Přestože šla spát pozdě a velmi unavená, probudila se Doreen za svítání, jako obvykle. Přehodila si přes ramena šál, obula se a vyklouzla z pokojíčku. Potichu sešla po schodech a zamířila do kuchyně. Jacob seděl u krbu a zíral na studený popel. Oknem, dokořán otevřeným vnikal do místnosti chlad a drobné kapky deště. 
„Dobré ráno," popřála mu Doreen a zavřela okno. 
„Dobré ráno," zamumlal a promnul si oči. 
„Dáte si čaj?" 
„Kdybyste byla tak hodná, slečno," odpověděl.
Po chvíli mu podala šálek s vroucím nápojem, sama se posadila ke stolu a začala snídat. Přitom pozorovala, jak mladík nepřítomně usrkává čaj. 
„Kde jsou psi?" zeptala se po chvíli. 
„Ve stáji. Mají tam pelech." 
„Aha. To jsem nevěděla."
Zase bylo ticho. 
„Vy jste vůbec nespal?" Neodpověděl. 
„James vám dělá starosti?"
Otočil se na ni: „To není vaše věc."
Vstal, postavil porcelán na stůl a zase si sedl na své místo. 
„Myslíte, že jsem si jeho podivného chování nevšimla?" 
„Ne, to si nemyslím." 
„Dneska zase poleze na střechu?" 
„Dneska mu neodemknu. Minule jsem udělal chybu a nezabránil tomu." 
„Byl vždycky takový?" 
„Když jsme byli děti, tak ne."
Dívka se posadila se tak, aby viděla Jacobovi do očí. Ten ale uhnul pohledem. 
„Pane Sherwoode..." začala, nedokázala ale otázku dokončit. Možná proto, že jich měla tolik. Mladík vstal a oblékl si kabát, který měl přehozený přes opěradlo židle. 
„Musím do vesnice, zaplatit to, co včera prohrál," vysvětlil. 
„Teď, v takovém dešti?" 
„Nejsem z cukru," řekl a odešel. Doreen osaměla. 

James celé dopoledne bušil na dveře a křičel, aby ho někdo pustil.
„Nemáme klíč, pane Sherwoode," volala na něj Doreen, „váš bratr ho odnesl."
Neznala slova, kterými vězeň nazýval svého mladšího bratra, snadno si ale domyslela, že to byly nejsprostší nadávky, jaké v té chvíli napadly. Už si jej  nevšímala.

Byl už pomalu čas k obědu. Dívky seděly v kuchyni a četly si, když vrzly dveře a do místnosti vešel promoklý Jacob. 
„Něco pro vás mám," prohlásil a hodil Giselle do klína dopis. Druhou obálku podal Doreen. Dívka mu poděkovala a psaní otevřela. Bylo krátké:

Milá Doreen,

přestože jsi se nepsala v tom jediném dopise, který jsi mi poslala, tvou vychovatelkou jsem byla zpravena, že tvé zdraví je již v nejlepším pořádku. Pokládám proto za zbytečné tvůj pobyt v tom domě protahovat a pošlu pro tebe za týden kočár. 

Faith Abernathy

Ode dne, kdy tetička dopis napsala už uběhly dva dny. 
„Co píše paní Abernathy?" nakukovala jí Giselle přes rameno. 
„Za pět dnů odjíždíme," řekla Doreen a dopis jí podala. Její vychovatelka ho bleskurychle přečetla a celá se rozzářila.
„No konečně, už se těším, až odsud zmizíme. Město! Zábava! Lidi! Nebudeme si muset vařit, o nic se starat. Budeme mít zase největší pohodlí. Žádní nezdvořáci už nás nebudou obtěžovat, to bude skvělé" radovala se.
Její svěřenkyně vrhla omluvný pohled na Jacoba sedícího u krbu. Zachytil jej, ale z jeho kamenné tváře nedokázala vyčíst, jestli její omluvu přijal, nebo ne. 
„Každopádně ještě si vařit musíme, takže vzhůru do toho a půl je hotovo," zvedla se a zamířila do spíže.

Odpoledne zase musely strávit vevnitř. Doreen se ale vůbec nedokázala soustředit na čtení. Odjet, tak brzo! Přes počáteční špatný dojem se jí v domě Za Řekou moc líbilo. Na Jamesovy výkyvy nálad by si zvykla, Jacob už se choval, na jeho poměry, mnohem přátelštěji. Jejich psy měla moc ráda. Lidi ve vesnici byli přátelštější a upřímnější než ona lepší společnost, do které se měla vrátit. Odložila knížku a posadila se k oknu.
Na pochmurnou krajinu se vytrvale snášel déšť. Ovce, obvykle se toulající po kopcích, byly někde schované před deštěm. Jedině polorozpadlá stavba mezi skalami statečně vzdorovala vodě. Květinový dům. Dům smutku. Jak jen ji přitahoval. Napínal její zvědavost na skřipec. Tak moc se do něj chtěla podívat. Co se v něm skrývá? Proč o něm starší bratr odmítá mluvit? Proč je vidět v očích mladšího bratra záchvěv strachu, kdykoli je před ním vysloveno Květinový dům? Copak mohou kletby existovat? Její racionální stránka tvrdila, že ne. Ta druhá část její duše zbožňující příběhy byla na pochybách. Ale obě chtěly vědět pravdu, znát ji celou a ne jen střípky. Povzdechla si.
„Doreen, co je s vámi? Jste nějaká zamyšlená," oslovila ji Giselle. 
„Nechce se mi domů," odpověděla, aniž by odtrhla zrak od krajiny.
Po chvíli se vrátila ke své knize, v myšlenkách se ale stále toulala venku.