Ačkoliv druhý den přece jen slunce vysvitlo, v domě stále panovala deštivá a pochmurná nálada. James nevycházel ze svého pokoje, Jacob mlčel a vyhýbal se Doreen, ta byla stále nešťastnější z nadcházejícího odjezdu. Zdálo se, že i psí smečka vycítila stupňující se napětí. Jen Giselle vesele pobíhala po domě a balila. 

Nastal den odjezdu. Dívky v tichosti posnídaly. Po jídle se Doreen ještě vypravila na poslední procházku. Sluneční paprsky jí lehounce hladily po tvářích, ale bylo jí těžko. Na loukách natrhala kytici a donesla ji do Květinového domu. Za slunečného dne jí nepřipadal tak tajemný a děsivý, jen smutný z toho, že je opuštěný. Zpátky šla, co noha nohu mine. Loudala se. Chtěla tu poslední chvíli na rozkvetlých pláních co nejvíce prodloužit.
Přes veškerou její snahu došla zpátky k domu Za Řekou. Už před ním stál kočár a kočí Adam nakládal zavazadla. 
„Ještě se půjdu rozloučit," oznámila dívka své vychovatelce a zmizela v domě. Vycupitala po schodech a zaklepala. Žádná odpověď. 
„Pane Sherwoode, už odjíždíme, na shledanou," zavolala přes dveře.
Po chvíli ticha  se otočila a zamířila dolů. Dlouho nemohla najít Jacoba, v kuchyni nebyl, v salonku taky ne, až konečně ho objevila ve stájích, kde hřebelcoval koně.
Když vešla, pokračoval ve své práci, jako by si jí ani nevšiml. 
„Tak sbohem, pane Sherwoode," špitla.
Konečně se otočil a došel k ní. Několik chvilek se jí díval do očí. Pak odvrátil zrak a odkašlal si. „Napadlo mě," soukal ze sebe, „nechtěla byste si vzít s sebou domů Ralfa?"
Zavrtěla hlavou: „Ne, děkuji. Tam by se jen trápil. Neměl by tam kde běhat." 
„Jak myslíte."
Stáli tam proti sobě a mlčeli. Jacob natáhl ruku a opatrně se dotknul jejích vlasů a jemně se usmál: „Sbohem, slečno divoženko." 
„Sbohem," řekla a nesměle ho políbila na tvář.
Pak se rychle otočila a téměř odběhla ke kočáru. 

„Kde se touláte?" zlobila se trochu Giselle, když nastupovaly. Pak kočí práskl do koní a dům Za Řekou zůstal daleko za nimi, obklopený kopci zdobenými loukami, se svými podivnými obyvateli a jejich zvláštnostmi.

„Vítej doma, Doreen," prohlásila paní Abernathy a krátce svou praneteř objala. Giselle jí nestála hodna ani pozdravu, jen pokývnutí. 
„Nu pojď, má drahá, přijely jste právě včas k obědu," zavelela a obě dívky ji poslušně následovaly. Jaký to byl pro Doreen najednou nezvyk nechat se obsluhovat sloužícími. Dost ji také znervózňoval pohled pratety Faith, který ji neustále probodával. 
„Odpoledne jsem pozvala několik přátel na čaj, tak se připrav," prohlásila úsečně po jídle a mávnutím ruky odeslala Doreen do jejího pokoje.

Dívce připadal obrovský a neútulný. Byl jako vždy pečlivě uklizený, najednou si ale uvědomovala, že žádný předmět, který tam měla, si nevybrala sama. To vše pratetička. Čím dál bolestněji si uvědomovala, jak moc jí chybí dům Za Řekou, malý pokojíček, kde si na zeď pověsily kytici svázanou kouskem provázku, kde každou noc slyšela vedle sebe Gisellin dech.

Odevzdaně se převlékla do společenských šatů. Giselle za několik okamžiků zaťukala na dveře a společně se odebraly do salónu, kde se právě podával čaj. Hosté už dorazili. Několik přítelkyň paní Abernathy a mladých dívek, většinou už provdaných, se kterými se dříve bavívala Doreen. Mladší část společnosti se střídala u piana, úctyhodné dámy komentovaly jejich umělecké výkony a vyslýchaly dokonale otrávenou Doreen: 
„A jak se vám, drahoušku, líbilo na venkově?" 
„Velmi."
„Byla tam veliká otrava?" 
„Ne."
„Chodily jste tam do nějaké společnosti?" 
„Jednou."
„A co hostitel, věnoval se vám?" 
„Ano." 
„Přestaň odpovídat jednoslovně, Doreen," napomenula ji pratetička, „a bav naše hosty." 
„A čím? Mám jim vykládat pohádky o tom, jak to tam bylo strašné, když to není pravda? Bylo tam krásně. Ale nemám o čem vykládat." 
„Že ona se vám tam zamilovala do toho vašeho vnuka?" neodpustila si rýpnutí jedna z dam. 
„To skutečně ne," odpověděla dívka přeslazeně. Vysloužila si za to kopanec do nohy od Giselle, který jí ale oplatila tak silně, že se její vychovatelka sotva vydržela dál strojeně usmívat. Většině dam to ušlo, ale ostřížímu zraku paní Abernathy ne.

„Dneska jsi se chovala vskutku nevhodně, zapomněla jsi snad na dobré vychování?" hubovala. 
„Ne, tetičko, Ale ty výslechy a drby mě prostě nebaví."
Prateta se na ni zkoumavě podívala a pak přísně prohlásila: „Změnila ses, Doreen. Ale nebudeme se hádat. Vypiješ si odvar a půjdeš spát." 
„Nevypiju." 
„Jak prosím? Máš v něm med, tak jak to máš ráda." 
„Už ho nepotřebuji," řekla Doreen a odešla do svého pokoje.