Kapitola XXX.

Věděla že něco jinak, když se po týdnu vrátila z pohřbu zpět do paláce aby požádala osobně Naxe o víc volna.

Chtěla se svou rodinou strávit čas, který nyní všichni po odchodu Elysii potřebovali.

Chtěla se zároveň zastavit aby pozdravila Theru s malou Rinou, ale pocit který jí doprovázel celou cestu sem byl podivný.

Nepřekvapilo jí že viděla na nádvoří kočár který patřil Candii, proto mu nevěnovala žádnou pozornost a vešla do paláce jedním z bočních vchodů.

Cestou pozdravila několik šlechticů, služebnictva a vojáků, kteří jí vyjádřily upřímnou soustrast.

A pak to přišlo, když se dostala na patro ve kterém se nacházela Naxova pracovna včetně komnat které obýval se svou ženou a dcerou.

Nehořeli zde žádné louče.

Nebyly zde žádné stráže.

A pach který jí přípomínal rozkládající se těla, jí přišel až příliš intenzivní.

Nelíbilo se jí to.

Dveře Naxovi pracovny byly pootevřené, neváhala tedy s tím aby vytáhla z pochvy Narben a vkročila dovnitř.

Nic.

Nikdo zde nebyl.

Krev v žilách jí ztuhka, jak začala pomalu přecházet do své druhé podoby.

Její oči zůstali pro tentokrát stejné, jen místo nehtů měla své ostré, černé drápy připravené k případnému, okamžitému použití v boji.

Nic co by vzbudilo jakékoliv podezření, až na rozlitou sklenku vína na stole která se vsakovala do dokumentů.

Vyšla a zamířila do salónku, u které se chvíli nacházel kouř který ale v okamžiku zmizel.

Byl to skutečně obyčejný kouř?

Nevěděla zda jej viděla správně, neboť jako kouř vůbec nepáchl.

A i závan pachu mrtvých těl byl pryč.

Necítila ho.

Zůstal však jiný, takový který nedávno cítila ale nedokázala jej popsat.

Jen jí přišel těžký.

Najednou jí začal přepadat strach.

Bála se, bála se toho, co jí říká její intuice.

Neváhala aby vtrhla do pokoje, ze kterého to vše vycházelo.

Ale na pohled který se dívala, nebyla připravená ani ve své nejhorší můře.

Zděšeně pohlédla na krále, jak držel tělo své mrtvé ženy.
Držel jí u sebe a nebyl schopný ani zvednout zrak od její bledé tváře, která vykazovala známky života.

,,Co se tu stalo?"
Přesto že se snažila aby její hlas byl pevný, nedokázala zabránit aby se chvěl když vyslovila každé slovo.

Když k ní Candia i se svým dítětem přišla, s pohledm upřeným na svou mrtvou sestru, všimla si Cessaira nehybného tělíčka kousek od ní.

,,Dostal se sem nějaký muž. Theře vyrval z náruče princeznu a odhodil ji. Následně zaútočil na ni.
V ten moment vešel král, když cizinec královnu probodl a zmizel."

Nezmohla se na nic víc, než krátkou větu kterou ze sebe stěží dostala.

,,A vám nic neudělal?"

,,Pokusil se, ale Thera ho nenechala. A zaplatila za to."

Krev která byla po podlaze patřila jen Theře, kterou Naxos křečovitě svíral jako by jí tím chtěl vrátit živit.

Cessaira už Candii neodpověděla, jen se porozhlédla po pokoji jako by něco neurčitého hledala.

Něco se jí nezdálo.

Ale nevěděla co přesně.

Když odešla aby zavolala vojáky, musela se přidrzovat zdi a přemlouvat sama sebe aby se do místnosti vrátila.

,,Odneste královnu do jejích komnat, a nikomu zatím neříkejte ani slovo pokud nechcete aby vaše hlavy vyseli na bráně."

Dva vojáci jen tiše přikývly, když Theru vzali a odnesli z Naxova dosahu do ložnice.

Nechal je.

Nabránil se když jí vzali z jeho náruče.

Jen tam dál ochromeně za zemi seděl, hledící na na zem a zcela ignorující dění okolo sebe.

Neposlouchal, když na něj mluvila.

Byl jen tělo, které ztratilo svou duši.

Ztratil svou lásku.

A přežil další dítě.

Váhavě se slzami v očích kráčela k dětskému tělíčku, která s největší něhou zvedla ze země.

Svíralo se jí hrdlo, když hleděla na to bledé tělíčko které tak často líbala na čelo a radovala se pokaždé když jí mohla vidět.

Jenže nyní už žádný takový den nepřijde.

Nikdy žádný už nebude.

Věděla že tehdy bylo vše dokonalé, na to aby to mohlo trvat věčně.

Ale nečekala že přijde taková rána.

Naxos který vstal a přešel k ní, si Rinu z její náruče vzal.

Ani na Cessaira nepohlédl a zmizel stejným směrem, jako nechala předtím odnést Theru.

,,Měli bychom ho nechat o samotě," řekla tiše a Candia jen přikývla.

Museli mu dopřát čas.

,,Já, já..." snažila se najít vhodná slova, ale jazyk jako by jí odmítl poslouchat.
,,Začnu s pohřbem."

Na nikoho nečekala, když vyběhla na chodbu a zamířila na schodiště které se topilo ve stejné tmě jako předtím chodba po které šla.

Zvracela, znovu a znovu pokud z ní nevycházela jen žluč.

Bolest hlavy se dostavila okamžitě, ale bylo nic s porovnáním žalu který cítila.

Facka kterou si uštědřila aby se probudila, zůstala bez odezvy.

Ignorovala bolest, když padla na kolena a přes slzy neviděla.

,,Nemůže to být pravda, nemůže, nemůže!"

Něco jí trhalo na kusy, aby se dostalo k její duši a tu jí vyrvalo.

Královna, které jako jediné ženě kdy slíbila svou věrnost byla mrtvá.

A další pocit viny, jí tížil svědomí.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top