Pohled třetí osoby:

Oba chvíli jen nečinně stáli a pozorovali toho druhého. Bylo to konec konců poprvé co se viděli tváří v tvář. Hermiona Toma ihned uchvátila. Byla krásná a přesto, že v jejích očích byl jistý strach na postavení těla to nebylo znát. Věděl, že se ho až tak moc nebojí. Zato Hermiona se nemohla odtrhnout od těch pronikavě modrých očí, které ji doslova hltaly a pozorně zkoumali i ten nejmenší pohyb. Když se jí podařilo najít řeč, prolomila ticho.

,, Kde to jsme?" Zeptala se mírným ale zvědavým tónem.

,, Tady v tom domě jsem se narodil." Odpověděl a pomalým krokem se vydal dál do domu. Nemusel nic dalšího říkat, věděl, že ho bude následovat a nemýlil se.

Hermiona se proklínala za svoji věčnou zvědavost ale z nějakého důvodu jí jeho příběh zajímal. Chtěla se o něm dozvědět víc.

,, Moc si toho z tohoto místa sice nepamatuji, jelikož jsem už od dětství žil v sirotčinci. Dokud jsem nenastoupil do Bradavic. Přesto je to pro mě domov."

Vešli do honosného obývacího pokoje, na stěnách byly různé obrazy a nad krbem visel znak Salazara Zmijozela. To Hermionu nepřekvapilo, Tom je přece Zmijozelův dědic. Jenže díky tomu znaku si připomněla, kde vlastně je a s kým. Obavy se pomalu začínaly vracet a ona sama nemohla uvěřit, jak se mohla až takto uvolnit. Jak mohla vypustit z hlavy něco tak podstatného. Tom si její změny okamžitě všiml, otočil se na ní a usmál se. Ten úsměv ji vykolejil, byl tak nenucený, vřelý. Něco takového rozhodně nečekala.

,, Podle tvého rozpoložení si myslím, že prohlídka bude pokračovat příště. Měla by jsi se vrátit." Vzal malou krabičku na krbu a vyndal z ní náhrdelník s přívěskem hada. Ten následně podal Hermioně.

,, Vem si tohle. S jeho pomocí se sem budeš moci kdykoliv vrátit. Dostane tě jak sem, tak zpět."

Nejistě si náhrdelník vzala a zapla si ho kolem krku. Podívala se na přívěsek, kde se had pod jejím dotekem zavlnil. Překvapením vykulika oči.

,, Nemáš se čeho bát, nic ti neudělá. Naopak, bude tě chránit. Nikdy ten přívěsek nesundavej ano? Nikdo o něm nesmí vědět a nic se s ním nesmí stát. Slib mi, že ho budeš opatrovat, jako by v tom byl kus něčí duše."

Prohlédla na něj a viděla, že je to pro něj opravdu důležité. Sice nechápala proč ale to se jistě brzy dozví. Kývla hlavou na souhlas.
,, Slibuji."
Jeho úsměv bylo to poslední co spatřila než se opět ocitla u jezera v Bradavicích s deníkem v rukou...

Co je na tom přívěsku tak zvláštního? Využije ho Hermiona? Zvládne to utajit před přáteli?