Slunce vykouklo, natáhlo paprsky a jemně pošimralo krajinu. Svým rozzářeným úsměvem slibovalo další teplý den, lákající k procházce nebo lenošení v trávě. Doreen s Giselle vstaly toho dne výjimečně brzy, aby tohoto pozvání co nejvíce využily. Zrovna seděly u snídaně, povídaly si a popíjely čaj, když do kuchyně vpadla smečka psů, následovaná jejich pánem. Nenechaly se jimi rušit a dál vesele štěbetaly. Mladík nejdřív cosi hledal v šuplících a pak zmizel.
Za několik okamžiků se ale zase objevil, došel ke stolu a odkašlal si. Dívky se na něj otočily. Nervózně si mnul ruce. Situace mu očividně byla krajně nepříjemná.
„Slečno Levingston, mohl bych vás poprosit o laskavost?" vypadlo z něj nakonec. Doreen nedokázala skrýt své překvapení.
„O jakou laskavost, pane Sherwoode?" opáčila.
„Jde o Jamese. Jestli byste s ním teď nemohla pár dnů přes den být."
„Copak se jeho stav nezlepšuje?" ptala se.
„No, ano, totiž," s frustrovaným povzdechem si prohrábl vlasy, „to se těžko vysvětluje."
Na moment se odmlčel a pak pokračoval: „Samozřejmě chápu, že vzhledem k počasí chcete být co nejvíce venku, kdybych mohl, hlídal bych bratra sám, ale zrovna v tyto dny budeme stříhat ovce a nevím, koho jiného mám o to požádat. V noci s ním budu, ale přes den..."
Doreen se s tázavým výrazem otočila na Giselle. Ta zavrtěla hlavou.
„Copak pro nás on někdy něco udělal? Nestará se o nás, vadíme mu, nejraději by nás vyhnal. Doreen, proč bychom mu měly vyhovět?" mluvila a nestarala se, že nejsou samy.
„S vámi se nikdo nebavil," zavrčel Jacob. Pak se zase otočil na Doreen:
„Prosím, slečno Levingston."
Dívka cítila, že pro něj není vůbec snadné někoho, a zejména ji, o něco žádat. Muselo ho stát hodně přemáhání. „Giselle, já jsem se tady dlouho procházela sama, teď máte možnost samostatného průzkumu, aniž by vás někdo omezoval, vy," řekla a vstala od stolu. Jacob na se vděčně usmál: „Děkuju, slečno Levingston."

Zaťukala na dveře a vstoupila. Věděla, že by se slovíčka dále nedočkala. James byl tentokrát vzhůru.
„Dobré ráno, pane Sherwoode," pozdravila ho, přitáhla si židli k jeho posteli a otevřela knížku.
„Co tady děláte?" zeptal se a dál zíral do stropu.
„Váš bratr mě požádal, abych tady byla, kdybyste něco potřeboval," řekla.
„To nemusíte. Jacob nemá právo něco takového po vás chtít. Běžte ven, užívejte si," zamumlal.
„Neznám jej tak dobře jako vy, ale pokud vím, váš bratr nedělá nic bezdůvodně. Určitě k tomu má dobrý důvod."
„Nemusíte se se mnou otravovat."
Zaklapla knížku a pohladila ho ruce.
„Vy mě vůbec neotravujete," prohlásila.
Konečně se na ni po mnoha dnech otočil. V jeho pohledu byla prázdnota a slzy. Chytil ji za ruku a jemně jí palcem hladil hřbet ruky.
„Vy to nemůžete pochopit. Jste tak, tak nevinná," zašeptal, „copak vy to necítíte? Tu temnotu všude kolem?"
Podívala se z okna na zeleň zdobenou slunečním zlatem a zavrtěla hlavou.
„Ale je tady, všude kolem. Stahuje mě dolů. Padám."
Nechápala tu proměnu. To nebyl ten veselý James ze dne, kdy se seznámili.
„A přece se nemůžu dotknout dna, které by mě vysvobodilo. Pořád se mě snaží vytáhnout nahoru. Shodil mě a teď cítí vinu."
Pustil její ruku a otočil se zády k ní. „Pane Sherwoode?" oslovila ho potichu, ale nedočkala se žádné odpovědi. S povzdechem se vrátila k rozečtenému příběhu.

Po setmění se ke pokoji přiblížily kroky, dveře zavrzaly a do pokoje vešel mladší z bratrů. Doreen mu mlčky uvolnila židli a zamířila do kuchyně.
„Tak co Giselle, jaký jste měla den?" ptala se, když seděla se svou vychovatelkou u večeře.
„Poklidný."
„Byla jste venku?"
„Ach ano, seděla jsem na zídce a četla jsem si," prohlásila Giselle a dál se věnovala svému jídlu.
„Už se vzali?"
„Ještě ne, jsem teprve uprostřed."
Pak si dlouho povídaly o knihách.
„Jděte napřed, Giselle, já sklidím ze stolu," prohlásila po večeři dívka. Její družka nic nenamítala. Doreen umyla nádobí a poskládala ho do skříňky. Pak vzala svícen a zamířila k pokojíku.

Zastavila se před dveřmi do Jamesova pokoje. Opatrně vzala za kliku. Dveře slabounce zavrzaly. Starší z bratrů už spal. Mladší seděl na židli u okna a pozoroval nebe. Otočil se, když si všiml světla.
„Promiňte," zamumlala a chtěla odejít. Vstal a došel k ní.
„Jsem vám moc vděčný, slečno divoženko," zašeptal.
Opatrně, jako by se měla rozpadnout, jí stiskl dlaň a dovedl ji k oknu.
„Máte ráda hvězdy?"
„Ano."
„Jsou stejné jako vy," prohlásil.
Nevěděla, co má na to odpovědět. Jen tak tam spolu stáli a dívali se. Po dlouhé chvíli se otočila k odchodu.
„Dobrou noc," popřál jí a dál obdivoval noční oblohu.
„Dobrou noc," odpověděla a tiše zavřela dveře.
Potřásla hlavou. Bylo to milé, moc milé, pomyslela si. Další překvapení, kterého se dočkala v domě Za Řekou.