„Upřímnou soustrast," prohlásil notář a obřadně si s každým z celého shromážděného příbuzenstva potřásl rukou. Pak si nasadil cvikr a začal předčítat: „Já, Faith Abernathy odkazuji veškeré své hmotné jmění..." Krátce se odmlčel pro dramatický efekt a pak pokračoval: „Svému prasynovci Edwardovi Levingstonovi." 
„Cože?!" vykřikli naráz Doreenini rodiče. 
„Svému prasynovci Edwardovi Levingstonovi," zopakoval klidně notář. 
„Ale, ale, jak je to možné? Doreen měla všechno dědit!" 
„Závěť je jasná, platná a nezpochybnitelná," pokrčil rameny.
Dívka si všimla vítězoslavného šklebu svého bratrance, ale bylo jí to jedno. V poslední době jí nezáleželo téměř na ničem. Rodina se začala hádat. Křičeli na sebe a div se na sebe nevrhli. Nenápadně vyklouzla ven. Nadechla se čerstvého vzduchu a rychlým krokem zamířila k domu. Vyběhla schody a začala si balit věci. 
„Slečno? Co se děje?" nakoukla do jejího pokoje Giselle. 
„Nic, Giselle, vůbec nic jsem nezdědila. Půjdu k rodičům," prohlásila lhostejně a do zavazadel ledabyle házela své oblečení, několik knih a dopisy od Jacoba. 
„A... co bude se mnou?" zeptala se zdrceně její vychovatelka. 
„Vy se určitě dobře vdáte a vychováte kupu svých vlastních dětí. Jste skvělá dívka a váš muž vás bude mít moc rád," usmála se na ni její bývalá svěřenkyně. „Sbohem, Giselle."
„Sbohem, Doreen."
Krátce se objaly, pak Doreen popadla otlučené kufříky, se kterými kdysi přišla do tohoto domu, prošla zahradou, bránou, ani se neohlédla. 

„Pohni Doreen," popoháněla ji matka.
Dívka upravila nejmladším bratrům černé kabátky. Pak si uhladila záhyby na svých smutečních šatech a rodina vyrazila husím pochodem do kostela. Zvony zněly nad městečkem. Bratři se pošťuchovali.
Připojili se k ostatním příbuzným, zatím shromážděným venku. Navzájem si sdělovali svou neupřímně upřímnou soustrast a v duchu si přáli, aby se s těmi otravnými lidmi už nikdy nemuseli setkat. „Jaká to tragédie, upadnout! Kolik let ještě mohla žít, vždyť její zdraví bylo v nejlepším pořádku," říkali.
Dívka stála trochu stranou a do rozhovorů se nezapojovala, i když ji všichni litovali.
„Je tak zdrcená, chudinka. Faith ji zbožňovala."

Neřekla jim, že smutek ani trochu necítila. Nebylo jí líto kruté osoby, která jí několik let systematicky trávila, která zabila jejího přítele, zabila každého, kdo se jí znelíbil. Naopak, byla ráda, že je již po smrti, že již bude pokoj.

Z těchto myšlenek ji vyrušilo poklepání na rameno. Otočila se. 
„Dobrý den, slečno Levingston," pozdravil ji s úsměvem Jacob ve smutečním oblečení. 
„Co tu děláte?" zeptala se a překvapením zapomněla na zdvořilost. 
„James má dnes odpoledne pohřeb, myslím, že by chtěl, abyste na něm byla. Mám tu bryčku, měli bychom hned vyrazit, abychom to stihli." 
„To asi ano, ale já... já nemůžu." 
„Proč?" 
„Nemyslím tím, že nechci, ale..." 
„Co jste zač?" obořili se na mladíka příbuzní, kteří si až teď všimli jeho přítomnosti. 
„Jacob Sherwood," představil se chladně a trochu se uklonil. 
„Vy! Jak se vůbec opovažujete se tady ukazovat? Ta drzost! Hanba rodiny!"
Doreen si všimla, že Jacob zatíná pěsti a chystá se k útoku. Na vteřinu se jí podíval do očí. Viděla v nich tolik lítosti, že nikdy nebyl a nebude brán jako ostatním rovný. A proč? Byl to nejlepší člověk, jakého znala.

Najednou si uvědomila, že na tom, zda se stane ostudou rodiny, záleží jen pramálo. Paní Abernathy tak zuřivě udržovala dobrou pověst, tak urputně, jako by na tom záviselo všechno. V tom okamžiku dívka sebrala všechnu odvahu, kterou měla a prohlásila: „Pojedu s vámi." 
„Cože? Kam? To nesmíš," chytila ji matka.
Doreen se jí vytrhla, vzala Jacoba za ruku a nechala se odvést k bryčce. Pomohl jí na kozlík a pak vylezl za ní. Celé vyděšené, překvapené a možná také znechucené příbuzenstvo mohlo jen sledovat, jak jedou z města pryč. Když vjeli na polní cestu, Doreen si opřela hlavu o Jacobovo rameno. Jeli rychle, vítr je šlehal do tváří. Usmívala se. Konečně byla volná. Cítila se, jako by se po dlouhých letech vracela domů. Cítila se... šťastná.

Když byla vesnice skoro na dohled, prohlásil mladík jen tak mimochodem: „Napadlo mě, že byste mohla zůstat v domě Za Řekou. Teď už se asi vrátit nemůžete."
„Děkuji za nabídku, ale nebudu vám tam vadit? A co tomu řeknou lidé?" 
„Proč by měli něco říkat? Pomluvy by byly, kdybyste jako paní domu bydlela někde jinde. Chci tím říct," nadechl se, „vzala byste si mě?"
Usmála se, ale nechala ho chvíli čekat na odpověď. Pak ho políbila na tvář a do ucha mu zašeptala: „Moc ráda."