Už to bylo nějakou dobu, co tato noční můra navštívila poprvé Ilariu.

Temná hora, Amarantha, Dagdan, temná kopka, síně plná mrtvých těl, krev která tekla ze všech ran na jejím těle.

Nebyla noc, kdyby něco z toho nebylo v noční můře.

Dokonce i ty nejtemnější části její mysli se jí snažily chránit před touto zvláštní hrůzou, ale věděla, že  to mohlo přijít kdykoliv.

Připadala si jako nepřítel ve vlastním těle.

Ilaria si dobře pamatovala, kdy se naposledy cítila tak strašně.

Dokonce i ve dnech předtím než se stali jisté události, spala ještě několik dní poté, se po probuzení cítila alespoň trochu odpočatá.

Teď však měl pocit, jako by se ji někdo snažil zmrazit nebo možná zapálit, protože celé její tělo bylo unavené.

Ani dýchání nebylo snadné, měla pocit, jako by jí něco sedělo na hrudi a odmítalo zmizet.

Nemohla se dostat z pasti kolem sebe, což nebylo tak znepokojivé, jak by mělo být.

Nepamatovala si kolik dní uplynulo, dokonce si nepamatovala jestli s někým mluvila nebo někdo mluvil na ní.

Byla příliš unavená aby si to pamatovala.

Jenže i spánek byl nepřítel.

Snažila se otevřít oči, když to udělala srdce se jí zastavilo když uviděla ženu oblečenou v jasně červené barvě.

Ne, znovu ne, znovu ne.

Kroutila se a bojovala proti všemu, co se jí snažilo sevřít do svých spárů.

Žena v červená se přiblížila natolik, aby dotkla se její tváře a Ilaria ucukla.

Marně.

Amarantha byla rychlejší.

,,Ona! Slíbil. Slíbil, že je pryč tati.
Slíbil jsi to! Řekl si že se už nevrátí!"

Posledními zbytky síl se proti své matce snažila vrhnout alespoň nějaké kouzlo, ale pokaždé minula.

Slyšela a ucítila ránu, když se jí podařilo skutálet z postele, i když jí cosi pevně svíralo.

,,Ilario," hlas jejího otce zněl v její hlavě, až jí přišel skutečný jako kdyby byl blízko ní.

Je zpět, je zpět, je zpět. Snažila se ho varovat před panikou.

,,Rheno, ven."
Její otec na někoho zavrčel.

Kdo byla Rhena?

Počkat, Rhena.

Mor bylo jedno ze jmen které už někde slyšela.

Cítila jak jí někdo kovejšivě hladil po zádech, přitáhl si ji k sobě a políbil na čelo.
,,Je mrtvá, Hvězdičko, už nám nemůže ublížit.
Byla to jen tvoje teta Rhena, seděla u tebe přeci přes noc."

Neviděla Rhenu, viděla jen Amaranthu.

Jasně červená barva jejích posledních šatů, když se blížila, aby je znovu zranila.

,,Otevři oči, Ilario."

Byli otevřené, jak ji nemůže vidět když je přímo nad ní?

Chladná ruka na její hlavě ji přinutila ucuknout.

Kde byly drápovité nehty.

Viděla je, ale nerýpali do ní.

V uchu jí hlasitě tlouklo srdce jejího otce, když kolem zachytila ​​úryvky.

,,je zmatená, Myslí si že Rhena, červené šaty"

,,horečku"

,,Madja"

Zakašlala.

Opět to začalo, najednou nemohla dýchat a něco jí nutilo tolik kašlat. Měla pocit, jako by se její plíce snažily vyskočit z jejího těla.

Slzy jí stékaly po tvářích, když se jí konečně podařilo je zastavit a doopravdy otevřít oči.

Místnost byla trochu rozmazaná, ale natáhla ruku, aby zastavila vše, co se přibližovalo.

,,Je to jen voda, Hvězdičko."
Zašeptal, když jí dal pár doušků z poháru, který nejspíše přinesla Rhena.

Proboha, co jí bylo?

„Můžeš ještě trochu pít? Pomůže ti to.”

Zavrtěla hlavou a otočila se do jeho hrudi.

Bolela ji hlava, bolely jí plíce, byla znovu tam kde jí našel když se vrátil z Calanmai?

Nebylo to, jako by byla znovu bodnuta, to bolelo, ale nebylo to po celém její tělo.

Její otec zavrčel, dunění se jí rozléhalo v uších.

Proč vrčel?

,,Rhysi," zasyčel na něj někdo, kdo zněl jako Rhena, a vrčení ustalo.

,,Ilario, chceš polévku?"

Otočila hlavu a podívala se na Rhenu. Už nebyla pokrytá krví jako naposledy, teď měla na sobě červené šaty přes které si podle všeho rychle přetáhla plášť.

Seděla na kraji postele a Ilaria si uvědomila, že ji někde v chaosu přesunuli zpět do postele.

Nebyla si jistá, že má hlad.

Nebo možná jen nechtěla jíst. Přikývla, možná měla hlad.

,,Půjdu dolů a vezmu ti sem nějaké jídlo," Rhena se tiše usmála a odešla z místnosti.

Ilaria se zachvěla ve snaze schoulit se do tepla svého otce. Jeho paže ji sevřely pevněji a jemně ji třel nahoru a dolů po zádech.
,,Pojď si vzít něco teplejšího. Tvoje teta Mor přinesla nějaké oblečení, které ti s Rhenou stihli přichystat.
Mělo by ti být."

Nebyla si jistá, co čekat, možná košile a kalhoty, možná noční košile ve kterých kdysi spávala.

To, do čeho jí pomohl, bylo měkčí než cokoliv, co si pamatovala. Hypnotizovalo ji, že to bylo tak měkké.

Opatrně jí znovu položil, když začala opět silně kašlat. Podepřel jí velkým polštářem, takže se víc posadila a po chvíli se její plíce opět ukldnily.

Byly opravdu nadýchané.
Všechno bylo opravdu měkké nebo nadýchané. Vyhrabala se z horní přikrývky, až musela zakrýt kýchání, které ji přimělo cuknout.

,,Kde tě bolí?"

Krk měla v jednom ohni, takže zvedla ruku a ukázala na hlavu i krk.

,,Hlava a krk?"

Mírně přikývla, protože se třásla i pod všemi přikrývkami.

Jak to, že jí byla pořád zima?

,,Plíce?"

Zeptal se znovu, zatím co se na ní vyděšeně díval.

Ani její otec nevypadal zrovna nejlépe.

Znovu přikývla.

Poté, co byla přesvědčena, že má vypít modrou tekutinu, která mohla chutnat hůř, snažila se udržet oči otevřené, když jí pomalu prohrábl prsty vlasy.

Jenže to nedokázala.

Usnula dřív, než se vrátila Rhena i s polévkou.

Jediné co si předtím pamatovala, byla dva mužské hlasy které zněly vyděšeně.

Jeden se ptal co jí je, zatím co druhý řekl že léčitelka je na cestě.