Velaris předčil všechny její očekávání, tedy aspoň to co mohla vidět z malého balkónu svého pokoje.

Ještě bylo příliš brzy a tak v domě nebyl nikdo vzhůru, dokonce ani dvojčata a tak zkontrolovala, svého otce a potichu se vrátila do toho svého.

Byla ráda že měla vlastní koupelnu, a ještě víc byla překvapená když se vana sama naplnila teplou vodou aniž by stihla sáhnout po kohoutku.

Došlo jí že něco musí být s domem, protože se to stalo hned poté co řekla nahlas sama pro sebe že by se měla umít.

Ověřila si to pak znovu, když požádala zda by mohla dostat nějaké obvazy.

Jestli by jí někdo slyšel že prosí dům o takovou věc a nic by se nestalo, nejspíše by se jí vysmáli.

Ale ono se stalo.

Obvazy a malá lehvička, s nazelenalou tekutinou která voněla po borovicovém oleji, levanduli, eukalyptu a tymiánu poznala okamžitě.

Byla to jedna z mnoha druhů dezinfekce.

Jedna z prvních věcí které dokázala vyrobit sama, a že jich za tu dobu udělala několik.

Když nebyla magie, musela si poradit sama a zvolit starý, dobrý způsob.

Oblečení které našla úhledně složené na stole, kde k němu našla i vzkaz od Rheny že teď bude nějaký čas mimo Velaris.

Kdyby něco potřebovala, má jí poslat vzkaz.

Doufala že jí šaty budou, společně s nimi nechala přinést i rukavice které Ilaria velmi ocenila a okamžitě si je natáhla.
Byly volnější, takže je mohla přetáhnout přes slabou vrstvu obvazů.

Šaty si vybrala tmavě fialové, s dlouhou sukní a rukávy.
Byly jednoduché, a jejich největší ozdobou byly drobné kamínky na části kde se nacházel nepříliš velký výstřih.

Možná by sledovala i blížící se východ slunce, kdyby na schodech vedoucích do patra neslyšela ránu následovanou pěknou řádkou nadávek které byla jedna horší než druhá.

Nevěděla zda má vyběhnout nebo počkat, a tak raději zvolila tu druhou možnost a tiše čekala za dveřmi.

Téměř ani nedýchala a když se ozvalo zaklepání na její dveře, málem jí srdce vyskočilo z hrudi ji přímo do dlaní.

,,Lady Ilario? Omlouvám se že ruším, ale váš otec vás žádá zda by jste nešla dolů na brzkou snídani."

Ten hlas bezpečně poznala, patřil Cerridwen.

,,Zajisté, řekni mu prosím že za chvíli jsem dole."

Třásla se.

Ze dne kdy dorazila sem si toho příliš nepamatovala, nebo spíš téměř nic.

Nevzpomínala si zda s někým dalším mluvila, jestli se s někým cestou sem potkala.

Jako kdyby zapoměla vše co se dělo hned poté, co dorazily do Velarisu.

Ale jména si pamatovala, to jí v paměti utkvělo stejně jako popis těch co jim patřila.

,,Mám vám pomoct?"

,,Ne, to nebude nutné. Zvládnu to sama ale děkuji."

,,Ale kdyby jste něco potřebovala, stačí zavalot. Nejsme daleko.

,,Samozřejmě, dám."

Samou úlevou si oddechla.
Čekala že budou namítat že je to jejich práce, ale většinu už teď zvládla dělat opět sama a dnešního rána bez tak neměla chuť aby jí někdo pomáhal.

Oblečená už neštěstí byla, takže zbývající čas využila k tomu aby nepropadla panice.

Pomalu se vrátila ke dveřím, u kterých se na okamžik zastavila a přinutila se si říct že vše bude v pořádku.

Vzala za kliku a pomalu jí stlačila dolů, čekala že dveře zavržou ale nic z toho se nestalo.

Chodba byla decentně osvětlená, drobná světla byla tlumená a připomínala tak dokonalý efekt loučí které tak často viděla.

Prošla okolo několika zavřených dveří, které byly totožné z těmi u jejího pokoje.
Ale žádný zvuk za nimi neslyšela, buď dotyční ještě spali nebo se necházeli už dole v...
Povzdechla si a v duchu si vyndala, proč se Cerridwen nezeptala kam přesně měla jít.

Když sešla dolů, nemusela dlouho naslouchat aby slyšela hlasy jenž vedli z napůl otevřených dveří.
Usoudila že tam musí být něco jako uvítací pokoj, a i když bylo neslušné poslouchat zastavila se než vešla.

,,Azi... děkuji kotli, že jsi tu byl, abys zachoval mír. Jinak si myslím, že by se Cassian nedožil uvítací párty.“

,,Vím že to byla chyba posílat tu letku."

Polkla a málem se zakuckala při vzpomínce na masakr, jen chvíli před Calanmai.

Pořád si pamatovala ty muže které Amarantha povraždila, ještě hůř než jako dobytek vedoucí na porážku.

,,Vím že jste to ty i Cassian mysleli dobře, já se to dozvěděl až od své dcery," poznamenal Rhys, ale už teď dobře věděla, že Illyrijec to nepřijme.

Její otec si uvědomil, že když všichni jeho zvědové mimo Velaris mlčeli a Azriel nebyl schopen vysílat už další když nevěděl co se stalo s předchozími.
Věděla že jejího otce by nepřekvapilo, kdyby stínopěvec cítil stejnou míru viny jako Cassian, ale jen to držel pod zámkem se všemi ostatními tajemstvími, která měl blízko u sebe.

Ilarii to přimělo přemýšlet, kolik toho před nimi o Amarantě ještě tají.

Věděla, že na ně nikdo z nich nebude tlačit.

A upřímně nechtěla jim všem dávat další důvody k tomu, aby se cítili provinile, ne když už tak moc drželi za věci, které byly mimo jejich kontrolu.

Téměř padesát let.

Ilaria sama někdy nemohla uvěřit, že část noční můry konečně skončila.
Ale věděla, že je lepší nevěřit, že tím to vše skončí.

Stále tu byl problém a to Hybern.

,,Dlužím padesát let koulovačkám," řekl nakonec Rhys zčistajasna a Cassian se málem udusil smíchy.

Koulovačka?

To s úsměvem na rtech by do svého otce rozhodně neřekla.

„Padesát let jsi ztratil! Jsi si jistý, že se teď chceš zbavit té hanby?" zeptal se Illyrijec téměř dychtivě.

,,Zní to, jako by se můj velký ilyrský generál bál malé konkurence," poznamenal Rhys a dveře se otevřeli ještě víc, takže Ilaria nestačila udělat ani krok zpátky když na ní v chodbě dopadlo světlo.

,,Teď o to jen žádáš. Než budeme hotoví, pohřbím tě ve sněhu a Ilariu vedle tebe!"

Rhys se s úsměvem podíval na Az, který byl pozoruhodně tichý.
Díval se z okna a stále nečinně hladil jílec své zbraně, než se otočil aby uviděl Ilariu jak vkročila do místnosti

,,Zítra, Azi," řekl Rhysand tiše, a vydal se ke své dceři která stále cítila strach být v blízkosti cizího muže úplně sama.
,,A dnes? Začneme dohánět ztracený čas, nemám pravdu Ilario."

,,Samozřejmě, dobré ráno mimochodem všem."
Na všechny se vřele usmála, než se lehce sklonila a políbila svého otce na tvář.

,,I tobě," řekl Cassian i Azriel navzájem, zatím co první se na ní vesele křenil.

Tohle byla svoboda. Žádné jeskyně, žádný podvodník, falešná královna, aby všichni tančili jako loutky.

Jen ona, její otec, nová rodina a jejich nekonečná válka.

Když jí konečně otec pustil ze svého sevření, nemohla si povšimnout že Cassian stojí u kus dál než samotný Azriel.

,,Já nakoušu vážně," lehce se na něj pousmála, ale to už se Rhysand stačil začít smát a Azrielovi se lehce nadzvedli koutky u úst když sledoval jak se Cassian zvedl z křesla.

,,No, vzhledem k tomu kdo je obzvláště tvá teta tak řeknu jen to že mi vyhrožovala určitě uhádneš čím."
Sklopil zrak tam dolů a Ilaria se začala smát na tolik, až jí z očí začali téct slzy.

,,Vidíš," řekl Cassian a praštil Rhysanda do ramene,
,,já ti říkal že jí rozesměju, i když mě při představě že by jedno z mazlíčků Rheny uraflo koule do smíchu nebylo."

,,Havrani!"

,,Klid, dorazily ještě v noci když jsme přišli. Sledovali nás celou cestu, takže se nemusíš bát."

Samou úlevou znovu vydechla.

Ne že by na ně zapoměla, spíše vždy než usnula se na ně nestačila zeptat.

,,A kde jsou teď?"

,,Venku na zahradě, k mému pobavení šikanují Cassiana kdykoliv se k nim přiblížil."
To už si ke stolu sedla Amren, kterou si Ilaria dobře pamatovala díky tomu že byla ze všech nejmenší.

,,To se omluvám, nejsou zvyklý příliš na muže."

V tomhle nelhala, její miláčkové znali ve svém životě jen tři muže ty k sobě nechali přiblížit.

,,Hlavně že Azriela mají rádi," s hranou naštvaností si také sedl ko stolu, Rhysand na Ilariu pokýval hlavou aby se také prosadily.

,,To proto že jim někoho připomíná."

,,Ten o kom mluvíš mladičká, ten se nevrátil že?"
Amren se natáhla po skleničce která byla velmi odlišná od těch, které byly na stole.

,,Ne, on se nevrátil."
Vidličkou na které měla kousek zeleniny jezdila sem a tam, ani Rhysand se do jídla na stole moc nehrnul.

,,Kdo spadl dnes ze schodů? Slyšela jsem někoho padat."

,,To byl Cassian, chtěl vzít dolů rychlejší cestou."

,,Vtipné Amren, kdyby jsi ty knihy nenechala na tom stole já bych o ně nezavadil..."

,,Oba vypadáte hrozně," to už vešla Mor, oblečená do košile a kalhot jako kdyby se někam chystala.

,,Děkuji Mor za tvůj názor," brouk Rhysand, zatím co sledoval Ilaria jak se do jídla příliš nehrne.

,,Měla by ses najíst, pokud máme vyrazit."

,,Kam?"

,,Ty jsi jí to, ještě neřekl?"
Mor i Cassian se na sebe podívali, když řekli větu úplně na stejno.

Rhysand odložil chleba zpět na talíř a jeho oči zajiskřily.

,,Jsi princezna a jako taková má jisté povinnosti, plus je tu věc druhá.
Nechtěla jsi vidět Velaris?"