Opatrně vyhlédla pootevřenými dveřmi ven a do temné místnosti pronikl osamocený paprsek světla. Na chodbě se míhali studenti pospíchající na druhou hodinu.

Obyčejně by byla mezi nimi, ale nyní měla jiné plány. Očima hledala vysokou černovlásku, se kterou se zde měla sejít.

Zorničky se jí rozšířily, když zahlédla objekt svého zájmu. Pohled jí ale zastínil krátký pramen vlasů. Zastrčila si ho za ucho, jenže on ihned spadl nazpět. Přestala mu věnovat pozornost a pouze natočila hlavu tak aby jí nepřekážel. Upřela svůj pohled zpátky do chodby.

K jejímu úkrytu nejistě přicházela vysoká černovláska, chvíli se rozhlížela a zůstala nerozhodně stát. Vypadala bezradně. Chodba se mezitím naštěstí vyprázdnila, všichni už byli ve třídách, takže nic nebránilo jejímu plánu.

Tiše otevřela dveře dokořán a vytáhla černovlasou dívku dovnitř. Ta přidušeně vykřikla, zatímco se po ní ohnala rukou.

„Tiše Zoey, to jsem já,” zašeptala a posvítila na kamarádku baterkou.

„Zatraceně Ignis! Musíš mě tak děsit?” zanadávala dívka a zakryla si oči před prudkým světlem.

„Promiň, chtěla jsem, aby to bylo rychle. Sama bys sem nevlezla,” ušklíbla se Ignis a sklonila baterku.

Zoey se konečně rozhlédla a nakrčila nos. Kolem byla košťata, mopy a jiné věci na uklízení, tohle bylo to poslední místo kde chtěla být.

Ignis se pohodlně usadila na zaprášenou zem a poklepala na místo vedle sebe rukou. Černovláska podlahu trochu znechuceně pozorovala, ale přisedla si.

„Vysvětlíš mi konečně co to má znamenat? Uvědomuješ si, že kvůli tobě jsem za školou? A proč jsme v úklidové místnosti?!” Podívala se Zoey naštvaně na drobnou hnědovlásku a odsunula se od zaprášeného koštěte po své levici.

„Uvidíš, mám tu něco zajímavého,” odvětila Ignis s jiskřičkami v očích a začala se hrabat v tašce vedle sebe. Za chvíli cosi vytáhla a položila to před Zoey.

„Ty jsi to dokázala,” zašeptala a vzala fotografii do rukou. Byli na ní dva mladí lidé s širokými úsměvy.

„Dokázala," potvrdila Ignis, „ale byla to fuška. Máma ji opravdu dobře schovala, " dodala s úsměvem; celá zářila a koukala fotografii se štěstím v očích.

„Nechápu proč ti ji nechtěla ukázat. Vždyť je to jenom fotka,” namítla černovláska a přimhouřila oči, aby lépe viděla, světlo z baterky bylo velmi slabé.

„Mě se neptej.” Ignis pokrčila teatrálně rameny.

Vzduch kolem jako nůž proťal táhlý ostrý zvuk. Zvonění na první hodinu. Obě sebou trhly a chvíli bylo v místnosti naprosté ticho, za chvíli se zase obě nakolnily nad fotografii.

„Hele. Víš co si o tvém tátovi myslím?” Zvedla po chvíli Zoey dychtivě hlavu a otočila se na Ignis. Ta tázavě nadzvedla obočí a čekala co za moudro z ní vypadne.

„Že vypadal jako drak, ale nemyslím to jako vzhledově. Má takovou auru,” odpověděla pyšně.

„Nezačínej s tím zase,” zasténala Ignis a dívala se na kamarádku jako na blázna.

„Co je?” Reagovala Zoey uraženě a pohodila si černými vlasy.  Ranila její okultistickou duši.

„Doufám, že nechceš znovu začít s něčím jako loni?” Zamračila se Ignis na kamarádku.

Celý minulý rok jí Zoey tajně sledovala s přesvědčením, že je vlkodlak. Moc dobrá v tom nebyla, protože si jí Ignis hned všimla. Ze začátku nepochopila o co jde, tak dělala že nic, jenže po nějaké době to nevydržela a  kamarádce pořádně vynadala.

Je dost nebezpečné mít za kamarádku milovníci nadpřirozena.

„Ale já si byla opravdu jistá!” zakvílela zoufale černovláska.

„Vlkodlaci ani nic takového neexistuje.” Mávla rázně rukou hnědovláska a málem shodila koště vedle sebe. Odtáhla se kousek dál a ostražitě na něj pohlédla.

„To, že jsi je nikdy neviděla neznamená že nejsou,” zabručela Zoey a otočila se znovu k fotce.

„Ale znamená.” Ignis ukončila jejich debatu. Na takové blbosti neměla čas ani náladu.

„O té fotce si promluvíme ještě později. Teď musíme jít dokud je ještě hodina.” Sebrala kamarádce fotku z rukou a vstala.

Zoey na ni udiveně pohlédla. „Co tím myslíš?"

„Potřebuju ji okopírovat. Mamka by mohla zjistit, že zmizela,” vysvětlila sebejistě Ignis.

„Kde to chceš udělat?” Udiveně na ni kamarádka pohlédla a také vstala.

„Přece ve sborovně.” Usmála se pyšně nad svým plánem.

„Ty jsi se úplně zbláznila.”

„Klid, mám všechno vymyšlený.” Mávla odmítavě rukou.

Zoey se zakabonila, ale nakonec povolila. „Tak povídej génie.” Povzdechla si rezignovaně a založila ruce na hrudi.

Ehm...už jsem tu zase s novým příběhem. Nikdy se nepoučím..😂 Doufám, že se první kapitola líbila a budete příběh číst i nadále.😊❤ Děkuji za každou zpětnou vazbu...

~ Ali_wolfi ~