„Vysvětli mi, jak jsi mohla pokazit tak jednoduchou věc?! Já tě tam zachraňuju jako blbec a zjistím, že to bylo k ničemu!”

Obě seděly ve staré dobré úklidové místnosti a Zoey nadávala jako špaček. Nepustila Ignis k jedinému slovu, takže nezbývalo než čekat až se uklidní.

„Možná kvůli tomu budeme mít velký problém. Zatraceně kdyby na to někdo přišel, tak jsme ty víš kde! Byly jsme po škole ve škole, vloupaly se do kabinetu a lhaly zástupkyni, fakt super!”

„Klid Zoey.” Její kamarádka byla opravdu vytočená a Ignis si toho byla dobře vědomá.

„A ty mi potom oznámíš, že jsi tam nechala to nejdůležitější. To bez čeho se nemůžeš dneska vrátit, kdybys tam nechala tu kopii, tak bychom tu fotku vrátily do šuplíku a vymyslely něco jiného. Jenže proč by to mělo být tak jednoduchý? A potom mi ještě říkáš abych se uklidnila!”

„Promiň.”

„To je všechno co mi řekneš?” Rozmáchla se doširoka rukama až se s rachotem sesypala na zem hromada kyblíků s hadry. Jeden i přistál Zoey na hlavě.

S vytřeštěnýma očima ho od sebe hodila co nejdál. „Na tohle fakt nemám.”

Za jiných okolností by se Ignis nad kamarádčiným chováním bavila, někdy Zoey působila dost nafoukaně, když šílela z nepořádku, ale prostě to měla v rodině.

Její matka ani otec nesnesli v domě ani zrnko prachu a pokud se tam nějaké objevilo, byl z toho problém mezinárodní úrovně. Což byl docela problém, vzhledem k tomu že měli čtyři děti, přičemž všechni kromě Zoey byli kluci. Z toho důvodu si taky maminka najala uklízečku.

„Hele, já vím, že se toho hodně stalo a málem jsem tě uvrtala do pořádného průšvihu, jenže když tu fotku nevrátím na místo, tak je po mě!”

„To mi došlo! Jenže já už nechci riskovat, že mě chytí!”

„Nemusíš.”

„Cože?” tohle Zoey nečekala, „jak to myslíš?”

„Půjdu sama. Máš pravdu, neměla jsem tě do toho uvrtat. Promiň,” Ignis se omluvně usmála. Nechtěla, aby její nejlepší kamarádka měla problém.

„Jsi si jistá?” Začala najednou Zoey pochybovat.

„Jo jsem. Za chvíli začíná hodina, tak utíkej,” usmála se a pomalu vstala. Ona na ni trochu zmateně pohlédla, ale vstala taky.  Otevřela jí dveře a pokynul ven, ona se zastavila a na chvíli ještě zapochybovala, avšak když Ignis zavřela hlavou, tak jen kývla.

„Dobře, díky. Držím palce, nedej se,” usmála se a vyšla ven.

Na chvíli se posadila do tureckého sedu a opřela se lokty o kolena. Co teď bude dělat? Řekla sice že to zvládne, jenže nemá žádný plán. Kdyby tak věděla, kde se fotografie nachází, bylo by to jednodušší. Buďto zůstala ležet v kopírce, což je ta nejhorší možnost, nebo jí ředitelka našla a ona má sakra smůlu.

Projela si prsty své krátké vlasy. Tohle je beznadějné. Buď dostane bídu od mamky, nebo od zástupkyně. Nemohla se rozhodnout co je horší.

Dostala nápad. Mohla by za paní Cooperovou přijít s nějakou žádostí a až se otočí, nenápadně fotografii která by měla ležet někde vedle tiskárny, sebere. To je první možnost. Ta druhá je taková, že pokud fotografii zástupkyně našla, dostane velkou bídu a možná i nějakou tu poznámku, ale bude mít co potřebuje.

Má do toho jít? Stojí to za to?

To je otázka i na vás🤔. Má to udělat a riskovat, nebo se na to vykašlat? Co byste udělali vy?