, že umíš šít? Dokonce jsi lhala i Alye, ne?"

Za tu krátkou dobu si blondýn dokázal udělat okolo sebe pořádek v lidech, dokázal se vyznat na ulicích a věděl, kam se vrátit. Věděl také, že Alya je hodně dobrá přítelkyně osoby, která šla vedle něj.

,,Adr-Adriene, no, nechci o tom mluvit, víš?" zadrhávala se Mari, absolutně nečekala, že se jí zeptá zrovna na tohle.
Neměla ani vymyšlenou výmluvu!

,,Naučil jsem tě šít, ne? Dlužíš mi to." objasnil jí zelenooký a Marinette jen na sucho polkla. Nemohla mu říct pravdu, ta bolela i jí samotnou a to prostě nešlo!
Ledaže...

,,Řeknu ti to, ale jen pod jednou podmínkou,"

Adrien se zamračil, bylo to jako smlouvat u nich na trhu, nebyl v tom moc dobrý a tak rovnou rezignoval.

,,Fajn, cokoliv chceš."

Dívka se zaradovala, ale náhle na to nasadila kamennou tvář a jala se vyprávění.

,,Víš, každý v mojí rodině má na něco talent. Můj otec a matka umí perfektně péct, moje babička je šíleně odvážná a já? Já jen sedím na zadku, protože na něj pořád padám. Když se mě Alya zeptala, co umím, zpanikařila jsem. Měla jsem za to, že kdybych jí řekla, že na nic, že by se se mnou přestala vídat, povídat si se mnou. V té době jsem si to nemohla dovolit, protože jsem tu nikoho kromě ní neměla. Jasně, že mě to mrzí, ale díky tobě už jí vlastně nelžu."

Zelenooký tiše poslouchal a oba spolu dále kráčeli cestou do školy.

,,To mě mrzí, vůbec mě to nenapadlo. Nechtěl jsem ti připomínat minulost a určitě jsi talentovaná!"

,,Děkuji ti, Adriene," usmála se Marinette a najednou se zastavila.

,,A teď mi pověz něco ty. Proč ti k sakru pořád svítí ta kapsa?"