V kapse jí zavibroval telefon. Ztuhla a pohlédla na učitele. Naštěstí zrovna zápasil s tiskárnou a nevypadal, že by dával pozor co se děje kolem něj.

Opatrně mobil vytáhla a pohlédla na display. Při pohledu na zprávu od Zoey měla co dělat, aby nahlas nezanadávala.

Vypadni od tamtud co nejrychleji. Cooperová se vrací. Z.

Krátké, výstižné, smrtící. Takhle na ni ona slova působila. Naprosto netušila co dělat. Byla v háji. Nemůže tam sedět celý zbytek dne. Dříve nebo později by ji někdo objevil.

Třesoucíma rukama začala vyťukávat odpověď. Zoufalství z ní přímo čišelo.

Ve zprávě vysvětlila kamarádce svou situaci a žádala ji o pomoc. Potřebovala, aby paní Cooperovou zkusila ještě zdržet před kabinetem, že snad do té doby onen učitel vyleze. Prý až bude čistý vzduch, tak třikrát hlasitě dupne.

Obrovská úleva ji zalila, když si učitel vzal papíry, strčil je do desek a zamířil ke dveřím. Jakmile vyšel ven, uslyšela zvuk hovoru. Určitě se potkal se zástupkyní a začali se bavit.

Rychle doběhla pro kopii fotky a strčila si ji pod triko. Hned rychle zamířila ke dveřím a přitiskla ke dveřím ucho. Pořád slyšela jen oba učitele, takže neměla jistotu, že k ní jsou oba zády.

Klika, na které držela ruku se pohla. Rychle uskočila vzad a byla připravená co nejrychleji proběhnout ven. V tu chvíli, ale uslyšela Zoeyin hlas. Něco oběma učitelům divoce sdělovala, a k Ignisině radosti, klika se vrátila zas do normální polohy.

S nádechem došla zpět ke dveřím a čekala na signál. Chvíli se nic nedělo, ale náhle se ozvaly tři duté rány. Co nejtišeji otevřela dveře a vyklouzla ven. Stála za zády učitelů a koukala na kamarádku ležící na zemi, jak se drží za břicho. Na chvíli se lekla, ale hned pochopila.

Prodrala se kolem učitelů a zvedla ji ze země.

„Zoey! Ty sis zase nevzala prášek? Hledám tě po celé škole," spustila co nepřesvědčivěji. Učitelé stále ještě v šoku jen zírali.

„Jo už jsem v pohodě... Promiň," kuňkla Zoey a potajmu na Ignis mrkla.

Zoey se otočila na učitele. „Omlouvám se, ona když si nevezme prášek, tak mívá křeče v žaludku," omlouvně se usmála. „No my už musíme jít, za chvíli je hodina. Nashledanou."

Doufala, že na ně učitelé nic nezavolají a ony to nebudou muset hrát znova. Jakmile jim zmizely z dohledu, tak se rozeběhly po schodech pryč.

Rozhodly se, že půjdou do třídy, aby nebylo divné, že se tolikrát viděly s učiteli, ale nebyly na hodinách. Došly si tedy do úklidové místnosti pro tašky a vyrazily na další hodinu.

Skoro nikdo si jejich nepřítomnosti naštěstí nevšiml a když už ano, tak to neřešil. Bylo to normální, dělal to každý.

Obě seděly v lavici a nepromluvily ani slovo. Byly pořád ještě v šoku. Vzpamatovaly se až v hodině a začaly to potichu probírat.

„Zatraceně Zoey. Tys byla naprosto perfektní," šeptala Ignis rozrušeně.

„Díky, ale nepočítej s tím, že ještě někdy něco podobného udělám," úšklíbla se dívka; už tak z toho měla dost velké trauma.

„Hlavně že máme tu fotku," zazubila se Ignis. „podívej." Vyndala si fotku zpod trička a podala jí ji.

„Ještě že tak, asi bych tě zabila kdyby sis ji tam nechala."

„Ignis, Zoey, ztište to tam!" Přerušil je hlas učitelky a ihned ztichly. Za chvíli, ale zas pokračovaly.

„Podej i ten originál, ať vidíme, že je dobře okopírovaná," sykla ke kamarádce černovláska. Ta kývla a sáhla si za triko. Potom ztuhla a začala se hrabat v tašce. Nakonec se zoufale otočila na kamarádku.

„Nemám ji, zůstala tam," vysoukala ze sebe.

Zoey zbledla, pak vyskočila a zaječela na ni. „To nemyslíš vážně!"

„Děvčata klid, nebo půjdete od sebe!"