Pohled Feyre
Přelétli jsme rovnou k Amreninu střešnímu bytu a hodně lidí nám zamávalo, když jsme se nesli nad střechami Velarisu. Když jsem jim – svým lidem –
oplácela pozdravy, nemusela jsem úsměvy předstírat. Rhys mě přitom k sobě jen
těsněji přivinul a sám se usmíval zářivě jako slunce nad Sidrou.
Mor a Azriel už čekali u Amren usazení na ošoupané pohovce u zdi jako děti, které dostaly co proto, zatímco tmavovlasá žena listovala stránkami knih rozložených kolem ní na podlaze.
Jakmile jsme vešli, Mor na mě vrhla vděčný, úlevný pohled, zato z Azrielova výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Vstal a zůstal obezřetně v její blízkosti. Jako první však promluvila Amren uvelebená na podlaze: „Měli byste zabít Berona a jeho syny a dosadit toho pohledného jako vladaře Podzimního dvora, ať už odešel dobrovolně do exilu, nebo ne. Usnadnilo by nám to život.“
„Zvážím to,“ odvětil Rhys, který k ní zamířil, zatímco já zůstala s ostatními.
Jestli se drželi zpátky… Amren musela být pěkně nabroušená.
Vydechla jsem: „Kdo si ještě myslí, že je špatný nápad nechávat ty čtyři v Domě větru?“
Cassian zvedl ruku a Rhys s Mor se tlumeně zasmáli. Vladařův generál prohlásil: „Dávám mu hodinu, než se ji pokusí navštívit.“
„Půl hodiny,“ oponovala Mor, která se znovu posadila na pohovku a zkřížila nohy.
Zatvářila jsem se dost znepokojeně. „Nesta s Liou teď zaručeně Elain střeží. Myslím, že by ho mohli bez váhání zabít, kdyby se Elain třeba jen pokusil dotknout.“
„Bez výcviku to Nesta nedokáže,“ zabručel Cassian a přitáhl si křídla k tělu, aby usedl vedle Mor na místo, které uvolnil Azriel. Stínopěvec mu nevěnoval jediný pohled, místo toho jen přešel ke stěně vedle Cassiana, opřel se o dřevěné obložení e řekl: ,, Lia by měla celkem velkou šanci ho zabít, ale musela by podvádět. V čestném souboji by proti němu neměla šanci."
Rhys a ostatní však nic neříkali a já pochopila, že mám postupovat co nejopatrněji, a tak jsem se zeptala Cassiana s Azrielem: „Podle toho, co říkala Nesta, býváte v Domě větru často. Nabídl jsi jí, že ji budeš cvičit?“
Cassian přimhouřil oříškové oči, když zkřížil svalnaté nohy v těžkých botách u kotníků a protáhl si je. „Létáme tam obden. Aspoň si pořádně protáhnu křídla a Az si řeší svoje spory s Cersianem, nebo se věnuje a dvoří Lii, takže se aspoň nenudíme."
Pohnul křídly, aby zdůraznil část svých slov, a Azriel při zmínění toho co dělá, jako na povel zrudnul.
„A? Počkat cože?"
„A to, co jsi viděla v knihovně, je příjemnější verze hovorů, co spolu obvykle vedeme. A Lia u toho nezáří a nemluví cizím jazykem." ,,To mi jaksi došlo. A vůbec. Ví aspoň někdo z nás, jakým jazykem mluvila, a co je Lia vlastně zač?" Při těchto slovech většina přítomných obrátila zrak na Amren.
,, Na mě se nedívejte, já byla tou dobou ještě zavřená ve Vězení." prohodila nevzrušeně, aniž by zvedla hlavu od knihy. ,,A nemohla bys to aspoň zkusit přeložit?" zeptal se opatrně Rhys. ,,Hmmm," zauvažovala, ,,kdybych to měla napsané, tak možná i ano. Ale nikdo z Vás, ani já to neumíme zapsat správně, abych to mohla přeložit."
,,Jenže to nebude třeba." řekl Azriel, který tak prolomil ticho, co nastalo po Amreniných slovech.
,,Proč to nebude potřeba?" řekla Mor, která doteď mlčela. ,,Dokážu to říct i přeložit."
,,Jez Reiwj Ignis mirkul.
Te Ignis sagh meft.
Meft lnu reuku.
Tu qwed rmut sãbi lnu."
Na chvilku se odmlčel, a pak pronesl překlad:
,,Až zářivý plamen povstane.
Přijde plamenné srdce naděje.
Naděje tě povede.
Z hlubin zoufalství spasí tě."
,,Netuší někdo, co je to za jazyk?" ,,Nemám nejmenší ponětí, Mor." ,,Amren?" ,,Hmmm... Mohl by to být Azip , jazyk prvních tvorů, ale nejsem si tím jistá. Připomíná mi to spíš Igwis. Jazyk Strážců rovnováhy, rytíře pravdy a života. Byly to mocné bytosti, mezi které patřili nejrůznější bytosti obdařeni zvláštní magií. Od zákonů přírody, přes vlastnosti bytostí, či lámání světů. Mezi potomky se řadí třeba Illyrijci, Peregríni, Serafové, Valkýry a Surielové."
,,Lia je světlonoš. Přináší naději, víru a mír, potřebným. Také značí příchod války, a štěstí straně, na které stojí. Obrací kartu osudu. Světlonoši mají tzv. "bezmeznou moc". A oproti nám, vílám, jsou svým způsobem nesmrtelní. Mohou ovlivnit své stárnutí a smrt k nim přichází pouze když sami chtějí." po těchto slovech se Azriel odmlčel.
„Nesta byla… zneuctěna. Její tělo přestalo patřit pouze jí.“ řekl Cassian, zatnul zuby a navázal tak na předešlé téma hovoru. Dokonce ani Amren se k tomu neodvážila nic poznamenat. „Až příště uvidím hybernského krále, stáhnu mu kůži z těla.“
Jeho Zřídla se při těch slovech zamihotala.
Rhys nevzrušeně pronesl: „Nepochybuji o tom, že si král ten zážitek skutečně užije.“
Cassian se zamračil. „Myslím to vážně.“
„O tom v nejmenším nepochybuji.“ Rhysovy fialové oči omamně plály v šeru podkroví. „Ale než se necháš strhnout plány na pomstu, nezapomínej, že nejdřív musíme připravit plány pro samotnou válku.“
„Zmetku.“
Můj druh pozvedl koutek úst. Provokoval ho. Podněcoval Cassianův hněv, aby ho nestrávil krutý pocit viny. Ostatní mu ten úkol ochotně přenechali, nejspíš proto, že se o to v uplynulých týdnech také pokoušeli. „S tím titulem rozhodně souhlasím,“ poznamenal Rhys, „ovšem pravdou zůstává, že pomsta je v porovnání s vítězstvím ve válce vedlejší.“
Cassian otevřel ústa, jako by se chtěl dohadovat dál, ale Rhys se zadíval na knihy rozložené na měkkém koberci. „Nic?“ zeptal se Amren.
„Nevím, proč jsi poslal ty dva šašky,“ významně pohlédla na Mor a Azriela,„aby na mě dohlíželi.“ Sem se tedy Azriel poděl – přímo k ní do podkroví - zřejmě hned poté, co odnesl Liu.
Nepochybně aby Mor nemusela stráž u Amren držet sama. Jenže Amrenin tón…
byl nerudný, to ano, ale možná až příliš kousavý. Jako by také chtěla zaplašit překvapivě zranitelný lesk v Cassianových očích.
„My na tebe nedohlížíme,“ namítla Mor a poklepala nohou na koberec.
„Dohlížíme na tu Knihu.“
Jakmile to vyslovila… ucítila jsem to. Uslyšela jsem ji.
Amren položila Knihu dechů na noční stolek.
Na ní stála sklenice staré krve.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo se zatvářit zděšeně. Nakonec převážila druhá možnost, když Kniha zamumlala: Zdravím tě, lhářko se sladkoutváří. Zdravím tě, princezno s…
„Koukej sklapnout,“ sykla Amren ke Knize, která… opravdu sklapla.
„Odporný krám,“ zamumlala a vrátila se ke svazku před sebou.
Rhys se na mě ironicky usmál. „Od toho, co jsme spojili obě poloviny Knihy, s námi čas od času mluví.“
„A co říká?“
„Naprosté nesmysly,“ odsekla Amren a střelila po Knize zamračeným
pohledem. „Jen se ráda poslouchá. Jako většina osob, co se mi teď vecpaly do bytu.“
Cassian s úsměškem prohodil: „Už zase někdo zapomněl Amren nakrmit?“
Ukázala na něj prstem, aniž by k němu zvedla hlavu. „Rhysande, máš nějaký důvod, proč jsi tu uštěkanou smečku přivedl ke mně domů?“
Její domov byl sotva něco víc než obří podkroví upravené k bydlení, ale nikdo jí to nepřipomínal, když Mor, Cassian a Azriel konečně přistoupili blíž, až jsme kolem Amren roztažené uprostřed místnosti utvořili kroužek.
Rhys mi pověděl: „Informace, které jsi získala od Dagdana a Brannagh potvrzují ty, které jsme nashromáždili, když jsi byla pryč. Zvlášť zvěsti o možných spojencích Hybernu na jiných územích – na světadíle.“
„Supi,“ zamumlala Mor a Cassian s ní podle všeho souhlasil.
Zato Rhys… Rhys se skutečně stal špehem, zatímco byl Azriel…
Rhys se krátce zasmál. „ Umím zůstat skrytý, družko.“
Zamračila jsem se na něj, ale Azriel do toho vstoupil: „To, že jsi nám potvrdila úmysly Hybernu, je přesně to, co jsme potřebovali.“
„Proč?“
Cassian si založil ruce na hrudi. „Sami máme sotva naději přežít útok hybernských vojsk. Pokud se k nim
připojí síly Vallahanu, Montesere a Rasku…“ Přejel si prstem po snědém krku.
Mor ho dloubla do žeber a Cassian jí to okamžitě oplatil, zatímco Azriel nad nimi oběma potřásal hlavou a kolem vrcholků křídel se mu svíjely stíny.
„To jsou ta tři území tak mocná?“ Možná to byla bláhová otázka, která dokazovala, jak málo toho o vílích krajích na světadíle vím.
„Ano,“ odpověděl Azriel beze stopy odsudku v oříškových očích. „Vallahan má početné vojsko, Montesere má peníze a Rask… je dost rozlehlý na to, aby měl obojí.“
„A my v zámoří nemáme žádné případné spojence?“
Rhys zatahal za uvolněnou nitku na lemu rukávu své černé kazajky. „Ne takové, kteří by nám připluli na pomoc.“
Obrátil se mi žaludek. „Co Miryam a Drakon?“ Kdysi o tom nechtěl ani uvažovat, ale… „Před staletími jsi pro Miryam a Drakona bojoval,“ řekla jsem Rhysovi. A vykonal toho mnohem víc, pokud jsem měla věřit Jurianovi. „Možná přišel čas požádat je o splacení dluhu.“
Rhys ale zavrtěl hlavou. „Zkusili jsme to. Azriel se vypravil na Creteu.“ Na ostrov, kde pět set let v utajení žili Miryam, Drakon a jejich lid, potomkové smrtelníků i víl.
„Ostrov byl opuštěný,“ vysvětlil mi Azriel. „Zůstaly tam jen trosky a nikde jsem nenašel stopu po tom, co se stalo nebo kam odešli.“
„Myslíš, že Hybern…“
„Nebyl tam jediný náznak vpádu Hybernu nebo jiného neštěstí,“ vložila se do hovoru Mor s napjatým výrazem. I ona byla za války jejich přítelkyní. Miryama a Drakona a královen lidí, které podepsaly Úmluvu. A v jejích hnědých očích se zračila obava. Stejně jako v pohledech ostatních.
„Myslíte, že se doslechli o Hybernu a uprchli?“ zeptala jsem se. Rhys mi jednou pověděl, že Drakon měl okřídlený voj. Pokud byla možnost, jak je najít…
„Drakon a Miryam, které jsem znal, by neutekli, ne před tímto,“ řekl Rhys.
Mor se naklonila vpřed a zlaté vlasy se jí svezly po ramenou. „Jenže pokud se do střetu vložil Jurian… Miryam a Drakon s ním byli od počátku svázaní, ať se jim to líbí, nebo ne. Nedivím se jim, že uprchli, pokud je jim opravdu na stopě.“
Rhysova klidná maska na okamžik zmizela. „Tím si král Hybernu získal Juriana,“ zabručel. „Proto pro něj pracuje.“
Svraštila jsem čelo.
„Miryam zemřela poté, co jí při poslední bitvě na moři kopí probodlo hruď,“
vysvětlil mi Rhys. „Vykrvácela, když ji odnášeli do bezpečí. Drakon ale znal posvátný, skrytý ostrov Cretea, na němž byl ukrytý předmět nadaný velikou strašlivoumocí. Podle legend ho vytvořil samotný Kotlík. Drakon tam Miryam odnesl a použil ten předmět k tomu, aby jí vrátil život a učinil ji nesmrtelnou.
Stejně jako jsi byla stvořená ty, Feyre.“
Stejnou věc mi před měsíci řekla Amren. Že Miryam byla stvořená jako já.
Zdálo se, že si na to vzpomněla i Amren, protože dodala: „Král Hybernu musel Jurianovi slíbit, že použije Kotlík k nalezení toho předmětu. A místa, kde nyní Miryam s Drakonem žijí. Třeba to odhalili, a proto ostrov spěšně opustili.“
Jurian byl posedlý pomstou a poháněla ho šílená zuřivost… Udělal by všechno, co by po něm král Hybernu chtěl, aby mohl Miryam osobně zabít.
„Kam se ale poděli?“ Podívala jsem se na Azriela, který dosud nepřirozeně nehybně stál u zdi. „Nenašel jsi vůbec žádný náznak toho, kam zmizeli?“
„Ne,“ odpověděl Rhys místo něj. „Od té doby tam vysíláme posly, ale bez úspěchu.“
Promnula jsem si obličej. V tomhle směru si tedy naděje dělat nemůžeme.
„Když je nemůžeme mít za spojence… Jak zabráníme ostatním územím na světadíle, aby se nepřipojila k Hybernu a nevyslala sem vojska?“ Zatrnulo mi.
„Takový je náš plán, ne?“
Rhys se zasmušile usmál. „To je. Pracoval jsem na něm v době, kdy jsi byla
pryč.“ Vyčkávala jsem a snažila jsem se nezačít přecházet sem a tam. Připadalo mi, že Amreniny stříbrné oči najednou pobaveně zaplály. „Nejdřív jsem se obeznámil s Hybernem a jeho lidem, jak nejlépe jsem mohl.“
On se vydal do Hybernu.
Rhys se zatvářil pobaveně, když zachytil můj ustaraný výraz. „Doufal jsem, že se na Hybernu podepíše nějaký vnitřní svár, který bychom mohli využít, abychom království přiměli samovolně se zhroutit. Že jeho lid nebude chtít válčit, protože bude chápat, že by to bylo nákladné, nebezpečné a zbytečné.
Ovšem po pěti stech letech prožitých na ostrově s nepříliš rozvinutým obchodem a málem příležitostí… Hyberňané prahnou po změně. Nebo spíš po návratu ke starým pořádkům, kdy za ně pracovali lidští otroci a kdy je od toho, co teď považují za své právo, nedělily žádné bariéry.“
Amren rázně zavřela knihu, kterou procházela. „Blázni.“ Zavrtěla hlavou a inkoustově černé vlasy se jí zhouply, když na mě zamračeně pohlédla.
„Bohatství Hybernu se po staletí vytrácelo. Před válkou se většina jejich obchodu opírala o jih a Černou zemi. Jakmile toto území připadlo lidem…
Nevíme, jestli hybernský král nezanedbával nové obchodní cesty a příležitosti záměrně, aby jeho lid podpořil válečné tažení, až přijde správný čas, nebojestli byl natolik zaslepený, že nechal celou zemi upadat. Hybernský lid v sobě už ale po staletí hýčká zášť a král je v jejich nenávisti, kterou vyvolal narůstající úpadek a chudoba, jen podporuje.“
„Řada vznešených víl,“ podotkla Mor opatrně, „se před válkou domnívala a stále se domnívá, že smrtelníci… jsou jejich majetkem. Mnoho vznešených víl díky otroctví nepoznalo nic jiného než přepych a pak jim ten přepych druzí vzali, když je donutili opustit rodný kraj nebo je přiměli uvolnit místo jiným vznešeným vílám, které přetvořily jejich území a daly vzniknout novým krajům na sever od zdi… Ta zloba je neopustila ani po staletích. Zvlášť v místech jako Hybern, jehož území a lidu se nedotkly téměř žádné změny. Byli jedněmi z mála, kdo nepřišli při vybudování zdi o žádnou část území, a stejně tak se nevzdali části půdy ve prospěch vílích území, jejichž obyvatelé hledali nový domov.
Hybern se ocitl v izolaci, chudl a neměl otroky, kteří by pro jeho lid pracovali, takže už dlouho pohlíží na dobu před válkou jako na zlatý věk a na staletí po ní jako na temnou dobu.“
Promnula jsem si hruď. „Jestli si to myslí, tak jsou všichni šílení.“
Rhys přikývl. „Ano, to tedy jsou. Nezapomínej ale, že je v tom omezeném pohledu na svět podporoval jejich král. Nerozšiřoval obchodní trasy a nedovoloval ostatním krajům, aby si zabraly kus jeho území, a přinesly tak do  království svou kulturu. Podle krále to byl důvod, proč jeho strana prohrála válku. Prý se nakonec vzdali ne proto, že byli přemoženi, ale protože zabředli do sporů mezi sebou. Král měl dost času na to, aby se těmi chybami zaobíral, a nyní se jim chce za každou cenu vyhnout. Proto se postaral, aby jeho lidé bezvýhradně podporovali válku a stejně tak i myšlenku zničení zdi, protože mají za to, že tím obnoví… skvostnou minulost podle svých představ. Hybernští nevnímají svého krále a vojska jako dobyvatele, ale jako osvoboditele vznešených víl a jejich spojenců.“
Žaludek se mi sevřel nevolností. „Jak tomu může někdo věřit?“
Azriel si prohrábl vlasy zjizvenou rukou. „Toto se k nám doneslo díky zvědům v Hybernu a na územích, jako jsou Rask, Montesere a Vallahan.“
„Chtějí z nás udělat odstrašující příklad, děvče,“ vysvětlila mi Amren.
„Z Prythianu. Při sjednávání Úmluvy jsme patřili k nejvášnivějším stoupencům a vyjednávatelům. Hybern se chce Prythianu zmocnit nejen proto, aby si otevřel cestu na světadíl, nýbrž aby všem ukázal, co se stane s územími víl, které Úmluvu podporují.“
„Ostatní kraje se za ni ale postaví,“ namítla jsem a tázavě jsem jejich tváře přelétla pohledem.
„Ne tolik z nich, kolik bychom si přáli,“ připustil Rhysrozpačitě. „Je mnoho –
příliš mnoho – těch, kdo se za ta staletí také cítili svázaní a utlačovaní. Chtějí získat zpět své území za zdí a s nimi spojenou moc a prosperitu. Na jejích iluzích o minulosti se podepsalo pět set let zoufalých snah přizpůsobit se a vzkvétat.“
„Možná jsme se na tom podepsali i my,“ řekla Mor zamyšleně. „Nepodělili jsme se s nimi o naše bohatství a území. Třeba na tom neseme vinu, protože jsme nezabránili jejich úpadku a nepomohli jim překonat pocit křivdy.“
„O tom můžeme hovořit později,“ pronesla Amren a mávla útlou rukou. „Jde o to, že nečelíme vojsku toužícímu rozsévat zkázu. Jsou posedlí tím, co je v jejích očích osvobozením vznešených víl utiskovaných v důsledku vystavění zdi, a chtějí znovu získat to, co jim údajně náleží.“
Polkla jsem. „Jakou roli v tom hrají ostatní území? Ta tři, která Hybern považuje za spojence?“ Přelétla jsem pohledem mezi Rhysem a Azrielem. „Říkal jsi, že jsi tam byl?“
Rhys pokrčil rameny. „V Hybernu i v ostatních krajích…“ Když uviděl můj nevěřícný výraz, mrkl na mě. „Musel jsem se nějak zabavit, abys mi tolik nechyběla.“
Mor protočila panenky, ale pak promluvil Cassian: „Nemůžeme dovolit, aby se ta tři území přidala k Hybernu. Jestli do Prythianu vyšlou vojska, jsme ztracení.“
„Takže co budeme dělat?“
Rhys se opřel o vyřezávaný sloupek Amreniny postele. „Snažíme se je zaměstnat.“ Kývl na Azriela. „Roznesli jsme různé zvěsti – pravdu i lež a směs obojího –, které by měli odhalit, a také jsme pár rozšířili mezi naše staré spojence, kteří teď váhají, jestli nás podpoří.“ Azrielův úsměv byl řízný jako nůž.
Lži a pravda… Stínopěvec a jeho zvědové je vnesli na cizí dvory.
Nakrčila jsem čelo. „Snažíte se poštvat území na světadílu jedno proti druhému?“
„Postarali jsme se o to, aby měli plné ruce práce se svými sousedy,“ odvětil Cassian se zábleskem potměšilého pobavení v oříškových očích. „Zařídili jsme, aby odvěcí nepřátelé a rivalové, Rask, Vallahan a Montesere, zničehonic obdrželi znepokojivé zprávy ohledně možného útoku a aby začali posilovat svou obranu.
To Rask, Vallahan a Montesere přimělo začít věnovat pozornost svým hranicím místo našich.“
„Jestli se naši spojenci z minulé války bojí vyrazit do boje,“ pokračovala Mor a založila si ruce na hrudi, „nemusí nám to vadit, pokud se vzájemně zabaví a nepoplují s flotilou sem.“
Překvapeně jsem se na ně a na Rhyse podívala.Geniální. Nápad přinutit je, aby se tolik soustředili jeden na druhého a obávali se vpádu, že se do války nebudou vměšovat, byl prostě geniální. „Takže sem nevpadnou?“
„Můžeme se za to jen modlit,“ odpověděla Amren.

Tak tu máme další kapitolu! Hned den po sobě, ale nezvykejte si na to. Je to výjimka. A konečně víte, co je Lia za bytost. Možná se vám zdá, že jsem to s mocí přehnala, ale ne. Za mě, mají vlastně světlonoši hodně svázané ruce. Ovšemže s tím neumíráním by se to líbilo asi každému, ale i tohle má háček.
No, a teď se zase odmlčím, abych něco brzy neprozradila. Jinak hlasování AzrielxCersian je ukončeno.
Vaše ß. (Elis)