„Říkala jsem vám, že se budeme nudit," prohlásila Giselle. Kapky deště už třetí den nepřetržitě pleskaly na sklo. Doreen seděla u okna a toužebně se dívala do dálky. Všechny její plány byly vymyšlené pro slunečné dny, protože v euforii z cesty zapomněla, jak vypadá anglické počasí. V domě nebylo co dělat. Dny trávily střídavě ve svém pokojíku nebo v kuchyni. Otevřely se dveře. Doreen se rychle otočila, doufajíc, že přišel James, který se od začátku deště neukázal. Jediný pohled na promoklého Jacoba ji vyvedl z omylu, proto zaujala stejnou pozici jako předtím. Zablýsklo se. Světlo na moment ozářilo protější kopce. Dívčin zrak po nich nezaujatě bloudil, než zahlédla něco, co určitě nebyla skála, přesto to bylo kamenné. 
„Giselle, pojďte se podívat," zavolala na vychovatelku. 
„Co to asi může být za dům?" uvažovala nahlas. 
„Rozbořené stavení, které někdo opustil, majitelé se odstěhovali nebo zemřeli a dědici o něj neměli zájem," odpověděla jí společnice, která se ani neobtěžovala vstát ze své židle. „To je Květinový dům," ozvalo se. Doreen se obrátila a zeptala se: „Květinový dům?" 
„Nejen že je otravná, ona je i hluchá," otráveně zamumlal Jacob a byl na odchodu. 
„Počkejte, proč se mu říká Květinový dům?" postavila se mu do cesty. Konečně něco, co by ji mohlo vytrhnout z nudy. 
„Já mu tak říkám." 
„A proč?" 
„Nebuďte vlezlá." 
„Je to snad nějaké tajemství? Co tam roste?" 
„Nic. Je to tam prokleté." 
„Prokleté?" zazářily dívce oči. 
Zamračil se: „Čtete moc knížek a myslíte si, jak je to dobrodružné. To není legrace. Prokletí nikdy není legrace."
Odstrčil ji a otevřel dveře. Nestihl ale uniknout její další otázce: „A proč je ten dům prokletý?" Obrátil se a namířil si to přímo k ní. Jeho pohled ji vyděsil. Couvla. 
„Řeknu Vám to narovinu. Nechci vás mít tady," ukázal kolem sebe, „ale ani na svědomí. Nelezte tam."
Pak se za ním zabouchly dveře. 
„Je to blázen, Doreen," řekla Giselle, která celou scénu sledovala. 
„Možná. Věříte na kletby?" posadila se dívka na své místo u okna. 
„Ne. Žijeme přece v moderní době. Na kletby věří jen děti, staré báby a blázni jako je on," odpověděla vychovatelka a vrátila se ke své knize. 

Večer Doreen vstala, ve spíži vyhrabala nějakou zeleninu a uvařila polévku. Giselle mezitím našla trochu otlučené talíře a prostřela na stůl. Už si za těch pár dnů zvykly, že se o sebe musí starat samy. Sice je zajímalo, kde je nějaké služebnictvo, staršího z bratrů se ale nestihly zeptat a mladší je až do onoho dopoledne ignoroval.
Z jídla je vyrušil štěkot psů a bujarý hlahol. 
„James se konečně vrátil," zajásala Doreen a zvedla se od stolu. To už ale byl její příbuzný v místnosti a cosi vykládal. 
„Pane Sherwoode, já vám nerozumím," snažila se zpomalit tok jeho slov Doreen. „Jděte raději dál, je opilý," vyskočila Giselle a postavila se před ni. Nijak na její slova nereagoval a vyběhl na dvůr. 
„To bylo podivné," řekly si dívky pro sebe a vrátily se ke své večeři. Za několik minut se ale dočkaly dalšího vyrušení. Kuchyní proběhl jako střela Jacob následovaný smečkou psů. Ani za sebou nezavřel dveře. 
„Co tam děláš, ty skopová hlavo?" zařval. 
„To mluví na nás?" zeptala se dotčeně Giselle. 
„To by mluvil v množném čísle," odpověděla Doreen a vyběhla ven. Giselle ji následovala. „Zůstaňte vevnitř!" zakřičel na ně, ale neposlechly ho.

Venku na dešti se jim naskytla vskutku bizarní scéna. James balancoval na střeše, v rukou nějaké nářadí. Zablesklo se. Jacob se vrhl k žebříku a hbitě šplhal na střechu. 
„V bouřce nebudeš spravovat střechu, ty pitomče, ani to neumíš!" křičel na svého bratra. Co mu ten na to odpovídal, dívky neslyšely. Mladík se už opatrně na střešních taškách blížil k Jamesovi. Ten najednou odhodil nářadí, které přistálo v blátě vedle dívek a zuřivě skočil po bratrovi. Rozpoutala se rvačka. Každou chvíli mohl jeden z nich spadnout nebo do nich mohl uhodit blesk. Giselle si zakrývala oči. Doreen se zoufale rozhlížela, nevěděla ale, co by měla dělat. 
„To je za mou rodinu," zavřeštěl starší ze zápasníků a shodil druhého dolů. Ten se ale pořád pevně držel a strhl jej s sebou. Zmizeli dívkám z očí, spadli na druhou stranu domu.
Giselle vykřikla a zhroutila se. Doreen jen vytřeštěně zírala. Pak se trochu vzpamatovala a oběhla dům.

Bratři spadli do hromady hnoje u stájí. Jacob seděl na Jamesovi a bránil mu v pohybu. 
„Pojďte mi pomoct, musíme ho dostat dovnitř!" zavolal na dívku. Společnými silami vzpouzejícího se mladíka vyvlekli na dvůr, do kuchyně a pak ho strčili do jeho pokoje. Jacob otočil klíčem a jeho bratr mohl jen bušit na dveře svého vězení a nadávat mu. Pak se vyčerpaně svezl na zem. 
„Jste v pořádku?" dřepla si k němu. Přerývaně dýchal a chvěl se. Crčela z něj voda. 
„Jsem. Běžte vzkřísit tu druhou, slečno Levingston," řekl. Poprvé ji nějak oslovil. Poslechla ho. Giselle už se mezitím probrala a dopotácela se do kuchyně. 
„To byla hrůza," klepala se. Dívka jí pomohla vstát a podpírala ji než se dostaly do pokojíku. Neměly na jídlo ani pomyšlení. Než Doreen usnula, přemýšlela, co se to v domě Za Řekou děje. Uvědomila si, že trochu touží po svém předchozím nudném životě. Těch několik dnů bylo na její nervy přespříliš.