Konečně se měla Doreen zase na co těšit. Každý den se jí pomalu vlekl, ale protože byl naplněn radostným očekáváním, bylo to snesitelné. A pak se vždycky utíkala s dopisem schovat do pokoje a když ji Jacob v dopise oslovil drahá slečno divoženko, hřálo ji to u srdce.

Jednou ráno ale žádné psaní nepřišlo, což bylo velmi podivné. Aby tak zapomněl, pomyslela si dívka, tu myšlenku ale hned vyhnala z hlavy.
Celé dopoledne v zamyšlení probloumala po domě, až se nakonec s knihou posadila v salonku. Četla si, ale kniha ji příliš nezajímala. Prohlížela si pokoj, jako by jej viděla poprvé, až její zrak padl na cosi bílého v krbu. Vstala z křesla a vytáhla to na světlo. Ohořelý papír byl špinavý od popela a roztaveného vosku, přesto na něm poznala, že tento dopis byl otevřen.
A když s námahou rozluštila dr.h. .le..o d...že..., popadl ji vztek. 
„To jste  přehnala," zavrčela nahlas.
Ve svém pokoji si dopis pečlivě založila mezi ostatní, které obdržela, a pak vyrazila na procházku, aby se uklidnila. Ale ani vítr hrající si s jejími vlasy nemohl zmírnit její rozhořčení. Rychlými a dlouhými kroky kráčela po polní cestě. Byla naštvaná a zároveň jí bylo trochu do breku.

Když dorazila domů, uraženě se zavřela ve svém pokoji. Bylo jí jedno, že zmeškala oběd. 
„Doreen, pojďte ven," lákala ji Giselle, „jedeme s paní Abernathy na nákupy." 
„Ne," zaječela. 
„Nechte ji být a pojďte. Doreen, pak si to vyřídíme, takhle se chovat nebudeš!" slyšela ještě prohlásit pratetičku a bylo ticho. Jen slabě zaslechla venku klapot kopyt a hrčení kočáru. Zůstala v domě sama, jen se služebnictvem. Odemkla dveře a rázně zamířila k pokoji paní domu. Nikdy tam nebyla, neodvážila se, a hlavně to bylo pratetino soukromí.
Ale to ji dnes nezajímalo. Viděla rudě a jen toto se jí zdálo jako adekvátní odplata. Vzala za kliku. Nebylo zamčeno. Pitomá, pitomá, teta je pitomá, pomyslela si. Vstoupila do pokoje.

Na první pohled v něm nebylo nic zvláštního. Pohodlná postel, stůl, židle, skříň, komoda a knihovna, to vše z jistě drahého dřeva. Z místnosti dýchala vznešenost, která dívku trochu zarazila. Opravdu si toto může dovolit? Pak si ale vzpomněla na přátelská slova, která si neměla možnost přečíst a bylo rozhodnuto.
Nejdříve zamířila ke knihovně. Bylo tam tolik knížek, které nikdy nečetla. Ledabyle jimi listovala pak je pečlivě vracela na jejich původní místo. Zaujala ji jedna kniha, která vypadala zvlášť používaně, měla odrbané rožky i přebal a jeden list přeložený.
Otevřela ji. Byl to jakýsi herbář nebo vědecké pojednání o rostlinách. Na přeložené stránce se psalo o pratetiných oblíbených oleandrech. Přečetla několik řádků, až ji zarazilo slůvko jedovatý. To dříve nevěděla. Pečlivě si prostudovala příznaky otravy. Pak knihu zavřela a vrátila na polici.
Potřásla hlavou a vydala se na další průzkum. Zotvírala všechny přihrádky v komodě, přečetla nějaké klevetivé dopisy a dívala se dál.
Pod hromadou papírů narazila na podivnou ozdobnou dózu, která dráždila její zvědavost. Otevřela ji.
Byl v ní med.
Mimoděk jí zrak padl na knihovnu. 
„Ne, to není pravda," řekla si nahlas. Ale červíček pochyb ji stále hlodal. 
„Že by? Ale ne. Že by to byl ten náš domácí med?" uvažovala nahlas a vyhlédla z okna.
Kolem úlů v rohu zahrady byly postaveny květináče s oleandry. Včelky vesel přelétaly z květu na květ a netušily, že ve své horlivosti připravují nápoj smrti. Mráz jí přeběhl po zádech. Hlavou se jí honil roj myšlenek, které ji děsily a které se snažila nějak ukočírovat.
„Musím to vyzkoušet," prohlásila nakonec. Odhodlaně nabrala med na prst a olízla ho. Ještě trošku, aby to bylo tolik, kolik obvykle měla v čaji.
Pak dózu schovala, vše pečlivě urovnala tak, jak to bylo a vrátila se do svého pokoje. 

Druhý den jí bylo moc špatně. Měla horečku a zvracela. Jako dříve, když byla nemocná.
Odpoledne jí prateta přinesla její zdravotní odvar se slovy: „Vypij si ho, máš v něm med."
Doreen polil studený pot.
Hledala ve vypočítavých očích své pratety nějakou zlou jiskru, škodolibost, spokojenost, ale paní Abernathy se tvářila stále stejně lhostejně. 
„Děkuji, tetičko," zakuňkala nakonec dívka, vzala si hrnek a předstírala, že z něj upíjí.
Stará dáma spokojeně odešla a Doreen rychle odložila hrnek na noční stolek.
Zachumlala se do peřin a snažila se usnout. Ale nemohla. Měla pocit, že jí každou chvíli někdo vrazí kudlu do zad. Tolik let jí tento dům byl domovem a teď se v něm bála strávit jen další minutu.
Ale bylo nemožné odejít.