,,Doufám že vše bylo v pořádku za dobu mojí nepřítomnosti," jednotka která byla vycvičena jako osobní strážci králova vnitřního kruhu, se rychle postavili do pozoru jeden vedle druhého, sotva dýchali když uviděli svou pohublou generálku která se opírala o hůl, kterou od svého povolení vstát z postele nedala z ruky.
Přesto si všimli že její oči byly stejně živé jako předtím, aspoň to je upokojilo aby se dál neptali a částečně se jim i ulevilo.

,,Ano generálko, nic vážného ani podstatného se nestalo," potvrdila Falon, jedna z nejmladších členek této skupiny a ostatní jen horlivě přikývli.
Po téměř dvou letech intenzivního tréninku se mohla oficiálně přidat k Valkýrám, jejíž výcvik svým způsobem nikdy neskončil a stále se měli čemu učit.
Nestačilo na to pár měsíců, ať byly sebe víc talentované protože talent samotný jim k boji nestačil.
Nezaručil ani to že se z bojiště vrátí živé, ale za těch několik let si vysloužili pověst krutých a mocných válečnic, které dokonce předčili i Illyrijské válečníky.

,,Jsem ráda že jste do zvládli," všichni se pousmáli, což Cessairu také podmítilo jim to oplatit a věnovali jim také úsměv za kterým se skrývala hrdost.

,,My jsme zas rádi že jste zpět."

,,Opravdu, to vás generál Taeneran tak mučil?" Nemohla si to zkrátka odpustit, i když jí její švagr o všem informoval byla ráda že už může být zpět ve své funkci.
I když se musela šetřit, aby jí už konečně všichni umožnili návrat a nesledovali jí na každém kroku což jí začalo pomalu ale jistě provádět k šílenství.

,,Ne madam, ale vaše velení je jak to jen říct..."

,,O dost lepší, Generál Taeneran je spíše na loďstvo než na souš." Přímá odpověď které měla o dost raději, než když někdo chodil okolo horké kaše.

,,Dobrá, dobrá. Doufám že na zítra je vše připravené?"
I když věděli že zítra Obřad Krve končí, měli někteří zaražený výraz který značil že na něco zapomněla.

,,Lady Cessairo, vy jste zapomněla?"

,,Dnes má přeci král Fionn údajně oznámit svou žádost o ruku s lady Ileane?"

Cessairu zaklonila hlavu a hluboce si oddychla, už když šla do kasáren si říkala že na něco takového zapomněla.
I když na tohle by zapomněla ráda, kdyby jí to nepřipomněli.

,,Zapoměla, ale to teď necháme stranou. Vás naštěstí od večera vysvobodím tím, že musíte vše na zítra ještě jednou zkontrolovat. Nechci abychom byly překvapení že jsem na něco zapomněli, obzvláště když letos je více účastníků."
Alaric, syn Taenerana kterého s Thenou vychovávala byl jedním z dvacet dvou mladíků kteří se letos zúčastnili a bojovali o to se dostat na vrchol Ramielu. Nebo aspoň přežít.

Zamrazilo jí, když si vzpomněla že těla budou zas rozmístěna všude a u některých bude těžké poznat kdo vůbec byl kdo. Někteří se nebáli zabíjet, jen aby se dostali nahoru.
Ohrnula nad tím nos, obzvláště když jim řekne tu stejnou větu jako každý rok.
,,Gratuluji všem, kteří se buď dostali na samotný vrchol nebo přežili. Ale válečníky to z vás ještě nedělá, tohle byla pouze zkouška kam až zajdete aby jste přežili."
Měla by být hrdá že se obřad koná jako připomínka na Enaliuse, ale jak se mohla dívat na barbarství které ostatní pokládali za správné?

Z některých se stali lovci, z těch druhých se stala lovná zvěř která se zoufale snažila přežít.

,,Na, nás se spolehněte," ozvali se všichni sborově.

,,Teď už běžte a děkuji," lehce sklonila hlavu aby jim tímto drobným gestem poděkovala, nikdy jí však nesklonila už tolik jako když Naxovi dali na hlavu korunu.
To se dotkla téměř až země a mnohé to překvapilo, když bývalá Serafská princezna přísahala jako první věrnost někomu po jehož boku zabíjela bez slitování a zároveň dokázala prokázat tolik laskavosti.

,,Nejsi na ně příliš měkká?" Byl to Taeneran, který stál opřený o zeď výcvikové haly, oblečený a připravený na dnešní slavnost a přesto se cestou tam zastavil zde jako kdyby věděl že Cessaira zapomene co se dnes chystalo.

,,Zaslouží si to, měkká bych proto neřekla."

,,Pravda, čas od času to neuškodí."
Přitakal, přičemž si upravil košili která byla v některých místech divoce zmačkaná a na okraji u krku i lehce obarvená rtěnkou.

,,Zdá se že sis užil," když došla konečně blíže k němu, aby se připojila k cestě do trůního sálu.
Bylo jí jedno že je oblečená v tmavě zelené košily, přes kterou měla černou vestu která ladila ke kalhotům a botám které se absolutně nehodily na večer.
Bez tak neměla v plánu se zdržet déle než bylo nutné, chtěla se zastavit ještě v chrámu a tam bylo jedno co měla na sobě pokud se nejednalo o něco výrazně odhalujícího.

,,Však mě znáš, nemohu odolat krásným ženám."
Prohodil to jako kdyby zcela normální, aby své milenky měnil rychleji než se střídalo roční období.

,,No právě, čekala bych že se konečně usadíš najdeš si ženu se kterou už zůstaneš."
Zbožné přání, u kterého viděla že se nejspíš ani nesplní.
S matkou Alarica vydržel necelý rok po jeho narození což byl jeho nejdelší vztah.
Což mu jeho syn nikdy neodpustil, a hřebík do rakve jejich vztahu bylo i to že nepřišel na její pohřeb.
Povzdechla si a byla ráda, že takové záležitosti nepotkali její rodinu.

,,A co když možná jsem jednu takovou našel?"
Předběhli se hosty, kteří s poháry v rukách mířili stejným směrem jako oni dva.

,,Tak to popravdě nevím jestli ti mám gratulovat, nebo tu dotyčnou litovat."
Vyhnuli se další skupině lidí, která postávala před trůnem a o něčem živě diskutovala.
Taeneran jí na to už neodpověděl, přesto mu neuniklo jakým pohledem Cessaira sjela Ileane která se nacházela samozřejmě uprostřed, s pyšným výrazem na tváři slavila úspěch který neměla ani z pola jasný.

,,Generálko Cessairo, jsem ráda že vypadáte o něco lépe. Když jsem se dozvěděla že jste onemocněla, chtěla sem vás navštívit ale bohužel kvůli povinnostem jsem to nestihla. Doufám že vám generál Taeneran můj vzkaz vyřídil."

Sarkasmus z ní doslova šel cítit, ale zde v místnosti byla pouze jediná osoba která se mohla považovat za královnu sarkasmu a ta se chystala do útoku.
Zde se hodilo použít rčení:,,Nedráždit hada, bosou nohou."

,,Ach ano, Taeneran se mi zmínil. Je milé že jste si mezi tolika povinnostmi vzpomněla na mě, opravdu velmi děkuji."
Důraz na to že se jí Taeneran zmínil obzvláště zdůraznila, aby její švagr hrál stejnou hru jako ona.
Neboť jí nic nevyřídil, takže hodlala aby si pobyt v přítomnosti jedovaté ženské vytrpěl pěkně s ní.

,,To je samozřejmé, obzvláště když po dnešku budeme rodina."
Dokonce i její pečlivě nacvičený úsměv byl zkrz na zkrz jedovatý.

Koutkem oka však si stihla všimnout že kus od nich stála Thera se svými sestrami, lehce na sebe kývli aby se pozdravili.

,,Rodina?"
Klidně vydrží další válku, ale představa že se stanou ,,rodinou" jí děsila ještě víc.

,,Uvolněte místo jeho výsosti králi Naxosovi!"
Oznámili stráže, když do místnosti konečně vkročil Naxos a lehce naznačil aby se Cessaira i Taeneran zaujmuli svá obvyklá místa vedle trůnu.
Tentokrát si z nějakého důvodu přidala jako pes, který plní rozkaz svého pána.

Něco se jí tentokrát nezdálo.

Celou dobu co kráčel k trůnu, a dokonce i když se na něj posadil byl celý strnulý a očima se snažil vyhnout téměř každému přímému kontaktu.

,,Jsem poctěn, že jste všichni přijeli. Důvod této návštěvy vám sdělím později, nicméně nyní tančete a bavte se. Ať vám bardi hrají."

Oba jeho oznámení značně překvapilo, nicméně nevypadal že jim to hodlal říct než ostatním.
Nezbývalo tedy nic jiného než s ostatními čekat, než Naxos oznámí to co už téměř všichni věděli a jí to děsilo.

Páry se začali dávat pomalu do tance, dokonce i několik mužů přišlo za Cessaira ale ta je odmítala stejně jako Thera. A to že za oběma přišla pěkná řádka, zatím co ona neměla ani chuť dnešní večer s někým protančit.
Thera sklopila zrak když se Naxos po rozhovoru s jedním ze svých rádců zvedl, prošel okolo nich a místo k Ileane zamířil k Theře a vyzval jí k tanci.

,,Bod pro Theru nemyslíš?"
Taeneran však sledoval jak Ileane vzteky div nezačala prskat, když jí Naxos nevyzval a ona byla nucena se tak pouze dívat.

,,Jo, máš pravdu. Což mi připomíná kde je Thena?"

,,Zůstala doma, Arwan měl ráno horečku tak odmítla přijít."

,,Snad to, nebude nic vážného."
Dodal s povzdechem, když nyní sledoval jak Naxos a Thera krouží po sále a o něčem zároveň mluví.

,,Taky v to doufám, bez tak by nepřišla obzvláště když zítra je konec Obřadu."

,,Nevíš něco o Alaricovi?"
I když se zřekl svých rodičovských práv, stále se nezapomněl čas od času na svého syna zeptat.
Aspoň to se muselo nechat že bylo milé.

,,Nevím, zítra se dozvíme kdo přežil a kdo ne. Ale u něj..." než stihla dokončit větu, sálem se ozval křik patřící jedné z dam sloužící Ileane.

,,Co se to sakra děje!"
Zakřičel z plných plic, ale to už se k místu hnala druhá skupina vojáků, které zastavila a razantně naznačila aby zůstali stát dokud jim nedá pokyn aby přišli blíže.

,,Proč se vždy musí něco pokazit?"
Povzdechla si a Taeneran jen pokrčil rameny, než se oba vydali přes půlku sálu a prodrali se skrz přítomný dav.

Na jedné straně Naxos a Thera, na druhé Ileane a mezi nimi i Bazilišek.
Cessaira udělala dva kroky v zad, když uviděla tvora kterého držela Candia.
Stará jizva na krku jí začala pulzovat bolestí, když si svého mazlíčka Thera od své sestry převzala.
Dobře věděla co jsou tahle stvoření zač, a u když jich předtím několik zabila, kvůli své aroganci když byla mladší málem díky jednomu z nich zemřela.

,,Jak si přeje. Její trest je na vás."
Naxos oběma věnoval pohled, který sliboval že jim vše později vysvětlí protože ani jeden nechápal do čeho se to vlastně dostali.

Když Thera okolo nich společně s Baziliškem prošla, Cessaira ucítila lehký pocit úlevy když se tvor vzdálil dostatečně daleko od ní.

,,Nikdo neřekne ani slovo. Uvidíme se doma."
Thera s těmi slovy zmizela domů a sál se částečně uklidnil, Ileane však stále stála jako opařená, když Naxos dal pokyn aby pokračovali a on sám se chystal odejít.

,,Co to mělo být?"
Cessaira ho chytla za ruku, sotva se k němu dokulhala.

,,Jdeš do chrámu?"
Snažil se rychle přejít na jiné téma, i když věděl že každý rok ve stejný den do něj chodila.

,,Samozřejmě, ale to nezamluvíš."
Oba se vydali pryč, přičemž Taeneran zůstal dál v sále aby Naxose kryl.

,,To nemám ani v plánu zamluvit."

,,Opravdu si jí chceš vzít?"
Naxos lehce zavrtěl hlavu.

,,Ne. Proto jsem ani dnes neznámil, i když jsem něco v plánu mě."
Nerozváděl to, měl v plánu se otázce za každou cenu ještě vyhnout.

,,Co konkrétně bratříčku?"

Oba se při tom oslovení zasmáli, už ho nepoužili dlouho a tak téměř zapomněli jak pěkně znělo.

,,Nech se překvapit. Ale teď mám otázku zas já, kdepak máš dnes Thenu a děti?"

,,Thena zůstala doma, a děti také. Řekněme že ani jeden nechtěl přijít, když se dozvěděli co máš podle všeho v plánu oznámit."
Nepřekvapila ho její odpověď.
Dobře věděl jako nenávist cítí k Ileane, nikdy se tím netajila a dávala jí viditelně najevo.
Za to sympatie k Theře byly nenucené, což značilo že si jí svým způsobem získala na svou stranu.

,,Dnes se tam už neplánuji vrátit, myslíš že mě to za to sežerou?"

,,Co myslíš? Taeneran se o to jako vždy postará, za což bys mu měl potom poděkovat."
Přikývl a cestou si sundal korunu, kterou se rozhodl držet v ruce a rozcuchal si bílé vlasy které měl zas o kousek další než obvykle a na tváři měl zasmušilý výraz.

Oba v rozhovoru nepokračovali, ne že by jim došli slova ale se oba ocitli před vchodem do chrámu a padl na ně chmurný pocit který mohli znát zatím jen oni dva.

Naxos otevřel dveře a držel je dokud Cessaira jimi neprošla do prostoru, ve kterém krom lavic a oltáře hořelo i tisíc svíček které osvětlovali téměř celý, obrovský prostor.

Ticho které zde panovalo, mělo svůj skrytý význam.

Svatyně ve které hořeli svíčky na počest mrtvých, které zapalovali každý rok přesně den před koncem Obřadu Krve aby uctili památku těch kteří zemřeli před ním.
Za den zde budou hořet nové, pokud se někdo z hory nevrátí.

Vzali svíčky které leželi na stolku, aby si je přítomní mohli zapálit.

Jenže krom svíček, Cessaira přinesla i
Hořec modrý který rostl v okolí místa kde padl někdo pro koho dnes zapalovali svíčky.

,,Chybíš nám Enaliusi," políbila květinu a položila jí na oltář, zatím co Naxos položil tu svou a chytl Cessaira za bledou ruku.

Nebránila se.

Dovolila mu aby stihl její ruku a přitáhl si jí blíž, přičemž nechala hůl spadnout a vrhla se do jeho objetí.

,,Chybíš mi můj synu," pronesl a měl slzy na kraji, jenže Cessaira už v pláč propukla a bylo pochopitelné že odhodila svou masku ženy která se nenechala ničím zlomit.

,,Proč se to muselo stát našemu synovi?"
Zašeptala a nechala aby její slzy stékali na Naxosovu košily, ten však mlčel a místo toho jí jen držel.

Nebyly druhy a ani manželi, jejich intimní vztah byl čistě z důvodu zplodit potomky.
Přesto byly oba rodiči, kteří přežili své vlastní dítě. 

Ani on však nevěděl, proč musel padnout jejich prvorozený syn.