Paní Abernathy se zvedla od snídaně a popřála dívce: „Tak hezký den, Doreen." 
„I vám, tetičko," odpověděla jí dívka způsobně.
Zanedlouho v domě zůstala sama s Giselle a kuchařkou. Zbytek služebnictva dostal volno. Nemohla se dočkat. Ve svém pokoji se upravila tak pečlivě, až sama sebe překvapila. Nikdy dříve nevěnovala svému vzhledu takovou pozornost.
Pak šla s Giselle čekat do salonku. Nevydržela ale v klidu na místě, pořád odbíhala k oknu. 
„Divím se vám, že se na ně tak těšíte," poznamenala mrzutá Giselle. Na to jí Doreen nic neodpověděla, jen pokrčila rameny. 

Konečně zaslechla venku hrčení kol. Okamžitě odložila vyšívání a vyběhla ven. Jacob zrovna seskočil z kozlíku. I když se tvářil jako vždy, nemohla si nevšimnout, že jakmile ji uviděl, rozzářily se mu v očích plamínky radosti. 
„Slečno Levingston, tak rád vás vidím," prohlásil a potřásl si s ní rukou. Mezitím James elegantně vystoupil z bryčky. 
„Jaké potěšení, slečno," zadeklamoval a políbil jí ruku. 
„Vítám vás u nás, prosím, pojďte dál," zvala je.
Dovedla oba do salonku.
Starší z bratrů zdvořile pozdravil Giselle. „Jak se vám daří?" švitořil. Hned si k ní přisedl a zanedlouho se bavili jako dobří přátelé.

Zato Jacob neustále stál u dveří a vypadal velmi nesvůj. Přestože měl na sobě své nejlepší šaty, do salonku nezapadal. 
„Slečno Levingston," oslovil po chvíli Doreen, „musím se postarat o koně. Ukázala byste mi kde, prosím?"
Giselle si pohrdlivě odfrkla. 
„Samozřejmě," souhlasila mladší dívka.

Vyšli před dům, Jacob vzal koně za ohlávku a pak spolu s Doreen nejdříve zavezli bryčku pod přístřešek, pak koně vypřáhli a dovedli do stájí. Jacob jim napumpoval vodu a Doreen přinesla náruč sena. Pak jí Jacob ukázal, jak hřebelcovat koně a každý se začal věnovat jednomu. Mlčeli.
Když skončili, zamířila Doreen směrem ven ze stájí. Tiché: „Nemůžeme zůstat tady?" ji ale zadrželo. Usmála se a posadila se na balík sena. Jacob si sedl vedle ní. Opatrně ji chytil za ruku.
Pak řekl: „Nechci mluvit před vaší společnicí. Čeho se tak bojíte? Co se děje?" 
„Myslím, že...že..."
Zarazila se. Dokud si to jen myslela, vše do sebe zapadalo, když to ale nyní měla vyslovit, připadalo jí to jako bláznovství. 
„Že?" povzbuzoval ji. 
„Ono to možná není pravda," zamumlala. 
„Co se s vámi stalo, slečno divoženko? Copak vy už neříkáte, co vám slina na jazyk přinese? Nevyzvídáte, i když je vám řečeno, že vám po tom nic není?"
Trochu se zasmála, mladík to ale myslel vážně. 
„Jako například do smrti mých rodičů. Co o tom víte?" 
„Nemám pro to důkaz. Jenom vím, že prateta si schovává v zásuvkách otrávený med." 
„A z toho vyvozujete?"
Zhluboka se nadechla. 
„Ne."
Po krátké odmlce pokračovala: „Vyvozuji z toho, že jsem dříve byla neustále nemocná. A když jsem přijela k vám, jako když utne. Žádné horečky, žádná slabost, závratě, nic. Já jsem se neuzdravila. Já jsem jenom přestala pít čaj s tím medem."
Zadívala se mu do očí. 
„Vy mi nevěříte. Ale já jsem to zkoušela. Snědla jsem trochu toho medu a zase mi bylo zle." Chvíli bylo ticho. Jacob si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé. Napětí bylo až dusivé. „ Zapomeňte na to. Nechtěl byste se projít?" navrhla nakonec. 
„Moc rád, slečno."

Doreen nakoukla do salonku, ale tam se zdálo být vše v pořádku. Když oba upozornila, aby nejedli nic sladkého, jenom nad tím mávli rukou, nechala to tedy být. Navíc prateta nebyla doma, připadalo jí, že je tedy bezpečno. Rychle zaběhla do kuchyně, kde naskládala do košíku nějaké jídlo, a pak vyrazila s Jacobem do polí.

Připadala si, jako by bylo slunečno i v jejích útrobách. Ani moc nemluvili, jen kráčeli vedle sebe a občas se na sebe usmáli. Ukázala mu svá oblíbená místa a ani nevnímali, jak čas kolem nich utíká.
„Už bychom se měli vrátit. I tak s Jamesem dojedeme domů za tmy," prohlásil najednou Jacob. Dívka přikývla. Zrychlili krok. 
„Napadlo mě," řekl najednou mladík, „nemůžete tady zůstat. Pojeďte s námi."
Zavrtěla hlavou: „To nejde. Byla by to hanba pro moji rodinu. Už jsem nad tím přemýšlela." 
„A?" 
„A došla jsem k závěru, že když se jí nebudu bát, nebude mít nade mnou žádnou moc." 
„Jak chcete. Ale budu mít o vás strach," zamumlal a objal ji jednou rukou kolem ramen.

Když došli k bráně domu vrazila do nich kuchařka. 
„Proboha, co se děje, snad nehoří?" ptala se jí Doreen. „Strašné neštěstí, strašné neštěstí," zakvílela žena v odpověď, „musím pro doktora!" A odspěchala. Rychle se rozběhli k domu.