Stále se za sebou ohlížela, jako by čekala že za ní někdo půjde aby ji odvedl zpět do pokoje.

Ale za ní nešel, nikdo si nevšiml malé holčičky která zdolávala vysoké schody aby se dostala za svým otcem.

Nechtěla zůstat sama v pokoji, bála se ale nebyl nikdo koho by tam mohl nechat s ní.

Čím víc stoupala, tím víc se třásla a nebylo to jenom zimou.

Bála se.

Věděla dobře čeho žena která jí splodila byla schopná, viděla co dělala ať už jako pomstu nebo pro svou vlastní zábavu.

Nejdříve nakoukla do chodby vedoucí k jejím pokojům, zda tam někoho neuvidí, ale tam nebyl.

Celá hodba se nořila do tmy, a jediné světlo vycházelo z nezavřených dveří její ložnice.

Byla to malinká skulina, neprotáhla by se jí, ale stačilo to k tomu aby mohla nakouknout.

Cítila že je něco špatně, i to že by tu neměla být a tohle nedělat.

Ale něco jí říkalo aby se podívala, nebyla to zvědavost, ale tichý hlas uvnitř který jí šeptal aby zjistila proč se na jejího otce dívají zkrz prsty.

Proč ho zasypávají urážkami, ze kterých většině nerozuměla.

Proč se vždy tvářil chladně, když procházeli po chodbách na kterých byly další jako oni.

Byla v této místnosti snad tisíckrát, a tak netrvalo dlouho aby se zorientovala kdy mohli oba být.

Tato místnost vytesaná do obsidiánové skály, ozdobná tak, aby splňovala vše královny Prythianu, generálku krutosti a teroru.
Nikdy nevadnoucí květinu, která byla spíše masožravou rostlinou než sladce vonícím květem.

Velký krb měl kdysi dominovat celé místnosti, než nechala přinést postel dvakrát tak velkou na které často ležela když si svou dceru nechala zavolat aby posoudila kam se ve své výuce posunula.

Ilaria dobře věděla že ono peklo které její otec po návštěvách u Amaranthy zmiňoval, nebude v ohni, ani v samotné místnosti.

Teprve v ten moment si všimla, že to nebyla její matka kdo ležel na posteli a měl okolo zápěstí pouta podobná těm kterémi byla přivázaná i Aaira.

Její otec si jí nevšiml, jen dál upíral svůj zrak na strop a nikoliv na ženu která seděla na něm.

Ilaria si musela přikrýt ústa, aby zděšeně nevykřikla nad tím čeho byla nyní svědkem.

To peklo bylo v ženě, která ležela na jejím otci téměř noc co nic, která mu vzala jeho tělo a s ním i jeho důstojnost která byla nyní pošpiněna.

Tak rychle se zvedla až zavadila o dveře, které se rázem o něco víc pootevřeli a oba její rodiče na ní zaměřily svou pozornost.

Oči jejího otce byly plné lítosti, i toho jak ho dokázala zlomit a jeho dcera to viděla.

Jako by čekal že jim bude také pohrdat.

Než však stihly zareagovat, byla už dávno pryč.

Běžela o závod aby byla zpět v pokoji, dřív než by za ní někdo stihl vyběhnout.

_____

Ilaria té noci spala stejně špatně jako předchozí dny, noční můry vířily na okraji jiných myšlenek, hudba kterou slýchávala pod Horou jí znepokojivě zněla ve snech a její mysl se ve spánku natahovala k tomu všemu.

Bolest kterou stále cítila se ne zmenšila, proklínala sám sebe, že je stále příliš slabá na to, aby s tím něco udělala.

Po příliš dlouhém tréninku při kterém proklínala Cassiana i Azriela, jí vyčerpal natolik až stěží dotáhla své vyčerpané tělo do knihovny, kam chodila posledních pár týdnů.

Krom pomáhání ve volném čase, si během toho doplňovala znalosti ať už z historie nebo léčitelství.

Vlastně to pro ní bylo i jakési útočiště, aby se vyhnula konfrontaci s otcem nebo ostatními kteří se snažily zjistit jak se věci teď mimo Noční dvůr mají.

U snídaně toho moc nesnědla a věděla, že její otec byl zklamaný. Znovu by jí káral a on to nezvládla, i když po domluvě od Rheny s tím poměrně přestal.

Zeptala se rychle kněžky, kde najde knihy, které hovoří o historii léčitelství, a následoval její tichým kroky dolů po spirálovitých schodech na nižší podlaží.

Většina kněžek a dalších pracovala velmi potichu, a tak na některé jen kývla hlavou co by pozdrav a nechala je pokračovat v práci.

Zvykli si na její přítomnost, i na to že zkrátka plnila úkoly které jí dala Clotho aniž by protestovala.

Chtěla jim ukázat že bez ohledu kdo byl její otec, o vstup a jakékoliv povolení se zasloužila sama.

Bylo by jednoduché dojít za otcem a vše mu říct aby zařídil, ale tohle bylo jedno z mála míst kde svým způsobem neměl moc a tak nijak nezashoval.

Když sestupovali dolů, minuli několik dalších kněžek, jedna z nich byla malá žena se zářivě blond vlasy, která se polekala a schoulila se zpátky do hromady, když míjeli.

,,Omlouvám se, nechtěla jsem ji vyděsit," řekl Ilaria Kerrian, která šla před ní aby jí dovedla na místo kde ještě předtím nebyla.

,,Nedělejte si starosti," uklidnila ji starší žena, ,,Enya se bojí všech cizinců, a někdy i těch co zná delší dobu. Taky jí ublížily, dost krutým způsobem jako mnohým tady. U ní se to podepsalo velmi, a jedna z těch věcí je to že nemluví."

Ilaria se za dívkou ještě jednou ohlédla, když pokračovali o kus dál ve své cestě do dalšího patra, bylo jí líto že jí vyděsila.

Věděla jaké to je, vylekat se téměř jakéhokoliv pohybu a bylo jedno kdo jej udělal.

Ani si téměř nevšimli že dorazily na místo, kdyby její průvodkyně neukázala na uličku, na jejíž obou stranách se táhli police s knihami.

„Tady, knihy, které hledáte, najdete v těchto dvou uličkách. Ale varuji, některé jsou velmi staré, dokonce se u některých traduje že jsou ještě starší než tato knihovna.“

,,Výborně, to mi možná zodpoví na některé otázky."

Nadšeně přejela prsty jemně po vazbách několika z nich, až se zastavila na knize v bílé kůži zdobené zlatými a stříbrnými ornamenty.

Byla jiná než ostatní v té řadě, a než ji stihla vytáhnou, uvědomila si že se nechala unést.

,,Kdyby jste výsosti ještě něco potřebovala, dejte vědět.
Clotho vám až se bude vracet zanechala některé úkoly v její pracovně, takže na to prosím nezapomeňte."

,,Nezapomenu, nedalo by mi to spát kdyby náhodu ano."

Kerrian se při odchodu zastavila a chvíli si zatvářila zaraženě, jako by na něco zapomněla.

,,Děje se něco?"

,,Vím že sem vám ještě něco chtěla říct, ale teď... Á už vím, hlavně nechoďte na nižší podlaží. Raději si knihy odsud vemte nahoru, a prostudujte je tam."

Ilaria se na ní nechápavě podívala, byla už čtvrtá kdo jí zde řekl aby nechodila dolů ale nikdo jí zatím neřekl proč.

Pokrčila nad tím rameny, a vrátila se zpět ke knihám.

Když tak až se vrátí domů, zeptá se někoho tam.