Svoboda.

Nebyla si jistá zda po tolika letech kdy ji nepoznala, bude schopná jí ihned přijmout.

A po cestě domů, kdy střídavě letěli a přenášeli přemýšlela o všem co teď bylo před ní.

Letěla.

Byť s pomocí svého otce a tety, dostala první možnost vyslyšet své instinkty nevydržela to příliš dlouho.

U každé části křídel měla pocit že jí hoří, svaly obzvláště na zádech jí začali vypovídat službu.

Rhysand na tom byl podobně, jen se snažil vydržel o něco déle.

Rhena z těch tří na tom byla o něco lépe, ale když po chvíli usoudila že to její bratr ani neteř déle už nevydrží, zvolily po posledním přenesení pěší cestu.

Rhysand to uvítal, jeho moc byla téměř na dně nebo spíš jeho tělo si odvyklo vydat jí tolik najednou.

Ilaria se tu svou znovu neodvážila použít, kvůli strachu že by jí nemusela znovu zvládnout.

Cestou mluvily téměř o všem, o tom co se dělo když Rhena s Rhysandem šli vyřídit jisté záležitosti či o tom jak Ilaria podpálila Amaranthy pokoje.

To poslední Rhysand skutečně rozesmálo, když mu Ilaria popsala jak si s tím dala záležet.

,,Už jsme skoro tam," oznámil Ilarii Rhysand, když sešli do rozlehlého údolí které protínala klidná řeka ale jinak tu nic nebylo.

,,Jsi si opravdu jistý tati, že jsme tady správně?"

Přesto že byla unavená, snažila se udržet na nohách a porozhlédnout se všude kudy šli.

,,Samozřejmě že jsme tady správně, Velaris je skryté město do kterého ne všichni mají přístup."
Vysvětlit své dceři, zatím co jí pomáhal přelést kamennou zídku.

,,Vítej ve Velaris," dodala radostně Rhena, když konečně Ilaria vstoupila na území které mělo být jejím domovem.

,,To je úžasné," vydechla když se před ní naskytl pohled, který byl pastou pro její oči.

Město bylo ještě krásnější, než když jí ho Rhena a Rhysand popisovali.

Domy, ulice to vše se jí zdálo tak krásné že na tom mohla nechat oči.

,,Až si pár dní odpočineš, tak ti ho ukážu celé," objal jí Rhysand okolo ramen a společně se vydali za Rhenou která si cestu do domu Větru zkrátila cestou o které prý podle jejích slov věděl málokdo.

,,Čeká tam někdo?"

Schody které vedli do domu, jí připomínali ty po kterých musela téměř každý den co den chodit.

,,Čeká, dva přerostlý, dospělý puberťáci, jedna marnivka a naše krásná sestřenice alias tvoje svým způsobem teta."

Rhena měla úsměv od ucha k uchu, když se otočila aby zkontrolovala zda jí ti dva ještě stačí.

,,Pro lásku Kotlíku, koho napadlo jít po těch schodech?"

Když se Ilaria chystala zvednout ruku, Rhena zavrtěla hlavou a zvedla si šaty aby si je náhodou nepřišlápla.

,,To zvládneme," Rhysand počkal až Ilaria vyjde pár schodů, aby mohl jít za ní a pro jistotu jí jistit když usoudil že už sotva plete nohama.

Chtěl jí vynést až nahoru, ale ona ho odbyla se slovy že to musí zvládnout.

,,Měl by si jít napřed, nechci aby se na nás s Ilariou vrhli," počkala až k ní Ilaria trhavě dojde, pak jen počkala až projde okolo ní a opět se dali do chůze.

,,Bojíš se sestřičko že by byly jako beranidlo?"

,,To si piš že jo, ráda bych ještě nějakou dobu žila než mě umačkají."
Vyprskla po něm se smíchem, když viděla jak se Ilaria nechápavě dívá.

,,Neboj, u tebe budou opatrní na to tvůj otec pěkně dohledné."

,,Není se čeho bát, budou tě mít rádi. I když se možná budou z počátku chovat jako psi, kteří musejí očichat něco nového."

,,Tak to jsem si částečně oddechla."

,,Proč částečně?"

,,Zapoměla jsem koupit nějako kost, aby měli co kousat."

,,Začínáš se chytat Měsíčku, bod pro tebe," to už Rhysand využil zbytky sil, aby vylétl těch zbývajících pár schodů a přistál na balkónu onoho domu.

,,Bojím se, toho jak budou reagovat."
S překonáním posledního schodu váhala, bála se jako nikdy předtím.
Tohle byl jiný druh strachu.

,,Pořád si moje neteř, Rhysandova dcera a je jedno kdo je tvá mmatka. Na tohle nikdy nezapomeň," pak se podívala na Rhysanda který na ně čekal, a pak zpět na svou neteř která se třásla částečně strachy ale z věští části zimou.
,,Zvládneš vylétnout, nebo tě mám vzít?"

,,Pokud jen na ten balkón, tak to bych ještě mohla zvládnout. Ale nejsou tady dveře?"

,,Jsou, ale takhle to bude vtipnější."

Křídla sice protestovala když je roztáhla a následovala oba na balkon, byla ale nevýslovně vděčná když svou práci odvedli.

Chvíli na to když obě přistáli, se otevřeli skleněné dveře a vešla tam žena.

Byl to jako záblesk, když se vrhla na Rhysanda.

Držela se ho jako klíště, zuby nehty jako kdyby ho ze strachu nechtěla pustit protože by opět zmizel.

Rhena a Ilaria stáli o kousek dál, a jen čekali.

Žena si nedávala si pozor na jeho modřiny nebo polámaná žebra.

,,Já tomu nevěřím, Rhysande, Rheno."
Vydechla s obrovskou radostí a nesnažila se ani skrýt slzy, které se jí na tváři téměř okamžitě objevily.

,,No, ani jeden z nás není výplod tvé fantazie. Jsme doma," pak Rhena před sebe strčila Ilariu, aby jí ona žena dobře viděla.

,,Dovol abych ti představila svou neteř Ilariu, Ilario tohle je naše sestřenice Morrigan."

,,Těší mě," špitla potichu Ilaria, zatím co Mor na ní užasle dívala a při tom zírala na Rhysanda.

,,Ona, ona je..."

,,Moje dcera Mor, Ilaria se mi narodila pod Horou ale víc řeknu až uvnitř."
Když uviděl jak se Ilaria třese, chtěl to urychlit ale jeho kolena se při tom podlomila a on koleny narazil na podlahu.

,,Tati!"

,,Rhysande!"
Vykřikla jak Rhena a Mor zároveň.

Bylo to, jako by se jeho vlastní tělo bouřilo proti němu za to, že opustil Feyre, že zatracoval následky.

Sotva zadržel zavrčení, když mu v mysli probleskl obraz Tamlina, jak drží její zlomené tělo na hrudi.

Pak jeho sestřenice sevřela obličej do dlaní, po tvářích jí stékaly slzy a její oči byly plné tak rozporuplných emocí - úlevy a starostí, lásky a bolesti. Nezvládl to.

Ilaria a Rhena si okamžitě poměrně vyděšené klekli vedle něj, aby zjistili co se stalo.

Slzy se mu hrnuly do očí a nedokázal je zastavit, aby nepadaly, nemohl dělat nic jiného, ​​než třást se a vzlykat do jejího ramene, její ruce svíraly ztuhlé, krví zkroucené prameny vlasů vzadu na jeho hlavě.

,,Je to moje družka. Je to moje družka. Mor, kurva , ona je moje družka."
Jeho slova byla zlomená, sotva srozumitelná přes vzlyky drásající jeho tělo. Jen blábolil, nemohl přestat brečet. Slova padala volně, nespoutaně.

Nemohl je zastavit, ani kdyby to zkusil.

,,Cože?" Vyhrkla Ilaria.

,,Cože je?" To už se přidala i Rhena, s výrazem jako kdyby se opařila.

,,Miluji ji. Miluji ji a ona mě nenávidí. Bože, udělal jsem tak hrozné věci a ona miluje někoho jiného. Zachránila mě. Sakra, zachránila nás všechny."

Sotva zaregistroval, jak ho Mor objala, stiskla ho tak pevně, jako by se snažila držet všechny jeho rozbité kousky pohromadě pouhou silou.

Šeptala konejšivým hlasem, hladila ho po vlasech a utišovala ho jako dítě s kolikou. Neslyšel nic, co řekla, protože všechna bolest se náhle vrátila zpět a bušení v jeho lebce přehlušilo její slova.

,,Myslím že bychom měli jít všichni dovnitř, vy tři toho máte rozhodně co vyprávět. A ty Ilario vypadáš že meleš z posledního, nemůžu přece dopustit aby jsi sebou tady praštila."

,,To je pravda," přitakala a pomohla svému otci vstát.
Zvedla jednu z jeho paží přes rameno, trhl sebou a zabručel při tom pohybu, tvář se mu zkřivila bolestí, když ho zvedli na nohy.

Měl pocit, jako by se mu znovu lámaly kosti a nože se mu kroutily v popraskaných žebrech. Věděl, že po dnešních událostech, po událostech posledních téměř padesáti let, je slabý. To musel být důvod, proč se hojil pomalu, tak žalostně pomalu.

A nebyl jediný, pohledem nepřestával sledovat Ilariu která i přes pár hodin spánku vypadala hrozně.

Ale co mohlo čekat, že pár hodin spánku všechno vynahradí?

Podlomila se mu kolena a dopadl by na zem, kdyby Rhena nenesla většinu jeho váhy. Ušetřil myšlenky, aby na něj zapůsobila její síla, ale pak se bzučící hrůza jménem Amarantha vrátila.

Poutem od Feyre pronikla strašná otupělost - horší než její hněv, horší než její bolest.

Její emoce mu byly vždy odhaleny, ale teď byla fae. Teď byla fae a kurva on cítil její trauma.

Jeho hruď měla pocit, jako by byla rozříznutá, zející chřtán strašlivé prázdnoty.

Byla příliš daleko.

,,Je tu i zbytek?"

,,Samozřejmě, přišli asi před hodinou když dokončili svoje povinnosti."

,,Vážně jsem ráda že jste zpět, všechi," dodala ještě jednou, když pohlédla do tváře Ilarii a uviděla kromě únavy i spoustu dalších emocí.

,,V jídelně?"
Zeptala se Rhena a Mor jen přikývla.

,,Už to zvládnu sám, musím," všechny tři ho pustily, Mor zamířila do jídelny jako první.

,,Mor, byla jsi na vzduchu docela krátkou dobu. Neříkala jsi že tě z Cassiana bolí hlava?"
Hlas patřil jednoznačně ženě, Ilarii přípomínal tak truchu vítr který se snažil protáhnout kde jakou skulinkou.

,,To sice ano, ale vedu tři hosty. Nebo spíš ty, co se vrací domů."

,,Mor, jestli vedeš zas někoho koho jsi potkala ve městě?"

Když Rhys vešel do jídelny, všiml si nejprve svých bratrů. Stáli u krbu ve svých ilyrských zbrojí.

Ilaria poznala napětí které bylo patrné z toho, jak drželi svá křídla blízko u sebe jako teď ona, ale když ho spatřili, jedinou emoci, kterou v jejich tvářích vyčetla, byla nedůvěra v to co vidí před sebou.

Chtěla se chovat za Rhenu, ale ta jí položila ruce na ramena a lehce přinutila aby stála před ní.

Cassian, jehož poznala díky jeho rudým zřídlům měl otevřená ústa, oči dokořán a Azriel ztratil svůj normálně ledový zevnějšek o kterém její otec mluvil, v oříškových očích se mu objevila úleva.

Ticho bylo těžké a hmatatelné, když stáli všichni proti sobě.

Cassian se pohnul jako první a vrhl se dopředu, aby ho přitáhl Rhysanda do drtícího objetí.

Cassian mu téměř vymáčkl vzduch z plic a skoro ho úplně zvedl z podlahy jako malé dítě.

,,Cassi, prosím," zabručel Rhys a Cassian naštěstí povolil sevření modřin a umožnil Rhysovi klesnout na paty.

Cassian se odtáhl, ruce položil na Rhysova ramena a usmíval se.

Radost a úleva na jeho tváři byla tak třpytivá a zářivá, že Rhysovi vykouzlila menší úsměv na tváři.

Cassian ho znovu objal, tentokrát méně agresivně, a Rhys viděl Azriela přes bratrovo rameno. Az nasadil vzácný úsměv podbarvený jemnou úlevou.

Po všem, čím si prošel, bylo uklidňující vidět, že se jeho bratři nezměnili.

Možná to nebyl stejný muž jako před padesáti lety, ale uspěl.

Chránil svou rodinu, svůj dvůr.

Když ho Cassian konečně pustil, Az vykročil vpřed.

Rhys byl přitažen do dalšího intenzivního, i když mnohem jemnějšího objetí. Azriel se poplácal po rameni a odtáhl se, aby se mu podíval do očí.

,,Jsem rád, že jsi zpátky Rhysande
Chyběl jsi nám," řekl Azriel a jeho rysy stále zdobil jemný úsměv.

,,Nikdy jsem si nemyslel, že vás všechny ještě uvidím. O tomto dni jsem mohl jen snít," řekl Rhys a nechal projít trochu pravdy a zranitelnosti, protože jeho bratři si zasloužili vědět, jak vděčný je za tento okamžik.

,,Rheno!"
Cassian zařval a Rhysand se usmál o něco víc.

Ta se na něj jen lišácky usmála.

,,Taky tě ráda vidím Cassiane," ten ji chtěl okamžitě obejmout, ale když uviděl ženu před ní která jako kdyby vypadla z oko Rheně a zároveň Rhysandovi.

,,Ty jsi kdo?" zeptal se Azriel, zatím co se postavil vedle Cassiana.

,,My nekoušeme děvče," dodal Cassian energicky, i když měl pod očima značně velké kruhy.

Ilaria polkla a váhavě udělala několik kroků vpřed, do prostřed místnosti aby jí šlo lépe vidět.

Než stačila cokoliv říct, ozval se Rhysand a přešel ke své dceři.

,,Moje dcera Cassiana, Ilaria."

,,Rhysande, bratře, tohle..."Cassian to ani nedořekl, když mu do řeči skočila Mor.

,,Není to vtip, Ilaria je vaše neteř tak se trochu kroť."

,,To je dobré, vážně," snažila se dodat s úsměv, ale ten jí příliš dlouho nevydržel.

,,Páni, my máme neteř!"

,,Prosím ne," špitla když Cassian roztáhl ruce aby jí obejmul, ale než to udělal schovala se za Rhenu.

,,Cassiana, víš že tě mám ráda. Ale teď buď tak laskavý a udělej od mojí neteře čtyři kroky vzad, nebo ti urafnu koule."
Sladký tón jaký k tomu použila, tomu dodal úplně jiný nádech.

,,Budeme muset probrat víc věcí," oznámila Rhena a všichni jen souhlasně přikývli.

,,A tvoje matka Ilario?"
Zeptal se tentokrát co nejvíce laskavým hlasem Azriel, který si držel patřičný odstup jako kdyby cítil že není úplně v pořádku.

,,Ona, ona je mrtvá. Zemřela včera,"
už to bylo tady, něco čemu se chtěla vyhnout a nakonec to přišlo dřív než doufala.

,,A Amarantha? Pokud jste tady?"

,,Je mrtvá Amren, zemřela včera."
Přidala se Rhena a vděčně přijala pohár, který jí Mor nabízela.

,,Počkat, to není náhoda?"
Všichni so otočily na Rhysanda a Ilariu, kteří sotva stáli na nohou.

,,Amarantha je..."

,,Byla má matka," když už to mělo být venku, ať se do ní pustí rovnou teď a tady.

Amren se opíral o zeď v jednom rohu místnosti, ale když se jeho pohled přesunul do jejích stříbřitých očí, vykročila vpřed aby Ilariu posoudila.

,,Vypadáte jako hovno, Rhysande a Ilario." Cítila bodavý pohled od Mor, ale Amren na něj nereagoval.

,,Aspoň jste oba naživu," dokončila své posouzení.

Oba se zasmáli.

Všichni se na Rhyse podívali trochu šokovaně kvůli jeho smíchu, i tomu že s Amaranthou měl dítě.

,,Ráda vás všechny poznávám," lehce sklonila hlavu, jako to dělala pod Horou.

,,Tak tohle by Amarantha rozhodně neudělala!"
Vykřikl znovu Cassian a na tváři měl znovu ten úsměv, jako před malou chvílí.

,,To kdo je Ilariina matka víme jen my a tak to i zůstane,", všichni svorně přikývli.

,,Vím že jste rádi za to že jsme zpět, ale tihle dva už melou z posledního."

Rhena utnnula rozhovor a společně s Ilariou, která byla šokovaná tím že po ní nikdo nic neházel za to že Amarantha je její matka.

Možná to teprve přijde, a možná taky ne.

Ať tak nebo tak, byla teď konečně tam kde mohla začít poprvé volně žít.

Tak, poslední kapitola prvního dílu.
Nejsem člověk na dlouhé loučení, a, tak jen řeknu:
Uvidíme se u druhé dílu ❤️